Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Když...

07. 11. 2001

1629

Autor

Arthur_Rimbaud

Chci mít v kapse

v zmuchlaném kapesníku

výkřiky jako:

já budu žít věčně, pane učiteli!

z doby kdy nás ještě

bylo slyšet a vidět

víc…

když jsem ti tehdy

popíchal trny růží

bříška prstů

a omluvně ty růže

zahodil tak daleko

jak jsem uměl

víš cos mi tehdy řekla?

taky už nevíš…

když ses ptala

které ze stébel trávy

patří nám

trochu jsem lhal

že prý všechna

pár jsme jich tehdy

donesli až domů

pamatuješ?

a když přišla řeč

na budoucnost

zavřel jsem vrátka do zahrady

a bláhově tě hledal

tam, odkud jsme přišli

abych zas mohl

z prstů

slíbat krev…

Arthur_Rimbaud

07. 12. 2001

Dát tip

děkuju, mám vás rád ;-)

miklunka

27. 11. 2001

Dát tip

První sloka mi (nebo teda spíš část) mi moc neladí s ostatníma...ale jinak je to pěkný..tip

Deja_vu

09. 11. 2001

Dát tip

Tak tu tak sedim, a pomalu se vyrovnavam s tim, co me oci prave zhltly.... a jedine co muzu rict... moooc pekne

Ribi

08. 11. 2001

Dát tip

začína sa nám ... vyjasnievať ... až sa nechceme vrátiť

Astalavista

08. 11. 2001

Dát tip

dablik: Právě tohle :)))

dablik008

08. 11. 2001

Dát tip

aha...a ja uz myslel ze se neco priucim abych vedel jak v budoucnu psat...takhle vim akorat ze jako atrapa Rimbauda :o)))

dablik: O.K., budu konkrétnější... Jde o pocit, kdy tvoje oči jedou po řádcích a ty se propadáš někam hluboko, za ty linky, za obzor, za sebe... A když seš na konci, koukáš na ta poslední písmena. Nevím, jak to blíž specifikovat, je to umění, udržet dějovou linku a určité napětí po celou báseň (přitom vůbec nezáleží na délce). Když se to povede, vypadá to asi takhle: viz.dílko výše :)))