Česká duše

Mnozí autoři českou duši vykreslují jako duši malého, utačovaného člověka. Tvrdí, že se raději podrobíme, než abychom bojovali. Možná je tomu tak, možná ne. Historie už nám mnohdy ukázala, jací doopravdy jsme. Ale uvědomujeme si to? Jsme jiní než zbytek Evropy. Byli jsme tvrdě zkoušeni  a byla bičována i naše hrdost.  Pokaždé, když jsme se odhodlali odporovat, byli jsme odhozeni kamsi do útrob nicoty. tehdy jsme si uvědomili, kdo skutečně je český člověk.

   Mnozí nám vládli ( od římských císařů po Habsburky) a my jsme se jim museli podřídit a děláme to dodnes. Neumíme se vzepřít, protože nám všichni vtloukali do hlavy, že to nemá cenu a že jsme jenom blbí Češi, kteří se musí podrobit všemu a všem. Nejsme nic víc než jenom malí a slabí lidé vytržení ze svých kořenů a bez vlastenectví, které sice existovalo v počátcích národního uvědomování, ale bylo udusáno pod kopyty mocnářů. Proč jsme se jenom necvhali? Proč děláme to, co nám někdo přikázal a děláme to, co sami chceme? Jsme opravdu tak ubohý národ, jak si každý myslí? Nebo za to můžou naši utiskovatelé a my jsme jenom pouhé oběti.  Žádný Čech se nikdy nepostaví nikomu na odpor, raději přijme svůj osud bez výhrad než, aby bojoval za svou čest, pravdu, za vlast. Vždy jsme stáli po boku mocnářů, i když jsme si tím mnohdy nebyli jisti. Česká duše byla vychovávána k tomu, aby souhlasila se všemi. Smysl pro spravedlnost byl zcela potlačen a mnohdy nevidíme tu skutečnost, že nás někdo utiskuje jen proto, aby uskutečnil své plány. Václav Černý vystihnul povahu českého národa velmi dobře, i když neměl ve všem úplnou pravdu. Myslím si, že se za určitých okolností naše duše dokáže vzepřít. Ale pod jednou podmínkou. Udělá to tehdy, pokud si bude absolutně jist, že z toho něco dobrého kouká a že je nutné o tuto dobrou věc svět oloupit. Ukrást světu něco za bílého dne přímo pod nosem, anižby si toho někdo všiml, umí málokdo. Česká duše to zvládne na výbornou a ještě jí za to zatleskají. Celý svět obrátí zrak někam jinam. Světe, nechtěj oloupenou věc vrátit. To už prostě u Čechů nejde. Nevbyli jsme k tomu vychováni a nikdo nás už nezmění. Ani režim, ani historie, která se neustále opakuje. Naše duše je utvořena z toho nejtužšího železa, ale s výrobními vadami projevujícími se, až když  ji podrobíš zatěžkávací zkoušce. tehdy ohne hřbet a silou vůle drží v naději, že nepřízeň přejde. Až vše odezní, vrátí se pomalu do své původní podoby a začne se chovat jako hrdina.

  Všechny zlé a vypočítavé začne oslavovat. Náš zrak ustrne na jednom slepém bodě a nic okolo nevidí, protože to prostě není, neexistuje a není možné příjmnout to jako pravdu, protože nám to nikdo nepřikázal. To by musel přijít vladař s úmyslem ji změnit. Jenže nikdo takový není. Každý se cítí tím správným Čechem. Jednou pro vždy naše duše bude ležet v bahně pod tíhou dějin zakopaná na hřbitovech vlastenectví a čekat na den, kdy bude osvobozena.