Cesta, co nemá cest - K.O.U.L.E. - trojboj

 Muž s chlapcem spolu tlačí vozík
cestou, po níž jít se příčí,
kde domy vržou, okna hrozí
na všech rozích vším a ničím…

 Stín v okně, něco vzduchem letí
rychle, kousek šípu trčí
ze starých dveří – druhý, třetí
pronikají do chatrčí…

 „Ten kretén nás chce asi zabít“,
zvolal muž a chlapce chrání,
sám zalehl ho - zkusil nabít
zbraň, co potí se mu v dlaních…

 Šíp v noze cítí, řve a spílá,
děcko k sobě rukou mačká,
krev do dláždění už se vpila,
„pozor, tohle není hračka…“

 Jak střelil, slyšel výkřik. Čeká,
nikde nic, jen prach se zvedá,
chlapec se chvěje – „kde je deka?
Tady, ukaž.“ Druhou hledá…

 „Tak tady zůstaň. Zůstaň, slyšíš?
Nesmíš se hnout – je to jasný?
Budeš teď čekat v týhle skrýši.“
Ucítil pach z blízké masny…
 
 Do domu vběhl – chodba pustá,
tiše stoupá, stěny pijí
strach, který sevře každá ústa,
čas nakrátko neodbíjí…

 V ruce zbraň, v očích futra dveří
a v nich statná žena křičí,
člověku s koltem neuvěří,
křikem svůj byt ohraničí…

 Muž toužil s chlapcem pouze přežít
palbu, s níž nic přece nemá,
útočník raněn sípe stěží,
co to má muž za dilema?

 Má je tu nechat, má se vrátit?
Cestou svou se dál zas vydá?
Co když však za to krví splatí
svého synka, jehož hlídá?

 Lesk s bídou strachu muže nutí
k činu, který Kainem smrdí,
nelehké bude rozhodnutí,
jež než strach nic neutvrdí…