Lásko bývalá

            Sakra proč neumí být kalendář milostivý? Proč už zase mi hlásí, že máš narozeniny? Zase v mých myšlenkách vyvstáváš ty - tak utajovaná víla, která pro mě už při svitu měsíčku netančí. Téměř to nechápu. Jak je možné, že jsem byl schopný žít tak šťastně tolik let, co jsem tě neznal. Proč sakra umírám tolik vteřin co tě znám už jen tak okrajově? Proč jsem vlastně před tebou utekl, vždyť tenkrát jsem věděl jen o něco málo více než dnes.

            Asi zase jako vždy přeháním, když se dívám do prosluněného, však studeného rána a tvrdím, že ty stromy hrozně rychle chřadnou a opadávají, že těm stromům by se hrozně moc chtělo plakat. Snad se jen snažím zakrýt to, že pláču já. Hned jak se otočím od okna řeknu si: „A přece se Země točí." No a pak si ještě pět vteřin budu naivně myslet, že všechno zlé se ztratí. Jenže stejně si znovu až příliš bolestivě přiznám, že před tvým pohledem se beztak zastaví cokoliv a pod tvým tak jemným dechem tají duše všech mužů i když ještě stále voníš po ledu.

            Je to zvláštní, ale už teď vím, že neuvěřím slovům svým. Každou noc budu do svých snů říkat - nebo spíše do nich budu beznadějně křičet - že ten nesmyslný a přesto tak velký cit, tu lásku bych ti mohl přece dát já mnohem více než on - než pro mě jen nějaký bezejmenný návštěvník tvé ložnice. Fakticky -         - slibuji a přísahám. Stačilo by mi, aby jsi mi dala obyčejné znamení a já se naučím stát před tvým pohledem, který mě zatím vždy dokázal zaručeně sesunout k zemi, až někam na dno sebe sama, to asi proto že prostě jen patří tobě - tak andělské bytosti s tak ďábelským srdcem.

            Jak rád bych teď zakázal osudu, bohu, nebo co já vím vlastně komu, aby tak nemilosrdně otáčel tou naší drobnou planetkou. Tiše polykám a tak rád bych vrátil čas našeho věčného souznění. No jo no přiznávám - byla ta naše věčnost asi trochu kratší než jsem doufal, ale byla - a to je přece hlavní.

            Mrzí mě, že jako vždy je na všechno pozdě. Dokonce i na ty minuty co mohli bychom trávit spolu, protože při mé smůle je zmeškám v koloně aut, ve frontě na štěstí, či v očekávání zázraku. Zajímalo by mě, jestli tě to vlastně ještě vůbec mrzí.

            Ať budu dnes odpoledne stát kdekoliv, už teď vím jak moc mi bude teskno, že všechny ty dárky, které bych ti k narozeninám chtěl tak moc dát by asi byly fádní a asi vůči němu (ať je to kdokoliv) netaktní. Snad bych tě uvedl i do rozpaků. Pomatuješ? Takové chvíle už tady přeci kdysi byly.

            Sběhlo se to všechno zase hrozně rychle. Omlouvám se, ale ani jsem se nestihl nadechnout - nebo jsem na to zapomněl, co já sakra vůbec vím? A najednou když před tebou stojím nevím co mám říct, protože ty už vlastně všechno máš. Nebo spíše máš všechno co potřebuješ a já bych z toho měl být šťastnej, ale stejně se v duchu ptám sám sebe, proč vlastně ani trošku nepotřebuješ tu mou bezcennou maličkost?

            Možná bych potichu - tak abych to slyšel jenom já - pronesl do vanilkové vůně tvých vlasů, ať jsi stále tak krásná jak si tě každý večer kreslím ve svých představách a ať až se jednou - tak nechutně natěsno šťastná - budeš zbavovat všech těch lidí ve svém srdci si pro mě tam někde v rohu necháš místo (chci toho vážně tak moc?). Prosím nech mi tam to místečko, alespoň pro ten pocit plný naděje - pro ten pocit, že nezapomínáš.

            Vždyť já taky ne ------- má ---------- má lásko.