1. kapitola

Opatrně pootevřu víčka a jen mlhavě mrknu na svět.

Celý pokojík je temný a neproniká do něho moc světla, protože venku leje jako z konve a nebe je celé temné.

Zase další den, zase další školní den.

Komu by se chtělo vstávat dnes v tomhle počasí, když na Vás čeká jen dlouhá škola, písemka z biologi a nevrlý učitel?

Ani náhodou, dnes nikam nejdu, rozhodla jsem se. Znovu se zachumlám do teplé peřinky a zavřu oči. Chci pokračovat v tom romantickém snu.

,, Lucie, vstávej, ať to stihneš´´, ozve se z kuchyně.

Dám si přes hlavu polštář a dělám, že nic neslyším. V pokojíku je zima, tak si peřinu přitáhnu až k bradě.

,,Chceš udělat na svačinu do školy rohlík nebo chleba?´´, ozve se zase.

Tohle opravdu nemá cenu. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a otevřu oči.

Tak jo, dneska ještě milostivě vstanu, ale zítra, to vám povídám, zítra mě z té postele nikdo nevytáhne ani párem buvolů.

Hodím na sebe džíny a růžové tričko, ostatně stejný model jako včera, vezmu batoh a jdu se trochu na snídat.

Na stole však pro mě zbyly z jahodového koláče jen drobky. Asi ho celý snědl Péťa. Tak se alespoň napiju vychladlého zeleného čaje.

No fuj, jak tohle někdo může pít? Chci sice být zdravá, ale tohle vážně do hrdla nenaliju. Přihodím proto do něho čtyři kostky cukru a teprve potom polovinu hrnku vypiju. Zbytek vyliju do záchodu.

 ,,Co je to? To mám být jako já?´´nevěřícně se na sebe podívám do zrcadla.

Chňapnu po hřebenu a snažím se ty moje rezavé kudrlinky alespoň trochu zkrotit. Vypadám jak rezavá ovce. Některé holky chtějí mít objemné vlasy. Však na to také je spousta reklam, ve kterých krásně modelky pohazují svými objemnými kadeřemi. A já objem vlasů mám, jenže až moc velký. Dal by se možná i  počítat na decimetry krychlové, ne-li na krychlové metry.  Po pár čísnutí už se ale musím pochválit. To už je lepší. To už je jako učesaná rezavá ovce.

,,Děěělééééjjjj, už na tebe strašně dlouho čekáme!!!´´, popohání mě Péťa.

Párkrát přejedu kartáčkem zuby, vezmu kabát a deštník a konečně jdu.

Mamka mě v autě nevítá moc nejpřívětivěji. Rozhodně to nepomůže mé zkažené náladě.

,,Nemůžeme na tebe takhle každý den čekat. Za chvilku mám už být v práci a to tě ještě musím hodit do školy a Péťu do školky. Rozumíš?

Zrovna dneska má přijít jedna zákaznice, která chce drahé svatební šaty a pokud s našimi službami nebude spokojená a bude tam na mě muset dlouho čekat, tak budu mít po kšeftu. No a když nebudou kšefty, nebudou peníze a na tu černou mikinu, kterou sis vyhlídla můžeš zapomenout.´´

Snažila jsem se udržet jazyk za zuby a neodmluvit jí. Znám se, kdybych něco podotkla, nepomohlo by to tomu. Naopak, bylo by to ještě horší, proto jsem byla zticha. S tou mikinou mě hodně zaskočila. Jednak jsem považovala již za samozřejmé, že mi ji koupí. Vždyť jsme se domluvili! A také jsem nevěděla, že jsme na tom finančně tak špatně. Ale možná mě jen chtěla mamka vystrašit, abych příště vstávala dřív. Nejspíš ano.  

Po cestě do školy jen tak přemýšlím o Kristýně, mé nejlepší kamarádce.

Poslední dobou se totiž nějak spolu nedokážeme bavit, nemůžeme najít společné téma, které by nás obě bavilo.

Ona teď pořád běhá za klukama, jak se tomu tak říká. Neustále mluví o tom, jak který kluk vypadá, jak je oblečený nebo s kým chodí. SMSkuje si s nimi třeba i při hodině ve škole. Nerozebírá kluky v naší vesničce, ti jsou podle ní malí, jsou prťata, která ničemu nerozumí. Ale schází se s klukama z Harringtonské střední z vedlejšího města. A nemůžu říct, že by neměla úspěch. Díky její dokonalé postavě – dlouhým nohou, vypracovanému zadečku, pevným prsou a něžnému obličeji má úspěch obrovský. S klukama jen tak laškuje, baví se s nimi a zatím s žádným neměla nic vážnějšího, teda pokud vím, jen co jsem slyšela.

Její postavu jí závidím, to musím přiznat, protože moje vychrtlé tělo nezaujme nikoho, nanejvýš nějakého páťáka od nás ze školy, ale to je tak asi všechno. Každý mi radí, ať tedy pořádně jím, jenže já se snažím, opravdu, věřte mi, žeru jak na mlejn, jenž mé postavě je to jaksi jedno a ani si toho nevšímá. A pokud se moje tělo ještě spojí s objemnými zrzavými kadeřemi, jsem čarodějnice, jak stvořená.

Jenže její postava je asi tak jediné, co jí závidím. Donedávna jsme měli podobné vlastnosti, ve škole jsme byli šikovné, všechno si poctivě plnili. Společně jsme chodili na housle, do tanečního kroužku, jenže pak se to všechno změnilo.

Kristýna na úkoly kašle a opisuje si je ode mě až ve škole. S houslema chce příští rok praštit, prý ji to vůbec nebaví. Prostě není to ona a je mi to líto, protože předtím to byla moc fajn holka. Doufám, že až ji ta puberta přejde, bude zase taková jako já.