Polibek - pohled přihlížejícího.

A ona byla krásná. Moc krásná. S dlouhými prameny zlatých vlasů si pohrával vítr s nádechem přicházející zimy. V očích touha žít pro okamžik, nemyslet na vzpomínky. A na budoucnost.

A on byl šťastný. Usmíval se na ni a pohled do jeho modrých očí byl jako pohled do průzračné studánky. Dal by cokoliv za to, aby ji nemusel nikdy ublížit.

Andělům se to nedělá..

A oba byli tolik mladí, tak silní. Chtěli žít a milovat, žít a snít, žít a být těmi, kterými chtěli.

Odejít spolu na konec světa, vznést se až ke hvězdám. Počítat křídla ptáků a letadel. Utéct všem a všemu. Do stromu vyrýt obrovské srdce a být patetičtí. 

A tenkrát spolu stáli na náměstí u vánočního stromu. V ruce dárky s velkou mašlí. Byla zima a z nebe začal padat bílý zázrak. A to vše s doprovodem horkých nekonečných polibků dvou zamilovaných, mezi kterými poprvé zazněla dvě kouzelná slova.

Zafoukalo, a tak jsem si zapnula poslední knoflík na kabátu, přitáhla do čela pletenou čepici, zvedla se z dřevěné lavičky, naposledy se podívala jejich směrem a zmizela v tónech vánočních koled. Ať dál sní své sny. O tom, že láska dokáže být věčná..