Čarodějka Reena - kapitoly 11.-14.z celkových 14

Sníh kam se podíváš

            Na obzoru se sníh zaleskl prvními paprsky vycházejícího slunce. Družina pochodovala v hlubokém sněhu celou noc. Ve vedení se opět střídali. Tedy až na Fae, která zakrývala jejich stopy a šla tedy celou cestu poslední. Na všech byla znát únava. Pomalu kladli jednu nohu před druhou a mlčeli, aby se soustředili na další pohyb.

            Náhle se Deidre zastavila a ohlédla se na ostatní za sebou. „Měli bychom si na den najít úkryt. Na téhle rovině nebude problém nás zahlédnout, pokud se vydají Reenu hledat i mimo město.“

            Ostatní souhlasně přikyvovali, a tak celá skupina změnila směr. Místo přímo na jihozápadu se stočili na západ, kde se necházel malý remízek jehličnatých stromů. Tady mohli najít bezpečí než vše opět zahalí temnota noci.

            Fae pečlivě zahladila jejich stopy a ve sněhu mezi třemi stromy vytvořila dolík dostatečně velký pro všech sedm a přitom z dálky nezpozorovatelný. Všichni se do něj schovali a uložili se k odpočinku. Jídlo neměli a poslední trochu lektvaru, který nesl Kalev v Ariině vaku, se rozhodli šetřit až pro případ akutní potřeby. Během příští noci by měli dojít k vesnici a tam si jídlo obstarají. Do té doby budou muset vydržet.

            Reena rozprostřela svůj plášť na zmrzlou zem a lehla si na něj. Deidre ulehla vedle ní a těsně se k ní přitiskla, pak přes obě přetáhla svůj plášť. Stejně si lehli i ostatní. Tiskli se k sobě a hřáli se navzájem. Když si jejich těla zvykla na nižší teplotu okolí, uklidnili se a tichý šelest větví je ukolébal k spánku.

            První se probudil Ender. Slunce bylo ještě vysoko na obloze a příroda byla ponořená v hlubokém tichu. Opatrně vstal a tiše se odebral na průzkum okolí. Sníh mu křupal pod nohama, ostatní však spali dál. Po vykonání nutné hygieny se odebral ke kraji remízku. Opřel se o jeden ze stromů a díval se směrem odkud přišli. Na obzoru se rýsovaly městské hradby. V myšlenkách se vrátil v čase o rok zpět do doby, kdy celá jeho rodina žila klidným spokojeným životem. Nevěřícně zakroutil hlavou nad vrtkavostí osudu. Ještě jednou zkontroloval celou zasněženou rovinu před sebou. Když neviděl žádný pohyb, vrátil se pomalu zpět k ostatním.

            Posadil se na místo, kde předtím ležel, a zachumlal se do pláště. Zvrátil hlavu a skrz větve sledoval bílé mraky líně plující po obloze. Zabrán do vlastních myšlenek, tak seděl jen krátce, než jej sněhová koule přivedla zpět do reality. Zasáhla jej přímo do obličeje. Trhnul sebou a rozhlížel se, odkud tento útok přišel.

            Kalev seděl a rošťácky se na něj usmíval. Ender se uvolnil a oplatil mu úsměv. Počkal až se Kalev podívá na ostatní a hodil po něm malou sněhovou kouli. Přesný zásah do týla překvapil elfa natolik, že chvíli zůstal nehybný. Pak se ovšem otočil a mezi oběma mladíky začala sněhová bitva.

            Trvalo jen pár vteřin, než se probudily i dívky. Protože každá dostala alespoň jeden zásah, před kterým pravý cíl uhnul, zapojily se do bitvy také. Za několik okamžiků už všichni poskakovali mezi stromy a snažili se zasáhnout nejbližšího společníka sněhem. Vesele se smáli a bezstarostně pobíhali kolem.

            „Dost,“ přikázala náhle stroze Fae a všechen sníh padl k zemi, „někdo se blíží.“

            Každý si rychle našel vhodný úkryt a víla ladným pohybem ruky zahladila stopy po jejich přítomnosti. Přitisknutí k zemi u kmenů stromů čekali, co se bude dít. Deidre byla nejblíže okraji remízku a tak měla nejlepší výhled. Planina před nimi byla tichá a prázdná. Ender se začal zvedat, když v tom zachytil koutkem oka pohyb. Opět padl k zemi a až poté se pořádně podíval, co ho to vlastně tolik vyplašilo.

            Přímo ze severu mířil k remízku pár vojáků na koních. Nepohybovali se nijak rychle. Klidně projížděli krajinou a rozhlíželi se kolem sebe. Na obzoru, více na západ uviděl Kalev ze svého úkrytu další dva jezdce a Deidre, hledící směrem k městu, pozorovala další dva.

            „Hledají nás,“ zašeptala nymfa, „odtud se nedostaneme. Když počkáme až projedou a vydáme se v jejich stopách jakmile se setmí, můžeme je potkat až se budou vracet.“           

            „Bojovat s nimi nemůžeme,“ přemýšlel nahlas Kalev, „mají rozestupy, aby se vzájemně kontrolovali.“

            „A doufat, že neprohledají remízek, je naivní,“ přidala se Schea.

            „Postarám se o ně,“pronesla Fae a rozběhla se k západu. Běžela shrbená a sníh si odhazovala stranou, takže ji kryl. Vojákům to připadalo jen jako navátý sníh klamající jejich oči v záři slunce. Běžela rychle a brzy se dostala dost daleko od svých přátel.

            Namířila ruku směrem k městu a vytvořila ve sněhu pruh, který vypadal, jako vyšlapaný skupinou chodců. To stejné rychle vytvořila i směrem k západu, přímo k přímořskému bažinatému lesu. Popoběhla a udělala tuto trasu ještě delší. Pak vše překryla tenkou vrstvou sněhu. Spokojeně si prohlédla své dílo. Vše vypadalo jako cestička, kterou během dne zavál sníh.

            Doufala, že to pátrací hlídky odvede od jejich skutečného směru. Rychle se stejnou cestou vrátila k ostatním a stopy po sobě pečlivě zamaskovala. Jakmile se opět ukryla mezi stromy nebylo vůbec znát, že by někdo remízek vůbec opustil. Přikrčila se u stejného stromu jako Shea a napjatě čekala až vojáci objeví falešné stopy.

            Netrvalo dlouho a ozvalo se dvojí dlouhé zatroubení následované dvěma krátkými. Jezdci mířící přímo k jejich úkrytu změnili směr a vyrazili na západ. Stejně učinili i druzí dva. Všichni chvíli přešlapovali kolem stop vytvořených Fae. Nakonec se pět jezdců vydalo směrem k pobřeží, zatímco poslední obrátil svého koně k městu. Všichni pobízeli koně k nejvyšší rychlosti, jaké byli v hlubokém sněhu schopni.

            „Nesmíme se ve vesnici zdržet,“ promluvil jako první Kalev, když si byl jistý, že vojáci jsou dost daleko. Nebál se, že by ho zaslechli, ale prostě nechtěl pokoušet štěstí.

            „Vezmeme jen jídlo a vypadneme,“ souhlasila Shea s elfovým názorem.

            „Jakmile se dostaneme, tamhle za ten kopec,“ ukázala Reena na malou vyvýšeninu na obzoru, „budeme mimo dohled stráží na hradbách. Odtud vypadá malý, ale z druhé strany strmě klesá hluboko dolů. Musíme tam dnes v noci dojít.“

            Zbývajících šest jejích společníků pohlédlo směrem k obzoru a v očích některých se zračila nejistota a váhavost. Netroufali si odhadnout, jestli tohoto cíle dosáhnou. Ale věděli, že pro to musí udělat vše, co bude v jejich silách.

            Než vše přikryla temnotou mrazivá noc, krátili si netrpělivé čekání vyprávěním. Ender jim vyprávěl o jeho a Reenině rodině. Reena mluvila o svém zajetí. Kalev popisoval, jak se dostal k Alarikovu společenství. Fae řekla několik podrobností ze života víl temných vod.

            Konečně se na nebi objevily první hvězdy a měsíc zalil kraj svým stříbřitým světlem. Celá družina se konečně mohla vydat na cestu. Když se postavili, museli několik minut přešlapovat na místě, aby si zahřáli prokřehlé nohy. Žádní další jezdci se zatím neobjevili, tak se vypravili k nedaleké vesnici.

            Ender šel první a odhazoval sníh z cesty, aby šli co nejrychleji. Fae opět jejich stopy zakrývala. Asi po hodině chůze uviděli před sebou dřevěnou ohradu pro dobytek. Vesnice už byla blízko. Přidali do kroku a  poslední kus ušli během chvíle. Zastavili se u jednoho z domků kolem návsi.

            „Tak co myslíte,“ zašeptala Aria, „kde budou mít nejvíc jídla? Nechci okrást nějakou rodinu, co toho má málo sama pro sebe.“

            „Tamhle mají určitě jídla víc než dost,“ utěšoval ji Kalev a ukázal směrem k velkému kamennému domu na druhé straně vesnice. Z dálky nebylo jasné, jestli je to hostinec, farmářská usedlost nebo obydlí nějakého venkovského šlechtice. Ostatní souhlasili pokýváním hlavy, a tak se opatrně vydali k určenému cíli. Používali cestičky, vyšlapané během dne obyvateli vesnice, aby je nikdo nemohl odhalit.

            Přiblížili se k domu a všimli si erbu zavěšeného nad masivní dřevěnou bránou. Deidre se ušklíbla: „Šlechtic. Určitě má spižírnu plnou masa a sýra, zatímco jeho rolníci z vesnice musí počítat každé zrno.“

            „Uklidni se,“ chlácholila ji Reena, „stejně jim nemůžeme nijak pomoct.“

            „Zatím,“ procedila Shea mezi zuby a vykročila směrem k vratům. Kalev ji následoval a oba se společnou silou opřeli do jednoho křídla vrat. Nic se však nestalo. Ender se podíval na Reenu a ta na něj s úsměvem kývla. Namířili ruce proti vratům a po chvíli soustředění je pomalu zvedali nahoru, poté zase pomalu dolů až k zemi, jakoby na něco zatlačili a spustili ruce klidně podél těla.

            „Zkuste to teď,“ prohodil Ender ledabyle směrem k elfům u vrat. Ti znovu zatlačili a vrata hned povolila, jedna jejich část se pomalu otevřela. Ve světle měsíce všichni uviděli o kus dál na zemi položenou mohutnou dřevěnou okovanou závoru. Reena se zazubila na Deidre, která ji pohladila po ruce, kterou spolu s Enderem závoru odsunula.

            „Dobrá práce, vy dva,“ pochválil je Kalev a vešel do průjezdu za vraty. Ostatní ho následovali. Šli podél hlavního domu až ke dveřím na konci. Kalev nahlédl okénkem dovnitř a usmál se. „Kuchyně,“ zašeptal a vzal za kliku. Bylo zamčeno, tak uvolnil cestu Enderovi.

            Mladý čaroděj chvíli pohyboval rukou v malých kruzích až se konečně ozvalo cvaknutí a Ender otevřel dveře. Deidre vzala svůj vak a vešla do kuchyně. Následovala ji Reena a Kalev s Ariou. Ostatní zůstali venku, aby hlídali.

            Deidre zamířila k padacím dvířkům v podlaze v rohu místnosti. Doufala, že je to sklep, kde skladují většinu potravin. Opatrně je odklopila a sestoupila po schůdcích do temnoty pod sebou. Kalev našel křesadlo a lampu, takže jí po chvilce podal světlo, které odhalilo police plné potravin. Deidre rychle začala plnit svůj vak uzeným a soleným masem. Vzala také velký kus sýra. Byly to zásoby pro všechny na několik dní, ale chtěla toho vzít ještě víc. Do Ariina vaku se toho moc nevešlo. Měla v něm lahvičky od lektvarů, které odmítala vyhodit a bála se, že by je mohla něčím dalším rozbít.

            Deidre se rozhlédla po sklepě a uviděla několik prázdných pytlů od mouky poskládaných v polici. Svůj vak podala Kalevovi a začala plnit pytel. Dala do něj několik měchů medoviny. Nic jiného vzít nemohla, mléko bylo v hrncích a víno v lahvích. Pytel také podala nahoru a zhasla lampu než vylezla nahoru. V kuchyni Aria dala do pytle tři bochníky chleba a několik obilninových placek.

            S tímto úlovkem všichni rychle opustili dům a na dvoře se připojili k ostatním. Chtěli co nejrychleji pryč, nebylo ještě tak pozdě, aby měli jistotu, že všichni spí. Už byli u rohu domu, stačilo jen zahnout vpravo a po pár krocích projít bránou. Jenže v tom zaslechli blížící se kroky. Ve stájích na druhé straně dvora někdo byl a zřejmě se chystal vyjít ven. Pohledy všech strnuly na otevírajících se dveřích. Ender napřahoval ruku, aby je zbrzdil, ale Fae jej za ni chytla a odmítavě zakroutila hlavou.

            „Teď je řada a mně,“ zašeptala a rychle přeběhla dvůr přímo ke dveřím, ve kterých se za moment objevil mladík v otrhaných kalhotách a vetché haleně.

            Šokovaně hleděl na vílu, když se před ním zjevila, a zmateně se podíval i na skupinu krčící se u domu přímo proti němu. Otevřel ústa. Chtěl něco říct, ale neměl možnost. Nestihl to. Fae mu přitiskla ruku na holý krk a stiskla. Jak ho škrtila a jemu začal chybět vzduch, cítil ještě další věc. Měl pocit, jako by z něj něco vysávalo život. Jako by to dělala právě ruka neznámé krásky s krutým pohledem v očích. Rychle slábnul. Najednou se vše kolem něj ponořilo do temnoty a dál... Dál už nebylo nic.

            Jeho tělo začalo vysychat a víla stále svírala jeho krk. Vypadalo to, jako by se tělo smrsklo do svého nitra až z něj nakonec nezbylo nic než trocha prachu snášejícího se na špinavý sníh pod nohama víly temných vod.

            Fae si oprášila ruce a přeběhla dvůr zpět k ostatním. Na Kalevův nechápavý pohled odpověděla: „Já taky potřebuju jíst. Tohle,“ ukázala na pytel s jídlem, „mi moc sil nedodá na rozdíl od vás.“

            Všichni vypadali stále trochu překvapeně. Tedy až na Sheu, ta jen obrátila oči v sloup a netrpělivě popohnala ostatní: „Budeme tu čekat na Faein zákusek nebo vypadneme?“

            Dali se do pohybu. Prošli vraty a Reena s Enderem zase zasunuli závoru na její místo. Poté se rychle vydali směrem na jih k pahorku na obzoru, který byl jejich dnešním cílem. To, že Reena odhazovala sníh před nimi a Fae jím zase za nimi překrývala jejich stopy, bylo už teď zcela samozřejmé.

* * *

            Blížil se úsvit a vrch, který si určili jako svůj cíl pro tuto noc, byl již naštěstí blízko. Celá družina pochodovala celou dobu mlčky. Každý byl ponořen do vlastních myšlenek. Navíc nechtěli zbytečným mluvením plýtvat energii. Pečlivě zakrývali své stopy. Přesto se každou chvíli některý z nich otočil a ve svitu měsíce hledal známky případného pronásledování. Krajina před i za nimi však zela prázdnotou.

            Přiblížili se k pahorku a půda pod nohama jim začala mírně stoupat. Světlo hvězd sláblo a měsíc se skláněl stále více k obzoru. Kalev, Ender a Shea převzali zavazadla od Deidre, Reeny a Arie, které je posledních několik hodin nesly. Reena vystřídala Endera ve vedení skupiny a magií odhazovala sníh z cesty. Fae se však ze svého místa na konci nehnula. Celou noc šla poslední a posilněná večerní svačinkou ladnými pohyby rukou zahlazovala jejich stopy.

            Když první sluneční paprsky ozářily oblohu, stáli právě všichni na vrcholku vyvýšeniny, která z jižní strany ohraničovala plošinu pod královským městem. Reena se naposledy ohlédla, ale neviděla nic než bílé moře sněhu a za ním, na samém okraji horizontu, malou černou šmouhu – hradby města.

            „Až se tam znovu vrátíme, bude to konec všeho, co jsme doposud znali,“ zašeptala Reena a stiskla ruku Deidre, stojící po jejím boku.

            „Zvládneme to,“ usmála se na ni Deidre a pak ji strhla do závějí sněhu. Skutálely se asi třetinu svahu a uvolněně se smály. Ostatní jen nevěřícně kroutili hlavami.

            „Kde berete tu energii?“ Divil se jim Ender. „Já se bez jídla nehnu už ani o krok dál.“

            „Budeš muset, mazánku,“ usadila ho Shea, „tady jsme ještě pořád pěkně na ráně.“

            „Kdo by nás tady mohl hledat?“ odporoval Ender a začal otvírat vak, který nesl.

            „Co třeba támhle ti jezdci?“ Navrhl Kalev jednu možnost a ukázal směrem, odkud přišli.

            V dálce byl vidět remízek, který jim minulý den poskytoval úkryt a kolem něj právě projelo asi šest jezdů. Mířili k vesnici. Kdyby se podívali dál k obzoru, jistě by zahlédli skupinku pěti osob, jejichž siluety se jasně rýsovaly proti blednoucí obloze.

            „Rychle, dolů,“ vykřikla Fae a rázným pohybem ruky odhodila všem z cesty sníh, aby mohli rychle seběhnout dolů. Udělali, co řekla, a zmizeli tak z dohledu všem možným pozorovatelům. Z této strany byl kopec mnohem vyšší a strmější. Celá země se od pobřeží zvedala terasovitě až ke skalnatým horám daleko na severu. Nyní sestoupili na nižší plošinu tvořenou většinou neúrodnou bažinatou půdou. Plošina má vyvýšené okraje a zadržuje se zde voda z jarní oblevy až do pozdního podzimu. Většinou se zde zadrží i voda z vyšších plošin země a tak tu zůstávají po většinu roku jen bahnitá jezera s vysokou vodní trávou. Bezpečný přechod přes toto místo, mimo hlavní, kameny zpevněné cesty, je jen v zimě, kdy je země zmrzlá.

            „Tamhle by měla být jedna stezka,“ ukázala Aria na dlouhý hrbol před nimi.

            „Půjdeme mimo ni,“ rozhodl Ender a stal se tak terčem mnoha nechápavých pohledů. Raději to hned vysvětlil: „Cesty jsou vyvýšené a pod sněhem je jistě vrstva ledu. Mohli bychom snadno sklouznout a zranit se.“

            „To je pravda,“ souhlasila Deidre, „ale budeme se držet blízko, až se dostaneme k řece použijeme most. “ I ostatní nakonec souhlasně pokývali hlavami.

            „Hele, co takhle se na další cestě domluvit při jídle?“ Navrhla Ender a Kalev s ním souhlasil horlivým přikyvováním.

            Reena se začala usmívat a Deidre si odkašlala, aby svůj smích zamaskovala. Shea si povzdechla a Aria se rozhlížela po okolí, aby si nevšimli jejího úsměvu. 

            „No tak, nebuďte bábovky, ještě něco ujdeme. Začíná krásný den,“ oponovala Fae, ale Reena si všimla, jak jí jiskří oči.

            „Jenže ty jsi, na rozdíl od nás, jedla večer,“ zpražil ji Ender závistivým pohledem a začal rukou šmátrat ve vaku.

            „Nech to,“ plácla ho po ruce Aria, „najíme se támhle.“ Ukázala na spadlý strom na okraji malého shluku několika stromů nedaleko.

            „Tak dělejte,“ popoháněl je všechny a téměř se rozběhl k místu, na které Aria ukazovala. Fae jej předběhla, na rozdíl od něj se totiž nemusela brodit po kolena sněhem. Odstranila sníh z kmene a jeho okolí a usadila se na nejpohodlnější místo mezi dvěma větvemi. Jakmile dorazili ostatní začala malá hostina. S chutí se všichni pustili do uzeného masa s chlebem a kusem sýra. Zapíjeli vše rozpuštěným sněhem. Medovinu si chtěli schovat až na později, až budou potřebovat zahřát nebo povzbudit. 

* * *

            Trvalo jim celé dva dny než se přiblížili k pahorkům ohraničujícím konec bažinaté terasy. Ušli by to jistě za kratší dobu, ale na noc zastavili k odpočinku a přes den šli pomalou a klidnou chůzí s pravidelnými zastávkami k odpočinku a jídlu.

            Ke konci terasy měli dojít během hodiny, když se Kalev ohlédl. Měl zvláštní pocit, že se děje něco, čeho by si měl být vědom. Přelétl pohledem krajinu za jejich zády, ale nic neobvyklého neviděl. Už se chtěl otočit zpět, když v tom to záhlédl. Zprvu si myslel, že vidí jen převalující se sníh, ale když pořádně zaostřil ztuhl zděšením. Na samé hranici jeho elfího vidění se pohybovalo něco velkého bílého jejich směrem.

            Zastavil se a upřeně hleděl tím směrem. Snažil se rozeznat, co to je. A pak mu to došlo.

            „Jezdci,“ zašeptal a otočil se k ostatním. „Jezdci,“ zopakoval hlasitěji.

            Všichni se po něm ohlédli, ale jen Aria s Sheou svým elfím zrakem viděly to, co on.

            „To jsou poslové,“ upozornila Shea, „ti se maskují podle situace. Proto mají bílé koně i uniformy. Musíme si pospíšit a najít někde úkryt. Jedou po cestě a ta se stáčí tímto směrem.“

            Reena se nadechla a jedním pohybem ruky odstranila sníh až k místu, kde se půda mírně zvedala a pak náhle lámala dolů k další terase. Rozběhli se vytvořeným korytem. Do cesty se jim však postavila překážka. Svah nebylo možné sejít. Vlastně to ani svah nebyl, spíš útes.

            „Zřejmě došlo k sesuvu,“ uvažoval Ender. „Jel jsem jednou na jih s otcem po tamté cestě a nic takového kolem nebylo.“

            „To je jedno, musíme se dostat dolů. Ať už se stalo cokoliv, stalo se, a my si s tím musíme poradit,“ bručela nevrle Deidre a rozhlížela se po nejbližší schůdné trase.

            Mohli se dát vlevo a použít kamenitou cestu, která sesuv zastavila a byla tedy neporušená. Jenže ztratili by čas cestou přímo do cesty poslům a nemuseli by včas najít úkryt. Kdyby šli vpravo vzdálili by se jezdcům, ale sesuv se táhl až k řece a ta v těchto místech nikdy nezamrzala. Nedostali by se přes ni.

            „Nemůžeme ztratit zbytek dne ukrýváním, musíme se dostat dolů,“ naléhala Shea, které se představa promarněného času nelíbila.

            Reena se naklonila k Enderovi a o něčem se chvíli bavili. Nakonec však Ender odmítavě zakroutil hlavou a Reena zklamaně svěsila ramena.

            „Co se děje?“ Vyzvídala Deidre.

            „Reena chtěla vědět, jestli bychom společně dokázali snést všechny dolů,“ vysvětlil Ender.

            „A šlo by to?“ Reagovala nedočkavě Fae.

            „Bohužel ne,“ odvětila Reena, „mohli bychom vás sevřít moc silně a ublížit vám nebo vás dokonce zabít nebo naopak bychom vás drželi moc slabě a spadli byste.“

            „Škoda,“ hlesla Aria zklamaně.

            „Hele, nemůžeme tu jen tak stát a klábosit,“ vyhrkla Shea, „poslové mají rychlé koně, sníh je zpomalí jen trochu. Ještě pár minut tu budeme čekat a oni se dostanou na dohled.“

            Kalev stál s pohledem upřeným k cestě a sledoval přibližující se jezdce. Otočil se k ostatním.

            „Musíme se rozhodnout kudy dál,“ řekl rozhodným hlasem elfí bojovník.

            Nastala chvíle ticha, kdy se všichni rozhlíželi na všechny strany a lámali si hlavu, jak z této situace ven. Nakonec to vyřešila Fae, která několika pohyby vytvořila pod srázem velkou hromadu sněhu a aniž by musela něco říct, Shea se postavila k okraji a skočila dřív, než jí v tom někdo zkusil zabránit.

            Propadla se hluboko do vytvořené závěje a víla hned přebytečný sníh odstranila. Shea se zvedla a zbylým sněhem se brodila dál od srázu.

            „Je to dobrý,“ zavolala nahoru, „když skočíte po nohách, tak se vám nic nestane.“

            Fae opět vytvořila vysokou závěj a tak se dostali postupně dolů všichni. Trvalo to však dlouho a tak se jezdci až nebezpečně přiblížili. Když skákala Fae jako poslední, byly už tak blízko, že jistě nebyl problém, aby ji spatřili.

            Terasa, na které se nyní nacházeli byla kopcovitá. Každé návrší, kterých tu byly desítky blízko sebe, bylo pokryto domky vesničanů. Kamenitá cesta se kousek od srázu ztrácela, protože zde již nebyla zapotřebí. Celá plocha terasy byla mírně zkosená a tak veškerá voda stékala mezi kopci do některé z malých říček, kterými byla tato část země protkaná.

            „Kudy se vydáme?“ Zeptal se Ender když ze sebe otřepak veškerý sníh.

            „Měli bychom jít přímo na jih, ale tady mezi kopci bude obtížné hlídat jezdce. Mohou se nám kdykoliv objevit za zády,“ uvažoval nahlas Kalev, zatímco Reena si prohlížela krajinu okolo.

            „Vydáme se na jihozápad, zítra touhle dobou bychom tak měli dojít do jedné vesnice,“ navrhovala Shea, „znám tamní vesničany. Jednou jsem jim pomohla. Vždycky mě rádi vidí. Můžeme si tam odpočinout a sehnat zásoby na další cestu.“

            „To zní rozumně,“ odtušila Deidre a čekala, co na to ostatní.

            Reena však vypadala duchem nepřítomná a Aria se tvářila tak, že bylo zřejmé, že je jí jedno kudy půjdou, hlavně když už se konečně hnou z místa. Přešlapovala z místa na místo, aby se zahřála, a pokukovala po svém vaku na Kalevově rameni. Nejspíš by si ráda dala trochu lektvaru, kterou ještě měla. Ostatní se dívali na kopce před sebou a pak jeden o druhém pokrčili rameny a nedbale kývli hlavou.

            „Reeno?“ Oslovila mladou čarodějku opatrně nymfa. „Děje se něco?“

            Reena sebou trochu trhla a zmateně se podívala na Deidre. „Já... Měla jsem pocit, že jsem někoho zahlédla, ale asi se mi to jen zdálo.“

            Kalev pomalu přelétl pohledem celou krajinu před nimi a odmítavě zakroutil hlavou.

            „Tak dobrá, půjdeme, jak jsi navrhovala, Sheo,“ uzavřela vše nakonec Deidre, „veď nás.“

            Ender se postavil do čela řady a uvolňoval jim cestu. Hned za ním šla Shea, aby jej správně směrovala. Ostatní se seřadili za ně, Fae řadu jako vždy uzavírala.

* * *

            Cesta jim ubíhala klidně. Zrovna obešli další kopec, když Shea ukázala na vrch, který se jim objevil před očima. „To je ono, tam je vesnice, do které míříme.“

            Pokračovali v cestě. Najednou se jim šlo lépe, když měli svůj cíl na očích. Kopec už měli jen několik desítek kroků před sebou, když se proti nim vyřítila zpoza kopce skupinka deseti jezdců. Všichni měli velké silné koně, kteří byli zřejmě vyšlechtěni z některého horského plemene. Těžké černé zimní pláště pleskaly o boky zvířat, kterým pohyb ve sněhu nečinil příliš velké obtíže. Pod pláštěm byla na každém vidět tmavá zbroj a v rytmu pohybu koní se u boku všech pohupoval meč nebo dvoubřitá sekyra.

            Ani jedna skupina neměla možnost se té druhé vyhnout. Jezdci tasili zbraně a rozestoupili se, aby mohli pěší skupinu obklíčit. Deidre, Kalev a Shea tasili meče. Ender a Reena si uvonili ruce zpod plášťů a postavili se zády k sobě. Rozhodli se nepustit nikoho z útočníků za ně, aby družině vpadli do zad. Fae stála uprostřed celé skupiny připravená znesnadnit jim na poslední chvíli cestu. Aria se přehrabovala ve svém vaku, nikdo nevěděl, co tam zrovna teď hledá.

            „Nezraňte koně,“ přikázal Kalev ostatním, „budou se nám pro další cestu hodit.“

            „Všichni k zemi!“ Vykřikla Fae a zvedla do vzduchu sněhové mračno. Koně se náhlé překážky lekli. Někteří jen zastavili a bezradně přešlapovali na místě, jiní se začali plašit a jejich jezdci měli hodně práce s tím zabránit jim v útěku.

            Všech sedm poutníků přikrčených k zemi přikryly závěje sněhu. Jakmile jezdci opět viděli, nebylo po chodcích ani stopy. Zmateně se rozhlíželi a někteří ještě stále uklidňovali své koně.

            „Tamhle jsou,“ ukázal jeden z ozbrojenců na hromadu sněhu vlevo od nich, „dejte pozor, nejspíš s sebou mají čaroděje.“

            Jezdci pomalu zamířili k nápadnému hrbolu před nimi. Shea tlumeně vykřikla, když jí jeden kůň málem šlápl na ruku. Ještě chvíli čekali. Aria začala mít pocit, že nemůže dýchat a chytila Kaleva křečovitě za ruku.

            „Ještě chvíli vydržte,“ zašeptala Fae s rukama namířenýma nad jejich hlavy, aby je sníh zcela nezasypal, „jakmile budou za námi získáme výhodu překvapení. Hlavně je zabijte všechny.“ Pak se naklonila k Reeně a něco si s ní domlouvala. Jamile čarodějka souhlasila zhluboka se nadechla a prudce vyrazila vzhůru. Jezdcům, bodajícím do hromady sněhu za celou skupinou, se za zády zvedlo další mračno sněhu, které Reena odtlačila přímo na ně.

            Koně se začali plašit a jezdci neviděli nic než sněhové vločky vířící všude kolem nich. Se zbraněmi v rukou se snažili prohlédnou bílou tmu. Prvního jezdce uhodil Kalev naplocho mečem do hlavy a stáhl ho z koně, který hned splašeně odběhl. Dalšího probodla Shea, když se jen tak tak vyhnula jeho sekyře, kterou máchal kolem sebe. Také jeho kůň utekl, jakmile jej už nikdo pevně netahal za uzdu. Ostatní byli zlikvidováni podobným způsobem za vydatné Deidřiny pomoci.

            „Dost!“ zakřičel Kalev a sníh pomalu klesl na zem. Závěje ukryly mrtvá těla, mezi kterými stáli Kalev, Shea a Deidre. Všichni tři se usmívali na Reenu a Endera, ti měli za úkol zastavit kohokoli snažícího se o útěk. Mezi nimi Fae trochu unaveně prohodila: „Mám hlad. Nikdo živej nezůstal, co?“

            Kalev se ohlédl, jestli od místa boje nevedou koňské stopy nebo jestli se pod sněhem někdo nehýbá, ale mohl jen odmítavě zakroutit hlavou. Pak najednou ztuhl a zůstal ohromeně zírat na Ariu stojící úplně vzadu. Elfka měla zavřené oči a ruce mírně rozpažené, dlaně asi ve výšce pasu. Kolem ní klidně postávalo všech deset koní.

            „Každý si vemte jednoho,“ řekl Kalev jen tak nahlas, aby ho slyšeli ostatní a přitom nenarušil Ariinu koncentraci.

            Rozešli se pomalu ke zvířatům, která se klidně procházela nebo postávala v nepravidelném kruhu, jehož středem byla mladá elfka. Kalev popadl za uzdu dva koně a ostatní si vybrali po jednom. Posledního koně si zvolila Reena, její volba padla na velkého bílého hřebce s černou hřívou, právě tato neobvyklá kombinace ji zaujala.

            Ve chvíli, kdy čarodějka vzala do ruky uzdu, se Aria vyčerpaně sesula k zemi a koně sebou začali neklidně škubat a hrabali kopyty ve sněhu. Ti, které nikdo nedržel se v okamžiku rozutekli.

            Kalev došel i s koňmi k Arii klečící v závěji. Deidre předala svého koně Reeně a šla mu pomoci. Ten jí předal uzdy a šel zvednout mladou elfku. Opatrně ji vzal do náruče a posadil do sedla klidnějšího zvířete. Upravil si třmeny a vyhoupl se do sedla hned za ni. Nechtěl riskovat, že kvůli vyčerpání spadne. Od nymfy si vzal uzdu druhého koně do ruky, zatím ho povede za sebou.

            Jakmile nasedli i ostatní, vydali se volným krokem dál, směrem k nedaleké vesnici.

Strážné hory

Cestičkou, vyšlapanou v hlubokém sněhu, se pomalu blížili k vesnici. Skupina asi patnácti obydlí stála ve dvou soustředných kruzích kolem maličké návsi na samém vrcholku kopce. Vnitřní domy měly většinou kamennou podezdívku a byly velmi prostorné. Vnější kruh tvořily převážně hospodářské budovy a dřevařské dílny. Skvělým zpracováním dřeva byl tento kraj pověstný.

Jako první vjela na náves Shea. Rozhlédla se a překvapeně se otočila k ostatním. Z několika komínů sice stoupal slábnoucí dým, ale venkovní okenice byly zavřené a před prahy domů byl navátý sníh.

„Co se děje?“ Zeptala se Deidre elfky, jakmile zastavila koně vedle ní.

„Nevím,“ pokrčila rameny Shea, „vypadá to, že tu nikdo není.“

„Nemyslíš si, že jsou mrtví, že ne?“ Zachvěl se nepříjemným očekáváním Ender a rozhlížel se na všechny strany.

Shea mlčela, místo odpovědi seskočila z koně a vykročila k nejbližším dveřím. Sotva však vkročila na zápraží, věděla, že něco není takové, jak vypadá. Znovu se pečlivě rozhlédla po okolních domech a v tom to uviděla. Okenice sice byly zavřené, ale v této části země nebyli bandité ničím neobvyklým, takže lidé na bezpečnost svých domovů velmi dbali. V této vesnici to dělali formou uzounkých průhledů mezi prkny těsně pod střechou. Za normálních okolností byly ucpány prkny, ale nyní si elfka všimla, že se na několika místech štítu protějšího domu něco kovově leskne. Byl to odraz slunce na hrotech šípů.

„To jsem já, Shea,“ zavolala a vystoupila ze stínu zápraží na volné prostranství, „to jsou moji přátelé. Nemáte se čeho bát. Dermot mne zná, chci s ním mluvit.“

Její hlas se nesl okolním tichem, aniž by vyvolal nějakou odezvu. Kalev se na Sheu nervozně díval. Také ostatní se začali mírně ošívat a očima bedlivě sledovali domy a holé keře mezi nimi. Pak se vše změnilo.

Nejdříve to bylo jen tiché zavrzání dřeva. Pak zašustění větví stromů na vzdáleném konci návsi. Nakonec tlumené kroky v domech. Hned poté se rozrazili dveře několika domů a na náves se vyhrnulo několik ozbrojených mužů. V jejich čele šel mohutný čtyřicátník v kožešinovém plášti, u pasu se mu houpala dvoubřitá sekera.

„Sheo, co tě sem přivádí na koních Kaneových chlapů?“ Promluvil muž hlubokým, mírně chraplavým hlasem, a přísně na skupinku návštěvníků zahlížel.

„Buď zdráv, Dermote. Rádi bychom na chvíli využili pohostinnosti tvé vesnice,“ odvětila elfka a dívala se muži zpříma do očí, „Potřebujeme si jen odpočinout a nakrmit koně. Už nechtěli nosit své pány, tak jsme jim od nich pomohli.“

Muž ještě chvíli tvrdě hleděl na ženu před sebou a pak se rozesmál. Tím se uvolnila atmosféra a ostatní vesničané se rozešli. Někteří se vydali zpět do domů, aby pomohli ostatním z úkrytů. Jiní pomohli cestovatelům sesednout a odvedli zvířata do stodoly ke žlabu se senem a ovsem.

Dermot je pozval do největšího z domů. Kamenná podezdívka a prkenná podlaha vystlaná ušlapanou slámou zabraňovali mrazu proniknout do domu v plné síle. Zbytek domu byl dřevěný a velmi dobře postavený, mezi trámy nepronikl ani slaboučký vánek. V ohništi uprostřed vesele praskal oheň a nad ním se v kotlíku vařilo jídlo. Světnice byla plná lahodné vůně, ale při bližším pohledu bylo zřejmé, že se teprve před chvílí začalo připravovat.

Jakmile Shea překročila práh domu, vrhla se k ní asi osmiletá hubená dívka s dlouhým copem zrzavých vlasů. Děvčátko objalo Sheu kolem pasu a vyčítavě spustila: „Dlouho jsi tu nebyla, Sheo. Proč ti trvalo takovou dobu, než ses sem vrátila. Stýskalo se mi!“

„Taky jsi mi chyběla, Mono,“ chlácholila dívenku elfka a zvedla ji do náruče. Mona ji ovinula ruce kolem krku a nechala se odnést ke stolu.

„No tak, Mono,“ spustila přísně žena stojící u kotlíku nad ohništěm, „nech ji vydechnout, sotva přijela. V tomhle počasí to musela být hrozná cesta.“

„To je dobrý,“ kývla na ženu Shea a posadila se a lavici s děvčátkem v náruči. Holčička se jí uvelebila na klíně a zvědavě si prohlížela Sheiny společníky.

Dermot se usadil ke stolu na velkou pohodlnou židli a pokynu ostatním, aby se přidali. Jakmile se vmáčkli na dvě lavice kolem stolu, spustil: „Jsem něco jako vůdce této vesničky. Patříme mezi vesnice spadající pod královskou správu. Nechávají nás být pokud platíme daně a plníme své pracovní povinnosti. Protože moje dřevořezby jsou nejlepší, tak to tu vedu já. Až se najde někdo lepší tak to převezme.“

Muž se na chvíli odmlčel a pak si povzdechl: „Už aby to bylo. V zimě se lidi vždycky začnou hádat kvůli každé prkotině a po mě chtějí, abych je rozsoudil,“ pak mírně zatřásl hlavou, aby zahnal chmurné myšlenky a pohlédl upřeně na elfku, „tak, koho jsi to k nám přivedla?“

Shea si odkašlala a postupně představila všechny své přátele. Dermot každému kývl na pozdrav, jen u Fae se zarazil a rychle sklopil zrak. Víla už byla na tyto reakce zvyklá, takže ji to moc nepřekvapilo. Dál zpříma seděla na lavici mezi Sheou a Kalevem a zvědavě si prohlížela světnici.

Místnost zaplňovala stále silnější vůně vařeného jídla. Než bylo hotové a každý překvapeně pohlédl na plnou misku vařeného masa se zeleninou a velké bochníky a kusy sýra na stole, Shea s vydatnou pomocí Deidre a Reeny pověděla Dermotovi velmi stručně o jejich cestě na jih. Zatajily, že je Reena čarodějka-zlodějka a že jedou do pevnosti, kde jsou ostatní zloději drženi. Dermot se jih na nic víc než, co mu byly ochotny říct, nevyptával. Věděl, že znát moc by mohlo být nebezpečné.

„Takže míříte k pobřeží,“ pronesl zamyšleně Dermot po chvíli ticha, „to budete muset projít přes Strážné hory. Nebo míříte do Kupeckého městce? To byste se horám mohli vyhnout.“

Kalev zavrtěl odmítavě hlavou a pochmurně pronesl: „Musíme přes hory. A v tomhle ročním období se nemůžeme vydat jinudy než Velkým průsmykem.“

„Tak to budete mít velké štěstí, pokud na vás na druhém konci nebudou čekat vojáci,“ odtušil Dermot a napil se medoviny, kterou právě všem nalila jeho žena.

„Tebe chytnou vojáci?“ Zeptala se malá Mona a vyděšené oči upírala na Sheu.

„Neboj se, mě nikdy nechytnou,“ ujistila ji s úsměvem elfka. Potom se podívala na Dermota a zeptala se: „Mohli by nám tvoji lidé pomoci? Potřebujeme oblečení, nářadí a pár menších věciček, co tu děláte. Nádobí nebo něco takovýho. Všechno vrátíme než bude jarní trh.“

Dermot na ni překvapeně hleděl. „Na co vám to bude?“

„Na koni budeme i s menším nákladem rychlejší než kdybychom šli pěšky. Ve správném oblečení a s patřičným vybavením se můžeme před vojáky vydávat za řezbáře a truhláře. V zimě jedeme za příbuznými do jedné z pobřežních vesniček. Nemůžou tam znát každého, takže by nám to mohlo vyjít.“

Nastala chvíle ticha, kdy vesnický vůdce přemýšlel. Pak jen mlčky pokýval hlavou, vypil zbytek medoviny ze svého poháru a vstal od stolu. Tiše něco pověděl své ženě a pak oba vyšli ze světnice. Ostatní popíjeli medovinu a trochu zaraženě se dívali jeden na druhého. Nikdo však nic neřekl. Jejich myšlenky kroužily kolem Sheina plánu, někteří přemýšleli, co Dermot dělá. Znala ho jen Shea a Ender s Fae se nemohli zbavit jisté nedůvěřivosti vůči tomuto mohutnému truhláři.

Netrval to však dlouho a Dermot vstoupil do místnosti s plnou náručí různého náčiní. Za ním šli dva dospívající chlapci a nesli několik malých truhliček, vyřezávaných číší, džbánků a misek. Než stačil všechno složit na stůl, vešla jeho žena s hromadou oblečení v rukách. Také ji následovali dva chlapci nesoucí další pláště, haleny, vesty a kalhoty.

Když mladíci místnost zase opustili ukázal Dermot rozmáchlým gestem na vše, o co si před chvíli Shea řekla: „Bude to stačit?“

Elfka překvapeně zamrkala a kývla: „To bude určitě stačit:“

Příští hodinu se probírali šatstvem a zkoušeli, co komu nejlíp padne. Nakonec měli Kalev s Enderem na sobě jednoduché kožešinové kalhoty, hrubou halenu, vlněnou vestu a těžký zimní plášť. Ender se rozhodl chránit si hlavu proti mrazu kožešinovou čepicí, zatímco Kalev si omotal kolem hlavy širokou šálu, takže mu z obličeje byly vidět pouze oči. Ženy si všechny navlékly vlněné krátké kalhoty, dlouhou halenu, přes kterou si vzaly dlouhé teplé šaty a praktickou zástěru, v jejíchž kapsách mohli ukrýt například dýku. Teplo jim zajistily stejné pláště jako mužům. Vlasy ukryly pod šátky, přes které ovázaly šálu nebo je překryly kožešinovou čapkou. Své oblečení sbalili do sedlových brašen, na ně dali nářadí a výrobky, které jim Dermot půjčil.

Takhle připravení opět odložili své přestrojení a využili Dermotovy pohostinnosti na celou blížící se noc. Ulehli v hlavní světnici, zatímco Dermot se ženou šli spát do své ložnice, kterou tvořila malá zadní místnost jejich domku. Mona odmítla spát ve své posteli, nechtěla se od Shei hnout. Víla temných vod sice svým nezvyklým vzhledem naháněla dívence trochu strach, ale ne tolik, aby ji odloučila od elfky.

Najedení, odpočinutí a převlečení za obyčejné vesničany putující k příbuzným se druhý den všichni vydali na koních opět na cestu. Dermot je nabádal, ať radši zvolí delší cestu kolem hor, ale oni se nenechali zviklat. Nevěděli kolik mají času, než začne obleva a do krajiny se vrátí čilý ruch královských poslů, vojáků pochodujících ze zimovišť na pohraniční stanoviště, výběrčích daní putujících od vesnice k vesnici a banditů olupujících obchodníky kočující z trhu na trh.

To by jim překazilo plán na osvobození ostatních čarodějů-zlodějů. Nyní by stráže nemohli očekávat posili, protože všechny pevnosti mají přes zimu jen minimální posádku. Po oblevě by se to však rychle změnilo. Proto se vydali přímou cestou k Velkému průsmyku ve Strážních horách.

* * *

Trvalo další dva dny než vyjeli na mohutný val tvořící hranici plošiny a na obzoru se objevily mohutné tmavé obrysy vysokých hor. Poslední plošina, jejíž vzdálenou hranici tvořily z části právě Strážné hory byla mírně skloněná směrem k moři. Koně na ní našlapovali velice opatrně. Dlouhé klesání pro ně nebylo zřejmě příjemné. Nikdo však nespěchal, nepopoháněli je k vyšší rychlosti. Neradi by tím vzbudili pozornost.

Každou hodinu se silueta hor zvětšovala. Stejně tak rostli v každém z dobrodruhů napětí a nervozita. Při každém hlasitějším zvuku sebou některý z nich polekaně škubl a nebylo chvíle, kdy by se alespoň jeden ze skupiny neotáčel v sedle na všechny strany, aby zkontroloval okolí.

Nebe bylo bez mráčku a sníh odrážel pichlavé sluneční paprsky. Aria rozdělovala potravu, kterou jim Dermotova žena přibalila. Stále na ní byla znát únava, ale už mohla jet na koni sama. Kalev ji sice nutil odpočívat při každé zastávce, ale ona odmítala.

„Nejsem unavená, Kaleve,“ vysvětlovala když mu podávala kus chleba a on ji nabádal, aby se pořádně zabalila do pláště a nevysilovala se, „moc vznešených jsem použila poprvé. Už vím, proč mi otec říkal, že je to jako zemřít. Bylo to, jako bych částečně opustila svoje tělo a byla zároveň i ve všech těch koních, abych je ovládla. Podle otce chvíli potrvá než se vše ve mně zase usadí na své místo, ale nepotřebuju žádné zvláštní zacházení.“

„Stejně tě budu hlídat,“ nenechal se přesvědčit mladý elf a s úsměvem se zakousl do svého přídělu.

„Klidně si hlídej,“ zamručela pro sebe Aria, „ale buď při tom zticha.“

„Ale no tak,“ chlácholil ji Kalev, objal ji kolem ramen a přitáhl  blíž k sobě. Elfka se začervenala a položila mu hlavu na rameno.

S večerním chladem přišlo také sněžení. Rozhodli se zůstat na místě a dál pokračovat až ráno. Seděli pod velkým stromem, který je chránil před vločkami snášejícími se z nebe. Rozdělali oheň a Ender si vzal první hlídku.

Deidre se láskyplně přitulila k Reeně a jejich příkladu se držely také Fae s Sheou a dokonce i Aria se přitiskla ke Kalevovi mnohem víc než dřív. Byl tím překvapen, ale rozhodně ne nepříjemně. Ender se na ně závistivě zahleděl, pak se radši otočil a upřel svůj pohled do temnoty mimo kruh světla ohně.

V noci se nic nestalo. Sníh padal až do rána, ale jejich koně neměly problémy klidně jít dál. Cesta všem ubíhala rychle. Povídali si, probírali plány na další cestu a někteří snili o budoucnosti, která je čeká, pokud dokáží tuto pouť šťastně završit osvobozením všech zlodějů.

Následujícího večera zastavili u úpatí prvních skalisek Strážných hor nedaleko vstupu do Velkého průsmyku. Utábořili se v jeskyni, na kterou náhodou narazila Fae, když se šla projít, aby přemohla hlad, který ji začínal trápit. Čekala je jedna z nejtěžších částí jejich cesty. Průsmyk byl v zimě nebezpečný. Stezku pokrýval led a ze skalisek nad ní často padaly laviny strhávající s sebou i menší kamení.

Navíc na vrcholcích dvou hor tyčících se nad průsmykem stály vojenské pevnosti. Jejich posádky hlídaly převážně pobřeží, ale od doby, kdy čarodějové vytvořili průchod středem hor, měly na starosti také dohled nad ním. K ruce jim byla malá strážnice na druhé straně průsmyku. Tamní vojáci mohli na smluvený signál rychle zatarasit průsmyk a zkontrolovat všechny, kdo jím chtěli projít.

„Bude bezpečnější koně průsmykem provést,“ navrhl Ender a všichni souhlasně přikyvovali.

„Hlavně se musíme pečlivě připravit na zvědavé otázky stráží,“ upozornila důrazně už po několikáté Shea.

„Jedeme do Sluneční lhoty,“ spustila Reena naučené odpovědi.

„Průsmykem to bylo kratší než kolem hor,“ navázala na ni Deidre.

„Musíme se vrátit do jarních trhů,“ pokračovala Aria a žvýkala při tom kus chleba.

„Jsme řezbáři za Hernovy vrchoviny,“ přidal se Kalev.

„Z malé vesničky, ani nemá jméno, my jí říkáme Grastův vrch,“ doplnila Fae.

„Jsme příbuzní a jedeme k mojí sestřenici Lorett s dary pro prvorozené dítě,“ uzavřela vše Shea.

Všichni souhlasně přikyvovali a bezhlesně si opakovali některé další podrobnosti, na které se jich mohli stráže zeptat. Po vydatné večeři se uložili k spánku. Jeskyně je chránila před venkovním mrazem a byla tak malá, že ji oheň rozdělaný u vchodu dokázal celou vyhřát. Hlídku si vzala Fae a bděla celou noc, protože její hlad ji velmi zneklidňoval.

Do průsmyku vstoupili s prvními paprsky slunce. Koně opatrně našlapovali na ledem pokrytou skálu a nervozně se dívali na skaliska tyčící se po obou stranách stezky. V teplých měsících byla cesta dost široká pro dva vozy vedle sebe, ale  teď z ní byla jen úzká cestička po obou stran zasypaná sněhem.

Předpokládali, že jim průchod na druhou stranu zabere asi půl dne. Ale v cestě jim stála překážka. Zhruba v polovině průsmyku před několika dny spadla lavina. Sníh byl zmrzlý a ošlehaný větrem, takže tvořil vysokou, ale ne příliš silnou hráz. S použitím magie by ji překonali snadno, i kdyby postupovali opatrně a neriskovali další sesuv.

Nebyli si však jistí, jak je to přesně s možností stráží vidět do průsmyku. Podle Endera někteří tvrdili, že stráže vidí jen oba konce průsmyku, ale samotnou cestu uvnitř ne. Jiní zase říkali, že vojáci z pevností vidí na celou stezku a vědí o všem, co se děje po celé její délce. Tak místo magie raději použili tu trochu nástrojů, co dostali od Dermota.

Rozdělili se na dvě skupiny po třech, Fae se držela opodál a hlídala koně. Ve společnosti zvířat nebyla tolik nervozní jako v blízkosti svých přátel. Shea, Kalev a Aria se pustili do práce jako první. Pomocí dlát Kalev a Shea odsekávali kusy zmrzlého sněhu a Aria to za pomoci největší z dřevěných misek odhazovala na kraj cesty.

Když vytvořili menší otvor vedoucí skrz zábranu vyměnili se. Ender a Deidre se chopili dlát a Reena si při odstraňování odsekaného sněhu pomáhala magií tak nenápadně, že si toho nevšiml ani Kalev, který ji bedlivě pozoroval.

Slunce se už začalo sklánět k západnímu obzoru, když konečně mohli provést koně na druhou stranu sněžné hráze, ze které po jejich usilovné práci zůstala provizorní brána. Únava byla na všech znát a Shea, která pracovala jako poslední s dřevěnou mísou si třela o plášť mrazem červené ruce.

Prošli poslední mírnou zatáčkou a před nimi se otevřel výhled na planinu za průsmykem ozářenou posledními paprsky zapadajícího slunce. Zbývalo několik posledních kroků, aby se dostali ze stísněného prostoru mezi dvěma skalními masivy. Únavu vystřídala nedočkavost. I jejich kroky se staly odhodlanější, protože se všichni těšili na odpočinek v sedle koní.

Stačilo jim však pouhých několik kroků za hranici Strážných hor a poznali, že pořádné problémy je čekali až zde. Ze stínu hor vystoupila skupina vojáků z nedaleké strážnice. Tři na ně mířili kušemi a dalších pět mělo v rukou tasené meče a bojové sekery. Koně neklidně zaržáli a Reena se neklidně ohlédla na své přátele.

Eskorta

Skupina vojáků se nepřátelsky mračila. Své zbraně drželi v rukou zkušeně a nikdo z jezdců stojících proti nim nepochyboval, že nebudou váhat je použít. Nebylo možné dostat se z této situace, aniž by několik z nich nedošlo k úhoně. Fae byla vyčerpaná dlouhým hladověním a Ender s Reenou by všechny vojáky jen těžko zvládli. Nezbývalo než se z toho pokusit dostat klidnou cestou - pomocí lží.

Ender si stáhl šál uvázaný přes obličej a rozhlédl se nejprve po vojácích a pak po svých společnících.

Zhluboka se nadechl než promluvil klidným, pevným hlasem: „Jmenuji se Aric a toto jsou mí příbuzní. Dopustili jsme se snad nějakého zločinu? Nevěděl jsem, že je zakázané procházet průsmykem.“

Někteří vojáci se po sobě úkosem podívali, ale zbraně k zemi nespustili. Muž stojící v jejich středu vystoupil o krok před ostatní a s pohledem upřeným na Endera odpověděl: „Průjezd zakázán není, ale je pod přísnou kontrolou. Odkud jste a kam jedete?“

„Jedeme k naší sestřenici. Vezeme dary, protože se jí narodilo první dítě,“ reagoval bez rozmýšlení Ender, „museli jsme vyjet nyní, abychom se do prvních trhů vrátili domů, na Hernovu vrchovinu.“

„Jak se vaše sestřenice jmenuje?“ vyptával se dál voják a stále nevydal rozkaz sklonit zbraně.

„Je to Lorett ze statku nedaleko Sluneční lhoty,“ odvětil Ender a hleděl strážnému, pravděpodobně kapitánovi tohoto oddílu, zpříma do očí.

„Ze kterého statku?“ zněla další otázka, „kolem lhoty je jich mnoho.“

„Nevím jestli má ten statek jméno,“ pokrčil rameny Ender, „ale Lorettin manžel se jmenuje Darhan.“

Plácl první jméno, které jej napadlo, a doufal, že nikdo z vojáků z té oblasti nepochází. Zpátky už nic z toho, co řekl, vzít nemohl. Zbývalo jen doufat, že jim jeho lži projdou a vojáci je konečně pustí dál.

„Hmmm, Darhan,“ zamručel voják a pootočil hlavu směrem k postaršímu muži s kuší v ruce, „Gerolde, znáš někoho toho jména?“

Muž zamítavě zakroutil hlavou a promluvil tichým drsným hlasem: „Nic mi to neříká, pane. Ale v posledních letech hodně statků změnilo majitele. Je možné, že tenhle Darhan přišel ke Sluneční lhotě nedávno. Už jsou pryč doby, kdy se tam všichni navzájem znali, pane.“

„No dobrá,“ promluvil kapitán a zasunul svůj meč zpět do pochvy u pasu, „skloňte zbraně.“

Když jeho muži splnili rozkaz, Enderovi a jeho společníkům se viditelně ulevilo. Vojáci to však přičítali pouze strachu nevinných vesničanů ze zbraní. Jejich historce uvěřili, takže nikoho nenapadlo přičítat jejich viditelné pookřání něčemu jinému.

„Vybrali jste si docela nebezpečnou trasu,“ spustil kapitán, tentokrát už přátelštějším tónem, „cesta za průsmykem se vine mezi jezírky a bažinami. V zimě je hodně nebezpečná. Některé bažiny pokrývá jen tenký led, takže stačí jeden chybný krok a pozře vás zem.“

„To jsme netušili,“ reagoval Ender a zatvářil se ustaraně, „Můj strýc, Lorettin otec, touto cestou vždy jezdil na přístavní trhy. Nikdy o bažinách nevyprávěl, takže jsme tuto cestu považovali za rychlou a bezpečnou. Děkujeme za upozornění, budeme obezřetní.“

Kapitán pokýval hlavou a usmál se, což Endera docela zneklidnilo. Ohlédl se na své chlapy, jakoby čekal, koho napadlo totéž, co jeho a pak spustil: „Máte štěstí. Moji muži a já jsme se chystali na cestu do města pro zásoby právě když přišlo hlášení, že průsmykem někdo prochází. Většinu cesty máme tedy společnou. Postaráme se, abyste se se svojí rodinou dostali bezpečně k hlavní pobřežní cestě.“

Ender měl pocit, že jej právě někdo polil pořádnou dávkou ledové vody. Vojenský doprovod, to bylo to poslední, co potřebovali. Rychle přemýšlel, jaké mají možnosti, ale moc jich nenašel. Vlastně žádnou, kromě přijmutí této, podle kapitána šlechetné, nabídky.

„Jistě budu mluvit za všechny, když povím, že jsme velmi překvapení vaší nabídkou,“ promluvil a doufal, že v jeho hlase zaznívá víc překvapení než zoufalství, které pociťoval, „mé sestry a švagrové se jistě budou cítit bezpečněji v doprovodu vojáků, kteří tento kraj znají.“

Reena po bratrových slovech souhlasně pokývala hlavou a byla ráda, že její obličej z větší části zakrývá tlustá vlněná šála. Vojáci by si její rozčílením zčervenalé táře mohli vysvětlit i jinak. Fae na okamžik strnula a z hrdla se jí vydralo tiché zoufalé zaúpění, které zaniklo v záchvatu předstíraného kašle Shei, sedící na koni hned vedle víly.

„Koně bývají bažinami zneklidnění,“ pronesl kapitán a poplácal Reenina koně po krku, „bude bezpečnější když půjdete, tak jako moji muži, pěšky. Dámy samozřejmě mohou zůstat v sedlech, moji muži jejich koně bezpečně provedou.“

Po těchto slovech se vojáci rozešli ke koním dívek a uchopili je za uzdy. Ender a Kalev sesedli a zaúpěli, když se postavili na nohy rozbolavělé celodenní prací při odstraňování laviny v průsmyku.

„Noc přečkáte v naší pevnosti a vyrazíme hned po východu slunce,“ rozhodl kapitán a bylo zřejmé, že nechce slyšet žádné námitky. Ender jen pokrčil rameny a Kalev se varovně podíval na Deidre, která se nadechovala, aby něco řekla. Naštěstí poslechla a zhluboka vydechla.

* * *

Pevnost byla středně velká kamenná budova těsně přiléhající ke skalní stěně. Zboku k ní byly přistavěné stáje a z druhé strany malý sklad. To vše bylo obehnáno mohutnou zdí s jediným vchodem pod strážní věží. Zatímco vojáci provázeli koně a jejich jezdkyně bránou, dívky zatajily dech.

Když se s hlasitým bouchnutím vrata zavřela Fae se vyděšeně ohlédla. Hladověla už několik dní a nyní se ocitla uvězněná na celou noc v přítomnosti tolika lidí, ke kterým ji nevázalo žádné citové pouto. Mučivý hlad jí znovu sevřel útroby, když na malé nádvoří vyšlo několik mladách vojáků.

„Vítejte v našem skromném příbytku,“ promluvil kapitán, „nemíváme často hosty a ti, kteří se tu objeví, stráví svůj pobyt v žaláři. Tím chci říct, že nemáme lůžka navíc, takže máte dvě možnosti. Slamníky v celách, samozřejmě nezamčených, nebo ve stáji. V zimě tu míváme jen pár koní, ve stáji je tedy místa dost.“

„Příjemnější to bude ve stájích,“ přisvědčil Ender a Kalev souhlasně pokýval hlavou.

„Myslel jsem si to,“ přikývnul kapitán a pohybem ruky přivolal jednoho z vojáků procházejících okolo. Vydal několik rozkazů a pak se opět otočil k hostům: „Do stájí určitě trefíte. Musím teď zařídit pár věcí a pak vám nechám přinést něco k jídlu.“

„Děkujeme za vaši pohostinnost,“ usmál se trochu křečovitě Ender a vydal se se svým koněm ke stájím. Ostatní jej následovali.

Jakmile Shea zavřela dveře stáje pustila uzdu koně a unaveně se sesula na zem. Práce v průsmyku a vypětí kvůli náhlým komplikacím ji zcela vyčerpalo. Kalev zavedl všechny koně do volných stání a Ender s Ariou rozestlali slámu v největším rohovém boxu daleko ode dveří. Fae pomohla Shei na provizorní lůžko a lehla si vedle ní.

Ender se ohlédl po dveřích, aby se ujistil, že jsou dobře zavřené a pak promluvil k ostatním: „Takže musíme trochu víc probrat naše maskování. Ty budeš moje snoubenka,“ ukázal na Deidre, „hlavně cudně klop oči k zemi, aby v tobě nikdo nepoznal nymfu.“

„Ale nemusím tě líbat, že ne?“ ujišťovala se Deidre s hraným odporem v očích. 

„Tak toho se fakt bát nemusíš,“ odvětil Ender a zatvářil se stejně jako nymfa.

„No to bych ti radila,“ zamumlala docela hlasitě Reena a majetnicky k sobě Deidre přivinula.

Ender si povzdechl a pokračoval dál: „Ty Reeno budeš Kalevovou ženou. Fae, ty jsi moje sestra, v dětství ses ošklivě popálila v obličeji, takže nesundávej šál. Ario a Sheo, vy jste Kalevovy sestry. Reena je moje sestra, takže jejím sňatkem s Kalevem jsme všichni spříznění.“

„Necháme si uvázané šátky, aby nám vítr neodhnul vlasy z uší. Ty si nech čapku, Kaleve,“ navázala na Endera Shea unaveným hlasem.

Než stihl někdo další říct cokoliv dalšího, otevřely se dveře a do stájí vešel voják s košem jídla a několika lahvemi medoviny. Vše bez řečí položil na zem u rohového boxu a odešel.

* * *

Deidre, na kterou vyšla hlídka během svítání, probudila všechny ostatní, když první vojáci vyšli na nádvoří ke studni. Oblékli se a vzájemně se ujistili, že nikdo kvůli nedostatku neodhalí jejich skutečnou totožnost. Jakmile jim donesli snídani, sedlali už své koně.

Necelou půlhodinu po východu slunce už opouštěli bránu pevnosti v doprovodu osmi vojáků s pěti nákladními koňmi. Dívky jeli na koních, které vedli vojáci znající nebezpečí zdejšího terénu. Nákladní koně vedení nepotřebovali, šli poslušně svázaní za sebou do dlouhé řady na konci skupiny.

Po hodině tiché chůze se kapitán zařadil vedle Endera, kterého považoval za hlavu rodiny. Zamyšleně si jej prohlédl a promluvil téměř šeptem: „Nemám rád zvědavý vyptávání, ale na jedno se vás prostě musím zeptat. Jak je možné, že jste se odvážili na tak dalekou cestu v tomhle složení?“

Ender se na kapitána překvapeně podíval a ohlédl se na své společníky: „Co tím myslíte?“

„Pět žen a jen dva muži,“ upřesnil voják své myšlenky s pozdviženým obočím.

„Ah, tohle,“ usmál se Ender náhlým pochopením a rychle vymýšlel nějaký důvod. Tohle je nenapadlo, když vymýšleli historky pro vojáky.

„Víte,“ spustil rozvážně, „naši rodiče před několika lety zemřeli a já jsem se před nedávnem přestěhoval společně se sestrou do vesnice jejího manžela.“ Při těchto slovech se otočil a pokýval na Reenu, aby kapitán věděl, koho má na mysli. Reena se podívala na Kaleva, který vedl jejího koně. To si vymínil, když odcházeli z pevnosti.

„Když jsme se rozhodli pro tuto cestu, přesvědčili nás rodiče mého švagra, abychom vzali i jejich svobodné dcery,“ naklonil se spiklenecky ke kapitánovi, „asi doufají, že si tam najdou manžele,“ Kapitán se tlumeně uchechtnul a ohlédl se po dívkách upírajících zrak k hruškám na svých sedlech.

„A jakmile bylo rozhodnuto, že pojedou i dívky, tak bylo jasné, že pojede i moje druhá sestra. Manžela si nenajde, ale aspoň se necítí tolik odstrkovaná jako jindy.,“ pokračoval Ender, „chudinka, jako malé jí bandité popálili obličej a ona se od té doby vyhýbá lidem. Stará se o domácnost, práce ji uklidňuje.“

„Však on si ji jednou nějakej odvede,“ zaprorokoval kapitán, „dobrá hospodyňka se vždycky hodí.“

Fae vojáka zezadu probodávala pohledem. Jako by nestačilo, že už několik dní nejedla, což by nevadilo, kdyby byla v klidu doma v jezeře. A teď z ní navíc ještě dělají hospodyňku!

Několik dalších hodin si Ender dál povídal s kapitánem. Témata hovoru nebyla náročná, probírali hlavně rozdílnosti počasí jejich domovin. Kapitán přesvědčoval Endera, aby se dal k vojsku. Ender zase, jako správný venkovský zasnoubený mladík, přesvědčoval kapitána, ať odejde z armády, najde si ženu a založí rodinu.

Ostatní jeli mlčky, jen občas prohodili mezi sebou pár slov. Vojáci se několikrát snažili začít hovor s Sheou nebo Ariou, ale obě jen cudně klopily oči a pod ochranou šál zatínaly zuby, aby vydržely hrát role venkovských holčiček.

Kolem poledne zastavili, aby se najedli a nechali koně trochu odpočinout. Úsek bažin už byl za nimi a tak se nemuseli bát, že by o některé zvíře přišli. Postávali a pojídali chléb se sýrem a sušené ovoce. Díky jasnému slunci viděli až daleko na moře, které se rozprostíralo ještě hodný kus cesty před nimi.

„Co je to za ostrov?“ promluvila Reena na Kaleva, jako svého manžela, a ukázala na největší šedou masu vystupující na obzoru vysoko nad vodní hladinu.

Reena sice mluvila na Kaleva, ale odpovědi se jí dostalo od kapitána. „To je Mrtvý ostrov, paní.“

„Proč Mrtvý?“ podivil se Ender.

„Je to samá skála. Nedá se tam žít,“ odvětil jeden z vojáků, „král tam chtěl zřídit vojenskou pevnost. Ale stavitelé zjistili, že tam nic než kámen není a žádná stavba vy nebyla dost pevná, aby vydržela vrtochy mořského počasí.“

„Mohli bydlet leda v jeskyních, ty by to ustály“ uchechtnul se jiný voják.

Reena měla pocit, že je to spíše naučené divadýlko, než opakování historek kolujících o ostrově.

„Dá se tam nějak dostat?“ zeptal se Kalev smějících se vojáků.

„Vstup je zakázán,“ reagoval okamžitě kapitán vážným, možná trochu výhružným, hlasem, „je to královský majetek, jak už řekl Halry.“

„Nikdy jsem na žádném ostrově nebyla,“ posteskla si Deidre a prosebně se podívala na Endera.

„No, určitě by nevadilo, kdybychom se k ostrovu podívali,“ usmál se na ni, „vyjedeme si do města a půjčíme loď než se vrátíme domů.“

Deidre radostí vypískla a Reena měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Deidre hrála svoji roli perfektně, ale to nebylo nic překvapivého. Vždyť právě ji posílali často jako špeha do královského města.

„To bych vám neradil,“ obořil se na Endera kapitán a výhrůžka v jeho hlase už byla zřejmá Pak se ale uklidnil a mírněji dodal: „Moře je v zimě bouřlivé a vlny vás mohou rozmáčknout o skaliska ostrova.“

Jeho reakce Reeně a ostatním potvrdila, že Mrtvý ostrov je přesně to, co hledají. Věděla, že zloději jsou drženi na ostrově, ale u této části pobřeží jich bylo několik a všechny patřili králi.

* * *

Po odpočinku se vydali dál k pobřeží. Cesta probíhala stejně jako dosud. Většina mlčela, jen Ender nebo Kalev mluvili s kapitánem. Šedá linka na hranici země a moře se pomalu měnila ve zřetelné obrysy městských hradeb a malých domků stojících samostatně na planině kolem.

„Do města dorazíme po setmění,“ odhadl kapitán a Ender mu věřil, protože znal tuto krajinu a tak mu sníh nemohl zkreslit vzdálenost stejně jako mladíkovi a jeho domnělým příbuzným. „Pokud nebudou mít místo v hostinci, můžete přespat v kasárnách, tam se vždy pár lůžek navíc najde.“

Fae se na koni mírně otřásla při představě další noci v těsné blízkosti tolika lidí. Nevědomky stiskla koni slabiny a ten se leknutím vzepjal na zadní. Následující události se seběhly neskutečně rychle.

Víla se snažila udržet na bujném zvířeti a přitom jí spadl šál halící její tvář. Vojáci uklidňující zvíře strnuli překvapením a stejně tak i Faini společníci. V příštím okamžiku už všichni tasili zbraně, takže vojáci byli přesvědčeni o své přesile. Co mohlo dokázat několik pocestných s dýkami proti mečům v rukou cvičených mužů?

Shea a Deidre sklouzly ladně ze sedel a postavily se vedle Endera a Kaleva, aby společně čelili nepříteli. Vojáci postoupili kupředu, ale než se mohl ozvat první třeskot zbraní, odletěli strážní o několik kroků zpět. Vyděšeně hleděli jeden na druhého než jejich pohled upoutala Reena sedící vzpřímeně v sedle s dlaněmi mířícími k nim.

„Nezničte jejich uniformy,“ zavelel Kalev a rozběhl se k vojákům.

Ale víla jej předběhla. Využila posledních sil, aby si odstranila sníh z cesty a byla tak rychlejší. Zpomalila krev vojáků a tím jim znemožnila obranu. Poklekla mezi dva mladé muže a přitiskla jim své ruce na krk. Muži otevřeli ústa v němém výkřiku hrůzy, když z nich vyprchával život.

K dalším vojákům mezitím došli ostatní. Jen kapitán ležel sám na zemi a díval se, jak jeho muži umírají.

Jakmile po prvních dvou mrtvých zbyla jen hromádka šatů přesunula se Fae k ochromenému kapitánovi. Poklekla u něj a usmála se: „Tak co říkáš. Chtěl bys takovouhle hospodyňku?“ Po těchto slovech přitiskla svou štíhlou ruku na mužovo hrdlo a s pohledem upřeným do jeho očí z něj vysála životní sílu.

Mrtvý ostrov

„Je mi děsná zima,“ postěžovala si Reena už poněkolikáté a vytrvale si dýchala na svázané ruce.

„To nám všem, holka,“ zabručel Kalev a ponořil vesla opět do vody, aby jedním plynulým pohybem posunul loď o další kus vpřed.

„Zkus to znovu,“ navrhla Deidre a třela si zkřehlé ruce o vojenskou uniformu.

Čarodějka si povzdechla a máchla rukou směrem k zádi. Voda se rozstříkla kolem a člun poskočil o několik sáhů vpřed. Celá posádka nespokojeně zamručela a Kalev se opět opřel do vesel.

„Jak dlouho to ještě potrvá?!“ začala se rozčilovat Shea. Co byli na moři, neustále si upravovala uniformu. Neseděla jí přesně, takže se necítila ani trochu příjemně. A nebylo to jen nepřesnou velikostí. Pocit, že v těch šatech před několika hodinami zemřel člověk, jí taky moc klidu nedodával.

Zhruba za další půl hodinu člun opět prudce poskočil kupředu a Shea zdrceně svěsila hlavu.

Předešlou noc přečkali mimo město, vydali se obloukem kolem hradeb, aby přišli branou od hlavní pobřežní cesty. U pekaře se děvčata zvědavě vyptávala na okolní ostrovy a zjistila, který je v zimě prázdný. Samozřejmě kromě tak zvaného Mrtvého ostrova, který je podle obyvatel města prázdný pořád. Po jídle se vydali opět na cestu.

Mimo dohled hradebních stráží se převlékli do uniforem Faeiny minulé večeře a takto ustrojení vjeli kolem poledne do malé rybářské osady.

Ender zůstal na pobřeží. Hlídal koně ustájené v jediné stodole u maličkého hostince. Ostatní doprovodí Reenu na Mrtvý ostrov. Díky uniformám to bude tamním strážím připadat, jako by jim jejich kolegové vezli dalšího polapeného čaroděje-zloděje.

Problémem však byla Enderova schopnost. Netušili v jakém stavu ostatní zloděje najdou a bylo by nebezpečné poskytnout jim možnost aktivní obrany a útoku. Bohužel trvalo na jejich vkus až příliš dlouho, než Reenu opustí převzatá telekineze. Zatím pluli poblíž malého opuštěného ostrova, který bránil strážcům zlodějů spatřit je dříve, než budou sami chtít.

* * *

„Tak to je ona?“ zeptal se kapitán pevnosti a s opovržením pohlédl na Reenu choulící se do provlhlého pláště.

„Ano,“ potvrdil Kalev a popostrčil čarodějku blíž k temnému vchodu do jeskyně na konci chatrného mola.

„Jen se neboj, holka, tady se nebudeš mít špatně,“ zašklebil se kapitán a mávnutím ruky naznačil, že ostatní mohou odplout.

„Potřebujeme potvrzení pro krále, že jsme sem zajatkyni skutečně dopravili živou,“ vyhrkl Kalev a vzápětí musel čelit šokovanému pohledu kapitána.

„Potvrzení,“ zamručel kapitán,“ jaké potvrzení?“

„Král chce jen mít jistotu že nám ta zlodějka neutekla,“ vysvětloval Kalev, „jistě chápete, že cesta byla velmi namáhavá, když skoro v každé vesnici je alespoň jeden čaroděj.“

„Tak to věřím,“ pokýval hlavou a pokynul všem rukou směrem k otvoru ve skále.

Než Deidre vykročila jako poslední z celého malého vojenského procesí, upustila do vody kámen zabalený v bílé látce. Domluvený signál pro Fae, která pod vodou čekala na znamení.

Jen chvíli poté, co v jeskyni dozněly poslední kroky se nad hladinou objevila hlava víly temných vod. Štíhlé tělo se ladně vyhouplo na molo. Fae se s jistotou vydala směrem, kterým cítila vzdalující se životní energii lidí.

Jeskyně ústila do dlouhého tunelu nahrubo vytesanému ve skále. Ten je dovedl až na rovné prostranství obehnané přírodní hradbou vysokých a strmých skalisek. Uprostřed toho všeho stálo nevelké městečko sestávající se z necelé stovky kamenných domů různé velikosti.

Shea si okamžitě všimla, že tunel je jedinou přístupovou cestou a nebude tudíž nemožné se odtamtud dostat, pokud je vojenská posádka větší než předpokládali. Také ostatním to rychle došlo a někteří se po sobě nejistě dívali.

„Vítejte na Mrtvém ostrově,“ rozpřáhl kapitán teatrálně ruce a otočil se k nim čelem, „nebo jak tomu říkáme my v Zapomenutém městě.“

Pak vykročil k jednomu z vojáků postávajícímu opodál a vydal několik rozkazů. Když se k nim vrátil usmál se na Kaleva, který překvapeně hleděl kolem.

„Čekal jsi vězení, že mladíku?“

„Musím se přiznat, že ano,“ souhlasil elf a očima dál pátral mezi domy před sebou. Stály v pravidelných rozestupech a tvořily tak široké ulice. Zřejmě bylo vše postaveno podle přesného plánu a vzhledem ke kolmým stěnám skal bylo jisté, kde vzali stavitelé materiál.

„Tak jdeme,“ zavelel kapitán a vykročil k městu, „dám vám to potvrzení.“

Kalev jej následoval a postrkoval před sebou Reenu, která svůj strach hrála velmi přesvědčivě.

Jakmile vstoupili mezi první domy, zavolal kapitán nejbližšího vojáka postávajícího poblíž a nařídil mu odvést Reenu do izolace.

„Jen klid. Prohlédnou vás a vysvětlí, jak to tu chodí,“ uklidňoval ji vyděšenou čarodějku mladý voják, když ji vzal za paži a odváděl jednou z bočních ulic.

Kapitán se zastavil před největším z domů, který ležel v samém srdci městečka. Vešel dovnitř a Kalev jej následoval. Dívky zůstaly venku, kde věrohodnost jejich převleků podporovalo přítmí stínu okolních skalisek.

Fae mezitím vyčkávala v temném tunelu. Usmívala se, protože si najednou zase připadala jako doma. Ruce se jí lehce chvěly a musela se nutit ke klidnému dýchání.

* * *

„Vaši muži mohli jít také dál,“ promluvil kapitán po chvíli ticha, kdy soustředěně sepisoval zprávu pro krále.

„To je v pořádku, pane,“ pousmál se Kalev a v duchu muže popoháněl k rychlejšímu psaní, „trocha zimy jim neublíží.“

„To jsem si taky říkal, když mě sem převeleli. Jenže pak mi došlo, že je lepší vést to tu spíše jak starosta než vojenský velitel. Chlapi plní své úkoly dobře a nejsou nevrlí z neustálých povelů. A vězni jsou taky spokojenější, když se můžou volně pohybovat. Neměli jsme tu ještě ani jeden pokus o útěk,“ chlubil se voják.

„Takže tu žijete všichni společně jako sousedi?“ divil se Kalev a doufal, že se mu podaří získat pár užitečných informací. Čím víc toho bude vědět, tím menší bude riziko ztrát.

„Ne tak docela. Krajní domy jsou vojenské,“ začal s vysvětlováním kapitán, ale pak se zarazil, „nebudu vás tím zatěžovat. Stejně se sem už nikdy nevrátíte.“

Svým prstenem vytvořil pečeť na dopise, na kterém konečně zcela zaschnul inkoust a pak jej předal Kalevovi. Ten jej vzal, zasalutoval a opustil kapitánův dům.

„Změna plánu,“ zašeptal k dívkám, když je míjel. Ty se hned připojily k němu. Mířili rychlými kroky přímo k otvoru ve skále. Původně měli v tuto chvíli již zahájit útok. Kalev měl kapitána zlikvidovat a pak byla řada na ostatních vojácích. Většinu měla z boje vyřadil Fae, jakmile by vzplála střecha některého z domů. Ale nyní bylo všechno jinak a Deidre začala mít strach o Reenu a vztek na Kaleva za to, že ji vystavil nebezpečí.

„Tak co se děje?“ vyhrkla Fae, jakmile se k ní v jeskyni připojili Kalev s děvčaty.

„Kalev se rozhodl udělat to jinak,“ zavrčela Deidre a zamračila se na elfa pozorujícího z ústí jeskyně městečko.

„Počkáme do noci,“ promluvil potichu Kalev, „nebudeme muset tolik bojovat.“

Deidre chtěla něco namítnout, ale Kalev se nedal přerušit. Vyložil jim nový plán a i nymfa musela nakonec uznat, že bude bezpečnější udělat to po jeho. Nakonec, nevypadalo to jako typické vězení. Reeně se určitě nic nestane. Jen bude naštvaná, že pro ni přijdou tak pozdě.

„Však ty jí to zdržení nějak vynahradíš,“ poplácala Shea nymfu po rameni a rychle uhnula před sprškou vody, která se náhle zvedla ze země. Nymfa se snažila tvářit dotčeně, ale veselé jiskřičky v očích ji prozrazovaly.

* * *

Reena přecházela po malém pokoji sem a tam a každou chvíli se zastavila u malého okénka. Už je to několik hodin, co ji tu zavřeli. Přinesli jí horkou polévku, chléb a docela dobré víno. Potom jí nějaká žena donesla čisté teplé šaty a vysvětlila jí, že musí počkat do rána na místního lékaře.

Od té doby se nikdo neukázal a ona začínala být hodně nervozní. Už dávno měla být s Deidre a pomáhat všem čarodějům-zlodějům utéct z tohoto studeného místa. Chladné skály tyčící se všude kolem jí naháněly strach. Městečko halila tma, ačkoliv při pohledu na nebe bylo zřejmé, že se teprve začíná stmívat.

Čarodějka se posadila na lavici u zdi a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Zavřela oči a v duchu sama sebe začala přesvědčovat, že je všechno v pořádku a brzy už určitě bude od tohoto místa co nejdál. Svaly v jejím obličeji za chvíli povolily a rozum opět převzal kontrolu. Už se chystala otevřít oči, když si uvědomila jednu zvláštní věc. Cítila v okolí magii – spoustu magie.

„Jak je to možné,“ zašeptala a začala se soustředit na energii, „žádný čaroděj tu být nemůže.“

Otevřela oči a vyskočila na nohy. Rychlými kroky došla k oknu a začala v duchu popohánět Deidre a ostatní. Doufala, že aspoň jednu část plánu nezmění. Nejdřív přijdou pro ni.

* * *

Okna většiny domů konečně potemněla a ulice zpustly. Protější skalní stěna zmizela v černotě noci a hvězdné nebe rychle zaplnila těžká mračna. Lepší podmínky se skupinka schovávající se v jedné z bočních jeskyní nemohla přát.

Kalev se pomalu vydal zpět k východu u městečka a ostatní jej opatrně následovali. Ze stropu chodby kapala voda a vytvářela na zemi tenkou kluzkou vrstvu. Elf nenápadně prohlédl prostranství mezi skálou a prvními domy, ale neviděl ani živáčka.

„Tak se připravte,“ otočil se k ostatním, „vydáme se podél skal a druhou stranu. Tam by stráže být neměli, pak půjdeme pro Reenu. Pokud potkáme nějaké stráže, bez váhání je zabij, Fae.“

Víla temných vod souhlasně kývla. Než však stačil Kalev říct cokoliv dalšího, promluvila Deidre: „To je moc riskantní.“

„Máš snad lepší nápad?“ otočila se na ni Shea, která si v ruce pohrávala s krátkým mečem.

„Jistě,“ usmála se nymfa a začala si svlékat vojenskou uniformu, „Fae, dokážeš z té trochy vody na zemi udělat mlhu?“

Víla se usmála a za chvíli se už chomáče mlhy líně plazily kolem Diedřiných nahých nohou. Nymfa si na sobě nechala jen volnou spodní košili sahající jí těsně pod zadeček. Odhalila jedno rameno a zatřásla hlavou, aby se jí vlasy divoce vlnily kolem obličeje.

„A jdeme na to,“ uculila se na své společníky a vykročila k prvním domům.

Za několik okamžiků naplnil prostor mezi skalami tichý melodický bezeslovný zpěv. Prvnímu vojákovi, který jej následoval, se naskytl dech beroucí pohled. Krásná mladá dívka se vlnila v rytmu melodie zahalená jen mlhou a provlhlou plátěnou košilí.

Jeden po druhém přicházeli vojáci, kteří měli první noční hlídku. Celkem se jich kolem Deidre shromáždilo osm. Shea vyčkávala, jestli ještě nepřijde některý opozdilec, když ji ze soustředění vyrušilo hlasité plácnutí. Otočila se a musela zadusit smích, když uviděla naštvanou Ariu stojící proti Kalevovi, kterému se na tváři červenal otisk štíhlé ruky.

„Já za to nemůžu. Zpěv nymfy působí na všechny chlapy,“ vymlouval se Kalev a třel si pálící tvář.

„Já vím, že za to nemůžeš,“ připustila Aria, „ale někdo tě probrat musel. Máš bojovat a ne... slintat.“

Deidre začala ladně couvat blíže ke vchodu do skalní chodby a přitom se pootočila, aby dala signál Fae. Jakmile se vojáci přiblížili, víla temných vod natáhla obě ruce jejich směrem a pomalu začala zavírat pěsti. Čím více se její prsty blížili k dlani tím více si vojáci drásali hruď a krk, jak se snažili popadnou dech a odstranit tlak, který jim bránil vykřiknout na poplach.

Mrtvá těla odtáhli Kalev se Sheou ke skalní stěně, aby je nikdo nemohl spatřit a vydali se přímou cestou k městu.  Elf pomohl Deidre do kabátu, aby jí nebylo chladno. Sice jí zima nevadilo jako lidem, ale přesto se cítila jen v košili dost nepříjemně.

„Musím uznat, že tvůj plán byl lepší,“ přiznal Kalev a poplácal Deidre po rameni. Nymfa se usmála a popoběhla vpřed, aby byla co nejdřív opět s Reenou.

* * *

Malou místnost pohltila už dávno temnota a Reena se na lavici neklidně ošívala. Sice byla u protější zdi docela pohodlně vyhlížející postel s teplou přikrývkou, ale ona se bála, že by mohla usnout. Cítila by se trapně, kdyby pro ni ostatní přišli a našli ji, jak klidně spí.

Za dveřmi se ozvaly kroky a čarodějka se otočila plná naděje, že se konečně z tohoto místa dostane. V zámku zarachotil klíč a poté ji oslepilo světlo lucerny. Ve dveřích však nestál nikdo z jejích přátel, ale sám velitel tohoto neobvyklého vězení.

„Dobrý večer,“ pozdravil ji a postavil lucernu na malý stolek hned za dveřmi, „jsem rád, že nespíte. Chtěl jsem přijít až ráno, ale nedoručili s vámi žádné dokumenty, tak se na všechno musím vyptat vás. Abychom vás odtud mohli pustit, musím vědět spoustu věcí. A myslel jsem si, že budete ráda, když to bude co nejdříve.“

„To ano,“ přitakala nejistě Reena.

Kapitán se posadil na stoličku u stolu a rozložil před sebe list papíru, pero a lahvičku inkoustu. Zhruba další hodinu strávila Reena rozhovorem s kapitánem. Vymýšlela si život dívky, které dala jméno Seona. Začala ji zmáhat únava a bála se, že by mohla říct něco, co by prozradilo její lži. Přehnaně zívla a doufala, že kapitán nechá zbytek výslehu na druhý den.

Proud otázek však stále pokračoval dál a Reena se divila, k čemu všemu ty informace jsou. Zloděje přeci odtud nikdy neměli pustit, tak proč potřebovali tolik podrobností z jejich života? Už se na to chtěla zeptat, když jí to došlo. Některé otázky se týkaly lidí v jejím okolí a nejspíš tak chtěl kapitán zjistit, jestli se kromě ní neukrývají někde i jiní čarodějové-zloději.

V záplavě otázek se unavený člověk mohl snadno prořeknout. Takže vůbec nešlo o neplánovanou návštěvu v jejím zájmu. Reena se trochu zachvěla, začínalo jí být líto, že kapitán brzy zemře kvůli svobodě vězňů, o které se podle jejího názoru, tak dobře staral. Ale nakonec to byl jen další královský voják plnící do písmene všechny rozkazy. Volná pravidla tohoto vězení nejspíš nařídil sám panovník, snad aby zabránil možné vzpouře.

Kapitán právě soustředěně sepisoval, co se zatím od nové vězeňkyně dozvědě, když zaslechl zvuk otevíraných hlavních dveří. Zamračil se a zvedl hlavu od spisu. Reena ztuhla. Jestli jsou to její přátelé, měla by je varovat, že není sama, ale nevěděla jak. Než stihla něco vymyslet, dolehl z vedlejší místnosti další zvuk. Něco těžkého dopadlo na prkennou podlahu.

Reena zatajila dech a čekala na kapitánovu reakci. Ta přišla vzápětí. Kapitán vstal a postavil se do rohu křížem ode dveří. Z vnitřní kapsy kabátce vytáhl něco, co vypadalo jako miniaturní měch na vodu ke skleněnou zátkou.

Čarodějka nechápavě hleděla na podivné počínání velitele vězení a nezmohla se vůbec na nic. V okamžiku, kdy kapitán položil palec na okraj zátky, se dveře místnosti otevřely. Reena těkala očima z Deidre stojící na prahu na kapitána, který byl evidentně zaskočen přítomností nymfy. Kalev tasil meč a postrčil Deidre z cesty. 

Jakmile se velitel místní posádky probral z překvapení odstranil jedním pohybem zátku a všechny ochromil vysoký nepříjemný jekot vycházející z malinkatého měchu.

Reena si přitiskla ruce na uši a sesula se k zemi. Stejně dopadli i Deidre a Kalev, kteří byli přímo v místnosti. Ostatní sebou jen polekaně trhli a ještě notnou chvíli jim nepříjemně pískalo v uších.

Kapitán byl nejspíš před účinky poplachu chráněn, takže nehnul ani brvou a klidně schoval poplašný váček opět do kapsy. Nemohl se dostat z cely ven, ale věděl, že za několik okamžiků tu budou jeho muži.

„Ven, rychle,“ zavolala Shea, ale nakonec musela rukou prostě mávat ke dveřím, aby ostatní pochopili, co chce. Pískání v uších znemožňovalo jakoukoliv slovní domluvu.

Sotva stihla Fae překročit práh a už se musela bránit prvním vojákům přibíhajícím ze všech stran. Aria zůstala v domě, místo ven se snažila dostat k omráčenému Kalevovi, ale trochu se bála přiblížit ke kapitánovi. Ačkoliv byl neozbrojený, měl výcvik, který jí chyběl. V boji elfí léčitelky proti královskému vojákovi by moc šancí neměla.

Venkovní ticho rozbil třesk zbraní a kapitán uvnitř s úsměvem hleděl na nerozhodnou dívku těkající pohledem z postav na podlaze ke dveřím vedoucím přímo proti zbraním jeho mužů. Neviděl přímo ven, takže nemohl tušit, že elfka ovládá boj se dvěma meči, které rychle získala od jeho padlých mužů, jejichž krevní oběh v okamžiku zastavila víla temných vod.

Fae se neobratně bránila krátkou dýkou těm, kteří se blížili příliš rychle. Bála se použít svoji moc na víc než dva až tři bojovníky současně, aby nezasáhla i Sheu míhající se z jednoho místa na druhé. Elfka se soustředila na jediný cíl, zabít dřív než někdo zabije ji.

Kalev se uvnitř domu nepatrně pohnul. Kapitán si z toho nic nedělal, věřil, že během několika okamžiků vejdou dovnitř jeho muži. Toto nepatrné znamení však povzbudilo Ariu. Zhluboka se nadechla a vkročila do cely. Kapitán se vypnul do své plné výšky a snažil se dívce nahnat strach, ta sebou sice trochu škubla, ale necouvla.

Venku přibíhali další vojáci a Shea s Fae jen s vypětím sil dokázaly zabránit jejich vniknutí do domu. Čepele do sebe narážely s ohlušujícím třeskotem, jiskry létaly kolem a Sheu z některých silných úderů brněly ruce. Zem kolem začínala být kluzká od krve prýštící ze smrtelných i méně vážný zranění bojujících.

Několik mužů leželo na zemi s košilemi rozhalenými, jak se snažili z posledních si zmírnit záhadný tlak, ničící jejich srdce. Fae zastavovala jejich krev a doufala, že se jejich srdce zastaví navždy. Nemohla plýtvat čas, aby měla jistotu.

Aria poklekla u Kaleva, který konečně otevřel oči. Zmateně na ni hleděl a nechápal, co se stalo. Elfka mu něco říkala, ale on ji neslyšel. Zatřásl hlavou a v očích se mu začínal objevovat strach. Aria sáhla do kapsy a vyndala malý váček. Kapitán k ní vykročil, ale v cestě mu ležely Reena s Deidre. Než je opatrně překročil, chtěl je vyslechnout a věděl, že zbytečná zranění by u to jen ztížila, stihla mladá elfka z váčku vytáhnout špetku bylin a vložila je Kalevovi do úst.

Shea bodala a sekala kolem sebe. Nevšímala si ran, které sama utržila. Dokud může stát na nohou a hýbat alespoň jednou rukou, není zranění natolik vážné, aby si vyžádalo její pozornost. Nepřátel však stále přibývalo. Fae cítila, jak jí ubývají síly. Věděla, že si nemůže dovolit nakrmit se z některého vojáka. Jiný by mohl kolem ní projít elfce za záda.

Kalev byliny polkl a bodavá bolest hlavy náhle ustala. Stále neslyšel co se kolem děje, ale už se mohl mnohem víc soustředit. Rychle si uvědomil kde je a co jej tam přivedlo. Uviděl, jak kapitán popadl Ariu za paži a hrubě ji odstrčil stranou. Chytil muže oběma rukama za lýtka a prudce trhl k sobě. Kapitán vykřikl a spadl. S rozhozenýma rukama padal na záda a hlavou se udeřil o hranu desky stolu.

Aria se rychle zvedla a našla váček, který jí vypadl z ruky. Zatímco Kalev vstával, přiklekla k Deidre a Reeně a každé dala do úst také trochu bylin. Než se Kalev připojili k dívkám bojujícím o životy jich všech, nymfa už byla při vědomí a sbírala se ze země. Čarodějka však jen ztěžka otevřela oči a zmateně hleděla do Ariiny starostlivé tváře.

Jakmile se k dívkám připojil Kalev, Fae využila možnosti a popadla prvního vojáka který se přiblížil na dosah, pod krkem. Elf kryl Shei záda a víla temných vod vyděsila několik nepřátel pohledem na tělo jejich kamaráda rozpadající se na prach.

Reena měla pocit, že jí rozum halí neproniknutelná mlha. V uších jí hučelo, jakoby jí v hlavě šumělo rozbouřené moře. Rozhlédla se kolem sebe, ale hned toho litovala. I nepatrný pohyb hlavou jí způsobil silnou bolest hlavy. Aria jí dala ještě trochu bylin, ale ani to jí nepřineslo stejnou úlevu jako ostatním.

Nymfa se chopila meče jednoho z mrtvých vojáků a vrhla se do boje po boku Shei. Ta s povděkem ustoupila o krok stranou a odhodila jeden z mečů. Přes levé předloktí měla hlubokou sečnou ránu a bylo s podivem, že dokázala zbraň vůbec udržet. 

Nepřátel konečně začalo ubývat. Deidre si opět broukala vábivou píseň a tím narušila soustředění vojáků. Kalev stále nic neslyšel a proto jej síla melodie nezasáhla. Mocnými údery pobíjel vojáky ve svém dosahu a odrážel neobratné výpady nepřátel omámených nymfinou písní. Fae už byla opět v plné síle. U jejích nohou ležely tři vojenské uniformy s prašnými zbytky jejich majitelů. 

Ještě několik minut se městečkem rozléhal třeskot zbraní. Pak konečně zavládlo ticho. Kalev se mečem v ruce kontroloval okolí bystrým pohledem, ale neviděl nic víc, než těla mrtvých nebo těžce raněných vojáků ležících v nepravidelném půlkruhu kolem nich. Deidre nohou šťouchla do nejbližšího muže a pak pohlédla ke dveřím za svými zády. Chtěla se ujistit, že Reena je v pořádku, jenže si nebyla jistá, že nebezpečí skutečně pominulo. Shea ustoupila ke stěně domu a sesula se po ní k zemi. Fae k ní rychle při dřepla a kontrolovala rozsah jejích zranění.

V domě Aria přikrývkou z postele zakryla mrtvolu kapitána a pak ostražitě, s mečem v ruce, hleděla ke dveřím. Reena seděla na zemi s hlavou v dlaních. Nevěděla jestli je horší hučení v hlavě nebo nejistota, která jí svírala útroby. Aria jí nedovolila opustit místnost, takže netušila, co se venku děje. Nevěděla, jestli Deidre není zraněná nebo snad hůř – mrtvá.

Trhla sebou, když jí někdo položil ruku na rameno. Vzhlédla a její oči se setkaly s vyčerpaným pohledem nymfy. Čarodějka vstala a popadla Deidre do náruče. V návalu radosti, že boj přežila, přitiskla své rty na její a v tom polibku vyjádřila všechny své pocity, které v jejím nitru vybuchly jako slavnostní ohňostroj.

* * *

Od bitvy na Mrtvém ostrově uplynuly už tři týdny. Reena stála na přídi nákladní lodi a dívala se, jak moře na obzoru získává od výchazejícího slunce barvu krve. Na paubě bylo jen několik dalších lidí, ostatní ještě vyspávali v podpalubí.

Polekaně sebou škubla, když uslyšela zavrzání dveří, které se v tichu rána zdálo mnohem hlasitější. Ohlédla se a uviděla Fae, jak s nepřítomným výrazem míří k zábradlí. Věděla, že je zbytečné snažit se s ní promluvit, Od chvíle, kdy vypluly na širé moře, se víla temných vod mezi lidmi moc nezdržovala. Ráno prostě skočila do vody, občas se vynořila po boku lodi a hodila na palubu ulovené ryby a zase zmizela. Vracela se, až když většina ostatních spala.

Sheina zranění se ukázala být vážnější než  zprvu vypadala. Velká ztráta krve a bodná rána v boku ji nakonec stály život. Aria zkusila vše, co o léčení věděla, ale nemohla zabránit její smrti. Víla tělo elfky pohřbila podle způsobů svojí rasy. Odnesla ji k vodě a ponořila se s ní do nejhlubšího místa, které našla v okolí ostrova. Tam vytvořila vodním vírem podmořský hrob, kde nechala svou milenku spočinout ve věčném spánku.

Než se opět vrátia do vězeňské osady, všichni zajatci už se shromáždili na volném prostranství před prvními domy a dohadovali se se svými zachránci o jejich dalším osudu. Nakonec zvítězila většina. Zloději odmítli bojovat. Jediné, po čem toužili, bylo odplout na jižní kontinent, o kterém jim vyprávě jeden z nich. Jeho rodina tam odplula, když zjistili, že jeho schopnosti jsou schopnostmi zlodějů. V dospělosti se vrátil najít své starší bratry a tehdy byl chycen.

Jižní kontinent ležel příliš daleko, aby bylo možné s tamními obyvateli obchodovat nebo se pokoušet jej obsadit. Proto se stal útočištěm všeh, kteří chtěli najít bezpečí – tedy pokud se jim podařilo tam doplout. Cesta byla příliš dlouhá a nebezpečná.

A právě to byli všichni z vězeňské osady ochotní podstoupit, jen aby se vymanili z moci vladaře, který je většinu jejich života věznil. Nechtěli se skrývat ve skalách, to jim připaao stejné, jako zůstat na Mrtvém ostrově. Odmítli využít své schopnosti v boji, protože toužili jen po klidném a svobodném životě. Byli svým zachráncům vděční, ale ne tolik, aby vyměnili jedno vězení za druhé.

Vzali vojenskou nákladní loď ukrytou v jedné jeskyni nedaleko přístavního mola Mrtvého ostrova a několik hodin před úsvitem vypluly na širé moře. Reena, Deidre a Fae je doprovázely. Reena chtěla pomoci ostatním ovládnout jejich moc. Deidre byla rozhodnut jít amkoliv, kam půjde čarodějka. A Fae chtěla najít místo, které jí nebude připomínat Sheu a doufala, že právě jižní kontinent bude to pravé. Kalev a Aria se na malém člunu vrátili na pobřeží a společně s Enderem se vypravili do západních skal, kde se měli setkat se zbytkem Alarikovy odbojné skupiny.

Nikdo z nich netušil, co jim život v budoucnu přichystá. Všechny na lodi čekaa několikaměsíční plavba do neznáma. Neznali ani přesnou cestu. Jen věděli že jakmile připlují na úroveň Ohňových hor musí loď stočit přímo na jih a plout zhruba tři měsíce. Ti, kteří zůstali v království, netušii, co spustí zjištění že všichni zloději uprchli. Předpokládali zvýšení hlídek ve všech městech a častější pátrání po bytostech žijících mimo zákon.

Jedni i druzí však byli odhodlaní postavit se všem nástrahám po boku svých přátel. Věděli, že se všichni zase jednoho dne setkají, pokud ne v tomto světě, tak alespoň v tom posmrtném.