Kapky deště

Možná jsem blázen, nebo možná ne, a všichni kolem se zbláznili. Dívám se ven, a vidím mraky, jednou bych chtěla plout si tak taky. Nemít žádný směr, a plout si jen tak bez cíle, dívat se na všechno se shora, měnit se podle větru, objevit se a zmizet, pohltit mrak jiný, nebo se jím nechat pohltit sama. Splynout v obrovský šedý mrak, a pak snést se na zem v podobě kapek deště. Smáčet ti vlasy, a být ti tak alespoň chvíli nablízku. Chci, abys cítil, jak ti kapky deště dopadají na rty, a cítil v tom můj polibek. Něžný a lehký, jako ten první, na který nikdy nezapomenu. Polibek, který řekne víc než mnohá slova, víc než tisíc jiných polibků. I když tu nebudu, bude dál pršet, a kapky deště ti dál budou máčet vlasy a dopadat na tvoje rty. Na ty rty, co mě líbaly, na ty rty, co šeptaly mi krásná slova, na ty rty, co neumějí lhát, na ty rty, které miluji, na ty rty, které nikdy nechci opustit.

Na tebe má lásko, smáčí tě celého, a ty snad budeš cítit mě a né jen kapky deště.