Příliš silný magnet o dvou pólech

Svět se mi zalil do slz,

a přece žádná nekapala,

zůstaly potvůrky v očích,

to abych se utopil,

trýznil se a zabil.

Mám v jejich lesku totiž

odraz svíčky,

která zhasla.

Trochu se nahnula,

aby vosk stekl

jako já, který se zmítám v křeči,

aby mě osud spolkl.

trochu se nadlehčím,

odejít, tak by se mi líbilo.

Neříkejte prosím, jaký jsem byl blázen.

Takové blaho, po pádu na Zem.

Má malá, velká trýzeň

Jistě rozplyne se

v tom pomalém tichu

Krásné býti samovrahem!

Přikázat bolesti,

aby se zastavila.

Jakobych začal znova,

tak sním o smrt,

o dvou zpřerážených nohách,

Mé srdce buď jako kámen,

buď jako modlitba,

která se na ústech promění v polibek.

To kruté uzavření.

Obrázek tváře, úsměvu,

ta mrazivá tíha dálek,

kterou nepřiblíží

ani blízkost rtů lidí.

Snad jedině věčný spánek,

jež čeká na zlomené.

Víš, trochu se bojím,

přiznám se,

mám hrozný strach

vidím totiž

tu chvíli, jak němý stojím

a kdoví co mě napadá.

Ó ano já tě pochoval

a teď si vstala z mrtvých.

Projít se hřbitovem,

je to pravé potěšení,

jak mohu ale vstát.

Jak, jak jenom dál?

Tvůj úsměv a tvoje zamávání,

Jsi moje bolest a pekelná!

Nesnesu se!

Jsi všude i ve mně!

Tedy tě pochovám.

Pošlu malou lodičku řekou,

tam budeš schovaná.