Poslední

Poslední báseň je jako pozdní slunce,

jak bílá vločka přimrzlá na Sněhurce.

Odbíjí poslední hodiny večera,

pryč je ta chvíle, co tu klečela.

Odchází den a loučí už se s námi

a nové zítřky nám zatím nejsou známy.

Ustal i déšť a pohyb ladných laní,

jen slzy zůstanou uprostřed bílých dlaní.

Ustal i štěkot dalekých kojotů,

neleží psi tam v koutě u plotu,

jen ticho všude zabírá své místo

a zdánlivě je tady krásně čisto.

Ustal i život, nebo jenom zdá se,

že zemřelo vše krásné v tomto čase?

Je to snad možné, že muselo se stát,

že budeme se po lásce jen ptát?

Nic z toho krásného už tady nezbylo.

Nevyklíčí, co slunce těšilo.

Nezazní zborcené harfy víc tón,

ustane zmatek, vytratí se shon.

Jen zmrzlé květy pokouší se říci,

že někdo měl by zapálit hřejivou svíci.

Však bohužel už není síla na to,

aby proměněny byly kameny v zlato.