Čarodějka Reena - kapitoly 6.-10.z celkových 14

Komplikace

 

            Sotva se Deidre vynořila nad hladinu i s Reenou držící se jí třesoucíma se rukama, pomohl jí Kalev se zraněnou čarodějkou na břeh. Ostatní, kteří čekali na svoji průvodkyni se starostlivě dívali na dýku trčící z dívčina boku a krev pomalu vytékající z rány.

            „Rychle, musíme k léčiteli,“ naléhala Deidre na elfa, který se snažil uklidnit všechny kolem a vzpomenout si na cestu zpět.

            „Já vím, to mi nemusíš říkat,“ okřikl ji netrpělivě Kalev a vzal opatrně zraněnou do náruče.

            „Odvedu vás tam, jestli chcete,“ ozval se tichý hlas z jezera za jejich zády.

            „Říkala jsi, že jsi mimo tuto jeskyni nebyla,“ otočila se rozzlobeně Deidre a vílu vystupující právě z vody.

            „Ano, to jsem říkala a je to pravda,“ potvrdila Fae svá dřívější slova, „ale nezapomínej čím se žívím, a každý lovec dokáže vycítit svou kořist,“ dodala na vysvětlenou a starostlivě se dívala na zraněnou čarodějku v elfově náruči.

            „Tak honem, veď nás,“ zavelel Kalev a jeho tón přesvědčil každého, že není moudré mít zrovna teď námitky.

            Víla ladným krokem vykročila k ústí jeskyně a Kalev vyrazil okamžitě za ní, v patách mu šla Deidre a za nimi spěchali všichni ostatní s kořistí naloženou na zádech. Temnota podzemního labyrintu se kolem nich uzavřela a jen zvuky kroků ukazovaly všem v zadních řadách cestu.

            „Dál už to zvládnete sami,“ pronesla víla svým sametovým hlasem a zastavila se těsně na hranici, kde světlo loučí z jeskyní už nedokázalo proniknout temnotou chodby, kterou právě přicházeli. Kalev se kolem ní rychle protáhl s čarodějkou sténající bolestí v jeho náruči a jen jí kývl na rozloučenou.

            „Díky, Fae,“ hlesla Deidre, když procházela kolem víly a rychle kráčela za elfem mířícím přímo do hlavní jeskyně. Za nimi prošli samozřejmě i ostatní z výpravy, ale ti zamířili s kořistí do velké síně sloužící jako hlavní tábor jejich společenství. Svůj náklad složili do kouta se zásobami a spěchali zjistit, jak je na tom čarodějka.

            Víla zůstala stát skrytá v temnotě chodby. Váhala jestli má zůstat mimo dění a čekat jestli jí někdo přijde říct, jak se Reeně daří nebo jít dál a zjistit si to sama. Nakonec nejistě vykročila do světla loučí.

            Jeskyněmi se rozlehl dívčí výkřk plný bolesti následovaný ještě několika dalšími. Mladá dívka ležela na zemi a z rány jí už nevyčníval jílec dýky. Kožešina, na kterou ji položili, se barvila krví vytékající z rozšklebené rány, jež se léčitel snažil uzavřít, bohužel marně.

            „Tak dělejte něco,“ naléhala Deidre na léčitele, snažícího se soustředit všechnu svoji moc do rukou položených na hluboké ráně v boku mladé čarodějky. Rána se však i přes všechnu jeho snahu stáhla jen trochu, stále mírně krvácela, i když už nevypadala tak hrůzostrašně jako před chvílí.

            „Nejde to,“ pronesl zoufale léčitel, „nechápu to, ale nemohu ji vyléčit úplně. Nic víc s ránou nesvedu.“

            „To není možné. Vyléčil jste už větší zranění,“ nechtěla mu uvěřit Deidre a na důkaz svého tvrzení ukázala tenkou dluhou jizvu táhnoucí se od kolene přes stehno až pod lem její krátké tuniky.

            „Není to jeho vina, Deidre,“ vložil se do toho Alarik, který celou scénu už nějakou dobu sledoval, „to je její schopností. Cokoliv magického proti ní někdo použije, ona absorbuje a může nějakou dobu používat,“ pustil se do vysvětlování vůdce.

            „A já nemohu vyléčit sám sebe,“ doplnil léčitel, kterému to došlo, „tím to je, ona převzala moji moc a proto ji nemohu vyléčit, je to jako bych léčil sebe, protože moc je naprosto stejná a s mojí snahou o její vyléčení se spojí a odmítne ji uzdravit.“

            Alarik pokýval hlavou a mávl rukou na ženu, která se blížila s mísou vody a čistými látkami. „Teď už ji musíme doléčit normálně, bez magie,“ uzavřel celou situaci Alalrik a uvolnil cestu ženě, která se měla o Reenu postarat. Deidre držela zraněnou čarodějku v náruči a snažila se ji utišit. Reena zoufale prosila o pomoc od bolesti, která jí spalovala celý levý bok, ale pomoci se jí nedostávalo. Žena se pustila opatrně do čištění rány a nymfu stálo hodně sil udržet dívku v klidu.

            „Ať už to přestane bolet,“ žadonila plačící čarodějka, „to bolí, vždyť tu máte léčitele, proč nic neudělá?!“

            „Nemůže, Reeno, vzala sis jeho moc a on teď nemůže nic dělat,“ šeptala jí do ucha Deidre a snažila se ji uklidnit, jak nejvíce to šlo, přesto stálo ženu hodně sil, než se jí podařilo ovázat ránu čistými pruhy látky a pevně je převázat koženými tkanicemi.

            „Neměli byste s ní teď nějakou dobu hýbat,“ začala vysvětlovat žena Deidre, když dokončila svoji práci, „musí hodně jíst a pít, aby zase rychle zesílila.“ Po těchto slovech se zvedla a odešla plnit další svoji práci.

            Deidre se od Reeny nehnula ani na krok. Seděla s její hlavou položenou na klíně a hladila ji po vlasech. Čarodějka usnula neklidným spánkem a nymfa ji celou dobu bedlivě hlídala. Bála se, že by se ve snech mohla začít zmítat a strhat si obvazy. Jednou měl pocit, že si všimla Fae, ale zdálo se jí to jako nesmysl.

            „Fae by přece nešla mezi tolik cizinců,“ zašeptala si sama pro sebe a dál něžně hladila Reenu po vlasech.

            „Tak jak se jí daří?“ probudil Deidre ze spánku tichý hlas mladé elfky. Otevřela oči a protáhla si záda, velmi opatrně, aby Reenu neprobudila.

            „Na chvíli se probudila a něco říkala, ale nerozuměla jsem jí,“ zašeptala v odpovědi nymfa, „pak zase usnula. Myslím, že začíná mít horečku. Snad ten nůž nebyl otrávený.“

            Elfka sáhla Reeně na čelo a zamračila se: „Ne, jed jsme na noži nenašli, ale rána byla hodně hluboká. Několik dní bude nejspíš s horečkou bojovat. Přinesu ti pro ni nějaký lektvar,“ usmála se elfka povzbudivě na Deidre a spěšně odešla.

            Několik dalších dní si Reena nepamatovala. Blouznila v horečkách a upadala do neklidného spánku. Deidre většinu času probděla a hlídala ji, když se zmítala v neklidných snech, aby si neublížila. Veškeré dění v táboře pozorovala jen z povzdálí a co nemohla vidět se dozvěděla od Kaleva nebo Arii, mladé elfky, která dohlížela na Reeninu léčbu.

            Hned první noc překvapila Deidre otázka pronesená povědomým tichým hlasem: „Bude v pořádku?“

            Nymfa upírala oči do stínu, odkud hlas zněl, ale nedokázala proniknout šerem jeskyně, ve které hořela jen jediná pochodeň. Protřela si unavené oči a čekala, jestli se hlas ozve znvu, napadlo ji, že možná a chvíli usnula a vše se byl pouze sen.

            „Ve vodě jsem cítila mnoho krve, doufám, že se uzdraví,“ ozval se znovu hlas a ze stínu se k Reeninu lůžku přiblížila víla Fae, její nahé tělo nyní halila krátká mužská tunika, která jí sahala jen těsně ke stehnům a byla jí příliš volná, takže hrozilo, že při příliš prudkém pohybu by mohla spadnout.

            „Fae, co tu děláš,“ podivila se nymfa a vlhkým kusem látky otřela čarodějce zpocené čelo a navlhčila jí horečkou vyprahlé rty.

            „Nemohla jsem zůstat ve svém jezeře, když nevím, jak na tom Reena je,“ vysvětlovala víla a sedla si na paty vedle mladé čarodějky spící neklidným spánkem. Upřela oči na nymfu a zopakovala už poněkolikáté svoji otázku, tentokrát naléhavěji než předtím: „Tak bude v pořádku?“

            „Říkají, že bude, pokud si její tělo poradí s horečkou,“ odpověděa konečně nymfa a starostlivě pohladila Reenu po vlasech.

            „To jsem ráda,“ pousmála se víla a nervózně se ošila, když někdo ve vedlejší jeskyni zakašlal, „nerada bych ji ztratila. Byla po dlouhých letech první, kdo přišel do mé jeskyně a nebál se mě.“

            Nymfa si poprvé uvědomila, jak osamělá musela Fae být. Víly stráví většinou své dlouhé životy ve společnosti svým matek, sester a družek, ale Fae byla výjimkou. Podle toho, co říkala při jejich prvním setkání, přišla o matku ještě jako malá a sestry neměla. Kvůli kruté vládě krále se většina víl bála opustit své podzemní domovy a tak si nemohla najít ani družku. Celá desetiletí byla ukrytá v temných hlubinách podzemního jezera a na povrch se odvážila jen kvůli přemožení hladu svírajícího její útroby. Podívala se na vílu upírající starostlivý pohled na čarodějčinu tvář a pokusila se o povzbuzující úsměv: „Dostane se z toho. Je silná, její tělo si s horečkou brzy poradí a zase bude v pořádku.“

            Fae se na Deidre usmála, ale v očích byl stále vidět smutek. Pak se náhle postavila a rychle zmizela v šeru jeskyně. Krátce poté prošli kolem lůžka zraněné mladí bojovníci vracející se z noční hlídky poté, co byli vstřídání jinou skupinou. Nymfa pochopila, že Fae je ve společnosti tolika jiných nesvá a proto utekla, když vycítila, že se někdo blíží.

            Příchod dalšího dne se přiblížil a jeskyně pomalu začala ožívat. Ženy vstávaly, aby připravily všem obilninovou kaši k snídani, muži kontrolovali svoji výzbroj a děti začaly pobíhat jeskyněmi a hledaly nejrůznější zábavu. Deidre starostlivě kontrolovala Reenu, ale její stav se přes noc nezměnil. Tělo stále trápila horečka a čarodějka většinu času nevnímala okolí a její mysl bloudila ve světě neklidného snění.

            „Dobré jitro, Deidre,“ pozdravila ji mladá eflka Aria a poklekla vedle těla zraněné, „běž si odpočinout, vypadáš vyčerpaně, zůstanu u ní.“

            Nymfa odmítavě zakroutila hlavou a odvětila tichým hlasem: „Ne, neopoustím ji. Zdřímla jsem si během noci, to mi stačí.“

            Elfka nesouhlasně zamručela, ale víc nic nenamítala. Věděla, že by to stejně nemělo cenu. Opatrně odstranila obvazy z Reenina zranění a zkontrolovala, jestli se nevyskytly nějaké komplikace. Čarodějka se začala bránit, když jí okolí rány prohmatávala a Deidre stálo hodně sil udržet ji relativně v klidu. Konečně Aria ránu omyla a překryla čistou látkou.

            „Tohle musí vypít, pomůže to snížit horečku,“ vysvětlila nymfě, když jí podávala malý džbánek podivně vyhlížející zelené tekutiiny. Deidre k džánku přičichla a odporem nakrčila nos. Elfka se tomu jen zasmála, chtěla něco říct, ale v tu chvíli se k dívkám přiblížil Kalev. Aria zrudla ve tváři a rychle vstala.

            „Přinesu ti snídani,“ zamumlala směrem k Deidre a plaše se na Kaleva usmála než spěšně odešla ke skupince žen, které dokončovaly další dávku kaše.

            „Deidre, jak je naší hrdince?“ zeptal se elfí bojovník, když přidřepl k lůžku zraněné.

            „Pořád stejně,“ povzdechla si nymfa a pohladila čarodějku po vlasech, „má vysokou horečku a dokud si s ní neporadí bude na tom zle.“

            „Takže s námi nepůjdeš, že?“ chtěl se ujistit Kalev, „hlídky nám hlásí několik skupin skřetů mířících naším směrem. Musíme je zabít nebo alespoň odlákat od jeskyní. Je nás tu mnoho na to, aby bylo možné včas všechny ukrýt na jiném bezpečném místě.“

            Deidre byla chvíli nerozhodná, od doby, kdy se naučila bojovat nechyběla u jediné důležité bitvy za zachování jejich svobody. Ale byla tu Reena, zraněná, snažící se vyhrát vlastní bitvu s horečkou.

            „Nepůjdu, nechci ji tu nechat samotnou,“ vyslovila nahlas své rozhodnutí, které nebylo snadné.

            Kalev se chápavě usmál a natáhl ruku, aby mohl Deidre stisknout rameno.

            „Bude v pořádku, uvidíš,“ povzbudil ji silným hlasem, ve kterém nebylo ani stopy po pochybnostech. Poté vstal a odešel směrem k hlavnímu východu z jeskyní. Nymfa za ním upírala posmutnělý pohled, tak ráda by šla s ním, ale dívka spící jí v náruči byla teď nejdůležitější bytostí v jejím životě. Deidre si všimla Arie, která stála nedaleko, skrytá ve stínu, a smutným pohledem plným lásky vyprovázela Kaleva do boje.

 

***

 

            Statný elfí bojovník prošel širokou průrvou z jeskyní ven do šera lesa a připojil se ke skupině, která čekala na několik posledních opozdilců, než se vydá na výpravu, která může skončit jejich vítězstvím nebo smrtí.

            „Deidre zůstává,“ sdělil Kalev Alarikovi, který se jako vůdce celého společenství účastnil jen málo bojů, ale u tohoto nechtěl chybět. Mělo jít jen několik nejzdatnějších bojovníků, zatímco ostatní dostali za úkol bránit jeskyně, v případě jejich neúspěchu, jak nejdéle to bude možné.

            „Myslel jsem si to, bude lepší, když zůstane,“ odvětil Alarik a mnul si přitom zamyšleně bradu, „nejspíš by byla myšlenkami stále s Reenou a nebyla by nám moc platná.“

            Z průrvy vyšli poslední tři ozbrojenci a skupina se chystala vydat na pochod. V tom je však zdržela nečekaná událost. Z jeskyní vyšel ještě někdo. Štíhlá žena s bílými vlasy oděná do zvláštní kombinace volné mužské tuniky a ženské šněrovací vesty, která zabraňovala tunice zklouznout z ramen a  obnažit tak tělo této bytosti.

            „Jdu s vámi,“ promluvila zastřeným hlasem a popošla blíž, „jeskyně jsou mým domovem a chci vám pomoci s jeho obranou.“

            „Nemáš žádné zbraně, Fae,“ snažil se ji odradit Kalev, „nebudeš nám nijak prospěšná.“

            Víla se usmála a natáhla ruku proti Kalevovi. Ten chvíli netušil, co to má znamenat, ale pak se náhle zhroutil v bezvědomí k zemi. Kdyby víla nespustila ruku volně k tělu, zemřel by.

            „Magie víl je agresivnější než ta, kterou ovládají nymfy,“ začala vysvětlovat Fae, když se Kalev začal probírat a překvapeně se rozhlížel kolem, „umíme ovládat velké vodní masy, ale také všechny tekutiny v našem okolí, i když to nás více vyčerpává. Kalev omdlel protože jsem mu na chvíli zastavila tok krve. Čaroděj, kterému přestane proudit krev...“

            „Je mrtvý čaroděj,“ dořekl za ni Kalev, který už opět stál na nohou, i když byl ještě trochu zmatený. Síly se mu však rychle vracely a on obdivně hleděl na vílu temných vod nabízející jim svou moc v boji, který se jí nijak netýkal. V jezeře přece mohla žít v klidu, i kdyby skřeti jejich úkryt objevili, voda by je nezajímala.

            „Dobrá, tak půjdeme,“ ukončil jejich rozhovor Alarik a pokynul hlavou směrem k víle, „díky, Fae, určitě se nám tvoje schopnosti budou hodit.“

            Konečně se skupinka dvanácti ozbrojenců a jedné neškodně vyhlížející dívky vydala na cestu lesem. Alarik je vedl přímo na západ až ke třem velkým balvanům, které poskytovaly úkryt pro nevzdálenější hlídky. Mladá dívka, která zde právě strážila okolí jim pověděla, že se skřeti rozdělili na dvě skupiny, jedna šla k jihu a druhá k severu, ale víc o jejich pozici nevěděla.

            „Kaleve,“ zavolal si Alarik mladého bojovníka, „myslím, že bychom se neměli rozdělit. Musíme se rozhodnout, kterou ze skřetích jednotek odlákáme. Snad se nám podaří, aby jim ta druhá přišla na pomoc.“

            Elf pokýval souhlasně hlavou a po chvíli se mu na tváři rozlil spokojený úsměv, bylo jasné, že ho napadl plán, který považoval za výtečný: „Dál na jih bývala elfí osada, mnoho příbytků bylo ve větvích stromů. Myslím, že ty by nám poskytly výhodu v boji. Většina by se nás tam měla ukrýt a dva nebo tři by se měli pousit nalákat skřety tam. Vpadnou nám do pasti a pokud je s nimi čaroděj, rychle jim přispěchají a pomoc všichni, kteří budou poblíž.“

            Alarikovi se tento plán líbil, takže se celá družina rychle přesunula nejkratší cestou ke zničené lesní osadě. Kalev měl pravdu, pozemní obydlí byla zničena, zůstalo po nich jen opracované dřevo a na některých místech byl ještě zřejmý půdorys domku, který tam stával. Ani obydlí ve větivích nezůstala celá, ale po většině z nich zůstala prkna podlah na svých místech a také stupínky přidělané na kmeny stromů byly ve většině případů neporušené, takže bylo snadné se nahoru dostat.

            Kalev se usmál na jednu z mála žen, které šly z nimi: „Vyjdeme si na procházku?“

            Dívka se usmála a oba dva odložili své meče do křoví nedaleko stezky vedoucí skrz osadu. Poté se vypravili směrem, kterým měli údajně být skřeti, zatímco ostatní vyšplhali do úkrytu větví, aby počkali na příchod nepřátel.

            Slunce se už začalo pomalu sklánět k západnímu obzoru, když konečně ticho lesa porušilo praskání větví pod nohama příchozích. Do osady vběhla mladá dívka a chopila se svého meče ukrytého v houští. Za ní běžel Kalev a také sáhl po své zbrani. Ostatní byli hned ve střehu a upírali zrak mezi kmeny stromů. Konečně se objevila skupina asi dvaceti skřetů doprovázená třemi čaroději v dlouhých pláštích, roztrhaných od lesního podrostu.

            „Zabte je,“ zazněl hlas jednoho z čarodějů, bylo to spíše konstatování než příkaz k útoku. Skřety však k boji nemusel nikdo pobízet, z hrdel se jim vydral odporný řev a s tasenými meči se vrhli na Kaleva a dívku, kteří se krčilli pod stromy. Čarodějové zůstáváli vzadu a pouze kontrolovali práci přidělené jednotky. Vypadali skoro znuděně, ale to se změnilo jakmile padli k zemi první skřeti ze zadnních řad jednotky. Náhle byli všichni tři muži v pláštích ve střehu a upírali zrak na keře a koruny stromů. Nic však zatím nespatřili.

            Dva bojovníci museli ještě chvíli zvládnout obranu proti přesile, než se jejich druhové zapojili do potyčky v opuštěné osadě. Ve větvích se obevily siluety bojovníků a vzduchem zasvištělo několik vrhacích nožů, které nemilosrdně zasáhli své cíle. Tři skřeti se sesuli k zemi usmrcení ostřími zaklesnutými hluboko v jejih tělech. Další dva padli k zemi mrtví z neznámé příčiny.

            Čarodějové nevěděli kam zaměřít své síly, aby zabránili likvidaci své jednotky neznámým útočníkem. Bojovníci opouštějící své úkryty ve větvích nebyli magicky nadaní, bojovali jen kovem a dřevem, takže čarodějové jen ustoupili natolik, aby mohli rychle zasáhnout a přitom byli zatím v bezpečí. Tedy doufali, že stojí proti čaroději a tedy že platí obecně daná hranice, za kterou magie nedosáhne, pokud jí nevládne opravdu mocný čaroděj.

            Několik bojovníků bylo zraněno, ale žádný zatím neopustil tento svět. Oproti tomu sktřetů zbývala slabá polovina. Sebevědomí družiny z jeskyní stoupalo a těšili se na rychlý konec celého boje, ale to bylo předčasné. Přes hluk bitky nezpozorovali dusot kroků blížících se skřetů, kteří jim za několik okamžiků vpadli do zad.

            Bitva nabrala na síle a umírali bojovníci na obou stranách. Najednou zbývalo posledních pět mužů z jeskyní a víla snažící se jim pomoci ze všech sil ze svého úkrytu ve větvích. Poslední přeživší se už začínali připravovat na nejhorší, když se situace opět změnila, tentokrát v jejich prospěch.

            Po cestě se blížila skupina ozbrojenců vedená Sheou, elfkou, která byla bitvami téměř posedlá. Fae jim s vypětím svých sil uvolnila cestu tím, že zabila i čaroděje, kteří si připadali v bezpečí a nestihli zareagovat dřív, než všichni padli.

            Bojový pokřik malé skupiny odboje zvedl náladu jejich vyčerpaným druhům, kterým přišli na pomoc. Poslední skřeti byli rychle poraženi a Kalev vděčně stiknul podávanou paži usmívající se válečnice. Nebyl však čas na odpočinek. Museli se co nejrychleji dostat zpět do jeskyní, aby léčitel zachránil těch několik těžce zraněných, ale stále žijících bojovníků.

            Fae rychle slezla ze stromu a pomohla několika zachráncům ničit stopy jejich cesty do jeskyní. Ostatní zatím podpírali zraněné při chůzi.

            Konečně byli všichni v bezpečí jeskyní a léčitel se začal starat o zraněné. Nejhůř na tom byl Alarik, který měl hlubokou ránu v levém stehni končící až na kosti, několik zlomených žeber a ošklivou ránu na hlavě, kvůli které několikrát upadl do bezvědomí. Naopak nejlehčí zranění, alespoň v porovnání s ostatními, měl Kalev. Do paže ho zasáhl meč a způsobil dlouhou, ale ne moc hlubokou sečnou ránu. Jiný zásah, tentokrát dřevěnou palicí, mu pohmoždil rameno a levou stranu krku.

            Mladé dívky, které měly na starosti pomáhat léčiteli, se rychle postaraly o všechny zraněné. Léčitel pracoval pomalu, rychle se vyčerpal a mohl tedy léčit v určitých časových odstupech. Než přišla řada na Kaleva, starala se o něj několik hodin Aria. Při obvazování sečné rány se červenala, a když musela Kalevovi pomoci s vyslečením haleny, roztřásly se jí ruce. Svoji neobvyklou nervozitu nemohla skrýt a konečně si i Kalev všimnul, že se v jeho společnosti chová zvláštně. To, co mu všichni říkali už několik týdnů, konečně došlo i jemu a poprvé se na Ariu podíval jako na ženu a nejen jednu z dívek pomáhajících s léčením.  

            Kvůli rozruchu kolem zraněných a smutku, který se usadil v jeskyních kvůli velkému počtu těch, kteří se ke svým blízkým už nikdy nevrátí, zůstal odchod Fae do jejího temného domova nepovšimnut. Víla vysílená dlouhým bojem s použítím její magie se pomalým krokem blížila k vodám jeskynního jezera. Musela se opírat o kamenné stěny a jejich ostré hrboly jí rozdíraly kůži do krve. Naprosto vyčerpaná konečně došla až na břeh svého domova a ponořila se do jeho hlubin.

            Ani druhý den ráno nebyla nálada v tábože lepší než předchozího večera. Mnoho dobrých bojovníků bylo navždy ztracených, ti nejlepší, i když vyléčení, se museli několik dní zotavovat, a jejich nejmocnější čarodějka stále bojovala s horečkou. Jeskyněmi zněl víc pláč vdov a sitorků než bezstarostný smích dovádějících dětí a vtipkujících přátel, milenců či manželů. Jeden pocit však stále sídlil v srdcích všech – naděje.

            Jeden boj sice prohráli, ale věřili, že tu hlavní bitvu, která určitě jednou nastane, vyhrají a získají vytouženou svobodu!

             

Překvapení

 

            Mnoho dní trvalo, než se celé společenství vzpamatovalo ze ztráty tolika svých blízkých a navíc i dobrých bojovníků. Všichni se vystrašeně shlukovali kolem Alarika, kdykoliv se některá z hlídek vrátila do jeskyně dříve než bylo určeno. Ale naštěstí nikdy nepřinesli špatné zprávy, jen byli dříve vystřídáni těmi, které nervozní atmosféra jeskyní vyhnala ven. Skřeti se stáhli do jiné části Hvozdu a tak vládl v okolí klid, který všichni tolik potřebovali.

            Reena konečně překonala horečku a rychle se uzdravovala ze svého zranění. Kalev ji přenesl na lůžko u zdi velké jeskyně, kde dříve spávala, když už nemusela být pod dohledem ošetřovatelky Arie. Deidre s ní stále trávila všechen čas a vyprávěla jí, co se stalo, zatímco její mysl, zastřená horečkou, bloudila říší neklidného snění.

            Fae se ode dne boje neukázala. Nikdo nevěděl, jestli je v pořádku. Alarik jí chtěl poděkovat za pomoc, protože byl přesvědčen, že bez ní by do příchodu Shainy skupiny nepřežil ani jeden z bojovníků. Vypravit se k jejímu jezeru se však nikdo bez Reenina doprovodu neodvážil a ona byla na takovou cestu ještě příliš zesláblá.

            Dny pomalu plynuly a vše se začínalo vracet do starých kolejí. Deidre se opět zapojila do pravidelných tréninků, které měli obránce udržovat v kondici. Vlastně se udála jedna významná změna, vztahy mezi společenstvem vedeným Alarikem a odbojovou skupinou, jejíž součástí byla Shea, se uklidnily a všichni spolu vycházely mnohem lépe než předtím. Vypadalo to, jako by se obě skupiny spojily.

            Všichni začínali pociťovat, že se blíží zima. Dny byly stále kratší a jeskyněmi se každé ráno proháněl mrazivě chladný průvan. Muži se připravovali na poslední lov, aby měli dost masa na celou zimu a ženy se domlouvaly, co je nutné sehnat než vše pokryjí nepropustné závěje sněhu.

            „No konečně,“ usmála se Reena na Deidre blížící se k jejímu lůžku, „už jsem se začínala bát, že se něco stalo.“

            „Ale ne,“ odvětila nymfa a posadila se vedle čarodějky, „jen jsem se stavila za Alarikem. Chci se přidat k těm, co jdou do města.“

            Reena se zarazila a překvapeně se na přítelkyni podívala: „Ty chceš jít do města? Beze mě?“

            Nymfa na chvíli ztuhla a pak se rozpačitě zasmála: „Reeno, nejsi ve stavu, aby ses vydala na tak dlouhou cestu.“

            Čarodějka ale jen odmítavě zakroutila hlavou: „Ne, jsem naprosto v pořádku. Je to už hodně dlouho, co se mě léčitel snažil uzdravit, tak jsem ho požádala, aby to zkusil znovu. Než jsem opět přebrala jeho moc, povedlo se mu úplně ránu zhojit, zbyla jen světlá jizva. Podívej,“ vyhrnula si tuniku, aby odhalila zraněný bok. Měla pravdu, ještě ráno byla rána jasně červená, sice srostlá, ale ne dost pevná, aby dovolila Reeně neomezený pohyb, a nyní čarodějčinu jemnou bledou pokožku narušovala jen tenká dlouhá jizva, vypadající, že zranění se stalo už před mnoha měsíci.

            „Páni, to je skvělé,“ zaradovala se Deidre a šťastně čarodějku objala. Pak vyskočila a odběhla někam pryč. Reena na za ní jen zmateně hleděla, ale pak pokrčila rameny a vrátila se k práci, ktré se věnovala předtím než nymfa přišla. Vzala do ruky jehlu a po chvíli byla už plně zabraná do práce.

            „Já to věděl,“ vyrušil za několik okamžiků Reenu známý hlas, zvedla hlavu a usmála se a Kaleva shlížejícího na ni s tajemným úsměvem na rtech, „od začátku jsem říkal, že se ti začne stýskat po starém životě zhýčkané slečinky. A je to tu,“ teatrálním gestem ukázal na Reeninu rozdělanou práci než vše zakončil, „ty vyšíváš!“

            Čarodějka obrátila oči vsloup a dál se věnovala své práci, přesto zareagovala: „Já nevyšívám, Kaleve, já šiju. V tom je rozdíl. Chci překvapit Deidre a taky se odměnit Fae, za to, že vám pomohla v boji.“

            Elf si přidřepl k ní a vzal do ruky kus jejího výtvoru. Chvíli si s ním pohrával a zmateně jej otáčel všemi směry než zjistil, co to vlastně je. Reena jej pobaveně pozorovala a dokončovala poslední stehy.

            „Kde jsi k tomu přišla?“ zajíma se Kalev a dál si prohlížel co čarodějka ušila.

            „Je to můj a Deidřin podíl z kořisti,“ vysvětlila Reena a odřízla silnou nit, kterou šila, „řekla jsem, že chci kůže, kožešiny a látky, o ostatní jsem neměla zájem. Nádobí ani šperky nepotřebujeme a potraviny zůstali ve společném skladišti jako zásoby na zimu.“

            Kalev se na chvíli zamyslel a pak se na Reenu zkoumavě podíval než se odhodlal položit jí otázku: „Mohla bys pro mě ušít taky něco takovýho?“

            Čarodějka vyprskla smíchy: „Myslím, že tohle není tvůj styl.“

            Tentokrát to byl Kalev, kdo obrátil oči vsloup: „Já to taky nechci pro sebe. Chtěl bych něco pěknýho dát Arie, koupil bych jí něco ve městě, ale budeme mít peníze tak akorát na sehnání potřebných zásob. Tak uděláš to pro mě?“ Elf podtrhl svoji žádost zoufalým prosebným pohledem.

            „To víš, že jo,“ souhlasila čarodějka a prohlížela si právě dokončenou část oděvu, „ale budu za to něco chtít.“

            „To mi bylo hned jasný,“ zareagoval elf skoro dřív, než Reena domluvila, „a co to bude?“

            „Rozmyslím si to a dám ti vědět,“ usmála se Reena a rychle schovala všechno ušité oblečení pod houni, kterou se přikrývala. Deidre se totiž opět proplétala mezi lůžky k jejich místu. Kalev se jen usmál a rychle zmizel pryč, jen na nymfu vesele zamával, když se míjeli.

            „Tak je to zařízeno,“ usmála se Deidre na čarodějku a letmo ji políbila.

            „A co?“ nechápala Reena a přemýšlela, co to mohla nymfa zařídit.

            „Jdeš a námi do města,“ objasnila Deidre a snažila se přežít nedostatek kyslíku, když ji Reena nadšeně tiskla v nářuči.

            „To je skvělé,“ radovala se čarodějka, „aspoň se podívám, jestli je maminka v pořádku.“

            „Zbláznila ses?“ vytrhla se jí nymfa z náruče, „nikdo tě nesmí poznat.“

            „Ale já se jim nechci ukázat,“ uváděla hned vše Reena na pravou míru, „jen se chci podívat, ale oni mě přece vidět nemusí.“

            Deidre už to nechala být, počítala s tím, že Reena ví, co dělá. Poposedla si do pohodlnější pozice a zarazila se. Nahmatala nějaký podivný hrbol pod houní a byla zvědavá, co to je. Reena ji zastavila  průkumu právě včas.

            „Počkej, to je moje překvapení, nezkaž mi ho,“ odstručila čarodějka zvědavou Deidre a opatrně vytáhla na světlo hromádu sešitých kůží a látky, „to je pro tebe, abys v zimě na hlídkách nezmrzla.“

            Deidre rozprostřela oblečení před sebe a neměla slov. Vyskočila a nohy a začala si hned nové oblečení oblékat. Za chvíli už stále před Reenou v teplé tunice po kolena s dlouhým rukávem , přes kterou měla dlouhou sukni z pruhů kůže sešitých přes sebe, takže nebránily pohybu při boji a přitom v klidu bránily proniknutí chladu k nohám, a šněrovací kožený kabátek s opaskem na meč a dýku. Nymfa zkusia v novém oděvu několik pohybů typických pro boj s mečem a nadšeně se vrhla na Reenu a objala ji.

            „Je to úžasný. Tak pohodlný a hřejivý,“ radovala se nymfa, ale pak se razazila, „ale, kde jsi vzala ty kůže?“

            „Je to naše odměna za to přepadení královského konvoje,“ vysvětlila čarodějka.

            „Ale co ty?“ zeptala se Deidre.

            Reena se zasmála a vytáhla další hromádku kůží a látek a za chvíli už i ona stála v novém oděvu. Sobě ušila dlouhou halenu z teplé látky a přes ni měla stejně dlouhé šaty se dvěma vysokými rozparky vepředu, šněrovací vrškem a dlouhými šněrovacími rukávy, aby jí nezavazely při sesílání kouzel.

            „A mám i něco pro Fae,“ ukázala a poslední hromádku za sebou, „Aria říkala, že někomu vzala halenu a vestu, ale oboje jí je moc velké. Říkala jsem si, že si za svou pomoc zaslouží něco pěkného na sebe. Zajdeš za ní se mnou?“

            Deidre se na chvíli zamračila, ale pak kývla hlavou: „Tak pojď, zajdeme za ní hned. Do města vyrážíme brzy ráno, tak si musíme před cestou dost odpočinout.“

            Po těchto slovech sebrala Reena vše, co ušila pro vodní vílu a obě dívky se vypravily do bludiště chodeb a jeskyní. I když Reena touto cestou něšla už několik týdnů, nepotřebovala světlo aby našla správný směr. Netrvalo dlouho a dívaly se na klidnou hladinu zeleně světékujícího jezera. Po víle však žádná stopa. Reena si sedla na velký kámen a ponořila ruku do vody, vždy tak Fae přivolala, když nebyla v jeskyni. Tentokrát se však nic nestalo. Hladinu vody narušilo jen několik drobných vlnek, které způsobila sama čarodějka, nic jiného se nepohnulo.

            „To je divné. Vždycky přišla,“ zakroutila hlavou Reena a poskládala oblečení, co přinesla Fae na kámen, „necháme jí to tady.“

            Ještě jednou se dlouze zadívala na klidnou hladinu jezera a pak se otočila k odchodu.

            „Určitě je v pořádku,“ chlácholila ji Deidre a vydala se za čarodějkou do temnoty tunelů.

            Příští ráno vstávali všichni již před svítáním, aby mohli vyrazit na cestu. Všichni, kteří měli jít, byli oblečeni v prostých šatech vesničanů, jen několik z nich mělo drahé šaty správců venkovských šlechticů.

            Slunce se teprve přehouplo přes obzor, když se celá výprava vydala lesem k hlavní obchodní cestě. Přes třicet žen a mužů s vaky na zádech se prodíralo hustým lesním podrostem v ranním šeru. Hlídky, které míjeli jim přáli šťastnou a bezpečnou cestu.

            Kolem poledne se celá skupina konečně dostala z lesa na obchodní cestu a pokračovali dál směrem k městu. S několika nutnými přestávkami na jídlo a odpočinek jim trvalo celý den než došli k městským hradbám.       Pole okolo města byla poseta stany a přístřešky všech, kteří nesehnali ubytování ve městě. A právě sem mířila celá výprava. Proplétali se stanovým městečkem a hledali vhodné místo pro nocleh. Nakonec se usadili nejblíže hradbám u břehu řeky, která je skoro celé obtékala.

            Reena se celou noc neklidně otáčela z jednoho boku na druhý, protože byla nesvá z přítomnosti cizích čarodějů, které cítila kolem. Bála se, že ve spánku neuhlídá svoji schopnost a ohrozí bezpečnost všech ostatních možným prozrazením.

            Byla ráda, když se celý tábor začal probouzet, a ona se mohla začít soustředit na něco jiného než energii vířící všude kolem. Oblékla se a vlasy schovala pod starý šál.

            Když se otevřely městské brány, nahrnuli se všichni do ulic města a mířili přímo do samotného středu, kde před královským palácem měli prodávat to nejlepší zboží z celého Trhu. Až poté se začali rozcházet po menších skupinkách na další náměstí po městě, která byla přeplněná stánky s všelijakým zbožím.

            Reena společně s ostatními procházela ulicemi a rozlížela se po městě, které bylo tolik let jejím domovem. Když se bížili k domu její rodiny stáhla si šál více do obličeje a nedočkavě natahovala krk, kdy ho už konečně uvidí. Vtom se přiblížili a čarodějka málem zapoměla i dýchat. Bylo to jen několik měsíců, co byla pryč, a už skoro nemohla dům poznat.

            Byl celý špinavý, okna zatlučená prkny, zatímco okenice na mnoha místech chyběly. Nejhorší však byl pohled na dveře, na kterých bylo červenou barvou namalováno svisle přeškrtnutý kruh, znak zrádců.

            Deidre musela Reenu popostrčit, aby šla dál. Když viděla, jak se její přítelkyně tváří, zatlačila ji na okraj zástupu a společně se odpojily od ostatních. Zašly do boční uličky, kde se Reena zhroutila na hromadu beden a roztřásla se pláčem. Deidre si k ní rychle přisedla a začala ji konejšit ve své náruči: „Reeno, copak se stalo?“

            „Jsou mrtví, všichni jsou mrtví, kvůli mně,“ plakala čarodějka a tělem jí otřásaly vzlyky.

            „Kdo je mrtví, Reeno?“

            „Moje rodina, otec, matka i bratři. Všichni jsou mrtví. Na domě bylo znamení zrádců, je to určitě kvůli mně.“         

            Deidre najednou nevěděla, co říct. Ona přišla o rodiče jako malá a vlastně si na ně nepamatovala. Objala Reenu pevněji a dala jí čas, aby se sama uklidnila.

            Trvalo to dlouho, ale nakonec se čarodějka odtáhla a ve tváři měla odhodlaný výraz. Vstala a oprášila si šaty. Obličej, mokrý od slz, si otřela rukávem špinavé tuniky a měla ho tak samou šmouhu. Několikrát se zhluboka nadechla a promluvila pevným hlasem: „Tohle musí skončit, Deidre. Takhle to už nesmí dál být!“

            Po těchto slovech se otočila a vyšla ven z uličky. Deidre ji zmateně následovala a rozhlížela se po ostatních, kteří se už dávno rozprchli po městě, aby sehnali dostatek zásob a zimu. Čarodějka mířila přímo do středu  města a cestou nasávala všechnu magii, kterou vycítila. Než vkročila na hlavní náměstí dělící ji od královského paláce otočila se a pohlédla nymfě do očí.   

            „Uvidíme se večer, miláčku,“ zašeptala, takže ji Deidre skoro neslyšela. Pak se rozběhla a zmizela nymfě z očí v davu na náměstí. Marně se ji snažila najít několik hodin, ale po čarodějce, jako by se slehla zem. Když se večer vrátila vyčerpaná do stanového městečka, nenašla ji tam.

            Cestu zpět do jeskyní s těžkým nákladem na zádech si ani neuvědomovala. Kalev ji musel donutit, aby šla s nimi a nezůstala ve městě hledat Reenu. Nevěděla, že celou skupinu sledují smutné oči mladé dívky krčící se na střeše jen proto, aby ještě jednou zahlédla krásnou nymfu.

            Večer už bylo město opět klidné a prázdné. Ulice křižovaly jednotky skřetů a nikdo nechtěl riskovat, že se jim něčím znelíbí. Skrze dřevěná prkna velkého domu je pozorovala Reena a v hlavě se jí rodil plán. Vyběhla po schodišti do patra a zamířila přímo do své staré ložnice. Během dne sem nanosila všechny užitečné věci, které v domě našla. Mnoho z nich bylo použitelných jako zbraně.

            Nyní se v tom všem začala prohrabovat až našla, co hledala. Vzala dýku a před zrcadlem, na které dopadal pruh měsíčního světla, si ořezala své dlouhé vlasy až měla na hlavě krátký chlapecký účes. Pak si vzala bratrovi nejlepší šaty, černé kožené kalhoty, halenu, koženou vestu a dlouhý plášť. Takto oblečená se protáhla oknem v prvním patře a opatrně slezla dolů. Na chvíli se skryla ve stínu budovy a pak už se plížila ulicemi a zabíjela skřety jednoho po druhém. Na mnohé z nich použila magii, kterou cestou převzala od čarodějů v domech, které míjela.

            Těsně nad ránem už byla hodně vyčerpaná a tak málem padla přímo do náruče jedné skupině skřetů. Naštěstí i oni byli překvapení a chvíli zaváhali, což poskytlo Reeně čas na obranu.

            Odhodila si plášť z ramen, aby měla volné ruce. Napřáhla ruku proti prvnímu protivníkovi a chtěla ho odhodit na skřety stojící za ním. Bohužel magie převzatá bez přímého kontaktu se ztrácí rychleji a ona nyní neměla nic, co by mohla použít. Skřet dál postupoval proti ní a jeho druhové se rozestupovali, aby kolem ní vytvořili kruh.

            „Kruci, to ne,“ zaúpěla čarodějka a snažila se rychle najít aspoň trochu magie v okolí, aby se z této situace dostala. Bohužel byla pávě v jedné z chudinských čtvrtí, kde byl čaroděj výjimkou, a tak měla smůlu. Musela se z toho dostat sama bez magie. Tasila otcův starý meč, který našla pod jeho postelí, a doufala, že ji toho Kalev naučil dost.

            Skřeti ji obestoupili a šklebili se na ni svými zažloutlými zuby. Pevně sevřela jílec meče a z pouzdra u pasu tasila i dýku. V hlavě jí zněly všechny rady, které od Kaleva kdy dostala, ale slyšela je jednu přes druhou a nedokázala si žádnou plně uvědomit.

            První ze skřetů na ni zaútočil. Nemohla couvnout, protože za zády měla další ze skupiny nepřátel. Sevřela jílec meče, až jí zbělely klouby, a více méně naslepo máchla před sebe. Ulicí se rozlehlo řinčení kovu o kov, jak se jejich meče srazily. Reenu zabrněla ruka až po rameno, ale meč nepustila. Neobratně odrážela další útoky skřeta a za zády slyšela škodolibý smích jeho druhů. Věděla, že je jen otázkou času, než se unaví natolik, že udělá chybu, která ji bude stát život. Věděla, že dnes zemře, byla si tím jistá, ale nebyla na to připravená.

            Náhle se však stal zázrak. Kruh skřetů kolem ní se roztříštil. Zlá stvoření se rozletěla na všechny strany jak po úderu obrovským kladivem. Tato změna situace vyvedla z míry i Reenina protivníka a ten udělal chybu, které čarodějka hned využila ve svůj prospěch. Pronikla jeho obranou a zasadila mu smrtelnou ránu. Hrot meče projel jeho kroužkovou košilí a zabodl se přímo do srdce.

            Další skřeti se začali sbírat ze země a v záchvatu šíleného vzteku se vrhali na Reenu. Žádný z nich se však nedostal dost blízko. Neviditelná síla je vždy odmrštila pryč. Několika z nich vyšla Reena vstříc, aby jim uštěřila smrtelnou ránu svým mečem. Ostatní byli zabiti nárazem do zdí domů nebo na tvrdou udusanou zem. Když bylo po všem, otočila se Reena a hleděla do tmy, odkud přišla její záchrana. Dlouho se nic nedělo, ale pak vyšel ze stínu mladý muž a nesouhlasně se na Reenu mračil.

            „Myslel jsem, že jsi chytřejší, sestřičko,“ promluvil hlasem plným únavy.

            Reena zírala na svého staršího bratra jako opařená. Několikrát otevřela ústa, ale nepromluvila. Zatřásla hlavou, jako by chtěla odehnat noční můru a znovu se zadívala na muže před sebou.

            „Endere,“ zašeptala nakonec, „já... myslela jsem, že jsi mrtvý. Náš dům... myslela jsem, že jste všichni mrtví.“

            Ender se smutně usmál než odpověděl: „Ne, všichni ne. Já s matkou jsme byli zrovna na venkově pro víno. Když jsme se vrátili dům byl už označený a my jsme se museli schovat. Otce a brášku popravili ještě ten večer,“ hlas se mu zlomil zármutkem a nemohl dál pokračovat. Reena k němu došla a pevně ho objala. Chvíli tam tak stáli, ale pak si oba uvědomili nebezpečí, které jim hrozí. Ender zvedl balíček, který před bojem upustil na zem a vzal Reenu za ruku, aby ji odvedl do jejich úkrytu.

            Vedl ji dlouho úzkými uličkami chudinské čtvrtě. Nakonec se zastavil před prvním z rozpadlých domů v zapovězené ulici. Reena si pamatovala, že ulici zničili královi čarodějové, protože jedna z rodin nechtěla dát své dítě, u kterého byly odhaleny schopnosti zloděje. Král dal srovnat se zemí celou ulici a všechny obyvatele odsoudil k doživotnímu otročení na polích daleko na severu.

            Reena se zatřásla odporem, když překročila pomyslnou hranici a vstoupila na zbořeniště. Nechápala, proč ji sem Ender vede. Všichni z města se této části báli a zdaleka se jí vyhýbali. Ale najednou si všimla pohybů mezi ohořelými trámy domů. V tom ji to došlo. O tomhle místě jí jednou v noci vyprávěla Deidre. Právě tady se ukrývají všichni, kteří se z různých důvodů bojí stráží.

            Pomalu procházeli mezi zbořeništi a Reena přestala počítat domy, které propadli této skáze. Bylo jich příliš a každý z nich znamenal zničené životy celé rodiny, která je obývala. Ender zatočil do průchodu mezi dvěma polorozpadlými zdmi a dírou prolezl do zadního pokoje, který měl v podlaze velkou díru. Slezl po provizorním žebříku do místnosti pod otvorem a zamířil přímo k lůžku u protější zdi. Reena se mu držela v patách, i když žebříku moc nedůvěřovala. Když pohlédla na osobu ležící u zdi ztuhla na místě.

            „Matko,“ promluvil tiše Ender a žena na lůžku unaveně otevřela oči a pohlédla mu do tváře.

            „Matko,“ zopakoval a začal rozvazovat uzel na balíčku, který přinesl, „podívej, koho jsem potkal.“

            Žena pomalu otočila hlavu a upřela pohled na Reenu. Oči se jí na chvíli rozzářili, ale jejich jas brzy opět pohasl. Hlava jí klesla a pomalý dech prozradil, že usnula.

            „Co je jí?“ zajímala se čarodějka a popošla k matčinu lůžku.

            „Je nemocná, už mnoho dní má horečku, blouzní a trápí ji silné bolesti,“ vysvětloval jí bratr a z balíčku na zemi začal vytahovat váčky s bylinkami a lahvičky s lektvary, „nevím, co je to za nemoc. Nikdy jsem nic takového neviděl. Doufám, že tohle zabere.“

            Reena pohladila matku po ruce a myšlenkami byla někde jinde. Pak se podívala na Endera a s nadějí v hlase se zeptala: „Kde bydlí nejbližší léčitel?“

            „Zbláznila ses? Toho sem přivést nemůžeš, to nás mužeš všechny rovnou zabít,“ obořil se na ni Ender, ale ona ho umlčela pohybem ruky.

            „Nechci ho sem přivést,“ vysvětlovala netrpělivě čarodějka, „chci převzít jeho moc a vyléčit matku. Tak kde bydlí?“

            Ender se na ni převapeně podíval a v očích byla vidět nová jiskřička naděje, kterou v něm sestřin plán zažehl. Chvíli přemýšlel a pak s úsměvem odpověděl: „Přístavní léčitel je nejblíž, ale v přístavu je hodně hlídek. Lepší bude starý bylinkář nad jeho krámem u náměstí. Víš, koho myslím, ne?“

            Reena souhlasila pokýváním hlavy, ale mračila se: „Bylinkář je daleko, navíc byl už starý, když jsem byla dítě. Jistější bude přístav.“

            Než stihl Ender něco namítnou vyškrábala se nahoru a zmizela v temnotě noci.

Dlouhá zima

 

            Reena spěchala uličkou zpět do úkrytu. Nevěděla, jak dlouho jí schopnost léčení vydrží, a rozhodně nechtěla nechat matku dál trpět neznámou nemocí. Ještě zrychlila krok, když v tom vycítila přítomnost čaroděje. Zastavila a skryla se do stínu budovy. Se zatajeným dechem čekala, co se bude dít. Za pár chvil zaslechla blížící se kroky několika párů těžkých bot. Bylo jasné, že se blíží hlídka. Reena se ještě víc přitiskla ke zdi a doufala, že skřeti si vyberou některou z vedlejších uliček pro pokračování noční obchůzky.

            K její smůle tomu tak nebylo. Kroky se přiblížily a čarodějka se soustředila na moc, kterou vládl čaroděj doprovázející jednotku stráží. Pocítila nával energie a poznala, že v těle jí pulsuje nová schopnost. S tichým smíchem se odlepila od zdi a vykročila ze stínu přímo před blížící se skřety.

            „Co tu děláš, děvče, v tuhle dobu?“ oslovi ji čaroděj, starší muž s mnoha jizvami v obličeji. Netvářil se příliš přívětivě, jeho tvář se v šeru velmi podobala jeho ozbrojenému doprovodu.

            „Nemohla jsem spát, tak se procházím. Ulice jsou v měsíčním světle tak krásné,“ odvětila Reena s drzým úšklebkem na tváři a rozhlédla se po hromadách odpadků naházených v průchodech mezi domy kolem.

            „Měla bys jít domů, mohlo by se ti totiž něco stát,“ varoval ji tlumeným hlasem čaroděj a skřeti se tiše zasmáli svými skřípavými hlasy.

            „O sebe se nebojím,“ prohodila Reena a udělala několik kroků do strany, aby měla kolem sebe pro útok i obranu dostatek prostoru.

            Čaroděj zavrčel něco v jazyce skřetů, kterému Reena nerozuměla, a poté jeho ozbrojenci tasili meče. I mladá čarodějka tasila, ale jen krátkou dýku, čímž vyvolala mezi protivníky vlnu veselého smíchu. Sama se také zasmála a zaujala bojovou pozici.

            O několik okamžiků později proti ní vyrazil první skřet, nejspíš si myslel, že s ní nebude potřebovat pomoci. Reena doufala, že moc převzatá od čaroděje se bude v boji hodit. Nezbývalo než ji zkusit. Napřáhla ruku proti blížícímu se útočníkovi a ten v půli kroku padl na zem spoután řetězem z modře světélkující energie. Čím více se snažil z magického sevření dostat, tím méně pohybu mu umožnilo. Smyčky se pomalu stahovaly kolem jeho těla a on začal naříkat bolestí.

            Ostatní skřeti se otočili tázavě na svého magického společníka, který se již chystal k boji.

            „Takže kolegyně,“ ušklíbl se samolibě a naučeným pohybem si vyhrnul volné rukávy hábitu, aby mu nezavazely, „rodiče ti nevysvětlili, na které straně je moudré stát?“

            „Ale jistě,“ odvětila Reena, „já na ní také stojím.“

            Po jejích slovech vyšlehl z čarodějovi dlaně modrý paprsek mířící k Reeně, začal se kolem ní omotávat a čaroděj se zlověstně zachechtal: „Nejspíš jsi je moc dobře neposlouchala.“

            V tom se však stalo něco, co čaroděj nečekal. Když se modrý had dostal k rukou jeho mladé soupeřky, začal se vpíjet do její dlaně a po chvíli zcela zmizel.

            „Zlodějka,“ zašeptal překvapeně čaroděj, ale pak se probral a podle své povinnosti ihned zařval, „zabte ji!“

            Skřeti se vrhli na Reenu, která jen tak tak stihla couvat a spoutávat energií všechny útočníky. Nakonec přeci jen leželi všichni na zemi a mladá žena hleděla upřeně do očí čaroději stojícímu téměř bezradně proti ní. V myslí si promýšlel své možnosti na útěk. Nakonec se otočil a rozběhl se ulicí pryč.

            Nedoběhl ani k rohu dalšího domu a padl obličejem do hromady odpadků, když i jej spoutal řetěz modré energie. Reena odhodlaně sevřela dýku v ruce a vykročila směrem k čaroději ležícímu na zemi. Poklekla u něj a zatáhla za jeho vlasy, aby mu zvedla hlavu.

            „Je mi líto, ale jinak to nejde,“ omluvila se muži, kterému vzápětí jedním rozhodním tahem prožízla hrdlo. Pustila jeho hlavu, která dopadla do kaluže krve tvořící se na zemi pod tělem. Reeně se třásly ruce, ale stálo ji méně odhodlání zabít také spoutané skřety. Na ně použila meč jednoho z nich. Nechtěla se k nim přibližovat na víc než nezbytně nutnou vzdálenost. Když bylo vše hotové, nechala zmizet magická pouta a vydala se opět na cestu ke svému cíli.

            Když sestoupila do místnosti, kterou bratr zvolil jako úkryt pro sebe a matku, doufala, že léčitelské schopnosti stále ještě ovládá. Bratr si ji udiveně prohlížel. Když pohlédla sama na sebe, uviděla skvrny od krve na oblečení a rudé šmouhy na rukách..

            „Malá komplikace,“ vysvětlila stručně a poklekla u matčina lůžka, „maminko, už ti bude dobře.“

            Položila své ruce nad její břicho a hrudník tak, jak to viděla u léčitelů, a soustředila se na hledání potřebné síly ve svém nitru. Po chvíli ucítila, že se z jejích rukou šíří teplo do matčina těla. Nepřestávala, dokud tento pocit nezmizel. Pak opatrně vzala matku za ruku a čekala až otevře oči. Také Ender přiklekl k lůžku a netrpělivě pozoroval jakoukoliv změnu na matčině tváři.

            Konečně se něco stalo. Žena na lůžku pomalu otevřela oči a pohlédla překvapeně na obě své děti. Jazykem si navlhčila vyprahlé rty a unaveně se usmála: „Děkuju, holčičko. Konečně je ta hrozná bolest pryč.“

            „Už bude dobře, mami,“ ujistil ji Ender hlasem, z něhož zněla úleva, „odpočívej, musíš nabrat sílu. Na zimu musíme najít jiný úkryt.“

            Matka pokývala hlavou a ještě jednou se usmála na své děti než znovu usnula. Tentokrát to nebyl spánek unášející nemocnou od neustálé bolesti, ale spánek plný klidu dodávající sílu tělu i duši.

            Ender s Reenou odešli na druhou stranu místnosti a posadili se na bedny, které se tam povalovali. Při pohledu na svou sestru Ender jen nevěřícně kroutil hlavou. Seděla a klidně si čistila krev z ostří dýky, jako by to byla ta nejpřirozenější věc v jejím životě. Vzpomněl si na dobu, kdy při pohledu na krev pištěla a tvářila se velmi znechuceně a jeho rty se zvlnily v úsměvu.

            „Tak povídej,“ začal vyzvídat, když viděl, že sama nepromluví, „co tě zdrželo?“

            „Při zpáteční cestě jsem potkala hlídku,“ vysvětlovala tiše Reena s pohledem upřeným na lesknoucí se hrot dýky.

            „Hlídku?“ vyděsil se Ender, „Reeno, co když tě někdo z nich sledoval až sem?“

            „Nikdo mě nesledoval,“ uklidňovala ho čarodějka, ale moc to nezabíralo.

            „Jak to můžeš vědět?“ dožadoval se starší bratr dalšího vysvětlení.

            „Protože jsem všechny zabila,“ odtušila suše Reena a poprvé od svého příchodu pohlédla bratrovi zpříma do očí.

            „Ty...,“ začal Ender, ale najednou mu ta slova nešla vyslovit.

            „Ty...,“ zkusil to znovu, „ty jsi je zabila? Tou dýkou a ne kouzlem?“

            Reena zavrtěla odmítavě hlavou než doplnila podrobnosti: „Ten čaroděj uměl jen energetická pouta. Kdyby se z nich někdo dostal, hned by začali prohledávat město kvůli mně, zlodějce. Jinak to nešlo. Buď jsem je mohla všechny zabít nebo je nechat žít a riskovat tak bezpečí nás všech.“

            Ender na ni chvíli mlčky hleděl, poté beze slova vstal a odešel k druhému lůžku u protější zdi. Lehl si a zavřel oči. Reena chtěla odejít a sehnat něco k jídlu než se celé město probudí do nadcházejícího dne, ale zastavil ji hlas bratra: „Dospěla jsi, Reeno. Otec by na tebe byl hrdý, tak jako jsem teď já.“

            Mladé dívce se zachvěla brada a rychle se vyšplhala z úkrytu pryč, aby bratr neviděl, že pláče. Našla si bezpečný úkryt ve vyhořelém domě nahoře a schoulila se do klubíčka. Plakala tiše, plakala dlouho. Sluneční paprsky se prodíraly mezi ohořelými trámy a městem opět pulsoval každoděnní ruch, když ji konečně zdolala únava a ona usnula.

 

* * *

 

            O několik dní později odnesl Ender matku do bezpečnějšího úkrytu, který jim v zimě poskytne teplé útočiště. Reena však zůstala ve sklepě vyhořelého domu. Matce řekla, že nechce ji a bratra ohrozit svojí přítomností, ale pravdou bylo, že nechtěla ani jednomu z nich vysvětlovat, kam skoro každou noc mizí na dlouhé hodiny.

            Ve městě pomalu ubývalo strážců, jak lidských tak i těch skřetích. Dokonc čarodějové ve službách krále umírali skoro každou noc od nástupu zimy. Jejich krev barvila kamennou dlažbu bohatých čtvrtí města stejně jako se mísila s prachem ulic chudinských částí. Mezi lidmi se rychle šířila zpráva, že ve městě řádí šílený zabiják. V noci se ulicemi pohybovalo ještě méně obyvatel, než bylo obvyklé. Ti, co neměli kam jít, město buď opouštěli, nebo se drželi ve skupinkách, což bylo pro ně velmi nezvyklé.

            Reena se brzy nad ránem vracela do své  skrýše unavená a špinavá od krve, která byla občas i její vlastní. Žádné zranění však nebylo natolik vážné, aby ji ohrozilo na životě nebo prozradilo. Mladá čarodějka usínala za východu slunce a budila se až pozdě odpoledne. K jejímu překvapení ji netrápily noční můry z toho množství smrti, kterou každou noc roznášela v ulicích svého rodného města. Nebrala život jen skřetím přisluhovačům krále, ale i čarodějům, kteří byly prodlouženýma rukama krále a roznášeli po městě a vlastně po celé zemi jen utrpení a strach.

            Našla si ve městě ještě dva další úkryty, aby nemusela zraněná jít až do vypálené ulice. Většinou se před západem slunce zastavila pozdravit matku, které se dařilo stále lépe. Rychle nabírala síly, když ji už netrápila nemoc, ale přesto stále většinu času proležela, jak byla zesláblá.

            Když napadl sníh, musela Reena omezit své noční výpravy, protože stopy v čerstvém sněhu by mohly prozradit její úkryt. Většinu času proseděla s pohledem upřeným na malý modrý kámen, který jí v lese darovala Deidre. Kámen byl temný, bez jiskřičky znamenajíci blízkost nymfy, která jej vynesla z hlubiny na denní světlo.

            Ruku s kamenem na dlani sevřela v pěst a přitiskla si ji k srdci. Zavřela oči a vzpomínala na dívku, která jí zachránila život a nejen to, celý ho změnila, dala mu nějaký smysl. Chvíli tam tak seděla než si uvědomila, že na ni někdo zírá. Otevřela oči a spatřila bratra, jak ji zvědavě sleduje, matka na ni upírala pohled plný mateřské starostlivosti.

            „Kdo je to, Reeno?“ zeptala se matka tichým starostlivým hlasem.

            „Cože?“ vytrhla se čarodějka ze světa vlastních myšlenek.

            „Kdo ti dal ten kámen?“ položila matka znovu otázku a trpělivě vyčkávala na odpověď.

            Reena chvíli váhala, ale pak se rozpovídala: „Jmenuje se Deidre. Je to nymfa. Nádherná mladá nymfa, která mi zachránila život poté, co... co jsem opustila domov. Odvedla mě do lesa, kde měla tábor skupina, ke které patřila.“

            Vyprávění pokračovalo ještě dlouho po západu slunce. A Reena se poprvé po dlouhých týdneh cítila klidná a uvolněná, i když jí v duši stále trápil stesk po Deidre. Když skončila a opět se zahleděla na temně modrý kámen, který stále svírala v ruce, matka na ni chvíli mlčky hleděla a pak jí položila jedinou otázku: „Miluješ ji, Reeno?“

            Čarodějka překvapeně zamrkala než se něžně usmála a zašeptala: „Ano,“ svou odpověď podtvrdila jemným kývnutím hlavy.

            „Pak zapomeň na všechno ostatní a snaž se o jediné. Být zase s ní,“ naléhala na Reenu matka, když ji náhle umlčel silný záchvat kašle. Ender hned vyskočil ze svého místa a přiklek k ní. Podepřel ji a pomohl jí opět si lehnout, když kašel polevil. Jeho sestra na oba nechápavě hleděla, a když si všimla krve na matčině ruce, kterou vykašlala, zvedla se a vyběhla z jejich nového úkrytu do temné noci zahalující už dlouhé hodiny celý kraj. Matka se za ní smutně dívala a Ender jen nechápavě kroutil hlavou.

            „Kdy se z ní stala tahle rozhodná a odvážná žena?“ podivila se nad změnou, kterou její dcera prošla za posledních několik málo měsíců. Ender vstal a zvedl ze země malý váček, který Reeně  vypadl, když tak rychle opouštěla úkryt. Uvnitř byl onen malý modrý kámen, který byl pro ni nejdůležitější věcí v době, kdy nemohla být s tou, která jí ho darovala.

           

* * *

 

            Ender stál na kraji vypálené ulice a bylo mu jasné, že tu Reenu nenajde. Sníh, který napadl před několika dny, nebyl porušený žádnými stopami kromě drobných šlápot toulavých koček a městských krys, které byly všude i v zimě.

            Vypravil se tedy k dalšímu možnému úkrytu jeho sestry. K jejich starému domu. Ale ani tu nebylo sebemenší stopy o tom, že by se v domě někdo ukrýval. Prošel ještě několik míst, o kterých věděl, že jsou možnými úryty, ale ani na jednom mladou čarodějku nenašel.

            Vrátil se tedy za matkou, kterou stále více trápila nemoc. Už nemohla ani chodit, jak byla vysílená stále častějšími záchvaty kašle. Nerad ji nechával samotnou, ale trvala na tom, že musí zjistit, co je s jeho sestrou, a tak tedy strávil celou mrazivou noc jejím hledáním.

            Když sestupoval do sklepení opuštěného domu, ve kterém se s matkou skrývali, pocítil náhlý neklid. Posledních  několik kroků běžel až k matčinu lůžku. Ležela klidně, myslel by si, že jen spí, kdyby neměla ústa od krve, kterou vykašlala při posledním záchvatu. Nedýchala a její ruka byla na dotekl chladná. Otřel jí ústa a pečlivě ji přikryl, jako by se bál, že jí bude chladno. Pak se otočil a odešel z tohoto místa navždy jen s několika věcmi, které mu měli připomínat rodinu..      

             Zamířil přímo k nejbližšímu hostinci. Už dlouho nebyl mezi lidmi, nebylo to bezpečné, ale teď už mu to bylo jedno. Otce a mladšího bratra popravili, matku mu zabila nemoc a sestra, poslední příbuzný, který mu zbyl, zmizela neznámo kam, ani netušil jestli ještě žije. Nezáleželo mu už na tom, co se mu stane. Chtěl se hlavně opít. Spláchnout žal a na chvíli zapomenout na hrůzu, ve kterou se jeho život změnil.

            Vešel ho výčepu a zamířil ke stolu v temném koutě místnosti. Hostinská mu přinesla korbel piva a on si hned poručil další. Pil rychle a snažil se nevnímat okolí, ale jeden rozhovor ho zaujal. Zaslechl slovo zloděj a zbystřil.

            U vedlejšího stolu seděli dva muži a vyprávěli si novinky, které zaslechli během dne v jiných krčmách a hostincích.

            „... určitě je už dávno mrtvá,“ soudil jeden z mužů.

            „Ne, všechny zloděje soudí sám král a ten je přece přes zimu mimo město,“ oponoval mu druný.

            „To máš pravdu,“ souhlasil první a pokračoval, „aspoň si ta zlodějka užije ještě pár dní života.“

            „Možná i několik týdnů, nevypadá to, že by obleva měla brzy přijít,“ uvažoval druhý muž.

            Víc už Ender neslyšel. Vstal od stolu a vydal se ke dvěřím ven. Vyklouzl do mrazu noci a vydal se přímo k městské bráně. V zimě nebyla tak přísně hlídaná, protože do nehostinné mrazivé zimy mimo hradby by se odváži jen blázen a o takové město nestálo.

            „Ve městě práci neseženu, chci to zkusti na venkově,“ řekl Ender strážci, který se ho ptal, proč chce opustit bezpečí města a ten ho s pokrčením ramen pustil.

            Ender se vydal po cestě kolem lesa, jak nejrychleji mohl. Brodil se závějemi sněhu sahajícími mu až ke kolenům a snažil se ignorovat chlad pronikající mu až do kostí. Jakmile byl z dohledu stráží na hradbách, začal si cestu uvolňovat svojí magickou mocí. Odhazoval sníh na strany a vytvořil si tak úzkou cestičku, kterou však hned za sebou musel zahrnovat, aby nebylo možné jej sledovat.

            Když se slunce objevilo nad východním obzorem, byl stále na cestě. Únavou a mrazem necítil nohy, ale nutil se jít stále dál. Závisel na tom život jeho sestry. V kapse měl malý váček s modrým kamenem. Doufal, že se mu s jeho pomocí povede najít Deidre a přesvědčit ji a několik dalších Reeniných přátel, aby mu pomohli ji osvobodit, než se vrátí král.

            Slunce se pomalu chýlilo k západu a Ender věděl, že udělal jednu z nějvětších hloupostí svého života. Vypravit se do lesa v zimě bez zásob potravy a bez křesadla mohl jen naprostý blázen. A to taky byl. Blázen doufající v zázrak, aby zachránil posledního z rodiny, který mu zbyl.

              Byl unavený k smrti, žaludek mu každou chvíli kručel hlady a nohy necítil až po stehna kvůli neustálému mrazu. Zabalil se víc do svého pláště, i když věděl, že ho to nezahřeje. Dál se brodil sněhem, neměl už sílu usnadňovat si cestu magií. Zakopával o kořeny stromů a nízké větve ho šlehaly do obličeje. Každou chvíli kontroloval modrý kámen, jestli v něm nezáří jiskřička, ale vždy ho klamaně vrátil do váčku, který pečlivě zastrčil za košili.

            Kráčel lesem a doufal, že najde brzy nějaký úkryt, kde by mohl přečkat noc. Na kraj se pomalu snášela tma a z nebe se začaly k zemi snášet malé vločky sněhu. Mnohé pronikly holými korunami stromů až k Enderovi. Zaúpěl zoufalstvím, protože to znamenalo další sníh, který mu ztíží chůzi. Současně se také radoval, protože další sníh znamenal větší šanci na včasnou záchranu jeho sestry. Ještě s větším odhodláním šel dál temným lesem.  

Nečekaný úlovek

 

            Jeskyněmi se proháněl mrazivý vítr pronikající do podzemí mnoha průduchy. Všichni, kteří si zvolili toto místo za svůj úkryt se tísnili ve dvou velkých místnostech vyhřívaných magickým ohněm. Rozdělat normální oheň, bylo nemožné, kouř stoupající průrvami ven by mohl prozradit jejich polohu nepřátelským hlídkám, které využívaly snadnějšího průchodu bezlistým lesem k pokračování v pátrání. Obsazena byla také dlouhá chodba vedoucí k hlavnímu východu z jeskyní. Tu nyní používal dvojice a trojice bojovníků pro své tréninky. Jen výjimečně se někdo zatoulal do dalších částí rozlehlého podzemního systému. Nejčastěji to byla mladá nymfa Deidre. Chodila k podzemnímu jezeru kontrolovat vodní vílu Fae. Už to bylo mnoho týdnů, co ji nikdo neviděl, a ani Deidre nenašla stopy svědčící o tom, že by vyšla na břeh jezera.

            Starost o vílu však nebyla jedinným důvodem, proč Deidre mizela mnohdy i na celé dny v bludišti chodeb. Trápila se steskem po Reeně. Od doby, kdy dospěla, si dávala pozor, aby se k nikomu citově nevázala. Viděla mnoho skvělých bojovníků zlomených žalem ze ztráty milované osoby. Nechtěla tak dopadnou. City považovala za zbytečné v době boje za vlastní přežití. Jenže pak se setkala s mladou čarodějkou a všechna předsevzetí byla ta tam. Deidre se zamilovala a její city se ještě prohloubily, když zjistila, že ani ona není Reeně lhostejná.

            Když jí Reena zmizela ve městě doufala, že se zase shledají před návratem do jeskyní. Ještě více než polovinu cesty se ohlížela v naději, že zahlédne mladou čarodějku snažící se jejich skupinu dostihnout. Nic takového se však nestalo. Výprava dorazila do jeskyní ve stejném počtu, v jakém opoustila bránu města, a Deidre se od té doby vyhýbala většině svých přátel. Zanedbávala tréninky a všichni se o ni začali opravdu bát, když si všimli, že nechce ani tu trochu jídla, která během zimy na každého denně připadá.

            Další neobvyklou věcí byla její častá účast na hlídkách nebo při obchůzkách pastí, které se přes zimu staly jedinným zdrojem čerstvého masa. Oblečená do teplých šatů od Reeny trávila dlouhé hodiny sama v tichém lese a vyhnula se tak mnoha zvědavým otázkám a starostlivým pohledům, kterými ji všichni v jeskyních zahrnovali. Když les přikryla sněhová peřina staly se hlídky kratší, ale zato obejít všechny pasti zabralo skoro celý den, proto se tato činnost stala velmi neoblíbenou mezi všemi ve společenství. Deidre ráda nabízela svou pomoc a oddávala se svým myšlenkám je za tichého křupání čerstvého sněhu pod jejíma nohama.

            Zima byla vždy nudným obdobím a nebylo tomu jinak ani tento rok. Ženy většinu času šily nebo učily děti nejrůznějším činnostem, které mohly provádět celý rok. Snažily se tak zabavit nejen děti překypující energií, ale i samy sebe. Muži buď trénovali nebo se zabývali některou z těžších činností, jako bylo vyřezávání dřevěných částí zbraní nebo výroba nových pastí na zvěř. Na hlídky chodili všichni bojeschopní bez rozdílu pohlaví. Brzy hlídky vybírali velitelé obou skupin žijících v jeskyních, protože kvůli hlubokému sněhu a mrazivému chladu se moc dobrovolníků nenašlo.  Deidre byla jednou z mála výjimek.

            Jednoho dne, nebyla pryč ještě ani polovina zimy, se Deidre vypravila na pravidelnou návštěvu podzemního jezera. Doufala, že tentokrát se již s Fae shledá. Netušia proč jí na tom tolik záleží. Možná to bylo jen tím, že byla Fae jednou z připomínek doby, kdy Reena byla součástí společenství. Její naděje však začaly pohasínat, když se posadila na kámen u zeleně světélkujícího jezera a neviděla žádné známky po víle. Oděv, který jí Reena ušila ležel stále na hromádce, kde ji čarodějka zanechala.

            Nymfa zkusila několikrát přivolat vílu, ponořila ruku do vody a vytvářela malé kroužky nesoucí se v jemných vlnkách po hladině celého jezera. Přesto se nic nestalo, hladina se po krátké době opět uklidnila a zůstala hladká jako zrcadlo ještě dlouhou dobu, po kterou Deidre setrvávala v jeskyni a oddávala se svému stesku a beznaději, která ji každým dnem stále více stravovala.

            Roztřásla ji zima a to ji probralo ze zamyšlení. Přitáhla si plášť blíže k tělu, ale třas tím zastavit nedokázala. Vstala z kamene a obvyklou rozcvičkou se zkusila zahřát. Svaly jí postupně povolily a tělem se rozlévalo teplo. Byla natolik ponořená do cvičeí, že si nevšimla náhlé změny v jezeře.

            „Co se děje, Deidre?“ ozval se tichý hlas od protějšího břehu jezera.

            Nymfa sebou leknutím trhla a rychle se otočila, aby viděla, kde se víla, které hlas patřil objevila. Zahléhla ji, jak se znovu ponořila pod hladinu a pod vodou se rychle blížila k místu, kde na ni Deidre netrpělivě čekala.

            „Co s tebou bylo, Fae? Už jsem myslela, že jsi podlehla nějakým zraněním z boje před mnoha měsíci,“ vychrlila na nymfa hned, jakmile se hlava Fae opět ocitla nad hladinou. Jakmile víla začala vystupovat z vody na břeh, Deidre ihned pochopila, proč se víla takovou dobu neukázala. Její tělo bylo pohublé, kůže byla nezdravě našedlá místo obvyklého jemně modrého odstínu, pod očima měla tmavé kruhy a vlasy, jindy hladké a lesklé, byly tentokrát zacuchané a zplihle visely v nepravidelných pramenech kolem obličeje.

            „Nebyla jsem zraněná,“ odpověděla víla a posadila se na velký kámen, kde před chvílí seděla Deidre, „jen jsem už dlouhý čas nepoužívala magii v takové míře, jak bylo během boje nutné. Vrátila jsem se velmi vyčerpaná a kvůli blížící se zimě trvalo než někdo zavítal k jezeru, abych se posílila.“

            Nymfa chápavě pokývala hlavou a byla sama sebou překvapená, že vílino otevřené přiznání se k ukončení něčího života kvůli vlastnímu hladu, v ní nevyvolalu vlnu odporu.

            „Teprve dnes se mi poštěstilo posílit se natolik, abych mohla bezestrachu vyjít na břeh,“ pokračovala Fae a nymfa si všimla, že se její vzhled mění přímo jí před očima, jak se jí získaná energie rozlévala po celém těle, „k jezeru se přiblížil starší čaroděj, kterého se mi povedlo nalákat do vody, a pak už to bylo jednoduché. Ani se moc nebránil.“

            Deidre se mírně zamračila, ale ne kvůli představě pomalé smrti, která čaroděje potkala, ale protože bylo neobvyklé, aby se v tuto dobu v lese čarodějové pohybovali. Než se však stačila zeptat Fae, jestli viděla i něco jiného než jednoho čaroděje potulujícího se kolem jezera, zaujalo vílinu pozornost něco jiného. Dívala se na hromádku šatů na kameni kousek od ní a trochu zmateně se zeptala: „Co je to?“

            Mladá nymfa chvíli mlčela než si srovnala myšlenky kvůli náhlé změně tématu, po chvíli pomalu odvětila: „To jsou šaty pro tebe. Jako poděkování za pomoc v boji. Abys už nemusela chodit v té příliš velké tunice. Ušila to Reena než jsme odešli do města.“

            Fae se sklonila a začala si zvědavě oblečení prohlížet. Nakonec si oblékla krátkou koženou sukni a koženou šněrovací vestičku zakrývající jen to nejnutnější. Víla se v oblečení slastně protáhla a s úsměvem se podívala na Deidre: „Je to skvělé. Nikde nic nezavazí a je to mnohem pohodlnější než dlouhá tunika. Děsně škrábala na kůži.“

            Nymfa se spokojeně usmála a v duchu obdivovala Reeninu šikovnost. I když byly stále spolu, dokázala ušít hned troje oblečení aniž by si něčeho všimla. Podvědomě pohladila rukou šněrování kabátku a v myšlenkách se zatoulala do chvíle, kdy si jej poprvé zkoušela.

            „Kde je vlastně Reena?“ zeptala se náhle Fae, když se přestala prohlížet v odraze na hladině jezera.

            „Ona...,“ začala pomalu Deidre smutným hlasem, „ona zůstala ve městě.“

            Fae zkrabatila čelo, aby dala najevo, že tak úpně nechápe, co jí nymfa řekla: „Ve městě? A proč tam je?“

            „Zjistila, že její rodina byla zatčena jako zrádci a tím pádem byli i popraveni,“ pustila se do vysvětlení Deidre, „zdrtilo ji to a nakonec se rozhodla je pomstít. Snažila jsem se ji zastavit, ale nenechala mě nic říct. Prostě zmizela z ulicích města. Já jsem se musela vrátit k ostatním a pomoci jim shánět zásoby na zimu. Říkala, že se večer vrátí, a já věřila, že to tak skutečně bude. Ale neukázala se a nepřidala se k nám ani cestou zpět do jeskyní. Zůstala tam.“

            „A to tu jen tak sedíš? Na co čekáš? To myslíš, že to sama zvládne?“ zasypala ji víla otázkami, na které sama neznala odpověď. Mohla říct je jedno: „Musela jsem pomoci donést zásoby sem a pak už nešlo se vrátit. Sama bych se na cestu vydat nemohla a Alarik nemohl nikoho dalšího postrádat. Pak napadl sníh a teď už není možné se do města přes závěje dostat. Musím počkat do oblevy, potom se za ní hned vypravím. Klidně i sama.“

            „Chápu ji,“ zašeptala Fae a hlasitěji dodala, „a chápu i tebe.“

            Deidre jen pokrčila rameny a poté, co obě nějakou dobu rozpačitě mlčely, se nymfa na vílu pousmála na rozloučenou a vykročila k ústí tunelu, aby se vrátila do hlavních jeskyní. Byla ráda, že je Fae v pořádku, ale její jeskyně ji až příliš připomínala Reenu a to ji moc bolelo. Raději se vypravila s několika muži na obhlídku pastí severně od jeskyní.

 

* * *

 

            Deidre se brodila hlubokým sněhem. Za zády měla stanoviště poslední hlídky, která měla na starosti zastavit každého, koho by stopy ve sněhu dovedly moc blízko k podzemnímu úkrytu společenství. Byla ráda za poslední nařízení, které ji nutilo nejít přímo k nejbližším nástrahám, ale obejít větší kus lesa a několikrát překřížit stopy, které za ní zůstávaly. Toto opatření ji zdrží dost dlouho, aby se k ostatním vrátila až těsně před západem slunce. Bude dost promrzlá, takže nebude divné, když si půjde rovnou lehnout. A nikdo ji už nebude otravovat otázkami, kterými ji od příchodu z města všichni zasypávali. Nechtěla pořád přemýšlet nad tím, jak se má, a unavovalo ji přetvařovat se, aby si o ni ostatní nedělali starosti.

              Přitáhla si plášť blíž k tělu a byla vděčná za tlusté kožešiny, které si omotala kolem nohou, aby ji chránily před mrazivým sněhem. Opět se jí v hlavě zrodila myšlenka na útěk jako vždy, když se sama vydala do lesa. Byla jen kousek od hlavní cesty k městu. Kdyby se po ní vydala, došla by k městské bráně před svítáním. Ale tohle udělat nemohla. Cesta byla dlouhá a ona si nebyla jistá, jestli by ji v tomhle počasí zvládla. Po nebi pluly těžké šedivé mraky, které věstily sníh, možná dokonce bouři s vánicí. Milovala Reenu, ale kdyby zemřela cestou k ní, nijak by jí to nepomohlo. Radši sama sebe stále dokola přesvědčovala, že musí počkat do oblevy. Do té doby se o sebe Reena musí postarat sama. A Deidre věřila, že to dokáže.

            Už potřetí překřížila vlastní stopy a vydala se směrem k nedalekému houští.Chtěla jej obejít a ulomit několik holých větví, aby mohla zakrýt past, kterou šla zkontrolovat, kdyby přeci jen v ní bylo něco chyceno. Právě odlamovala poslední větev, když uslyšela nějaké zvuky. Znělo to jako kroky, ale bylo na nich něco zvláštního. Chvílemi bylo ticho a poté se zvuky ozvaly o kus blíž než kde se přetím odmlčely. Deidre vzala rychle do rukou hrst sněhu a netrpělivě čekala až se rozpustí. Byla z něj jen troška vody, ale na rychlou obranu to bude muset stačit. Jednou rukou udržovala vodu ve vzduchu ve tvaru koule a v druhé pevně svírala jílec dýky, kterou tasila k obraně z blízka. Přikrčila se k zemi a snažila se využít hlubokého sněhu jako úkrytu.

            Zvuky se ozvaly znovu a nymfě bylo jasné, že neznámý se přiblížil až nebezpečně blízko. Klouby na ruce jí zbělely, jak silně tiskla připravenou zbraň. Zatajila dech a doufala, že zmatené stopy odvedou pozornost možného útočníka pryč od jejího úkrytu. To se však nestalo. Kroky se opět po chvíli ozvaly, tentokrát už mohla Deidre slyšet i další zvuky. Výrazné křupání sněhu při každém kroku doprovázelo tiché šustění pláště o nohavice nebo vysoké boty, také občasné zaskřípání podobné drhnutí částí kožené zbroje o sebe bylo nápadným zvukem v tichu lesa spícího pod těžkou sněhovou peřinou.

            Podle všech těchto zvuků poznala Deidre brzy, že se neznámý blíží k jejímu úkrytu za křoviskem. Zhluboka se nadechla a prudce vstala přičemž vyslala drahocenou trochu vody přímo proti postavě před sebouí. Byl to muž vysoký a štíhlý, voda vytvořila na jeho obličeji tenkou vrstvu a zabránla mu tak dýchat. Nymfa zvedla ruku s dýkou, aby mu zasadila smrtící ránu, když v tom se zarazia. Chtěla zatočit rychle a zabít neznámého dřív než stihne zareagovat a bránit se, proto se ani moc nestarala o to, kdo to vlastně je. Naštěstí stihla zareagovat včas a spustila ruku s dýkou k tělu.

            „Kaleve!“ vydechla překvapeně a plynulým pohybem stáhla z elfova obličeje vodu, která ho dusila. Elf se zhluboka nadech a o krok couvnul dozadu z dosahu ostří Deidřiny dýky, kterou stále pevně svírala v ruce.

            „Sakra, holka,“ zasýpal Kalev, kterému se začala do obličeje vracet barva, „to bylo přesně podle hesla, nejlepší obrana je útok.“

            „Co tady děláš?“ Pokračovala v útoku Deidre, tentokrát však jen za použití slov: „Mohla jsem tě zabít, pitomče.“

            „To jsem si všiml,“ utrousil Kalev jen tak mimochodem a zimomřivě se zachumlal do svého pláště.

            „Neříká se o elfech, že jim nebývá zima?“ Rýpla si Deidre s kyselým úšklebkem na tváři.

            „Jo, to říká,“ potvrdil Kalev, ale pokračoval dál, „a taky se říká, že nymfy jsou krásné, něžné, klidné a mírumilovné.“

            „Jo, to se říká,“ kývla hlavou nymfa a její úsměv byl tentokrát  i trochu veselý, když zasunovala dýku do pochvy u pasu.

            „Už dlouho si s tebou chci promluvit,“ přešel mladý elf k vážnějšímu tématu, „ale ty vždycky někam zmizíš, na hlídku nebo k pastím nebo bůhví kam hluboko do jeskyní. Nezbývalo než za tebou vyrazit do toho šílenýho mrazu.“

            „Mohl jsi na mě počkat u večeře,“ snažila se odvést řeč od hlavního tématu, ke kterému se, jak se Deidre bála, Kalev pomalu dostával.

            „Myslíš u některé z těch večeří, na který už pěkně dlouho nechodíš?“ zeptal se jízlivě Kalev, „aspoň že je všem jasné, proč mizí jídlo ze společných zásob, a nikdo kvůli tomu nedělá povyk.“

            „Musím obhlídnout pasti,“ zabručela Deidre a vydala se od Kaleva pryč tak rychle, jak jí to všudypřítomný hluboký sníh dovoloval.

            „Deidre, počkej,“ vykročil Kalev za ní a díky tomu, že šel cestičkou, kterou vyšlapala ona, ji lehce následoval, „říkal jsem, že s tebou chci mluvit.“

            „A jsi asi děsně natvrdlej, když ti nedošlo, že já s tebou teď mluvit nechci,“ obořila se na něj nymfa a šla tvrdohlavě dál za svým cílem.

            „Je mi jasný, že se mnou mluvit nechceš,“ opáčil elf a dál se jí držel v patách, „ale s někým si promluvit musíš. Co jsme se vrátili z města se všem vyhýbáš. Máme o tebe strach, Deidre. Je mi jasný, že se bojíš o Reenu, ale ona se rozhodla zůstat a tebe tam nechtěla. Pochop to. Chce pomstít svoji rodinu a to je jen její věc. Je to nebezpečné a ona tě nejspíš nechtěla zatahovat do nebezpečí. Ví, že pro nás jsi důležitá jako bojvnice a hlavně jako součást naší velké rodiny. Věděla, že by jsi zůstala s ní, kdyby tě o to požádala, ale neudělala to. Prober se. Musíš se vzpamatovat. Když budeš jen tak bloumat venku na hlídkách nebo kolem pastí a zanedbávat jídlo i bojový výcvik, tak jí budeš k ničemu až se vydáme do města jakmile přijde obleva.

            Deidre se stále namáhavě prodírala závějemi, ale zastavila po jeho posledních slovech. Váhavě se otočila a zkoumavě si ho prohlížela.

            Kalev se usmál a mírně kývl hlavou a svá slova zopakoval: „Ano, až přijde jaro a sníh bude pryč vydáme se do města najít Reenu. Přece sis nemyslela, že na ni chceme zapomenout?!“

            „No,“ začala nymfa nejistě, „vlastně mě to několikrát napadlo. Všichni jste mě nabádali, abych se vzpamatovala. Říkáte, že život jde dál. Ale bez ní můj život dál nejde. Nemá smysl. Celý život jsem bojovala proti králi za vlastní přežití, ale to jak žiji mi nevadilo. Bojovala jsem kvůli pomstě za vlastní rodinu a za rodiny mých přátel. Ale od doby, co znám Reenu bojuji kvůli ní. Chci pro ni lepší život, lepší svět. Život plný skrývání a živoření, když se nic neuloví a zrovna nejsou žádné plody v lese, pro ni není. Chci s ní žít v malém domku na břehu některého z jižních jezer. Klid a dostatek všeho, co budeme potřebovat, díky prodeji ryb, které v jezeře ulovím a s Reenou na trhu prodám. Takový život chci, kvůli tomu teď bojuji. Jenže jestli se jí něco stane, než se dostanu do města, tak to bude pryč a já nebudu najednou mít pro co žít. Co si počnu, jestli ji ztratím?!“

            Deidřin hlas se zlomil a po tváři jí stekla první slza za krátkou následovaná dalšími. Nymfa stála před Kalevem se sklopenou hlavou a tiše plakala pro svou lásku. Bylo to poprvé, co ji viděl plakat, a ten pohled ho zabolel. Byla pro něj jako sestra, znal ji odmalička. Přistoupil k ní a objal ji. Konejšil ji ve své náruči a šeptal do ucha uklidňující slova: „Deidre, ona bude v pořádku. Viděl jsem ji, když poprvé bojovala. Bránila tě, a její schopnosti automaticky reagovali na nebezpečí. Ve městě je tolik čarodějů, že není možné, aby se ocitla v nebezpečí bez některé z magických schopností na dosah. Bude v pořádku, uvidíš.“

            Deidre ještě chvíli plakala. Pak se pomalu odtáhla od Kaleva a pokývala hlavou: „Máš pravdu. Ve městě má dost magie k vlastní obraně. Ale jakmile začne tát sníh, nic mě v jeskyních nezadrží.“

            Elf se pousmál: „To je mi jasné. Půjdu s tebou, jakmile to bude jen trochu možné.“

             „Děkuju,“ usmála se nymfa a otřela si slzy z obličeje dřív než začnou zamrzat, „a teď mi pojď pomoct s tou pastí, měla by být tam u toho spadlého stromu.“

            Elf pokrčil rameny a zachumlal se znovu do pláště, který se  mu  rozhrnul, když utěšoval Deidre. Pak volným krokem vykročili oba směrem, kterým předtím ukazovala nymfa.

 

* * *

 

            Deidre se vrhla k zemi a odkulila se stranou, takže ji konec dřevěné tyče jen o kousek minul. Rychle se postavila na nohy a zaútočila svými dvěma krátkými holemi na svoji protivnici. Jednu držela v obranné pozici zatímco druhou sekla ze strany a snažila se zasáhnout citlivé místo na horním konci kyčle.

            Bohužel promáchla naprázdno, protože Fae se otočila kolem osy tvořené tyčí opřenou o zem. Zastavila se, tyč připravenou k obraně a odrazila další sérii Deidřiných útočných bočních seků i předních bodů. Nakonec přešla z obrany k útoku a po několika marných pokusech vzala snahu proniknout skvělou defenzivou nymfy.

            „Vzdávám to,“ pronesla nakonec udýchaně a opřela hůl o kamennou stěnu.

            „Lepšíš se, Fae,“ ohodnotila trénink Deidre a posadila se na velký plochý kámen na samém okraji břehu jezera.

            „Díky,“ usmála se unaveně víla a posadila se vedle nymfy, „snažila jsem se, ale ty jsi na mě moc dobrá.“

            „V boji se zbraněmi možná, ale v magckém boji bych neměla šanci,“ konstatovala Deidre a spustila nohy do vody, aby se trochu osvěžila a posilnila energií vody.

            „To je fakt,“ přikývla sebevědomě víla, „jak je nablízku voda, nemusím mít v ruce zbraň. A v krajním případě stejně můžu protivníkoi zastavit krev v těle.“

            „Ale to při tréninku nepoužívej,“ zaprosila naoko nymfa, „aspoň na mě ne.“

            „Neboj,“ přisvědčila Fae, „tohle moc vyčerpává. Navíc kdybych tě chtěla zabít, tak to udělám ve vodě, ať z toho taky něco mám.“

            Deidre se přátelsky usmála, protože tohle šlo brát od víly temných vod také jako poklona. Pokud víly netrpí opravdu dlouho hlady a vyčerpáním neutopí nikoho, kdo se jim nelíbí. Mají rády, když jídlo lahodí i oku.

            Obě dívky si ještě chvíli při odpočinku povídaly o věcech užitečných v boji. Deidre vysvětlovala Fae, jaké techniky je dobré použít v boji s mečem na rozdíl od holí a co se dá naopak použít s téměř jakoukoliv zbraní v ruce. Fae zase ukazovala některá jednoduchá kouzla, která by měla zvládnout i Deidre, i když je magie nymf slabší při zacházení s větším množstvím vody.

             „Musím jít,“ přerušila Deidre zajímavý rozhovor, „večer má hlídku a jestli se před tím pořádně nenajím, bude mě Kalev pronásledovat s plackou a kusem sýra hned jak při návratu vstoupím do jeskyní. A to nemluvím o tom, co bych si od něho vyslechla o nezodpovědnosti a lehkovážnosti.“

            Fae se chápavě usmála, i když ve skrytu duše Deidre záviděla tak starostlivé přátele. Občas sice zašla do jeskyní za ostatními a nikdo se jí už nebál tolik, jako poprvé. Přesto se k ní všichni chovali s určitým odstupem a někteří měli v hlase slabý strach, který se snažili skrýt. Jen jedna elfka byla jiná. Často s Fae trénovala, když byla Deidre moc zaneprázdněná a ukázala jí spoustu zajímavých triků, kterými už několikrát nymfu překvapila při společných soubojích jako byl ten, který před chvíli vzdala.

            Deidre se zvedla z kamene a magií si osušila kožené boty chránící její nohy před ostrými kameny vyčnívajícími občas z podlahy v jeskyních. Naposledy se usmála na Fae a pak s výcvikovými zbraněmi v rukou vyrazila zpět do jeskyní obývaných jejím společenstvem. Byla asi v půli cesty, když málem do někoho vrazila. Překvapeně zamrkala a ve slabém světle louče zírala do obličeje mladé elfce.

            „Sheo,“ vyhrkla a nedokázaa skrýt údiv v hlase, „co ty tu děláš?“

            „Jdu za Fae,“ odpověděla elfka klidně, „myslíš, že jsi jediná s kým si rozumí?“

            „Ne, to ne,“ zakroutila odmítavě nymfa hlavou a upřela zvědavý pohled na malý košík v elfčiných rukách, „vidím, že to nebude jen zdvořilostní návštěva. Jídlo a hádám, že neseš i nějakou medovinu.“

            „Do toho ti nic není,“ odsekla Shea a pokračovala dál ve své cestě a brzy zmizela ona i světlo její louče Deidre z očí.

            Nymfa se jen tiše zasmála a vydala se opačným směrem. V duchu přemýšlela o zvláštní kombinaci víly temných vod a elfky. Považovala to za další důkaz toho, jak se celý svět změnil od doby, co nesmrtelný král usedl na trůn a začala jeho krutá vláda.

           

* * *

 

            Venku už hodinu řádila sněhová vánice, kterou nezmírnil ani hustý les. Deidre upírala toužebný pohled před sebe a zarputile kladla jednu nohu před druhou, aby co nejrychleji došla k jeskyním a ukryla se před mrazivým větrem do chladného nitra jejich skalního úkrytu. Byla šťastná, když viděla jednoho čaroděje ze Sheainy skupiny, jak ji jde vystřídat. S radostí mu přenechala své místo v klidném závětří za velkým balvanem a vypravila se na cestu zpět k teplu magického ohně.

            Cesta byla dlouhá, byla na jednom z nejvzdálenějších stanovišť, takže než se dostala k jeskyním byla promrzlá na kost. Pozdravila se s elfem hlídajícím vchod a zamířila rovnou ke kotlíku s horkou medovinou, na kterou měl každý po hlídce nárok. Než si však stačila nabrat do dřevěného poháru hřejivý nápoj, odvedl její pozornost ruch, neobvyklý v tuto pozdní hodinu, v hlavní jeskyni. Odložila pohár a šla se podívat, co se děje.

            Když se přiblížila k hloučku shromážděného kolem osoby ležící na jedné z kožešin, všiml si jí Kalev a vyšel jí vstříc.

            „Stalo se něco, Kaleve?“ Zeptala se ho, jakmile k ní došel.

            „Při dnešní obhlídce pastí našla jedna skupina neobvyklý úlovek,“ začal vysvětlovat Kalev, „v jedné z větších jam v severní části lesa našli mladého muže. Nejspíš tam spadl někdy dnes ráno. Nebyl ještě mrtvý, ale podle léčitele k tomu neměl daleko. Dostal nějaký lektvar a ošetřili mu omrzliny.“

            „Vždyť nevíte, co je zač,“ přerušila ho Deidre netrpělivě, „co když je to léčka, aby královi vojáci zjistili, kde se ukrýváme?!“

            „Uklidni se,“ snažil se zmírnit její rozčilení elf a dál vysvětloval, co se stalo, „chtěli ho tam nechat, ale on stále opakoval jedno slovo. Bylo to tvoje jméno, Deidre. Ptal se po tobě. A v ruce měl tohle.“ Zmlkl a ukázal jí malý váček a modrý zářící kámen.

            Deidre ohromeně zírala na předměty v elfově ruce. Pak jí náhle všechno došlo a začala si razit cestu hloučkem přihlížejících přímo k lůžku „uloveného“ muže. Přiklekla k němu a otočila jeho hlavo, aby se na ni podíval. Pak spustila salvu otázek: „Kdo jsi? Kde jsi vzal ten kámen? Kde je Reena? Co jsi s ní udělal?“

            Léčitel ji odstrčil od něj a důrazně ji upozornil: „Je slabý, bude trvat ještě nějakou dobu, než lektvar zabere a on bude shopen ti odpovědět.“

            V rozporu s jeho slovy však neznámý otevřel oči a zkusil promluvit: „Ty jsi, Deidre.“

            „Ano, jsem to já. Kdo jsi ty a co je s Reenou?“ Naléhala opět nymfa.

            Léčitel navlhčil mladíkovi rty a dal mu trošku napít horké medoviny, aby se mu lépe mluvilo. Muž mu poděkoval chybým úsměvem a znovu se podíval na nedočkavou nymfu a znovu promluvil: „Jsem Ender, Reenin starší bratr. Hledal jsem tě, Deidre. Musíš mi pomoct ji zachránit. Zajali ji a vězní ji v kobkách královského paláce. Jakmile se při oblevě král vrátí bude ztracena. On ji jistě nechá popravit.“

            „A pak si přijde i pro nás ostatní,“ přerušil ho Alarik, který vždy myslel v prvé řadě na své blízké tvořící velké společenství uprchlíků.

            Ender pokýval hlavou na souhlas a upíral zoufalý pohled na nymfu v jejíchž očích viděl zděšení a strach o její milovanou čarodějku. Deidre se podívala na léčitele a položila mu jedinou otázku: „Kdy bude schopen vydat se na cestu?“

            „Lektvar, co jsem mu dal, brzy zabere. Do svítání by měl být dostatečně silný,“ předpověděl čaroděj budoucí vývoj.

            Deidre upřela rozhodný pohled na Alarika a poté i na Kaleva stojícího vedle ní. Oběma bylo jasné, že musí vyhovět její nevyřčené prosbě. Nemohou ji pustit do města samotnou a navíc jde o bezpečí všech v jeskyních.

            Alarik si odkašlal a promluvil jasným hlasem, aby ho slyšeli všichni ve velké jeskyni: „Všichni, kdo se chtějí zúčastnit výpravy na záchranu Reeny, se za úsvitu shromáždí u pukliny vedoucí na povrch v zadních jeskyních. Hodinu po svítání vyrazíme. Vezměte si zbraně a zásoby na cestu, nic zbytečného neberte, cesta bude dlouhá a velmi namáhavá.“

            Deidre mu vděčně stiskla ruku, pak vstala a zamířila ke svému lůžku. Musela se před cestou aspoň trochu vyspat. Vyčerpaná by Reeně moc nepomohla.

Zajímavý objev

 

            Probudila ji silná bolest hlavy. Ještě než otevřela oči, chtěla zvednout ruku a sáhnout si na bolavé místo v týle. Ale nešlo to, něco jí bránilo v pohybu. Až teď si uvědomila, že neleží. Místo toho seděla na čemsi vlhkém a zády se opírala o chladnou kamennou zeď.

            Zmateně otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla zavřená v nějaké malé kobce s malinkým zamřížovaným oknem vysoko nad její hlavou. Pohlédla na své ruce a uviděla okovy připevněné krátkým, ale velmi silným řetězem ke kruhům zapuštěným do kamenné podlahy. Nohy měla volné, ale to jí bylo k ničemu, řetězy byly tak krátké, že se nemohla postavit, ani si lehnout, leda by měla ruce natažené nad hlavu, což jí přišlo ještě méně pohodlné než sezení na špinavé slámě.

            „Skvělé, Reeno,“ pochválila ironicky sama sebe, „to se ti fakt povedlo.“

            Zavřela oči a soustředila se na magii ve svém okolí. Cítila silnou magickou stopu, ale byl to jen pozůstatek mnoha schopností, žádná nepatila právě přítomnému čaroději, od kterého by ji mohla přebrat. Tiše zaúpěla zoufalstvím a na zkoušku trhla pouty. Začala toho litovat hned, jak to udělala. Tělo oslabené zraněním hlavy, unavené z dlouhého sezení a prochladlé mrazivým průvanem v kobkách reagovalo na pohyb hrubých kovových pout silnou bolestí v rukou. Nejspíš měla odřená zápěstí a ostré hrany okovů se jí zařízly právě do těchto citlivých míst.

            Znovu začala prohledávat okolí a pátrala po magii, ale nebylo jí to nic platné. Výsledek byl stejný jako před chvílí. Pustila se tedy do pečlivého prohlížení kobky, do které ji zavřeli. Byla tak malá, že kdyby si lehla dotýkala by se rukama jedné zdi a palce u nohou by měla jen kousek od zdi protější, ve které byly zasazené masivní dřevěné dveře. Na šířku byla místnost ještě menší. Jediné malé okno bylo zdrojem čerstvého vzduchu, ale také zimního mrazu, který jím do místnosti proudil. Kamenné zdi nebyly stavěné moc pečlivě a byly plné ostrých výčnělků. V rozích byl na zdech mech a lišejník. Sláma, na které Reena seděla, už také hodně pamatovala. Byla slehlá, špinavá a byla cítit plesnivinou nebo hnilobou. Kamenná podlaha byla stejné hrbolatá jako stěny. Mezi kameny byly zapuštěny dva kovové kruhy, ke kterým byla Reena připoutaná.

            V okolí žádná magie a kobka také neposkytovala ani tu nejmenší šanci k úniku. Reena se kousla do rtu, aby se nerozplakala. Věděla, že se nesmí zbytečně vysilovat. Snažila se uklidnit, ale moc jí to nešlo. Myšlenky se jí stále vracely k její zoufalé situaci a oči se jí zaplavovaly slzami.

            Náhle uslyšela kroky. Blížily se ke dveřím kobky, byly rázné a těžké. V zámku zarachotil klíč a dveře se s  hlasitým zavrzáním otevřely. Stál v nich postarší muž v uniformě královské stráže. Pohlédl na Reenu a slizce se usmál.

            „Tak už jsi vzhůru, zlodějko,“ pronesl hrubým chraplavým hlasem, „to je dobře. Bál jsem se, že tě ti tupci zabili. To by král nebyl rád. Zlodějku, jsme nechytili už hodně dlouho. A když zůstaneš naživu, určitě mě povýšení nemine.“

            Potom se otočil do chodby za sebou a zakřičel něco v řeči skřetů. Podíval se zpět na připoutanou čarodějku a pečlivě si ji prohlédl: „Škoda, tak pěknýho děvčete. Kdyby bylo tvoje provinění jiný, určitě bych ti zařídil mírný trest,“ zašklebil se a jeho pohled byl plný chtíče, „a pak bych si tě koupil jako služku do mého domu. Ženská ruka by mu určitě prospěla. Ve dne bys mi zútulňovala dům a v noc zahřívala postel.“

            Reena se otřásla odporem. Muž už naštěstí nestihl říct víc, protože k němu přišel skřet a podal mu hrubý dřevěný podnos se dvěma miskami. Strážce jej od něj převzal a vstoupil do kobky. Podnos položil před Reenu na zem.

            „Tady máš vodu a obilnou kaši. Jez, musíš být silná, „vyštěkl na ni a pohladil ji po tváři, i když se Reena jeho doteku bránila, „vážně je tě škoda.“

            Po těchto slovech odešel z kobky, zavřel dveře a zamkl za sebou. Reena si nebyla jistá jestli zamyká, aby neutekla, i když to vzhledem k poutům nebylo moc pravděpodobné, nebo aby se k ní nikdo jiný nedostal.

           

* * *

 

            Deidre hleděla puklinou na noční oblohu. Na východě začaly temnou noc rozbíjet první paprsky zimního slunce. Nymfa netrpělivě přešlapovala, aby se zahřála. Rukama objímala kožený vak, ve kterém měla zásoby jídla a vody na několik dní a také šaty, které si Reena ušila, a plášť. Už skoro hodinu čekala na místě, kde se měli shromáždit členové nadcházející výpravy. Zatím byla sama.

            Zaslechla blížící se kroky a otočila se plna očekávání, kdo přichází. Malý prostor u pukliny osvětlovala jen jediná louče, jejíž světlo ozařovalo sotva polovinu tohoto místa. Kroky už byly blízko, Deidre však stále netušila, čí příchod ohlašují. Za okamžik vystoupil ze šera mladý elfský bojovník. Pod teplým pláštěm měl svoji koženou zbroj vylepšenou kroužkovou košilí, u pasu se mu pohupoval dlouhý meč a na zádech měl těžký dřevěný okovaný štít. Jídlo a vodu měl v menší torně, kterou nesl v ruce. Usmál se na Deidre a rozhlédl se překvapeně kolem.

            „A já se bál, že přijdu jako poslední,“ prohodil svým hlubokým hlasem, který se odrážel v malém prostoru ozvěnou až pomalu utichl.

            „Doufejme, že to nebude pravda,“ pousmála se nervózně nymfa a nahlížela do chodby za Kalevem, jestli nejde někdo další.

            „Neboj, nenechají nás v tom,“ odvětil Kalev a ochranitelsky ji objal kolem ramen.

            Než stihla Deidre něco odpovědět, ozvaly se v chodbě další kroky. Tentokrát bylo zřejmé, že se blíží několik dalších dobrovolníků. Brzy se ve světle louče objevil Ender, stále ještě trochu pobledlý, ale vypadal odhodlaně, nymfa věřila, že celou cestu zvládne, aby sestře pomohl. S ním šla elfka Aria. Plaše se usmála na Kaleva a pak se obrátila k Deidre: „Půjdu s vámi, Ender ještě není zcela v pořádku a Reena by mohla potřebovat ošetření. Léčitelovy schopnosti by v tomto případě nebyly k ničemu, tak jsem se rozhodla, že půjdu já.“

            „Díky Ario,“ usmála se na ni vděčně nymfa a vesele se zazubila na Kaleva, když se Aria otočila k Enderovi. Mladý elf nemohl z ošetřovatelky spustit oči a po chvíli si začal dokonce okusovat spodní ret.

            „Že by se náš velký bojovník zamiloval?“ Zašeptala Deidre směrem ke Kalevovi, ale ten jen mírně zčervenal ve tváři a vykročil k Arie.

            Odkašlal si, aby se k němu otočila, a ukázal na vak položený u jejích nohou: „Vezmu ti to. Cesta bude dlouhá a v hlubokém sněhu budeš potřebovat všechnu energii na chůzi.“

            „To budu ráda, Kaleve,“ usmála se na něj Aria mile a zčervenaly jí tváře, „hlavně opatrně, je tam několik lahviček s lektvary a další křehké věci.“

            „Neboj, budu ho opatrovat jako oko v hlavě,“ odpověděl mladík a potěžkal vak v ruce. Byl těžší než předpokládal, byl rád, že se nabídl, Arie by se šlo s tímhle na zádech hodně těžce.

            Deidre z povzdálí sledovala, jak se ti dva baví, zatímco Ender odpočíval usazený na kameni. Byla spokojená, šance na záchranu Reeny se zvětšovaly. Šla ona, odhodlaná udělat pro záchranu své milované vše, Kalev, jeden z nejlepších bojovníků ve společenství, Aria, která se skvěle vyznala v tradičním léčení, a Ender znající město lépe než kdokoliv z nich. Přesto stále doufala, že se objeví ještě někdo další.

            Její tiché prosby byly vyslyšeny, když se z chodby vynořily dvě postavy. Deidre na ně překvapeně hleděla.

            „Na co tak koukáš,“ ozval se tichý vábivý hlas vodní víly, „snad sis nemyslela, že budu klidně sedět na zadku, když má Reena problémy?!“

            „Fae,“ vydechla nymfa a na tváři se jí rozlil úsměv, „jak jsi se o tom vůbec dozvěděla?“

            „Co bys řekla?“ odpověděla otázkou elfka Shea stojící těsně za Fae.

            „Shea mi přišla říct, že odchází do města s vámi,“ pustila se do vysvětlení Fae, když řekla, že jde o Reenu, bylo mi jasné, že musím jít také. Šla bych nejspíš tak jako tak. Dohlídnout na Sheu. Ale tohle je kvůli Reeně, neváhala jsem ani okamžik.“

            „Děkuju,“zašeptala Deidre, pak si trochu zamračeně prohlédla vílu. Fae měla na sobě oděv, co jí ušila Reena. Nymfa otevřela svůj vak a vytáhla z něj dlouhý plášť. Podala ho Fae.

            „Měla by sis ho vzít.“

            „Víly žíjí celý život v chladné vodě jeskynních jezer. Nepotřebuji to, Deidre,“ odmítala jej víla.

            „Já vím, že ho nepotřebuješ, ale tvoje modrá pokožka je dost nápadná, takhle ji ukryješ. Ve městě schovej vlasy pod kapuci. Neměli bychom upoutávat zbytečnou pozornost,“ vysvětlila nymfa a víla si po jejích slovech bez dalších řečí přehodila plášť přes ramena.

            Shea se postavila vedle víly a upravila jí plášť, aby jí nezavazel při chůzi. Deidre od nich poodešla k Enderovi, který seděl na kameni a nepřítomně hleděl puklinou ven, kde se pomalu rozednívalo.

            „Opravdu se a tu cestu cítíš?“ Zeptala se Deidre, když se posadila vedle něj.

            Ender se probral ze svého zamyšlení a unaveně se na ni podíval než odpověděl: „Nejsem ještě v plné síle, ale cestu zvládnu. Pokud dojde k boji, tak asi moc nápomocen nebudu, ale do města vás dovedu a provedu vás i nejrychlejší cestou k paláci, kde Reenu drží. Pak už to bude zcela na vás.“

            „To naprosto postačí,“ souhlasila s jeho návrhem Deidre, „já jsem sice ve městě několikrát byla, ale držela jsem se od paláce dál. Ale jakmile se tam dostaneme, tak bez Reeny neodejdeme. Jsem ti vděčná, že jsi se za námi vydal, Endere.“

            Mladý čaroděj po jejím boku jen pokýval hlavou, poté se otočil směrem k chodbě, kterou se opět rozezněl zvuk blížících se kroků. Z chodby se po chvíli vynořil Alarik a rozhlédl se po skupině, která se u pukliny sešla. Bylo na něm vidět, že přítomnost Fae s Sheou jej překvapila, ale nijak to nekomentoval.

            „Vím, že jste netrpěliví a rádi byste už vyrazili. Ale ještě chvíli počkejte. Připojí se k vám dalších několik bojovníků. Poslal jsem je pro lepší zbroj, když jsem viděl, že se sem chystají.“

            Při jeho slovech všichni utichli a Kalev přešel od Arie k Alarikovi. Vůdce celého společenství se na něj podíval a tiše k němu pronesl několik slov. Elf odpověděl souhlasným pokýváním hlavy a vrátil se zpět k mladé elfce.

            Jakmile chodbou přišli poslední tři členové výpravy, chopil se Alarik opět slova: „Čeká vás dlouhá a namáhavá cesta, nebudu vás proto unavovat zbytečným řečněním. Šetřete síly, pomáhejte si a buďte maximálně opatrní. Vysvoboďte Reenu a pak se co nejrychleji dostaňte na bezpečné místo v horách severně od města. Načerpejte síly a vraťte se oklikou sem k nám. Hodně štěstí.“

            Deidre přistoupila k Alarikovi a objala ho na rozloučenou. Pak se podívala na každého z přítomných a ti jí odpověděli kývnutím. Bez dalších řečí se všichni protáhli puklinou ven do mrazivého rána a vydali se hlubokým sněhem. První šel Kalev, nezamířil přímo k hlavní obchodní cestě, ale oklikou nejdřív hlouběji do lesa. Když se však ohlédl uviděl, jak se sníh za nimi přelévá přes jejich stopy a znemožňuje komukoliv odhalit úkryt v jeskyních. Zmateně se podíval na Endera, který se však tvářil stejně překvapeně jako on. Fae, kráčející jako poslední, si tiše odkašlala a usmála se: „Sníh je jen zmrzlá voda. Víly mohou manipulovat s vodou v jakékoliv formě, i když je to někdy těžší. Jakmile se dostaneme k cestě bude to už jedno, ale teď bude jednodušší jít přímo a zahladit stopy než obcházet půlku lesa kvůli zmaření vysledování úkrytu.“

            „To je skvělé Fae,“ ohodnotil Kalev její plán, „netušil jsem, jak velkou moc víly mají.“

            „To ví málokdo,“ odvětila Fae a usmála se na Sheu stojící před ní, elfka jí odpověděla stejně tajemným úsměvem. Bylo zřejmé, že jen ony dvě tuší, co ještě měla Fae na mysli, kromě manipulace se sněhem.

            Kalev tedy vedl skupinu přímo k cestě, kde už se jim šlo o trochu snadněji. Sníh byl sice i tu hluboký, ale vítr většinu odvál k jedné straně a tak mohli druhou polovinu cesty využít k rychlejšímu postupu k městu. Ve vedení se střídali, aby se jeden příliš neunavil, když razi cestu sněhem pro ostatní, jdoucí v jeho stopách. Jen Ender se držel stále uprostřed, Aria nechtěla, aby se příliš vysiloval, i když on tvrdil, že by to zvládl.

           

* * *

 

            „K čertu“! Zaklela Reena, když si nechtěně převrhla misku s vodou. Trvalo jí skoro hodinu než se jí podařilo dostat do pozice, ze které se mohla k misce naklonit, a nakonec většina vody skončila rozlitá po špinavé zemi. Zápěstí měla od pout rozedřená do krve a nohy podrápané od kamenité podlahy.

            Klečela na zemi a předkláněla se k misce, aby vypila aspoň tu trochu vody, co jí zůstala. Měla sice ještě trochu obilninové kaše, ale ta nevoněla zrovna nejlíp. Vypila poslední kapky vody a odsunula nohy kousek stranou, aby ulevila bolavým kolenům. Seděla na zemi s nohama zaklíněnýma mezi sebou a jedním z kruhů, ke kterým byla připoutaná. Nebylo to sice moc pohodlné, ale s okovy na rukou moc pohodlí stejně čekat nemohla.

            Opřela si hlavu o zeď a zavřela oči. Byla vyčerpaná. Něvěděla, jak dlouho byla v bezvědomí, možná jen hodiny, ale klidně to mohly být i dny. Co věděla, tak v tichu kobky byla třetí den. Chvílemi měla pocit, že zešílí. Tma, zima, ničím nerušené ticho a nejistota, co ji čeká, tohle všechno ji zevnitř ubíjelo. Myšlenky jí těkaly a nedokázala se na nic dlouho soustředit.

            Podle naprosté temnoty bylo jasné, že je noc. Teplota ještě klesla, a když zafoukal vítr, padaly sněhové vločky okénkem přímo na Reenu. Zachvěla se a otevřela oči. Nemohla usnout. Byla unavená k smrti, ale, co se probrala z bezvědomí, nezamhouřila oka. Protáhla si krk a začala hledat trochu pohodlnější pozici. To vlastně dělala téměř neustále.

            Náhle její pozornost upoutaly kroky blížící se ke dveřím její kobky. Zamračila se. Strážce za ní chodil jen jednou denně s vodou a kaší. Vždycky jí jen řekl, že si ještě nějakou dobu v kobce pobude, protože sníh stále uzavírá město. Nutil ji pít a jíst, aby byla dost silná, ale odmítal ji odpoutat. Tohle se opakovalo každý den. Nechápala, co se děje, že za ní jde v noci. Začala se bát. Vyděsila se, že se přeci jen král vrátil a strážce jde pro ni, aby ji k němu přivedl. Roztřásla se strachy a nemohla odtrhnout pohled ode dveří. Se srdcem seřeným ledovou hrůzou čekala, co se stane.

            Klíč zarachotil v zámku a dveře se pomalu otevřely. Reenu oslepilo světlo louče, kterou si strážce s sebou přinesl. Vešel dovnitř a opět za sebou zavřel. Louč vložil do držáku na zdi a dřepl si před Reenu, aby se jí mohl podívat do očí. Reena jeho pohled opětovala, i když ji to stálo hodně sil.

             Muž mlčel a jen se na Reenu díval. Když nakonec odvrátil pohled, spoutaná čarodějka si oddechla. Najednou byla ráda za okovy na rukou. Dokud je má, je stále naživu. Až jí je jednoho dne přijde tento muž sundat, bude jasné, že nadešel den její smrti. Podvědomě se rukama chytla kruhů zapuštěných do země, ke kterým byly okovy připevněny, jako by se chtěla ujistit, že stále pevně drží v zemi.

            „Jak se jmenuješ?“ Promluvil náhle strážce.

            Reena mlčela. Pevně se držela železných kruhů a mlčela. V jejím pohledu se mísil strach s odhodláním.Tato zvláštní směsice strážce překvapila. Vždy vídal ve tvářích vězňů strach a někdy také rezignaci. Odhodlání však byla velmi zvláštní emoce, se kterou se u zajatců dosud nesetkal.

            „Řekni mi jméno, zlodějko,“ zabručel nevrle a rozhodl se ji trochu popostrčit, „snad nechceš, aby si žalářník kvůli tobě zašel pro staré mučící nástroje. Magii na tebe použít nemůžeme, takže když nebudeš mluvit, budeme tě k tomu muset přimět starými metodami.“

            Reena se zachvěla při představě další bolesti. Bolavá hlava, rozedřená zápěstí a nespočet oděrek po těle jí stačili. Při představě mučení se jí obrátil žaludek. Potlačila zvracení a promluvila. Její hlas byl tichý a chraplavý: „Jsem Reena.“

            Strážce se usmál: „Tak vidíš, že to jde. Reena, říkáš?“ Ty jsi dcera toho popraveného měšťana?“

            „Ano. To byl můj otec. Proč byl popraven? Jakmile se moje schopnosti projevily, šel upozornit stráže. Nemohl za to, že jsem utekla. Použila jsem proti němu i bratrům jejich vlastní moc. Nic se mnou nesvedli. Neprovinili se vůbec ničím. Neměli být popraveni.“

            „Tak dost!“ Zakřičel strážce. „Tobě nikdo nemusí nic vysvětlovat. Král rozhodl, že se provinili a mají za to zaplatit životem. Řekl to náš král a tak se taky stalo. Ty nemáš právo o jeho rozhodnutí pochybovat.“

            Reena chtěla něco namítnout, ale v tu chvíli se stalo něco nečekaného. Celou dobu upínala veškeré své naděje k tomu, že se přiblíží někdo s magií a ona využije jeho moc k útěku. Po třech dnech přestávala doufat, ale právě tehdy se to stalo. Uprostřed výslechu ucítila aktivní magii ve svém okolí. Snažila se nedat na sobě nic znát a rychle vstřebala sílu do sebe. Strážce začal mluvit a ona se opět soustředila na jeho slova. Doufala, že když mu zodpoví rychle jeho otázky, odejde a nechá ji samotnou s nově nabytou mocí. Nechtěla riskovat její použití v jeho přítomnosti. Kdyby vyhlásil poplach, určitě by se jí nepovedlo utéct. Musí to udělat rychle a tiše uprostřed noci. Musí strážce rychle dostat z cely pryč.

            „Jak dlouho máš své schopnosti? Jak se rodičům povedlo tak dlouho to tajit?“

            „Nic netajili. V deseti letech jsem byla v chrámu na přezkoušení a žádnou schopnost u mě neobjevili. V patnácti jsem tam byla znovu, aby potvrdili, že skutečně nejsem nadaná. Smířila jsem se s tím, že jsem po matce, ale najednou, až před několika měsíci, se ukázalo, že přeci jen nějakou schopnost mám. A jen pár okamžiků poté otec zavolal stráže a já utekla,“ vysvětlovala Reena jak nejlépe a nejrychleji dokázala.

            „To je nemožné. Musel v tom být nějaký trik. Tak pozdě se schopnosti nikdy neprojevují,“ namítal strážce odmítající uvěřit její verzi.

            „U mě to tak bylo, přísahám,“ trvala Reena na svém, „proč by mě jinak otec udal. Na veřejnosti se moje schopnosti neprojevily, stalo se to doma jen v kruhu rodiny. Proč by mě udával, kdyby to několik let tajil?“

            Strážce nevěděl, co říct, tak radši změnil téma a začal se vyptávat, kde se tolik měsíců ukrývala. Reena mu vyprávěla vymyšlený příběh o tom, jak se dostala sama z města a utekla do lesa. Když se jí zeptal na boj s čaroději, a na pátrání skřetů v lese, tvrdila, že se setkala s několika uprchlíky, kteří skoro všichni padli ve zmíněném souboji. Pak se sama vrátila před zimou do města, protože se bála, že v lese nepřežije. A nakonec ji chytili.

            Vypadalo to, že této verzi strážce věří. O uprchlících v lese se vědělo, ale ve městě se vždy mluvilo o malých skupinkách, nikoho by nenapadlo pátrat po tak velkém společenství, jako bylo to, jehož součástí Reena na krátkou dobu byla.

            Strážce pokládal stále nové otázky a Reena se začala bát, že ztratí magickou schopnost dřív než muž odejde. Odpověděla na několik dalších otázek a pak se konečně rozhodla. Buď všechno nebo nic. Zhluboka se nadechhla a uvolnila magickou energii neznámé schopnosti.

            Čekala, co se stane. Energii soustředila na strážce. Doufala, že ho odhodí na stranu, omráčí nebo prostě jinak zneškodní. On však byl stále na stejném místě a pokládal další otázku. Reena pocítila zklamání, když tu jí najednou vybuchla v hlavě ohlušující změť hlasů. Byl to vlastně jeden hlas mluvící nesčetněkrát přes sebe. Když se chvíli soustředila rozeznala hlas strážce, který mluvil jak přímo před ní tak i v její hlavě.

            Uvědomila si, co se stalo. Dostala se mu do mysli. Ví všechno, co ví on. Jen se v tom musí rychle vyznat, než to všechno zmizí. Soustředila se na jednotlivá slova, která slyšela ve své mysli a po chvíli je dokázala od sebe oddělit a zachytit jednotlivé myšlenky.

            Na otázky, které jí pokládal strážce odpovídala krátce a moc nevnímala na to, co jí říkal. Když se konečně muž zvedl k odchodu, protože už další otázky neměl, dokázala se v jeho myšlenkách vyznat. Nevěděla, jestli jí z hlavy nezmizí jakmile se od ní vzdálí, a tak rychle našla vše o králově nepřítomnosti a jeho zacházení se zloději. Když to našla, zapamatovala si, co šlo, a doufala, že v tom zmatku nic nepoplete.

            Za strážcem se zavřely dveře a klapl zámek. Kobku opět pohltila naprostá tma, protože louč si muž vzal samozřejmě s sebou. Jeho myšlenky Reeně stále vířily v hlavě. Usmála se a začala je pomalu procházet.

 

* * *

 

            Svítalo, když Kalev, jdoucí právě v čele výpravy, zahlédl na obzoru hradby města. I když dělali jen krátké přestávky, trvala jim cesta celý den a noc. Hluboký sníh, mráz a vítr jim znesnadnili cestu natolik, že zabrala dvakrát víc času než normálně. Všichni byli promrzlí a vyčerpaní, ale to předpokládali. Možná ne všichni, ale rozhodně to předpokládal léčitel, který dal Arii pro každého několik lahviček zvláštního lektvaru. Nevoněl sice příjemně a chutnal asi jako bahno z močálu, ale dokázal rychle zahřát a dodat energii na dlouhou dobu.

            Kalev zastavil a počkal až se kolem něj shromáždí ostatní. Pohlédl do jejich unavených tváří a pak promluvil ochraptělým hlasem: „Bude lepší, když se rozdělíme. Po dvojicích projdeme bočními branami do chudinských částí města. Sejdeme se v hostinci U Kulhavého osla na druhé straně města. Nejpozději v poledne musíte všichni dorazit. Tam naplánujeme zbytek.“

            Ostatní kývali na souhlas a pak se rozdělili do dvojic. Deidre přesvědčila Ariu, že se o Endera postará a pak mladičkou elfku postrčila ke Kalevovi. Oba dva mírně zčervenali, nymfa se usmála jejich ostýchavosti. Když se rozdělili, obešla je Aria a rozdala další lahvičky s lektvary. Byli velmi malé, ale poskytly energii na několik hodin. S touto dávkou všichni bezpečně dorazí na smluvené místo.

            Každý vypil svůj příděl lektvaru a prázdné lahvičky vrátil Arie, která je bezpečně uložila zpět do vaku. Naposledy se na sebe všichni podívali a pak se rozešli k nedalekému rozcestí. Tam se rozdělili a vyrazili k malým branám podél celých hradeb, kterými bylo snažší dostat se do města.

            Deidre s Enderem zamířili k nejbližšímu vchodu do města. Byla to malá obchodnická brána, kterou používali venkovští dodavatelé řemeslnických dílen, které se nacházely v této části města. Nymfa šla první, aby ulehčila cestu Enderovi. Ten však protestoval: „Už jsem v pořádku. Nemusíš se ke mně chovat jako k nemocnému, Deidre. Zvládnul bych to.“

            „Já vím, ale budeme tě potřebovat ve městě. Bude lepší, když si ušetříš energii na tu těžší část výpravy,“ odvětila Deidre a vytáhla několik malých měchů na vodu, aby si do nich nabrala sníh. Některé podala Enderovi, aby jí pomohl. Ten byl rád, že je aspoň nějak užitečný.

            Chvíli šli mlčky, ale Ender nakonec neudržel svoji zvědavost na uzdě a začal mluvit o své sestře: „Reena se hodně změnila. Když jsem ji před několika týdny potkal ve městě, byl jsem překvapen tím, kým se  stala. Byla to tichá dívka, pečlivá, klidná a řekl bych, že byla i hodně naivní. Za krátkou dobu se z ní stala silná žena schopná postarat se o sebe v každé situaci.“

            „Neměla na výběr,“ reagovala Deidre prostě, „pokud chtěla přežít, musela se změnit.“

            „Matka byla nemocná a Reena ani chvíli neváhala a vyrazila sehnat léčitelské schopnosti,“ vyprávěl dál Ender, „když se vrátila, byla celá od krve. Řekla, že narazila na hlídku a musela všechny zabít, aby neprozradili její přítomnost ve městě.“

            Deidre se po jeho slovech zastavila a otočila se k mladíkovi čelem. „Ona je zabila?“

            Ender kývl hlavou na souhlas: „Řekla to naprosto věcně, když si čistila dýku od krve. Nevěděla to, ale občas jsem ji v noci sledoval. Chodila do ulic a zabíjela městské hlídky. Za těch několik týdnů, co byla ve městě, zabila většinu hlídek, které na zimu zůstali. Nakonec se stáhli jen do středu města a okrajové čtvrtě nechali bez dozoru. Bylo zvláštní vidět svoji malu sestřičku jako pomstychtivého zabijáka. Občas jsem měl pocit, že bych se jí měl bát, ale to přešlo, jakmile začala mluvit o tobě, Deidre. To její rysy změkly a v očích měla takový zvláštní pohled, směsici lásky, oddanosti, vášně a nejistoty.“ 

            Dedire se při jeho posledních slovech mihl ve tváři úsměv, ale pak zvážněla a zeptala se: „Jak je možné, že ji zajali, když vyvraždila většinu hlídek?“

            „Nevím,“ odvětil Ender a pokrčil rameny, „zrovna tu noc jsem ji nesledoval. Nejspíš ji chytli do nějaké léčky. Však ona nám to brzy poví sama.“

            Nymfa pokývala hlavou na souhlas. Slovy nereagovala, protože se přiblížili k bráně. Oba dva se víc zahalili do plášťů a přes obličeje si dali šátky, aby je chránili před mrazem a hlavně před zvědavými pohledy stráží. Toto opatření však bylo zvytečné. Jak už Ender říkal, všechny zbylé hlídky se soustředily na střed města kolem paláce a na hlavní městskou bránu. Oba dva se do města dostali bez problémů a vydali se uličkami přes okrajové čtvrtě směrem k hostinci U Kulhavého osla. Také ostatní měli bezproblémovou cestu od rozcestí k hostinci.

            Fae převedla Sheu přes tenký led na řece přímo do přístavu. Nepřítomnost hlídek je překvapila a Sheu dokonce i trochu zklamala. Těšila se na trochu vzrušení při snaze dostat se nepozorovaně kolem skřetů nebo dokonce čarodějů střežících přístav a přilehlá skladiště.

            Kalev s Ariou si zvolili průchod bránou nedaleko hostince, který byl místem jejich setkání. Museli tedy pokračovat po obchodnické cestě dál, minuli most k hlavní městské bráně a pokračovali dál velkým oboukem kolem hradeb až došli k malé rolnické brance. Prošli jí a mezi nízkými domky prošli až k hranici lepší čtvrtě, kde stál  hostinec U Kulhavého osla. Celou cestu si povídali a za tu krátkou dobu se sblížili více než za všechny ty roky, co žili tak blízko sebe v jednom společenství.

            Dva mladí bojovnící, kteří je doprovázeli, šli východní bránou kolem hřbitova a pak přes obchodnickou čtvrť na smluvené místo. Byli to dva bratři, lidé. Jejich rodinu vyhnali z jedné vesnice na jih od města, protože otec napadl syna šlechtice, pod jehož správu vesnice patřila. Otce zatkli a odsoudili k práci v západních dolech. Zbytek rodiny vyhnali z vesnice a zakázali jim usadit se v kterémkoliv sousedním kraji. Nakonec se připojili k uprchlíkům, kterým se hodila jejich znalost lovu. Za krátkou dobu se naučili skvěle bojovat a byly celému společenství hodně prospěšní. Od jejich příchodu uplynulo pět let, když se přihlásili na tuto výpravu.

            Posledním byl postarší čaroděj, který se rozhodl jít do města sám. Jeho schopnost byla velmi zvláštní a unikátní. Dokázal ovlivňovat stíny. Ukryl se v nich a nikdo jej nemohl spatřit. Nestal se neviditelným jen jakoby splinul se stíny, které mohl podle své potřeby na krátko upravit tak, jak potřeboval, mohl je rozprostřít na větší plochu, mohl je ztmavit, mohly se hýbat zároveň s ním a lépe ho krýt při pohybu. Tato schopnost by byla jistě velmi uznávaná, kdyby se ji nerozhodl používat protizákonně. Pocházel z chudé rodiny a místo toho, aby si vydělával ve službách králi, stal se zlodějem. Jednou jej přistihli a jen tak tak se mu povedlo uniknout zatčení. Připojil se ke společentví a schopnosti využíval hlavně při hlídkách a stopování. Na výravu se vydal, aby manipulací se stíny pomohl všem dostat se bezpečně do paláce a zase ven.

            V hostinci si všichni sedli k zadnímu stolu. Po vydatném jídle se domluvili, jak proniknou do paláce. Ender přemýšlel o práci v palácové stráži. Několik dní tam dokonce strávil, aby velitelé zjistili, jestli se pro tuto práci hodí. Věděl tedy, že při západu slunce se střídají městské hlídky. Ti, kteří jdou na noc do města, odchází dřív než se vrátí denní hlídky, které po příchodu jdou hned do jídelny. To je doba, kdy je palác nejméně střežen. Hlídají vlastně jen dva páry stráží u palácové brány.

            Ender chtěl, aby pronikli do paláce přes zahradu. Čaroděj jim pomůže a bude je krýt stíny stromů. Ze zahrady se dostanou průchodem na nádvoří a odtamtud přes kasárna, tou dobou prázdná, přímo do podzemních kobek, kde by měli Reenu věznit.

            Jakmile byl plán domluven rozešli se všichni po městě, aby si našli místo k odpočinku. Nechtěli zůstávat společně, tolik cizinců pohromadě by mohlo vzbudit podezření. Rozdělili se na tři skupiny a odešli do nocleháren, takových chudinských hostinců. Sejít se měli u zahradní zdi hodinu před západem slunce.

 

* * *

 

            Reena vypila zbytek z dnešního přídělu vody a posadila se na paty. Na zápach v cele si už zvykla, ale na špinavou a vlhkou slámu pod sebou ne. Zavřela oči a v myšlenkách se opět vrátila k tomu, co získala z mysli strážce předchozí noc. Venku se stmívalo a okýnkem slyšela hluk. Za těch několik dní, co byla vězněna, si uvědomila, že je to pravidelné střídání městských hlídek. Její cenný úlovek jí to potvrdil.

            Přemýšlela, jaký hluk by asi nadělali i s těmi, které během zimy zabila. Pak se zase vrátila ke své vzácné kořisti. Měla v paměti podrobný plánek celého paláce. Věděla, jaké jsou povinnosti jednotlivých druhů jednotek. Znala také rozmístění dalších vojenských útvarů v zemi. A co bylo hlavní, zjistila, jak je nakládáno s těmi, u kterých je při přezkoušení odhalena schopnost zlodějů.

            Reena si stále dokola opakovala tyto informace. Bála se, že se jí z mysli ztratí, když je získala pomocí dočasně propůjčené schopnosti. Doufala, že se jí ještě jednou naskytne možnost, ukrást magickou energii. Tentokrát by se jí však hodilo něco, čím by otevřela pouta a odemkla dveře. Dál by se už dostala bez problémů, když znala celý palác  jako by v něm mnoho let žila.

            Náhle zaslechla kroky v chodbě a strnula. Když strážce přišel minule ještě v jinou dobu než obvykle přinášel kaši a vodu, vyptával se na vše z jejího života. Nevěděla, co ještě by mohl chtít. Řekla mu vše, co mohla, aniž by ohrozila své přátele a aniž by pojal podezření, že něco zatajuje. Dostala strach, že se král vrátil dřív. Mohli mu poslat zprávu o dopadení zlodějky a on se mohl rozhodnout k dřívějšímu návratu. Neovladatelně se roztřásla strachy a s úzkostí čekala, až zarachotí klíče v zámku. Místo toho, ale slyšela zvuk otevírání dveří ostatních cel. Nechápala, co se děje. A byla ještě víc zmatená, když si uvědomila, že cítí přítomnost magie.

            Rychle ji převzala a šťastně se usmívala, když si sama mohla odstranit okovy. Prohlížela si sedřená zápěstí a opatrně se postavila na nohy. Sice ji unesly, ale když udělala první krok, necítila se moc jistě. Raději si znovu sedla na slámu a protáhla ruce okovy. Jen tak, naoko, aby překvapila stráže nečekaným útokem.

            Konečně slyšela hlasté cvaknutí odemykaného zámku. Celá se napjala očekáváním a čekala, až se dveře otevřou. Když se tak stalo, napřáhla ruku a osobu stojící přímo před ní odhodila o několik metrů dozadu. Ozval se náraz a pak hlasité nadávání: „K čertu, proč jsem musel jít zrovna já první?!“

            Reena zalapala po dechu a vstala jak nejrychleji mohla. „Kaleve,“ zavolala překvapeně a chtěla za ním vyjít z kobky. To už jí ale zastoupila cestu Deidre, za níž stáli Ender, Fae a dva mladíci, které osobně neznala.

            Deidre se na ni šťastně usmívala a podepřela ji, když viděla, jak nejistě se drží na nohou.

            „Věděla jsem, že to zvládneš,“ radovala se nymfa a pomohla čarodějce vyjít z kobky. To už se ke skupince vrátil Kalev. Naštvaně se díval na velkou díru v plášti, kterou si při pádu způsobil.

            „Mám u tebe nový plášť, čarodějko,“ zašklebil se na Reenu a objal ji na přivítanou.

             Než mohla Reena odpovědět, nakoukla do chodby Shea: „Hele, vy tam. Chápu, že je to dojemná chvíle, ale musíme vypadnout.“

            Reena se vzpamatovala z návalu radosti, že zase vidí své blízké a promluvila: „Vyvedu vás, vím kudy je to nejbezpečnější. Pojďte za mnou.“

            „Odkdy se tu vyznáš? To ti udělali soukromou prohlídku nebo co?“ Divil se Ender, který, i když v paláci mnohokrát byl, znal jen malou část kolem kasáren.

            „Všechno vám pak vysvětlím,“ odvětila Reena, „teď chci hlavně rychle odtud. A taky chci koupel dlouhou, horkou koupel.“

            „Tu rozhodně potřebuješ,“ nakrčila nos Fae, zabalila čarodějku do pláště, ve kterém přišla a pokynula jí, aby vyrazila.

            Čarodějka je vedla chodbou kolem kobek zpět do kasáren, kterými přišli.Tam se k nim připojili Shea, Aria a starší čaroděj. Místo, aby vyšli ven na nádvoří, kde hrozilo, že někoho potkají, pokračovali přes několik dalších místností sloužících jako ložnice jednotek, dál do nitra jednoho z křídel paláce. Zastavila se u velkých okovaných dveří. Společně s Enderem je otevřela a vešla do velké místnosti sloužící jako zbrojnice.

            „Vezměte, co unesete,“ řekla ostatním a sama si připnula opasek s mečem, vzala dvě dýky a na záda si pověsila štít. Viděla, jak muži hledí fascinovaně na zbraně. Vlastně nejen muži, také Deidre a Shea vypadaly jako uhranuté. Reena šla zbrojnicí dál a zastavila se u velkého pozlaceného štítu pověšeného na zdi. Čekala, až se všichni ozbrojí a dojdou k ní.

            Jakmile byli zase všichi pohromadě zatlačila Reena na velký zelený drahokam u horního okraje šítu a ten se pomalu odklopil a odhalil vchod do tajné chodby.

            „Pospěště si,“ popoháněla všechny Reena, „jakmile budeme uvnitř, budeme v bezpečí. Tam nás nikdo hledat nebude.“

            Po jednom se vsoukali do úzké a docela nízké podzemní chodby a pomalu se vydali do neznáma. Jakmile se za nimi vchod uzavřel ponořila se chodba do naprosté temnoty, ale cesta vedla přímo a nenarazili ani na žádné rozcestí. Po dlouhé a pro Reenu namáhavé cestě narazili na dřevěný poklop na konci tunelu. Kalev, který šel první, jej na třetí pokus odsunul stranou a vyhlédl ven do chladné noci. Ocitli se na druhé straně města, nedaleko přístaviště.

            Jakmile opět zamaskovali poklop, vyrazili k nejblížší bráně z města. Tahle část výpravy už byla snadná. Nikdo nevěděl o Reenině útěku a stráže se drželi mimo okrajové čtvrtě města. Fae všechny převedla přes zamrzlou řeku, led zpevňovala svojí mocí, aby nehrozilo, že se pod někým z nich prolomí. Cestou, kterou přišli zamířili k velké obchodní silnici a ukryli se za vysoké závěje sněhu na jejím okraji.

            „Nemůžeme se vrátit do jeskyní,“ pronesla Reena pro ostatní nepochopitelnou větu.

            „Cože?“ reagovali ostatní najednou.

            „Vím, kde jsou ostatní zloději,“ pustila se do vysvětlování čarodějka, „drží je v pevnosti na jednom ze západních ostrovů. Když je osvobodíme, můžeme svrhnout krále. Konečně dosáhnete toho, za co celý život bojujete. Chápete?!“

            Všichni mlčeli a přemýšleli o jejích slovech. Nakonec to byla Shea, která prolomila ticho: „Má pravdu. Na tohle jsme celý život čekali. Tu šanci nesmíme propásnout.“

            Ostatní začali souhlasně kývat hlavami.

            „Takže jdete se mnou?“ Zeptala se Reena.

            „Já bych s tebou šla kamkoliv, lásko,“ pohladila ji Deidre po ruce, „ale nejdřív by ses vážně měla vykoupat.“

            Reena se zamračila na nymfu, která jí to však oplatila milým úsměvem.

            „Někdo na vás dvě musí dávat pozor,“ vrhl na obě dívky ochranitelský pohled Kalev.

            „Jdu taky,“ řekla odhodlaně Aria a přimkla se ke Kalevovi.

            „Nenechám všechnu srandu jen vám,“ oznámila Shea a mrkla na Fae, jejž výraz nenechal nikoho na pochybách, že jde s nimi.

            „My tři se vydáme zpět do jeskyní,“ rozhodl čaroděj i za zbývající dva mladé bojovníky, „někdo jim musí říct, jak tato výprava dopadla, a také, že jste se vydali na další, mnohem důležitější a také obtížnější cestu.“

            „Dobře,“ souhlasil Kalev, „řekněte, kam jsme šli. Po oblevě se sejdeme v jeskyních pod Kamennou planinou.“

            Trojice mužů kývla na souhlas a pak se hned vydala na cestu. Měli by být co nejdál, až stráže přijdou na to, že jim zlodějka unikla.

            Ostatní se ještě chvíli zdrželi. Fae s Deidre vytvořily pro Reenu koupel, Aria jí ošetřila rány na rukou  a pak jí pomohla do šatů, které si sama ušila a Deidre jí je přinesla. Když se zahalila do pláště celá pookřála. Konečně se zase cítila jako člověk.

            Posilnili se trochou jídla, která jim ještě zbyla a pak se všichni vypravili na cestu. Cesta k západnímu pobřeží byla velmi dlouhá. Aby zabránila pronásledování, zakrývala Fae opět jejich stopy sněhem. Rozhodli se dojít k nejbližší vesnici, obstarat si zásoby alespoň na několik dní a pak se domluvit, kterou trasu bude nejlepší zvolit.

---