Léto v Praze

Když léto vrcholí a Praha bohatá

svým sluncem, zahalená do zlata,

říkám si pro sebe, zda má cenu žít,

jednou jen radost a jindy smutek mít.

Když vítr vane zlehka ulicemi,

a jemně ovívá teď rozpálenou Zemi,

pohlédnu do dálky, přímo do kraje,

a hudba léta mi v uších zahraje.

Má všechno tohle vůbec řád a smysl?

Nebo jen vymýšlí si všechno moje mysl.

Jsem jako v Matrixu jen iluzí svou živ

a zbůhdarma dávám svou báseň na obdiv?

Nikdo mi neodpoví z lidí kolem jdoucích,

ani Karlův most není vševědoucí,

když sedím u sochy a pozoruji vlny,

říkám si přece, Praho, nejsi bez poskvrny.

Však líbí se mi dlažba tvá rozpálená,

že jsi tak dynamická, že jsi samá změna,

když o zábradlí se tu opírám,

vím že tě Praho stále málo znám.

Až oblékneš se, Praho, do setmění,

vím že do rána se tu mnoho změní,

a trochu s obavami musím se Tě ptát,

jestli Tě s dalším ránem budu dál mít rád.