Zlatovlásko, říkali mi.

A možná hloupá a možná ještě moc mladá? Co na tom záleží.. Jen pár řádků bez významu, které se, alespoň na malou chvíli, shluknou v malý svět, ve kterém, žije se mi o mnoho lépe. Sny, to je to, oč tu běží. (Ne)splnitelné s plno otazníky nad hlavou.

Prší.

Nakláním se z okna a fouká mi do výstřihu, vítr studený.

Lehkou košilku s černými puntíky rozvlní pár foukanců a já, otřepu se zimou.

A strachem.

Prosím slunce skrze zavřených úst, ať neodchází.

Nosík plný pih, vlasy, co kradou slunci svou (svato)zář – zlatovlásko, říkali mi.

Tesknoucí po Tvém uhrančivém pohledu, sevřu v dlani pár deštivých kapek a pravím tiše, jen tak pro sebe – komu patří?

Kdo pláče a kdo komu chybí? Už celé dny prší. A nepřestává..

Chci poslat po větru pár vzdušných polibků – sladké sny, ať díky nim máš.

Koukám v dáli svých nesplněných snů a tužeb, provázkem svázanými, v uzlíček nadějí.

 

A dnes, tak jako tehdy – jednou, když pršelo.

Cítím se..sama. Ztracena ve vlastních myšlenkách, se střevíčky, co roztančily celý sál. Už nejsou, leží opodál..

A vše se bije. V hlavě, jak v nebi. Tolik černém, dnešní noc.

 

Přeji si znát pravdu o nás dvou. Na co myslíš – před spaním. Na co koukáš – přes den.

A jestli to, v co doufám..je správné.

Můžeš být další?

Další, co zamotá mi hlavu, jako na kolotoči se střelnicí – se vším hlukem. Jen cukrová vata, ta v koutku zchumlaná, lepí sny a naděje, aby zítřek, zdál se lepším..

 

Prší, stále.

Jsi krásný. Ty, koho ještě neznám.

Poznám?

Znám?

Milován? Mnou, jinou,..

Tak neříkej, že není o co stát.

Mohlo by to fungovat.

Jen slunce, šlo zase spát.

A ráno, to ani nepoznáš…

---