Václav Hrabě v Plzni

V mlhavém oparu časného sobotního rána, nebo možná ještě páteční noci, se míjejí dvě postavy.

 Na špinavě obyčejné ulici toho není mnoho k vidění, snad jen rozbitá výloha obchodu s obuví. Pánskou.

 Tma pomalu skapává z horních pater domů dolů do kaluží, které vznikají v dírách na rozestavěné silnici.

 Možná na poslední chvíli zachraňuje šedočernou jednotvárnost tohoto místa cosi ve výšce očí.

 Na římse jednoho z domů leží kniha, malá, nepříliš hezká. 

Z obalu smyl déšť, celou noc trpělivě bubnující do těch pár k sobě svázaných vzpomínek skoro všechnu barvu,

 a tak se staršímu ze dvou chodců až na poslední chvíli podaří rozluštit jméno, napsané na knize.

 Matně si na něj vzpomínal, snad ještě ze školy. Na okamžik přibrzdil a zamyslel se. 

Kdo tu asi tu knihu nechal. Tady stáli dva lidé. Určitě. Mladí. Chlapec a dívka, jak jinak.

 Na tváři se mu jakoby mihl náznak úsměvu. To však trvalo jen zlomek sekundy.

 Skočil ještě pohledem na onoho mladíka, přicházejícího z druhé strany ulice a bez zájmu zase odvrátil tvář.

 Když v dálce zaslechl dunění zvonu, nervózně přidal do kroku. Ani ne za minutu vyšel z ulice a zmizel ve ulicích.