Vzdálená

Mezi hedvábím barevných květů hledám,

vzdálený obzor oblaků se zvolna blíží,

v paprscích slunce dlaně pomaloučku zvedám,

když duhu světlo světa tak moc tíží.

V kapičkách deště stále nenacházím,

všech přítomných světů teď se ptám:

Proč nikde nejsi? Na náhodu sázím,

přesto však dále stojím tady jen a sám.

Řekni mi, ty dráho jasně bíle mléčná,

kde cit má člověk v sobě tiše skrýt,

kde přitažlivost v tobě, stálá, věčná,

může duši mou zvolna pohladit?

Moc se táži, padám z výšin do Hádesu,

své prosby křičím nahlas do vesmíru,

dozadu nad obzory, k šumícím lesům,

padám do otroctví pryč od svobody.

Totiž to co dávno pevně cítím,

totiž to kam se střemhlav řítím,

je tak milé, zraňující,

a nad tím vším Tvé řasy spící.