Trabi offroad

Trabi off-road

            Bylo to jednoho hnusného nevím kterého večera. V obleku jsem se vracel s kamarádem z plesu – ale to už vlastně byla půlnoc. Z pochopitelných důvodů mám z té doby poněkud zkreslený pojem o čase. Kamaráda jsem odvezl do jedné vesnice, kde bydlel, ale domů se mi ještě nechtělo. Tak sem si řekl, že se podívám, kam vede jedna cesta od domu toho kamaráda. S trabantem, již ve zcela perfektním stavu, dvanácti voltovou elektroinstalací, audio zástavbou, funkčními brzdami a vším ostatním jsem se vydal do neznámých končin. Jeden by neuhodl, co jsem měl za pneumatiky – sjeté letní Fuldy. Kopec se začal svažovat, dolů. Pojednou se ale pod autem místo asfaltu ocitla tráva – konec silnice. A ještě k tomu mokrá tráva. Zastavil jsem, ale už teď jsem věděl, že situace je zlá. Zařadil jsem zpětný chod, ale při pokusu o byť jen malinké couvání jsem jel dopředu. Fulda bez šance. Šlo to jen dopředu. Doufal jsem tedy, že kdesi vpředu bude tato noční můra končit, ale to jsem ještě nevěděl co mě čeká. Sjel jsem dolů…. Jakoby ten kopec porostlý mokrou trávou neměl konce... Dojel jsem do nějakého lesa. A tehdy jsem to uviděl – přede mnou kopec nahoru, za mnou kopec nahoru, vpravo i vlevo neprostupný les a pod trabantem protékal potok. Opravdu, to není vtip, bylo tam vlhčeji než kdekoli jinde, kromě rosy a deště, který před pár hodinami spadl, tu ještě tekl potok, prostě jen tak, přes mou(!) cestu. Tak jsem vylezl z auta abych zmapoval situaci. Prakticky jsem ji nezmapoval, jen jsem si uvědomil její tragičnost. Uprostřed lesa, nikde nikdo, na letních sjetých kolech, bez šance někam se vyhrabat…. Světla trabantu svítila vpřed na onu stráň, která byla ještě prudší než ta, po které jsem sem doklouzal.

Začalo mrholit.Nasedl jsem zpět do vyhřáté kabiny Trabanta a pokusil se vycouvat. Přední hnanou nápravou jsem vjel do toho potoka, který ani nestojí za zmínku, ale tenkrát mi připadal jako Vltava. Vjetí mělo za následek rychlé vybočení ze směru jízdy a neovladatelnost vozidla. Rychle jsem dupl na brzdu – ještěže tak, trabant zůstal viset levým zadním kolem ve vzduchu  nad strání, která se svažovala dál, někam do pekel. Zařadil jsem zase jedničku a dokonce i vjel zpátky na svou původní pozici. Pomalu na mě začal doléhat stres. Rozsvítil jsem dálkovou žárovku implantovanou do couvací lampy – můj to zlepšovák. Konečně jsem viděl něco i za autem. Zařadil jsem opět zpátečku a s ohledem na potok začal couvat. Přejel jsem potok, vjel zadními koly na stráň odkud jsem přijel a kola se okamžitě dostala do prokluzu. I sebemenší stoupání hned jakoukoliv adhezi odrovnalo. Bylo třeba vymyslet něco nového. Všiml jsem si opodál stojící chalupy, nikdo tam nebyl. Obešel jsem ji a našel pouze u zdi narovnané cihly. Ale trabantista si musí poradit se vším.

Začal jsem nosit cihly a dláždit si z nich cestu. V praxi to vypadalo asi tak, že jsem podložil kola cihlami a dál za trabantem je pokládal, abych měl stále pevný podklad pro jízdu. Podotýkám, že pršelo, byla tma jak někde (jediný zdroj světla za trabantem byl můj zlepšovák) a já tam jako nějaký blázen v černém obleku s kravatou kradl cihly od chalupy a nosil je pod trabanta. K tomu ještě všude bylo bahno, tak si asi každý dovede představit, jak vypadaly moje kdysi naleštěné boty.

Vydláždil jsem kus cesty, nasedl do trabanta, nastartoval, rozsvítil světla a zařadil zpětný chod. Trochu se to pohnulo, ale kola hned sjely z mého cihlového podloží a byl jsem tam, kde jsem byl. Vypnul jsem motor, a šel zdokonalovat své schopnosti ve dláždění. Po chvíli jsem uslyšel nějaký šelest – přiběhl pes. Ale moment, toho psa sem znal…. Po chvíli přišel i onen kamarád, co jsem ho vezl z plesu. Div mu brada neupadla, jak se divil. Myslel si, že už dávno jsem doma, a šel jentak vyvenčit psa. A narazil na mě, v kvádru od bahna, se zapadlým trabantem hluboko v lese. Tak tedy, mé naděje na záchranu stouply. Psa jsme přivázali k chalupě a ve dvou začali nosit cihly. Když už jsme jich přemístili asi tak tunu, nadešla chvíle  pravdy (opět). Nasedl jsem, nastartoval a rozsvítil světla, která znovu rozsekla tu strašlivou zimní tmu okolo. Zařadil jsem zpátečku, kamarád se připravil, že bude tlačit. Zahájili jsme vyprošťování. Za děsivého řevu dvoutaktního dvouválcového motoru v pěti tisících otáčkách a brutálně odlétávajícího bahna se trabant centimetr po centimetru sunul vzad, do kopce. Nevím jak dlouho to trvalo, ale když jsme tímto vyjeli polovinu kopce, jedno z kol náhle narazilo na pevný podklad, trabant se dostal do smyku a zároveň vystřelil dozadu – řítil se teď kamsi do stráně. Mohl jsem zastavit, ale nechtěl jsem, bylo by pak složité dostat vůz zase do pohybu. Stočil jsem tedy volant a zase přidal plyn. Povyjel jsem opět kousek kopce, nyní už bez pomoci kamaráda, který zůstal někde pod kopcem. Zničehonic se pod koly objevilo dláždění, obě tedy narazila na pevný podklad a já málem naboural do betonové zídky přilehlého domu. No, málem – naboural jsem, ale odnesl to jen plastový roh nárazníku. Za chvíli přišel kamarád – teprve nyní jsem zjistil, že je celý, ale kompletně celý od bahna. Tlačil totiž za levé přední světlo, takže levé přední kolo ho pořádně nahodilo. Ještě jsme se vrátili a uklidili cihly toho hodného chalupáře. Nechali jsme za sebou jen pořádně rozrytý kopec a kupy bahna.

Kamarád si vzal psa, a šel domů, nějakým způsobem seznámit rodiče se svou bahenní koupelí. Já dojel s trabantem do garáže, kde jsem zběžně prohlédl podběhy plné těžkého bahna, poškození zadního nárazníku a další různé drobnosti. Přišel jsem domů, všichni spali, hodil jsem kvádro do pračky a šel spát.

Stejně ale do dneška tvrdím, že kdybych měl sněhové řetězy, vyjedu to s přehledem sám. Však je taky teď už vozím.