Zážitek z letních prázdnin 2001

ve vrásčité tváři.

Nebyl to však pohled ostatních žen,

znuděných tady na světě,

její jiskry stále září.

Je to zázrak nebo ne,

že na podzim života

i za deště slunce svíti?

Obvykle se totiž nestane,

že by byla zas a znova novota

každý rok stejné luční kvítí.

Tahle žena nikdy neuměla

číst počítat či psát,

navždy byla němá.

O neduzích světa nevěděla,

proto se dokázala tak líbezně smát,

proto věz že, dětem se iluze brát nemá.

Tak jsem té starší slečně uvila

věneček z chrp a kopretinek

a ona řekla tak krásná slova díků.

Nikoli hlasem, leč srdcem mluvila,

skryla se mi do vzpomínek,

jako ona věnec do chlebníku.

Večer, když šla spáti,

věnec na zhlavek uložila,

usmívala se - nejspíš krásný sen.

Vám, milý přátelé, můžu slib dáti,

že jsem zde vylíčila,

jen pravdu a nic než pravdu jen.

Z toho vyplývá ponaučení,

že postižený chudý člověk není.