Proč se pořád vracíš?

Proč jenom trápíš duši mou,

tvými city a postoji znavenou.

Hledat stále pravdu ve tvé tváři,

člověka jednou unaví, nutí ho k pláči.

Pomalu síla mi vždy dochází, nechci tě již znát,

ke mně se vracíš stále, ptám se (i sebe), máš ji rád,

tu, jež tě kdykoliv s náručí otevřenou přivítá,

nad sebou a tebou hodiny noční přemítá.

Neb tam, kde potok citu jednou vytryskl,

neubráním se již nikdy, můj věčný morální poklesku.