Metro

      Hodinky ukazovaly 23:00 a Ivan Ivanovič právě vyprávěl jeden ze svých příběhů. Martin se na něj vůbec nedokázal soustředit. Přebíhal očima z řádku na řádek, ale zapomínal, škobrtal a zase se vracel, až byl z toho celý nevrlý. To proto, že hlavou víří jiné myšlenky.

-Jiřího Z Poděbrad-

 „Jana či Ivana? Ivana, tak laskavá a pěkná. Nejsem s ní dlouho. Ale Jana má v sobě kus anděla i raracha. U té to nemám tak jednoduché. Obě jsou chytré, někdy až moc. Zůstat či jít?“ Ten samý řádek obíhal snad již desátým cyklem.                            Martin se zamračil a uložil Čechova do tašky. Hluboce si povzdechl a rozhlédl se kolem. Světlo mělo depresivní nádech a ve vagonu vládlo typické pošmourno. Naproti pospával schovaný jeden ze stálých obyvatel metra schovaný za límci silně obnošeného a ušmudlaného kabátu. Přede dveřmi postávalo malé dítě s matkou. Matka, celá zamračená, zuřivě psala sms zprávu a dítě vesele oblizovalo ohmatanou oranžovou tyč. Zbytek osazenstva měl nasazenou unavenou masku lhostejnosti a chmuru.

- Náměstí Míru –

„Ondřeji, ty dobytku, víš kolik je na tom bacilů.“ Řvala matka a tahala vřískající, potrestané dítě z vozu. Pošmourno už nebylo ničím rušeno. Chlápek naproti se na chvíli probudil a tvářil se výhružně. Martin bloumal zrakem po nástěnných reklamách. Pořád lepší než svádět oční souboje s osazenstvem.

-...dveře se zavírají-

Do vagonu na poslední chvíli vtrhlo zadýchané fialové překvapení. Slečna v temně rubelitovém kabátku se postavila k tyči.                                                                                                                                                                                  Pošmourno bylo tatam. Martin zbystřil a letmo přelétl profil dívky. Pěkná brunetka, elegantní, jemné rysy, rudé rtíky k zulíbání. Slečna se otočila a pohledy se střetly. Martin po chvilce sjel pohledem stranou a zrudly mu tváře. „Krásná“, pomyslil si. „Usmála se? Dívá se pořád na mě?“ Sbíral odvahu na další pohled, ale jakási síla poutala jeho pohled k podlaze a vháněla další a další krev do tváří. Tak tam tak seděl celý rudý a zostuzen krásou zíral na špinavou podlahu.

-Muzeum-

Dívka vystoupila a Martin též. Vydala se směrem k východu z metra, zatímco Martin přestupoval.

„Určitě bych ji oslovil! To si říkáš vždycky a zatím se na to nikdy nezmohl!“ Pomalu se šoural směrem na druhou linku. Nepřítomné pohledy míjely kolem. „Všichni jdou přinejmenším z pohřbu, alespoň většina výrazů by tomu odpovídala. Nesmí mě nakazit. Vždyť mě je hej! Směji se, nemusím žebrat, život mám před sebou a vůbec.“ Následovalo deset usměvavých kroků, snad by si býval i poskočil, ale pak se znovu vynořila otázka: „Jana či Ivana?“ Martin se zamračil.

Vlak se vřítil do stanice. Vlasy vlály k nelibosti žen. Vagon byl téměř prázdný. Nu, 23:30 všední den, není se čemu divit. Shrnul zpět rukáv svetru. Pošmourno se znovu rozlévalo vagonem. Přítomen byl další nasmrádlý spáč, dvě štěbetající stařenky a muž v baloňáku s rukama v kapsách, který se potutelně usmíval. „Škoda, že sem nevlétlo nějaké další roztomilé stvoření.“

 Na sedátku vedle ležel deník Metro. „Žádné novinky. Politici se handrkují, problémy s ekonomikou kulminují. Metro kodrcá v pravidelném rytmu. Kéž by tu byl, alespoň výhled do krajiny. Ta potrubkovaná stěna tunelu nudí!“

-I.P. Pavlova-

Jedna štěbetalka vystoupila, nastoupil kluk v hip hopovém dresu s velkými sluchátky a chmýřím pod nosem. Metro uhání dál v rytmu tlumeného beatu. Muž v baloňáku se pořád usmívá a má nepřítomný pohled. „Ivana či Jana?“ Světlo začalo blikat a vlak se zastavil. Nastala nepříjemná zastávka nad Nuslemi. Beat dál bil, muž se usmíval, osamělá štěbetalka si něco štěbetala sama pro sebe a Martin tonul v úvahách o polibcích klínech a loučení.

Dveře vagonu se otevřely.                                                                                                                                                 Štěbetalka zmlkla. Martin i kluk v dresu znejistěli. Spáč spal dál a muž v baloňáku se stále usmíval. Martin si vzpomněl na článek, kde se psalo o jednom teroristickém útoku v metru. „Blbý noviny mě děsí“, zaháněl nepříjemnou myšlenku. Světla zhasla a dveře zůstaly otevřené. Muž v baloňáku se určitě děsivě usmíval. Martin měl srdce až v krku a začala mu být zima.

Světlo se najednou rozsvítilo a spáč už nespal, ani se netvářil ospale, stál přímo před Martinem. „Maminko, tatínku, Jano!.“ Dveře se zavřely a vlak se znovu rozjel. Spáč se rozhlédl, cosi zabrblal a vrátil se zpět na své místo. Beat, štěbetání i úsměv hráli svůj part dál, ale pošmourno bylo tatam.