Darvinie - Tajemství modré růže (2. Tajemství)

Osedlala jsem Arnie, abych se mohla vypravit za Mattem. Počasí se vydařilo, obloha byla bez mráčků. Matt bydlel pár kilometrů od nás, též v parku, který se nachází na severozápadě Skotska. Pobídla jsem Arnie a vyrazily jsme na cestu lesem, kterou jsem znala nazpaměť, vsadila bych se, že bych k němu trefila i po tmě. Charlie mě kousek doprovázel, ale potom se vrátil domů, byl to můj druhý nejlepší kamarád. Asi za hodinu jsem byla na místě.
K malému dřevěnému domku vedla úzká cestička, která byla vysypána štěrkem. Kousek od domu stál jeep, díky kterému jsme se mohli s Mattem dostat do školy, neboť si hravě dokázal poradit s lesní cestou v parku. Do školy nás vozil Mattův taťka, aby moje mamka nemusela velmi brzy vstávat, protože do školy jsme to měli daleko a do práce jezdila později než my. Byla jsem ráda, že jí můžu dopřát o něco více spánku. Matt vyběhl z domu, vypadal, že zrovna před chvíli vstal.
„Ahoj Lilly, jsi tu brzy,“ zavolal, ale nebylo znát, že by mu to vadilo. Matt měl krátké rozcuchané hnědé vlasy a modré oči, postavou vypadal na průměrného kluka. Sesedla jsem nemotorně z koně.
„Ahoj Matte,“ usmála jsem se a doufala, že si toho nevšiml, využíval každé situace, aby si ze mě mohl utahovat.
„Nevyrostla jsi za ty dva dny, co jsme se neviděli?“ přeměřoval si mě pohledem. Měřila jsem jen něco málo nad stopadesát centimetrů, což bylo skoro v sedmnácti malé prokletí, ale naštěstí spolužáky přestalo bavit si mě dobírat díky mé výšce už v prváků až na Matta, ten nikdy nepřestane.
„Haha, velice vtipné!“ ušklíbla jsem se a dloubla ho mezi žebra.
„Au, dobře, vzdávám se!“ kryl si hrudník, ale stále se smál. 
„Odpustíš mi to?“ podíval se na mě svýma modrýma očima a usmál se, jak nejlépe uměl. Každé holce by se pravděpodobně v tomto momentu podlomila kolena, ale mě ne. Byl sice hezký, ale byl pro mě jako vlastní bratr. Usmála jsem se nad myšlenkou, že se určitě najde několik děvčat, která mi závidí už jenom jeho společnost – trávili jsme spolu mnoho času a když nebyl se mnou, tak pomáhal rodičům v práci nebo doma. Na jiné moc času nezbývalo a myslím, že se o dívky ani nezajímal. O tomto tématu jsme spolu příliš nehovořili.
„No dobrá, ale pomůžeš nám na zahradě,“ vyjednávala jsem. Jeho matka – Amy – mě požádala o výpomoc s přesazováním. Nemohla jsem odmítnout, tohle mě bavilo a stejně jsem neměla nic lepšího na práci.
„Když jinak nedáš, ale pak si půjdeme zaplavat, jo?“ navrhl s nadšením, že jsem nedokázala říct ne. 
„Jasně,“ ještěže jsem si vzala plavky, i když ne pro účel plavání nýbrž opalování se na zahradě.
Práce nám šla rychle od ruky, Matt odnášel plevel na kompost, sem tam jsme s Amy prohodily pár slov, jak se mi daří a podobně, byla pro mne jako teta. Po obědě – Amy uvařila skvělé boloňské špagety - jsme se tedy s Mattem vydali na koních k Loch Grannoch, k jezeru na jihovýchodě parku. Jeli jsem lesem, cesta trvala něco přes hodinu, dost času na povídání.
„Dík, že jsi mamce pomohla! Pravděpodobně bych tam s ní trčel ještě teď a hrabal se v hlíně, šlo ti to, jak po másle,“ pousmál se a mrkl na mě očkem. 
„Není zač, vždyť víš, že to dělám ráda a to mrkání si nech pro nějakou tvou slečnu,“ opětovala jsem mu úsměv. Neměla jsem ráda, když na mě dělal tyto „balící“ manévry, i když je nemyslel vážně, ale nemohla jsem si odpustit narážku.
„Prosím tě, musíme se o tomto bavit?!“ Najednou změnil tón a pobídl koně ke klusu, nechápala jsem náhlou změnu v jeho náladě - byla to přece jen neškodná narážka. Vypadal naštvaně, pobídla jsem Arnie, abych ho dohonila.
„Tak promiň, měla to být jen sranda,“ omlouvala jsem se, „proč tě to tak naštvalo?“ 
Díval se před sebe, jako by mě ani neposlouchal, měl smutný, ale i naštvaný výraz. Najednou zatáhl za otěže a zastavil.
„Ty promiň, bylo to ode mě hloupé, nasadil úsměv „dáme závod?“ 
Věděla jsem, že se jen přetvařuje a zajímalo mě, co ho štvalo, ale poznala jsem, že se o tom nechce už dál bavit. Vyjeli jsme z lesa a zastavili, Loch Grannoch bylo pár set metrů před námi.
„Dobře, kdo bude poslední, tak ten doprovází toho druhého domů,“ navrhla jsem s přesvědčením, že nemůžu prohrát. 
„Platí! Tři, dva, jedna… Teď!“

Vyrazili jsme k jezeru, výhled byl nádherný, na jedné straně se táhl les, na druhé se rozprostíraly kopce a před námi se skoro až za obzor táhlo jezero. Sluneční paprsky se odrážely od hladiny, a tím vyvolávaly obraz třpytícího se zrcadla. Bylo to opravdu nádherné. 
Závod byl vyrovnaný, Matt se velmi soustředil, pravděpodobně se mu nechtělo jet se mnou domů, ani jsem se mu nedivila, byla to docela dálka, ale mně se též nechtělo doprovázet Matta, a tak jsem Arnie víc a víc pobízela. Matt mě ihned napodobil a začal mě předhánět. Vypadalo to, že prohraji, ale štěstí bylo na mé straně, před námi byla obrovská kaluž, která nebyla žádný problém, tedy aspoň pro mě ne, Arnie by ji hravě přeskočila, ale Mattův kůň se lekl odrazů slunce od hladiny, na místě se zastavil a Matt vyletěl ze sedla jako střela a skončil v té kaluži, naštěstí to nebyl ošklivý pád. Okamžitě jsem zastavila, Matt vstal na půl promočený, na půl od bahna, vybuchla jsem smíchy.
„Promiň…,“ svíjela jsem se v křečích.
I přes nános bláta bylo vidět, že se červená.
„No, tak jsi vyhrála,“ řekl zahanbeně, ohnul se a mně bylo hned jasné, co chystá. Rychle jsem seskočila z koně tak, abych byla schovaná, protože chtěl po mě hodit bláto, ale jak se napřáhl, tak mu ujela noha a spadl zase do kaluže. Kulička bláta, kterou držel v ruce, skončila na jeho hlavě a to mi způsobilo další záchvat smíchu. 
„Budeš si tu hrát nebo si půjdeme konečně zaplavat?“ utírala jsem si slzy v očích.
„Raději půjdeme,“ vstal ještě víc promočený a špinavý. 
Zbytek cesty jsme došli pěšky, koně jsme uvázali ke stromům. U jezera byla jediná, malá písčitá pláž, ale ne jak u moře, písek byl hrubší. Zbytek břehu byl většinou ohraničen kameny nebo kopci. Matt se vyslékl a očistil si trochu oblečení. Všimla jsem si, že od té doby, co jsem ho viděla bez trička, přibral na svalech.
„Posiluješ?
„Ne, měl bych?“ zeptal se zmateně.
„Já jen, že to tak vypadá.“
„No, to víš, dospívání, člověk se vyvíjí a tak, vždyť to znáš,“ řekl, ale mně připadalo, že mi něco tají, bylo to snad poprvé, co měl přede mnou tajemství. 
Vyslékla jsem se do plavek a šli jsme si zaplavat. Matt byl lepší plavec než já, vždycky plaval dopředu, potom se ke mně vrátil a zase dopředu, byla jsem pomalá. Za chvíli jsme to otočili a plavali zpět ke břehu, protože slunce pomalu klesalo dolů a mamce se moc nelíbilo, když jsem se potulovala v lese po tmě. Oblečení měl suché, nechal si ho předtím sušit na kameni, tak se mu nálada trochu zlepšila.
„Pojď za mnou, něco ti ukážu,“ stál po kolena ve vodě, nohavice vyhrnuté a ani se nehýbal. Já zůstala na břehu, byla jsem už oblečená. Takhle stál asi minutu, měla jsem už strach, jestli třeba nechytl křeč nebo tak, ale najednou s velkou rychlostí zalovil ve vodě a vytáhl divokého hnědého pstruha. Nemohla jsem popadnout dech, bylo to neuvěřitelné.
„Jak…?“ nemohla jsem ze sebe nic vykoktat.
„Ani nevím,“ zasmál se „prostě jednou jsem to zjistil, drsný, že?“ měl obrovskou radost, asi proto, že to byla první věc, co se mu dnes doopravdy povedla. 
„No teda páááááni,“ neskrývala jsem obdiv.
„Až bude ubývat počet tohoto druhu, budu aspoň vědět, kdo za tím stojí, ale už bychom měli jet, jinak mamka bude vyšilovat.“

Hned jsme se vydali na cestu, jeli jsme cvalem, ale čím větší byla tma, tím pomaleji jsme se pohybovali. Naštěstí zbývalo asi patnáct minut cesty, Matt stále zářil radostí. Když jsme vyjeli z lesa, něco se pohnulo ve křoví, Arnie to vylekalo a já spadla.
„Je ti něco?“ Rychle sesedl z koně, aby Arnie uklidnil a pomohl mi na nohy.
„Ne, jsem v pohodě,“ zalhala jsem, popravdě mě bolely záda z pádu.
„Blbá zvířata,“ zaklela jsem. 
„Buď ráda, že to nebylo něco většího.“
„Co to vlastně bylo?“
„Asi veverka nebo tak něco.“
„Měla bych naučit Arnie nelekat se,“ ušklíbla jsem se.
„Jo, to asi jo,“ zasmál se.
Najednou se zase něco pohnulo ve křoví, oba dva jsme zůstali při zemi a ani nedýchali. Chvíli bylo ticho a pak ze stínu vyšel vlk, srdce mi začalo bušit, jak o závod. Vlk se zastavil a jen tak se na nás díval, vítr se mírně zvedl, což přidalo na strašidelné atmosféře, připadalo mi to jako scéna z hororu.
„Matte, co budeme dělat?“ vydala jsem ze sebe písklavým hlasem, ale Matt nic neřekl, místo toho se pomalu napřímil.
„Matte… Co to sakra děláš?“ Zase nic neřekl, vlk se pohnul kousek k nám a upřeně se na mě díval, měla jsem pocit, jako kdyby mi svým pohledem říkal Utíkej!, ale já byla stále přimražená k zemi strachem, ale taky jsem se nemohla odpoutat od jeho pohledu, byl tak zvláštní, jakoby lidský, plný soucitu, ale taky odhodlaní. Odhodlání, ale k čemu? 
Vlk zavyl. Vycenil zuby, z hrdla se mu dralo vrčení, seskočil z kamene, na kterém stál. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi srdce úplně zastavilo, chtěla jsem zakřičet, ale v krku mi uvízl velký knedlík, běžel přímo ke mně. Zrovna když se chystal ke skoku, skočil mu do dráhy Matt. Co to dělá?! On se úplně zbláznil! Ale to, co jsem viděla, mi naprosto vyrazilo dech, i když jsem samou hrůzou nedýchala.
Matt se při skoku začal měnit, nejdřív začal přibývat na objemu po celém těle, oblečení se mu roztrhlo, pomalu zarůstal hnědou srstí, končetiny se mu zkrátily a na konci se objevily drápy, nos se mu protáhl, byl zakončený velkým černým čumákem – proměnil se v medvěda. Povalil vlka na zem, div ho nerozmačkal a vycenil na něj zuby, vlk se ani nepohnul, Matt ztěžka oddýchával se stále vyceněnýma zubama.
„To není možné, musím ještě stále snít,“ se vší silou jsem se štípala, ale nepomohlo to, stále jsem byla v lese s vlkem, co mě chtěl zabít a s kamarádem, který se právě proměnil v medvěda. Tak jsem tam jen seděla a snažila si to dát dohromady, ale nešlo to, tohle bylo opravdu mimo mé chápání. 
Z hlasitého funění přešel Matt do pravidelného a tichého dýchání, asi usoudil, že vlk už není nebezpečný, tak se odtáhl kousek stranou, ten toho ihned využil a utekl. Stále jsem seděla jak opařená, neschopná slova, Matt se mezitím proměnil zpátky, vypadal opět jako člověk až na to, že byl nahý, rychle se schoval za koně, upřeně jsem mu hleděla do očí s úžasem, ale taky se strachem, oblékl se do oblečení, které měl v brašně na koni a pořádně si mě prohlédl, jestli mi něco není. Já byla přece v pořádku, to s ním se něco stalo.
„Lilly?“ 
Nic jsem neřekla.
„Já ti to vysvětlím,“ řekl tichým hlasem.
„Vysvětlíš? To se dá nějak vysvětlit? Dělali snad na tobě nějaký pokusy nebo co?“ řekla jsem trochu naštvaně, jiné řešení jsem neměla, a tak mě mrzelo, že mi nic neřekl, když měl takové problémy, mohly jsme to zastavit a z něj nemuselo být… Tohle.
„Žádné pokusy!“ zněl trochu uraženě.
„Víš, taky jsem tomu nemohl uvěřit, ale nic jiného mi nezbylo,“ chvíli mlčel.
„Věříš na kouzla?“ zeptal se strachem, ohledně mé reakce, ale i s obdivem ke slovu „kouzla“.
Chvíli jsem mlčela, zamyšleně hleděla na místo, kde před pár minutami stál vlk. Strach vystřídala naštvanost. Byla jsem spíš naštvaná na sebe, že jsem dovolila, aby se mi něco takového stalo, něco, co mi obrátilo svět vzhůru nohama, vítr utichl.
„Měla bych?“ řekla jsem si, že to bude znít lépe, než kdybych řekla ne.
„No, nemůžeš je popírat, i když já to ze začátku taky dělal, ale opravdu jsou.“
„Ze začátku? Chceš říct, že „to“ trvá delší dobu?“
„Ano, asi měsíc. Mamka mi řekla, že by tě to zbytečně vylekalo, že ti to mám říct, až budeš připravená, asi abys to vstřebala, ale tu svou přeměnu nedokážu ještě ovládat, přeměním se kdykoliv cítím strach, a když po tobě ten vlk skočil, dost jsem se o tebe bál.“
Nechal mi prostor, abych si urovnala v hlavě, co mi teď řekl. Takže jeho mamka taky o tom ví? Ale chová se, jako by se nic nedělo a Matt byl normální. Třeba opravdu něco takového existuje a já se s tím musím smířit.
„Je víc takových, jako jsi ty? zajímala jsem se.
„Ano, je,“ na chvíli se zarazil „ale myslím, že to už pro dnešek stačí. Musí tě z toho pěkně bolet hlava!“ znovu si mě prohlédl.
„Abych pravdu řekla, tak trochu jo.“ 
Zvedli jsme se a nasedli na koně. Během chvilky jsme byli doma, mamka mě netrpělivě vyhlížela, Matt se zastavil.
„A Lilly?“
„Co?“
„Jsem to pořád já, starý dobrý Matt, ano? Nemusíš se mě bát, nikdy bych ti neublížil!“ řekl klidným, upřímným hlasem.
„Jasně,“ na to, že by mi mohl ublížit jsem ani nepomyslela.
„Lilly Woodová! Pro vás neplatí příchod domů před setměním?!“ mamka vypadala naštvaně, ale ulevilo se jí, že mě vidí s Mattem. Když jsem šla do parku, musela jsem se vracet před setměním, kvůli divoké zvěři.
„Promiň.“ 
Sesedla jsem z koně a šla do stáje, Matt šel se mnou, odstrojila jsem Arnie a zavřela jsem ji do boxu. 
„Už musím jít!“ oznámila jsem mu a přemýšlela, co asi mamce řeknu jako důvod mého zpoždění.
Matt se mlčky otočil a šel zpět ke koni, uvědomila jsem si, že jsem mu ani nepoděkovala, zachránil mi vlastně život. V tuhle chvíli jsem byla vděčná, že Matt byl to, co je. Ale co vlastně byl?
„Matte?“
Otočil se.
„Díky,“ usmála jsem se, ale byl to spíš úsměv z donucení.
„Tak pozítří tě vyzvednu jako vždycky,“ usmál se, nasedl na koně a odjel.
Přemýšlela jsem, co tím myslel, a najednou mi to docvaklo, pozítří začíná škola.
Mamka stále stála na verandě a čekala, až jí vysvětlím důvod opoždění.
„Ehm, čekali jsme, než Mattovi uschne oblečení, spadl totiž do kaluže,“ pěkně hloupá výmluva, i když z části pravdivá, čekala jsem na její reakci.
„Dobrá, ale nezvykej si! Brzy začne škola a budeš muset brzy vstávat,“ řekla mírně přísným tónem. Usmála jsem se, nebylo to tak zlé.
„Ale zítra mi pomůžeš s úklidem,“ taky se usmála, ale mně úsměv zmizel.
„Dobrá,“ snažila jsem se o milý tón, protože uklízení jsem neměla vůbec v lásce, ale nemohla jsem nic namítat, protože to byl trest za mé zpoždění. 
Dala jsem si horkou sprchu, když jsem si sušila vlasy, nepřítomně jsem hleděla do zrcadla – v hlavě se mi honily myšlenky. Byl toto důvod dnešního Mattového chování? Dokážu se s tím vůbec smířit? Jedna půlka mého já tuto novou věc vítala a chtěla vědět víc a ta druhá to nemohla stále pochopit, vyvracela možnost, že kouzla existují. Vůbec jsem nezaregistrovala, že mamka stojí ve dveřích. 
„Je ti něco?“ všimla si mého zcela nepřítomného výrazu.
Vzpamatovala jsem se.
„Ne,není. Půjdu si lehnout.“
„Dobrá, tak dobrou noc.“ Zkoumavě si mě prohlížela pohledem starostlivé matky a odešla.
„Dobrou,“ vyšla jsem z koupelny, která byla hned vedle mého pokoje, lehla si do postele a stočila se do klubíčka. Ihned jsem usnula. Zdálo se mi, jak mě Matt honí v lese v podobě medvěda a cení na mě zuby, z druhé strany mě honil vlk, byla jsem v pasti.