UPOUTAT, ALE NESPOUTAT

Nejsem ten pravý
tvůj architekt
který by tě na první pohled
u srdíčka zašimral
a šimral dál
i když bude daleko
od Mnichova po Nepál
léčil tě z depresí
vábil navzdory konvencím
toho miluješ
toho si maluješ
není ze vzdoru
ani z odporu
prostě tak to chodí
že každý plujem
jinou lodí
ve svých nespoutaných
pocitech
jak se upoutat
ale nespoutat

Já tě teď irituju
poutám
k tvému odporu
už tím
že tě pořád miluju
zalévám tě
do betonu
přehrady vzpomínek
které svazují
místo drobných připomínek
které přitahují
já tě nevzrušuju
jen stavitele fušuju

Jiného architekta miluješ
mě jenom občas čteš
když si odskočíš
od jeho plného talíře
na zákusek k mé básničce
takové snobské hračičce
na zapuzenou lásku

Nejspíš bych si tě měl
už navždy zakázat
napsanou do knihy svázat
tu jedinou vydat
tím bych se s tím
snad vyrovnal
vykoupil
a zůstal dál
tvůj architekt
nespoutaný
nesvázaný
ty bys zůstala v té knize
vytesaná
spoutaná
svázaná

Ten jediný výtisk
bych pak
převázal
a tobě poslal
jako dárek
k tvým novým narozeninám
tím bych se odpoutal
od tebe
žil si i já dál
sám
nesvázaný
od tebe odpoutaný
už jen samotnou
samotou
spoutaný