Včera, kdysi

Celý den jsem přemýšlel, jak prorazit stěnu ulity. Pěstí, hlavou…? Byla to otázka, nezodpovězená už ze sna, celou noc mi bzučela u ucha a ráno jsem si ji odnesl jako na ramenou jako zbytečný kříž.

            Jak mi chybí ta dětská intimita času, říkal jsem si, když jsem si u zrcadla čistil zuby. Pak jsem někde byl. Něco jsem dělal. Nárokoval si místo ve společnosti.

            Emílie na mě čekala pod velkými hodinami před kostelem. Už se smrákalo, když jsme se sešli. Zamával jsem na ni. Šli jsme do hospody, pili pivo, hráli šipky atd. Po půlnoci si přisedla ke mně na lavici a začali jsme se líbat. Dál jsme si povídali a pili pivo. Vyšli jsme ven za svítání. Když jsem ji doprovázel domů, míjeli jsme dělníky na cestě do práce. Mračili se na nás, protože žili skutečnými životy, a my jen potichu našlapovali kolem, uzavření ve svých fantaskních bublinách. Stavěli jsme a líbali se, ale už bez řečí. Ani jednomu z nás se nechtěla odpískat tahle hra, kterou soudil někdo mimo nás, nebo naopak až příliš hluboko v nás. Takže jsme stáli na rampě před jejím vchodem, lokty se opírali o zábradlí, motali si cigarety a ty pak kouřili.

            Mně se na tobě líbí, že seš vlastně strašně divnej, ale všecho uzpůsobuješ tomu, aby to tak nevypadalo.

            Bejt divnej je normální. Tohle jsou jenom obranný mimikry. To je nutný.

            Právě že není.

            Nedokázal jsem rozlišit, jestli mluví pravdu. Je to ona, jsem to já? Je to chtíč, odtáhnout ji k sobě domů, do pokoje na postel nebo na koberec, je to odkejvání slov, který pro mě teď nemají cenu. Je to ukazatel přímé cesty životem. Cítil jsem ho jasně, ale stejně jsem ho vyvažoval pochybností. Chtěl jsem ji chytit za ramena, svést ji, uchlácholit šeptem a breptem a sice za rámě… v principu odvléct domů jako kořist, jako úkoj. Líbal jsem ji a ona na jazyku cítila moje otazníky, a asi jich byla i sama plná. Bolestně jsem si uvědomoval, jak nedokážu zkrotit čas, poručit mu a natáhnout do do nezměrné roviny, aby mě ve stínohře rtů a rukou poznala a podvolila se mi.

Byli jsme přitom opření o skleněné dveře. Rozsvítilo se světlo v chodbě. Naše sevření povolilo, až když zacvakal zámek u dveří. Její matku jsem snadno poznal i bez představení.

            Emilko…, Emilko! No, nazdar! To je dost, že někdy přijdeš domů… ses teda uráčila… Prosim tě, jakej má pro tebe tohle smysl… to mi někdy musíš povědět! A co vy, tady… neměl by mužskej touhle dobou stát u zrcadla a… holit se… oblíct se… jít do práce...

            Těší mě, pozdravil jsem s nervózním chrapotem na patře.

            Emílie zatím zmizela ve střevech domu. Ještě stihla stisknout moji ruku.

            Doma jsem se natáhl na postel a jen nechával pokroucené neurony, ať si samy uspořádají celou noc. Pořád jsem netušil, jestli ji nechci jenom kvůli paměti na její dotyky, ale byl jsem v tom případě připraven na pár osobních facek. Přes všechnu nejistotu jsem v zátylku cítil skrytou sílu, nevěděl jsem kolik, nicméně cítil jsem ji…

            Dva dny jsem na ni myslel a marně se jí snažil dovolat. Pak jsem se tiše vrátil k běžným činnostem, k nějaké práci, knihám, pivu s kamarády atd. Nechtěl jsem na ni myslet, ale v osamělém a tichém bytě jsem se těžko bránil. Necítil jsem, že by mě ta zkušnost posunulo někam dál, naopak jsem zabředával na tom samém místě, tím samým tempem. Strojek se zaseknul. Chce to dát nohu na plyn, nebo vylézt, otevřít dekl a štětečkem začít pomalu smetávat prach?

Potkal jsem ji až po roce, náhodou, na nějakém koncertu, nebo v kavárně v kině. Vlastně, potkal jsem motýla, ale pamatoval jsem si na housenku. Její slova, pohyby a pohled, všechno bylo jiné. Seděl jsem u stolu proti ní, zamotaný do svého kokonu a uvnitř si drásal vnitřnosti otázkou, jak rozbít jeho stěnu.