Heinrich Böll: Anekdota o poklesu pracovní morálky

V přístavu na západním břehu Evropy leží v rybářské loďce spoře oděný muž a podřimuje. Skvěle oblečený turista zrovna vkládá do svého fotoaparátu nový barevný film, aby ten idylický obrázek vyfotil: modré nebe, zelené moře s klidnými, sněhově bílými hřebeny vln, černá loďka, červená rybářská čepice. Cvak. Ještě jednou: cvak, aby bylo všechno žádně zaznamenáno, a ať je to jistojisté, napotřetí: cvak. Křehký, sotva nevraživý zvuk probudí podřimujícího rybáře, který se malátně napřímí, ospale sáhne po krabičce cigaret, ale ještě než hledanou věc najde, strčí mu horlivý turista krabičku pod nos, nedá mu cigaretu přímo do pusy, ale položí mu ji na ruku, a čtvrté cvak, tentokrát zapalovačem, ukončí tu naléhavou zdvořilost. Touto hbitou zdvořilostí vzbudí turista rozpaky, a tak se je snaží překonat rozhovorem.

„Musel jste mít dneska dobrý úlovek.“

Potřesení hlavou.

„Ale slyšel jsem, že počasí je příznivé.“

Přikývnutí.

„Takže nevyjedete?“

Potřesení hlavou u rybáře, stoupající nervozita turisty. Jistě mu leží na srdci dobro toho chudě oděného člověka, trýzní ho zármutek nad propásnutou příležitostí.

„Och, není vám snad dobře?“

Konečně přejde rybář od znakové řeči k vážně myšleným slovům. „Je mi skvěle“, řekne. „Nikdy jsem se necítil lépe.“ Vstane, protáhne se, jakoby chtěl demonstrovat, jakou má atletickou postavu. „Cítím se úžasně“.

Turistův výraz obličeje je čím dál nešťastnější, nedokáže zadržet otázku, která mu doslova trhá srdce: „Ale proč tedy nevyjedete?“

Odpověď přijde rychle. „Protože jsem vyjel už dneska ráno.“

 „Byl úlovek dobrý?“

„Byl tak dobrý, že už nepotřebuji vyjet znova. V koších mám čtyři humry a chytil jsem skoro dva tucty makrel.“

Rybář, konečně probuzený, se teď osmělí a poklepe turistovi na rameno, jehož starostlivý výraz obličeje mu připadá jako výraz sice nevhodné, ale dojemné starostlivosti.

„Mám dost dokonce i na zítra a na pozítří,“ řekne, aby ulehčil cizincově duši. „Zakouříte si jednu z mých?“

„Ano, děkuji.“

Strčí si cigarety do úst, páté cvak, cizinec si sedne s hlavou skloněnou na bok lodi, sejme fotoaparát z ruky, protože teď potřebuje obě ruce, aby své řeči dodal na důrazu.

„Nechci se míchat do vašich osobních záležitostí“, řekne, „ale představte si, že dnes vyjedete ještě jednou, dvakrát, možná i třikrát, a chytíte tři, čtyři, pět, třeba i deset tuctů makrel… jen si to představte.“

Rybář kývne hlavou.

„Kdybyste“ pokračuje turista, „vyjel nejenom dneska, ale i zítra, pozítří, zkrátka každý příznivý den dvakrát, třikrát, možná i čtyřikrát – víte, co by se stalo?“

Rybář potřese hlavou.

„Nejpozději za rok byste si mohl koupit motor, za dva roky druhou loď, za tři nebo čtyři roky byste možná mohl mít malý kutr, se dvěma loděmi nebo kutrem byste toho samozřejmě chytil víc – jednoho dne byste měl dva kutry, měl byste…“, nadšení mu na pár okamžiků uzme hlas, „Postavil byste si malou chladírnu, snad i udírnu, později marinádovnu, létal byste okolo vlastním vrtulníkem a svým kutrům byste dával příkazy vysílačkou, získal byste povolení na lov lososů, otevřel si rybí restauraci, exportoval humry bez zprostředkovatelů rovnou do Paříže – a pak…“ znovu pohltí nadšení cizinci řeč. Skloní hlavu, je zarmoucen v hloubi srdce, málem už ztratí radost z dovolené, pohlédne na klidně se přelévající vlny, ve kterých vesele skáčou neulovené ryby.

„A pak“, řekne, ale znovu mu vzrušení vezme řeč. Rybář mu poklepe na záda, jako dítěti, které se zakuckalo. „Co pak?“ zeptá se tiše.

„Pak“, řekne cizinec s tichým nadšením, „pak byste mohl klidně sedět tady v přístavu, podřimovat na slunci – a hledět na tohle nádherné moře.“

„Ale to už přece dělám“, řekne rybář, „klidně sedím v přístavu a podřimuju, jenom vaše cvakání mě při tom vyrušuje.“

Turista se nad tím vážně zamyslel, protože si dřív taky myslel, že pracuje proto, aby jednoho dne nemusel pracovat, a nezbyla v něm ani stopa po soucitu s tím spoře oděným rybářem, jen trocha závisti.