Opilá romance

V duši chlad a v očích nic. Prostoduchá slova tvá mi jak víno útroby prolévá. Marně pátráš v mém nitru, hledajíc zbytky toho, co bývalo mnou. A tak neplač, když ze světa odcházím. Těžce a pomalu jako ranní výčitky, které přijdou po nocích. Jako Don Quijote bloudím tmou a doufám ve světlo. V tichu hlučném jako šepot deliria. Svou tíhu budu dál nést na křídlech mosazných andělů.
A láska pomíjivá jako opilců smích plazí se přede mnou jako had. Umírá se mnou ve mně. Tvá láska je maskou předstíranou a život je jen přehlídka karnevalů.
Tak zvedněte číši, když odcházím. Nežádám o soucit. Křehký a pokorný. Hleďte na mne poprvé v životě bez masek.
Nechť srdce vaše tepou dál. Ten zlořečeně pravidelný rytmus. Tak věčný, tak vděčný.