OSUD

Nebyla jsem nikdy pověrčivá.

Jedině ještě tak v mém nejútlejším dětství, když jsem si představovala, že se pod mojí postelí schovává strašidlo, které mě při vstávání asi chytne za nohu. To jsem se opravdu bála. Ale kolem čtvrtého roku života mě i tento strach před neznámem přešel.

O víře v Boha se u nás doma nikdy nemluvilo, ani o horoskopech, osudových čárách na dlani či jiných těžko dokazatelných věcech, takže mi cokoli nematerialistického připadalo až do dospělosti buď jako milá zábava nebo dokonce k smíchu.

Časem se pár věcí změnilo. Moje původně bezbožná matka se zřejmě ze zoufalství ze svého dosavadního nepříliš šťastného života stala členem náboženské sekty, ale o to více odmítala většinu jiných nadpřirozeností. Vše společenstvím nezdůvodnitelné bylo označeno jako produkt ďábla.

Můj otec, který s námi ovšem nebydlel, rovněž začal chodit do kostela. Bylo to poté, co přežil autohavárii, kterou podle lékařů vůbec přežít nemohl. Tak nevěděl, komu má vlastně poděkovat.

Jelikož mě od něj dělilo nejen bezpočet kilometrů, ale ještě dvě mezistátní hranice, neměl na moji výchovu prakticky žádný vliv.

Já jsem zůstala neprosto neutrální a nepřístupná jakýmkoli mýtům.

Letos je tomu sedmnáct let, co mi táta umřel. A tohle číslo, ano, číslo sedmnáct, má pro mne celou tuto dobu nadpřirozený, dá se říci osudový význam. Chcete vědět, jak to?

Při jednom z těch mála osobních setkání s mým tátou, které nám osud dopřál, povídá mi on vážným tónem: “Zjistil jsem, že mám osudové číslo, které se opakuje u všech mých důležitých životních situací. Je to sedmnáct.” A dál pokračoval výčtem snad deseti událostí ze svého života: sedmnáctého je narozena jeho sestra, sedmnáctého se ženil, sedmnáctého se mu narodilo první dítě (to jako já) atd. Jako vždy jsem tuto informaci vzala dosti nevážně a proto si také všechny ty vyjmenované datumy nepamatuji.

Až když mi bylo telefonicky sděleno, že můj táta tragicky zemřel. Až když jsem jela na jeho pohřeb a promítala si celou tu shodu nešťastných náhod. Pak jsem si náhle vzpomněla. Sedmnáct? Kde je tady, tatínku, tvoje sedmnáctka?

Nebyla nikde. Datum, hodina úmrtí, pohřeb, počet zúčastněných… ne. Kdepak. Tehdy jsem ji opravdu hledala, ale marně. Potvrzeno. Je to tak. Žádná osudová čísla nejsou. To byl můj konečný výsledek.

Tatínek byl do země uložen po smutečním obřadu bez další účasti pozůstalých. V té zemi, kde žil, je to tak obvyklé.

Za několik dní jsme jeli navštívit jeho hrob. Pomník byl již objednán, ale zatím nedodán. Našli jsme hrob přesto snadno, nových tam mnoho nebylo a také podle věnců a květin.

Nemyslela jsem si nic, když jsem k místu tátova posledního odpočinku přistoupila. Jen zcela náhodou se mé oči dotkly jakési kovové tyčky, která byla v čele čerstvé hlíny zapíchnuta. Nahoře se rozšiřovala do tabulky.

V lesklém rámečku bylo vyraženo číslo sedmnáct.