Dantovo Inferno

Mnou vchází se do trýznivého města, 
popelem krytého, Stínem zavátého. 
Lemovaného řadou karyatid, 
postav trpících, v mukách zkroucených. 
Krví zbroceného, řetězy jatého, 
zhyň hříšníku! V mukách nekonečných! 


Mnou vchází se do věčné bolesti. 
Zde duše tvá, pokoje nedojde, 
a tělo na kusy, na kusy mnohé, 
rozcupováno bude. 
Jen pohleď! Hleď, na utrpení věčné. 
Sůl třená do krve, spálí tě poprvé, 
řetězy žhavé, pak rány sečné. 


Mnou vchází se k těm, jež Bůh věčně trestá, 
nekonečná, strašlivá, krví lemována, 
jest jejich cesta. 
Za živa hřešili, krutí a bezcitní. 
Po smrti však za Branou, zříc svou duši bezbrannou, 
po spáse volají, ústy němými, 
ač slepí, vzhůru hledí. Klidu však nedojdou. 


Mnou dal Pán průchod spravedlnosti. 
A ta soucit nemívá. Krutá je, 
strašlivá. Četl jsi hříšníku, 
nápisy na Bráně? Všichni ví, 
Spravedlnost slepá bývá, než zde, 
každý sobě, píseň smrti zpívá. 
Neboj, i ty, vystoupíš ve chóru! 


Jsem z boží moci, dílem Lásky jdete, 
diví se zástupy. Láska že stvořila, 
Inferno trpících? Tak nás Bůh miluje, 
až muka nám připravil - nekonečná? 
Praví Brána: Bůh Lásky měl pro vás dosti, 
když živi jste byli, vy však naň. 
Nedbali jste, v marnosti, hrdosti, 
sami stvořili jste, proti sobě zbraň! 


Jsem sklenuta nejvyšší moudrostí. 
Láska mne stvořila, Moudrost mne činí, 
strašným místem pro hříšné, zde trpí ti, co jsou vinni. 
Není zde útěku, záchrany, úlevy, 
navždy zde zakotvíš, a přece nezemřeš. 
Nedobře činil jsi, na Boha nemyslils, 
teď lituješ. Když kráčíš zástupem, 
mrtvol žijících. 


Patřím k těm věcem, které v tomto světě, 
stejně jako Bůh, jsou a býti musí. 
Ve mně duše hříšné, zkřivené a pyšné, 
nejedno, leč stovky, utrpení zkusí. 
Jak sochy mlčící, jak rádi by křičeli! 
Musí však, navždy, trpět tiše, 
v mukách stát, v pekelném průčelí. 


Jsou od věků. A navždy potrvám. 
Navždy zde musíte, za svoje konání, 
poslouchat své a svých, 
bratrů, sester zmučených, sténání. 
Slzy chladné kanoucí, padající na tváře, 
pálí co louč planoucí, zde na věky věkoucí, 
hledět budeš, Smrti do tváře! 


Zanechte naděje, kdo vstupujete. 
Zde váš život ukončen, bude takový, 
jak znáte jej. Nezemřete, to spása vaše, 
byla by, největší. Poklekni před Bohem, 
duše hříšná, zčernalá skutkem zlým. 
Poklekni, pokání čiň! Dnes, zítra, rok za rokem. 
Dny vám zde poplynou, žádná noc, ni svítání. 
Vejděte hříšnici, Branou s nápisem. 
Vejděte! 
A buďtež zde vítáni!