Žebrák

                Žebrák

 V celém starém rodinném domě viktoriánského stylu je ticho, ticho a klid, který středečnímu ránu nepřísluší, je to spíš jako nedělní klid, klid svátečního dne, kdy bůh nepracoval, a proto ani já ani nikdo u nás nepracuje. Nová pila, na kraji vesnice, kterou si vesničané postavili svépomocí a které tvoří hlavní a možná i jediný způsob obživy naší vísky neřinčí, ačkoliv by měla, jen v neděli nehlomozí, jinak každý den, bez přestávky celý týden přesně od šesti ráno do pozdního odpoledne. A každý, kdo není farář, učitel, starosta, či prodavačka v místním koloniálu, tahá dřevo, olupuje kůru a opracovává fošny. Ale dnes ne, je klid a ticho, žádný ruch práce a vůně sekaného dřeva a smoly.

Kohout od sousedů, který každé ráno řve na vycházející slunce, řve a budí půlku vsi, je dnes zticha. Jako v ten poslední den týdne. Jako v ten den, co je klid  a ticho a ani ten otravný kohout si nedovolí zakokrhat, nedovolí si rušit sváteční ranní klid, ale dnes je středa a on mlčí. Je zticha a nekokrhá. Jestli včera zařval naposledy a teď se jeho hlava točí společně s brokolicí, nasekanou mrkví a pažitkou v hrnci polévky a jeho tělo se chystá na největší herecký výkon svého nudného života, na hlavní roli v divadelní hře Kohout na modro, tak škoda, že mi toto představení unikne. Vzdal bych hold tomuto nesnesitelnému galskému otrapovi poctou, v některých exotických a vzdálených oblastech poctou nejvyšší. Pozřel bych ho s vin rouge. 

Vstanu, obléknu se, oholím se u čtvercového prasklého zrcátka, seběhnu po schodech dolů do prostorné kuchyně. Zbytečně neprakticky velké, pro dnešní trendy nepochopitelné, s hrnci všech velikostí a tvarů, pánvemi, hrnky a naběračkami, samozřejmě dokonale vycíděnými, lemující stěnu nad kuchyňskou linkou z bukového dřeva. Okolní klid a mír ruší jenom  přenosný tranzistorák na okně. Madonino Like a virgin, hit letošního roku, zní starou kuchyní se špatnou akustikou. Duní a rozléhá se, v okolním tichu to zní jako amplión putovního cirkusu lákajícího návštěvníky na nové artistické číslo inspirované světovými manéžemi ve Vídni nebo Paříži. Jídelna, obývací pokoj, přijímací pokoj jsou liduprázdné, aula jakbysmet. Nikde nikdo. Jen já, starý dům, Madonna a naše stará vypelichaná černá kočka sápající se na starou liščí kožešinu visící nad krbem. Vše je tu podezřelé, ticho, prázdno i ta kočka vypadá odporněji než každý jiný den.

Slunce je již vysoko nad obzorem, pálí žhavým letním žárem, musí být tak kolem osmé hodiny. Zkontroluji své kapesní hodinky značky GENEVE, je půl deváté. Nikdo mě nevzbudil, nikdo nepracuje na pile, nikdo nevaří oběd. A nikde nikdo, rodiče nikde, služebná taky ne. Ona ani není dobrá služebná, je služebná z lítosti. Nehodí se na loupání kůry, nehodí se na balení prken, tak dělá u nás, dělá pro majitele pily, kterému se jí zželelo. Který jí litoval, a proto ji dal práci takovou, jakou i taková prostoduchá děvečka může zvládnout. Přes všechny výhrady je spolehlivá, sice pomalejší, ale spolehlivá, vaří dobře, je zručná šička a přihlouple se usmívá. Nikdy nechodí pozdě, nikdy nezaspí, teda až do dnešního podivného středečního rána přišla vždy včas.

Vyběhnu ven, jen tak bos, nepřezouvám se, rád cítím drsnot písku příjezdové cesty na chodidlech. Náš dům stojí přímo naproti malému kostelíka. Dvě dominanty vesnice. Kostel a dům nejbohatšího obyvatele, sice trochu stranou návsi, ale stále v centru všeho dění. Modlitebna se zdá být prázdná, dveře uzavřeny na petlici, navzdory všem tradicím, nepřístupná kajícníkům čekajících na odpuštění a požehnání od faráře. Třikrát udeřím kostelním klepadlem ve tvaru klečícího anděla s rozevřenými křídly do tvrdých dubových dveří. Tupé údery pročísly okolní ticho jako sek šavlí. Najednou si všímám, že ačkoliv je jasno, léto, žádný pták nezpívá svou líbeznou píseň. Je ticho, vítr netančí ve větvích lipové aleje, lemující cestu od kostela na hřbitov. Šedou kamenitou cestu vedoucí od posledního pomazaní k poslednímu ulehnutí. S pohledem na bílé hřbitovní zdi mě napadá, že není jen ticho a klid, ono je dočista mrtvo. Teď už to  cítím, ten těžký odér smrti, který se krčí při zemi jako starý žebrák. A pohlcuje vše živé, vše krásné, duši stromů, ptáky i tu plesnivou kočku, která se beztak ještě snaží strhnout už věky mrtvou lišku ze stěny. Vidím ho, žebrajícího chudáka, jak vykukuje zpoza hřbitovní brány z tepaného železa. Kouká a leze ven, pohlcuje a tráví, zabíjí a ničí. Veden jako marioneta v ruce zvráceného loutkaře se plížím k zahradě náhrobků a andělů. Krok za krokem, kamen po kameni se blížím k tomu bezzubému starci s pichlavýma očima. Jako by říkal pojď, jen pojď, vítám tě ve svém království, chci ti vše ukázat, všechny krásy i zrůdnosti, louky i bažiny, hrady i příkopy.

Kostel je pod kopcem a hřbitov se majestátně tyčí nad ním. Asi aby ho hlídal, aby mu neustále připomínal, že ačkoliv při křtinách chrám boží na svět každého uvede, on je nakonec všechny přivítá, přivítá a uloží a navždy ochrání.

Uprostřed, mezi mramorovými a žulovými náhrobními kameny, stojí tři pinie, jako strážkyně klidu, matky na celé svaté půdě samotné. A žebrák stojí pod nimi, směje se, ne on se chechtá, vysmívá se mi do tváře a sleduje mě. Ukazuje křivým ukazováčkem s useknutým posledním článkem. Ukazuje nahoru na nejvyšší z trojice borovic. Je to jak první vánoce, na které si vzpomínám. Bohatý smrček, zajisté z otcova lesa, ověšen andělíčky, buclatými, korpulentními, barokními cherubíny. Zdáli se mi nehezcí, ta tlustá, nahá děcka s malými křídly, lukem a šípy v toulci. A teď jsem je viděl znova. Viseli tam na všech třech borovicích, lýkový provaz kolem krku a vyděšený výraz ve tváři. Desítky nahých torz, houpající se mezi jehličím. Tu bez ruky, tu bez nohy se krvácejícími šrámy a zohyzděnými obličeji. Visely, čím významnější tím blíže nebi. Místní farář, snad stoletý už pán až u boha, přesně tam, kam patří, na nejvyšší větvi, pod špičkou pinie stařeny.  U jeho nohou otec můj, movitý majitel pily a tak dále, a tak dále, směrem dolů podle důležitosti, majetku a důvěry - starosta, učitel, truhlář, dřevorubec. A tam dole, nohama trousícíma se v trávě, s tupým výrazem ve tváři visí naše spolehlivá, sice pomalejší, ale spolehlivá služebná.