Odloučení

Seděl jsem na vrcholku rozbouřených skal,

pode mnou moře, já uviděl jsem v dál,

jak rackové vznáší se nad hladinou

a posléze s modrou oblohou splynou.

Jak vlny dorazí a vítr kolem fičí,

z dálky zvuk sirén, co do ticha tak křičí.

Není mi známo, proč svět je tolik opuštěný.

Hledám útěchu v odlesku, moři, u ozvěny.

Pravý zvuk nepřichází, není naděje,

že něco mě v té chvíli zahřeje,

že obrátím se a pak spatřím Tebe.

Pak zvednu hlavu – je tu jen jasné nebe.

Tam na té skále pomalu se stmívá,

a celý obzor už dohromady splývá.

Když živel burácí, do skály prudce bije,

tehdy tak teskně, velmi smutně mi je.

A nikde není čarovná poezie,

když mezi neony nevidím Tvoji tvář,

nevím co děláš, jak se vlastně máš.

Nemohu Tě pevně za ruku vzít,

cítit pak s Tebou ten vlahý noční klid,

kdy stmívá se - prožívám odloučení.

Bez Tebe žádný smysl vůbec nikde není,

jen tma za chvíli všechno rychle skryje.

Chtěl bych být superman a zahrnout Tě květinami,

být s Tebou večer, dost dlouho – pod hvězdami.

Ale jen moře času je mi společníkem

a já se cítím být smutným trosečníkem.