Vyznání smrti

Když sním a necítím bolest,

podvolím se pocitům jemných kapek na okenním rámu

a říkám si tehdy, že se snad usmíváš.

Vím, že jsi náročná a že já Ti nestačím,

že nemohu splnit Tvé představy,

neboť v sobě oheň máš.

Přesto však doufám, že tě spatřím,

budu moct jen z dálky obdivovat tvůj pohled,

doufat, že ten můj uvítáš.

Jsem tak daleko a ty jsi určitě šťastná,

jsem sám a ty máš přátele,

s nimi si družně povídáš.

Jednou snad svůj pohled upřeš

na mou bezvýznamnou maličkost,

vteřinu času mi přiznáš.

A snad, aspoň okamžikem,

letmým gestem usínajícího měsíce

pokyneš, že mě znáš.