Chuť básnit

Sedím na zemi ve svém pokoji. Kolem mě zrní bublinky ze světla a čehosi měkkavého. Vlastně to nejsou bublinky, chvilku tak vypadají, to ano, ale zdá se,
jako by měly mnoho kůží a nožiček, které tu prudce, tu zvolna rostou a zase ubývají. Jsou stříbřité a vydávají lesk tak nádherný, že se nedá běžnými prostředky
popsat. To stříbření není jen pouhá barva a lesk není jen ubohé blýskání. Tyhle blesky mají i svou vůni, chuť, teplo a měkkost a téměř neslyšné harmonické
blyštění a cinkání jako fantasticky malinké penízky, šupinky, motýlí křídla, zlatý prášek rozsypaný všude, kam se podíváš, když se podíváš. Měňavé kuličky,
bublinky, mincičky a zrnéčka cinkají jako devítidimenzionální popílek sypající se časoprostorem i mimo něj, vonějí po lentilkách, cukrkandlech a cukrblicích;
po hřejivých pampeliškách i důstojných kopretinách. Svítí po pozlátku na bonbonech na vánočním stromečku, po křišťálech a jiskřivých neonech tužeb, po
spříznění zářících z očí těch, již našli cestu k nalezení klíčů od univerza. Sálají domáckým teplem soudržné rodiny a zároveň můžeš všemi smysly postřehnout
jak chladí, vábivě a přitom s ledovou něžností zde na Zemi vlastní snad jen pavučinám. Chutnají jako narozeninový dort od nejlepších přátel, jako lesní
jahůdky, které sbíráš se svou jedinou a nejlepší kamarádkou, s dívčí polovinou své existence jen tak z chuti bláznit. Voní jako první cukrová vata, kterou
ti koupila maminka, šťastná, že tě má, jako vlásky mladší sestřičky, která si právě přišla poplakat, pro útěchu a povzbuzení.
Jsou to skvostná kvítka nejčistšího božství, mocná neohraničená příze vší existence. Jsi její a ona je tvoje, tvoří plus i minus, zlo, dobro i nicotu.
Dříve nebo později začneš i ty toužit poznat tyhle bublinky, věř, že stačí jen velmi málo – rozhodnout se.