Plichta

„Ještě jednu vodu, teda vlastně vodku“

„Ne, už ne.“

„Povídám, chci dlaší, teda další.“

„Vypadáte, že jste sotva plnoletá. Přišla jste sem ubrečená. Jediný důvod, proč vám nalévám, je má dobrá vůle. Tu už jste ale spotřebovala do dna…“

Skočila mu do řeči.

„Náhodou pane, to byste se divil, kolik mi už je. Já už jsem úplnou náhodou dospělá, víte? A chodím na „vejšku“ , víte? Vlastně už nechodím...“

„Tak to se samozřejmě omlouvám, že jsem vás urazil, „paní dospělá“, ale už je dost hodin a my stejnak zavíráme.

Něco nesrozumitelně zableptala a vyšla.

„Ta Praha je ale krásnááá. Tolik světýlek a věžiček. To se mi tak líbíííí.“

Šla dál, pokračovala takřka prázdnými uličkami. V lehkém sněhovém poprašku slalomovou chůzí zanechávala stopu. Upadla, válela se, výskala, vydávala nejrůznější jásavé zvuky. Dělala andělíčky, smála se, zpívala, brečela. Byl to pláč zmatené duše, která bloudí, hledá – není si ale jistá, co hledat. Dvě tmavomodré uniformy jí pomohly na nohy. Odmítla záchytku.

„Sama, nešahat!“ hystericky vzkřikla. Šla dál.

„To je nádhera, taková…  Tolik svělýtek, světýlek vlastně.“ svá slova ilustrovala bujarým smíchem. Znovu neudržela rovnováhu a zahučela do nahrabaného sněhu.

„Pane řediteli, já se zlepším, budu pilná studentka, opradvu. Můžete se na mě spolehnout. Já jsem totiž hrozně moc šikovná a ještě vám to všem natřu!“

Zvedla se a rozběhla se k autu.

„Taxi, taxi, taxi!!“ tento spontánní projev se nedá charakterizovat jinak než jako „vřískavý jekot“ .

„Jeďte, jeďte!“

„Co řvete ženská? Přeskočilo vám?“

„Jedeme, jsem řekla!“

„A kam asi?“

„Domů“

Zdálo se, že skleněné tabule ve staré škodovce tím nepříjemným zvukem, který se jen zdánlivě podobal smíchu, prasknou. Řidič nahodil potutelný úsměv a rozjel se.

„Víte pane řidič, já mám ohromný trable. Ale opravdu ohromný. To by jste nevěřil, co všechno mě v posledních dnech potkalo. Dovedete si vy vůbec představit, co se tak mladý holce může všechno přihodit? Víte, tak před pár lety bych si vůbec nedokázala představit, jak se život může posrat tak rychle.“ trpký úsměv se zračil na její tváři.

„Ještě že je tady ten rum“ vytáhla ze své překvapivě luxusně vypadající kabelky placatku a rozchechtala se.

„Pěkná kabelka, viďte? Tu mám od tatínka. On je totiž číšník v jedný moc nóbl restauraci a mamince říká, že tam má moc a moc penízků. A maminka mu to závidí a nemá ho za to ráda. Z toho bohatství mi koupil tuhle krásnou kabelku od Vivienne Westwood. Hrozně jsem si jí přála a chodila se na ni obden dívat. Dokonce si tam tykám s prodavačkama. To je něco, že jo? Táta a mamka se rovzedli a mě to moc mrzí. Máma říká, že táta si žije jako prase v žitě. Jako to řikali v tom filmu Vrchní, prchni. Viděl jste ho? Ten má táta rád. Teď by ale na mě byl naštvanej. Víte vy proč? Vylili mě z „vejšky“. Ale víte vy co? Rum ! To je ale medicína. Abyste věděl pane taxikář. Já nikdy  nepiju, jen dneska. Jsem moc smutná. A neznáte mýho tátu? Pracuje v restauraci La Provence. Byl jste tam někdy? Ale s takovým autem by vás tam asi nenechali ani zaparkovat. On jezdí v BMW. Viděl jste ho někdy? Moc hezký auto. Já to tátovo zatím neviděla, ale jsem moc a moc zvědavá.

Ještě jsem ani nebyla u tatínka doma. Má to ale učritě, vlastně určitě, moc hezký. Teď tam ale nemůžu. Byl by naštvanej, kdyby věděl, že mě vyhodili.“

Auto naplnil tichý vzlykot, který ale postupně přešel v hysterický pláč.

„Já jsem vlastně hrozně nešťastná i kvůli něčemu jinýmu. Víte proč?“ Řidič zavrtěl hlavou.

„Nevíte? Tak já vám to řeknu.“ utřela kapesníčkem nos.

„Můj kluk mě už nechce. Dnes mi to řekl. Všechno v jeden blbej den. Vyhazov, Lubošek mě nechal. To mi to nemohl říct jindy? A já ale vim, koho chce. Čumí po tý kozatý čůze, co s ním pracuje. A co já s tím zmůžu? Vám vadí malý prsa pane taxikář? Jak je na tom vaše žena s prsama? Já na tom přece nejsem tak špatně, ne?“ ohmatávala si přes kabát svůj hrudník.

„Já bych vám to ukázala, abyste mohl lépe posoudit, ale jsem cudná.“ po tváři se jí rozlila červeň a spiklenecky se usmála.

„Ale ten můj, Luboš. Kdybyste ho viděl. Ten je tak krásnej. Na ty kukadla mě dostal. Je tak roztomilej. Ta postava, nádherně vyrýsovaná. A jak je chytrej. Normálně dělal už druhou vejšku. Tolik sečtělej. Liboval si v antický filosofii… A ten sex s ním! Můj první nebyl, ale než jsem Luboška potkala, nikdy bych neřekla, že budu někdy provozovat tak nevšední sex jako s nim. Takovou směsici živočišnosti a vášně zároveň jen tak někdo nezažije. Jemu to šlo tak krásně skloubit . Každej orgasmus byl jako obrovská exploze. Hotová bomba! Někdy i atomová ! Byl jako drak...“

Znovu se rozvzlykala.

 „Já tě chci zpátky Lubošku. Kurva jedna kozatá ! Promiňte mi ty slova. Ale jsem tak zoufalá. Co na těch prsou, vy chlapi, vidíte?

Táta nebude mít radost, jestli se dozví, že mě vyhodili. Já z toho taky nemám radost. Chtěla bych, aby na mě všichni byli pyšný. Laťku mi nastavili vysoko. Ani si neuvědomujou, jak mě to štve a ubíjí.“

Dívka se utišila a pozorovala dění mimo izolaci Škody 120. Opřela hlavu o opěradlo a ještě několik okamžiků zůstala zticha.

„A nejste náhodou úchyl? Prej že jich je v Praze takhle pozdě večer hodně. Máma mě před nima pořád varuje. Chci si koupit pepřovej sprej. To prej na úchyláky zabírá jako sůl na slimáky. Pokud jste ale úchyl, tak ten pepřák ještě nemám, tudíž mám slůmu.Vlastně smůlu.“ Znovu se zplna hrdla smála.

 „Proč vlastně vůbec nemluvíte a kde jsme to vůbec zastavili? Já se vás bojím chci vystoupit.“

Řidič zatáhl ruční brzdu, vypnul motor a otočil se na dívku.

„Tak jsme si „fifty, fifty“, Věruško.“