Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLegenda o prvním upírovi
Autor
ms.lancelot
Legenda o prvním upírovi
|
"Ach, Bože. Proč jsem tak sám? Proč jsem jediný, kterého jsi stvořil? Jsem sám a trápím se. Prosím dej mi nějakou ženu,“ povzdechl si Adam a usedl na kámen. Jeho hnědé vlasy mu padaly do čela a smáčely se potem. Dneska nějak přitápí, pomyslel si. Žil v tak krásném světě, kde je všechno dobré a nikdy špatné, a přesto mu bylo smutno. Zdálo se mu, že není šťastný. A tak se Bůh jednoho dne slitoval a dal mu ženu, o kterou tak dlouho žádal. Jmenovala se Lilith. Její postava měla tak jemné rysy a její dlouhé vlasy splývaly až po pás. Lehce se před ním zavlnila a on byl celý její. Věděla moc dobře, co dělá. |
„ Adame! Adame!“
„ Co se děje? Co se stalo?“
„ Dones mi nějaké větve.“
„ Ano drahá.“
„ Ne ty ne. Ty druhé.“
„ Ale to bych musel trhat ze stromu poznání.“
„ Tak je utrhni.“
„ Ale to se nesmí.“
„ Dělej!“
Adamovi se její chování zajídalo, ale co by pro blaho všech neudělal.
„ Tak dělej! Kde se flákáš?“
„ Už jdu.“
Dny, týdny, měsíce, to všechno nebohý Adam snášel. Až jednou její vrtochy přesáhly všechnu mez.
„ Tak, ženo“, napřímil se Adam a pokračoval: „ Ty víš, že pro tebe udělám všechno ale to jak se chováš se nesnesitelné. Už nejsi ta, jakou jsi bývala. Co se stalo?“
„ Co by se stalo ty….“
„ No co? Jen to dopověz.“
„ Fňukno.“
„ Fňukno? Já nejsem žádná fňukna.“
„ Ne? A co si?“
„ Chlap.“
„ Pche. Prý chlap a to si vzal jako kde?“
„ Copak to nevidíš? To dole, co ty mít nikdy nebudeš.“
„ A to tě dělá chlapem?“
„ Ty už mě vážně štveš.“
„ Já?“
„ Ano, ty.“
„ Jen počkej!“ Lilith práskla do bot, kdyby nějaké měla. Rychle odfrčela někam na druhou stranu ráje a začala plakat. Bůh uslyšel její usedavý pláč, a tak sešel na Zem, aby se Lilith zeptal, co se jí stalo. Na jeho otázku mu odpověděla: „ Ale Adam. Je tak sebestředný. Nic jiného ho nezajímá jen on sám. Co mám dělat Bože?“
„ Za prvé by ses mu měla omluvit a za druhé být mu dobrou ženou. Nestvořil jsem tě, aby Adam strádal. Ale proto, aby byl šťastný.“
„ Muži. Stále držíte při sobě. Dokonce i ty, jevíš větší náklonnost k němu než ke mně. Jak můžeš takhle preferovat jeho. Co pro tebe udělal? Čím se ti odvděčil, že si mu dal tu možnost žít zde? Hmm, řekni.“
„ No, já…“
„ Nevíš…Jsi ubohý Bůh. A nikdo tě nebude brát vážně. Jsi nic… Nic! Slyšíš?“
Bůh se napřímil a jeho postava se neustále zvětšovala, až nabyla neuvěřitelné výšky. V této podobě se na Lilith rozhněval. Nebe zčernalo a blesky lítaly všude kolem. Hřmělo tak silně, že nebylo slyšet vlastního slova. Adam se toho zvláštního jevu polekal a schoval se za strom. Hlavu v dlaních a čekal, co bude dál. Najednou se nebe uklidnilo a vysvitlo zase slunce. Adam vylezl z úkrytu a koukal kolem sebe. „ Lilith! Lilith!“ Pobíhal po celém Ráji a hledal svoji družku. „ Nenamáhej se. Je pryč,“ pravil Bůh a jeho hlas se navždy odmlčel.
Mezitím se Lilith toulala co zbytku světa a kam vkročila její noha, zem se proměnila v písek. Lilith po dlouhé cestě došla až k Rudému moři. Na břehu seděla otrhaná žebračka a prohlížela si nově příchozí ženu. Usedla vedle ní a smočila své nohy v mořské vodě. Pofukoval vítr a žebračka přivřela oči. Nechala vítr rozcuchat její vlasy. Její roztrhané a zašpiněné šaty se vlnily ve větru. Ani jedna z žen nepromluvila. Seděly vedle sebe dlouhé hodiny, když v tom si Lilith vzdechla. Žebračka se otočila na Lilith a zeptala se: „ Copak se děje milá zlatá?“
„ Ále. Zrovna mě Bůh vykopnul z Ráje.“
„ Tak to máš štěstí.“
„ Štěstí?“
„ Ano. Nevím, co se v takovém Ráji dělá, ale tady ve zbytku světa je to mnohem svobodnější. Můžeš si dělat, co chceš, ale za určitou cenu.“
„ A to je štěstí?“
„ Ano je. I já byla kdysi šťastná, než mě Bůh potrestal za to, že jsem mluvila s anděly.“
„ Ty si s nimi mluvila?“
„ Často.“
„ A jak je můžu přivolat?“
„ Kdo ví. Ale nechtěj víc, než můžeš snést.“
Lilith vstala, poděkovala žebračce a vstoupila do vody. Voda jí sahala jenom po kolena. Chvíli pozorovala obzor a pak rozepjala ruce a zakřičela:
„ Ånghãm raya hvarenanghaca
vîdhâraêm zarathushtra
aom asmanem ýô usca
raoxshnô frâderesrô ýô imám“ 1
Tu na hladině se objevila postava zahalená v mlze. Lilith ani na chvíli nezaváhala. Znovu zakřičela:„Rasem pidîrem h'arasañdhem.
ratem ô gêthî padîrem anâî h'aresañdehem pa margî.2“
Postava se k ní přiblížila a ukázala se v celé své kráse. Před ní stanul pohledný mladý muž v přenádherném černém brnění. Jeho černá křídla se mu jemně otírala o jeho záda. Křídla byla tak mohutná a nečechraná a jejich hrany by dokázaly přeseknout i obrovský kus mramoru. Lilith jen vyčkávala. Anděl jí odpověděl: „ Přijímám tvou nabídku. A na oplátku můžeš zůstat zde mezi padlými, ale musíš nám dát své tělo.“
„ A kde budu má duše, když ne v mém těle?“ Anděl vztáhl ruku a ukázal prstem na žebračku. „ Potřebujeme novou matku a mocnou čarodějku. A ty nám to zajistíš. S tebou budeme mít moc. I ty nepřijdeš zkrátka.“
„ Takže budu mít neomezenou moc? A budu moct svádět lidi na scestí?“
„ To bude jedna z tvých výsad.“
„ Tak přijímám.“
Adam se neustále trápil. Chodil jako bez duše. Tak Bůh dal Adamovi další ženu. Ale neudělal tu chybu, že ji vytvořil z ničeho. Dlouho o tom přemýšlel jak ji nejlépe vytvořit. Pak se dlouze z výšky zadíval na Adama a věděl, co musí udělat. Počkal, až Adam usne. Když tvrdě spal, vyjmul mu jedno žebro a z něj vytvořil novou ženu. Lepší ženu. Ale udělal jednu chybu. Zapomněl na jednu důležitou věc. Nevzal Adamovi kousek duše a nevložil ho do ní. Totéž měl udělat s její. Díky tomu nevzniklo poutu, které je mělo chránit. Ráno se Adam probudil a na ohni se peklo ohromné sele. Tímto zjevem byl dotyčný zcela udiven. A když spatřil ženu v listu, docela ho to vylekalo. Po předešlé zkušenosti měl jistě na to právo. Otázal se dotyčné ženy: „ Kdo jsi a odkud jsi sem přišla?“
„ Jsem Žena a Bůh mne stvořil. Z tebe.“
„ Ze mě?“
„ Ano, z tvého žebra.“
„ Mého žebra? Aha, tak proto mě tak tolik bolí.“
„ Dáš si kousek masa?“
„ Ne díky.“
„ A co víno?“ Adam zakroutil hlavou.
„ Ne? Tak si dáš pečeného hada.“
„ Už dost Ženo.“
Žena se zastavila a koukala se vykulenýma očima na svého muže. Zamumlal: „ Musím ti dát jiné jméno.“ A odešel ven provětrat si hlavu a vymyslet jí nějaké lepší jméno. Dlouho chodil po Ráji, až usedl na kámen a sklopil hlavu. V tu ránu mu to docvaklo. „ Mám to,“ vykřikl a běžel do jeskyně. „ Ženo, Ženo,“ volal. Otočila se, stále obtočená listem a vykřikla. Jaké bylo její zděšení, když viděla Adama v celé jeho kráse. Předtím si toho nevšimla. Její dlouhé vlasy se jí obtáčely okolo bujných ňader a zakrývaly je. Jenže Adam. To bylo něco jiného. Nechápavě se na ni podíval a zeptat se: „ Co se děje?“ „ Ty, ty…jsi,“ koktala Žena a pokračovala:
„ úplně,“ a ukázala prstem kamsi dolů.
„ Nahý,“ dodal Adam.
„ Ano.“
„ A to tě tak děsí?“
„ Nikdy jsem nic takového neviděla.“
„ Je to moc?“
„ Já nevím.“ A provinile sklopila zrak.
„ Nemáš se za co stydět, Evo.“
„ Evo? Já jsem Eva?“
„ Dlouho jsem to promýšlel a myslím, že se to k tobě hodí.“
Usmála se na něj a zlehka ho políbila.
„ Lidi, už jste to slyšeli?“
„ Ne, co?“
„Vy to ještě nevíte?“
„ Ne.“
„ Je to strašná tragédie.“
„ Tak co se stalo?“
„ No, jde o Kaina.“
„ Tak co zas provedl, ten pacholek jeden.“
Kolem staré báby se seběhli všichni lidé, kteří byli na náměstí. Všichni chtěli vědět, co se stalo. Tlačili se k bábě a špicovali uši. Jen dva lidé stáli opodál. Byli to Adam s Evou. Bába pokračovala: „ Tak si představte, že Kain zabil Ábela.“ Kdosi vzdychnul: „ To né. Takový milý kluk to byl. Kdo ví, co ho k tomu vedlo.“ „ Měli bychom ho potrestat,“ někdo navrhnul A další se přidávali. Padaly návrhy jako uvařit ho za živa, useknout mu ruce nebo dokonce ho stáhnout z kůže za živa. Ale nikdo by si to nedovolil, byl to přece syn Adamův. A tak se rozhodli ho vyobcovat. Kain tedy prchl do pouště. Několik dní cestoval v obrovském žáru slunce. Jednou v noci, kdy se trochu ochladilo, začal křičet do větru.
„ Proč si mi to udělal? Próóóč? Proč ti má oběť nebyla dost dobrá? Co jsem ti udělal?“ Ale stále nepřicházela žádná odpověď. Každý den se ptal na totéž, ale nikdy nepřišla žádná odpověď. Bůh mlčel. Každou noc proléval potoky slz, za to co udělal. Cítil lítost. Jeho tělo se třáslo pod nápory emocí, které se střídaly velmi rychle. Jednou to byl pláč, podruhé zas smích. I měsíční svit ho měnil v něco nepopsatelného. On sám nevěděl kde je a co dělá. Neovládal svou temnou část. Ta ho čím dál tím víc naplňovala, až se projevila naplno jedné úplňkové noci.
Měsíc svítil a vzduch stál na místě. Náhle pocítil takový zvláštní pocit. Cítil, jak se jeho útroby stahují a každý sval v těle byl našponovaný jak tětiva luku. Napřímil se a zavyl. Po chvíli zavyl znovu. Pouštní psi odpověděli. A on jim odpověděl také. Cítil vůni krve a ohromný hlad po ní. „ Své bratry zabít nemohu. Znovu ne.“ A tak každou noc putoval dál. Dlouhé týdny cestoval, až došel k malé vesnici na konci světa. U brány plály ohně a její otevřená vrata přímo vybízela vejít. V každém zákoutí vykukovaly temné páry očí a sledovaly Kainovy nejisté kroky.
„ Haló? Je tu někdo?“
„ Pšššt. Nekřič tak. Nebo tě někdo sežere.“ Zpoza rohu vystoupila temná postava muže s bílými vlasy.
„ Pojď.“ A pokynul hlavou, aby naznačil, že mu může věřit. Kain po chvíli nejistoty následoval toho muže.
„ Kde to jsem?“
„ Ve vesnici hříchu a pravé moci.“
Malé domky se krčily ve stínu noci a jejich střechy jim připadaly jako by byly z olova. Nasládlý vzduch sytil všechno kolem. Starý muž dovedl Kaina do hlavní budovy, která měla jedinou místnost. Uprostřed byl trůn a naproti něj jedna jediná židle. Po stěnách byly napsány symboly krví. Posadil se na židli a vyčkával. Do místnosti vstoupila žena, prohlédla si ho a usadila se na trůn. Její hezké, mladé tělo se Kainovi zamlouvalo.
„ Kdo jsi?“ „ Jsem Kain.“
„ Kain, hmm. Už nějakou dobu tě pozoruji. Bylo ošklivé, jak se k tobě Bůh zachoval. Odmítnout takovou oběť. To já bych ji nikdy neodmítla.“
„ Vážně?“
„ Ano.“
„ Dlouho jsem už nic nejedl.“
„ A co ti mohu nabídnout?“
„ No…“
„ Jen se nestyď.“
„ Od jisté doby mám neskutečnou chuť po krvi.“
„ To mohu zařídit.“
„ Děkuji.“
„ Dashi! Dashi!“
„ Ano má paní?“
„ Přines tady Kainovi nějaké jídlo.“
„ A co byste si přál, mladý pane? Kozu, krávu nebo snad lidskou bytost.“
„ Kozu.“
„ Jak si přejete, mladý pane.“
„ Lidskou oběť tedy ne,“ konstatovala žena.
„ To přece nemohu.“
„ A proč ne?“
„ To nejde. Je to lidská bytost.“
„ No a? Komu to vadí? Brzy pochopíš, že tady zábrany nepotřebuješ.“
„ Já teď nechápu vůbec nic.“ Žena se usmála a chytla ho za krk. Pomalu zvětšovala tlak a Kainovi začal docházet kyslík. Myslel, že se udusí, ale náhle vycenil tesáky. Žena se začala smát. „ Lilith! Pusť ho!“ Okamžitě ho pustila a Kain se zhroutil na zem. Zprudka dýchal a snažil se nabrat co nejvíc kyslíku.
„ Ale prosím tě. Podívej se na něj. Je neškodný.“
„ Omyl. Je moc důležitý pro přežití naší rasy.“
„ On?“
„ Ano, on. Teď ho naučíš jak s krví zacházet. Ukážeš mu všechno, co jsem ti ukázal já.“
Lilith mu neochotně ukázala sílu krve. On pak se stal jejím milencem. Obrátili na víru mnoho lidí. Jejich potomci jsou právoplatnými a jedinými pravými dědici. Oni jsou ti původní, ti kteří všechno začali. Ti, díky nimž jejich pokolení nevymřelo.