Dech beroucí vzdech

Život se nabídnul a my ho vzali,

poučení natolik, abychom vyhrávali,

v rozmazaných pocitech a trapných pózách,

rukama rozhazujeme, chceme být hlavou davu,

ovládat šílenství a být v jeho středu.

Tleskáme zaprášeným cílům,

které někdo v šeru nahmatal

a škrtl sirku.

Nemám ruce od mozolů, nemám konto v bance,

pravda, já nejsem vy a vy nejste já.

Lžeme si při rozkrajování chleba,

nikdy nebylo líp a nikdy nebude.

Bředneme ve své kaši, pocukrovaní na krev

anebo na krev vyždímaní?

Ano, sliby bolí

a bolest má sílu vysávat.

Proto píši o dešti a krupobití,

aby se lidé z mokřad a bažin

schovali ne pod deštníky,

ale pod husté koruny zbylých stromů,

do starých katedrál a hradů

a do písma, tak jak ho sami znají.

Chci růst na louce úsměvů

a ne se brodit v močálu, ne to nesvedu,

raději vystoupím na pevnou zem,

klidně si nějakou objevím a budu křičet za zvony do Říma.

Aby mi dovolili nepatrný květ,

jenž zakryji chodidlem,

kterému stejně močál neuvěří.

Chtěl bych se rozdávat těm,

co jak doufám nevidí v živém stromu jenom dveře

a v surovém železu klíč.

Ano jsme nejlepší,

Máme svůj umělý svět,

ve kterém se už dávno rodíme,

ale není snad někdy třeba zastavit, zmírnit...přemýšlet?

Nebo se chceme rozplynout

v atomovém hřibu, našeho stylu života,

našich postojů, gest,

v každodenním stereotypu peněz, prášků,

jídel v neprodyšném sáčku?

Chcete být kouřem z cigaret jdoucím z úst vašich dětí?

Vážně chcete dostavět konečnou stanici, po které se nekladou meze fantazii?

Možná děláte dobře,

vysním si svůj svět,

budu písek, plaží ostrova.

A to snad raději budu sbírat

byliny v močálech,

Nenáviděn, pomlouván, vysmíván?

Jsem a jsem stejný,

Chcete dál poslouchat můj otravný dech?

Tak snad až dodýchám...

...třeba poslouží mých pár vět,

které jsem neskládal jen podle koncovek.