Ukecanost

Někteří lidé se prostě potřebují vyzpovídat kdekomu o kdečem. Podle mě jim huba přirostla moc našikmo, tak ji neustále musejí otvírat a vyrovnávat. Postupem času snad i získávají pocit něčeho vyššího, nadřazenějšího a smysluplnějšího. Já si však myslím, že jsou to lidé ubozí.

Vzorový příklad takového ukecaného člověka by vypadal asi následovně. Člověk, kterého už chvíli znáte, říkejme mu třeba Hugo, si za vámi z nějakého nuceného důvodu přisedne a ihned se začne vychloubat.

„Ahoj Petře, kolik je hodin? Jak to, že si tady tak brzo? Já jsem tu, protože tu mám ještě scuka s Naděždou. To je fajn ženská, co jí říkáš? No je to fakt kus, já ji prostě žeru, ty kozy, to mám ale štěstí co?“

Mohlo se zdát, že se mě Hugo na něco ptá, v jeho projevu to ale nebylo znát. Pauzu mi udělal až úplně na konci, kdy už se opravdu musel nadechnout. Odpověděl jsem mu proto: „Hmm.“ A mlel zase dál.

„A co tu vlastně děláš? No to je jedno, koupil jsem si nové auto a střelil jelena. Viď, že se na něho někdy přijdeš podívat. No já vlastně nemám čas, ale dívej, tady je na fotce. Super kus, co? A včera jsem si koupil nové PDAčko, má vytuněný funkce. Úplně ho žeru. Jo a dívej, ty moje rifle jsou značkový,“ ukazujíc na své koule.

Protože mi pyšnost a vychloubavost už v mládí zakázali, tak jsem chtěl téma překolejit na jinou úroveň. „Ty, co víš o té exkurzi, co má být v pondělí?“ Hugo mě nenechal dopovědět ani to pondělí a už zase mlel.

„No ta exkurze do višnového sadu a do krematoria, no to je sračka. Já jsem byl minulý týden na lepší, v houseboatu. To ti povím panečku, tam měli ale spaní a ta kuchyň a všechno plovoucí. Kde se hrabe nějaký višňový sad, nějaký stromy. Vždyť to jenom roste a plody jsou nechutně trpký. A v krematoriu se jenom pálej lidi.“

Byl jsem trochu v rozpacích, jestli mám ještě mluvit, ale pokusil jsem se o to. „Ale já jsem si myslel, že pojedeme do višňového sadu, protože tam mají zvýšenou koncentraci thoria, a že se dozvíme něco o jeho radioaktivitě.“

Hugo byl sice potom trochu zmatený, ale nenechal ze sebe udělat blbce. „Ne, my jedeme do krematoria. To je jasný. Vždyť přece říďa říkal něco o rozpadu, a že lepší je to spálit.“

„No já jsem to pochopil tak, že se thorium vyznačuje mimořádně velkým poločasem rozpadu, jako velká většina dalších izotopů thoria. Taky říkal, že by bylo efektivnější spalovat právě thorium, což je důvod, proč průzkum těchto technologií podporuje Indie.“

Hugo se chvíli odmlčel a ihned sáhl do své kapsy prohodit si koule a pak si šáhl do své druhé kapsy vytáhnout si mobil, ve kterém začal rychle něco dělat. Omluvil se, že má nějakou neodkladnou záležitost a že se uvidíme v pondělí na exkurzi.

Ještě chvíli jsem seděl v šatně a polonahý jsem pološeptem přemýšlel o svých možnostech. „Má to cenu? Tak já se tu dřu a přitom je mi to k ničemu. To si rovnou můžu zaplatit nějakého experta na řeč, naučit se svéráznou rétoriku a okecávačství a můžu kecat a kecat bez nutnosti zatěžovat si svůj drahocenný mozeček. Ale to bych asi nebyl já. Tak ještě pravou ponožku a jdu na věc.“

Rozešel jsem se čekat před garáž na svého zaměstnavatele, který mě má dovést na pracoviště. Mé pracoviště je na louce, kde zkoumám nory tvořené cvrčkem Gryllus campestris. Je to velice zajímavá práce, ale mizerně placená. Ani auto mi nechtějí dát, a proto mě musí vozit Miloš, který pracuje opodál. Miloš pracuje blízko té louky v malém městečku, v naší pobočce. No jo, má tam teplo, neprší tam, přísun jídla tam tady není skromný, ale je to panečku vědec. Za monitorem počítače popisuje kusadla a kokon roháče Lucanus cervus. No je to znalec. Ani ho v životě neviděl a pořád o něm píše a píše.

Před garáží jsem měl ještě chvíli čas a tak jsem se zahleděl na tu hordu budov a na ty věci, které nikomu neslouží, zdají se být zdáli opuštěné, ale tváří se honosně a jsou na svého majitele pyšné. No to snad není možné, že v tomto světě ještě někdo vůbec může trpět? Zdání mě ale klame.

Miloš dorazí o patnáct minut později s omluvou, že mu nějak nezazvonil budík. Tak to si teda nedokážu představit, že mobil za dvacet tisíc umí selhat. Nicméně se mu nedá vytknout jeho galantnost. Daleko horší by bylo, kdyby přišel s omluvou, že se mu prostě chtělo píchat, tak píchal a píchal a v tom jeho žena vykřikla: "Už, jo, už, už je osum patnáct." Raději ani nechci vědět, jestli měl z ubíhajícího času rozhořčení, nebo jestli si zbytek nechal na večer, na který se teď může celý den těšit.

„Sorry kámo,“ ještě jednou se omlouvá Miloš, když vstupuji do auta.

„Nic se neděje.“ A opravdu se nic neděje.

„Ne fakt se omlouvám, ale ten mobil, ta kráva jedna. A jak si včera dopadl?“

„Ale jo, dobrý. Poslal jsem ti to na mail.“

„Jejda, tak to, no ty už´s to poslal jo? No já jsem na to neměl vůbec čas, musel jsem vyplňovat ty fiata a formuláře a zmocněnky. No hrůza práce, to ti povím, kamaráde. A co, nezmokl jsi?“

„Ne naštěstí ne, ale asi jsem objevil nový druh pisivky. Začali se objevovat při zvýšené koncentraci a vyvážené bilanci vody na povrchu země a ve vzdušné vlhkosti.“

„Jo, jo, jo, ty vole čum, taková kozatá rohatá, co? To je kus ty bláho. Zeptáme se jí, jestli nechce svíst?“

„No dobře, ale beze mě. Protože já tady svádět nikoho nebudu. Jsme uprostřed města a já už mám být deset minut u Račího potoka.“

„Ale ne svíst, ale jenom třeba povozit.“

„Povoz si ho sám, mě do toho netahej.“

„A dojdeš to teda, to už nemáš daleko?“

„Asi půlhodiny pěšky.“

Po Milošově otázce, jak to mám daleko, jsem automaticky a vzorově odpověděl. Nad odpovědí jsem nepřemýšlel, ale přemýšlel jsem nad tím, co mám udělat. Při nekonečném stání na červené se mi rozbušilo srdce, znervózněl jsem a nechtěl jsem svého šéfa nijak pobouřit. Rozloučil jsem se s ním s přáním hezkého den, že už to teda dojdu. On byl spokojen a ten den si ho určitě ještě povozil na kozách. Mě až pak zamrazilo, když jsem si uvědomil, že nejsem placený od hodiny, ale od množství vědeckého materiálu. Při svačině na mé Jevanské louce jsem si ale vychutnával pocit svobody a přízeň mé identity.