Aneli sinna

silou moci svého hlasu, vzívám teď svojí lítost. Ať se spřáhne s okolním zvukem, ať se vykloní z okna zapomění. Lehne ať popelem, každá snítka, snítka sklíčenosti. Vlez k těm uhnízděným letům, zkrvaveným starostem. Zní tu ta skleněná svátost, cinká si k mojí zlosti. Nevadí si s lehkou mírou, zastaví se o klec, diagonálně protknutou zlověstnou pavučinkou. Zarmoutíš se, viď? A jsem v tom okamžiku, jsem tebou. Zlem nepohrdnu, stávám se vždy mlhou. Hledej mě, hledej. ˇA, našlas? Jen se koukni do svého klína, jsem u tebe, schoulený. Očekávám dění příštích okamžíčků, zletilý už milionkrát, zběsilý všemi otazníky. Zlatohlasí je tvůj svět, známý, bolestně očekávaný. Skříží se meče pohledů, zažíná se pěněné světlo, galaxie se roztáčí a vesmír transponoval svůj zpěv. Blíží se nekonečnu náš součet, blískat se v nule...

Překonáme rozdíly, láska sny zacílí, už zachvíli. Obáváš se o moje štěstí, jak jsi za lásku zaměnitelná... Vůně tě zpomalí, zájemci zkonalí už nejsou sinalí. Jedno, ne poloviční, s němým povzdychem, jedno, slib mi a obdaruj, čas je zkrápěný jahodovým jíním.

Míjím svou kolébku. Tak tady jsme se staly týmiž... Jako kdysi, právě tak dnes, s hloubek svých nádechů zakletí střes. Zatoužíš po tanci, divém a zjitřeném, zazvoníš v závanu žlutými semínky zjiskřeném.
  Vidíš? Odrážím tě. Odskočil jsem od tebe jako jiskřička, jsem od tebe odvozený, odstíněný, oživený z hlásektvých slov. Bojíš se, tak jako se bojím já. Stojí mě všechno odhodlání zanést se k barvám na obraze. Jen pouhý styk s tvojí ozvěnou můj pohlet ochromí. Úplně ke dnu zavrtám pohled, divím se teď jak blízko je dohled. Jsem Země. stoupáš nad můj obzor, jsi Měsíc. stříbrnou jehlou a černou nití, háčkuješ vlákna pavoučích sítí. Pavoučí jenom tak, studí na dotyk. Dáváš mi barvy, světlo k mým konturám. Slepíš mé myšlenky, když se třepí na střepy.
  Zanech a neponech, zalitý v betonech, směněný v žetonech čekám. Nesmím se odvážit, měl bych to povážit, mlčet si rozkáži... čekám. čekám. Čekám. Prosím. Věřím. Věřím? Jistě. Mám rád. Jsem teď i potom. Když jsem potom, jsem i teď. Co bude zítra, mohlo být včera, proto není už rozdíl mezi dvěma body přímky.


Aneli sinna, satóve kiva.