Smrtí nebo mírem 3. část

První ztráty

 

 

Po návratu z kurzu pro kulometčíky jsme v domácích kasárnách pozorovali změnu, neboť se všechno neustále nervózně pohybovalo, důstojníci byli aktivnější, opět se zvýšila výcviková frekvence a mnoho hodin výcviku bylo věnováno útoku v souladu s tanky a jinými obrněnci. Neustále jsme se pohybovali ve cvičném útoku za tanky nebo vedle tanků, učili jsme se co nejúčinněji využít možnosti krytí za obrněnce a neustále jsme se zakopávali ve všech možných terénech a to v zimních podmínkách bylo nelidské a někteří z nás to považovali za nemožné. Při jednom takovém nácviku zahrabávání se zavelel poručík Wolnner po čtvrthodině našeho mocného kopání a funění, aby tanky otočily a začaly pomalu najíždět směrem k našim jámám. Efekt se dostavil, frekvence kmitání našich lopatek se zmnohonásobila a když tanky dojely až k nám byla celá rota až po uši v té zamrzlé zemi.

Nikdy nezapomenu na pohled, jenž mi Wolf věnoval poté, co nad našimi hlavami projely tanky.

„Von to kurva myslel fakt vážně, magor jeden podělanej!“ Křikl na mě ze své díry a mocně si odplivnul pod nohy.

„Jo, to myslel.“ Řekl jsem si spíše pro sebe a ucítil podivný zážitek. S děsem mi docházelo, že mě to vlastně docela bavilo. To vzrušení a adrenalin mi v tu chvíli snad i pozvedl náladu. Doposud jsem v životě vlastně jen zevloval a nešlo o nic, jen o pár stovek, možná tisícovek. Bylo to jakoby nebezpečné, ale uklidňoval jsem se myšlenkou, že kdyby snad některý z nás nestihl jámu vykopat, Wolnner by dal rozkaz zastavit a JEN by ho pořádně seřval. Jistý jsem si ale nebyl, protože o něm šli zvěsti jako o chladnokrevném vojákovi, který plní rozkazy za každou cenu; měl železný kříž z Francie a byl raněn v boji.

Vojíni Kraus a Fuller se během přejezdu tanků pomočili a stali se samozřejmě terčem posměchu.

Miller z naší čety, se trefoval do těch dvou nešťastníků. „Tak vás dva nechci mít za zadkem až vo něco pude!“ Chvástal se.

„Di do prdele Millere, sám si měl určitě půlky stažený jak po výplachu, tak nemachruj.“ Zastával se jich Wolf.

„Možná! Ale udržel sem je!“ Rozchechtal se Miller.

 

„Vztyk! Vylezte z děr a zformovat vy lenoši!“ Zařval náhle Wolnner.

Ihned bylo slyšet skřípání tankových pásů a hukot motorů. Tanky se opět blížily k nám a naším úkolem bylo znovu postupovat vedle nich a dobít mírně zalesněný pahorek, asi půl kilometru před námi. Vydali jsem se tedy do útoku a byli již k smrti utaháni; ani ne tak pobíháním kolem tanků, jako spíše několikerým vykopáváním děr ve zmrzlé zemi. Prostor, který jsme překonávali vypadal jako pole, a ač zima zdálo se, jakoby bylo čerstvě přeoráno. Dělostřelci se zde v noci zastřelovali a dnes bylo celé „bitevní“ pole rozryto krátery různých velikostí. Náš pohyb byl tedy o to složitější.

„Běžte, běžte, pořád dopředu!!!“ Povzbuzoval nás Wolnner. Tanky si neúprosně razily cestu přes zbrázděnou zem a od jejich pásů odletovaly kusy hlíny a ledu. My se snažili udržet po jejich boku. Vedle mne běžel Wolf a pomočený vojín Kraus a právě když jsme dosáhli úpatí toho vršku, uviděl jsem, jak Kraus zavrávoral na kraji jednoho kráteru; máchal rukama, zcela nesmyslně se otočil a upadl na zadek. Helma mu spadla do očí. V sedě ji narovnal a šmátral po pušce. Ležela hned vedle něho, takže ji uchopil. Podíval se na mne a pokusil se o omluvný úsměv. V okamžiku, když se chystal vstát dorazil na místo tank, který nezaregistroval pěšáka sedícího na zemi a zachytil jej do pásu. Vůbec jsem si přijíždějícího obra nevšiml a ani Kraus nic neregistroval. Několikrát to s ním zatočilo a proměnilo jej to v beztvarou hmotu masa, uniformy a kostí. Vše bylo tak surově rychlé a nezvratné a já ho nestačil ani varovat. Tank se valil dál a útočil na pahorek a z jeho pásu kapaly zbytky člověka. Ztuhnul jsem a hleděl na tu krvavou ohavnou věc na zemi kousek ode mne.

„Běžet, kurva co stojíš? Nahoru! N A H O R U!!!“ Řval na mě nepříčetně a zblízka Adler.

„Ale pane!“ Houkl jsem a ukazoval směrem k hromádce Krausových ostatků.

„Ce se děje kurva?“

„Pane tam leží vojín Kraus!“ Natáhl jsem ruku tím směrem a zíral jen do toho jednoho bodu.

„Koukej se sebrat Nowaku a vyletět na ten kopec nebo ti nakopu prdel, žes to neviděl! To se posereš pokaždý, když někoho dostanou? Co?“

Otočil jsem se automaticky směrem ke kopci a doběhl za ostatními se svým kulometem na rameni. Wolf už měl připravenou trojnožku a pásy a zaujal perfektní postavení pod jedním stromem.

„Kde se flákáš Franzi?“ Hartusil na mě. „Co tě Adler jebal zrovna při útoku? Co ti je?“ Neustále dotíral.

 

Všechno se se mnou točí, na čele mi vyběhl studený pot a zvracím. Já idiot! Co jsem čekal? Hrát karty a chlastat s župním vedoucím – šéfem všech nacistů v Sasku a tady to mám. Měl jsem to tušit. Takhle to tedy bude vypadat? Všimne si někdo až přejedou mně?

 

„Kraus! Vojín Kraus! Kraus, kde se flákáš!“ Ozývalo se z druhé strany lesíka. Krause sháněl velitel roty Wolnner. Směrem od nás se k němu hnal Adler. Při pohledu do jeho nervózní tváře se Wolnner okamžitě odmlčel; zaujal neutrální postoj a pohledem sledoval svou jednotku. Vznikla krátká zvláštní chvíle ticha; byl jsem asi jediný, mimo Adlera, který znal osud vojína Krause. Před malou chvílí burácení motorů, zápach z výfuků, špína a muži řvoucí, klopýtající a běžící. A teď najednou klid a očekávání. Hledal se Kraus. Dusání Adlerových vojenských bot po zemi, jak se blížil vyjevit Wolnnerovi pravdu.

Když Adler došel k Wolnnerovi, naklonil se blíže a sdělil mu šeptem osud nebohého Krause.

Wolnner okamžitě reagoval. „Tak dobře lenoši, vykopat jámy a honem! Za chvíli čekáme protiútok! Nowaku, Pechsteine kulomet, honem!“

Válečná ozubená kola opět začala zapadat do sebe a tím pro nás vojín Kraus zmizel a skončil. Žádné vysvětlení, žádné hrozby. Bylo zvláštní, jak rychle vše proběhlo, jak tiše a brutálně odešel ze světa Vojín Kraus, který se pomočil při výcviku.

 

 

Teplé červnové dny a překrásné podvečery, vůně jednotlivých kaváren a podniků, která vždycky trochu přečnívala na ulici a kolemjdoucí mohl ochutnat. Dámy, které se v lázních vždy rozkošně užívaly života, z čehož jsem těžil já a někteří moji přátelé a věřím, že i mnozí další. Sladký živote lásky, krásy a zábavy. Proč jsi tak daleko? Byl jsem ten, jenž rád kráčí ulicí, sleduje a přemýšlí a rád jen existuje. Rád jsem seděl u klavíru, hrál, kouřil a pil, tiše si prozpěvoval melodie i části textů. Miloval jsem zvuk karet, když se míchají a vykládají na stůl a celé to divadlo kolem. Miloval jsem vracet se domů k ránu a vidět mlékaře, jak rozváží konve a jak se celé město probouzí a znova pozvolna začíná pulzovat a žít. Tenkrát, když jsem šel na vlak a Anna ještě spala, zdálo se vše jen trochu jiné – jen někam jedu vlakem. Teď se nepoznávám. Na vycházce jsem zahlédnul sám sebe v odlesku výlohy a stál tam nějaký cizí muž – voják! Místo mne zde stojí voják. Mám se bát? Je to varování?