Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Čekám už půl hodiny na autobus a mrznu. Dřepnu na lavičce a přemejšlim, kam vůbec jedu.
Najednou slyším šramot a zalapání po dechu. Byl to dědek, že se vám chce při pohledu na něj přestat žít. V každé ruce měl jednu hůl a na pásku u kalhot měl poutko, na kterém měl pověšenou tašku s nákupem. Přibelhal se pomalu k lavičce, na které jsem seděl, a šťouchnul mě holí do nohy. Smrděl, jak stará stoletá almara, a já se modlil, aby si nechtěl sednout. A co myslíte: se sípáním a chrchláním šel ke mně, dřepnul a začal nadávat, že ho ani nepustim, že se nezvednu a už nečekám ve stoje. Jenomže jak si sedl, lavička povolila ve švech, a oba jsme záhy leželi na zádech. Já byl v pohodě, ale dědek byl zamotaný do holí, tašky a lavičky. Měl asi vyražený dech, protože přestal sípat a vypadal, jak kdyby spolk balón. Lidi okolo (alieni) začali nadávat, že jsem ho shodil a že to nahlásí na policii. Jedna alienka se mu snažila pomoct, ale pro nedostatek síly ji dědek stáhnul na sebe. Jak se na dědka svalila, viděl jsem poprvé spodničku důchodkyně a šel jsem blejt. Dědek z toho šoku začal dýchat a mně to jeho dýchání připomínalo parní válec. Baba mu rozmáčkla tašku, ve které bylo mlíko, a oba leželi v bílé louži a lapali po dechu. Já jsem se začal smát, a to pobuřovalo všechny lidi na zastávce. Všichni se na mě vrhli a řvali jeden přes druhýho, jaký jsem holomek a že jim mám pomoct a ne se smát. Zdrhnul jsem, a byl konec.
Písmák