samota černá

do lásky
červnového dne
liju slzy smutku
černé a ledové.

mraky šípů slunečních
zlatí lidi štastné
povolané létem
láskou, sílou
a štastným světem
který není pro každého

mnoho srdcí hladí,
a jiné...

nechává mě mrznout
samotného
opilého

kolik zobáčků odneslo si
kusy mého těla?
do všech stran se bílkovina
mé duše v opeřených ústech
rozletěla...
pro dobrou stravu ptáčat
jiných hnízd
divají se na ně,
rostou musí jíst
i z těl co sílu dají
a
ta nakonec sama
v jámě černé sedí
jen sedí
už dávno ví, není naděje
o pomoc nevolají.

neumírají, ne to by bylo příliš laskavé
jen s dírou v hrudníku
pijí
dýchají
a
s tmou se objímají.