Nastoupí na jeviště před plný sál,
aby pobavil, rozesmál a radost svou dal.
Však pod maskou z makeupu a samých šminek,
nevidíme trápení jeho srdečních linek.

Každý si říká ,,je to veselá kopa,, ,
a myslí si že život baví ho,
ale uvnitř ten muž co se do sebe propad,
nemyslí na nic jiného.

Mnoho veselí kolem sebe rozdává,
a přes smích a slzy polyká osudy jiných,
však jemu se radosti pramálo dostává,
a tak už ho nebaví být ve světě živých.

Je těžké když jeho údělem bytí,
je hrát si na šťastného člověka,
když vidí smích jenom před sebou,
ale ten svůj jenom zdaleka.

Když se ráno probudí a podívá se do zrcadla,
vidí obraz reality,vidí odraz obličeje,
vidí že jeho smích je pouhou křečí,
která mu zůstala ,, a ten prej léčí?,, .

Ano, je to sice lék který léčit umí,
je to prý lék na všechno,
ale každý lék má své pro a proti,
a duši krvácející nevyléčí tak snadno.

Polyká hořkost a polyká žal,
který mu smích v srdci zanechal,
polyká bolest a polyká hněv,
ale bude pozdě až bude svázaný jak v kleci lev.

Měl by hledat smysl svůj,
poradil mu jeden kolega,
ale je to rada jen komikům,
co zapomněli na smysl člověka.

Ale tohle mu však nepomáhá,
a trápení v lahvi topí,
aby zapomněl na všechno,
co mu jeho mysl zlobí,

Už není tak moc veselí,
v tom jeho osobním životě,
se zármutkem v duši zápolí,
visí sám jako hadr na plotě.

Další vystoupení se neodkladně blíží,
avšak tuší že tentokrát to nepůjde bez obtíží.
Teď mu půjde o všechno co do té doby dělal,
však nedělal to asi opatrně asi na vše moc spěchal.

Zase šel teď do divadla přesně do maskérny,
zamaloval úzkost svoji a dvě prázdné stěny.
Ta první tvoří srdce a ta druhá duši z pěny,
která se už ničemu netěší a zapomíná na vjemy.

Komik se zas zahalí,
jako den do nočního kabátu,
aby nešlo vůbec poznat,
že nějaký den zůstal tu.

Pak už jen pár rekvizit,
k poslednímu vystoupení,
pevné lano a pevný chyt,
a v cestě představení už nic není.

Rozhrne se opona,
a sál je zas plný lidí,
co přišly zase z domova,
ale náhle hrůzu vidí.

Ten člověk co radost rozdával,
z úsměvem jenom na masce,
ten co tu pro publikum postával,
už nikdy nezatouží po lásce.

Oděn ve svůj falešný smích,
se zármutkem co mu v duši cloumal,
ten na venek veselí člověk,
se zde na laně už jen houpal.

Ve výrazu šlo viděti,
jak se očima pořád směje,
jak jeho duše pod maskou odletí,
a že ho konečně radost hřeje.