9. SUPERKOULE - dílo č. 1 - Máme rádi němé tváře

Dětství je prapodivně kruté,
ten láme krovky, ta zas křídla trhá,
plameny nenasytně žluté,
mravenci v krbu. Světlo v stín se zvrhá…

Něco je neskutečně tvrdé,
něco tam uvnitř, co nás v nás tak děsí,
slyšíme „zabij, vládni, mrdej,
zároveň miluj, chraň, pojď, už nic nesij.“

Jednou se každý možná stydí,
že něco zmařil, že dal průchod pudům,
snad je v nás zvíře, v každém z lidí,
být zlým i dobrým, zrýt i spálit půdu.

Je kluk, co krutě kotě týrá
až k smrti, do dna – duši naskrz pálí.
Z popela cit, co víru sbírá
k něze a lásce, jež se po zlu valí.

Každý, kdo milovat chce, trýzní
a plody dobra mívaly zlé květy,
není lehké zbavit se žízní,
bolest je v písni smutné Bernadetty.