pískový hrady

nepřijde vlna, nesmete můj výtvor. nic se nestane. prostě neumím postavit hrad z písku. ať dělám co dělám, záměr architekta vychází vniveč, kouká na mě pokřivená jakási preesence původního záměru. jen sedím na písku a dívám se na tu nepovedenou velkou bábovičku neobratných rukou.
a miles davis mi se soleou stříká sůl přímo do žil, nač hledat ránu... celý já jsem ranou, pomalu hnisající nekrózou tkání přediva bytosti.
v lavině okolností okolního světa líbá mě bůh, ale musím se držet praporku lahve abych se znovu a zas vyškrábal z laviny, vodopádu, či kamenopádu naděje. jestli je bůh milující pak mi dá vždy na krátký čas radost ze zlata na obrazech gotických mistrů, pohybu a míst kolem mě, jen proto abych byl zalit s pláčem po zlatě do nehezkého betonu studeného.
hmědé láhve unavujou mý srdce atd. hnědé láhve vyzdvihují mě nad rašelinový smrdutý jezírko exitstence bez daru, vakuovýho bytí co jen je, bytí kterýmu směje se naděje.
ale sem disnyho (či disova) postavička. s barevnýma očima a úsměvem mikimauze nedívám se na pomalu přihcházejcí smrt.
přeze všechny nepodařený hrady suchýho písku a studený vody, hrady co pokrouceně padají stavím nové a další. sysifos bez hříchu.
je mi třicet let, a být u moci adolf tak bych šel do šmelcu jakožto nepoužitelný a bez šrotovnýho.
ale nepůjdu nikam ne za světlem ne za dantovým ďáblem po pás v ledu.
nepůjdu nikam. musím být tady
sám

otevírám další láhev,
znechucený pohled na další patvar z písku