Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Cesta bojovníka

04. 07. 2010
1
5
812
Autor
Tofiam

Micro povídka o tom, že bojvat se dá mnoha různými způsoby a proti mnoha věcem. A tak tedy bojovník putuje... Za čím? Nebo spíš "kam"? Ososbně myslím, že povídka působí, jako by patřila do většího literárního celku a jen ho doplňovala, ale za to, předpokládám, může můj zvláštní fantasy styl, se kterým píšu spoustu věcí. Nicméně, mám tuhle povídku ráda. Snad se tedy bude líbit i vám.

Cesta byla půvabně lemována oběšenci. Houpali se na zkroucených větvích stromů jako nějaký druh nového ovoce. Ty stromy možná dokonce i byly ovocné, ale to mladý muž, který je pozvolna míjel, mohl usuzovat pouze ze zvyku. Ovocné stromy stávaly často podél silnic, aby na podzim konejšily hlad pocestných. Navíc, poutníci se pak takovou cestou rádi toulali.

Jak tak mladík přecházel ony mrtvoly, přemýšlel, kolik se jich toulalo tudy.

Vzduch byl těžký a zdánlivě nehybný. Kdykoliv se však rozhodl, roztancoval visící a s pleskáním jim kradl různobarevný šat zašedlý špínou. Jejich ruce se pod jeho vedením zvedaly v komické parodii na pozdrav. Jako by zvali k přivítání a popovídání si se starým známým.

Mladík se přistihl, že bezděčně svírá jílec meče. Zdálo se to zbytečné – krom občasného krákání ptáků zela krajina kolem ohlušující prázdnotou. Od cesty odletovaly obláčky prachu v rytmu jeho kroků. Vířily v odpoledním slunci a pak si sedaly jako unavení ptáci, čekající, než je někdo vyplaší. Jinak bylo všude mrtvo.

Na jediné živé tváři široko daleko se rozlil úsměv. Neměl by se bát. Koneckonců, lidé ho platili za to, že se nebál. Podle insignií na jeho oděvu každý hned na první pohled poznal, že je nájemný rytíř, bojovník, který složil nejtěžší zkoušky. Mohli k němu přijít a říct mu, že je včera někdo vykradl, a pokud mu nabídli příslušnou částku či odměnu, šel a vyřešil to. V některých městech takový způsob spravedlnosti neviděli příliš rádi, byť se bojovník nemusel vůbec dostat k použití meče. Mnohem lepší bylo nechat se najmout jako osobní stráž. Jenže to vyžadovalo, aby v tom či onom městě nějakou dobu zůstal, a to mu nevyhovovalo. Rád cestoval a namlouval si, že jen hledá místo, kam se vracet. Pravdou však bylo, že se některým místům spíš vyhýbal a utíkal.

Bojovníci se chovali jako tažní ptáci. Někteří létali stále na stejná území, někteří putovali za potravou a jiní jen, kam je srdce táhlo. Nikdo jim nikdy nezakázal vstup, poněvadž lidé je vesměs viděli rádi. Znamenalo to, že zločinům bude na nějakou dobu konec. A i kdyby zkusili zakázat… bojovník nemusel uvádět důvod, proč vás zabil. Stačilo vaši smrt prostě oznámit městské radě.

Dokonce se říkalo, že potkat bojovníka na cestě přináší štěstí. Mělo to asi něco společného s faktem, že na takové cestě vás rozhodně nikdo nenapadne, aby se o tom náhodou onen bojovník nedozvěděl. Ovšem pro bojovníka cesty šťastné nebyly. Byl to jenom způsob, jak se učit – o své vytrvalosti, o nových a neznámých lidech, o nových místech, technikách boje, o nových nebezpečích.

Mladík pokračoval o něco svižněji. Přestože nepociťoval strach, něco ho z téhle stezky pudilo pryč. A nebyli to mrtví. Mrtvé už viděl. Pravda, ne jako ozdoby v celkem nudné krajině zelených plání s několika prošlapanými cestami. Naopak, právě oni jako by ho volali k sobě. Ševelení větru šeptalo jména jejich ústy a oni zůstávali důvěrně známí díky zbylé neživosti, díky prázdným výrazům v obličeji, kterým mladík čelil už mockrát.

To, co ho tolik znepokojovalo, byla změna, jež se s touhle cestou udála. Těžko si ovšem něco takového připouštěl. Když tudy naposled mířil, stále ještě ho považovali za dítě a všude omamně kvetly jabloně. Utíkal skrz stáda pasoucích se ovcí a snažil se nerozhlížet ani nalevo, ani napravo, jen aby byl co nejdál. Teď to vypadalo, že se tu rytíř spravedlnosti, jak jim občas říkali, bude opravdu hodit.

Mladík došel k rozcestníku. Nepodíval se na něj, protože zašlé tabulky byly stejné jako vždy, a vydal se cestou směrem k městu na obzoru. Do večera tam dorazí.

Na tváři se mu znovu usadil úsměv. Tohle je pravá stezka odvahy.

Bojovník se vracel domů.


5 názorů

Parsifal
06. 07. 2010
Dát tip
Pěkně podáno, ač se o povídku nejedná. Objevují se nepravidelnosti ve větné výstavbě ... se některým místům spíš vyhýbal a utíkal ... vyhýbáme se něčemu a utíkáme před něčím. Já bych si doopravdy rád přečetl tohle v nějakém celku, jako epizodka je to doopravdy pěkné :)

Tofiam
05. 07. 2010
Dát tip
Já vím, beru na vědomí všechnu připomínky. :) To "Mám místo mozku z piva kostku": Uznávám, že je to neobratné. Psala jsem to za odpoledne a pod dojmem aktuálního nápadu, což působilo víc, než snaha, aby se to nějak zalíbilo - ať už mně samé, nebo jiným. Takže neobraty... Nevím, co s nimi. Možná to v budoucnu přepíšu. A co se týče oné fantasy módy, na kterou narážíš, že byl tak mladý a už hned rytíř. Ono to vychází z toho, že ve středověku se mohl i mladík stát mistrem, poněvadž do učení se přijímalo spíš podle schopností, než nutně podle věku. Ale ano, je to taková rádoby rpgéčková povídka. :D To Sebastiana: Děkuju, aspoň to. :-) To Weythinka: Jsem si vědoma. V prvotním dojmu se mi to tak možná líbilo, mělo to asi nějaké lyrické kouztlo pro můj mozek, zpětně si říkám, že to mohlo být lepší. :D A ano, uznávám, je to příliš krátké... Jen nevím, jestli to někdy vůbec přepíšu, spíš asi ne...

Hodně se ti opakují slova a velikost textu se nerovnal pointě. Styl psaní hezký, snad se příště zdaří víc :o)

Sebastiana
04. 07. 2010
Dát tip
Hm, zaujalo, ...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru