Nejvýřečnější

„Paní, prosím vás ještě jednou a trochu srozumitelněji.“ Už jsem nevěděl, co dál. Ta babka tady mluví už čtyři a půl hodiny a já vím stejně velký houby. To na mě zase připadl případ! A při tom je mi od začátku jasný. Ona jenom nechce být „tou špatnou“.

„No,“ nadechla se zhluboka paní Svitáková, „tak teda ještě jednou.“ Utrhnul jsem list popsaného papíru a trefil se přímo do koše.

„To sem zavřela krám. A na tři západy! Tuhle nám zámky dělal sám Ostružina a to je, pane strážníku, kapacita. Víte, moje neteř si uměla vybrat dobře. Vona byla vždycky outlocitná pro dobrý řemeslo a jak se jí to teď vyplatilo, von nás tatínek vždycky učíval-"

„Madam, tohle sem nepatří. Popisujte případ. Jenom případ a navíc, nejsem žádný pan strážník.“ Svitáková se zalkla, dala oči v sloup a významně si odkašlala.

„Dobře teda. Skončila sem u toho, že zamykám. Pak du do spořitelny, kde jsem musela zaplatit nějaký protivný účty. No však víte, jak to dneska je. Vyděláte si a za tejden je výplata v čudu, protože to máte eletrika, voda, nájem a já nevim, co všecko bych vám tady mohla vyjmenovat. Navíc musíte taky trochu dbát na vnoučata. No aby taky měly, že jo. To abych pak nebyla babička škrt. Tuhle za mnou přišla malá Anežka, a povidala-"  Byl jsem bezradný.

„Prosím vás, paní Svitáková, mě ani tenhle papír skutečně nezajímá, co vám kdy říkala vnučka Anežka. Já potřebuji jenom vědět okolnosti vašeho případu.“ Teď už jsem jí to naznačil trochu ostřeji, ale přesto slušně. Doufal jsem, že teď už to bude dobré. Ovšem u Svitákové…

„No tak sem ty všechny vodrzlý poplatky zaplatila a štrádovala si to do trafiky. Víte, já si denně kupuju Mladou frontu, tam vám píšou zajímavých věcí! Například nedávno tam bylo, že-"

„Tohle mě nezajímá, pokračujte.“  Zasyčel jsem nevrle, čímž jsem asi paní Svitákovou urazil.

„Co teda chcete vlastně vědět, kčertu, vy šamstráku jeden! Taky můžu domů!“ zapištěla ta stará rašple a vyskočila ze židle, jako by dosedla na připínák.

„Ano, taky můžete domů a kauza se vyřeší sama. A to řešení se vám nebude líbit!“ postavil jsem se a bouchl pěstí do stolu. Svitáková se znovu  posadila a s ublíženým tónem se dala opět do řeči.

„No a v tej trafice byl pan Lesák. No, vy ho určitě neznáte, poněvadž on se přistěhoval nedávno i s tou svojí mladinkou krasavicí, která nosí sukni deset centimetrů pod pupíkem a dva metry nad zemí! A ať si ty dnešní holky nedivěj, že maj pak záněty a kdejaký všelijaký věci!“ Svitáková zaznamenala můj výraz, který říkal: Ještě jednou a něčim vás praštím! Umlčela se.

„No…a tak sem si jako vobvykle koupila ty noviny a šla konečně domů. Teda já sem nešla, já jela tramvají, víte. No jenomže ta nakonec nepřijela, tak jsem jela metrem. No a už tam se vokázala vaše nepoctivá práce, pane stráž.. pane, už tam mi nějakej darebák ukradl z tašky čouhající pórek. To si na něj nemůže vydělat? Já bych je střílela ty zloděje, pane strá…pane. Že vy nemáte tu chuť ho picnout, když ho držíte za ty jeho špinavý pracky! Je to hamba, fuj!“ odplivla si s velkou vervou paní Svitáková a já počítal minuty. Měl jsem pocit, že se za chvíli z té poblázněné stařeny dočista pominu.

„No a tak sem si neudělala oblíbenou poliuku, tím pádem, když nějaký ten mizera mi ukrad pórek!“

„Sakra ženská! Přestaňte mlet nesmysly o polívce a mluvte o případu!!“ rozzuřil jsem se už pořádně.

„No dobře, dobře… no a du spát. No,..spát. Já se teda ještě před tím koukala na televizi na ty Soukromý pasti a tam teda se mi vůbec nelíbilo, jak ta Klára Issová ukradla tu spermii tomu pánovi hercovi a pak nechala Annu Polívkovou, aby jí z toho a svejch vajec udělala dítě! Další krádež! No a to už jsem se rozzuřila pořádně teda a přepla to. Jenže tam běžela detektivka a tu já nerada, kdyby tam tak hrál Menšík, to byla kapacita v televizi. Jó, ale nebožtík Menšík už zaklepal na nebeskou bránu.“

„Svitáková, v televizi teda máte přehled, ale kdybyste si ho udělala v tý svý makovici….“

„Dovolte?!“ ohradila se babka.

„Nechme to být. Začněme od rána toho dne.“ Řekl jsem radši a pobídl jí, ať pokračuje.

„Ráno sem udělala všechno, jak dělám každý ráno. Znáte to. Pověsila na šňůru prádlo, to sem dělat neměla, ten den pršelo, uvařila sem si čaj, takovej dobrej, pane st.. pane. Tůze mi chutnal, no a pak sem se obula a šla do obchodu. Jako dycky. No a najednou koukám, že je vobchod vodevřenej! Byla sem uplně všoku, pane docente, uplně sem se klepala a nohy se mi rozjížděly. Docela takhle.“ Svitáková vstala a já se děsil toho, co udělá, při tom jsem se vzpamatovával z oslovení  „Pane docente“, načež Svitáková upadla skoro do roštěpu a vyhodila si kyčle. Začala příšerně kokrhat a já musel okamžitě zavolat záchranku. Do té doby jsem kokrhající kolos podpíral, aby moc nedosedal do rozkroku. Naložili jí a absolutně mě dostali slovy: „My vám pak zavoláme, jaký je stav ženy.“ Už mi bylo všechno jedno. Byl jsem si jistý, že požádám o přeložení na jinou policejní stanici.

Doma jsem se patřičně zotavil a druhý den šel do práce s hrůzou, co mě potká dnes. Zlomený krček?! Jakmile zabouchnu dveře kanceláře, už zvoní telefon.

„Radim Holas, slyším.“

„Radime, prosimtě, celou tu výpověď můžeš vyhodit. Dneska sem byl za Svitákovou a po třech hodinách o přednášce neslušného chování  z ní vypadlo, že klíče dala synovi a ten jen dorazil do obchodu dřív. Pak že šla okamžitě za tebou na policajtárnu. Prostě dělala z komára velblouda, znáš to. Hele, Radime, měj se a nezapomeň na zítřejší oběd. Budu tam.“

Sluchátko zaklaplo. Položil jsem ho taky a přešel k oknu. Zadíval jsem se do bílých mraků a holubů přeletujících ze sochy na sochu a pomyslel jsem si: Aspoň jsi měl tu možnost, poznat nejhorší babu z města.