Čarodějka Reena - kapitoly 1.-5.z celkových 14

Před více než rokem jsem dostala nápad na příběh mladé čarodějky se schopností, která je v jejím světě zakázaná. Z původních několika málo povídek vzešel čtrnátidílný cyklus. Snad se prvních pět kapitol bude líbit a neodradí vás od přečtení dalších :-)

Vyhnána z města

 

Prašnými ulicemi vyprahlými dlouhým suchem se ubíraly zástupy lidí mířících jak na Trh tak i směrem k městským branám do chudších čtvrtí královského města. Sluhové následovali své pány s nákladem koupeného zboží na zádech. Lidé se tlačili v zástupech u pouličních prodejců, aby stihli v posledních hodinách nakoupit co nejvíce věcí za výhodné ceny. Obchodníci radši snížili cenu, než by se vláčeli se zbožím zpět domů, mnohdy i několik týdnů cesty. V tomto zmatku se procházely stráže tvořené jednotkami skřetů i čarodějů, zatýkaly podvodníky, kapsáře a pátraly po hledaných, za jejichž chycení by je čekalo povýšení přímo od krále.

Nikdo si v tomto zmatku nevšiml mladé dívky v karmínových šatech prodírající se davem k mostní bráně vedoucí přímo na hlavní obchodnickou cestu. Její oděv svědčil o zámožném původu, ale strach a beznaděj zračící se v její tváři prozrazoval, že se dostala do problémů obvyklých spíše pro žebráky a chudinu. Už se blížila k bráně, když si všimla, že stráže prohlížejí každý vůz mířící z města a kontrolují každou dívku chystající se projít bránou.

„Je to tu,“ zašeptala si pro sebe a přitiskla se ke zdi nejbližšího domu, „už mě hledají.“

Po tváři ji stekla osamocená slza a nechávala za sebou vlhkou stopu. Dívka se rozhlédla, ten pohyb připomínal vyděšenou laň prchající před lovci. Však ona si tak také připadala. Začala se davem prodírat zpět směrem, kterým přišla. Pozorně sledovala své okolí a zahnula do nejbližší uličky, jakmile přes hlavy ostatních zahlédla přilby blížících se stráží. Žebráci povalující se ve špinavých uličkách si ji zvědavě prohlíželi a natahovali ruce pro almužnu, které se jim stejně nedostalo. Připadalo jí to jako věčnost než se propletla změtí uliček a průchodů až k Malému náměstí. Na jeho protějším konci zřetelně rozeznávala vysokou budovu s obrazem koňské hlavy na vývěsním štítu nade dveřmi. To byl cíl její cesty, hostinec U Koňské hlavy, místo kde si jako dítě hrávala. Místo, kde doufala, že najde úkryt do doby, než se setmí.

Dívka odhodlaně vykročila ze stínu domu a vydala se nejkratší cestou přes náměstí. Náhle ji na tvář dopadla kapka. Brzy byla následována další a pak ještě jednou. Během chvíle se z nebe na město snášel sílící déšť. Jeho kapky bušili do plátěných střech kramářských stánků stejně jako do dlažby pod nohama chodců hledajících suchý úkryt. Náměstí se začalo vylidňovat, takže dívka musela zrychlit, aby došla k hostinci dřív, než bude na náměstí pusto a prázdno. Když se přiblížila k ústi boční uličky vedoucí za hostinec byla už celá promáčená a prach ulpívající na jejích šatech se změnil v lepkavé tmavé fleky měnící její honosný oděv v obyčejné špinavé hadry, jaké nosí mnoho dívek v chudinských čtvrtí.

Dívka si otřela slzy smíchané s kapkami deště, vylekaně se rozhlédla a vklouzla do zatuchlé uličky plné odpadků z hostince. Našla malá dvířka vedoucí do sklepení a protáhla se jimi do stísněného prostoru plného beden a sudů. Nic nedbala na to, že si o hřebík roztrhla šaty, už tak byly zničení, hlavní pro ni bylo zachránit si život.

Když stanula na pevné podlaze sklepení na chvíli si sedla na nejbližší bednu. Nad její hlavou byl hostinec plný lidí hodujících na pečeném mase, kterým byl tento podnik proslaven. Až nyní si uvědomila jaký má hlad a litovala, že se nemůže vydat po dřevěných schůdkách nahoru a naplnit žaludek masem, jehož vůně pronikala až do sklepa. Místo toho vstala a vydala se na opačnou stranu než byly schůdky. Pamatovala si na malý výklenek ukrytý za hromadou beden a sudů v zadní části sklepení. Při odsunování několika beden z neopracovaného dřeva si poranila ruce, ale nedbala nic bolesti a dál se propracovávala stále blíž bezpečí. Odstrčila poslední sud a protáhla se úzkou mezerou k výklenku. Znovu posunula sud tak, aby nebylo poznat, že za ním někdo je a vsoukala se do mezery ve zdi. Jako dítě si tu hrávala a vešla se sem i se svojí kamarádkou, dcerou hostinského. Teď však měla problém, aby našla nějakou alespoň trochu pohodlnou pozici, ve které bude možné přečkat až do soumraku.

Nyní, když už nemusela veškerou pozornost soustředit na stráže v ulicích, začaly jí myšlenky utíkat k událostem, které ji donutily opustit pohodlný život s rodinou a bát se o holý život. V hlavě si stále přehrávala poslední den se svojí rodinou. Její matka sice pocházela z čarodějnické rodiny, ale nebyla nadaná. Její otec byl čaroděj, stejně jako její bratři. O ní si celý dosavadní život mysleli, že je po matce – nenadaná. Kdyby jen tušili, jak velký byl jejich omyl. Vlastně si spíš přála, aby měli pravdu.

Pořád nechápala, co se vlastně u oběda přihodilo. V jednu chvíli se šťastně smála s rodinou a o pár chvil později ji otec vyháněl z domu a sháněl stráže, aby ji udal. Pamatovala si, že po ní bratr z legrace hodil kouzlem placku a ona ji najednou odhodila na mladšího bratra. Smála se, zatímco na ni ostatní vyděšeně hleděli. Když i jí došlo co se stalo, smích se jí zadrhl v hrdle. Otec už mezitím bleskově vstal ze svého místa v čele stolu a chytil ji hrubě za paži. Bránila se, ale on jí nedal možnost, aby získala nějakou výhodu v podobě další přebrané schopnosti. Odtáhl ji k zadním dveřím do uličky vedle domu a nevybíravě ji vystrčil ven.

„Běž pryč! Zmiz mi z očí a nevracej se, nebo zničíš celou rodinu,“ řekl jí chladným hlasem, ale v jeho očích se na chvíli objevila bolest nad ztrátou milované dcery.

Stála tam jak přimražená a nemohla uvěřit tomu, co slyší. Chtěla něco říct, ale otec ji zarazil nekompromisním pohybem ruky. Ukázal k ústí uličky a zvýšil hlas: „Řekl jsem ti, abys zmizela, Reeno. Už do této rodiny nepatříš! Pro nás jsi dnes zemřela. Táhni!“ Po těchto slovech zabouchl dveře a zmizel v domě.

Když se Reena vzpamatovala a uvědomila si, co to všechno znamená, rozběhla se uličkou pryč. Chtěla dát otci čas na uklidnění a večer se vrátit, ale jakmile pohlédla za roh, k hlavním dveřím, viděla otce mluvícího s jedním skřetem z městské stáže. Jediné slovo, které rozuměla bylo zlodějka.

To teď pro něj byla, jen zlodějka. Po tváři jí začali stékat slzy, kolena se jí podlomila a ona klesla do prachu vyprahlé ulice. Dlouho si však nemohla dovolit truchlit nad svým neštěstím. Stráž odešla a bylo jasné, že za nedlouho se to tu bude hemžit skřety pátrajícími právě po ní. Pokud šlo o polapení zlodějů byli nemilosrdní a velmi vytrvalí.

Sebrala zbytek své hrdosti a všechnu odvahu, kterou ve svém nitru dokázala najít a vydala se ulicemi zachránit si holý život. I přes rychlost s jakou se jí podařilo dojít k mostní bráně nedokázala se dostat z města včas a skončila v malém špinavém úkrytu. Třásla se zimou v promoklých, špinavých a potrhaných šatech. Zčásti však za třas mohl i strach z objevení. Kdykoliv se na schodech ozvaly kroky, tajila dech a doufala, že jen pomocník jde pro zásoby do sklepa. Bylo tomu tak naštěstí pokaždé, pomocník jen vzal nějakou bednu nebo soudek a zase zmizel za dveřmi vedoucími do hlavní místnosti  hostince.

Reena nevěděla jak dlouho se už skrývá, nebyla si jistá jestli je venku již noc nebo ještě stále den. V hostinci bylo stále rušno a jiné zvuky jí napovědět nemohly. Byla tolik vyděšená, že se bála opustit svůj úkryt moc brzy. Nakonec počkala až všechno v hostinci utichlo a prkny podlahy neprosvítal do sklepení jediný paprsek světla loučí a svíček. Až poté se opatrně vysoukala z výklenku a vydala se přes sklepení ke schodkům. Věděla, kam dveře vedou. Vyšla až k nim a dlouhou chvíli poslouchala jestli je v hostinci opravdu prázdno. Když si byla jistá, že na nikoho nenarazí, otevřela dveře jak nejtišeji uměla a vkradla se přes výčepní místnost do malé kuchyně hned vedle dveří. Na stole bylo několik kusů masa, sýr a půl bochníku chleba přikrytých plátnem, aby vše ochránilo před hmyzem a prachem pronikajícím sem okny z ulice. Na háčku u okna visel kapsář a starý plášť. Kapsář si Reena ovázala kolem pasu a naplnila jej potravinami. Vzala také láhev dobrého sladkého moštu a ostrý dlouhý nůž ležící u ohniště. Přehodila přes sebe plášť, aby skryla špinavé a roztrhané šaty a otevřela staré okenice. Hbitě se protáhla na ulici a v tmavém plášti se brzy ztratila v temnotě halící město.

Šla přímo k bráně oddělující město od chudinské čtvrti. Říkalo se, že zde byly stráže nejméně ostražité. Když byla na dohled brány vyděsila ji skupina stráží mířící jejím směrem z hlavní ulice. Zabočila do uličky poblíž a skryla se za hromadu odpadků na jejím slepém konci. Dlouho se bála pohnout nebo snad dokonce vyjít ze svého úkrytu a pokračovat v cestě. Nakonec se odhodlala a přešla k ústí uličky a opatrně vykoukla směrem k bráně. Skupina stráží stála u brány a pečlivě pozorovala celé okolí.

Reena se opět schovala do temnoty uličky a zoufale přemýšlela jak jinak by se mohla dostat z města ven. V rychlém pohybu jí bránil obsah kapes, proto se rozhodla je trochu odlehčit. Skrytá za několika rozbitými bednami snědla rychle kus masa, sýr a většinu chleba co měla. Napila se moštu a zbytek nechala v lahvi mezi ostatními odpadky. Zbavila se tak nejtěžšího závaží, ostatních potravin se vzdát nemohla. Nevěděla, kdy se jí povede zase nějaké jídlo sehnat.

Ještě chvíli tam seděla než se odhodlala vyjít z uličky a vyzkoušet jinou z městských bran vedoucích z města. Nutila se k pomalému kroku, aby na sebe zbytečně neupoutala pozornost skřetích strážců. Konečně zahnula za roh a ztratila se jim z dohledu. Zrychlila téměř do běhu a mířila nejkratší cestou k Dřevěné brance. Byla to nejstarší brána zasazená do zdi městských hradeb. Doufala, že tudy se jí podaří z města dostat.

Blížila se ke svému cíli a viděla jen jednoho strážce hlídající tento východ z města. Usmála se a cítila se najednou silnější než kdy dřív. Věřila, že se jí to povede. Dostane se z města a nebude jí už hrozit smrt. Skryje se v lesích nebo se vydá dál na jih do některé z venkovských osad a začne nový život daleko od stráží neúnavně pátrajících po zlodějích. Už byla jen několik desítek kroků od brány, když ji v ústí uličky, kterou právě míjela někdo zachytil za plášť. Vylekalo ji to a vykřikla by, kdyby ji něčí štíhlá ruka nezakryla ústa. Byla vtažena do uličky a někdo ji tlačil zády ke zdi.

„Pustím tě, ale nesmíš křičet, rozumíš?“ slyšela šepot blízko svého ucha. Rychle několikrát kývla hlavou a snažila se kontrolovat třas, který se jí začal šířit tělem.

Ruka z jejích úst byla pryč, ale tlak na hrudník tlačící ji ke zdi neustával. Snažila se promluvit, ale strachem ji vyschlo v ústech a vydala ze sebe jen neurčitý chrčivý zvuk. Několikrát polkla a znovu se pokusila promluvit: „Kdo jste? Co po mě chcete? Vezmete si všechno co mám a nechte mě jit, prosím!“

Ze tmy se ozval tlumený smích a pak znovu uslyšela šepot blízko svého ucha: „Nechci tě okrást. Sleduju tě už od hostince. Vím, kdo jsi, zlodějko. A chci ti pomoct.“

Reena překvapeně zalapala po dechu. Váhala, nevěděla jestli to není jen nějaká léčka, ale nakonec se rozhodla hlasu důvěřovat, ať už byl jeho majitelem kdokoliv. Znovu  několikrát přikývla a cítila, že tlak na její tělo zmizel a opřela se o stěnu pohodlněji.

V tu chvíli mraky na obloze na malou chvíli odhalili měsíc a jeho svit naplnil uličku stříbrným světlem úplňku. Na ten krátký okamžik zahlédla Reena, kdo ji to nabízí pomoc. Viděla dívku asi stejně vysokou jako byla ona sama. Byla štíhlá, se zářivě světlou pletí a dlouhými vlasy barvy zapadajícího slunce. Na tváři jí pohrával rošťácký úsměv a její tělo halila jen krátká zelená tunika nad kolena a vysoké boty z jemné kůže.

„Ty jsi nymfa?!“ vydechla překvapeně Reena a úsměv na dívčině tváři se ještě rozšířil.

„Jestli se chceš dostat z města musíme hned vyrazit,“ zněla odpověď zašeptaná z dívčiných úst, ze kterých úsměv nezmizel ani na okamžik. Chytla Reenu za ruku a táhla ji hlouběji do uličky. Rychle se proplétaly špinavými bočními uličkami plnými odpadků a žebráků, kteří se choulili ke zdem a snažili se aspoň trochu ukrýt před nočním chladem. Minuly ulici vedoucí k mostní bráně a nořily se hlouběji do labyrintu uliček Říční čtvrti. Tato nejstarší čtvrť města byla plná řemeslných dílen a pochybných podniků, které vyhledávali řemeslníci, aby aspoň na chvíli zapomněly na svůj bídný život v poddanství.

Obě dívky nakonec zastavily u jednoho ze zastrčených skladišť v docích u malého nákladního říčního přístaviště. Dívka naznačila Reeně, aby byla na ni počkala a zmizela za rohem budovy. Když už se Reena obávala, že naletěla podvodnici a chtěla rychle zmizel, dívka se vrátila a odvedla Reenu k říčnímu břehu.

Hladina řeky byla temná a odrážela mračna valící se po nebi. Reena věděla, že proud řeky strhne každého, kdo se odváží do ní vstoupit. Nechápala tedy, k čemu ji sem neznámá dívka přivedla. O nymfách toho věděla příliš málo, aby ji napadlo, že tato stvoření dokáží zkrotit každý vodní tok a bezpečně se tak dostat kamkoliv potřebují. Reena se chtěla bránit, když ji dívka vedla po břehu přímo dolů k dravým vodám řeky, ale zvuk těžkých kroků ji od toho odradil.

Nymfa se rychle ohlédla směrem, odkud zvuk blížících se chodců přicházel, pak trhla Reeninou rukou a obě se vrhly přímo do proudu řeky. Reena neuměla plavat, proto se ze všech sil držela ruky nymfy. Ta se přitiskla k Reeně a nechala proud, aby je obě unášel podél hradeb města. Reena měla pocit, jako by ji zespodu něco silného nadnášelo a zabránilo tak, aby se potopila. Jen když se obě dívky blížily k místu, kde řeka podtékala zavřenou lodní bránu stáhl je proud skoro až ke dnu.

Reeně docházel vzduch a začala se vyděšeně snažit dostat opět na hladinu, ale proud ji stále unášel hluboko pod vodou. Dívka přitisknutá k ní ji klidně objímala pažemi a nedala najevo žádný strach. Náhle Reena cítila, že stoupá, rychle se blížila k hladině až najednou byla proudem vody vymrštěna z koryta řeky a ocitla se na bahnitém břehu mimo město.

Vedle ní ležela nymfa a usmívala se šťastně na Reenu. Naopak Reena byla v šoku z toho, co se stalo. V jednu chvíli se připravovala, že utone, a v další ležela v mazlavém bahně a byla svobodná, mimo dosah městské stráže.

„Tak vstávej, čeká nás ještě dlouhá cesta,“ promluvila nymfa, už nemusela šeptat, takže Reena poprvé uslyšela její jemný zpěvavý hlas, „jmenuju se Deidre,“ pokračovala nymfa a smývala si u řeky z obličeje bláto, „vezmu tě do naší osady v lese.“

Reena se vyškrábala na nohy a rychle zkontrolovala obsah kapes. Chléb byl promočený, tak ho hodila do vody rybám. Zbytek masa a sýra si nechala, doufala, že ještě bude k jídlu dobré. Na hladině řeky uviděla svůj odraz. Mokrý oděv se jí lepil k tělu, plášť měla celý od bahna, které měla i ve vlasech. Vypadala stejně zuboženě, jako většina žebráků, které vídala ve městě.

Deidre se už dostala nahoru na pevnější půdu kolem břehu a čekala, až se k ní Reena připojí. Ta se vyškrábala za ní a obě se vydaly nejkratší cestou přes pole k lesu rýsujícímu se na obzoru. Nad městem pomalu vycházelo slunce a tak si zatím nikdo nevšiml dvou postav rychle se pohybujících přes pole k temnému lesu.

Lesní tábor

           

Pole i pastviny za hradbami královského města byly zalité jasným slunečním svitem, ale les halilo šero chránící chodce před prozrazením. Toho využily i dvě dívky opatrně se pohybující houstnoucím podrostem. Směřovaly do nejhustší části hvozdu, kam se odvážili jen blázni, uprchlíci a skřeti vyslaní pátrat po osobách mimo královský zákon. O této části lesa se povídaly příběhy plné děsu a hrůzy o neznámých tvorech lačnících po mase lidí stejně jako elfů a nymf.

            Na tyto příběhy si Reena vzpomněla, když se musela téměř plazit po břiše, aby se dostala skrze hustou hradbu větví, kapradin a keřů. Zahnala myšlenky na možnou smrt v drápech krvežíznivých tvorů a soustředila se jen na hledání nejsnazší cesty. Z pláště a šatů zbývaly jen špinavé cáry zachytávající se za každou větévku, která se jí postavila do cesty a vlasy měla slepené blátem a vlhkým listím. Ruce ji bolely a kolena měla rozedřená do krve, ale věděla, že musí dál. Nechtěla v lese zůstat sama a nymfa Deidre se nebojácně drala kupředu a jen občas se ohlédla, jestli se Reeně moc nevzdálila. Touto cestou se už ubírala tolikrát, že ji každá větvička přišla důvěrně známá, přesto měla pocit, že až se dnes vrátí do tábora, bude všechno jinak.

            Po několika dalších metrech hustý podrost rychle zřídnul a dívky se pohybovaly snadněji. Deidre se posadila a zády se opřela o strom, což Reenu zmátlo, ale na nic se neptala a udělala totéž. Po chvíli čekání se mezi stromy něco pohnulo a z lesního šera se vynořila postava zahalená v plášti s kápí spuštěnou hluboko do obličeje. Deidre se usmála a kývla na Reenu. Ta nemoha z neznámého spustit oči, nevěděla co si má myslet a začínala se bát Neznámého života, který ji čeká.

            „Vrátila ses brzy, Deidre,“ ozval se tichý chraplavý hlad, „máš nějaké problémy?“

            Nymfa se usmála a odpověděla veselým tónem, „copak jsem se já někdy dostala do problémů, Kaleve?“ Pak kývla směrem k Reeně a pokračovala: „problémy má tady ta zlodějka. Přivedla jsem ji, mohla by se hodit. Čím víc nás bude, tím líp se ubráníme před vojáky.“

            Kalev si stáhl kápi a upřel svoje temné oči na dívku krčící se u stromu, „tak ty jsi zlodějka? Jak se ti podařilo tak dlouho přežít, aniž by tě odhalili?“

            Reena se chvíli neodvažovala promluvit, ale Deidre ji šťouchnutím přiměla přeci jen nakonec otevřít pusu: „Já... já jsem to zjistila až včera. Projevilo se to u mě pozdě. Otec mě vyhnal a udal strážím. Nebýt Deidre, nedostala bych se z města. Říkala, že se můžu ukrýt v lese ve vašem táboře. Budu vám moc vděčná, pane.“

            Kalev nad tím oslovením vyprskl smíchy, „říkej mi Kaleve. My si tady na formality nepotrpíme. Jak se vlastně jmenuješ zlodějko?“

            „Reena“, hlesla dívka a cítila, že už se cítí trochu uvolněněji než když Kaleva uviděla poprvé.

            „Dobře, Reeno, v našem táboře jsi vítána, ale jídlo si budeš muset odpracovat, tak jako všichni ostatní. Nic není zadarmo, když se staneš psancem,“ seznámil Kalev Reenu se základním fungováním tábora. „Tak pojďte, ještě stihneme snídani, když si pospíšíme,“ mávl ruku aby dívky popohnal a usmál se na Deidre, „měly jste štěstí, že jste přišly těsně předtím než jsem se sem při obchůzce dostal, jinak byste tu čekaly hodně dlouho.“

            Deidre se jen usmála a pomohla Reeně vstát. Obě si protáhly nohy ztuhlé z dlouhého lezení a plazení a vydaly se lesem za Kalevem. Až teď si Reena všimla, že se mu pod pláštěm pohupuje u pasu dlouhý meč a tělo mu chrání kroužková košile tiše chrastící při každém kroku. Tento zvuk se však ztratil ve změti hlasů lesa kolem. Kalev je vedl po mokrém listí ještě hlouběji do lesa, stromy opět rostly blíže u sebe a mnoho z nich bylo už na první pohled velmi starých. Bylo jasné, že se blíží k nejstarší části lesa, o které slýchala všechny ty strašidelné příběhy při dlouhých zimních večerech.

            Náhle stromy mírně zřídly a Reena si uvědomila, že jen pár kroků před ní se rozprostírá tábor plný lidí, nymf a elfů. Reena se rozhlížela a všichni obyvatelé si zvědavě prohlíželi ji. Kalev je vedl mezi malými provizorními přístřešky do samého středu, kde stál vojenský stan, jehož plátno bylo vyspraveno mnoha hrubými záplatami.

            „Počkejte tady,“ zabručel Kalev na dívky. Odkašlal si a vešel do stanu. Reena nervózně pohlédla na Deidre, která se jako vždy vesele usmívala. Mladá čarodějka se znovu začala rozhlížet kolem sebe, když se ze stanu vynořily dvě postavy. V jedné poznala Kaleva, který však již odložil plášť i kroužkovou zbroj a nechal si jen delší splývavou tuniku. Jeho vlasy, nyní spletené do copu, odhalily zašpičatělé uši, kterých si Reena dřív nevšimla. Zakroutila hlavou, jeden den potkala nymfu a hned další se seznámila s elfem.

            „Tohle mi bratři neuvěří,“ pomyslela si, a hořce se usmála, když si uvědomila, že své bratry už nikdy neuvidí, pokud je nechce přivést do nebezpečí.

            Druhý, kdo vyšel ze stanu, byl muž ve středních letech. Jeho oděv jej odlišoval od ostatních prostě oblečených obyvatel tábora. Měl zelenou tuniku, hnědé nohavice a delší černou koženou vestu. Podle držení těla patřil dříve ke šlechtické třídě, a svoji hrdost i důstojnost si zachoval i v tomto prostředí. Zastavil se před Deidre a řekl jí něco v jazyce, kterému Reena nerozuměla. Mladá nymfa pohotově odpověděla, ale reakci bylo jen mužovo odmítavé gesto. Deidre se zamračila a odešla do jednoho z přístřešků nedaleko hlavního stanu.

            Pak muž obrátil svoji pozornost k Reeně. Pečlivě si ji prohlédl a kývl hlavou, ještě chvíli  na ni zamyšleně hleděl než promluvil: „Jsem vůdce tohoto tábora. Jmenuji se Alaric. Jsem čaroděj jako ty, ale mé schopnosti nejsou tak vzácné jako tvé,“ na chvíli se odmlčel, ale než stihla Reena sebrat odvahu a něco říct, pokračoval: „Kalev mi řekl, že jsi zlodějka. Je to výjimečné, že k nám někdo takový zavítal. Výjimečné a také velmi nebezpečné. Stráže sice budou dlouhou dobu prohledávat město, ale pak své pátrání rozšíří i mimo jeho hradby. A pak budeme v nebezpečí všichni.“

            Reena sklonila hlavu a tiše odpověděla: „Já vím, pane. Vím, že jsem nebezpečná. Prosím, dejte mi jen nějaké oblečení a já odejdu. Nechci nikoho vystavit nebezpečí, slibuji, že odejdu.“

            Alaric se na ni chvíli mlčky díval a pak se rozesmál: „Ale ne, děvče. Špatně jsi mě pochopila. Nechci tě vyhnat. My všichni jsme psanci. Kdyby stráže chytily kohokoliv z nás, tak by to pro ně byl dobrý úlovek a jistě by si vysloužily povýšení. Chtěl jsem ti jen upřesnit tvoji situaci. Budeš muset dodržovat naše pravidla, abys nikoho zbytečně nevystavila nebezpečí. Ale jsme rádi, že tě tu máme. Čarodějů je mezi námi málo a zloději bývají velmi dobří bojovníky, když se naučí ovládat svoji magii.“

            Vůdce by jistě mluvil ještě dlouho, kdyby si Kalev za jeho zády významně neodkašlal. Alaric se zarazil a ohlédl se na mladého elfa. Ten rychle využil ticha a ujal se slova: „Alaric ti jen chtěl říct, vítej, Reeno. Ostatní se dozvíš časem. Teď je důležité najít ti něco na sebe, trochu jídla a místo na spaní. Dneska si ještě odpočiň a zítra půjdeš se ženami nasbíral lesní plody.“

            Reena kývla hlavou a pak ji už nějaká žena chytla za ruku a vedla ji k jednomu z přístřešků na druhé straně tábora, než přes kterou přišli. V přístřešku dostala čarodějka hnědou tuniku, a lehké boty z tlusté kůže, aby si každý den nezraňovala nohy o jehličí a spadané větvičky. Když se převlékla, své roztrhané šaty a plášť poskládala na hromadu k přikrývce v rohu přístřešku, kde mělo být její osobní místo.

            Chtěla si prohlédnout tábor a najít Deidre, aby jí poděkovala, ale jakmile opustila přístřešek měla pocit, že když se k někomu přiblíží přestane hned mluvit a někam pospíchá. Raději se vrátila na své místo a lehla si na provizorní lůžko z měkkého mechu, pod hlavu si dala poskládané šaty a za chvíli již klidně oddychovala odnášená hlubokým spánkem daleko od všech problémů a starostí.

            Probudil ji dotekl něčí ruky. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a chvíli jí trvalo, než si uvědomila kde je. Deidre se na ni mile usmála a podala ji misku polévky silně vonící bylinkami.

            „Díky,“ usmála se Reena na nymfu a pustila se do jídla. Byla v přístřešku jediná, doufala, že Deidre tam s ní zůstane a vysvětlí jí, jak to v táboře chodí a kdo vlastně všichni obyvatelé tábora jsou. Ale nymfa se zvedla a nechala Reenu opět samotnou. Čarodějka dojedla polévku a rozhodla se projít táborem. Jako záminka jí poslouží miska, kterou přece musí někomu vrátit.

            Odhrnula kus látky chránící přístřešek před chladem venku a rozhlédla se. Bylo šero a prostranství uprostřed tábora slabě osvětlovalo několik zeleně zářících koulí. Vůdce tábora seděl před svým stanem a rozmlouval s několika muži. Když si všiml blížící se Reeny, vstal a odvedl svoji společnost do stanu, jehož vchod nyní strážil Kalev.

            Reena si všimla hromádky misek na kraji prostranství a přidala k nim tu svoji. Pak se otočila a vydala se kolem přístřešků až na samý okraj tábora. Usadila se na kmeni spadlého stromu a smutně se zadívala do lesa pomalu se nořícího do noční tmy. Přemýšlela nad svým dosavadním životem a uvažovala nad tím, co ji čeká v následujících dnech. Bylo zřejmé, že se jí všichni v táboře báli, i když ji Alaric tvrdil, že je tu vítána.

            „Co jiného jsem mohla čekat,“ pomyslela si hořce a dál upírala svůj zrak mezi stromy a vysoké kapradí.

            „Ty jsi ta nová, že?“ uslyšela jemný hlásek za sebou. Leknutím sebou trhla a otočila se po hlase. U posledního přístřešku stála malá holčička, podle tvaru uší byla elfka, a zvědavě si Reenu prohlížela.

            „Ano,“ odpověděla čarodějka a usmála se na dívku, „já jsem Reena, přišla jsem dneska. Kdo jsi ty?“

            Malá elfka se pomalu přiblížila ke kládě, na které Reena seděla a sedla si na její druhý konec. Upřela zkoumavý pohled na čarodějku, po chvilce trošku kývla hlavou a promluvila: „Já jsem Mayra. Tebe vyhnali z města, protože jsi něco ukradla?“

            Reena na elfku překvapeně hleděla, ale když si uvědomila o čem dívka mluví smutně se usmála: „Ty chceš vědět, proč o mě říkají, že jsem zlodějka?“ Když dívka kývnutím souhlasila pokračovala dál: „Víš, Mayro, já jsem čarodějka a mojí schopností je, že mohu převzít na nějaký čas schopnosti jiných čarodějů pokud ji použijí proti mě nebo v mé těsné blízkosti.“

            Mayra na okamžik zapřemýšlela nad tím co jí Reena řekla a poté se zamračeným obličejem položila důležitou otázku: „A na tom je něco špatného? Vždyť je to lepší než moct dělat pořád to stejný, ne?“

            Reena se usmála a dala se do dalšího vysvětlování: „Tato schopnost je zakázaná. Král Torin vydal jako první zákon nařízení, že každé dítě čarodějů bude v den jeho osmých narozenin přivedeno k představenému čarodějů v nejbližším velkém městě a ten zjistí, jakou schopnost dítě má. Ty děti, které uměli brát schopnosti jiných museli být podle tohoto zákona odvedeny do jedné z pobřežních pevností na severu, kde žijí bez kontaktu s čaroději, kterým by mohli brát moc. Král tvrdí, že tato schopnost je velmi nebezpečná pro celé království. Podle něj takoví čarodějové mohou zničit celá města, pokud přeberou mnoho schopností současně.“

            Mayra se vylekaně dívala na Reenu, ale ta hned pokračovala dál s nepatrným úsměvem na rtech: „Neboj se Mayro. Tohle říká král, ale můj tatínek mi vyprávěl jeden příběh, když jsem byla ještě holčička jako ty. V tom příběhu našemu království vládnul hodný král s královnou. Města nepotřebovala hradby ani stráže, nenadaní žili s čaroději v klidném souladu. Lesy a háje obývali elfové a všechny prameny, řeky i jezera byly domovem nymf. Ale pak najednou zaútočili na tuto poklidnou zemi skřetí vojáci z pevniny za velkým mořem. Proti nim se postavili všichni čarodějové a nejlepšími bojovníky byly právě takový jako jsem já. Skřeti byli poraženi, ale království čekaly kruté časy. Nejlepší z bojovníků vystoupil proti královskému páru a po krátkém boji oba zabil. Sám se jmenoval králem a vpustil do země skřety, kteří se stali jeho nejmocnějším nástrojem útlaku celého království. Aby uchránil své postavení vydal zákon, o kterém jsme mluvila.“

            Mayra seděla na kmeni stromu a fascinovaně hleděla na čarodějku před sebou. Ten příběh se jí očividně líbil.

            „Takže král Torin je taky zloděj?“ zeptala se po chvíli malá elfka.

            Reena se usmála: „Já nevím, Mayro. Asi ne. Je to jen pohádka, kterou otec vyprávěl mě a mým bratrů, když jsme byly děti. Ten příběh se podle otce udál před mnoha staletími. Ale tak dlouho přece nikdo nežije. Navíc se říká, že král Torin je neuvěřitelně mocný. Zloději mohou schopnosti přebírat jen na krátký čas a v nepřítomnosti čarodějů vlastně nijak mocní nejsou.“

            Mayra o tom chvilku přemýšlela a pak se na Reenu usmála: „Jsem ráda, že jsi sem přišla. Když si půjčíš schopnosti čarodějů, co jsou tu s námi, budeme se mít všichni mnohem líp.“

            Reena se rozesmála a než stihla něco odpovědět, Mayra seskočila ze stromu a zmizela mezi přístřešky tábora. Les i celý tábor halila tma narušovaná jen slabým světlem zelených koulí označujících cestičky táborem z hlavního prostranství.

Čarodějka také seskočila z kmene stromu a vydala se zpět ke přidělenému přístřešku. Když ho konečně našla, všichni uvnitř už spali. Lehla si na své přírodní lůžko a sotva se hlavou dotkla šatů nahrazujících polštář usnula tvrdým, klidným spánkem.

První boj

 

            V příštích dnech se Reena stále více zapojovala o všech prací v táboře. Ostatní se jí stále méně vyhýbali až nakonec měla pocit, že ji zcela přijali mezi sebe. Chodila se ženami sbírat lesní plody. Pomáhala s přípravou jídel. K nedalekému prameni chodila pro vodu a prát šatstvo. A v ručních pracích byla natolik šikovná, že si dokonce po večerech sama vyspravila potrhaný plášť. Byla tolik zaměstnaná, že neměla ani čas přemýšlet nad svým osudem. Několikrát si sice vzpomněla na svoji rodinu, ale myšlenky hned zahnala a soustředila se opět na práci, kterou právě vykonávala. Jen večer, když všichni ulehli k spánku a celý tábor utichl, dopadal na ni stesk po rodině až nečekanou silou. Výjimečně se jí podařilo zahnat slzy deroucí se jí do očí, ale většinou usínala vyčerpáním z tichého zoufalého pláče.

            Asi šestý dne v táboře se jako předchozí ráno vydala se skupinou mladých žen sbírat plody. Tentokrát se rozhodly zkusit štěstí u nedalekého jezírka, jehož břehy lemovaly ostružiníky a hned za nimi se větve stromů shýbaly téměř k zemi pod tíhou sladkých bobulí, které Reena jedla poprvé až v táboře. Slunce se blížilo k vrcholkům stromů a ženy se chystaly k návratu do tábora, aby rozdělily sesbírané plody mezi všechny jeho obyvatele. Reena opatrně slézala ze stromu s košíkem plným bobulí. Právě přemýšlela jak seskočit dolů aniž by se jí lahodné plody nerozsypaly po zemi, když se pod ní objevila usmívající se Deidre.

            „Ukaž, pomůžu ti,“ nabídla se nymfa a natáhla ruce, aby od Reeny vzala košík.

            Čarodějka jí ho s radostí předala a pak sama seskočila na zem. Oprášila si tuniku a upravila řemínky kožených bot, chránících její kůži před hrubou kůrou a ostrým jehličím pod nohama. Obě dívky se připojily k ženám vracejícím se do tábora s koši plnými sladkého ovoce.

            „Deidre,“ začala nejistě Reena, „chtěla jsem si s tebou promluvit, ale nikde jsem tě nemohla poslední dny najít. Mohla bys za mnou večer až budeš mít hotovou práci přijít?“

            Nymfa zvolnila krok a vzala Reenu za ruku, aby udělala totéž. Ostatní ženy je předešly a obě dívky se tak mohly nepozorovaně odpojit od skupiny. Deidre se otočila a odvedla Reenu, kterou stále držela za ruku, zpět k jezírku. Obě se posadily na velký plochý kámen vyhřátý sluncem a pustily se s chutí do ovoce v Reenině košíku.

            „Byla jsem opět ve městě, proto jsi mě nemohla najít,“ objasnila Reeně mladá nymfa svoji nepřítomnost, „musela jsem se tam vrátit pro zásoby, co jsem tam nechala, když jsem ti pomáhala utéct.“

            Reena pokývala hlavou a v očích se jí zračil vděk za pomoc, kterou jí tu noc Deidre zachránila život. Pomalu jedly a povídaly si o všem možném. O svých rodinách a také o ostatních z tábora, ale Reena se nedozvěděla nic, co by se jí nepodařilo zjistit od jiných. Kdykoliv se zeptala na něco víc, odvedli všichni řeč jinam, a totéž dělala i Deidre. Přesto to byl pro Reenu krásný odpočinek od táborových prací. S Deidre se poprvé od příchodu do tábora smála a vtipkovala. Veškeré starosti odsunula stranou a na chvíli byla zase tou veselou bezstarostnou dívkou, jakou znali všichni její kamarádi ve městě.

            Slunce se na obloze posunulo blíže k západu a jezírko zahalil stín stromů okolního lesa. Obě si uvědomily, že strávily odpočinkem hodně dlouhou dobu a že by je mohli brzy začít v táboře hledat. Rychle natrhaly trochu bobulí do košíku a vydaly se rychlým krokem hustým podrostem zpět k táboru.

            V několika dalších dnech se Reena s Deidre jen párkrát na chvilku potkala. Čarodějka měla stále plno práce a nymfa se v táboře ukázala vždy jen na noc. Reena se snažila zjistit, kde by ji mohla přes den zastihnout, ale všichni odpovídali na její otázky vyhýbavě.

            Jednoho dne se Reeně podařilo udělat všechnu potřebnou práci velmi rychle a rozhodla se volný čas strávit koupelí a odpočinkem u jezírka. Ubezpečila se, že je tam sama a odvážila se odložit veškeré šaty. Tuniku přeprala v jezírku a dala ji sušit spolu s ostatními kousky oděvu na vyhřáté kameny. Rozpletla si dlouhé vlasy a vklouzla do chladivé vody. Jezírko nebylo nijak velké, obejít se dalo během několika chvil, ale jeho kamenité dno se prudce svažovalo, takže Reena musela využít těch několik málo vědomostí, co o plavání měla od svých bratrů, když se jí smekla noha a ona se ponořila hluboko pod hladinu. 

            Konečně se jí podařilo dostat hlavu opět nad hladinu a zhluboka se nadechla. Ze břehu uslyšela zvonivý smích a otočila se tím směrem. Uviděla Deidre, jak nohama čeří vodní hladinu a rukou těsně nad vodou vytváří drobné víry.

            „Nechceš pomoct?“ zavolala na ni smějící se nymfa a dál si hrála s vodním živlem.

            „Ne, díky, už mám všechno pod kontrolou,“ odvětila Reena mezitím co vykašlávala vodu a pomalu se neohrabanými pohyby dostávala do bezpečí pevné země. Konečně se její prsty dotkly břehu, když si uvědomia, že doplavala na špatnou stranu, své oblečení sušila na kameni nedaleko Deidre na protějším břehu.

            „Deidre,“ zavolala Reena na smějící se dívku, „mohla bys mi přinést šaty?“

            Nymfa jen odmítavě zakroutila hlavou a rozesmála se. Pak přestala dělat vodní víry a rukou několikrát naznačila pohyb od Reeny k sobě. Čarodějka vykřikla, když cítila, jak se jí zmocňuje silný proud vody a táhne ji zpět do míst, kde se před chvílí topila. Vyděšeně se dívala na Deidre, která se soustředila na pohyby své ruky. Reena se připravovala na ztrátu dna pod nohama a na další boj s vodou pohlcující ji do svých hlubin, ale nic takového se nestalo. Místo toho proud zanesl Reenu přes jezírko přímo k Deidre, která jí podala ruku.

            „Proč bych měla nosit šaty k tobě, když jsem mohla přenést tebe k šatům a to s mnohem menší námahou?“ zasmála se Deidre svým jasným zvonivým smíchem a sklouzla ze břehu do vody.

            Reena se rychle vydrápala z vody a zahalila se do svého zašitého pláště, jediného čistého a suchého kusu oblečení. Chtěla být z dosahu Deidřiny moci dřív než se rozhodne zase ji táhnout přes jezírko. Nymfa se několika pohyby, které se Reeně zdály neskutečně elegantní, dostala doprostřed jezírka, usmála se na čarodějku na břehu a zmizela pod hladinou.

            Čarodějka se choulila v plášti nedaleko vody a čekala, až se její společnice zase vynoří. Dlouho se nic nedělo, hladina jezírka se uklidnila a byla hladká jako zrcadlo a Reena se začala strachovat o mladou nymfu.

            „Tak dlouho přece nedokáže nikdo nedýchat,“ zašeptala a očima sledovala hladinu před sebou.

            Najednou uviděla drobnou vlnku a hned za ní druhou, další už byla mnohem větší a pak voda vystříkla na všechny strany a uprostřed gejzíru se vynořila Deidřina hlava. Nymfa se jako vždy usmívala od ucha k uchu a stejnými pohyby jako prve se dostala na břeh. Lehla si na mech vedle Reeny a zalovila ve váčku u svého pasu. Natáhla ruku k Reeně a na její dlani se zaleskl jasně modrý kámen. Čarodějka si ho vzala rozechvělými prsty a nespouštěla z něj oči.

            „On jiskří,“ zašeptala a pozorovala drobné jiskřičky zářící ve středu kamene, „co je to? Nikdy jsem takový kámen neviděla.“

            „Tyto kameny znají jen nymfy, protože jen nymfa ho může najít,“ začala vysvětlovat Deidre, „tohle jezírko je vlastně skalní průrva, kterou zalil pramen v jejím nitru a z ní také vytéká druhý pramen, od kterého nyní bereme vodu pro tábor. Právě v takových průrvách se nachází tyto kameny. Ve velkých hloubkách je prý nechávají bohové pro odvážné, kteří se nebojí potopit tak hluboko, aby je našly. Kdyby ten kámen vynesl z vody někdo jiný, než nymfa, nejiskřil by. Ty jiskry do něj přejdou při prvním dotyku. Maminka mi říkala, že je to jiskra našeho kouzla, kterou kámen uvězní v sobě.“

            Deidre se na chvíli odmlčela v tiché vzpomínce na svoji matku a pak pokračovala: „Kámen září jen když je nymfa, která se ho dotkla jako první, na blízku. Pokud se vzdálí, pohasne. Matky je dávaly svým dcerám, aby uhlídaly, jestli se nevzdálily daleko od domova. Balily je do kůže, aby to byly děti, kdo se jich dotne jako první. Ale v této době, v době útlaku, na ně většina nymf zapomíná nebo se nezdržují jejich hledáním. Matky nepouští dcery z dohledu dokud nejsou dost velké na to, aby se svými kouzly ochránily samy.“

            Nymfa se zadívala na kámen v Reeniných prstech a poprvé ji čarodějka viděla vážnou, chvíli dokonce smutnou. Druhou rukou pohladila Reena nymfu po tváři a zadívala se jí do očí: „Děkuju, Deidre, je nádherný. Budu ho nosit stále u sebe,“ slíbila tichým hlasem a schovala vzácný dárek do koženého váčku přišitému k vnitřní straně pláště. Večer si ze zbytků kůže ušila malý váček na dlouhé šňůrce, který od toho dne nosila stále na krku. Kámen se rozzářil kdykoliv byla Deidre v táboře nebo jeho těsné bízkosti. Často jej Reena o samotě vytahovala a zklamaně ukrývala zpět, když viděla, že je kámen temný  jako hladina jezírka, z jehož hlubin vzešel.

            Již pátý den nezahlédla Reena v nitru kamene jiskru a začala se o Deidre bát. Jenže na všechny otázky dostala vyhýbavou odpověď. Nezahlédla ani několik dalších mužů a žen, jejichž tváře znala. Začalo se jí zmocňovat podezření, že se v táboře děje něco, co se před ní snaží všichni utajit. Rozhodla se, že tomu přijde na kloub.

            Byla v táboře pro další košíky na bobule, když si všimla podezřelého ruchu kolem stanu vůdce Alarika. Rychle přešla vzdálenost která ji od prostranství před stanem dělila a zůstala stát u jednoho z nedalekých přístřešků, schovala se za jeho boční stěnu a snažila se něco zaslechnout.

            „Budeme potřebovat dobrý plán,“ slyšela hrubý mužský hlas, který neznala.

            „To je jasné, ale jsme teď silnější,“ odpověděl hlas, v němž rozeznala hlas vůdce Alarika, „je nás mnohem víc než při posledním útoku. Mnozí v táboře jsou zkušení bojovníci a ostatní se dokáží postarat o své bezpečí. Nebude nutné nechávat v táboře hlídky.“

            Reena zatajila dech, hlavou se jí honilo nekonečné množství myšlenek: „Chystají útok? Na koho? Na město si přece netroufnou, nemohou se postavit královské armádě. Kam jsme se to jen dostala?! Chtěla jsem si najít klidné místo k životu a místo toho jsem v táboře, který plánuje útok!“     

            Myšlenky ji natolik pohltily, že si nevšimla chlapce blížícího se ke jejímu úkrytu. Leknutím vykřikla, když jí jeho ruka uchopila za paži a chlapec ji silou vytáhl na prostranství. Nečekala, že by mohl mít takovou sílu, nedokázala se mu vyškubnout. Když ze stanu rychle vyšlo několik mužů s Alarikem v čele, věděla, že bude mít co vysvětlovat. Měla strach, co s ní udělají, ale rozhodla se nedat jej na sobě znát.

            „Co se to tu děje?“ rozkřikl se Alarik na chlapce, který ji stále silně svíral paži, aby jí nedal šanci k útěku.

            Chlapec se narovnal a tyčil se nad čarodějkou ve své plné výšce. Byl elf, takže ji převyšoval téměř o dvě hlavy, i když byla Reena vyšší než většina žen, které v táboře viděla. Hrdě vypnul hruď a strčil Reenu přímo před Alarika. „Přistihl jsem ji tam,“ ukázal na přístřešek, za kterým se skrývala, „jak špehuje vás a vaše hosty, pane.“

            Alarik upřel na Reenu přísný pohled, ale ona mu odolávala. Opětovala pohled a nesklopila oči dřív než on odvrátil svůj zrak z ní na chlapce za jejími zády. Zhluboka se nadechl a promluvil: „Dobrá práce, Mortone, ale nedrž ji tak hrubě. My se přeci chováme ke všem slušně a s úctou.“

            Reena cítila jak sevření na její paži povolilo a rychlým škubnutím se osvobodila úplně. Znovu upřela pohled na Alarika a promluvila na svou obhajobu: „Nechtěla jsem špehovat. Ale nezbývá mi nic jiného. I slepec by si všiml, že se v tomto táboře děje něco neobvyklého, ale na žádnou z otázek jsem nikdy nedostala odpověď.“

            Než mohla Reena pokračovat vběhl do tábora muž ve zbroji s mečem pohupujícím se mu u pasu v rytmu jeho kroků. Pozornost všech se obrátila k němu. Mladík prokličkoval mezi přístřešky a rukou přitisknutou k hrudi pozdravil vůdce. Několikrát se zhluboka nadechl a naléhavě promluvil: „Lesem prochází skupina asi třiceti skřetů vedená pěti čaroději. Míří naším směrem, pane.“

            Vůdce se zamračil, až se mu na čele vytvořila síť hlubokých vrásek a položil mladíkovi důležitou otázku: „Prohledávají les nebo to vypadá, že jen prochází nejkratší cestou?“

            Mladý strážce pokrčil rameny: „Nevím pane, jdou přímým směrem, ale občas některý ze skřetů věnuje více pozornosti některému houští ostružin nebo vysokému kapradí“

            „Dobrá tedy,“ odvětil Alarik, „rychle všechny svolejte. Bojovníci se přesunou mezi tábor a skřety a zbytek bude rychle balit a přesunou se na nové místo v jeskyních, které jsme nedávno objevili. Všichni do práce!“

            Po tomto povelu se táborem rozlehl zvuk znějící jako křik dravého ptáka. Hned celý prostor ožil nečekaným ruchem. Ženy začaly balit všechen majetek do pytlů a vaků, co se nevešlo zabalily do plášťů a přikrývek. Starší muži začali rozebírat přístřešky a malá osada se přímo před Reeninýma očima začala měnit jen v hromadu větví, mechu a kamení. Děti s brašnami na zádech mizely na konci tábora mezi stromy vedené dvěma mladými elfy. Všichni bojeschopní muži a několik málo čarodějů žijících v tomto společenství se vydali opačným směrem než děti. Každý byl ozbrojen mečem, sekerou nebo alespoň dlouhou silnou holí.

            Reena stála na stejném místě, kde byla, když strážce přinesl znepokojivou zprávu. Ohromně sledovala dění okolo a nevěděla, ke které skupině by se měla přidat. Než se mohla rozhodnout objevil se před ní Kalev, kterého neviděla od svého příchodu do tábora.

            „Alarik chce, abys šla s námi,“ podal Reeně lehkou koženici a zazubil se na ni, „tvoje schopnosti se nám v boji budou hodit. Naši čarodějové nejsou nijak zvlášť mocní, ale s tebou budou síly vyrovnané.“

            Reena se zatvářila vyděšeně a chtěla něco namítnout, ale Kalev jí rychle pomohl nasadit správně zbroj a do pochvy u pasu jí zasunul dlouhou, nebezpečně vypadající dýku. Než stačila cokoliv říct vzal ji za ruku a táhl rychlým krokem ke skupince bojovníků mizící mezi stromy daleko před nimi.

            Klopýtala za Kalevem šerem lesa. Brzy se připojili k ostatním a Reena uviděla mezi obránci i Deidre ve stejné kožené zbroji, jakou dostala sama. Měla také dýku, ale hlavně se jí u pasu hopalo několik menších vaků, podle Reenina odhadu, s vodou. Nymfa se na Reenu zářivě usmála a přešla k ní. Než si stihly vyměnit pozdravy přpojil se ke skupině mladý elf. Informoval všechny, že skřeti s čaroději se blíží k nim. Rozdělili se a každý si našel úkryt. Reenu zatáhl jeden muž do vysokého kapradí. Stáhl ji k zemi a naznačil, aby mlčela, pak sám zašeptal: „Jsem čaroděj, převezmi si moji moc, ať se máš jak bránit. Dělám světelné koule, nezabíjí, ale oslepí nepřítele. Hlavně se netref do nikoho z našich. A pamatuj, drž se dál od jejich čarodějů, nesmí vedět, že máme mezi sebou zlodějku!“

            Po těchto slovech se mu nad dlaní začala tvořit malá, bledá koule světla. Reena natáhla ruku a koule byla vtažena do její dlaně, chvíli se nad ní vznášela než ji Reena sama zhasla.

            „Páni,“ zašeptala ohromeně Reena. Čaroděj jí zakryl rukou ústa a ukázal mezi stromy, odkud se právě ozval praskot kroků blížících se nepřátel. Za okamžik se objevil první skřet a za ním hned další, všichni v kroužkové zbroji a s dlouhými zahnutými meči u pasu. Celou skupinu uzavírala pětice čarodějů.

            Alarik vystoupil ze svého úkrytu, aby upoutal pozornost, skřeti se hned semkli do formace a tasili meče. Za jejich zády se škodolibě usmívali čarodějové. Alarik se také usmál a z jeho ruky vyléta jasné modrá jiskra, srazila prvního skřeta k zemi a než se ostatní vrhli na osamělého bojovníka vyběhli ze svých úkrytů také ostatní. Síly byly najednou vyrovnané. Elfové a lidé se s vervou vrhli do boje, lesem se rozléhalo řinčení zbraní. Nymfy se svými vodními kouzly topily ty, kteří se přes linii válečníků dostali. A čarodějové pomáhali, jak jen se svými schopnostmi mohli.

            Reena oslepovala světelnými koulemi skřety ve své blízkosti, bojovníci je dezorientované zabíjeli. Brzy zbývalo skřetů jen málo, ale i na straně obránců byly ztráty. Hlavním problémem se stali čarodějové. Deidre právě kouzlem obalila vodou hlavu jednoho z posledních bojujících skřetů, který se začal topit. Nymfa se tolik soustředila na své kouzlo, že si nevšimla čaroděje otáčejícího se jejím směrem. Ve chvíli, kdy Deidre zpozorovala blesk vyslaný jejím směrem, bylo již pozdě, aby se smrtícímu útoku vyhnula. Zavřela oči a připravila se na bolestivý zásah.

            Nic se však nestalo. Do dráhy blesku se vrhla Reena, která stála nedaleko. Blesk ji zasáhl, ale nezabil. Jeho sílu absorbovala a ještě než se stačila znovu postavit na nohy vyslala několik blesků směrem k čarodějům. Tři z nich padli k zemi mrtví, když nestačili rozvinout štít. Další se ubránil a v němém úžasu zíral na Reenu vysílající na něj další a další blesky, které pohlcoval jeho magický štít. Poslední z pětice čarodějů se kryl za svým společníkem.

            „Zlodějka!“ zařval nenávistně, když se probral z prvotního šoku. Pak se otočil a dal se na ústup cestou, kterou přišli.

            „Zabij ho, Reeno!“ křičel Alarik, vědom si toho, co bude následovat, pokud se čaroději podaří dostat se z lesa ke králi.

            Reena však byla pohlcena novou silou a téměř své okolí nevnímala. Z jejích rukou stále šlehaly blesky a každý další oslaboval štit jejího protivníka. Alarik zoufale hleděl za prchajícím čarodějem. Nakonec se vydal hustým podrostem za ním a spolu s ním i další přeživší čarodějové z jejich skupiny.

            Zbylý protivník padl, když několik z Reeniných blesků prolétlo jeho oslabeným štítem. Zuhelnatělé tělo se sesulo k zemi k mrtvolám jeho padlých společníků. Reena se rozhlížela kolem a hledala dalšího protivníka, proti kterému by obrátila svůj hněv podpořený silou získané schopnosti. Všichni však již byli mrtví.

Deidre vstala ze země a opatrně se dotkla Reeniny ruky. Čarodějka sebou škubla a prudce se otočila čelem k dívce ohromeně hledící do její tváře. Mlhou emocí pomalu začal rozhánět rozum a Reena se uklidňovala. Elfové už pomáhali raněným bojovníkům, aby se všichni přeživší dostali rychle do bezpečí.

Nymfa vzala Reenu za ruku a rychle ji vedla mezi stromy pryč od mrtvol nepřátel. Také ostatní se vydali různými cestami ke stejnému cíli. K podzemnímu jeskynímu komplexu několik hodin cesty od bývalého tábora. Když jím procházely, Reena viděla jen stromy a hromady spadaných větví, zapadených listím a jehličím. Nikde nebylo ani stopy po tom rušném táboře, který na tomto místě několik týdnů stál.

 

V jeskyních

           

Slunce již zapadalo, když Reena s Deidre konečně dorazily k průrvě ve skále vedoucí do podzemního komplexu jeskyní, který se stal jejich novým útočištěm. Přišly jako poslední, protože jejich cesta musela vést oklikou kvůli zmatení případných stopařů. Deidre se ustaraně ohlédla na čarodějku kráčející strnule za ní. Elfka na stráži u vchodu se na nymfu usmála: „Buď zdráva, Deidre,“ zapředla svým sametovým hlasem, „dlouho jsme se neviděly.“

            Nymfa se na ženu překvapeně podívala: „Sheo? Tebe bych tu nečekala.“

            Protáhla se průrvou a čekala až ji bude Reena následovat. Elfka si čarodějku zvědavě prohlížela než pohrdavě pronesla: „Tak tohle má být ta skvělá zlodějka, která nás má všechny zachránit? Vypadá, že by sama potřebovala pomoc.“

            Deidre si jí však nevšímala a vedla Reenu hlouběji do podzemí. Cestou zdravila známé a zjišťovala, kde najde svoje a Reeniny věci. Většina krčila rameny a neomaleně zírali na čarodějku, která však jejich pohledy vůbec nevnímala.

            Konečně potkaly Kaleva. Byl sice v boji raněn, ale ne vážně. Ochotně jim ukázal cestu k malé podzemní komoře, kam uložili jejich majetek. Pomohl jim vzít vše potřebné a pak je odvedl do velké jeskyně sloužící nyní většině uprchlíkům z tábora jako jedna velká noclehárna. U vzdálenější stěny bylo ještě volné místo, které teď Deidre vybrala pro ni a Reenu. Od Kaleva se dozvěděla, kdo padl a kteří přátelé jsou vážně zranění. Než se však na ně půjde podívat, musí se postarat o Reenu.

            Od chvíle, kdy opustily bojiště neodvážila se  zastavit a prohlédnout Reenu. Dokud mohla jít byla nymfa přesvědčená že zranění nejsou vážná. Jiný důvod než bolestivá rána ji jako důvod jejího stanu nenapadal.

            Teď položila na zem dvě kožešiny a přes ně ještě dvě přikrývky. Otočila se na Reenu nehnutě stojící za jejími zády a začala jí pomáhat zbavit se kožené zbroje. Opatrně z ní těžký krunýř sňala a posadila ji na připravené lůžko.

            „Jsi zraněná?“ snažila se upoutat Reeninu pozornost. Ta však stále netečně hleděla na kamenitou zem pod jejich nohama. Nymfa si povzdechla a začala opatrně prohmatávat čarodějčiny ruce a poté i nohy. Jinde by zranění mít neměla, protože zbroj byla neporušená, ale přesto zkontrolovala jestli a tunice nenajde díru nebo stopy krve. Nic však nenašla.

            „Počkej tu na mě, určitě máš hlas,“ pohladila Reenu po ruce, ale ta ucukla, jako by ji popálila. Nymfa se pokusila o úsměv: „seženu nám něco k jídlu, pak ti bude určitě líp.“

            Po těchto slovech se zvedla a propletla se kolem změti lůžek ke vchodu do vedlejší jeskyně. Nějakou chvíli to trvalo, ale konečně našla Kaleva, který se v jeskyních vyznal lépe než ona. Sebrala košík bobulí a měch plný čerstvé vody a vydala se rychle zpět k Reeně.

            Našla ji schoulenou u zdi, nepřítomně zírající před sebe. Kolébala se ze strany na stranu a něco si mumlala. Deidre nejdříve nerozuměla slovům, které s monotonně opakovala. Ale pak náhle pochopila co způsobilo, že čarodějka byla v tak zuboženém stavu, i když nezraněná.

            „Zabila jsem člověka,“ byla slova vycházející z úst čarodějky.

            „Zabila jsem člověka,“ opakovala stále dokola.

            Deidre si klekla vedle Reeny a pohladila ji po vlasech. Tentokrát pod jejím dotykem neucukla, ale nezareagovala ani jinak. Nymfa oddělala zátku měchu a přidržela ho Reeně u úst: „napij se, musíš mít po tak dlouhém pochodu žízeň.“

            Trochu měch zmáčkla a čarodějka začala polykat tekutinu proudící jí do krku. Po několika doušcích odvrátila Reena hlavu a ani voda smáčející její tuniku ji nevytrhla z apatie. Deidre se také napila, až když vypila téměř půlku měchu odložila ho stranou. Ani nevěděla, že má takovou žízeň, její pozornost byla plně upřena na čarodějku kolébající se před ní v tichém zoufalství.

            „Zabila jsem člověka,“ jako svoji mantru opakovala stále stejná slova, „zabila jsem člověka.“

            Bobule v košíku, nasbírané teprve ráno, sladce voněly a Deidřin žaludek se začal hlásit o pozornost hlasitým kručením. Nabrala si hrst a vše si nacpala do pusy. Pomalu žvýkala a hladila Reenu po vlasech. Podařilo se jí donutit ji sníst několik bobulí, ale sama toho snědla mnohem víc. Doufala, že alespoň dlouhý spánek pomůže Reeně vyrovnat se s událostmi dnešního dne.

            Když se nasytila natolik, aby umlčela svůj žaludek, odsunula košík i měch stranou. Svoji kožešinu přisunula těsně k Reenině a upravila lůžko tak, aby se jim leželo co nejpohodlněji.

            „Zabila jsem člověka, „nepřestávala opakovat Reena a v jejím hlase se mísila únava se zoufalstvím, které prožívala.

            „Reeno, pojď si lehnout,“ zašeptala Deidre a zatahala čarodějku jemně za rukáv tuniky, „spánek ti pomůže, uvidíš.“

            Aniž by se na ni podívala, posunula se čarodějka od stěny a pomalu se položila na improvizované lůžko. Schoulila se do klubíčka a stále dokola šeptala stejná slova: „Zabila jsem člověka.“

            Deidre se na ni dívala a připadalo jí, že čarodějčina bolest je i její bolestí. Kdyby dávala v boji lepší pozor, nikdy by se tak nezvrtlo. Nikdy by na ni nezaútočil čaroděj. Nikdy by nemusela Reena převzít jeho moc, která ji zela pohltila. Nikdy by Reena nemusela zabít, když na to nebyla připravená. Nikdy by její přátelé nepronásledovali lesem čaroděje, aby zachovali tajemství jejich společenství. Rozhlédla se po ostatních, kteří se také pomalu chystali ke spánku. Nikdy by těmto všem nehrozila smrt. To vše kvůli její nepozornosti.

            V duchu proklínala sama sebe za takovou začátečnickou chybu. Věděla však, že teď už to neodčiní. Jediné co může udělat, aby svoji chybu zmírnila bylo pomoci Reeně vyrovnat se s tím, co musela udělat a pomoci ji, připravit se lépe na další boj.

            Smutně si povzdechla a ulehla vedle čarodějky. Pomalu ji hladila po vlasech a ramenou. Doufala, že se brzy uklidní natolik, aby usnula. To se však nestalo, zoufalý šepot nahradil tichý pláč. Sílící vzlyky otřásaly čarodějčiným tělem. Nymfa ji nepřestávala jemně hladit. Chtěla jí něco uklidňujícího říct, ale nic ji nenapadlo. Nakonec jen zašeptala Reeně do ucha: „Zítra bude líp, neboj. Zítra bude líp.“ Sama se tomu snažila uvěřit.

            Vše kolem pohltilo ticho narušované jen občasným zachrápáním nebo zakašláním. Deidre slyšela tlumené kroky při střídání hlídek u dvou vchodů do podzemí, slyšela také kroky stráží vracejících se z lesa v okolích jeskyní. Půlka noci uplynula, když Reena konečně usnula vyčerpáním z pláče. Deidre ji ještě dlouho hladila po vlasech než sama usnula neklidným spánkem.

            Několik dalších dní se Reena do dění ve společenství skoro vůbec nezapojovala. Ráno vstala, vzala si měch na vodu a pár hrstí ořechů do kapes a zmizela v bludišti jeskyní rozprostírajícím se v hlubinách země za systémem, který využívali uprchlíci. Vracela se většinou až když ostatní už spali. Jen Deidre na ni vždy čekala na svém lůžku. Jakoukoliv její snahu o rozmluvu však Reena odbyla pokrčením ramen a hned ulehla ke spánku.

            To se opakovalo bez významných změn několik dní. Deidre jí chtěla dát čas, aby se vyrovnala s tím, co se stalo. Ale už to trvalo dlouho. Nymfa si začínala o čarodějku dělat starosti.

            „Kaleve, mohli bychom si promluvit?“ zeptala se po obvyklém bojovém tréninku elfa.

            „Jistě, Deidre,“ odvětil Kalev s nenápadným úsměvem na rtech, „copak se děje?“

            Nymfa si povzdechla: „Jde o Reenu, bojím se o ni. Ona,“ najednou nevěděla jak má pokračovat. Zhluboka se nadechla a vychrlila ze sebe své obavy: „ona nebyla připravená na boj. Nebyla připravená zabíjet čaroděje, které ještě nedávno vnímala jako ochránce sebe a své rodiny. Neměli jsme ji tenkrát brát s sebou. Nejsem si jistá, že se z toho někdy dostane. Pořád se všem vyhýbá a mizí v temných jeskyních. Chtěla jsem si s ní promluvit, ale ona všechny moje snahy odmítla.“

            Kalev se na nymfu chvíli mlčky díval a přemýšlel. Pokýval hlavou a promluvil: „Všichni si všimli její změny. Alarik mě za ní včera poslal, ale ztratila se mi v tom bludišti chodeb. Nechápu jak se tam může bez světla vyznat a trefit vždy v noci zpět.“

            Podíval se do očí smutné nymfy, takhle ji snad ještě neviděl.

            „Jdi za ní. Nenech se odradit jejím odmítnutím. Musí si o tom s někým promluvit a ty jsi jí z nás všech nejblíž,“ povzbudivě se na Deidre usmál, „jdi za ní, uvidíš že když vytrváš, tak ji nakonec přesvědčíš, aby si o všem konečně s někým promluvila. A kdo by byl lepší než ty? Ještě teď si vzpomínám jak jsi vyváděla po svém bojovém křestu ohněm“

            „Doslova,“ zabručela nakvašeně nymfa a dloubla Kaleva loktem do žeber.

            „Tak jdi, než si to rozmyslím a zaměstnám tě dalším kolem výcviku s mečem,“ poplácal elf dívku vedle sebe po rameni a postrčil ji k odchodu.

            „No dobře,“ pronesla odhodlaně nymfa a vstala, „ale jestli v jeskyních zabloudím a umřu žízní, tak tě budu chodit strašit, jasný?!“ Naposledy se na Kaleva usmála a odběhla do temných hlubin chodeb a jeskyní.

            Plameny louče vrhaly mihotavé světlo jen několik málo kroků před nymfu, kráčející neznámými chodbami podzemního labyrintu. Po stěnách tančily pokřivené stíny a u stropů se sem tam zaleskly oči netopýrů.

            „Snad je to to jediné co tu žije,“ zašeptala Deidre, ale ozvěna roznesla její hlas daleko před ni. Dál pomalu postupovala chodbou až do velké síně plné krápníků. Rozhlédla se a vydala se podél stěny na obhlídku. Hledala další chodbu nebo průchod do další jeskyně. Nakonec jeden našla, ale ve světle louče odhalila ještě další dva hned vedle něj.

            „No skvělý, a teď kudy?“ povzdechla asi nymfa a snažila se najít nějakou stopu, která by jí prozradila, kterou cestou šla před ní čarodějka. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se tudy někdy dříve ubíraly něčí kroky. První chodbu po pár krocích přetínala velká pavučina, kolem ní by se neprotáhlo ani dítě aniž by ji porušilo. Druhá chodba byla po několika krocích zasypána kamením. Třetí chodbu osvětlovalo oranžové světlo, ale zem pokrývala silná a neporušená vrstva jemného prachu, kdyby tudy někdo prošel musel by zanechat stopy.

            Nymfa se zoufale rozhlížela kolem, pokračovala dál kolem stěny až se dostala opět k chodbě, kterou sem přišla.

            „Sakra,“ zanadávala Deidre a hned na to vyděšeně vyjekla když jí kolem hlavy proletělo několik netopýrů. Máchla loučí kolem sebe a zahlédla hrubě tesané stupně jen kousek od své ruky. Nad její hlavou se nacházela další chodba.

            Několikrát se pokusila vylézt k temnému průchodu s loučí v ruce, ale nakonec zjistila, že bez použití obou rukou se nahoru nedostane. Odložila louč na zem a v duchu se rozloučila s jejím teplým světlem. Pak se rychle vyškrábala po stupních nahoru a nejistě vykročila do temnoty kamenné chodby.

            Tmy se nikdy nebála, ale v hluboké neproniknutelné temnotě jeskynního labyrintu si připadala ztracená a bezradná. Už se chtěla otočit a vrátit zpět do bezpečí mihotavého světla louče, když něco zaslechla.

            Nejdříve nedokázala rozeznat, co vlastně slyší. Ale pak rozeznala Reenin hlas pozměněný všudypřítomnou ozvěnou. Slyšela čarodějku chvíli mluvit, pak následovala odmlka a opět další slova, která však kvůli ozvěně nedokázala přesně rozeznat.

            „Ona s někým mluví?“ podivila se Deidre a pokračovala temnou chodbou rychleji za hlasem, který ji vedl blíž k cíli její cesty.

            Brzy před sebou uviděla mihotavé nazelenalé světlo a ve vzduchu ucítila vodu. S každým krokem byla její blízkost stále zřetelnější. Chodba se mírně stáčela doleva a pak se před Deidre rozprostřel neuvěřitelný pohled.            

            Ohromnou skalní síň jejíž strop podpíraly kamenné sloupy a krápníky skoro celou pokrývala vodní hladina. Voda vydávala slabou zelenou záři, kterou hladina zesilovala a naplňovala tak celou jeskyni přízračným svitem.

            Deidre stála v ústí chodby a nevěřícně hleděla před sebe. Na druhé straně jezera uviděla Reenu, seděla na kamenité zemi s nohama složenýma pod sebe a povídala si s tvorem pohybujícím se sem a tam tmavými vodami jezera. Deidre musela se musela hodně soustředit, aby rozeznala, s kým čarodějka mluví. Pak tlumeně vykřikla a rozběhla se po souši kolem jezera k Reeně. Zvuk jejích kroků se odrážel od stěn a rezonoval celou místností.

            Čarodějka i bytost ve vodě se podívaly, co způsobilo takový hluk. Zatímco Reena překvapeně hleděla na blížící se nymfu, stvoření ve vodě se začalo usmívat. Nebyl to však veselý úsměv, spíše byl plný nebezpečného očekávání.

            Nymfa překonala posledních několik kroků a chytla Reenu za paži. Hrubě ji vytáhla na nohy a odstrčila dál od vody. V obranném postoji se postavila mezi čarodějku a usmívající se vodní stvoření.

            „Co to děláš?“ rozkřikla se Reena a ozvěna její hlas mnohanásobně zesílila, „zbláznila ses? Jen tak si sem přijdeš a... a uděláš tohle?!“

            „Nech ji, Reeno,“ promluvilo stvoření tichým melodickým hlasem, „ona si jen myslí, že se tě chystám utopit a pozřít.“

            „A není to snad pravda?“ zaútočila Deidre otázkou. Pohled plný hněvu upírala na bytost, která právě začala pomalu vystupovat z vody na souš. Na její bledé namodralé kůži se třpytily kapky vody. Dlouhé bílé vlasy zahalovaly ňadra  a splývaly v mokrých pramenech až k bokům. Její krása by každému vyrazila dech, ale Deidre si byla vědoma nebezpečí, nesměla jejímu půvabu podlehnout.

            „Víla temných vod,“ zavrčela Deidre a bytost před ní se opět temně usmála, tentokrát však ohalila své bělostné zuby už od pohledu ostré jako břitvy. „Živíš se energií topících se těl. Nebo snad chceš říct, že to tak není?!“ pokračovala Deidre a rukou zadržovala Reenu za svými zády.

            „Nech toho, Deidre,“ okřikla ji Reena a udělala několik kroků vpřed, postavila se po boku nymfy, „chodím sem za Fae už několik dní. Kdyby mě chtěla zabít, nemyslíš, že by to už dávno udělala?“

            Nymfa se však nechtěla nechat přesvědčit, stále trvala na svém a strčila do Reeny, aby ji opět kryla vlastním tělem. Pohledem probodávala ženské stvoření ladně se vlnící před ní: „Chceš, abych uvěřila, že jsi hodná Víla? Jak dlouho žiješ v této jeskyni? Jak dlouho už bažíš po nové, čerstvé energii těla rychle chladnoucího ve vodách tvého domova?!“

            „Nemusím ti nic vysvětlovat, nymfo,“ zněla odpověď víly pronesená jejím tichým vábivým hlasem.

            Reena si všimla, jak se ruka Deidre pomalu sune k dýce pohupující se jí u pasu. Opět se postavila vedle nymfy a uchopila ji za ruku směřující ke zbrani: „Jen jsme spolu mluvily, Deidre. Řekla mi jaké to bylo pro ni poprvé zabít. Nikdo ji to neučil, její matka zemřela, když byla ještě dítě a ona chodila často mezi elfy v lese nad našimi hlavami. Vysvětlila mi, že není špatné zabít pro vlastní přežití. Chápu, že jsem musela ty čaroděje zabít a že to budu muset udělat i příště pokud budu chtít ochránit sebe a své blízké. Já,“ na chvíli se odmlčela, „přišla jsem se dnes s Fae vlastně na čas rozloučit. Chtěla jsem, abyste mě ty a Kalev naučili bojovat, abych se mohla bránit i jinak než kouzly. A chci to umět co nejrychleji.“

            Rozhodnost v Reenině hlase Deidre překvapila, ale šlo o velmi příjemné překvapení. Pevně ji stiskla ruku a usmála se na ni. Bytosti vstupující opět do hlubin jezera si už skoro nevšímala.

            „Měj se krásně, Reeno, určitě z tebe bude skvělá bojovnice,“ zapředla svým tichým hlasem víla a chystala se ponořit pod hladinu.

            V tom však Deidre něco napadlo. Otočila se k víle, aby ji zadržela: „Počkej, chvíli. Chodila jsi do lesa za elfy? Takže se dobře vyznáš v těchto jeskyních, že?“

            Víla jí pohlédla do očí a odvětila: „Ne, znám jen tuhle jeskyni a pak svět pod hladinou. Je tam průrva přivádějící vodu z venkovního jezera za lesem do těchto podzemních prostor.“

            Deidre chvíli němě zírala na vílu než jí došel plný význam jejích slov.

            „Takže z jeskyní je ještě jeden východ vedoucí až za Hvozd?“ vydechla ohromeně nymfa. Ale odpovědi se už nedočkala, protože vodní hladina se zavřela nad bělovlasou bytostí z hlubin.

Pečlivá příprava

 

            „Au!“ zaúpěla Reena toto odpoledne už poněkolikáté. Kalev se na ni škodolibě usmíval a provokoval ji svým chováním. Dřevěnou tyč, kterou používali při tréninku místo skutečného meče, si přehazoval elegantními obloučky z jedné ruky do druhé a ještě stíhal předvádět i některé další triky, které se čarodějku snažil naučit.

            „Musíš držet meč výš, takhle tě každý hned probodne,“ poučoval ji jako už tolikrát předtím. Protáhl si ruce a znovu se postavil do střehu.

            „Dáme si pauzu, Kaleve. Já už nemůžu,“ žadonila Reena, ale marně. Elf se jen ušklíbl a zvolna zaútočil. Reena tak tak stačila vykrýt jeho úder a couvnout z dosahu jeho cvičné zbraně, když se napřahoval k další ráně.

            „Tak ji nech, ne každýho baví nechat do sebe mlátit jako tebe,“ zavolala na elfa Deidre, která si u stěny jeskyně, kde cvičili brousila svoji dýku, „jde jí to stále líp, tak si pauzu rozhodně zaslouží.“

            Kalev zkusil ještě jednou vtáhnout Reenu do boje, ale ta mu stále unikala z dosahu. Nakonec přeci jen sklonil tyč k zemi a šel si sednout vedle nymfy.

            „Díky, Deidre,“ usmála se na dívku čarodějka a sedla si vedle ní z druhé strany, „mě by nikdy neposlechl.“ Trochu si protáhla záda, ale hned toho pohybu zalitovala, když se ozvala všechna její zranění utržená při výcviku. Každý večer na sobě objevila nové odřeniny a podlitiny, ale její odhodlání naučit se bojovat i bez kouzel to neoslabilo. 

            „Tak jak dlouho tu budete ještě hopsat?“ ozval se z ústí jeskyně výsměšný hlas mladé elfky zvolna se opírající o kamennou stěnu, „zapomínáte, že jsou tu i jiní, kteří by si rádi zatrénovali.“

            „Zrovna máme pauzu, Sheo,“ usmál se a ni Kalev, „tak si můžeš zatrénovat, jak se ti zachce. Aspoň Reena bude moct okoukat další techniku, kterou ještě nezná.“

            Elfka vstoupila do jeskyně a tasila meč houpající se doteď u jejího boku. Několikrát jím jen tak na zkoušku máchla kolem sebe a nakonec se zastavila před Deidre.

            „Co si trochu protáhnout tělo?“ ušklíbla se a provokativně dloubla mečem do země těsně vedle nymfiny nohy. 

            Nymfa dál klidně brousila ostří své dýky, jen se na elfku úkosem podívala a odvětila: „Nemám zájem, Sheo. Jsem v boji dobrá i bez toho, abych si musela ničit tělo zbytečným tréninkem několikrát denně.“

            V očích elfky se nebezpečně zalesko a znovu několikrát švihla mečem. Tentokrát v jejích pohybech bylo více síly a mnohem méně nevinné provokace. Nymfa se však nenechala vyvést z míry a stále uvolněně seděla na kameni a přejížděla soustředěně brouskem po ostří dýky.

            „Mě nebude nikdo zesměšňovat. A už vůbec ne nějaká malá nymfa motající se neustále kolem sukně nějakýho čarodějnickýho nemehla,“ zasyčela Shea směrem k Deidre, ale s tou ani tohle nehnulo. „Není to tak dlouho co jsi se motala kolem mě a žadonila jsi, abych tě naučila zacházet s mečem a ještě mnohem víc. A najednou jsem pod tvou úroveň nebo co?“ pokračovala dál, „ta vaše banda ženských, dětí a přestárlých bojovníků nás zatáhla do zbytečnýho nebezpečí, když jste se usadili v našich jeskyních,“ nadávala dál, ale než stihla pokračovat vložil se do všeho Kalev.

            „Tak do vašich jeskyní, říkáš? Pokud vím, tak naši tu byli dřív než vy. Přišli jste až večer a rozhodli jste se zůstat, i když jsme vašemu veliteli vysvětlili, co se děje. Děláš jako by vaše skupina byla lepší než naše. Jenže my se staráme o celé rodiny, nejen o ty, co umí bojovat,“ probodával elf Sheu pohledem, který se pohyboval na hranici nenávisti a opovržení, „kolik těch, kteří už nemohli bojovat jste zanechali v lese jejich osudu?“

            „Co s nimi, když se pro nás stali jen přítěží?“ odvětila elfka a pevně uchopila meč ve své ruce.

            „Přítěží jste si sami a všichni,“ odsekl Kalev, „zvláštní je, že naše společenství, jak jsi to říkala, žen, dětí a přestárlých bojovníků, má mnohem menší ztráty než vaše stále se zmenšující skupinka rádoby drsných bojovníků. Bojujete jen kvůli boji samotnému, ne abyste ochránili své blízké a to vás bezhlavě žene do nesmyslných šarvátek, ve kterých umíráte.“

            Odpovědí mu bylo vzteklé zavrčení několika nadávek z úst elfky a následný útok mečem na jeho hruď. Kalev se rychle chopil jediné zbraně v jeho dosahu, dřevěné cvičné tyče. Souboj, který následoval, byl velmi rychlý. Shea útočila na Kaleva rychlým sledem seků, ale on se velmi obratně všem jejím ranám bránil. Když už se začínal bát, že meč natolik oslabil tyč v jeho rukou, že už dlouhu tvrdé a ostré nárazy meče nevydrží, všiml si jedné drobné chyby v obraně mladé horlivé elfky. Toho hned využil a několikrát ji tvrdě udeřil do žeber, aniž by sám utržil nějaké zranění ostřím jejího meče. Elfka, vyvedená z míry, udělala ještě další chybu, které Kalev hned využil a několika zkušenými pohyby ji přitlačil až ke zdi a odzbrojil. Tyč přitisknutou k jejímu hrdlu nechal po chvíli volně klesnout k zemi a ušklíbl se na poraženou ženu před sebou: „Tak vidíš, jste si sami přítěží. Kdyby jste byli skutečně tak dobří bojovníci, za jaké se vydáváte, mohl bych tě porazit v souboji meče proti kusu dřeva?“

            Shea ze sebe vychrlila ještě několik nadávek a vztekle vyběhla z místnosti. Svůj meč nechala na zemi. Podle zvyklostí byl teď Kalevův, který jej nad ní vyhrál v souboji. Mladý elf se otočil k dívkám sedícím stále u stěny jeskyně a radostně se na ně zašklebil.

            „No, myslím, že tahle ukázka byla dostačující, aby sis uvědomila, že jen pravidelný trénink z tebe skutečného bojovníka neudělá. Potřebuješ taky své blízké, abys měla důvod se z boje vrátit,“ neodpustil si Kalev malé poučení směrem k čarodějce.

            Nymfa po jejím boku se usmála a nabroušenou dýku zasunula do pochvy přivázané k jejímu stehnu, vzala čerodějku za ruku a zvedla se k odchodu.

            „Myslím, že je čas jít navštívit Fae k jejímu jezeru,“ vysvětlila Kalevovi jejich náhlý odchod, „pokud chceme využít její podvodní východ z jeskyní, musíme ji lépe poznat.“

            Sice se při těch slovech tvářila, jako by jí právě trhali několik zubů současně, ale přesto se vydala společně s čarodějkou do temného labyrintu chodeb a jeskyní směrem k vodní ploše v jeho hlubinách.

             I bez světla louče našla Reena cestu k jezeru, i přesto že tudy už několik dní nešla. Hladina byla klidná a temná, jen matné zelené světlo vycházející z jejích hlubin přízračně osvětlovalo jeskyni kolem dvou dívek. Čarodějka bezstarostně došla až k samotnému okraji jezera a natáhla ruku k jeho vodám, nymfa zatínala zuby, aby ji nestrhla zpět do bezpečí, mimo dosah víly, jejíž hlava se za chvíli objevila nad hladinou.

            „Dlouho jsi tu nebyla, Reeno,“ zazněl jeskyní vábivý hlas vodní bytosti.

            „Já vím, Fae, musela jsem trénovat, abych se v dalším boji aspoň trochu uplatnila,“ vysvětlovala čarodějka a podvědomě si přejela rukou po žebrech posetých podlitinami.

            „Buď vítána, nymfo,“ zapředla víla směrem k Deidre stojící za Reenou, „jsi tu jen jako její osobní stráž nebo pro tebe mohu něco udělat? Například provést tě mým podvodním domovem až k průchodu na druhé straně?“

            Nymfa si vílu prohlížela nedůvěřivým pohledem a přemýšlela jestli má vložit svůj život do rukou bytosti živící lidským masem. Nakonec se rozhodla, že takový objev za trochu riskování stojí. Netrpělivě přešlápla z nohy na nohu a promluvila: „Ano, chtěla bych se dostat z jeskyní ven,“ snažila se o co nejklidnější tón, ale nervozitu tak úplně skrýt nedokázala, „musím vědět, jak daleko od hranice Hvozdu je jezero, do kterého tohe pozdemní ústí. Musím zjistit všechno, co by se nám mohlo v boji hodit.“

            „Ale samozřejmě,“ pronesla víla svým tichým sametovým hlasem a natáhla ruku k Deidre, „pojď, ukážu ti všechno, co potřebuješ vědět.“

            Nymfa nejistě polkla a pohlédla na čarodějka dosud klečící u jejích nohou. Pohladila ji po vlasech a sklonila se, aby jí zašeptala do ucha: „Jestli se mě pokusí utopit, tak se budu muset bránit.“

            Po těchto slovech nečekaně políbila Reenu na rty a odhodlaně skočila do vody. Zmizela pod hladinou dřív, než si čarodějka uvědomila, co se vlastně stalo. Hned za ní se ponořila i Fae a obě zanechaly zmatenou Reenu jejím myšlenkám v tiché prázdnotě jeskyně.

            Reena se posadila na velký kámen a prsty si přejela po rtech. Překvapení zračící se v jejím obličeji vystřídal lehký úsměv a jemné nachové zbarvení jejích tváří. Připadalo jí, že už je Deidre pryč moc dlouho. Ani Fae se nevracela. Čarodějka vstala a začala nervózně obcházet jezero kolem dokola a hledala jakoukoliv známku vracejících se vodních stvoření.

            Už se začínala bát, když se hladina mírně zčeřila drobnými vlnkami a po chvíli se z vody vynořila nymfa plavající k protějšímu břehu. Reena rychle přeběhla k místu, kde právě Deidre vystupovala na břeh a vrhla se jí do náruče. Pevně ji objala a dlouhou chvíli ji nechtěla pustit.

            „Už jsem bála, co se ti stalo,“ zašeptala úlevně čarodějka a konečně pustila nymfu ze svých paží, „tak co, zjistila jsi něco užitečného?“

            Nymfa se otočila zpět k jezeru za svými zády a kývla na rozloučenou víle, která se bez jediného slova ponořila pod hladinu a zmizela do hlubin svého domova.

            „Reeno,musíme se hned vrátit k ostatním,“ naléhala Deidre, „všechno ti řeknu, ale musí se to dozvědět taky Alarik, tohle je totiž naprosto skvělé.“

            Čarodějka se chvíli rozmýšlela, ale nakonec vzala Deidre za ruku a rychle ji provedla labyrintem temných chodeb zpět do jeskyní, které obývalo jejich společenství. Deidre se ihned, jakmile se ocitly ve světle loučí ve známých prostorách, rozběhla za Alarikem a ostatními z jejich bojovníků.

            „Alariku, tohle si musíš poslechnout,“ vychrlila ze sebe, jakmile se před ním udýchaná zastavila, „já, byla jsem se podívat s tou vílou, o které jsem ti vyprávěla, v jezeře za jeskyněmi. Je nedaleko hlavní obchodnické cesty vedoucí severně kolem Hvozdu do města. Můžeme přepadnout příští zásilku daní z venkova nebo povozy přepravující plodiny králi do jeho paláce. Je to mnohem lepší než místo, kde jsme krále okrádali doposud, tady nehrozí rychlý zásah vojáků z města, ani útok skrytého doprovodu.“

            Alarik se zamyslel jen na krátkou chvíli, než si uvědomil jednu zásadní věc, na kterou se hned zeptal: „Ale jak tam dostaneme dost našich bojovníků? Jen málo z nich jsou nymfy schopné pohybovat se dlouho pod vodou.“

            „To je jedno, Alariku,“ odvětila s úsměvem Deidre, „s nymfou to zvládne každej na jedinej nádech. Cesta je rychlá a snadná, ústí do venkovního jezera je dost široké, aby jím pohodlně proplavali dva nebo dokonce i tři bojovníci i s meči a štíty.“

            „A co ta,“ pokračoval Alarik, ale zarazil se, protože hledal správná slova, „ta bytost, co tam žije, ta víla. Nehrozí nám nějaké nebezpečí od ní?“

            „To rozhodně ne,“ vložila se do rozhovoru Reena, „Fae nikomu z nás neublíží. Znala se s elfy, kteří žili v lesní osadě nedaleko jezera. Není jako jiné víly, které žijí jen mezi svými a všechny ostatní mají jen jako svoji potravu. Fae žije celý svůj život sama a topí jen lidi, co se přijdou k jezeru vykoupat z nedaleké vesnice hned za cestou u Hvozdu.“

            „No dobrá,“ pokýval nakonec hlavou Alarik, „Reeno, jdi k ostatním čarodějům a začni trénovat své schopnosti, budeme tě potřebovat. Teda jestli jsi připravená na další boj,“ zarazil se Alalrik, když zachytil Deidřin starostlivý pohled.

            „Jsem připravená,“ odvětila Reena a vydala se hledat ostatní čaroděje do jeskyní kolem.

            O dva dny později už Reena zkušeně vrhala světelné koule na terče namalované na stěnách jedné z větších jeskyní. Stejně dobře uměla vyslat své duchovní tělo do kterékoliv části jeskyní. Dokázala zastavit dýku letící smrtící rychlostí přímo na ni a stejně tak uměla zacházet s převzatou Alarikovou mocí, vytváření a ovládání pevných řetězů vylétajících přímo z jeho rukou. Bohužel tato moc měla omezený dosah, takže i když to byla moc velmi užitečná, její použítí se hodilo jen v boji zblízka.

            Také několik dalších schopností se Reena naučila přebírat a ovládat, ale ty nebyly v boji moc užitečné. Nejužitečnější, co se naučila, bylo přbírání schopností čarodějů v její blízkosti, aniž by je použili přímo proti ní. Dokázala také vycítit čaroděje skrývajícího se i několik desítek sáhů od ní.

            Každý večer byla Reena z čarodějnického výcviku a výcviku boje z mečem natolik vyčerpaná, že usnula sotva se její hlava dotkla provizorního polštáře. První příležitost k rozhovoru s Deidre se jí tak naskytla až když ji a několik dalších bojovníků vedla labyrintem k podzemnímu jezeru.

            „Ani jsme si nestihly od naší poslední návštěvy Fae promluvit,“ začala nejistě Reena.

            „Copak je něco speciálního, o čem bys chtěla mluvit?“ podivila se nymfa, ale na rtech jí pohrával mírný úsměv, ten však nemohla čarodějka v temnotě chodby vidět.

            „No,“ čarodějčin hlas zněl velmi nejistě, „ten polibek, tam u jezera, než jsi odešla dolů s Fae. Překvapila jsi mě tím,“ pokračovala i když cítila jak jí studem hoří tváře. Připadala si jak malá holka, která mluví o něčem zakázaném, i když věděla, že to tak není.

            „Doufám, že to nebylo nepříjemné překvapení,“ odvětila Deidre a v jejím hlase slabě znělo pobavení nad Reeninou evidentní rozpačitostí.

            „No, vlastně,“ čarodějka najednou nevěděla, jak má pokračovat, „ne, nebylo to nepříjemné,“ na chvíli se odmlčela, jak hledala správná slova, „jen velmi nečekané.“

            Než mohly dívky v tomto rozhovoru pokračovat připojil se k nim Kalev, který před nimi zahlédl zelenou záři jezerní vody a zrychlil nedočkavostí krok.

            Po několika krocích se před nimi otevřel velký prostor jeskyně a zatřpytila se jezerní hladina, na velkém kameni ležela víla Fae a usmívala se na všechny příchozí.

            „Vítejte,“ zazněl pozdrav z jejích úst, „ráda vás provedu mým královstvím až na druhou stranu k venkovnímu jezeru.“

            Polovina družiny byly nymfy, které při pohledu na vílu před nimy podvědomě couvly o krok zpět. Jen Deidre zůstala na svém místě. Ostatní byli čarodějové a elfové, které se dobrovolně přihlásili na tuto výpravu.

            „Nemusíte se mě bát,“ zapředla tiše Fae, „nechci utopit nikoho z vás. Ráno jsem se dostatečně nasytila a jídlo si nikdy neskladuju,“ usmála se a pohladila si labužnicky své nahé břicho.

            Reena jen protočila oči, už znala její humor, a věděla, že Fae se bez drobné provokace prostě neobejde. Usmála se na ni a pak se otočila k ostatním, aby je uklidnila sama: „Opravdu se jí nemusíte bát. Chodila jsem za ní několik dní. Ani když mě tu uviděla poprvé, seděla jsem zrovna na tom kameni, kde je teď ona, tak se ani nepokusila stáhnout mě do vody nebo mě do ní lákat. Jen si se mnou povídala. Sama mi řekla všechno o sobě a o jezeře před vámi.“

            Její slova některé nymfy uklidinila, ale ne všechny. Některé přece jen ještě váhaly, ale snažily se na sobě nedat své obavy znát.

            Nakonec přece jen všichni bezpečně přeplavali podvodní temnotou až do jasného slunečného dne venku. Podzim se chýlil ke konci, ale venku bylo stále příjemně teplo. Nymfy využily svoji moc, aby co nejvíce osušily ostatní a pak se všichni vydali lesem k jeho nedaleké hranici.

            Měli štěstí, po cestě se právě blížilo několik povozů s královským erbem na stranách. Rychle se všichni ukryli za stromy a keře podél cesty. Reena se usilovně soustředila, ale necítila přítomnost žádného čaroděje, kromě těch, kteří přišli s ní. Zakroutila hlavou směrem ke Kalevovi, aby mu dala najevo, že v doprovodu nejsou žádní čarodějové a čekala na jeho reakci. Ukázal všem, aby zůstali na svých místech a čekali až se povozy dostanou přímo k nim.

            Jakmile se celý průvod dostal na jejich úroveň, dal Kalev pokyn k útoku. Všichni vyběhli ze svých úkrytů a zaútočili na nejbližší vojáky. Reena už předem převzala moci všech přítomných čarodějů a teď oslepila dva vojáky a dalšího, který vyběhl s taseným mečem přímo na ni odmrštila a nejbližší kmen stromu.

            Také ostatní se pustili s vervou do boje. Vypadalo to, že za chvíli bude po všem, když v tom Reena náhle strnula.

            „Blíží se čarodějové, měli bychom se stáhnout, je jich několik a jsou hodně mocní,“ zakřičela čarodějka na Kaleva, který právě bojoval se dvěmi vojáky najednou.

            „To zvládneme,“ odpověděl Kalev a zabodl svůj meč do hrudníku jednoho z protivníků, „nemůžeme se teď stáhnout.“

            Za nedalekou zatáčkou se objevilo několik jezdců. Pobídli své koně a cvalem se přiblížili k bojující skupině před sebou. Reena se rychle přesunula mezi ně a své druhy a ze všech sil se soustředila, aby převzala jejich schopnosti dřív, než je použijí proti ní.

            Náhle ucítila silný příval energie a věděla, že se jí to podařilo. Napřáhla ruku proti jednomu z čaroděju a z ní vyšlehl proud světla, který jej zasáhl přímo do hrudi. Čaroděj vyletěl ze sedla svého koně, který splašeně odběhl do hlubin lesa, zatímco jeho jezdec dopadl mrtev na zem pod kopyta koní jedoucích za ním. To stejné použila i na dalšího z blížících se nepřátel, ten ale stihl rozprostřit štít včas a tak si zachránil život. V tu chvíli však Reena pocítila další energii proudící do jejího těla – uměla vytvářet štít. Rychle jeden rozprostřela mezi sebou a protivníky a chránila tak i ostatní za svými zády před zásahem čarodějů.

            Zatímco jednou rukou udržovala rozprostřený štít druhou opět zaútočila na jezdce, kteří se právě dostali jen několik sáhů od ní. Z ruky jí vystřelilo několik světelných koulí a čarodějové se je rychle pokusili odklonit dál od nich. Jen několika z nich je to podařilo. Další dva tak byli zneškodněni, oslepení se váleli po zemi v bolestech, které způsobil přímý zásah jasného světla do jejich očí.

            Reena si stále víc věřila a její útoky byly stále silnější a ničivější. Zbýval už jen jeden čaroděj. Boj za jejími zády dávno utichl a ostatní nosili kořist do lesa. Nevypadalo to, že by Reena potřebovala pomoc a tak i čarodějové pomáhali přenášet kořist z vozů k nedalekému jezeru, zatímco čarodějka se snažila zničit posledního protivníka.

            „Rychle,“ zakřičel z lesa Kalev, „musíme jít, všichni už jsou v bezpečí.“

            Jeho hlas však najednou vyvedl Reenu z koncentrace a její štít se mírně zachvěl. Toho však využil  čaroděj stojící proti ní a prorazil nožem vrženým proti ní její ochranu. Ve stejnou chvíli vyletěl z Reeniny ruky smrtící paprsek a zasáhl čaroděje do prsou. Zatímco čaroděj padl k zemi mrtev, Reenu zasáhla dýka do boku a i ona se zhroutila k zemi, zraněná, v bolestech, ale živá.

            Kalev rychle přiběhl k ní a vzal ji do náruče. Vracel se se zraněnou čarodějkou k jezeru a za zády nechával prázdné povozy a mnoho mrtvých těl. U jezera čekala Deidre ještě s jednou nymfou. Když viděla, že je Reena zraněná rozběhla se Kalevovi naproti.

            „Co se stalo?“ zeptala se vyděšeně, a prohlížela si Reenino zranění.

            „Neboj, bude v pořádku, jen ji musíme dostat k léčiteli do jeskyně,“ odpověděl Kalev a položil Reenu na břeh. Pomohl jí do vody a tam už se o ni postarala Deidre, zatímco druhá nymfa se potopila pod hladinu i s elfem. Deidre opatrně objala Reenu a i za nimi se za okamžik zavřela hladina.

---