Dopis Narkissovi

První okvětní plátek bohatého květu lilie uvadl,

zachvíli uschne a zaplní můj prázdný psací stůl,

od té doby, co pro mne nejsi,

můj splín na mne dopadl.

Sakra, kam jen šel jsi?

Vím, že hodně mluvím,

nejsem jediná.

Ráda mluvím a někdy tě ani neposlouchám.

Jsem zahleděná do svých vlastních slov a názorů.

Potřebuju totiž v tobě oporu!

Ty ignoruješ mé skryté volání,

prosím podpoř mě,

řekni, že mám pravdu, že jdu správnou cestou, že patříme k sobě.

Tobě slova nic neřeknou, tvé oblíbené, copak bych s tebou tady byl, kdybych nechtěl?

Už delší dobu nekonejší mě.

Nejradši bych tě profackovala a ukázala ti, jak důležitá pro tebe jsem.

Víš to, proto se ke mně pořád vracíš.

I když pochybuju, že jen z čisté lásky.

Spíš z té sobecké, myslíš na sebe, děláš mi jen vrásky.

Já vím, jsem stejná, ale také já vím,

že až mě podpoříš a budu vědět,

jak miluješ mě celým srdcem,

změním se, pro sebe i tebe.

Ze zlé arogantní holky na holku pohodovou, smířenou, spokojenou,

plnou jistoty a vůle.

Ano, jistoty.

Chci mít stále v duši pocity,

že mě pro nic na světě neopustíš.

Chci, abys mi to řekl, jak to je doopravdy.

Dokážeš mě vůbec někdy milovat víc než jen sebe?