Pohádkou zahnal se mi strach

V příjemném rozpoložení, krátce po snídani
Nečekaně jeví se mi
Z říše divů Alenka
S podpáleným zrcadlem v podpaží se stále usmívá.
Jako renesanční zátiší.
A já se nebojím.

Vím, že přišla ze zákoutí několika století
Že mi není dovoleno narušit tu jemnou mlhu, která ji obchází
Protože bláhově na pohádky jsem nevěřil
Co ale dělat, když ujídáte kousky dne.
Tak spokojeně, až se vám to zhroutí?
Kdejakou kouzelnou říší přivítáte v domě.
A tentoktát bez kontroly srdce
Chcete se možná přidat, ale nemůžete.

Můžete jen dál nechat kvést své oblíbené stromy
Dál zrcadlo hoří, ten kousek jakéhosi skla
Až jsem nevěřil, že dospělost může být rychlejší než kulka.
A že přide čas, kdy musím vstoupit do jiných zdí.
Vyměnit námluvy špačků z ulice za hluk lokomotivy.
Pak odebrat se na dlouhou dovolenou a doufat

že buzerace na onom světě nepokračuje.
A že jsem se nesplet, když jsem se právě tady narodil.

Alenko, počkej
Přece neodejdeš i se svou starodávnou aviváží
Svých sukýnek a představ své nezkažené hlavy?
Snad bych jednou nechtěl naplnit svůj čas
Uklízením světa, snad taky nějakou radostí měl bych si zamávat
Sám sebe přívítat, v tolika opuštěných prostorech.
A písničku  dlouho nezpívanou
pohladit vibrací svých hlasivek.
Snad chci stárnout jenom po troškách.

Nebo.....Nikdy nezestárnout?