Všechno se mění, jen krabicové víno zůstává stejný

Cestu do noclehárny Armády spásy v Brně lemuje nespočet heren. Sem tam ve změti vybydlených domů problikne neonové světélko nočního podniku. Je půl páté, čtvrteční odpoledne. U proskleného vchodu postává pár vousáčů. Zahaleni do cigaretového dýmu civí do prázdna. Za prosklenými dveřmi se tísní hlouček postav. Právě dovezli meníčka a začíná boj o každé sousto. „Nežďuchej do mě!“ Ječí muž v ošoupané bundě a výhružně tomu druhému šermuje pěstí před očima. „Já do tebe nežďuchl,“ ohrazuje se shrbený chlapík, ale raději vyklízí bojiště. „Jsou jako malý děti,“ kroutí hlavou mladá slečna s viditelně narostlým bříškem. Může jí být tak dvacet. Víc ne. Na otázku, jak se to tady zařizuje s ubytováním, radí, že musím počkat. Za chvilku, že se začnou venku řadit přede dveřmi a o páté začne zápis. „Ženský to mají lepší, nemusí s nima trčet venku a jdou se ubytovat přednostně.“

Stojíme ve řadě před azylákem. Každý v ruce třímá občanku a pětatřicet korun. Jedinou podmínku pro řádné ubytování.  Odpolední slunko omývá, zaprášený chodník, tmavovlasý mladík lamentuje nad tím, že mu z pračky zmizelo prádlo: „Dal jsem tam maskáče a jsou fuč, Nikdo nic neví, nikdo nic neviděl.“  Kolem projíždí maminka s kočárkem, vrhá na nás opovržlivý pohled, co největším obloukem se nám vyhýbá.

Konečně odbíjí pátá a řada shrbených hlav se cpe o překot do domu. Jakmile stanu u okýnka, kladu na stůl občanku zatíženou padesátikorunu. Prošedivělý muž se mě ptá, se zdali tu jsem poprvé. Pak mě unaveným hlasem vyzve, abych si šel sednout do jídelny, že to bude ještě na dlouho. Musí sepsat smlouvu a tak...  Jídelna mezitím osiřela. Na stolech se povalují použitá balení od večeří. Nohy uklízeček o překot kmitají. Úklid je pro noclehárnu zásadní, bez něho by se to tu vše nasáklo koncentrovaným potem a poklidně shnilo, zbořilo. Dveře jídelny zdobí vytisklý článek o švédském bezdomovci, který si sběrem plechovek přišel na třicet milionů. Bůh ví, kolik lidí tu sní o podobné kariéře. Nahlížím ke kukani, zda již na mě mají čas. Nakonec to ani nebolelo. Stačí  zanechat dva podpisy a odměnou za to dostávám povlečení, ručník a maličké mýdlo. „Radši Vám to napíši pokoj 102A, postel 2V. Tak tady to je.Umývárna je na rohu a vzadu na konci chodby je společenská místnost. Jinak o půl deváté se to tu zamyká, pokud tu do tý doby nebudete, tak vás sem už nepustí.“

Společenské místnosti vévodí  televize se zamřížovaným settopboxem. Jediná kultura, která je v těchto místech k mání. V přítmí se choulí tucet tváří, z obrazovky k nim promlouvají  postavy z nějakého béčkového seriálu televize Novy.

„Umíš to přepnout?“ Ptá se mě vousatý děda. Ve stejnou dobu totiž hraje Manchester s Bayernem v lize v mistrů. Tlačítka na settopboxu ani na televizi,však kýženou změnu programu zařídit nedokážou. ČT 2 ne a ne naladit. Střídá mě vychrtlý dlouhán, ale jediné co je s to nahodit, je černobílý a zrnitý obraz STV, kde ten samý zápas komentují slovenští hlasatelé.

„Ty settopboxy jsou na hovno,“ vrčí vousáč „Ale aspoň tu je vidět míč,“ smířlivě ho uklidňuje pupkatej kolega sedící po jeho levici. „To je vadnou televizí,“ rozmachuje rukama dlouhán a stále zkouší jako o závod přepínat programy.

 „Co ní teda? Tak ji rozbijem,“ odpovídá si napůl v žertu Vousáč. Řeč se stočí k tomu, jak všechno dřív tak krásně fungovalo. „No jo všechno se mění, jen krabicový víno zůstává furt stejný“ směje se blonďatá žena a zvedá se ze židle s tím, že někoho znalého k tomu zavolá.

Je poločas. Manchester vede 3:1. Jde se dolů pro dávku osvěžujícího nikotinu.

V přízemí je ale už rozehrán jinej zápas. Kdosi tahá vousáče za rukáv: „Míra se bije s ňákým starochem. Pojď jdem to pískat!“ Před budovou běsní podsaditý chlapík - Míra, chrlí jednu nadávku za druhou a ve chvílích, kdy se nadechuje šťouchá do svého protivníka do žeber a snaží se mu vlepit pořádenej štulec. Prý mu dlužil tři stovky, a tak jej rozčílilo, že si dovolil dojít do noclehárny a zaplatit tu pětatřicet kaček místo jemu. „Dej mi tři stovky! Dělej!“ „Nic nemám, nic nedám,“. apaticky opakuje staroch. Snaží se odrážet Mírovy výpady, ale po poslední ráně se kácí k zemi. Míra ho sevře do kleští mezi nohy, ale staroch vyklouzne. Pro osazenstvo noclehárny je to vítané zpestření večera. „Lidi z toho mají divadlo,“ komentuje scénu, pracovník noclehárny Pavel. A jedním dechem dodává: „Hlavně ať moc nekřičí a porvou se pěkně potichu. Však ten Míra potřebuje už dostat jednou pěkně přes hubu.“

Hloučky diváků se pomalu rozpouští, Staroch se utekl schovat do ložnice. A v budově azylového domu je jakákoliv rvačka tabu. Je čas pro tu nejbáječnější činnost v životě bezdomovce.

Spánek zažene všechny chmury a rozčarování, a i kdyby měl trvat jen osm hodin, vedle krabicového vína je to jediná jistota, o kterou se nemusí bát.