Básníkův den

Mnoho, ach mnoho zatmění sluncí v srdcích duší viděl jsem. Těch poklesů, zatracených osamění a bezúsměvných tváří. Byly snad nedohledné svědčit může vyprahlá a unavená Zem. Křik utrápených slepců dozníval až kde vzdálené hvězdy září. Mnoho černé šedi a končících dnů provázelo mé kroky, Spousta odpadků, zmetků a nepodařených snů křížily mi cestu. A za ty hromadící se nenaplněné a zbytečné denní roky, roztrhaly mi boty, kalhoty, klobouk, košili i vestu. Těch odmítnutých pomocných rukou by ses nedopočítal. Nekonečné řady pomluv a jízlivých řečí stále slyším. Přestože utíkám, měním místo a hledám svůj ráj dál, z téhle smrtelné břečky nedostanu se do výšin. Zdá se, že tratím, zdá se, že promarňuji svůj darovaný čas. Ale ptám se, proč plahočíte dřiny svého těla a nepřipustíte, aby jejich černotu vzal ďas, hříchy naše nechť rozstřílí pistole, pušky a děla? Všechny ty zvuky, nářky, smíchy a vyznání, k uším básníka řvou, kradou se i jemně vyzvání, o lidské bídě, trápení, o lásce jež není k dostání,¨ od dítěte, mladého, starce, slečny, stařeny i paní Proto, když večer z toho světa domů navrátí se přec, hluk neustane dokud papír nevydá svědectví všech těch zvuků. Pak teprve básník ustele si a svalí se na kavalec, neklidně dřímajíc v naději zítřejší svobody svého sluchu.