Zápisky z Ledového ostrova

Když se mladý měšťáček dostane najednou na islandskou farmu...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zápisky z Ledového ostrova

 

 

 

 

Tomáš Giorgiutti

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1.

 

„No...tak teď už se z tohohle bláznivýho nápadu jen tak nevykroutím!“, brumlal jsem si pod vousy a rozhlížel se kolem sebe v letadle, zastrčen na jedno z těch minisedadel, obklopen zpitýma tatíkama z Polska. (Jojo...tenhle národ je fakt všude!! I když tihle vypadali, že paty z domova vytáhli poprvé...) Snažil jsem si trochu srovnat myšlenky po posledním zběsilém týdnu. V hlavě pořád trochu hučelo (a motory z letadla to nebylo...), myšlenky přebíhaly zmateně po ose posledních událostí a snaživě se mi tlačily do hlavy...jedna přes druhou, bez ladu a skladu...smysl to moc nedávalo!

Postupně se ale sled událostí začal vyjasňovat...na začátku byl vlastně jen takový hec, nápad trochu bláznivý! Objevili jsme s Davidem, při letmém brouzdáním internetem, nabídku na práci v okolí Reykjavíku...nabídku na práci pošťáka! A vlastně jedinými podmínkami byla fyzická zdatnost a chuť pracovat. Takže, chtě nechtě, začaly naše palice šrotovat naplno, vymýšlet si ty nejbláznivější možnosti, které tato nabídka nabízela...

„Normálně vyfasuješ lyže, mapu a placatku a jedeš na celý den někam do kopců rozvážet dopisy...vždyť to je vlastně osvětová činnost! Ty těm lidem nosíš civilizaci...cheche!“, hecovali jsme se navzájem.

Podobné nesmysly mají samozřejmě často nedlouhého trvání...po neúspěšném kontaktování agentury a pár večírcích v hospodách se celý ten nádherný nápad začal rozplývat do ztracena. Ale pak se najednou ozvala paní Oskardóttir z agentury s tím, že je tu jeden páreček, který hledá podruha a to hned!! Hned druhý den jsme si volali a po počátečních nedorozuměních bylo rozhodnuto...jede se na Island, na farmu!!! A k tomu do jedné z nejopuštěnějších částí již tak poměrně prázdného ostrova...

Při té rychlosti mi to nejdřív ani pořádně nedocházelo a v hlavě se mi to sesumírovávalo až poté, co jsem zavěsil...a začalo mi docházet, co se to vlastně děje a k čemu že jsem se to upsal. Cheche...měšťáček jede na sever!!!

A pak začal zběsilý týden, trochu potrhlý sprint...

Nejdřív lehká nedělní párty...vlastně pohodička! Ale stejně jsme pak s Pítrem vstávali v pondělí trochu rozsekaný, někdy po deváté hodině...na nás přece jen poměrně brzo. Jen jsme se zapakovali a poklusem vyrazili na studijní. Oba jsme tam měli co k řešení – já potřeboval přerušit studium...což se taky (až překvapivě snadno) povedlo! Potom další sprint na vlak a hurá do Prahy. Tam už mě čekala mamka a vlastně poprvé se pořádně dozvěděla, že odjíždím, a to hned farmařit a k tomu na Island!!! (Chuděra do té doby jen něco tušila z jedné zmatené smsky...) Všechno jsem jí pořádně vysvětlil...pomocí klasické strategie zahlcením informacemi, aby nemohla moc hudrovat. (Jen jsem musel odrážet ještě klasičtější otázky typu: „Kam že to jedeš?... A proč??... A ježíši, a to musíš až na konec světa???“)

Večer už byla dohodnutá další kalenice...moc příjemná a trochu delší...skončili jsme v půl páté na Dejvickém nádraží, kde jsme s Bárou čekali na první vlak a čas si krátili posledním brkem... Ráno mě mamina budila snad již v osm hodin...do růžova to tedy úplně nebylo...a hned začalo obíhací kolečko – banka, internetová kavárna (kde se mi konečně podařilo zamluvit letenku!!), odhlášení zdravotního pojištění na VZP, oběhnout nějaké krámky...celé dopoledne jsem lítal po Dejvicích trochu v mlze! Poté kafíčko doma a už jsem mazal na hlavák, kde jsem jsem si kupoval lístek do Berlína.

A protože to byl fakt dlouhý den, tak jsem po zakoupení lístku hned skočil do vláčku a jel na valil na sraz s bráchou...samozřejmě se i s ním muselo zajít na pivko! No, trochu se nám to protáhlo (my si máme holt pokaždé tolik co říct!!) a k bráchovi domů jsme se dostali někdy kolem čtvrté hodiny, když jsme ještě předtím skončili na posledním pivku v nejšílenější herně ve městě. A hned ráno jsem skákal do vlaku (no, úplně lehké to nebylo...) a mazal zpět směr Brno. Tam začal lov (ale opravdu trochu lov!!) dalších potřebných věcí a věciček...jak jsem měl později zjistit i těch trochu méně potřebných až úplně zbytečných!!

A aby toho nebylo málo, na večer byla v Dessertu dohodlá rozlučková kalenice... Párty se stále pomalu rozjížděla, když najednou dorazila Lenka...a že musíme ochutnat její výborný kouření. ...A tak jsem ochutnal!!! A pak už nic... Po pár minutách jsem vyrazil na záchod a už nebylo návratu! Rovnováha se rozplynula po pár prvních krocích a já v poloslepu a v náběhu na mrákoty stihl sotva vyběhnout ven. No, pak moc nevím, ale po nějaké době jsem byl najednou v naší ulici a to, že jsem byl jen v triku mi bylo dost šumafuk...jen tak matně si z té noci pamatuji, že si ze mě někdo dělal cestou srandu, jaký to jsem ale otužilý chlapík, takhle se promenádovat uprostřed zimy...cheche!!!

Poslední ráno bylo asi nejtěžší...jeden si z toho až musí ťukat na čelo, proč se všichni předtím, než někam jedou, musí se všemi rozloučit, se všemi to zapít, tělo zhuntovat... Na špekulování ale moc času nebylo, čekalo mě ještě moře zařizování, balení věcí na Island a stěhování všech svých věcí ke kamarádce do sklepa (což jsem trochu podcenil...vůbec jsem netušil, že už se mi podařilo nashromáždit tolik nesmyslů!!! Poslední várku jsme odváželi až někdy kolem půlnoci...).

Ráno, kolem sedmé, pak začala poslední fáze – přesun na vlak a tradááá do Berlína!

 

„...A teď sedím tady, ve stísněném prostoru letadla, nacpaném polskými gastarbaitry...a letím tmou vstříc Ledovému ostrovu!“, vydechl jsem zničeně...

 

Při té rekapitulaci se mi ale v hlavě začal ozývat jeden malý otazníček...no, dost velký otazník, vlastně!!! „Jak já to jen na té farmě budu ze začátku dělat?“ Oni předpokládají, že (podle mého dotazníku v agentuře) jsem zkušený farmářský mazák, že se prostě vyznám!! A já přitom trošičku přeháněl, k malinké lži se uchýlil, na žádné farmě pořádně ještě nedělal, jen tak porůznu pomáhal...praxi u Zena na statku si tak nějak vymyslel! (Vždyť ten chlapík nemá ani zahrádku...měšťák jeden!) Kruci...nezbude než do toho skočit po hlavě, vymluvit se, že zatím mám zkušenosti pouze z farem rostlinných (co by tam tak mohli pěstovat...přeci, ne?!!), ale že se hróóózně rychle učím...

To už jsme ale začínali kroužit nad Reykjavíkem (a kapitán letadla si nemohl nepřisadit pobídkou, aby jsme se nezapomněli podívat na ten „opravdu spektakulární!“ pohled na noční město...che! Alespoň že si pamatoval, nad kterým to zrovna městem se máme tak spektakulárně kochat...!!) a za chvíli jsme už dosedali na malinké, od města nesmyslně vzdálené letiště.

 

Ale sraz s farmářema jsem měl až někde v centru...prý na autobusáku! Naštěstí z letiště, i v té pozdní hodině, mířily do centra nějaké autobusy, Flybus tomu tady říkají...! Do jednoho jsem hned vlezl, jízdenku zaplatil v eurech (jak jsem později zjistil, s velmi zajímavým kursem...paní průvodkyně asi nedostávala příplatky za anglickou komunikaci!...ale seknout se o dvacet euro je podle mě moc i na Island...che!!) a už jsem se vezl! Po chvilce rozkoukávání (přece jen bylo již po půlnoci a já po letu a týdenní honičce před odjezdem...) a po tom, co mě přešel takový ten zvláštní, blažený pocit, že je člověk zase někde, kde nikdy nebyl, že se blíží něco nového, mě začalo strašit v hlavě hlavně to, jestli byla dohoda úspěšná, jestli mě tam někde bude opravdu někdo čekat...!

Po více jak hodině jízdy a po tom, co vystoupila i větší část cestujících (autobus jim po trase stavil před jejich hotely a hotýlky), když už jsem začínal být trochu nervózní, jsme opravdu dorazili k našemu cíli – autobusovému nádraží, které svými rozměry připomínalo spíše nádražíčko v zapadlé střediskové obci. Hrnu se tedy ven, beru bágl a začínám tak nesměle pokukovat po těch pár lidech, kteří tu čekali...nebyl jsem sám, koho si sem někdo přijel vyzvednout. Ale to už se ke mě Gudrun (má farmářka) a její syn Eggert začali hlásit sami, sotva jsem stíhal přikyvovat, že opravdu jsem ten Lúúúkas (jak mi tu hned začali říkat...che!) z toho Tekki (jejich trochu originální název pro Českou republiku.). Naložil jsem si k nim do auta svojí bagáž a už se jelo do Eggertova bytu na kraji Reykjavíku (teda mě to aspoň tak přišlo...ale bylo mi vysvětleno, že jeho dům už není v Reykjavíku, ale v dalším, návazném městě.... Kdo se v tom má vyznat, když to celé vypadá jako jedna velká ubytovna?!?...a čerta jsem sebou neměl!).

 

Když jsme dorazili k Eggertovi, začínalo mi už být nad slunce jasné, že bude mazec...a to ne malej!!! Moje farmářka uměla anglicky akorát yesyes a goodgood!!! Trochu to zachraňoval Eggert, který docela anglicky uměl. Pustili jsme se tedy spolu hned po příchodu do diskuze. Já se z něj pokoušel tahat rozumy...o farmě, farmaření, jejich rodině, o Islandu...no, chytal se hlavně na ty řeči o Islandu! (Vozil tu prý turisty pár let po té jejich jediné pořádné silnici, okružní cestě č.1.....a tak i nejspíš cestou dost vyslechl! Hlavně ty islandské ságy....!!) Ale přece jen jsem z něj dostal ty základní věci, které v hlavě tlačily hlavně mě - farma je opravdu na severozápadě Islandu, na poloostrově Vestfjördi naproti Grónsku (cheche!...z toho mě začalo trochu mrazit i ve vyhřátém reykjavíckém bytečku!!), na pobřeží zvaném Bardaströnd. A metropole to prý opravdu není!...vlastně jen pár farem a osad! Gudrun (ta během našeho hovoru tiše seděla vedle u stolu, kouřila jednu za druhou a jen občas zasáhla...většinou po nějakém jménu, které poznala) a Halldór (můj farmář a na čas šéf!) prý mají vlastně malou farmu...nějakých stopadesát ovcí, asi deset dojnic a několik mladých telat! (Vlastně nic!...řekl by si jeden, že!?!)

 

 

***

 

Ráno vstávám, trochu zmaten z toho dlouhého rozhovoru po ještě delší cestě a zjišťuji, že doma je jen Gudrun, Eggert musel i přesto, že je sobota, normálně do práce! Zkouším se dohodnout, že bych si dal sprchu...ale slovně to zrovna nešlo!! Ještěže si to může člověk ukázat...

Zalezu teda do sprchy, koukám na ty zvláštní čudlíky a hejblátka a snad třikrát se spálím, než se mi podaří aspoň trochu osprchovat...!!! (Vyhrály spíš čudlíky...jenom než jsem přišel na to, že ten červený je na regulaci přítoku (hrozně horké a dost čpící vody) a ten modrý na přidávání studené... Že já nezabrousil do těch termálů už někdy dřív!!) A po zkušebním vyčištění zubů jsem byl už najisto přesvědčen, že jestli mají tuhle siřičitou hrůzu i na severu, dávám kartáčku dlouhou dovolenou!

Zkoušel jsem pak s Gudrun přece jen navázat nějakou bližší komunikaci...vždyť jsme spolu měli strávit hromadu času, a tak by bylo lepší se seznámit bez nějakého upejpání! Jenomže islandština není podobná snad ničemu, co jsem zatím slyšel!! Jakoby to byla prazvláštní smíšenina většiny evropských jazyků, řádně promíchaná a uleželá...rozhodně jsem opustil myšlenku, že když je to germánský jazyk a němčinou vládnu, nebude to zase takový problém!! (Eggert měl včera pravdu, když se mi snažil vysvětlit, že jelikož neumím islandsky ani pípnout, jsem vlastně takové islandské nemluvně, jazykově jsem na tom jako batolata a prý takhle musím začít... No, když se u toho nebudu muset i batolit, tak to klidně beru!...však mi jednou pokecáme!!)

 

Raději jsme tedy po hodince rozmáchlých gest a úsměvů na důkaz neporozumění, vyrazili nakoupit věci pro mě...pro mě farmáře!!! Takže cesta do jednoho z reykjavického obr nákupního centra a najít ten správný krám – farmářův ráj!! Potřeboval jsem hlavně holinky a overal...Gudrun k tomu postupně přidala ještě hromadu nesmyslů, což jsem ale vůbec nekomentoval, páč platila ona a já si začínal připadat jako ten správný podruh!!... „pojď, podrž, odvez...dobře, dobře!“ (Cheche!!!...musel jsem se tomu v duchu jen smát! Ale zase jsem pochytil první slovíčka a jejich úplný základ – goð! dobře!) Pak ještě absolutně nezbytný slovník, bez něhož by to bylo sice o poznání dobrodružnější, ale přece jen...! (Akorát jsme kvůli tomu museli projít snad půlku toho neskutečně velkého centra...a já začal chápat, proč jsem někde četl o míře amerikanizace islandské společnosti... (Centrum bylo dost nacpané a ti lidi si to tam užívali!!!)

 

A následujícího rána jsme konečně vyrazili směr sever! Po slavné jedničce, okružní cestě kolem celého Islandu...a já se už od Reykjavíku nestačil divit! Ta jejich země je fakt divotvorná, jedinečná!!! Chvíli jsem si připadal jako na krkonošských hřebenech (snad mezi Sněžkou a Luční..??), pak jsme jeli na dosah alpským vrcholkům, všude ta zatuhlá láva, vytvářející nejdivočejší obrazce...a to celé při jízdě kolem vody, oceánu, od kterého jsme se za celou jízdu nevzdálili na víc jak pár set metrů!!

Před obědem jsme dojeli do Stykkishólmuru, kde jsme přesedali na trajekt a propustili Jóna, syna farmářky, který nás celou cestu sem vezl. Na trajektu, kde už se Gudrun cítila jako doma (nejspíš to tu dobře znala, protože se hned začala vítat s celým personálem, kapitána na můstku pozdravila, dozadu do kuchyně si zašla, kafíčko si sama připravila...), jsem se snažil blíže seznámit taky s další novickou, která s námi cestovala – Němkou Dorotou. (Putovala pomáhat na pár měsíců na sousední farmu...byla to taková nijaká holčina...ani hezká...ani ošklivá...trochu zakřiknutá, odněkud od Rostocku...byl jsem zvědavý, co se z ní vyklube!!!) Působila dost vyjukaně...tak jsem se jí snažil zabavit, kaffi (islandsky kafe) jí donesl, pokecat zkoušel...přece jen jsme na tom byli podobně a proto tedy i trochu spřízněný duše...

Cestou jsme ještě stavěli na takových malinkých placatých ostrůvcích, Flatey...i tady žilo pár bláznivých lidiček! A pak už Brjánslaekur, naše konečná!! Bylo to vlastně jen přístaviště a pár malých domků kolem...a dál už jen pustina - nehostinná, šedá kopcovitá krajina! ...Můj nový domov!!!

 

2.

 

V přístavu už na nás čekal farmář Halldór...můj nový šéf a pan domácí!! Snažil jsem se s ním jaksepatří přivítat, ale buď na to není, nebo to vůbec nepochopil... A já se tak snažil připravit si nějaký ty uvítací řeči...ve slovníčku lovil, paměť trápil...cheche!!! Prostě mi jen potřásl rukou, otočil se a začal ty naše hromady krámů ládovat do auta. (Gudrun byla předtím nakupovat...dost!!) Oproti pravidlům mohl najet až dovnitř trajektu, takže jsme s tím nemuseli nikam nesmyslně pochodovat... („Toho pána tu znají!“, proběhlo mi hlavou.)

V minutě vyrážíme, Dorotu necháváme napospas její nové rodině a než se stačím rozkoukat, už zase vylézám...před naší farmou! (Samozřejmě jejich farmou, já jsem tu za podruha...ale na čas bude tak trochu i moje!!)

Na první pohled taková normální farma...malý baráček, kde se bydlí (popravdě trochu papundekl...), jeden starý dům (prý dost starý...bydlela v něm odjakživa Halldórova rodina! Ale teď dost zpustlý...) a samozřejmě kravín. Ten jsem měl tu čest navštívit hned po příjezdu...asi po půl hodině totiž začínala večerní runda...krmení a dojení stáda!! (Byl to vlastně takový ovčín a kravín dohromady - v jedné hale těch asi stopadesát ovcí, rozdělených do velkých kotců, jedna část upravena pro jalovice a telata, kterých tu bylo něco přes deset. Úplně v rohu u stodoly pak separovaní berani...taková banda asi šesti splašenců!! A vzadu, v další místnosti, bylo jedenáct dojnic...deset naostro v řadě a jedna, bůhvíproč, samostatně za nimi. Všechny na krátkém řetězu, který jim dával možnost pohybu tak půl metru...!!! Bokem pak ještě jedno malinkaté tele, přivázané taky dost nakrátko! Pro mě všechno trochu šokující noviny, pro zkušeného farmáře asi normální, rutinní pohled...takže jsem hrál rutináře i já a občas jen tak znalecky pokýval! On Halldór umí totiž anglicky už jenom to goodgood...takže vlastně goð, goð!!! Cheche...bude tu s ním sranda!!!)

 

Dojení probíhalo, řekl bych, klasicky...pomocí vysávaček (nebo jak nazvat ten prazvláštní přístroj se čtyřmi chapadly a hadicí vedoucí k centrálnímu obvodu...). Mléko pak trubkou vedlo do vedlejší místnůstky s velkou nerez nádobou a spoustou dalších přefiltrovacích a přetlakových nádob, trubek a já nevím čeho všeho.

To bylo z provádění všechno a já se měl ujmout své hlavní práce...stal jsem se vrchním podruhem, krmičem!!! No, vlastně jediným...Gudrun se starala o domácnost a do kravína, podle mě, moc nepáchla! A nikdo jiný tu již nežil...

Čapnul jsem teda vidle, kolečko a snažím se iniciativně začít...jenomže si hned připadám jako blbec, protože absolutně nemám tušení, jak na to...které seno komu, kolik, na co nezapomenout! A tak jsme se s Halldórem pustili do první z beznadějných pracovních konverzací... (Ten jazyk je opravdu pekelnej!!!) Ale protože se rychle učím...přece!...pomalu, polehoučku jsem se chytal! Kromě prvních pracovních slovíček...kráva – kír, seno – hey, mléko – mjólk, jsem již chytal i ty první správný pracovní návyky...seno na kolečko, odvézt do uličky, spravedlivě rozdělit...hlavně dávat jiné seno ovcím, jiné telatům a ještě jiné kravkám!! (Jen kdyby mi nemusel Halldór všechno tak polopatě ukazovat... „tohle je seno, hey, to dáš sem...rozvezeš sem!“...cheche!!!) Ale byl jsem pevně rozhodnut se do toho jejich bláznivého jazyka opřít a časem se uvidí... („To půjde!!“, chlácholil jsem se.)

 

Pak už byl čas na první večeři na farmě...vlastně jen taková studená, rychlá, na hlad! Jen mě dost překvapilo, že kromě mléka neměli žádné svoje domácí produkty...jogurty, kefíry a tak!! A taky chleba...už i sem dorazil ten hrůzachléb – toustový, nemastný neslaný, chleba!! (Chvíli jsem se zkoušel s Gudrun dohodnout, že bych teda chleba mohl dělat já...teda dohodnout!...zkoušel jsem to vygestikulovat! Slovíček v tom moc nebylo...che!)

Po jídle jsem zapadl do svého nového pokojíku...spíš tedy takového skladišťátka serepetiček – všemožný nevkusný porcelán, rodinné fotky, různá kosmetika a mrtě dalších kravinek...rozhodl jsem se to nějak moc neřešit, časem uzpůsobit a basta!

 

Nakonec jsem skočil pod sprchu (neskutečně potěšen její nesmradlavostí...až panickou čistotou čišící!!!cheche!!) a zalezl hned do postele! Usnout hned nešlo, tak jsem si tak v hlavě rozebíral, jak se to zatím s tou mou islandskou expedicí má...prozatím jsem si tu přišel něco mezi podruhem Bártou a jakýmsi vzdáleným synovcem... (Co jsem pochopil, tak zatím práce moc není a je to pohoda (udělám, co mi Halldór ukáže). „Tak už si stačí jen zvyknout na tyhle nesmyslně měkký postele...zpropadený...a bude dobře!“, vrčel jsem na tu potvoru pod sebou!...měkký, až to bolí...člověk se do toho propadne a leží pak jako v hamace!!)

 

 

***

 

Probuzen jsem byl Halldórem kolem osmé hodiny (i přesto, že jsem se snažil včera dohodnout, jakže to bude s mým vstáváním, na kdy si mám dát budíka a tak...samozřejmě dohodnout...rukama nohama a použitím nejjednodušších číslovek a stonásobným opakováním mojí krásný, jasný islandštiny (che!)...ale nakonec mi bylo pouze vysvětleno, že v pět opravdu nevstávám (a pak že to nejde...kluci střediskový!), že bych byl blázen a že mě prostě zítra vzbudí...ať nemám žádnou starost!), dali jsme rychlou snídani (farmářová ještě chrněla) a vyrazili (no, těch dvacet metrů...) do stájí!

Já se již zkušeně chytil svých vidlí a začal plnit svou práci krmiče. (Začínám mít ty ovečky fakt rád...jsou to takový nevinně hloupý zvířátka a mám radost, že pro ně můžu něco udělat! I když předpokládám, že já jsem jim úplně putna!!! Něco jako, „nalej vrchní a neser!!“...je příjemné konečně dělat něco, na čem je vidět, že to má smysl! A zatím to vypadá, že to budou spíš pracovní prázdniny...člověk prostě s něčím pomůže, pozná krajinu a lidi, snad i jazyku se naučí a ještě mu za to něco zaplatí!)

 

Asi po třech hodinách bylo nakrmeno, uklizeno a podojeno a šlo se na kafíčko (toho tady vůbec pijí litry...jsem tu jeden z nejmenších pijáků kafe!!). Pak obídek, který se skládal z jakési polévky neznámé konzistence...byla to taková rosolovitá, medová houbovka! (Ale s mlékem to to bylo fakt chutné...jen jsem si neuměl představit, jak by se na to tvářili český fachmani...kdyby jim tohle naservíroval nějaký číšník k polednímu menu v hospodě! ...zvláštní chuť, zvláštní konzistence!) K tomu pár věciček...ale ještě jsem nevyšel z úžasu, že opravdu všechno, ale všechno, kupovali!!! Už po pár soustech se mi taky začalo zamlouvat jejich slané máslo s takovou jako palačinkou, nebo něčím podobným.

Po obědě dlouhá siesta – Halldór šel rozvážet močůvku po pastvinách a mě prý k tomu nepotřeboval. (Vzal si na to svého Johna Deera...ještě před obědem jsem s ním byl tak v náznacích seznámen! Docela prdel...má to asi pět různých řadících pák a páček, takže myslím, že až jednou vyrazím, bude to zpočátku dost zábavička!!)

Další krmeníčko a dojeníčko začalo kolem půl páté (on si Halldór na nějakou tu minutu nepotrpí...a zvířata jsou asi zvyklá!). Byla to docela sranda, jak byly naučený, že když jsme přišli do stájí, všichni okamžitě věděly, o co jde a hned se začaly hlásit o svou dávku sena jako o život!! A já se jim samozřejmě, jako správný vrchní krmič, snažil vyhovět!!! (Takže suma sumárum...zatím dělám tak pět hodin denně.)

 

Po večerním podojení a nakrmení už byla připravená večeře...vařená treska s asi čtyřmi brambory, palačinkami, něčím jako škvarkama a zeleninou...moc dobré! Večer proběhla zkouška konverzace...a když už jsem se chystal na kutě, tak jsem se dozvěděl, že mají dorazit jejich známí a že se bude řešit moje pracovní smlouva. Dorazili kolem jedenácté a během první půlhodiny jsem se musel jen v duchu smát...byli neskutečně ukecaní a i když jim člověk nerozumí ani slovo, tak to bylo docela vtipné! Jen občas jsem pochopil, že se baví o mně...Gudrun jim povídala o mém příjezdu a o dalších, jistě vtipných, záležitostech, který se mi tu už staly! Pak nastal konečně čas řešit moji smlouvu – dumali jsme nad ní snad dvě hodiny a nakonec ani nedořešili! (Byla to sice jednoduchá pracovní smlouva (jedna stránka!), ale zjistil jsem, že i Islanďani jsou trochu ofoučkové, když se jedná o věci spojené se státem a daněmi. A mezitím jsem byl dotazován na milion dalších věcí! Jak to funguje u nás, kolik bych tam tak bral za tuhle práci, jak je to s daněmi u nás, co vlastně dělám...)

Nejvtipnější asi bylo, když začala Gudrun rozebírat, co že to kouřím za tabák (a že vůbec kouřím tabák a navíc si ho balím ručně!) a donutila mě jim to ukázat... Tak jsem jednu cigaretku ubalil a pak Gudrun přinutil, aby si jí zapálila (sama je dost vášnivá kuřačka, ale kouří Winstonky...a to už asi čtyřicet let!!). Ona to teda zkusila, jednou potáhla, protočily se jí z toho panenky, začala se dusit (chvíli jsem si myslel, že fakt vrhne!), zrudla a šla to rozdýchat do chodby...! Cheche!! Když se pak vrátila, začala mi spílat (spíš ze srandy) a už definitivně můj tabák odsoudila!!! (Ona už párkrát předtím k němu ze zájmu čuchala...a říkala něco ve smyslu, že je to jako bobky ze stáje! Che!...jsme to my Javaaňáci ale drsňáci!)

Z rozhovoru jsem ale zjistil, že můj plat sice vypadá zajímavě, ale asi čtvrtinu si berou domácí zpět – za ubytování a stravu (i když sníst můžu kolik chci...). Dalším velkým tématem byly daně! Jejich známá se jim snažila vysvětlit, že na tom všici vyděláme, když se napíše, že jsem tu jen na poloviční úvazek...pak by to bylo oficiálně za míň peněz a úplně bez daní! Jen se na tom s domácíma nemohla shodnout... (Tahle otázka teda zůstala zatím otevřená...i když mně je to docela šumafuk! Tak či tak, něco si tu vydělám a kvůli prachům tu nejsem...stejně tu nejsou za co utratit!!!).

Dokonce jsme si u toho diskutování dali i jedno pivko...Vikinga! Tak to tady třeba nebude taková úplná abstinence... (Dostala se ke mně dokonce informace, že tu v létě, kromě borůvek, roste i mrtě houbiček...těch našich! Che!!)

 

 

3.

 

Můj život tady se už po tom kratičkém mikročase začal usazovat...už to asi bude tak, že zatím zůstanu vrchním krmičem a Halldór mě k dojení jen tak nepustí! (Moc se mu nedivím...vím o tom fakt piču! Jen zjišťuji, že ve stodole začíná docházet seno...budeme muset přivalit další balíky! Že bych poprvé osedlal divokého Johna Deera?!?)

Když jsem potom dorazil z ranního krmení, byla doma kromě Gudrun ještě jedna malá holčina (řekl bych tak dva a půl až tři roky...zatím možná umím líp islandsky já...che!!) a okamžitě si mě neoblíbila!!! Nejdřív odmítla uznat, že jsem Lukáš (Lúúúkas....) a po chvíli mě prostě negovala! Když jí říkali, že ta postava tady jsem já, tak prostě prohlásila, že nejsem...!

 

Dnes jsem si taky poprvé zařehtal...už jsem slyšel, že si tu na koňském docela pochutnávají a dnes jsem ho i poprvé zkusil! Jakési koňské klobásy...a byly docela dobrý! (S bramborami a smetanovou omáčkou...různé obdoby mléka tu vůbec cpou do všeho, nebo aspoň skoro ke všemu jako omáčku, předkrm či zákrm! A maso červeňoučké, masitější konzistence než většina českých klobás vepřovo-šlajškových...!!)

 

A na nové balíky sena došlo hned po obědě. Kolem druhé přišel Halldór a jen tak jemně naznačil, že bych jako mohl jít s ním...pomalu už tomu začínám rozumět! (I když bych se teda nezlobil, kdybych o tom věděl třeba o trochu dopředu...třeba něco jako denní plán - „hele, dnes se kromě krmení jde ještě na tohle, tohle a tohle...“, ale už jsou asi takoví...tihleti farmáři! Kafraj o všem možným, ale tohle jim nejspíš přijde tak samozřejmý...tak proč o tom furt žvatlat!)

Nejdřív jsme vyčistili kotec bláznivých beranů...poprvé jsem pomáhal při přesunu ovcí! (Musí se jim udělat přímá a jasná cesta, aby je člověk nemátl! Zase tak chytrý nejsou...) Přemístili jsme je do části kotce ostatních ovcí, jen jsme mezi ně hodili přepážku. Pak čištění jejich zasraného kotce...nejdřív vidlemi dostat pryč co nejvíc sešlapaného sena s bobkama. U toho se mi podařilo jedny vidle nalomit...hrubá síla se občas nevyplácí! (Halldór na mě potom koukal trochu podivně a obdiv to asi nebyl!!)

Pak nastala dvouhodinovka ježdění Johnem Deerem – ta mechanizace! Sednul jsem si na bydílko vedle hospodáře a jen tak koukal, co se s tímhle multifunkčním traktorem dá dělat...balík slámy napíchnout, přimáčknout z druhé strany a už se frčí do stodoly vyložit! Tam se zapojí další část mechaniky Johníka a přefikne se tím balík napůl, jako kdyby se krájel nadýchaný knedlík!! Nechá se to tam ležet a jede se pro nový...celkově jsme tam navozili asi dva tucty balíků. Pak ještě vyvézt starý seno a kejdu...to Halldór moc neřešil a odvezl to jen asi sto metrů od farmy na plošinku vedle cesty! (Komu by to taky tady vadilo!!) Po ustájení Johna Deera a krátkém oddechnutí už byl čas na večerní krmení-dojení...Halldórovi se, podle mě, moc nechtělo...já už měl v podstatě nakrmeno a on teprve vylézal z baráku! (Ony se ty kravky neposerou...viď hospodáři!)

Mně ke krmení přibyla ještě nejspíš další funkce – krmím, a to mlékem samozřejmě, to malé tele, co je u kravek. Jednoduché – vezme se tak pět litrů právě nadojeného mléka a nacpe se teleti před hlavu...občas se mu do toho nechce, tak potom musí moje prsty simulovat cecek! (...časem to bude asi trochu složitější, protože už mu rostou zuby a člověk na to musí opatrně!!) Ale je to fakt prdel...tele je z toho dost zmatený, a tak se mu v tom snažím pomáhat! Ale dokáže ten kýbl vysát za tři minuty!!!...a ani nevrhne!...to by člověk nedal!

 

Pak už jen večerní pohodička...zkoušel jsem trochu pokročit v islandštině, pomalu, pomaloučku do tajů tohohle bláznivého jazyka pronikám! (Což teda znamená, že už chytám víc než jen svoje jméno a každý stý slovo!!) Jsem zatím tak na úrovni toho tříletého děcka..che! A řekl bych, že i výslovností...

Ale už tak kolem desáté na mě začala padat únava, a tak jsem zalehl...a začal rozečítat Dona Quijota!...můj nový věrný průvodce světem fantazie!!!

 

 

***

 

Gudrun mi u snídaně říkala, že se sousedům v noci narodilo tele a že Halldór tam strávil část noci...a já o to bohužel, v zajetí sladkého spánku, přišel! (Ale co, myslím, že nebude problém si to vynahradit na našem statku... nejméně jedna kravka je už taky v očekávání a až to rozjede našich stopadesát ovcí...!! Srandy bude kopec!)

Během snídaně jsem si vzpomněl, že jsem se vlastně včera s Gudrun dohodl, tak trochu slíbil, že bych dnes mohl udělat chleba...no, ještě se uvidí, jestli se na to vrhnu! Popravdě, moc jsem netušil, jestli tu mají (či znají..!) věci jako kmín nebo ocet. (Navíc mi zatím přišlo, že místní jsou spíš na sladší jídla...ale tak bych ho snědl sám!!)

 

A po docela přívětivém začátku mi poprvé ukázalo počasí, co všechno dovede...začalo docela solidně fučet (v Čechách by už vyhlašovali stav kalamity...!), sníh vzduchem jenom svištěl a k tomu se přidaly teploty kolem mínus deseti...Islandská zima, che!! (Ještěže ve stájích je pohoda..!!!)

 

Jsme tu opravdu jako na konci světa...tady na severu neexistuje mobilní síť, takže můžu dát svému přístroji mobilnímu na čas sbohem (hurrááá!!)...staré časy pevných linek...islandských!...jen jsem zvědav, kdo mi sem zavolá!! (To hospodářům volá furt někdo...a z toho, co jsem vyrozuměl, často šla řeč o mě! Jsem tu asi událost...přece jen tu žije nějakých šedesát lidiček! A když přibude další, navíc nějaký Čecháček, je to znát.)

Vzpomněl jsem si u toho přibývání lidiček taky na Dorotu...od svého příjezdu jsem o ní neslyšel! Jak se jí asi daří?? Doufám, že to zvládá...!!! Práce je sice pohodička, život jednoduchý, čistý a smysluplný...ale stejně!! Při příjezdu nevypadala úplně nejnadšeněji... (Ale mně se hlavou honilo, že je to tu zatím docela ráj....a že to není nějaká hrozná idealizace, ani pohled čtyřdenního podruha...novice! Je samozřejmě milion jiných činností, prací, co taky dávají smysl a stojí za to. Ale pořád více narůstá těch „zaměstnání“, co smysl nedávají, co se dělají, aby se něco dělalo...aby byly chechtáky na žrádlo a chlast! Vždyť...jaký může dávat smysl například půlminutové šroubování dvou šroubků na něčem, co člověk ani nevidí celé, ani pořádně neví, proč to dělá...!)

Ale, jak se říká, „žít se dá všude!“...jen ty civilizační návyky!...na každým se to odrazí trochu jinak!

 

 

4.

 

Tak nám začal nový měsíc! I když...nový měsíc...vždyť mě zastihl už po pár dnech tady...stále ještě jako farmářský mládě! Když ale uvážím, že o farmaření, myslím fakt farmaření, jsem ještě před pár dny věděl úplný prd a že tady zatím funguju a zaučuju se stylem – Halldór ukáže, něco nesrozumitelného k tomu řekne a já se to snažím opakovat...no, myslím, že už to docela začíná jít!! Kotce vyčistit, taky uličky mezi nima, vodu doplnit, dát všemu zvířectvu dostatek sena...a hlavně na nikoho nezapomenout!!! (Což se mi už podařilo...berani v tom svým kutlochu nejsou vůbec vidět!! Párkrát jsem už Halldórovi hrdě hlásil, že mám jako hotovo (teda hlásil...gestikuloval!)...a on se na mě tak podíval, omrknul to, ukázal a takovým pohodářským způsobem zahlásil, „Lúúúkas...blabla...ok?!!“...a tak jsem jen sklopil zrak a šel to dodělat.) Dál vyčistit přísavky – vysávačky na dojení a nakrmit litlesku...to malinké tele (občas se mi snaží s mlékem sfutrovat i prsty...ale řekl bych, že ohledně krmení jsme nalezli společnou řeč!!).

Taky si musím dávat pozor a ty menší ovce (jednoletky) nepřekrmovat...ony sice vypadají hladově (taky tak bečí!), ale pak místo toho, aby to všechno spořádaně sežraly, začnou to nějak ládovat do svého výběhu!! A protože podlahu jim tvoří takové mřížkované železo, díky kterému můžou ty jejich bobky propadávat, seno to logicky ucpe... A mně pak nezbývá, než se to pokoušet koštětem (nic jiného jsem zatím nevymyslel...) vymést! (No, docela dřina a zase tak moc dobře to taky nejde...!) A jak k nim pak lezu do kotce, tak jak jsou mladé, tak jsou vystrašené...a začnou pokaždé dost plašit! Sice se je snažím stresovat co nejméně, ale když na to budu čučet ode dveří, tak se to nevyčistí... (A ony se pak holky snaží dostat co nejdál ode mě...proskakovat neproskočitelné žbrdlení, štosovat se ve dvou patrech...ale vysvětlit jim to nejde!! Takže nepřekrmovat mlaďošky, ok?!! Dobře - goð!!!)

 

Doma na mě pak čekala překvápka!! (Teda, už pro mě pomalu přestává být překvapením, že tu skoro každé dopoledne tráví ta malá holčina – Tijanasól se jmenuje. (Asi jí rodiče nemají kam dát...!) Kolem poledního si ji zase její taťka odvážel a Gudrun, jakmile se za nimi zavřeli dveře, začala živě gestikulovat, jak moc je z ní zase utahaná...no, hrozně, prostě!! ...Ale to přece všichni známe! Hlídat cizí děcka je ta nejnamáhavější věc na světě!!! Ale co je pozitivní, pomalu se mě přestává bát! Dokonce mi dnes sama od sebe dala na rozloučenou pusu – tradiční zvyk tady!)

Ale to pravé překvapení...přišel totiž čas oběda a já jen sledoval, jak se na stůl blíží něco, co vzdáleně připomínalo zabijačkové jelito! V kravském žaludku uschované a uvařené namleté hovězí... Po prvním soustu jsem si říkal, co to to kruci je?! (Chutnalo to opravdu trošku jako jelito (měli jsme normální i krvavé), ale jinak to bylo úplně bez chuti!...prostě jen vyvařené mleté maso v žaludku!!) Ale když se to doplnilo brambůrky (fakt brambůrky...jsou tu velké tak tři-čtyři centimetry v průměru!) a již taky klasickou smetanovou omáčkou, tak to byla docela lahoda!!! (Akorát byla prdel, když jsem šel hledat pepř, abych to dochutil...po česku, přece!...tak na mě Gudrun koukala, jak tele na nový vrata (hm, tady to sedí...che!) a demonstrativně mi ukázala, jak že to mám správně dochutit...a zasypala si to masíčko s bramborami a omáčkou cukrem!!! A to docela dost...!! Prostě jídlo bez cukru...tady...jen blázínci!)

 

Odpoledne jsem se přidal k Halldórovi a vyrazil s ním na první cestu po okolí! Do Patreksfjörduru něco nakoupit! A byla to jízda...už od rána tady dost fučelo (i s trochou sněhu) a když jsme vyráželi, začínala právě ta pravá fujavice, vánice, pekelnice...prostě všichni čerchmanti si to dnes asi chtěli vynahradit!!!...asi svatba jako řemen! (Nejvtipnější na cestování tady je, že jde jet jenom doleva či doprava...na západ nebo na východ! A to po pěkně dlouhou dobu...pořádná křižovatka je tady, podle mě, tak padesát kilometrů daleko!!)

My vyrazili na západ!! Nejdřív vedla cesta podél oceánu, kolem pár farem (některé už úplně opuštěné, zpustlé), jedné osady s malou školou a nějakou dílnou...a dál už jen pustina! Cesta nevedla dál než nějakých sto metrů od moře. Po nějakých deseti kilometrech se silnice stočila lehce doprava a začali jsme přejíždět vrchol zdejšího fjordu (tak deset kilometrů do kopce, do sedla....).

Co mě cestou fascinovalo, bylo, že během pár desítek výškových metrů a pár set ujetých, jsme se začali ocitat úplně v jiné krajině, v úplně jiném počasí. Dole u moře tak trošku sněžilo a tak normálně foukalo, krajina ještě dávala tušit, že se tam dá žít, nebyl tu skoro žádný sníh, jen pár zmrzlých škraloupů. Ale po pár stech metrech jsme najednou jeli na kraji solidní strže, kolem nás rozeklané skály, šutry a sníh. A to že dost! A čím dál tím víc! A čím dál tím méně čehokoliv jiného… Silnice začínala být pomalu zavátá a my stoupali dál. Krajině začaly dominovat všemožně tvarované vyvřeliny a všude po stranách byla v nejroztodivnějších tvarech zmrzlá voda....tohle jsem ještě neviděl!! Všechny ty vodopády, vodopádky a potoky vypadaly jako by zmrzly během okamžiku, jakoby by si v jeden moment ještě vesele tekly, bublaly, a pak někdo luskl a všechno ztuhlo!! Krása!!! A když jsme se blížili k vrcholu sedla, začaly po obou stranách vyrůstat takové jakoby náhrobky, nejrůznější kameny vyskládané na sebe do podivných mohyl...jo jo, trošku jako ty tibetské či nověji hippícké mohyly. V okolí sedla jich byly desítky...teda aspoň podle toho, co šlo v tom nečase zahlédnout! Zkoušel jsem z Halldóra páčit, co to je (to už umím... „Hvað er þetta?“), ale on dělal jakože nic, jakože mluvím marťanštinou! ...Že by první kontakt s Trolly?!? Ale přece...proč by je pak tajil? Že jsem cizinec? Anebo to jsou jen stupidní mohylky bez významu...? Ale pak by bylo ještě divnější, že o tom nechtěl vůbec mluvit!...že by tam fakt byli?!?

 

Jinak Patreksfjördur byl nudný jak cip!!! Dvě hospody, dva krámy (jen jeden prodává alkohol (prý jeden ze dvou krámků s chlastem v celých Vestfjördech!!)...nejlevnějším pivkem tu byl dánský patok Hexa...bratru za asi dvě a půl eura!), jedna benzínka a pošta. Celkově tak max tisíc lidí...a to ještě asi dost přeháním!! Centrum jihozápadních Vestfjördů a druhé největší město tady...!! Cheche!!!

 

Cestou zpátky, zcela překvapivě tou samou trasou, nabralo už takhle pekelný počasí ještě větších obrátek...pravý pekeléš! (A já, kluk z Polabí, jen seděl v němém úžasu....!!!)

 

 

***

 

Začínám smrdět pěkně po farmářsku!! Člověk se sice myje, co to jde – třeba ruce skoro furt, každodenní sprchy si dává...ale už to tak je! No, ale co...sedláci přece musí tak trochu smrdět, ne?!! Co by to pak taky bylo za sedláky! ...A tady vlastně nemám ani komu smrdět!! (A hlavou mi u toho probíhá...práce nesmrdí!!! Zaměstnání může trochu zasmrádat, ale tohle je vlastně čistá prácička....)

 

A venku pokračovalo to pekelné islandské počásko!!! Zvedla se bouře a už nepřestala...až jsem se z toho v noci moc nevyspal!! Ten jejich papundekl (domeček z karet...jeden!) totiž docela solidně profukoval... Je sice příjemné, že stačí pootočit kohoutkem a Matička Země začne hřát...ale proč tady, na konci světa, ty baráky aspoň trochu víc neizolují??!! ...Mně pak nezbývalo než všechny ty spásné kohoutky pootáčet doprava a ještě trochu doprava... (Jak dlouho vlastně může taková islandská vánice trvat? Den, tři, týden...?? (Třeba hospodáři to vůbec neřešili...když chceš, otoč kolečkem, přidej vrstvu, zalez pod deku...nejspíš hesla pro nejbližší dny!) A venku je to vtipné tak minutu...pak začíná ten pravý boj s živly!!!...a po chvíli je to již docela o život!! Platí ono i na tohle klasické islandské pořekadlo, že neexistuje špatné počasí, ale jen špatné oblečení...?!? Nevím, nevím...chtěl by třeba u nás někdo farmařit na Sněžce??! Sice, tam je v zimě víc sněhu (tady to vichr vichrovatý okamžitě sfoukne do moře...vždyť to není ani sto metrů! Snad jen na závětrných stranách se tvoří závěje a jazyky po kolena)...ale jinak opravdu nevím, nevím!!)

 

Jejich stavitelská ležérnost se ukazovala i na stájích...opravdu mi nepřišly na tohle připravené! Všude profukovalo, zadní část stodoly, kde jsme skladovali krmení, byla zasypaná nejmíň pěti centimetry sněhu, na druhé straně to ovce vyhnalo snad z třetiny výběhu...asi sníh přece jen taky trošku nerady! (Ono to zase nebylo tak, že by měl Halldór stáje děravé jako řešeto...ale v tom větru prostě stačí malinká škvíra a po chvíli tam měl člověk hromádku sněhu!) Asi prostě nemá cenu se s tím čistit, ničit...protože větrné mlýny nepřepereš, že Sancho!!

Další lehkou nepříjemností bylo, že kravkám začala zamrzat jejich pitíčka...v tom uragánu holt šla i teplota ve stájích rapidně dolů a zvířena to už nestačila svými těly dostatečně vyhřát! (...I když bych řekl, že jim to bylo dost u rici! Jsou to zvířata islandská, tudíž zvyklá! Ale pro nás je to přece jen míň příjemné prostředí a taky víc práce - museli jsme vzít hadry a s pomocí teplé vody z kýblů tu zamrzlinu znovu rozhýbat!! A podařilo se...začali jsme totiž být s Halldórem sehraná dvojka!!! Činnosti se pomalu ustálily tak, že nám to vychází skoro fifty-fifty. Každý si doděláme svoje a končíme takřka zároveň! A už skoro na nic nezapomínám...cheche!!!)

 

 

***

 

Začal jsem na hospodáře uplatňovat svojí klasickou taktiku komunikace – prostě, když nevím, jak se něco řekne, řeknu to španělsky! Anebo si rovnou ty slova vymýšlím a různě pozměňuji...a jak se to domácím líbí!! Che! (Nevím, jak se řekne třeba „hlava“?...no tak prostě zatím říkám „cabeza“. Chci říct, že něco je „jako“...a nevím...nevadí! Říkám „como“...však já je tu svou hatmatilku naučím!!! A oni mě pak na oplátku učí islandsky...přijde mi trochu, že jsem něco jako jejich vzdálený příbuzný, který se právě probudil z kómatu a oni ho znovu učí mluvit...po malých, maličkých krůčcích!)

 

Jen se mi zatím nepodařilo Gudrun přesvědčit (spíš jí to asi pořádně vysvětlit), aby mě ten chleba opravdu nechala udělat...že to fakt umím! Najednou dělá, že to jako nechápe...do kuchyně, ke sporáku mě nějak pustit nechce!! A to jsem si myslel, že jsme si to už tak pěkně vysvětlili...s tím pečením! ...Nezbývá než tomu zatím nechat volný průběh!!

 

A jak venku nešlo pořád dělat nic, sám jsem se hecnul a rozhodl se vyčistit další výběh...tentokrát jednomu z větších telat! (Měl, bejček jeden, na naše poměry docela luxusní kotec...samostatný, dobře čtyři metry na každou stranu velký!) Podlahu kotce tvořila taková silnější prkna, s asi třícentimetrovou mezerou mezi každým z nich, aby mohly ty jeho koláče někam propadávat. A už ho měl tak hrozně zasraný, že podlahu bylo možné zpočátku spíš jen odhadovat... A tak jsem si vyhrnul rukávy, vzal rýč (či co to bylo) a vidle...a pustil se s chutí do toho!!! Po chvilce jsem toho sice začínal trochu litovat...tele to neocenilo vůbec (spíš mi přišlo, že začalo trénovat, jak to vlastně s tím kopáním zadníma je...che!) a vůbec docela fuška se z toho nakonec stala!! (Řekl bych, že ten kotec nečistil nikdo již drahnou dobu...) Ale nakonec se to podařilo (teda ne, že by teď zrovna svítil čistotou...ale přece jen pokrok) a oba jsme si s úlevou odfrkli!

K tomu se mi zdálo, že se mi pomalu začalo dařit dávkovat množství sena pro mlaďošky, mladé ovečky...výběh už si tolik nezasírají a tudíž ho nemusím neustále čistit! (On totiž kdyby to tam měl člověk neustále čistit, tak mu snad ty chuděry proskáčou zdí...plašanky jedny!! Akorát, když jsem jim vozil krmeníčko...to pak byly hrdinky všechny!!! To musely být všechny najednou první na řadě!! Bez problémů skákala jedna druhé na hřbet a cpaly to pak do sebe v téhle kovbojské pozici..! To by snad i jednomu z ruky začaly žrát...teda do té doby, než by začala první z nich panikařit!! Během chviličky by chytl amok všechny (holt stádové zvíře...), a pak by to začalo!!!)

Mlaďoškám klidu nepřidávalo ani to, že cestou k nim se muselo projet s kolečkem kolem jalovic a telat...které, mršky jedny mazané, se toho samozřejmě snažily mlaďoškám co nejvíce uzmout! Taková „ulička smrti!!“...cheche!!! Hráli jsme tam pak občas takovou hru „kdo z koho“...řekl bych, že to zatím bylo nerozhodně! Někdy si ani nežvýkly...no a někdy mi čórnuly klidně čtvrtinu nákladu! Velice rychle jsem zjistil, že to člověk musel prostě protlačit...kdybych se zastavil, sežerou s nákladem i mě!!! Třeba můj overal jim chutnal nadmíru...holt holky fintilky!...jdou po novým zboží!! cheche!!!

 

 

***

 

Večer jsme pak s Gudrun a Halldórem trénovali, kolik slovíček jde ve slovníku najít za minutu...! Teda původně to měla být diskuze o cenách a rozdílech v Čechách a na Islandu...ale nakonec to byl spíš boj o nalezení toho aspoň trochu sedícího slovíčka!! (Ono taky listovat najednou hned ve dvou slovnících není úplně nejjednodušší...Islandsko-český slovník neexistuje, takže jsem byl nucen to brát ještě přes anglinu! A jelikož všechny anglický slovíčka si pamatovat nejde, byli jsme všichni většinu času na lovu...) Ale dost jsme si tu zmatenost užívali...řekl bych! Přeskakovali jsme od toho, co kolik kde stojí...a proč a jak to kde nakupovat (základní otázkou Gudrun samozřejmě bylo, kolik u nás stojí cigarety...no, když jsem jí to jakžtakž vysvětlil, málem začala organizovat pašovací kampaň na Island!!! Che!), postupně se prokousali k cenám elektřiny (nejdřív jsem vůbec netušil, jak na to...ani moje hatmatilka moc nepomáhala! Nakonec jsem prostě začal ukazovat na žárovku a u toho se snažil vysvětlit, že opravdu nemyslím „tu“ věc, ale jako obecně, dohromady...no, elektřinu!), k období bolševismu se dostali... Nešlo jinak a občas jsem si trochu zapřeháněl (pro zjednodušení...) Skončili u hořekování, jak je tu neskutečně, někdy až vtipně, draho!!! Zkoušel jsem u toho žertovat, že kdyby v Čechách stály třeba cigarety tolik, co stojí tady, linul by se nejspíš z většiny hospod dým tabáku na vykuřování skleníků...!!

A když to šlo, zkoušel jsem z nich lehce, polehoučku tahat další farmářský moudra a informace o farmaření tady vůbec...(parádně to třeba mají zařízené s letní pastvou!!! Kravky zůstávají doma, ale ovce na začátku léta vyženou do hor (tady vlastně jen za silnici...) a celé léto se o ně nestarají! Sice to tady žádný alpský louky nejsou...spíš takové chudé stráně a skály, kde sice něco roste...ale ovcím to asi moc nevadí! Na závěr mě ještě Gudrun trochu vystrašila, když mi vysvětlovala, z čeho že má tu obrovskou jizvu na čele.... Během jara, ještě než jdou ovce do hor, se totiž musí všechny holky ostříhat (vybavily se mi u toho nejdřív ty australský filmy, jak tam berou mašinkou jednu za druhou...) a ona prý takhle před pár lety při stříhání pomáhala a jedna ovce zpanikařila a během stříhání kolem sebe začala kopat, až kopla střihačovi do mašinky a ona si ten strojek vrazila do čela...no, prý krve jak z vola bylo!!! (Budu si ty mršky muset držet dál od těla, podřezávat strojkem na stříhání se mi fakt nechce!! Ale na druhou stranu mi přibude další zářez na pažbě činností, co jsem tu dělal...!)

 

 

***

 

Tak prý je dnes sobota...no, ono je to tu dost jedno! Farma se na víkend nezastaví, ovce sami nenakrmí, krávy nepodojí...takové pomalu plynoucí, pohodové bezčasí tu máme! I to počasí si zatím dává se změnou načas...zatím je to furt spíš pro klondajské zlatokopy! Sice se trochu oteplilo (během noci dokonce začalo pršet...), ale na nějaké výlety stále ani pomyšlení...! (Nebo že bych si šel lehnout do závěje k trollím mohylkám...?!? cheche!!)

 

Snad jedinou výraznější změnou dnes bylo, že na návštěvu přibyl brácha Tijany – Jón, asi šestiletý, trochu obtloustlý klučina, který na mě prozatím zapůsobil dojmem trochu tupějšího stvořeníčka...však uvidíme...třeba se z něj vyklube správňák! Dnes ale jen přišel do mého pokoje, chvíli na mě koukal...a když jsem na něj zaměřil pozornost, tak se akorát slušně představil... „Ég heiti Jón!“...a jenom tak koukal dál! Tak jsem se taky představil, na pár blbostí se zkusil zeptat (no, spíš tak přitakával... „já, já“... „goð, goð“) a tím to skončilo...klučina už neřekl nic! K nějaké činnosti, teda kromě permanentního škemrání o sušenky u Gudrun, se rozhoupal, až když jsme šli s Halldórem vyvézt další várku nesežraného sena a kejdy...vyšel za námi ven a očumoval, jak nám to jde! (Mně nemělo moc co jít...opět jsem jen seděl na bidýlku v traktoru! Ani jsem moc netušil, proč tam jsem...spíš jsem z toho začal zívat! Ono nám to totiž tentokrát zabralo větší část odpoledne...má ta zvířena ale spotřebu! Žádných pár kupiček...!) A abych tu byl přece jen trochu co proto, zkusil jsem pak trochu poklízet kolem baráku...po té bouřce přece jen bylo co! No a věci se můžou dařit různými způsoby...nevím, jestli to je mou nešikovností nebo přílišnou silou, co do toho dávám, ale po již zmíněných vidlích se mi podařilo zlomit takovou hliníkovou trubku, násadu od koštěte...při zametání bordelu po té vichřici kolem domu... (Kruci, už druhá zničená násada za jeden týden...se jim ještě prodražím...!)

 

K večeru se ale přece jen trochu umoudřilo počasí a začalo tu být zase příjemněji...pár stupínků nad nulou, k tomu dokonce sluníčko a skoro bezvětří!!

 

 

***

 

Neuvěřitelný!!!...už pár dní jsem tak polehku obhlížel takovou velkou vanu, vířivku, co tu hospodáři mají za baráčkem...neuvěřitelně masňácká záležitost!! Všechny ty světílka, trysky, proudy....

A protože už docela odeznělo to arktické počasí, došlo i na její vyzkoušení!! Byl jsem vyzván, ať se hodím do gala...teda plavky vezmu...a přidám se k hromadnému bublání!! Dostal jsem k tomu dokonce pivko a dlouhou Winstonku...a poflakovačka ve vířivce mohla začít! (V létě, když ani pořádně nezapadá slunce, si pak prý může člověk dopřát půlnoční koupačku i bez těch světýlek a jen tak očumovat okolí...fakt pohoda!! Hospodáři si prý dokonce, díky dobrému počasí, dávali loni tu koupačku a kochačku 23.prosince!!) ...Prostě islandský rodinný život!

 

 

***

 

A ráno, již tradičně kolem osmé, začal nový farmářský den...Halldór mizí v poslední době o něco dřív, já ještě zůstávám na obligátní cigárko a kafíčko s Gudrun. Islandštinu trochu potrénuju, u toho se probudím a hurá na krmení!!

Tam na mě čekalo nemilé překvapení...jedné kravce se přes noc podařilo si zablokovat pitítko, misku na pití, co si spouští čumákem, a tak tam ta voda crčela celou noc!! Vytopila tím půlku místnosti pro dojnice, všude bylo snad pět čísel vody, nasáklé do zbytků sena a ostatních stájových proprietek...! Já jen koukl na Halldóra, ten pokrčil rameny, že co...to se stane! Vzali jsme tedy do rukou vidle, košťata a lopatu a jali se to čistit. (Jen doufám, že se z toho nestane její oblíbená noční činnost...to by jsme se totiž ještě něco zapotili!!! Prostě...jednou zajímavý...dvakrát...stane se! Ale pak už jde o blbý zlozvyk a museli bychom s tím začít něco dělat!!)

U toho čištění jsem taky zjistil, že už nebude nechtěnou náhodou, ale svého druhu hra či co, že si mladé kravky, jalovičky, rády serou do svých pitíček, co mají v rozích kotců!! Jakoby prostě počítaly s tím, že jim je vždycky vyčistíme...protože jinak by vyschly na suši zaživa...přece!! Takže šup s tím ven, pročistit misku, vyzkoušet spouštěcí plošku a promluvit mladejm trochu do duše... (Nemám, samozřejmě, žádné iluze, že mě vnímají...a i kdyby rozuměly, tak já jsem jim šumák! Teda kromě doby krmení...když se veze seno, jsem ta nejopěvovanější osoba na světě!!!...samé bú bú...a bé bé....asi nějaké oslavné chóry, ne?!?)

Během krmení mi pak, jen tak mimochodem, přišla na mysl jedna stará česká frázička...taková blbost!! Jak se říká, „máš bobky, co?!“...vždycky mi přišlo, že se to prostě jen tak říká, že to ani nic pevně uchyceného v realitě vlastně není...stará, významu pozbyvší povídačka!! Ale když jsem na ty ovce tak koukal...ony, jak jsou většinou ze mě vystreslé, fakt mají bobky!!! Leze to z nich, jak na nějakých prdících přeborech...takové klasické, pravidelné kuličky...prostě bobky ze stresu, strachu...je to pohled!! Všechny mě co nejpozorněji sledují, oči navrch hlavy...a na opačný straně z nich leze jeden bobek za druhým!!! Cheche...taková blbost!!!

 

Ale jedna z věcí, které mě tu nepřestaly udivovat je zdejší kuchyně...žrádílko často grandiózní!!! Jako dnes například...tři obligátní brambůrky na osobu, smetanová omáčka, nějaké to kysané zelí (zajímavé..!!)...a hlavně uzené hovězí!!! Ale kolik...bylo toho snad pět kilo!! Řádně povařené... se úplně rozpadalo!

Nakonec jsme na to byli čtyři...těsně před obědem dorazil na návštěvu jeden ze sousedů (obrovský chlapík, tak dva metry, mohutný (prostě hrana!), s ještě silnějším stiskem ruky...prý střihač ovcí!...no, ten by je mohl klidně i půlit holýma rukama!!!!)...a tak už na oběd zůstal! Chlapík byl veselá kopa...furt sázel nějaké historky (teda nejspíš...v těchto situacích jsem spíš pořád ten tonoucí se stéblem!), neustále si přidával (a já, vůl, nechtěl zůstat pozadu...až mě břicho rozbolelo) a do toho tak bohorovně kejchal, krkal, sem tam mlaskl... (Další přirozená věc tady! Nikdo to neřeší a je to pohoda...! Cheche!!)

Po obědě se zůstalo sedět (jen Gudrun začala všechno sama sklízet...feminizace a proměňování rolí??...co to je, že?! Tady to nikdo neřeší...kdybych tu zkusil sklízet já, tak mi asi hospodářová přerazí ruce! Takový starosvětský přístup se tu drží...Gudrun je vlastně žena v domácnosti, do stájí skoro nepáchne...maximálně tak pro mléko (a i to jí většinou nosíme), ven taky zrovna moc nechodí...) a celá skupinka pak pokračovala svorně v debatě ještě drahnou chvíli!

 

Abych pak trochu vytrávil (a protože nebylo moc co jinýho dělat), vydal jsem se na výlet. No, spíš jen na takovou procházku k moři... U moře sice bydlíme, ale v zálivu! Sebou jsem vzal i našeho psa, Pertlu (skvělý stvoření...honácký a úplně úžasný pes!! Vlastně fena..!!! Přijala mě za člena hned, jak jsem prvně vystoupil z auta, když jsme přijeli... Asi si prostě řekla, že když přijíždím s páníčkama, tak k nim taky patřím! A od té doby mě bere!) a vyrazili jsme. Nejdříve pastvinami, směrem ze zálivu...ale tak po třech kilometrech jsme došli!...slepá ulička!! Cesta dál nevedla, oplocení nedovolovalo pokračovat...takže otočka nazpět a v půli cesty jsme to stočili doleva, zpátky k moři...ale to už spíš cestou necestou! Naštěstí už jsem věděl kudy a cesta pak zabrala jen kousek...

Cestou zajímavý věci...procházeli jsme kolem takových malých jam, které vymlelo moře...a ve dvou z nich ležely mrtvé krávy!! Pohozené mrtvoly, ponechané osudu....!!! Moc košér mi to nepřišlo...ale asi to tady takhle řeší! Ono si to moře vezme... O kus dál pak leželo pár, jakoby pohozených, železných koulí...snad půl metru v průměru... („Jak ty se sem dostaly?“, běželo mi hlavou... „vždyť přece moře nemůže mít takovou sílu!!“)

Dál už to začala být taková přeskakovaná po trsech travin, brodění se v naplavených chaluhách (občas do nich nešlo nezapadnout...čvachtal jsem pak jako vodník!!), kolem hromady starých, vybělených stromů a prken a už jsme byli u oceánu! Přímo na pláži, nyní při odlivu snad sto metrů široké...a oceánu na dosah!! (Pertlu to teda moc nezajímalo...ale já nemohl jinak a dlouho se tam jen tak kochal!!)

Zpátky jsme pak dorazili právě včas...na odpolední krmení! Přišlo mi, že mě dnes mladý ovečky hecujou ještě nějak víc...užuž, aby se na ně dostalo! (Už na to tak trochu čekám...přijdu, doplním do všech kotců vodu, vyčistím, co vyčistit třeba a začnu zavážet seno, krmeníčko) Je to sranda...ovce nejdřív ani nedutají, ale jakmile se tam začnu víc prohánět, tak se najednou, z ničeho nic, ozve první...a pak už začíná sonáta na pokračování!! V prvních dnech mě to hecovalo, abych jim (hlavně teda těm mladejm...) už něco dal...ale teď už to jen přecházím!!...vždyť to bych si uhnal toho...infarkta!!! Občas se i přidávám...ony mě, jako ostříž, pozorují a do toho křičí to svoje „béééé!!!“...a tak já na ně „jóóóóó!!“...ale vždyť jó, sranda to je! (Pak ještě vyměnit podestýlku naší nejmenší, telátku u dojnic (už si tak začíná zkoušet i cumlat seno...zatím spíš fakt jen cumlat!...a tu podestýlku měla už opravdu dost jetou...) a hotovo!!)

 

Problém ale začal být s naší nejstarší dojnicí...číslem Jedna! (Je jí prý už asi dvanáct) Začala mít totiž ucpané cecky...či prostě začaly odmítat spolupracovat. Halldór jí dojil už vlastně jen proto, aby jí od toho pomohl! Ale byl to stále větší problém...za tu chvilku, co jsem byl na farmě, to bylo s jejíma ceckama stále horší!! (V jednom už měla nějakou chvíli nasazenou takovou násadku...z té se pak jen vyndal uzávěr a mléko teklo! Ale i tohle byl čím dál větší problém!!) Halldór ji musel čím dál víc zkoušet podojit ručně a vůbec jí různě pomáhat...a tak se jí to, holce nešťastný, snažil aspoň trochu zpříjemnit! (Dokrmoval jí granulemi nejvíc ze všech – vždycky, když byl její čas, tak jí toho do žlabu naložil hromadu...pozornost tím odváděl!)

Ale vemeno natékalo a natékalo...i podle mě, krmiče neznalého, se to stále horšilo! Dnes jí dokonce píchal nějakou injekci...přímo do vemene!!! (No jo...jauvajs!!!) Měl takovou fintu...vždycky, když se jí chystal podojit, tak jí dával (a vlastně nejen jí...všem kravkám nezbednicím, co to tak různě zkoušeli...vysávačky strhnout...dojiče se zbavit...) pod šlachu zadní nohy jakýsi zvedák, železnou trubku zahnutou, aby kráva nemohla moc zvedat nohu a úspěšně se pokoušet zbavit odsávačky...nezbývalo než čekat, jak se to s nulanulajedničkou dál vyvine!

 

Ale co bylo stále příjemnější...jak rychle se tu začaly prodlužovat dny! Protože už jsme s Halldórem byli sehraná dvojka a končili v podstatě každodenně ve stejnou dobu, tak bylo parádně vidět, jak byly dny stále delší...ráno už jsem vstával skoro do světla a když jsme se večer vraceli ze šichty, tak už jsme na to taky viděli!!...a to během pár týdnů! (Začal jsem se poohlížet po té černé látce na oči, co vypadá jako prapodivné brýle na spaní, co znám ze starých filmů...!!)

A prodlužovat se mi začal i fous...ale opatřovat kvůli tomu ty všemožné potřebné proprietky se mi zatím opravdu nechtělo!! Gudrun stejně říkala, že mě na Velikonoce přinutí se oholit...mně je to šumafuk!...no, asi aby se mně návštěvy nebály... („Bubáček český jsem jáááá!!“ cheche!!!)

 

 

***

 

Island, Island...po krátkém oddechovém čase se zase ozvalo počasí...zač je toho tady loket...co taky umí!! V noci se zvedl vítr a ráno už z toho byla fujavice, jak víno...fuják, jak se patří!!! Co jsem koukal, dosahuje třiceti metrů za sekundu...jeden, když v tom chce někam jít, tak si musí hrát trochu na rychlobruslaře!!! ...Vycházíš ze závětří?...tak do pořádného náklonu a furt v pozoru, jestli ti ještě nepřifoukne!! (Člověk se v tom větru snaží přesouvat rychle, aby venku nestrávil více času než by bylo nezbytné...a pokaždé když si takhle popoběhne, tak mu zkouší jedna noha podrazit druhou!! Ta potvora vítr jí prostě sfoukne... No, srandy kopec!!!)

A i náš tenkostěnný baráček se opět trochu otřásal pod tím náporem!!! (Ono zase ne že by to bylo tak složité ho rozpohybovat...třeba když Gudrun prala, pračku měla vedle předsíně v komoře, tak se nám taky třásl celý dům! Cheche!!! Rozcinkaly se skleničky, natřásaly se talíře v lince, nadskakovaly pekáče v troubě...zpočátku jsem se tím docela bavil a různýma posuňkama to dával farmářce najevo...ale po pár dnech už mi to přišlo zcela normální! „...se pere, přece...ne?!, tak co se divit, že se to tu trochu natřásá!!“ Snad jen, kdyby přišlo nějaké zemětřesení, tak to ani nepoznáme!...Gudrun asi pere!!) Záclony, jak dům netěsnil, v tom větru lehce povlávaly...zvuky to prapodivné vydávalo! (Že jsme tu rozjížděli nějakou tu frontičku, co posléze pošleme do Evropy?!?...schválně!!!)

 

A snad abychom trochu zapomněli na to bláznivé počasí venku, připravila domácí k večeři kulinářský zážitek...pečené jehněčí! (I když bych teda nechtěl potkat toho chlapa, co to porcoval... Prostě pravidelně nasekaný kousky!! A že si člověk občas vytáhl z plátku žebírko, kloub či kus páteře?...tomu se přece říká pěkně nasekané masíčko!! Žádný sraní s ořezáváním!!!) Mazec ale byl, že kromě těch klasických třícenťákových brambůrků byla i druhá příloha...rýže! A domácí si to prostě všechno smíchali dohromady...takovou kašičku si z toho udělali a hurá do toho!! A Halldór si do talíře ještě zvesela nakrájel banán...pořádně zalil kari omáčkou...a byla večeřička jak se patří!! K tomu dokonce zákusek...Gudrun se odpoledne hecla a udělala buchtu...teda hodně buchet!!...asi osmnáct!!! (Kopa obrovská...co prý nesníme, zamrazí na později!) Jen s tím mým chlebem to furt nějak nevypadalo...že prý snad, až se dojí ten toustový! A protože jsem viděl snad dvacet balíků v mrazáku, došlo mi, že svoje kulinářský kejkle jen tak nerozjedu...

 

 

***

 

Gudrun začala mít asi hecovací období (že by se přece jen blížilo jaro...??), protože hned ráno se pustila do odmrazování a úklidu jednoho z našich mrazáků...dost solidní kousek válející se v komoře! Vytahala z něj všechny věci (a nebylo toho málo!...až se mi nechtělo věřit, že tam toho mohla předtím tolik nacpat! Kdyby nás to tu zasypalo, tak se nemusíme bát...měli by jsme snad čtvrt roku co jíst!!) a dala se do pulírování...no, zabralo jí to celé dopoledne! A ty všemožné věcičky zatím v kuchyni pěkně roztávaly (na stole, židlích, podlaze...), až jsem v tom začal pomalu cítit něco nekalého...a taky že jo!!...na stole se povalovaly ovčí hlavy!!! (A to hned tři...)

 

A novinky nás čekaly i ve stájích...narodilo se nám tele!!! První, co jsem tady...a přitom večer, když jsme odcházeli, byla ta kravka v očekávání úplně klidná, nic tomu nenasvědčovalo...vše v normálu! Taky mě Halldór, když jsem dorazil, hned volal, ať se jdu mrknout...a bylo tam! Tele...ještě mokré, úplně černé, už normálně se srstí, pořád ještě zmatené, co se to vlastně děje......a fakt krasné!!! (No, taky hned uvázané natvrdo vedle prvního...hospodář se s tím nemaže, jakýpak sentimenty!...kráva je tu od toho, aby dávala mléko, tele dokrmíme sami a basta fidli!!!...takže už je na provazu.)

Tak jsem ho hned nakrmil, prsty si nechal ocucat a trochu mu pomáhal se postavit...krávy jsou hustý!! Chvíli po porodu a už to zkoušelo, na nohy se stavělo, první přískoky trénovalo...to človíčka si musíš piplat léta!!!...a pak z něj někdy ještě ani nic pořádného není!! Che!!!

Jen jeho mamině, kravce, co měla stání hned vedle těch dvou potrhlých uvázanců, se to vůbec nelíbilo a velice rychle jsem u ní upadl v nemilost!! Koukala na mě, jako by mě chtěla na rohy nabrat (naštěstí žádné nemá...), nechat na sebe sáhnout ani náhodou (no to teda nééé!!)...spíše něco jako „zmiz mi z očí a nesahej mi na to malé, potvoro člověčí!“ Dávala mi to najevo třeba i tím, že začala dělat kraviny se senem...místo, aby ho poslušně přežvykovala, což je její přirozeností, tak si ho, když jsem byl v blízkosti, nabrala do huby celou kupu a začala ho rozhazovat na všechny strany... „a ty se div, človíčku jeden...neoblíbenej!“, jakoby tím říkala.

 

Odpoledne jsem, poprvé od svého příjezdu, viděl Dorotu...tu holčinu z Reichu. Přijela na kafe se svojí farmářkou...a bohužel mi pořád přišlo, že je taková divná...nemastná, neslaná! (Na chvíli jsem zauvažoval, že bych se to pokusil nějak vysvětlit farmářům mojim, probrat to s nima trochu...ale neměl jsem tušení ani jak bych vysvětlil „nemastná, neslaná“ anglicky...natož pak islandsky!!)

Něco, jako by byla stydlivější, uzavřenější...ale k tomu, že ani pod tou slupkou toho nic moc dalšího není!! Človíček bez života, bez vnitřní jiskry...obklíčená sama v sobě, sama sobě!! („Snad trochu silná slova, ne?“, napadlo mě u toho... „vždyť jí skoro neznáš!!“...ale prostě mi to tak v tu chvíli přišlo!!) Docela zajímavý ale bylo, když vyprávěla, jak byla před pár dny poprvé jezdit na koních...mají jich prý na farmě asi deset a je úžasný, že prý jsou úplně soběstační (sic!), že není potřeba se o ně vůbec starat...krmit či tak!! Nakonec se mi podařilo s její farmářkou dohodnout, že když to půjde (a až to půjde!!), dáme si vyjížďku po pláži...na těch jejich poloponících islandských!

Gudrun pak, aby dostála svojí ukecanosti, přihodila ještě historku, jak byli před pár lety se skupinou známých v Kodani (kam se, jak jsem během vyprávění vyrozuměl, za pár týdnů chystají znovu!!) a že jak se v tom „nákupním přístavu“ procházeli (ono se to opravdu islandsky řekne „Kaupmannhöfn“...tedy něco jako Nákupní přístav...), zabrousili i do proslavené Kristiánie...a že tam koukala jako puk!!! Na hromadě pultíků tam totiž nebylo jen tak normální zbožíčko, ale hašiš!! A jí přišlo hrozně vtipný, že se jí hned několik tamějších existencí pokoušelo různé kostky haše nabízet...tří, pěti, desetigramové! (Přece jen...domácí jsou už seriózní pětapadesátníci!) Ze srandy mi slíbila, že tentokrát nějaký přiveze!! A buchtu speciální udělá...cheche!!! To by byla jízda...zmazat se s farmářema.

 

 

***

 

Tohle ráno se mi snad poprvé moc nechtělo z postele...sice se počasí po pár dnech zase trochu umoudřilo, vítr se zmírnil, teplota trochu povylezla...ale díky tomu předešlému povětří jsem se poslední dobou moc nevyspal!! Člověka to v noci budilo...nárazy větru byly občas dost brutální! K tomu jsem trochu bojoval s topením u sebe v pokojíku...je sice pohodička mít teplo z energie Země...ale jak to nastavit, aby i teplota uvnitř, v pokoji, byla v pohodě?!? Občas mi pokoj, díky mé neumětelské manipulaci s čudlíkem, vymrznul na kost...a někdy tam bylo zase jako v sauně, na padnutí! K tomu prý s jarem ještě rozhodně počítat nemám...ťukali si na čelo hospodáři! (...jaro?...v březnu??...jsem asi z Čech, ne?!?) A když se k tomu přidala ta moje postel...dvojitá, americká...!!! No, na hovno to je....to říkám na rovinu!!

 

Po ranním stájovém kolečku jsme se s Gudrun vrhli na malování komory...tedy, já byl postaven před hotovou věc, plánovala domácí!! (Halldór se snad i kvůli tomu uklidil na odběry krve do Patreksfjörduru...i když ne!! Pravidelná prohlídka to prý byla...přece jen už má v sobě několikanásobný bypáss, říkala mi pak Gudrun!)

Takže...nejdřív vytahat všechny ty uskladněný věci ven, většinou opět na divoko do kuchyně, což z ní udělalo znovu trochu bojovou zónu...všude se povalovaly všemožné potraviny, sklenice, nesmysly...!! (Dokonce jsem v tom bordelu, co tam vznikal, objevil i normální brambory...ty velké, úplně normální!!!...na sváteční příležitosti asi!! A jak už nějakou dobu pojídám jen ty bramborový nedochůdčata, chvíli jsem na ně civěl, jak puk!...„tak přeci jsou!...a čekají!!“, proběhlo mi hlavou.)

To už ale Gudrun začala připravovat barvy...položila je doprostřed kuchyně, naše dočasné bojiště, takže se tam nedalo skoro hnout a každý chybný pohyb byl po zásluze trestán!! (Nebyla troškařka...přitáhla hnedle čtyři piksly!!)

Nějakou dobu pak zabralo dohadování, jak to vlastně s těma barvama myslí...odmítal jsem si připustit, že by chtěla použít na každou stěnu jinou barvu nebo něco takového!! A jak to neměla pořádně připravené...prostě jen chtěla malovat...tak velice rychle rozhodla, že to určitě nějak zvládnu já!!!...jsem přece chytrej kluk!! (Ona takhle jednala normálně...i mluvila!! Nejdřív něco udělala, řekla...a když na to přišlo, tak o tom teda začala trochu uvažovat! Většinou to nakonec nějak zamluvila!! Výřečná na to byla dost...na mě to třeba od začátku bez skrupulí valila islandsky!! A když jsem tomu nerozuměl, tak to opakovala tolikrát, až jsem to prostě musel pochopit...přece!!!)

Vzal jsem teda barvy a pod bedlivým dohledem je zkoušel promíchat...na alespoň takový kompromis, aby jeden neměl noční můry, když si večer zajde do komory pro něco na chuť. Postupným kombinováním béžové, sytě žluté a variací bílé jsme přece jen dospěli k něčemu, co šlo na komoru použít... „to se smíchá a bude to v pohodě!...ty jen míchej, ok?!!“, byla její strategie.

Vše ale probíhalo v pohodovém duchu! (Gudrun je vtipná, živelná osůbka, které nedělá problém shazovat samu sebe, srandu si ze všeho dělat...a přitom pětapadesátnice!! Již od začátku se mi to tu snaží všemožně ulehčovat, povzbuzovat mě a různě zabavovat...už jsem třeba viděl snad všechny jejich fotky! Ona k nim vždy přihodí nějakou historku, takže se člověk u toho ani nenudí...možná to bude i tím, že mi ty historky spíš ukazuje, snaží se je vygestikulovat!! Herecká přípravka taková je to tady...kdyby nás viděl někdo cizí, tak si asi pomyslí, že máme oba těsně před epileptickým záchvatem...a nerozumíme si, a tak se na to snažíme upozornit!! Kolikrát je celkem jedno, co kdo z nás říká...bavíme se už těma expresema!!! Cheche!!) No, řekl bych, že jsme si docela v pohodě sedli!!!

Samotné malování pak začalo taky dost klasicky... „Lúúúkas, ty vezmeš tu brčálovku a natřeš strop...i s těma mezírkama mezi prknama, co tu máme...ok?!? A já si dám zatím cigáro!!“ (Je to ale fuška...to malování, hm?!) Tak jsem natřel strop, co nejlíp to šlo a Gudrun byla nadšená...že jako moc dobrý, že je to „flot“. Až jsme si z té radosti museli dát malou svačinku...kafíčko...cigárko... Pak už že teda začne s těma stěnama, že přece strop dělat nemohla...na starý kolena...když já jsem tak velkej, skoro ze země tam dosáhnu! Tak jsem se smál, přikyvoval a už jí podával štětec, aby se na to mohla vrhnout...když tu jí tak moc zaujaly všechny ty věci rozbordelený po kuchyni... „to jsem ani nevěděla, kolik tam toho ještě mám...!!“, zkoušela to dál. Až mi došlo, že byla tím mojím stropem tak nadšená, že už mi nezbude, než to dodělat celý...

Po chvíli dorazil zpátky z odběrů Halldór...takže další příležitost ke kafíčku, pauzičce! A protože nám doma došlo mléko, vyrazil jsem trochu nabrat z toho našeho obr nerezu. Když jsem ale vlezl do stájí, nestačil jsem se divit...jednu kravku to nejspíš přestalo bavit...takhle být jen celý den uvázaná, nic nemoct, prdět si jen za sebe do mřížovaný šachty... No, a tak se prostě procházela mezi ostatníma kravkama!!!

Přišla k jedné, očuchaly se, snad něco prohodily...a pokračovala dál! Já se na to divadlo jen chvíli koukal, culil se na to stvoření, které mě s ležérností jemu vlastní ignorovalo, až mi došlo, že by si tu možná neměla jen tak pochodovat...co když to pak napadne i ty další?!? V klidu jsem k ní tedy přistoupil (nechtěl jsem mít přece místo volně a pohodově se procházející kravky rozdivočelý torpédo...), stoupnul si vedle ní, poplácal jí a začal ukecávat - „je to pohoda, co? Takhle navolno...! Ale co zpátky...nechtělo by se?“...a ona se kupodivu obrátila a bez jediného protestu si to dobrovolně namířila zpátky ke svému fleku!!! Dokonce mi i nastavila hlavu, když jsem nemohl dosáhnout na řetěz, co je jím normálně uvázaná! Hodná holka!! Má to u mě!!!

Potom už čapnu kbelík na mléko...že to kafe přece čeká...ale najednou další vyrušení! Ke stodole právě dorazil nějaký náklaďák...! Nejdřív jsem si myslel, že to bude zase náš pan Mlíkař. Že si přijel pro další várku... Jen mi bylo divný, že takhle mimo termín... (Normálně k nám jezdil dvakrát týdně...i když teď, během zimy, jsem moc nechápal proč! Kravky toho zrovna moc nenadojily...)

Ale ono prd!! Přijel pan Granulář!!! Chlapík, co má na návěsu takový ten obrovský válec na převoz obilí a tak...a tenhle přivezl krmeníčko pro dojnice, granule, kterými je Halldór dokrmoval. Ani se pořádně nepředstavil (nebo že bych jen nerozuměl...??) a už si to hrnul do stodoly a začal připravovat ty naše pytle, co v nich ve stodole granule skladujeme. Teda pytle! Obrovský, grandiózní vaky, na kterých byly nápisy, že kapacita 1000kg!!

A protože jsem podruh pořádnej, nedbal jsem na svoje takřka sváteční oblečky a začal mu pomáhat...trubky roztahat, zapojit, do pytle nastavit! A pak se začaly dít věci...trubka sebou začala škubat jako splašená anakonda a do toho neskutečně rychle chrlila ty granule!!! Mezitím už přiběhl i Halldór a oba jsme po trubce skočili a snažili se jí trochu zkrotit...byla to neskutečná jízda na divokém hadovi!!! Pytel, ten obrovský vak, byl plný snad za minutu...hadice ze sebe chrlila granule i se vzduchem pod ohromným tlakem...jako když se doplňuje nádrž formulí 1!! (Když tam to s nima ale tolik nehází...!) Naplnili jsme tak za chvíli všech našich pět pytlů a byli z toho zaprášený jako mlynáři...a chlapík si jen v klidu sbalil nádobíčko a odfrčel.

Když jsem na to množství pak koukal, přišlo mi, že máme krmivo snad na rok... (Což byl samozřejmě nesmysl...moje odhady se s úpornou pravidelností míjely s realitou!! Ale hodně toho teda bylo...)

 

Aby toho nebylo málo, začala se nám mezitím škrtit telata! Přišel jsem konečně vzít tu bandasku s mlékem, když koukám, jak jsou tam ty dvě chuděry mlaďounký zamotaný.... Díky tomu, že provazy, na kterých byly přivázaný, nebyly zrovna nejdelší a telata mladý jankové, co se právě učili ovládat svoje tělíčka, stávalo se to bohužel poměrně často! Ale teď už se doslova škrtila!!! (Jenomže, jak jim vysvětlit, že když s nima začnu tak různě přehazovat a přesouvat je, tak se jim snažím pomoct a ne je definitivně oběsit?!?? Nakonec jsme se nějak dohodli a mně se přece jen podařilo je překroutit do míň sebevražedných pozic!!)

 

 

***

 

Norde ljós!!!...polární záře, moje první!! Halldór ještě pozdě večer dodělával naší komůrku...tak nějak jsme to vzali komplexně (teda Gudrun to vzala komplexně...a nás úkolovala!!), kromě barvy tam přibyly ještě nějaké poličky, aby se to tam vůbec vešlo... A zničehonic slyším hospodářovo hulákání, ať běžím ven se podívat...že to opravdu stojí za to!! Vyběhl jsem a hned se zarazil...fakt tam byla!!! Zpočátku jen taková nenápadná, jakoby mlhovina překrývající hvězdy...celá zelenobílá...a pak najednou nabrala na síle, začala se roztahovat po celé obloze, sílit a mohutnět. U toho se krásně pohybovala, vlála si tak po obloze...tu byl nejviditelnější tenhle ocas, pak se rozsvítila jiná část oblohy...jakoby ohraničeně, s výraznou linkou, která se přesouvala dál. Těžko to vyjádřit...ale v tomhle ty všemožné bedekry a knížky přechytré nekecají!!! Opravdu se to musí vidět!! A pak, po nějaké chvíli, konec...světlo se začínalo ztrácet, linky znevýrazňovat...až si člověk začal tu záři na obloze spíš domýšlet... „ještě chvilku!...o něco déle vydrž!!“, vykřiknout by chtěl, ještě pár momentů se kochat!! (Sobec!!!) Krásný pocit, zažít si svou malost a nicotnost...neschopnost jakkoliv ovlivnit tyhle děje!....až jsem se trochu dojal!

 

 

***

 

Naše kravička, čerstvá mamina, se nám asi trochu naštvala...přece jen už to bylo pár dní od porodu a ona si doteď nemohla tu svou ratolest ani pořádně olíznout!! Když na ní přicházela řada při dojení, tak byla najednou celá v pozoru, napjatá...a nechávala nám to pak pěkně sežrat!! Ani ta zvedačka pod šlachu, aby sebou tolik šit nemohla, nepomáhala...začala kolem sebe okamžitě mlátit. Vrtěla se a kroutila jako divá (a to dřív taková klidná byla...) a já dostal za úkol jí uklidňovat!! Takovým stupidním škrabátkem po stehně drbat...podle mě dost na hovno!!! ...Ale škrábal jsem, co to šlo!! Do toho jsem se jí snažil i všelijak jinak uklidňovat...poplácával jí, říkal „hodná, hodná...v klidu, v klidu!“...a tak podobně! (Dost kravina...to mi bylo jasné! I když bylo asi dost jedno, jestli se na ní mluví česky či islandsky...to spíš Halldór koukal, co jsem jí to říkal!! Když jsem ho viděl, tak jsem si, trochu ze srandy, přidával... „ták...hodná! Jen vydrž holka!! Ještě chvíli a bude to!!“ Cheche!! Nakonec na mě koukali oba, Halldór i kravka, dost nechápavě! Ono totiž „tak“ je islandsky děkuji!! Hospodář si asi musel v duchu ťukat na čelo... „proč jí děkuje??!..krávě?!“)

Já jsem se potom hlavně snažil, aby se kravka moc neopřela do Halldóra, který byl tam dole u jejího vemene a snažil se zabránit, aby si strhávala odsávačku...trošku zase boj s větrnými mlýny!! Vždyť oba dohromady nevážíme zdaleka ani třetinu, co ona...síly taky oproti ní pomálu...a tak jsme to spíš tak zkoušeli! Ukecávali jí, granulemi podpláceli...kdyby opravdu chtěla, tak nás tam oba mohla hned rozplácnout o zadní stěnu!! Nakonec se ale podařilo, mléka jsem jí zbavili, vše ve zdraví přežili... (Nebylo to teda zase tak ostré...ale my nebyli ti, co měli navrch!)

 

A pak už hurá na další sladkou originalitu z Gudruniny kuchyně!! Podávala se další specialita...eintopf po islandsku!!! Masíčko, ovčí srdíčka, bobkový list, hřebíček...a k tomu hromada té jejich marmelády, Rabarbarasluty!!! Nejdřív jsem na to koukal trochu vyjeveně, podvědomě se ošíval... „Tohle s marmeládou??? Co to máte za chutě!“, říkal jsem hospodářům... „jste spadli z višně, hm?!!“ Ale jen jsem si to na talíř nakydal, trochu ochutnal...a lahoda!!! Nakonec jsem si jí tam dával už celou lžíci!! (Snad v tom bude i nějaká logika...tohle je sever, prostředí drsný, a tak se musí doplňovat energie (sladký věci jsou tu vůbec denním chlebem!!...sic!). A z brambor, hlavně těch našich, toho jeden moc nenačerpá...) A maminka by ze mě měla radost!!! Dřív jsem totiž všechny ty sladký knedle a podobný vypikávky opravdu moc nemusel...che!

 

 

***

 

Ach jo...opět se ukázalo, jaký jsem to kluk šikovný!!! Podařilo se mi definitivně zlomit můj hlavní pracovní nástroj – vidle!! Byly už sice nalomené (hm...taky ode mne!), ale teď mi zbyla už ani ne polovina!!! Halldór na mě koukal, obdivně to asi nebylo a jen se zeptal, jestli s tím budu schopen dál pracovat... Mně nezbývalo, než přitakat, že jako jóó, že co mi taky zbývá, když jsem takový pometlo...nešikovný!!!...asi silák! (Prostě jsem nabíral, nabodával seno moc na hluboko...a kdo chtěl víc, nemá nic! Místo, abych se přiučil a nabíral ho jen tak na placato, po jednotlivých vrstvičkách srolovaného sena...šup s nima do balíku a nabrat toho co nejvíc!! A tak mi teď zbyly mikrovidle, jesličkárny...a nezbylo, než čekat, jestli budou nový, nebo se budu muset, díky svojí horlivosti a jankovitosti, spokojit s těmito! Alespoň si to budu propříště pamatovat!!)

 

A telata se dál škrtila a škrtila...pořád se tak navzájem prokrucovala, zamotávala a utahovala si ty svoje provazy...to černé je už fakt živé...radost pohledět!! A, vlastně během chvíle, bylo i takové samostatnější, zvládalo už docela samo pít mléko z kýble...až jsem žasnul, jak rychle a v klidu to ti prckové zvládali!! (Mé příležitostné pohlazení, hraní si na maminu, jim ale asi moc nepomáhalo! Přišel jsem, pohladil a musel zase po své práci...ale přesto zůstávaly v klidu! To starší už dokonce občas zkusilo i něco jako zabučení! Na vrata sice asi čumí teleťácky, ale k životu se mají neuvěřitelně!! Prckové šikovní!!!)

 

 

5.

 

Tak to přišlo!!! Sice se o tom tak zvolna mluvilo už nějakou chvíli...jakože na to jednou dojde...ale dnes, v podstatě bez upozornění, přijel ten obří střihač a šlo se!! Na stříhání ovcí!!! Mnohem dříve, než jsem to čekal...moc na to připraven nebyl...

Dali jsme lehký oběd a po pár minutách si plivli do dlaní, nahodili overaly, gumáky a do stájí!! Tam už byl pro ovce připraven kobereček...na těch jejich pár pověstných minut slávy...che! Ovce jsme po částech separovali, po deseti rozdělili, aby to bylo jednodušší...první desítku hned na kobereček nahnali...stříhací mistr naolejoval mašinku a jen prohlásil „fyrsti kind!“, první ovci!! A já měl být ten, kdo mu je bude připravovat...

„No, dobře, dobře...kruci!“, říkal jsem si, „ale jak?!?“...ovce se ti sama jen tak nenašteluje a nečeká, až si jí čapneš!!! Takže muselo dojít nejdřív na pár ukázek pro neznalého, zmateného Čecháčka...dost mazec! (Hlavně ten chlapík se s nima vůbec, ale vůbec nemazal!!...a mně nezbylo, než se přizpůsobit!)

Zpočátku mi furt zdrhaly, nedařilo se mi je pořádně chytit a pro mistra připravit...musel mi to znovu a znovu ukazovat!! A když mi to vysvětloval už asi potřetí, tak se na mě tak podíval a povídá - „Do you understand it?! You stay here, one hand you take the sheep here, second here...and then is easy!...look!!..you can even dance with her!!“, poučoval mě anglicky (pak už ale neřekl anglicky ani slůvko...). Snažil se mi vysvětlit, ať prostě vezmu jednu z neostříhaných ovcí a postavím se nalevo od ní (což se hrozně lehce řekne...ale když jsem si nikdy pořádně na ovci ani nesáhl a teď jí mám „prostě!“ čapnout a připravit mu jí jak na podnose...). Takže nalevo od ní, levou rukou čapnout za spodní čelist, což se jí, přirozeně, vůbec nelíbí (naštěstí mají jen malinké a dost tupé zuby...), pravou jí přidržovat prdel a hlavně stát celou dobu tak nějak uprostřed! (Ne za prdelí...což jsem zpočátku dělal!) A pak už jí jen přiblížit ke koberečku, k mašince... „chvíle slávy nadešla, holčino!...úsměv, žádné vrtění a poslušnost především...všichni tě sledujeme!!“ (Byli jsme tři...)

Vtipné bylo, že jalovice, jejichž kotec s tím naším koberečkovým sousedil, to vůbec nevzrušovalo...jen občas prostrčily ty své dlouhé jazyky bedněním a olizovaly čerstvě ostříhané ovečky! Asi je zajímalo, jak to chutná...taková čerstvě zastřižená ovce!! Jindy by se ty bobkařky asi ani olíznout nenechaly...

Důležité bylo tu ovčí hlavu, co se držela za spodní čelist, úplně, ale úplně nejvíc stočit napravo dozadu a pak nahoru...to jí totiž zmátlo definitivně, až si z toho na zadek sedla!! A právě toho jsme chtěli dosáhnout! A pak jí hned, než se z toho vzpamatovala, čapnout za přední nohy...a mohlo se začít tančit!!!

No, pak už byla skoro (ale jenom fakt „skoro“...některé mi to dávaly ještě solidně sežrat!!) bezmocná...stačilo jí jen došoupat na kobereček, kde jí již čekal korbič s mašinkou v ruce! Zpočátku, jak mi to nejdřív nešlo, tak jsem už během prvotní manipulace furt slyšel „næste kind“, další ovci...časem jsem se ale chytnul a pak už jí měl často připravenou dřív, než tu předešlou stačil dočesat! (Samotný stříhání začínalo od hlavy...a jako když se stříhá trávník, se postupně vezme celá jedna strana, jen břicho se vynechá (skoro žádná vlna tam stejně není...takže jen bolest pro ovci a ztráta času!), pak se ovce otočí na prdeli a opakuje se to samé na druhé straně!) Časem jsem mu je tam už sázel jako na podnose...takže mistrovi (on to fakt byl pan Mistr!!) stačilo jen si ovci přebrat, čapnout za levou přední a střihačka mohla začít... „do ztracena?...či na Havla?!“

Před samotným stříháním jsem se, ještě tak naivně, ptal, jestli jí nemůže tou mašinkou třeba ublížit...a mistr se na mě tím svým býčím obličejem podíval a rezolutně prohlásil - „of course NOT!!“ ...No, podle toho, co jsem pak viděl, tak to tak úplně nevypadalo! Spíš bych řekl, že opravdu MŮŽE!!! Takřka žádná ze stříhání nevyšla bez škrábanců, často jen malých, ale některé se i docela rozkrvácely...ale kdybych je stříhal já, tak mám obavu, že, minimálně zpočátku, by to byly jatka!!

Já být ovce, tak nás nenávidím!!! (Ale jak to měli ony, těžko zjistit...)

 

Stihli jsme jich za asi čtyři hodiny ostříhat kolem osmdesáti...takže jsem si během těch čtyř hodin zhruba osmdesátkrát šáhnul do ovčí huby!! (A přesto, že zuby měly tupoučké, trochu mi i ruku pokousaly...a jedný se to povedlo i trochu víc! Měl jsem pak u palce takový malý zákus!!) Taky jsem si s nima osmdesátkrát zatancoval, než jsem je předal dál...vždyť jsem byl hlavní (a jediný) připravovač! Halldór se staral hlavně o to, aby byly připravený další ovce ze separací...což taky nebylo jen tak! Jak ty na čekačce viděli, co se na koberečku odehrává za pohromu, vůbec se jim tam nechtělo...no, komu by se tam chtělo!! Byla to celé taková postupná přesunovačka...kolečko, kdy jsme ty alienky, ty vylepané (vypadaly potom fakt šíleně...!!) přesouvaly v kruhu. Z jedné strany brali dámy na holení a po proceduře je šoupali z druhé strany zpátky.

Celé to byl docela hukot...jedna ovce zabrala mistrovi tak dvě minuty, pak předat další holčinu, sesbírat vlnu a mazat pro další!! Občas se snažily zaštosovat v rohu, člověk s tím musel tak nějak počítat a vrhnout se na jednu z nich s předstihem, aby jí stačil vypáčit, než byla dostříhaná ta předešlá...a protože „næste kind“ znělo spíše jako „tak kde je ta ovce?!?“, otáčel jsem se dost a dost!!

 

Byla docela sranda sledovat, jak jsme postupně všichni tři začali odhazovat svršky...v ovčíně bylo docela teplo samo o sobě...a tak už po pár minutách šly dolů svetry, druhá trička, pak ještě z overalu částečně vylézt...no, a pak už nezbývalo, než se potit a potit!!! A já se potil jako prase...jinak to nazvat ani nejde! Lilo ze mě, jako bych nebyl v zimě na Islandu, ale v létě v někde v Čechách na stavbě...! Když jsme pak šli na svačinku, stal jsem se hned terčem smíchu...byl jsem totiž zpocený i na prdeli, komplet...jako po sprše!!

 

Potom, co jsme skončili i s večerní várkou, zase Gudrun předvedla, kdo je doma pánem...hned po návratu na nás spustila: „hned, ale hned všechno dolů a šup s tím do pračky!!“...zahnojený jsme teda fakt byli...taky ta vlna všude na nás!! (Ona sama měla největší radost z té, jako nové, komory...samozřejmě!! Stříhání jí už teď moc neoslovovalo...z pochopitelných důvodů!!)

Na druhou stranu ukázala, že je opravdu správná žena farmáře...po pořádné dřině se přece musí člověk i pořádně najíst! Takže byly jehněčí kýty!!! Předuzené, v troubě pečené, se zeleninkou a dokonce i s těma velkýma bramborama! Nacpal jsem toho do sebe pár kilo...spíš jen masíčka...

(A během jídla jsem zjistil, že oni tu dodnes používají pro označení zpěváka slovo „trubadúr“!! Snažil jsem se domácím vysvětlit, že v Evropě se tohle označení používalo naposledy někdy ve středověku...pro ty ptáčky zpěváčky...opěvující! Ale je dost dobře možný, že to slovo opravdu vzniklo tady, za dob Vikingů... Vždyť oni ten svůj jazyk už přes tisíc let neměnili!!!)

 

A pak už na kutě! Na další den nám zbylo ještě asi čtyřicet ovcí, hlavně těch černých a hnědých... a tak jsem potřeboval trochu načerpat síly. (Z toho, co si Mistr s hospodářem ve stájích povídali, jsem pochopil, že ty barevný se stříhají odděleně a že na ně tedy dojde řada později! Jenom těm holkám to moc vysvětlit nešlo!! Když jsme se je snažili během stříhání oddělit s tím, že si budou muset počkat, lítaly po kotcích jako splašené, naší strategii odmítaly akceptovat, spolu chtěly všechny zůstat!! Já být ovce...tak jsem asi ovce revolucionář!!Vzbouřil bych se a buď utekl nebo začal držet hladovku...che!! To by je pak naučilo...lidičky...takhle s námi manipulovat!!! Jsem to ale trotl...!)

 

 

***

 

Na zbývající ovce došlo hned zrána...a i když jsem to tušil, byl jsem po včerejšku až překvapivě vyflusanej!! (Včera to nejvíc odnesly asi nohy...pořád nahoru a dolů...pro vlnu, pro ovce...a nožičky slaboučké nebyly zvyklé!! Až jsem z toho trochu padal na hubu!)

Ale řekl jsem si, že to přece zvládnu...tělo rozhýbu a bude cajk!! No, řekl...ale asi po deseti ovcích mi pro změnu začaly vypovídat poslušnost ruce!! Jak mě včera bolely jak čert nohy, tak se to nějak přesunulo na ruce!...slabošky...normálně se klepaly!! Ono teda zvednout ty hovádka...vlastně ovce...nebyla úplně procházka!! Dospělá ovce váží kolem padesáti, šedesáti kilo...trochu posilováníčko, dobrovolná sebedestrukce rukou! Až jsem měl chvíli obavu, že se později ani nenajím...ruce zničený, trochu rozžvatlaný!! (Spíš jsem měl ale strach, jestli jsem jedné z ovcí (nechtěně!!) nepochroumal čelist...jak jsem jí bral za hubu, tak jí to v ní lehce zakřupalo...až ve mně hrklo! Později, při krmení, jsem ale pozorně sledoval, jestli některá nemá problém s přežvykováním...a vše se zdálo v pohodě!!)

Těsně předtím, než jsme skončili, nás přišla omrknout Gudrun...jakže nám to jde! Vzala si na mušku hlavně mě...začala mě hned chválit, že už to s těma ovcema umím jako profík (začala mě u toho dokonce i fotit... „na památku!“), že mi to moc, ale moc jde!! Kdyby jen věděla, že jsem už z toho byl utahaný jako kotě a těšil se, až ty holky nezbedné dostříháme...!!

Plné kecky už toho ale měl i náš mistr střihač...ke konci, když se mu začala nějaká ovce pod mašinkou vzpouzet, na ní normálně zavrčel!!...asi aby jí tím zpacifikoval! (Já bych teda po takovém zvuku byl okamžitě štronso!!! Cheche!!!) On, jak toho nejvíc odedřel, hlavní postavou stříhání byl, i rozhodoval o pauzách...o tom, kdy a na jak dlouho si člověk může odfrknout! Naštěstí je to taky jenom člověk (i když gorila..!), takže ke konci byly i pauzy relativně časté. (Když zahlásil to svoje obligátní „pausa!“ v době, kdy tam zrovna byla Gudrun, tak ona hned vytáhla ty svoje stovkový Winstonky, dvě z nich zapálila, jedno mi podala a začala báňat...a já jen čučel!! „Cigáro tady?!...vždyť by z toho mohl být docela solidní fajruňk!!“, gestikuloval jsem na ní...ve stáji, kde bylo všude okolo plno suchého sena, vlna se tam povalovala! „No jasně!“, jen ležérně přikývla...a tak jsme si dali kouřovou, přímo na koberečku slávy!! A protože to bylo cigáro předlouhý, šel jsem ho nakonec dokouřit před stáje, vyvětrat trochu... A tam jsem zase koukal, nevěřícně mrkal, co to vidím! Hospodářová přijela až ke vchodu do stájí autem!!! Těch dvacet metrů...!! Zahodil jsem tedy cigáro a mazal zpátky se jí vyptávat...do hlavy mi to nešlo...že jako fakt přijela těch pár metrů autem (sice mezitím začalo dost sněžit...ale tohle?!)...odpovědí mi byl ale pouze její smích a odpověď, že to by byla přece blbost! Že právě přijela z návštěvy kámošky a protože chtěla vidět, jak nám to jde, jela hned sem!)

A že je stříhací mašinka fakt zbraň, jsem měl šanci se přesvědčit i já! Jednou jsem se k ní, neuváženě, přespříliš přiblížil, když jsem sbíral vlnu...a ona mi, jen tak mimochodem, úplně zlehka, že si toho ani mistr nevšiml, nafikla nehet!! Naštěstí jen nehet...! (Ať mi prostě nikdo neříká, že těm ovcím nejde ublížit...)

 

Když bylo hotovo, došlo už klasicky na svačinku (královskou!) a poté i na obligátní větičku „všechno dolů a do pračky s tím!“...ani mé protesty, že když mi bude dál takhle intenzivně prát trika, mám z nich za chvíli oblečky pro panenky, nezabraly... (Jak byla v ráži, začala mi ještě tlačit, že taky potřebuji zastřihnout kalhoty...po zemi je prý pořád courám! To už jsem se ale na ní tak podíval...a co nejdůrazněji jí vysvětlil, že ani náhodou!!!...na to ať ani nepomyslí!! (Muselo se na ní důrazně...aby to vůbec vzala na zřetel!) Tak si to pak vykompenzovala na mých fuskách!!! Nebyly to sice žádné hoch luxusní záležitosti...prostě fusky...ale stejně mi jich nejmíň polovinu vyházela! Ale návdavkem přinesla celou kupu nových...holt paní domu se neodporuje!!)

 

 

***

 

Večer jsem měl i tu čest poprvé potkat místního pastora...přišel se na nás podívat, kafe si dal, buchtičku neodmítl. Gudrun mu hned tlačila pod nos můj notes...takový improvizovaný slovníček, co jsem si vyráběl, slovíčka si do něj vypisoval. (Zatím opravdu jen vypisoval...pořádný učení toho všeho jsem nechával na později! „Až to dopíšu, hnedle se na to vrhnu!!“...až na to, že mi bylo po mnohadenním snažení řečeno, že si tam píšu dost kraviny!!! Gudrun v něm listovala docela často a jen se občas smála, že si píšu i slova, který ona sama, Islanďanka hrdá a rodilá, nikdy v životě nepoužila!!! Když jsem to slyšel poprvé, měl jsem sto chutí ty originální slovníky rozkousat!! cheche!!!)

Pastor, přestože to byl starý, seriózní pán, se nad tou její snahou hned rozchechtal („podívaj se velebnosti...jak se Čecháček islandsky přiučit snaží...tóóhle všechno si už vypsal!“)...a mě pak jen tak blahosklonně pochválil! Ale nedalo mu to a začal mě tak trochu zkoušet...testovat, co všechno, jsem se už opravdu naučil! Na závěr mi dokonce zatleskal (cheche!!)...a po druhém kafíčku a rozmražené buchtě se měl k odchodu. My šli s ním...ke dveřím se rozloučit a mně začalo být něco divné! Starý pán, i když se zdržel nejméně hodinu, nechal venku nastartované auto!! Prostě nechal běžet motor... „vždyť se za chvíli zase pojede, ne?!“, jako by tím říkal. (Jakoby venku nechal stát jen koníka...a toho přece taky nebude člověk odstrojovat...když se stavil jen tak na chvilku!!)

 

 

***

 

„Večer rozlámaný, ráno dolámaný!“...napadlo mě při krmení druhý den ráno. Sice jsem se utěšoval, že úplně cítím, jak mi ty svaly rostou, hecoval se, že to bude dobrý...ale potvory tlačily dál!! Ale hlavně, že máme stádo ostříhané...stáj plnou alienek!

Taky jsem si uvědomil, že je zase sobota...v Čechách se vše určitě chystá na večerní pijatiky, v hospodách se bude zase mocně popíjet...a já tu zatím zůstávám na dvou pivkách!! A to je jedině dobře...!!!

 

Venku mezitím zuřila další bouře (kolikátá vlastně už...??), neuvěřitelná, jakoby neustále se zintenzivňujcí...během chvíle stihla zalepit všechna okna směsí sněhu a ledu!...odshora až dolů!! A takové zajímavé útvary to tam tvořilo...jako v lednu při vánici na Špindlerovce!!!

 

 

***

 

Ach jo...byl jsem u prvního úmrtí v Bardaströndu! Po obědě, když tomu nic nenasvědčovalo, najednou přiběhl Halldór a že hned, ale honem, jedeme na jednu ze sousedních farem!! Že tamní hospodář, Valgeir, není doma a jedna jejich kravka má problémy s porodem...zůstal tam prý jen jeden pohůnek, Islanďan, nejspíš taky takový Bárta jako já! V sekundě jsem na sebe hodil mundúr, skočili jsme do Halldórova obrovského Forda (takový postarší, americký pickup) a valili jsme!!

Bohužel jsme přijeli s křížkem po funuse!! Když jsme dorazili, tele už bylo na světě, leželo na zemi za kravkou, z které ještě visela placenta...a skoro se nehýbalo! Bylo hrozně malé, jakoby nedonošené a vůbec to s ním nevypadalo dobře...

Hospodář se ho hned ujal, hubu mu vyčistil a snažil se ho trochu přivést k životu...ale bylo to s ním stále horší!! Potom mu začal dokonce srdce masírovat, všemožně jinak ho rozhýbat...nebylo to však nic platné!!! A já tam byl úplně na hovno!!...jako truhlík! Nezbylo mi, než pozorovat, jak z toho telete odchází poslední známky života. Do pěti minut bylo mrtvé...smutná chvíle!!! Halldór mi pak vysvětlil, že kravka měla v sobě telata dvě...a že to často jedno prostě odnese...porod nepřežije!

My si tedy zase jen sbalili svoje věci a chystali se z té velkofarmy na cestu zpět. (Byla to, oproti naší farmičce, opravdu obrfarma – dojnic snad padesát, v rohu na tucet telat, na druhé straně kravína dalších asi dvacet jalovic a na deset býčků! Tam už to asi nebylo moc o osobním kontaktu, to by to člověk nestihl ani nakrmit...na což tam měli dokonce stroj, mašinu, co balíky sena nakrájela a pak rozvezla po kravíně! A byla to farma Doroty, teda její dočasné rodiny...ale ona nikde!)

 

Vrátili jsme se zpátky a tam další šok...ve stájích nám pobíhal jakýsi človíček ve žlutém, gumovém overalu a s tlakovou pistolí čistil mřížoví pod ovcemi! (Jak si tam tak prdí, časem tu mřížovinu pod sebou tak zanesou, že nic jiného asi nezbývá!) Když nás ta osůbka zahlédla, práce nechala a šinula si to k nám...a ona to byla Gudrun!!! Jak já valil oči!!! Ono jí bylo nejdřív nemožné poznat...gumový overal, na očích brýle, přes hlavu kapuce...a celá zasraná od bobků a toho všeho....no, neuvěřitelně!!! Nešlo si z ní trochu nevystřelit, že solidní celoobličejovou masku, makeup takový prazvláštní, má...cheche!!!

Já se, spíš tak ze slušnosti, nabídl, že jí klidně trochu pomůžu, na chvíli jí vystřídám...dva pověstné prstíky nabídl!! A Gudrun hned chňapla celou ruku...že jí teda opravdu pomoct můžu, další gumák si vzít mám a na chvíli, chvilinku jí vystřídat...

Když mě pak asi pět minut u toho bláznivýho ostřikování pozorovala, začala se jí i zvedat nálada...a jak se i můj zevnějšek proměňoval v jímkového plavce, zahlásila, že mi to jde tak dobře a že už jsem stejně tak zasviněnej, že odchází domů...dát si kafe, ten sajrajt ze sebe umýt! Jen dva prstíčky...!!!

Mně nezbylo, než se do toho pustit pořádně, na bobky nedbat a pokusit se to dodělat...trocha bordelu ještě nikoho nezabila, ne?! A tak se ze mě stal hovnový mužíček!! (Vlastně pohodová práce...bylo jen třeba udržovat pozornost, aby člověku nelítalo to svinstvo moc do obličeje, hlavně do pusy... „dusit se začneš...a kdo ti pak pomůže, hm?!?“, brblal jsem si pod bobkama...)

Asi po třech hodinách, kdy se mi podařilo vyčistit (doslova vycídit!!) asi půlku ovčího kotce...bratru jen nějakých deset metrů mřížoví, dřevěných podlážek a stěn....přišel Halldór a že toho musím nechat!! Byl čas krmení a to mělo přednost! Smyl ze mě vapkou to nejhorší a šel jsem krmit!! A jak jsem tak krmil a postupně osychal, začaly ze mě ty rozemleté bobky opadávat...porůznu z oblečení, vlasů, holin! „Hovnový mužíček...kruci!“, klel jsem tam pak chvíli, než mi došlo, že úplně zbytečně...

 

U večeře mi pak Gudrun projevovala velkou vděčnost, že jsem jí té krásné práce zbavil...to bylo samé - „a přidej si ještě!...a vodička ti došla, doplníme!...a ještě brambůrek?..však já ti ho oloupu!!“...no, vtipná byla!!! Já jí u toho hecoval, že klidně, až dodělám tu jednu půlku, může se vrhnout na zbytek...že mi to vadit nebude, brambůrek jí pak taky oloupu...cheche!! (Tak schválně!!!) Šla i tak daleko, že když jsem si po večeři naléval kafe z termosky...už takové starší, co zbylo...čapla můj hrnek a že to přece néé, staré kafe pít přece nebudu!! Rychle pak postavila na nové...zpátky do hrnku nalila, mlíčkem dolila, cukr připravila...a já jen dál koukal!!

 

Poté došlo i na trochu zpovídání ohledně rodinné historie...samozřejmě hatla patla, epilepsie...!! Gudrun, jako suverénně nejukecanější, začala hned vyprávět, že je vlastně Reykjavíčanka, že se tam narodila, od patnácti (uf!!!) v rybárně pracovala (maso na proužky prý krájela...), za sousedku v činžáku prý Björk měla (asi stará známá...!)...až nakonec se vydala za prací nedaleko odsud a potkala tu Halldóra...skoro čtyřicet let to už bylo!!! A neustále u toho zdůrazňovala, že pořád zůstává tou Reykjavíčankou...a hlavně, že by jí dřív nenapadlo, že stráví život na farmě...vařením jehněčího a pečením koláčů...potažmo čištěním mřížoví od bobků...cheche!!! Vyprávěním se dostala až ke své babičce, která prý naopak odsud, z Vestfjördů pocházela...a vydala se za prací opačným směrem, do Reykjavíku. V té době tady skoro žádné cesty nebyly, auta neexistovala...koně nestopneš, trajekt nepřijede...a tak šla prostě pěšky!!! Po zemi nejmíň čtyřista kilometrů...a žádná polabská nížina....nečas od října do června... No, dva měsíce prý šla!!!

 

 

***

 

Ráno jsem si poprvé pořádně zadojil!! Dorazil jsem klasicky do stájí, nic netušil (on Halldór o těhle věcech skoro nemluvil...občas jsem zjistil, že jdu něco dělat až v době, kdy se na to vyráželo!), čapnul jsem svoje vidle (mikrošky...) a v tu chvíli přišel hospodář, že ať toho nechám a jdu s ním...a šlo se!! Nejspíš si mě začal připravovat, až tu nebudou...abych to vůbec nějak zvládl! ...A tentokrát celkem v pohodě zvládl!!

No, ale potom zase nebylo nakrmeno!!! Holky už začínaly řvát hlady...opravdové sonáty, vícehlasé chóry zkoušet. Trochu nestíhačka, protože jsem strávil skoro celou dobu, co jsem normálně krmil, u dojnic! Naštěstí byl Halldór správňák a pomáhal mi pak připravovat seno!! Ono se to totiž řekne...jenom nabereš seno a jedeš!...ale z těch balíků to někdy nešlo pořádně dostat!! (A tak jsem s nima občas bojoval...prali jsme se spolu, s balíkama stočenýma...jedněma! Ale nakonec jsem vždy vyhrál...na body...i když úsilí to někdy stálo!! Holt městský floutek u sena!!!) Jak mi Halldór pomáhal a seno připravoval, šlo to jako po másle, a tak i sonáty postupně utichly a nakonec už bylo slyšet jen spokojené přežvykování sena...

 

Po polední siestě na mě čekalo pokračování boje s exkrementy!! Vyfasoval jsem na to nový obleček (takový komletek, zcela nepropustný), ubalil si předem pár cigaret, dopnul a zakryl všechny otvory...a takto vybaven vyrazil na čištění kotců...část druhá!! No, byl to boj podobně nerovný jako včera...!!! Nakonec jsem sice mřížoví přepral, ale úsilí to přece jen stálo...má ta smíchanina z bobků, sena a vody ale výdrž!! Pleť jsem si u toho, s laskavou péčí toho sajrajtu, opečovával, masku pěkně nanášel.... „ještě ze mě bude kluk jako buk!“, notoval jsem si u toho! Po celoodpolední bitvě ale bylo hotovo...ona to zase nebyla taková hrůza, makačka...vlastně skoro pohoda! Jenom, jak jsem na to takovou dobu civěl, záda se snažil držet vzpřímená, tak mě z toho rozbolelo za krkem... (Když jsem se o tom později, jen tak mimochodem, zmínil Gudrun, tak hned odběhla do ložnice a přitáhla takový šílený nákrčník...vypadalo to jako jedna z těch „kvalitních“ záležitostí z teleshoppingu!!...plyšový nesmysl s motorkem uvnitř...a prý se to má zapnout kolem krku a už to masíruje! Jen jsem se od srdce zasmál a rázně tu blbost odmítl používat! Vypadalo to, než na uvolnění krku, spíš na přivolání migrény!!)

 

Večer jsem pak byl Gudrun posazen do auta („neodmítat!!“) a že se jede návštěvu!! První pořádná návštěva u Valgeira, na farmě, kde pracovala i Dorota. Ti o tom samozřejmě neměli ani páru, vyrušili jsme je nečekaně....ale byli rádi, kafíčko a koláč hned nabídli, příjemní byli!!

Já se zkoušel nejdřív dát do řeči s Dorotou a časem jsme si přisedli k jejich obrovskému jídelnímu stolu a zapojili se (tak nějak...cheche!!) do obecné diskuze. (Jejich dům byl o poznání větší a živější...měli doma ještě čtyři puberťáky – tři holky a jednoho klučinu, tak od dvanácti do šestnácti let! A všichni nás docela solidně ignorovali!!!... „přijeli nějaký bůra od vedle?!?...hážu bobek!!!“)

Valgeir, pán domu, donesl dokonce nějaká pivka (zase ty Hexy či Fexy nebo jak se ten dánský patok jmenuje...ale furt pivo!!), já se neostýchal a jednoho se hned ujal. Ženský si otevřeli láhev kalifornského Shirazu a pokračovalo se v rozhovorech...já dál kecal hlavně s Dorotou. (Takový to plácání o nesmyslech, ale celkem v pohodě...až mě překvapovala! Vylezlo z ní, že se tu stala hlavní dojičkou, různý historky k tomu přidávala...třeba, že to tele, u jehož smrti jsme onehdá s Halldórem byli, se pořád válí na tom samém místě!! Nikdo se nemá k tomu, aby ho odvezl a obětoval moři, jak se to tu prý dělá...trochu už i smrdět prý začínalo!! Do toho jsme si vyměňovali takové stupidní (cheche...jak pro koho!!) rady - o nejlepších způsobech nasazování odsávaček...jak na šílené, splašené kravky, co vás k sobě vůbec nepustí... Ale nejvtipnější asi bylo, když popisovala, jak jednou ráno vstávali adolescenti a jedné z holčin se moc nechtělo, zima jí pořád prý byla...peřiny se vzdát odmítala! A tak si jí vzala s sebou do školy!!!...přehozenou přes ramena!! Musela to být pohoda...člověk si sedí ve škole, svojí peřinku přes ramena...teplíčko mu je!! Cheche!!!)

V průběhu večera došlo na mé první zdejší šňupání tabáku! (Halldór sice taky vydatně šňupal, ale nikdy dřív mě nenapadlo, že bych ho o jednoho šňupáka požádal...) Valgeir mi ho v jeden moment podával a že prý ať si přece taky šňupnu...jsem přece chlap a ti tady šňupou všichni!!! Nabídku jsem teda přijal...a při přípravě materiálu přihodil historku, jak jsem si svůj první šňupací tabák koupil, když jsem chodil do druhé třídy a jak si pak zašňupala celá třída a úča na to samozřejmě přišla a mně flastr přes celou stránku žákovské nasolila...až mě z toho doma pozadí bolelo!! ...A pak už jen KRUCI!!!...byl fakt silný!!! Nos začal instinktivně lapat po dechu, z očí se rozkutálely slzy a hlavou mi běželo, že „to si tady teda dávají...chlapíci jedni!!!“ Všichni z toho měli hroznou prdel...a já poučení, abych toho jejich silňáka moc nepokoušel...snad jen výjimečně...dutiny trochu protáhnout...

Před odjezdem (a po celých třech pivech...cheche!!!) ještě Valgeir přihodil povídačku, že se prý chystal pořídit jakéhosi robota na dojení...automatiku! Kravky, když cítí, že se mléka potřebují zbavit, si k té mašince jen přijdou...a ona jim už pak sama vyčistí vemena a podojí je!!! Ale že nakonec si prý koupil Dorotu...bylo to levnější!! Cheche!!! Holt islandský vtípky byly někdy trochu drsnější....

 

 

***

 

Ráno, když jsem vylezl z domu, se najednou zarazím...a koukám!! „Co to je!...ještě asi spíš!...promnout oči, prošťouchnout uši!“...ale ono jo!!! Bylo fakt bezvětří...úplné bezvětří!!! Párkrát tu již sice bylo počasí skoro bez vánku...skoro! Ale tohle?!?...absolutní ticho, vše se jakoby zastavilo!! (Na žasnutí ale nebylo moc času, takže jsem se zase rychle probral ze zasnění a vyrazil do stájí...)

 

Po obstarání zvířeny Halldór vytáhl svojí starou Fordku a že se jede s vlnou do Brjánslækuru! Z právě proběhnuvšího stříhání vlny sice tolik nebylo...asi jen tři pytle (teda sice asi dvoumetrové...ale jen tři! Po posledním, prosincovém stříhání bylo prý pytlů snad patnáct!! Kožich už jim přes zimu nejspíš moc nenarostl...), ale odvézt se to muselo!

Pytle jsme pořádně upevnili, aby přece jen, i v tom bezvětří, neuletěly a mohlo se jet! A Fordka, ta kára...fakt hustá!!! Obrovské auto, klasický monstrózní americký pickup, vepředu místo pro tři lidičky, řadící páka pod volantem (... „D like drive, Helmet...d'you understand!!!“...cheche!!), dole přepínání na 4x4, vzadu obrovský nákladní prostor, který jsme ještě zvětšili žbrdlením...klasika!! (Když se nastartovala a rozjížděla, měla trochu zvuk jako malý tank...aspoň mně to tak přišlo! I podobně akcelerovala...z nuly na sto?...asi nikdy!!) A jak už to byla postarší kára, tak už při šedesátce začala vlát po celé vozovce...Halldór se s tím ale nemazal a jel v klidu uprostřed silnice!! Moc toho tu nejezdilo a podle středové čáry se přece tak dobře orientuje, ne...?!

V Brjánkslækuru jsme vlnu vyložili v přístavišti do již připraveného kontejneru...pytlů už tam byla celá spousta...asi dopředu dohodnutá akce! (Vedle přístaviště byla ještě taková malá fabrička na zpracování ryb...a i tady už prý byli Poláci!! Jsou fakt všude...na Islandu jich už bylo kolem dvaceti tisíc!!! Po přepočtení na počet zdejších obyvatel opravdu velké číslo!! I místní na ně už začínali být docela nasraní....byli ochotní dělat za mnohem menší peníze a za horších podmínek, než by kdy dělali zdejší fachmani!! Holt už trochu smutná klasika...a nebylo to tak, že by zdejší byli nějací lenoši!! Naopak!!! Podle pravidel protestantské etiky pro ně bylo přirozené pracovat hodně, vlastně pořád něco dělat...samozřejmě asi i dost díky zdejším podmínkám! Příroda tu člověku nic zadarmo, bez nějakého boje nedala...!!)

 

Při večerním krmení jsem se najednou přistihl, že se u toho usmívám...všechno klapalo, jak má...zvěř byla nějak obzvlášť hodná...pohoda!! Koukal jsem na to, poslouchal...ve stájích byl úplný klid.! Slyšet bylo jen poklidné přežvykování!! Klid a mír...rovnováha...prostě jsem z toho všeho tady měl dneska dobrý pocit a moc mě to celé bavilo!!! (Hm...až jsem se zase trochu zakochal...)

 

 

***

 

Jak byl včera klid a mír, tak se to přes noc všechno, na Island už asi klasicky, změnilo...šlo teda hlavně o počasí!! S tmou přišla další neuvěřitelná fujavice a černomraky...obří a hrozivé!!! Náš domeček se v tom zase celý natřásal...z úplného klidu do totálního neklidu!!! (Že by tohle byl ten souboj protikladů, který umožňuje rovnováhu...?!? Nebyl Herakleitos taky na Islandu???)

 

V koupelně jsem dokonce objevil trochu zasněžený parapet...zevnitř!!! Vichřice odnášela vše, co mohla...dokonce i naší popelnice se jí zachtělo!! Sice byla plná odpadu, zatížená velkým šutrákem a přivázaná k domu...ale skoro si odskočila zaplavat!!! (Naštěstí provaz vydržel a tak si v noci jen tak zaplachtila...)

 

A k tomu...jak mi to včera s prací parádně šlo, všechno odsejpalo a tak nějak v pohodě vycházelo...tak teď nezbývalo než říct – nemůže být každý den posvícení!!! Měl jsem si dnes zase zkusit pořádné dojeníčko...naběhl jsem tedy k dojnicím, pod bdělým dohledem Halldóra, stroj připravil, vemena očistil a začal z holek odsávat tu jejich mateří kašičku! To ještě docela šlo...jen jedna z kravek se rozhodla, že mě to nasazování vysávaček pořádně naučí a vytrvale si jí zadní nohou strhávala!! (Ono navíc...když má člověk v běhu tři vysávačky, tak nemůže furt stát u jedné krávy a domlouvat jí, ať nedělá blbosti a nechá se podojit!) Taky ta správná metoda nasazování...abych se nemusel pod kravkama plazit a vše vizuálně sledovat (kde je cecek omrknout, jestli odsávačku na správné místo dávám...), je potřeba to zmáknout hmatem! Čtyřmi prsty mašinku podržet a pátým, nejlépe ukazováčkem, cecek nahmatat...a je to! Žádný učenej přece z nebe, ani toho farmářskýho, nespadl...ne?

Ale pak to začalo...poklízel jsem místnost a najednou...křup!!!... „doprdele makový!!!“...zlomil jsem další pracovní nástroj!!!! (Snažil jsem si namlouvat, že jsem v tom byl nevinně...ta stahovačka úplně naprd!...taková umělotina...měkoučká, nekvalitní („kdo šetří, má za tři!“...že!! U takovýchhle nákupů to pak znamená, že potřebuje tři...). Vlastně jsem jen trochu při poklízení zavadil o zeď..no a křup a šmytec!) Halldór to už ani neřešil a jen ty zbytky hodil do rohu! Ale já se v tu chvíli chtěl odprásknout...„to jsem vážně takový nemehlo???“ nadával si!

K tomu jsem díky dojení zase nabral skluz s krmením...!! Nezbývalo mi pak, než to vzít v poklusu...! A Halldór mě v tom tentokrát nechal, jen se tak potloukal kolem, kotce trochu čistil...až mě napadlo, jestli ono to není za trest!! Lehce mě s tím dozorem a ležérním potloukáním se po stájích štval...snažil jsem se být sice v klidu (říkat si, „v pohodě!...dodělám to a klid bude!!“), ale takováhle sledovačka mi úplně nesvědčí!! Potřebuju volnost...a seno zvěři už dát přece dovedu!

Na závěr jsem šel vypnout vodu, a když jsem procházel kolem telátek našich nejmenších, něco mi nesedělo...nebyly tam, někam zmizely!! Z hospodáře potom vylezlo, že je byl ráno prodat...po pěti tisících jedno! (Ach jo....jak jsem asi sentimentální, trochu mě to dostalo!! Už jsem si na ně zvykl...při cestě kolem je pohladil, kýble s mlékem podržel, klidně si prsty ocucat nechal...rád jsem je měl! Ale farmář asi prostě musí být hlavně hospodář...žádný sentimentální ochránce... Uživit se taky musí...)

 

Gudrun pak ten den blbec trochu napravovala dalším gurmánským zážitkem...jehněčími řízky!! (Maso teda opět mačetou nasekané...drobné kůstky všude!! Nejspíš podle teorie – když na plátky, tak na plátky!! Opravdu bych toho sekáče potkat nechtěl...) Ale řízky to byly klasické, trojobalové...trochu zeleninky k tomu...pár brambůrek...no, a marmeládu!!! Snažil jsem se v duchu uklidňovat, že sladké mi tu přece chutná...že třeba na Náchodsku taky podávají řízek se zelím a houskovými knedlíky...ale stejně!! Marmeláda, Rabarbarasluta...??? Zdržel jsem se ale komentářů, dobrou chuť zkusil popřát (když oni si tu nic nepřejí...jen si naloží talíř a začnou to do sebe tlačit!! A pod tlakem...a já, protože se zadusit nechtěl, často poslední dojídal!) a pak už jen marmeládu na řízek nakydal... Nezbylo než konstatovat, že sice trochu prasárnička, ale další lahodná kombinace!!! A proto...s chutí do toho!...řízek s marmeládou do každé rodiny!!!

 

A venku fučelo a fučelo...občas to byla docela kanonáda!! Padaly takové obrovské vločky...kroupy by se až chtělo říct...jen obrovské!! (Však ať si padá...mrazák stále plný...do stájí se taky nějak dostaneme!! „My se nedáme, v pohodě to přečkáme!!!“, notoval jsem si! Cheche...kokos!!)

 

 

***

 

Sníh padal i celý další den...a jak přestal vítr trochu skučet, něco se i na zemi udrželo. Odpoledne občas i zpoza mraku slunce zasvítilo, tak jsem toho využil a vydal se na další procházku s Pertlou k moři....moc jsem si jí holku oblíbil!! (A snad i ona...jak z toho měla obrovskou radost, dělala neskutečný psí kusy...furt ve sněhu blbla, čumákem v něm ryla, ve sprintu si ho občas nadhodila a ve výskoku pak chytala! Lítala kolem mě, nosila mi každou blbost, na kterou po cestě natrefila... „No tak!...aportuj mě!!“, jakoby říkala!) Omrkli jsme zase ty mrtvoly (ještě mě ten jejich způsob zbavování se těl nepřestal fascinovat! Kafilérky asi nevedou...), až k moři došli, chvilku se pokochali, pak ještě sousedovi koníky trochu omrkávat šli (to se Pertle moc nelíbilo...co se na ně naštěkala!) a zpátky domů mazali...

 

 

***

 

Protože se blížil čas odjezdu hospodářů na dovolenou – do Reykjavíku a posléze i Kodaně, pokračoval jsem v námluvách s mlékostrojem...už to do sebe začínalo pomalu zapadat! Už jsem si pomalu pamatoval, kterou kravku kdy dojit...která měla jeden cecek nepoužitelný, takže se musela jedna část odsávačky zašpuntovat...kterou bylo potřeba trochu uplácet přidáváním granulí...které naopak nasadit železo, takový ten omezovač pohybu....

Jen u jedné jsem byl stále na černé listině!!! Byla to ta stračena, co mě od porodu a následné separace telete sledovala s takovým divným despektem...!! (Dnes jsem jí třeba připravil kýbl s vodou, protože stále neměla opravené svoje pitítko...přímo pod ksicht jí ho dal, aby daleko to neměla...a ona se na mě (potvora jedna!) jenom tak zvláštně podívala a úplně lehounce ho hlavou převrhla!!! Jen zlehka do něj dloubla a u toho na mě mrkla, „čum prde!...se ti na to můžu...víš, co?!!“ (Ale tomu se pak nešlo než zasmát!...Jsou to holky chytrý!!) Jenom mi pak nezbylo, než vzít koště a svou aktivitu si po právu odpracovat... Protože mokré seno na žraní...nic moc!!)

Naštěstí druhá čerstvá dojnice, prvorodička, se už docela uklidnila...při dojení už tolik nešílela (což teda mohlo být i tím, že jí Halldór začal podvazovat břicho provazem...asi aby tu svou zadní část tolik necítila či k čemu to mělo být!! Ale jestli to opravdu pomáhalo...), i mě už nechala skoro v klidu, abych jí podojil. Jen jsme jí, chuděře, zapomněli včera sundat železo z těla....pometla jedny!!...a ránu jí tím trochu způsobili! Až jí to trochu hnisat začalo...! Halldór jí to, když jsme na to konečně přišli, hned namazal jakousi mastí (na první pohled to vypadalo spíš jako vazelína) s tím, že se jí to v klidu zahojí...

 

 

***

 

U farmaření je potřeba dodržovat určitý řád!!! A tak, vědom si této skutečnosti, vrátil jsem se následujícího dne ke svému bydlu...čapnul vidle (ty svoje krásný, třetinový...) a jal se připravovat na krmení! Předtím ještě vodu doplnil, seno rozdělil...vše přesně tak, jak to mělo být!! Akorát to množství pořádně trefovat...to se stále nedařilo! Když to je docela těžké...kravky si třeba jeden den usmyslely dietu a skoro nic nesežraly! Člověk jim to mohl cpát do huby a ony ne a ne...přece jen to nejsou husy...ty krávy...pokud nechtějí, nedokrmíš!! A taky vybíravé dokázaly být!!! To ovce, ty sežraly všechno...jeden jim mohl naložit klidně o půlku víc a ony to tím svým nenapodobitelným způsobem vysály!! Přejížděly těmi svými jazyky po seně a neomylně zpracovávaly jednotlivé kousky...nakonec pak zbyly jen vymlácené, nesežratelné klasy a troška bordelu. Ani seno horší kvality, již trochu nafermentované z balíků, jim vůbec nevadilo... (Jedna mě nedávno dostala, že jsem se musel na chvíli zastavit a smát se, až jsem se za břicho popadal... Byla to jedna z našich rohatých...jak jsem jim tak sázel seno, ona už měla hlavu hluboko zabořenou v prvních kupkách (byl to vždycky trochu boj!! „Já chci být první...já si chci začít první vyzobávat ty největší luxusy!!“, jakoby tím říkaly) a téhle rohatici přistála moje další kopka přímo na hlavě! A ona si asi řekla, že co se tady bude přetlačovat, s ostatníma se mačkat...na hlavě je toho dost!! Vycouvala z řady, stoupla si v klidu dozadu a jala se zpracovávat tu svojí čepici!!! V klidu a pokoji si tam přežvykovala...a když to v hubě zpracovala, jenom jazyk natáhla a další kousek si z hlavy si urvala...pohoda, pohodička!!! Několik dalších ovcí jí to po chvilce trochu závidělo, a tak jí tu hlavu okusovaly taky!...byl to ale pohled!!)

 

I dojnice si to občas dávaly...co se týče jídla, panovala u nich taky docela rivalita...v tom neznaly bratra!...vlastně sestru!! Jak tam byly srovnané v řadě, tak některé, když jsem jim dovezl seno, si ho začaly hned před kolegyněmi syslit...co největší část k sobě přetahovat!!! Jakoby tím říkaly, „to je moje...tohle všechno je moje...rozumíš, madam?!!“ To se ale tak úplně nelíbilo mně a posléze jim to tak porůznu přerovnával...aby jim to přišlo fér a nestrávily polovinu doby místo krmením, přehazováním a čórováním si sena! (Ta nejagilnější pak na mě vždycky házela dost naštvané pohledy...vždyť tolik práce jí to dalo, takhle si to nasyslit!!) Jo jo, pořádek musí být!!!

Ale potom se už rozhostilo ticho...celá stáj ztichla, slyšet bylo jen přežvykování a chroupání!

 

K řádu patřilo znát i jména stvoření, o které se člověk staral a Halldór se mě je pokoušel naučit snad při každé příležitosti...jenomže já jsem prostě nebyl schopen si je zapamatovat!! (Nedal bych to asi ani v češtině...natož ty jejich islandský jména!) Vždycky mi všechna ta jména kravek vyjmenovával, na každou při tom ukazoval...a já si tak maximálně po hodině nepamatoval už ani jedno!! Cheche!!! (Snad jen jméno jedné skorodospělačky jsem udržel....Halina se jmenovala!...to mi v hlavě, bůhvíproč, nějak utkvělo...)

K jakémusi řádu patřilo i měření dojivosti...hospodář na to vždycky vytáhl takové prapodivné baňky, jako z nějaké laboratoře vypadající a jal se zkoumat, která kráva kolik nadojí. Nejdřív jsem na to koukal...už zase!...jako puk, do hlavy mi ty věcičky nešly a až pořádný výklad (ruka...noha...ukázat...hubu zkroutit...) mi v tom udělal trochu jasno!! Někam na centrálu, na svaz farmářů to pak musel prý posílat! Naše šampiónka (měla to pak u hospodáře dobré...krmeníčko navíc, každou chvíli pochvalné poplácání....) toho zvládla vydojit kolem šestnácti litrů...na druhém konci pak byla ta procházková dáma, moje oblíbenkyně, která zvládala tak čtyři litry! (Já jí sice fandil, aby toho vydojila co nejvíc...ale asi to už nešlo!) Celá procedura dojení pak trvala dvakrát tak dlouho...)

 

 

***

 

I přes, podle mě, nepřeberné zásoby jídla v mrazácích jsme byli vysláni do Patreksfjörduru pro další! Měl jsem tak další příležitost se kochat...strmé skály, co šly skoro z moře, mě pořád fascinovat nepřestaly...k tomu porůznu v krajině zasazené farmy a farmičky (těch pár co tu bylo...), občas to bylo jen pár metrů, které dělilo moře od těch svahů... Pobřeží tvořila jen hromada obrovských šutrů a nánosů z moře a uprostřed toho se táhla cesta...krásný a vostrý zároveň!!

Cesta nás vedla opět přes sedlo, které, i když nebylo nějak hrozně vysoko...vlastně jen pár set metrů, bylo krajinou jako z jiného světa!!! Dole nebyla po sněhu ani památka, tady občas celé metry... Vegetace v podstatě žádná, snad pár trsů travin to tu v létě zkouší...místo Trollů!!!

Tentokrát, díky dobré viditelnosti, se nám po průjezdu sedlem ukázal celý jihozápadní fjord v celé své kráse...zátoka sevřená mezi skálami, všechny ty tvary a odstíny barev kolem...jak já se tentokrát kochal!!!

 

Když jsme pak přijížděli do Patresku (jak mu tu místní důvěrně říkají), vyprávěl mi Halldór, že v roce 1983 bylo na okolních kopcích, které Patresk obklopují (spíše tedy skoro neprodyšně uzavírají..), tolik sněhu, že už se tam neudržel a vřítil se do města!!! I s kamením a vším, co cestou nabral!! Pár lidí to prý tehdy nepřežilo...ale bydlelo se tu vesele dál! Teď už tu prý jsou zimy mírné...cheche!!!

V Patresku jsme valili rovnou do obchodu. (Kdyby je zavřeli, další nejbližší byl až v Isafjörduru, daleko na severu... Cestou podél fjordů...objížděním všech těch zátočin, jak pastelkou v omalovánkách!) Ono slovo „obchod“ bylo možná trochu nadnesené...pro území velikosti libereckého kraje tu měli obchůdek velikosti žižkovské večerky!!

Když jsme vešli dovnitř, čekal jsem, že se začne hned nakupovat...ale Halldór si jen tak ležérně stoupl doprostřed...občas v ruce potěžkal nějakou blbost...noviny prolistoval...a jinak nic!! Až jsem si začal říkat, „kruci, co tohle je?!? Takhle budeme nakupovat do tmy..!!“ Zkoušel jsem ho teda trochu rozpohybovat, v tom nakupování hecovat... „Halldóre, tak co to potřebujeme?...kefíry, máslo, sušenky???“...ale on nic, naprosto nic!!! Jen se na mě tak podíval, trochu se pousmál a přešel k dalšímu regálu...očumovat! Mně nezbylo než rezignovat....trochu jsem aspoň rekognoskoval zdejší ceny. Některé mi přišly až směšné!...směšně drahé!!! „Je libo chřest?...takže svazeček za bratru 850 islandských kaček!...nebo snad papričku?...jedna v celofánu za krásných 120!“ Až jsem se tomu musel trochu smát!!) Po chvíli jsem toho raději nechal a šel omrknout, jestli se tu nakonec nebudeme muset ubytovat...a najednou pozoruji Halldóra, jak od prodavačky bere plné igelitky...a ani nic neplatil!!! „Jak to?!!...vždyť jsi s ní ani nepromluvil!!“, vyhrknul jsem na něj! Hospodář se ale jen, tím svým nenapodobitelně poklidným pohybem, otočil a štrádoval si to do auta (pod vousiska se ale musel smát hrozně!!...mně!!!). Tam mi jen stručně vysvětlil, že mezitím, co my stoupali do sedla a pak do Patresku se táhli, Gudrun do krámu zatelefonovala a všechno objednala...on že prý ani moc nakupovat neumí....pořádně by nevěděl co!!

 

 

***

 

Došlo i na první rozbroje ve stádu... Když jsem večer končil s krmením u dojnic, zaslechl jsem takový podivný rozruch od vedle, od ovcí! Naběhl jsem tam a zahlédl jednu z ovcí (takovou celou černou, s rohy – taky černými), jak si tam dělala z ostatních tréninkové panáky...vlastně panenky!...potvora jedna!! (Sledoval jsem jí už nějaký čásek...již od stříhání totiž byla trochu divná, zlá...že by jí u toho jeblo?!?)

Vrážela do ostatních hlava nehlava...ovce z toho byly celé vyplašené, co nejdál od ní se snažily dostat! (Moc z nich totiž rohy nemělo...takže dost výhoda!!) To se mi ale samozřejmě vůbec nelíbilo, takhle machrovat...díky těm atakům úplně zapomněly žrát! Vlastně ani nemohly...nezbývalo jim, než se snažit dostat co nejdál od toho magora...magorky!!!

Naběhl jsem tam a začal do ní hustit, že co si jako, doprdele, myslí, ať se tady nevytahuje, zastrčí to svoje jazyčisko (co u toho furt vyplazovala...) a přestane machrovat!!! Ovce najednou zkrotla, začala panikařit, schovávat se za ostatní (srababa!!)...ale bohužel jsem tím definitivně vyplašil i zbytek ovcí a ty už nevěděly, kde jim hlava stojí! Raději jsem toho nechal a měl se k odchodu...! To už ve dveřích stál Halldór, přivolán tím vzruchem a já se mu snažil všechno vysvětlit...co že se tu seběhlo, černou potvoru pohanit...a on se jen pousmál! Ptám se ho, zda se s tím nedá něco dělat...nějak to tý černokněžnici vysvětlit...hospodář jen zvýšil intenzitu smíchu a povídá, že jedině, kdybych měl rohy a šel si to s ní rozdat po ovčím!!!...na férovku!!! Jinak nic!! Tak jsem se jen naposledy...zamračeně co to šlo....podíval na tu rušitelku a šel si zase po svým.

Zbývalo ještě pár koleček kravkám navozit a seno jim tam pěkně rozházet. (A to dnes, protože jsem rozvážel nový balík, vonělo...!!! No, neuvěřitelně!! Něco mi to hrozně připomínalo...něco...jakousi vůni, kterou jsem ale nedokázal, ani po půlhodině přemýšlení, jakkoliv slovy popsat, do slov to dostat! Magor!! Ještě začnu časem taky přežvykovat...! Ale ta vůně...asi pozdní sběr!!)

 

U večeře jsem si pak potvrdil svoje podezření (už dlouho mi to v palici vrtalo...), oni tu normálně vysílali zprávy z televize i do rádia!! Ten zvuk prostě běžel i v rádiu!!! Asi pro ty, co telku nechytnou...che!! Došlo mi to, když jsem byl od jídla vylákán, abych omrknul parkur té jejich národní chlouby...poloponíků!! (To se tady ale nesmělo říkat...byli na ně dost hrdí!!!) Gudrun tu událost slyšela v rádiu v kuchyni, při večeři...a tak jsem to, prostě, musel i vidět, v bedně to očíhnout! (S puštěnými přístroji si tu vůbec hlavu moc nedělali...normálně běžel tak jeden na místnost...až to občas zajímavé efekty vytvářelo!! Přece lepší než si pořizovat repráky, že?!? Vždyť stačilo jen zapnout čtyři rádia najednou...)

 

 

***

 

Největší prdel ale stejně byla s tím islandským počasím...ty jeho proměny, neustálé nádechy a výdechy... Jako na centrifuze!!...nahoru a dolů!!! A vždy, když se jen trochu zlepšilo, už už jsem vyhlížel, že to nemůže dlouho trvat a jaro přijde i sem...a v duchu si zpíval - „když jaro na Aljašce přichází k nám....“ A ono prd!!! Ne a ne to vzdát... I když ráno svítilo, skoro krásně bylo, takřka bez větru (což tady znamenalo spíš to, že mě vítr nenutil k rychlobruslařským náklonům...che!)...odpoledne už bylo zase všechno jinak! Přikvačila si to...sprintem přiběhla...další sněhová bouře třídy 1A!!! Vánice taková, že kdyby v ní chtěl někdo dělat sněhuláky, stačilo by prostě vyběhnout ven, chvíli postát...a za okamžik z něj byl sněhulák jako z obrázku!!...no, možná spíš zmrzliňák!!! (Nezbývalo než představy o jaru odsunout...překvapit se nechat!! „Jéje...ono nesněží!...a kolik je to nad nulou??...co se děje?!? No jo, to přece přichází...to...jak se to...JARO!!!“ Cheche!!! ...Ale viděl jsem fotky, každý mě o tom neustále přesvědčoval, tak to musí být pravda...jednou přijde!!)

 

 

***

 

A jak se blížil odjezd hospodářů, byl jsem zasvěcován stále důvěrněji do chodu té naší farmičky... „tohle při příchodu zapnout...tohle pak dát sem...kdyby něco, tak...jo, tady jsou pojistky...a pojď sem, ještě tohle ti ukázat musím!!“ A já jen říkal goð goð, dobře dobře!! Stejně nebylo možné si všechno pamatovat...rozhodl jsem se to brát, jak to přijde! „Jen to dojení musíš mít zmáknutý do detailů!!!“, říkal jsem si, „to by byl průšvih!!“.

I Gudrun se přidávala a ukazovala mi, kde všude tu mají jídlo, co všechno k jídlu je...a furt u toho opakovala, že „opravdu, ale opravdu všechno můžeš zkusit, použít“. Otesánek už by se tu začal tetelit blahem!!! (A já měl v plánu si hlavně ty bagetky, domácí pečivo udělat...už jsem se na ně moc těšil!!)

 

Důležité bylo, že i kravky, co byly zpočátku netykavky, si na mě pomalu zvykly! Já je měl rád v podstatě od začátku, a tak bylo příjemné, že už i ony mě!! Že už snad člověk pro ně nebyl ta cizota cizí...jako zpočátku! (Dokonce i jeden mladý býček, takové tele ještě, se tomu již poddal...dokonce se poprvé podrbat nechal!! A hned se mu to zalíbilo...pěkně za ušima, na krku...to ohrada, o kterou se drbal normálně, přece nenahradí!! Až jsem se musel smát, jak mi postupně, tak porůznu, nastavoval krk a tím ukazoval místa, kde to drbání fakticky nejvíc potřeboval...cheche!!!)

 

Večer u cigárka jsem se pak opět předvedl...jaký že to lingvista já jsem!! Snažil jsem se Gudrun vysvětlit, jaká že to je pohoda, že dřevo dělat nemusí...a vůbec topit...že stačí čudlíkem otočit a pěkně si teploučko nastavit! Ale už po pár náznacích toho, co jsem se snažil popsat, jsem se v islandštině ztratil...nechtělo se mi to složitě hledat ve slovnících, to správné slovíčko lovit, a tak jsem používal to nejjednodušší, co už jsem znal, co už jsem měl v hlavě srovnaný...takže to nejprimitivnější!!! A jak jsem to tak míchal s tím mým dokonalým divadelním doprovodem, podařilo se mi Gudrun akorát zmást...vůbec chuděra netušila, co se jí tentokrát těmi svými projevy epilepsie a náznaky islandštiny snažím říct!! Lezlo ze mě totiž něco jako... „teplo tady...pohoda!! V Čechách musíme často stromy kácet“ (to jsem prostě ukazoval, jak kácím strom...pak ho řežu...), „do kamen přidávat“ (no, nevěděl jsem ani, jak se řekne dřevo, ani jak by v islandštině mohly být kamna! A to ostatní, tu vatičku, jsem už tak nějak úplně vypustil! Líná hlava...jedna!!!). Pokračoval jsem, „práce na půl roku!!..půl roku děláš dřevo, pak půl roku topíš!“.

A ona na mě jen koukala... Pak se začala řehtat a přiznala se mi, že vůbec nemá tušení, co že to říkám!! (A přitom já si v duchu říkal, jaký, kruci, divadelník světový jsem...navíc islandsky na ni mluvím...tak kde byla chyba?!?) Nezbylo, než to pro tentokrát s pokýváním hlavy vzdát, přitakat, že je tady dobře dobře a že se venku čerti zase žení...a do hajan jít.

 

 

***

 

Druhý den pak proběhla předgenerálka mé farmářské maturity!! „Tákžéé, milý studentíku. Budete přezkoušen...třebááá...z dojení!! Ukažte mi, jak dostáváte mléko z těchto milých zvířátek do tohoto nerez tanku!!!“ Tak jsem se na to vrhnul, vše připravil, nastavil...většinu věcí už v paži měl! Ale jak jsem se snažil, aby vše bylo pintlich, tak to občas dopadalo trochu kostrbatě... (A Halldór byl nemilosrdný examinátor!! V pohodě chlapík, starý mazák...ale jak mu chtěl člověk ukázat, že už všechno zvládne, že už to umí jako on...no, tak to pak ne vždycky vyšlo!!)

Ale nakonec už to nějak šlo...jen starost o naší nejstarší kravku, nulanulajedničku!...to byl trochu problém!! Podojit jí byl docela porod...i Halldór u ní často strávil polovinu času a stejně jí pak musel třeba i z půlky podojit ručně!!! Prostě to zbylé mléko z cecků nějak dostat...třebas i na zem!! Měla v té době již dva cecky skoro neprůchodné, hospodář s ní pak pokaždé dost bojoval, aby se mu je podařilo otevřít. Jak je měla už celé zastrupované, v podstatě nic nepomáhalo! Halldór jí sice zkoušel ty problémy rozehnat penicilinem (nějaké injekce jí píchal), každý den jí vemeno mastí mazal (na prohřátí prý...), ale pořádně nic!! Sral se s ní moc a hodně...ale bylo to spíš horší než lepší!!!

A potom, co jsem to zkoušel já, nezbylo než říct, že to opravdu, ale opravdu nebyla prdel...holka se vzpouzela a i přes to železo, ten omezovač, co měla na sobě, to bylo trochu o držku!!! Šila kolem sebe nohama jako zběsilá...hlavně od sebe dojiče dostat!! (Ten nejhorší cecek prý měla takhle zhuntovaný od posledního porodu...kus se jí potom, bůhvíproč, musel ufiknout! A od té doby se jí na něm dělal strup...a postupně se horšil a horšil! A pak se přidal i další...vemeno měla celé nateklé, cecky zduřelé, barva žádný zázrak...)

Rozdojit jí, to mělo být asi nejtěžším úkolem každého dojení...a přitom to byla holka dojivá!! Při posledním měření měla dost nadprůměr...přes dvanáct litrů!! (Zbytek kravek už pak byl docela v pohodě...ty už bych měl zmáknout celkem v klidu!! Prostě...cecky vyčistit, mašiny nasadit, pochvalně poplácat, jak které granulky přisypat...teda, nechválit den před večerem!!!)

Ale po přezkušovacím dojení se najednou Halldór rozhodl, že tentokrát v krmení trhneme světový rekord!!!! Začal, aniž mi cokoliv řekl...takže jsem chvíli jen čučel, klepal si na čelo a brumlal si „kruci, co to má v úmyslu??...a proč nic neřekne?!?“ Běhal po stájích...tu s kupkou sena...tu doplňoval vodu...a mně potom nezbývalo než si povzdechnout, dopnout přezky...a rozeběhnout se taky!!! No...to co jsem normálně dělal tak hodinu, jsme vysprintovali snad za deset minut!!! „Příště beru tretry!!“, hulákal jsem na něj ze srandy při tom pobíhání...

 

Odpoledne pak konečně došlo na prkna, co se nám již nějakou dobu povalovaly před vchodem...ovcím se ty staré už kroutily pod kopyty, byl nejvyšší čas je vyměnit! Takže... „dobrý den, ovce ven!!“...starý vypáčit, nový zapáčit...tedy přibít. A za dvě hodiny už byla část podlahy, ta nejnutnější, jako nová! V ovčíně dokonce ani moc nefoukalo...byl jsem hlavní kladivář, mlátič...a z toho množství mi trochu zafoukalo na hřebíky (... „asi vítr!!“...) snad jen dvakrát!! Asi nějaké lepší, kvalitnější hřebíky tu mají!!!

 

A nejsladší...vlastně nejmasitější...odměna nakonec!!! Uzené masíčko, domácí, v Krossu dělané...s láskou a péčí!!! Byla to nehorázná lahoda...snědli jsme toho každý snad kilo! Hlavně mně to nedalo a přežral jsem se tím (to snad vždycky...che!) jak sviň!!! (Gudrun se mi pak smála a vtipkovala, že mi na cestu zpátky...abych hlady neumřel!...dá sebou celou kýtu!! Cheche...představa, jak pak celníkovi ukazuji obsah batohu... „táák...tady mám ponožky, tady trička, kalhoty...a jo, co je tohle?!?...no, to je moje svačinka!!...tři kila domácí kýty, uzené...abych neumřel, víte?!!!...já dost jím!!!“.)

 

 

***

 

A zaučování pokračovalo dál!! Ale tak nějak jsem cítil, že mi hospodáři začínali věřit, že to půjde...to zpočátku mi, řekl bych, moc nevěřili...hlavně Halldór teda!!! Při ranním obstarávání proběhla další generálka...a už v pohodičce! A odpoledne už měla proběhnout generálka úplná!!! Bylo mi vysvětleno, že Gudrun i Halldór musí do Patresku...dát se do gala na cesty! (Oblíkli se jak do divadla a již po obědě vyrazili...měli v plánu se hlavně nechat ostříhat, pořádně hlavu vypiplat. Taky mi teda další zásoby nakoupit...! To Gudrun ukázala, že zrovna moc v moje kuchařské umění nevěří...hrozný kraviny totiž posléze přivezla...polotovary na hamburgery (housky a maso)...jako kdybych to snad jedl rád!! K tomu hromadu salátů, pomazánek a dalších takových skoro hotových kravinek...a já měl přitom v plánu si pořádně zakuchtit...bagetky si udělat, masíčko osmažit, s omáčkami si pohrát...!!) Tak brzy asi vyráželi i kvůli návštěvám...hospodářová vyprávěla, že v Patresku nebyla od prosince, v zimě prý jezdí nerada...přes to sedlo!

To já už se ale připravoval na svojí premiéru...v hlavě si opakoval, co všechno za činnosti to udělat musím! (Sice to může znít stupidně...šlo přece jen o dojení...a to by měli zvládnout i nýmandi!! Ale ono to má hromadu vypikávek...a navíc si dělá každý farmář věci po svém...) Takže nejdříve vyčistit nerez tank na mléko (pan Mlíkař si ho dnes ráno vysál a odvezl...a potom bylo pokaždé potřeba ho pořádně vyčistit, aby vzorky, co se pak někam do laborky posílaly, z nás špindíry neudělaly...!! Od jednoho hodně hajdaláckého farmáře prý přestaly úplně mléko brát!! A špína farmář přece nechce být nikdo...to je otázka cti!!!), po jeho vydrhnutí u dojnic vykydat (mříží, co měly za prdelí, nepropadlo všechno...někdy měly lejna na propadnutí moc hutná, někdy to zase hodily jinam! To všechno se pak muselo vyčistit, do kupy dát!) a pak už jen zprovoznit mašinu, vyčistit hadříky na omývání cecků, granule si připravit (v tom měl Halldór přesný systém...části dojnic se dávaly granule již při dojení, části až nakonec! Všechny se na ně ale třásly už od začátku...ohromné pošmáknutí to pro ně asi bylo...) a mohlo se začít!!

Pravidelně se začínalo s nulanulajedničkou, naší problematickou kravkou...(už samotná příprava nebyla prdel, nestačilo jí jen cecky od bordelu omýt...cecek se musel čapnout a oloupat či jakkoliv jinak z něj ty strupy dostat, aby se staly průchodnými... A to kravka člověku, samozřejmě nedovolila jen tak...ve strupech se jí šťourat!...a dvakrát denně!!) a potom už to jelo!! Rychle nasadit odsávačky dalším dvěma a vrátit se k nulanulajedničce a kontrolovat, granulemi uplácet a ve shazování mašinky se jí snažit bránit!! Měla, chuděra, cecky hrozně citlivé, vůbec se jí nelíbilo tam tu čtyřrukou bestii mít...a otázkou pak bylo, kolik se člověku podaří z ní dostat mašinkou...zbytek pak bylo třeba z ní vydojit ručně! (Já to tentokrát vzdal asi nějak brzy...a pak hóódně času strávil při dodojování! Na pana Svěráka si u toho vzpomněl...jak se tu Kemrovu kravku, Jitku, podojit snažil! Až jsem se musel smát, že mi ty jeho hlášky z filmu v technice ručního dojení pomohly... „zmáčknout...a zatáhnout!!“) Díky mé zbrklosti jsem se potom ale dost nalítal...chvilku dojit ručně, pak odběhnout a omrknout, jestli už není další kráva vysátá (jinak se to snad ani pojmenovat nedá...mašinka to z nich saje pod tlakem! A jim nezbylo, než to strpět!! Nebyla to úplně košer záležitost), odsávačku pak přehodit na jinou kravku... A u toho dávat pozor, jestli zrovna tahle neměla být dokrmována granulemi už při procesu...a rychle se zase vrátit k nulanulajedničce a pokračovat v ruční prácičce! Až jsem se u toho, napoprvé, docela zpotil!!! (A v duchu se ptal, jak to, kruci, dělali dřív...při tom ručním dojení se museli všichni podruhové světa dost nadřít!! „Sláva všem podruhům!!!“, hulákal jsem u toho pomyšlení na celé stáje...)

Nakonec ale vše klaplo...potom už jen nakrmit tu řvoucí zvěř od vedle!! Protože, jak jsem na to byl sám, měl jsem oproti normálu pořádný skluz...a ony už tam (hlavně mlaďošky!!) vyřvávaly jako na lesy!!! Chóry pěly...a tentokrát asi ne oslavný...hlada už nejspíš opravdu měly!! (A já u toho zauvažoval, že by se špunty do uší hodily...stále mi to nedalo a hecovalo k poklusu...a jeden se pak nalítal!!)

Rychle jsem je tedy dokrmil, otřel pot z čela a šel domů. Tam už byli hospodáři...právě dorazili a hned se ptali: „alti í lági?!?“, vše v pořádku?!? A já horlivě přitakával, že v největší, že snad jen ovce řvaly hlady..jinak, že vše klapalo! (Očekával jsem, že to hospodář půjde hned všechno překontrolovat...omrknout, jak si ten Čecháček vedl...poprvé sám... Ale on se jen spokojil s mojí odpovědí a z domu již nevylezl! Holt důvěra...to je věc!!!)

 

 

6.

 

Tak a bylo to tu...den odjezdu mých hospodářů!! Halldór se už ráno ani do stájí nechystal, naopak se zase do slušňáckého oblékl, počítač do rukou čapnul a zmizel...chtěl prý ještě před odjezdem jakési oficiality do pořádku dát!! (Prý že u nás připojení naprd, a že potřebuje, aby to tentokrát frčelo...a tak se vydal do místní malotřídky, základky co byla v Krossu. Jenomže jakmile se tam připojil, tak se tomu staříkovi...počítači našemu...z té rychlosti zavařila palice!!! Díky té rychlosti (a nulové ochraně...) mu okamžitě celý počítač zaatakovaly viry a trojani a všechny tyhle virtuální potvory!!! Jak byli farmáři ze staré školy, na tohle všechno asi kašlali a teď je to vytrestalo... Halldór se tam pak prý jen celé dopoledne snažil ho dát trochu do kupy a skoro nic neudělal, potřebné věci nikam neposlal!!)

 

Já se hned po probouzecím cigárku s kafíčkem začal ládovat do svého mundúru...když tu najednou kolem mě prošla další figurka ve stájovém...Gudrun!!! Vypadala v nich trochu jako skřítek...velké jí to všechno bylo!

Naběhla hned ke kravkám, jala se lejna zpracovávat, vodu vyměňovat, hadříky čistit...a i přesto, že to příležitostně dělala už asi léta letoucí, farmářka z ní nejspíš nikdy nebude!!! Z krav měla dost respekt, odsávačky nasazovala nadivoko (s trochu roztřesenýma rukama...spíš díky podtlaku v nich než tomu skutečnému chmatu farmářskému!)...a po deseti minutách už měla v hubě cigárko!! „Uf!!...facha!...to si musím zapálit!!!“. Já se jen v duchu smál...! Ale dojení nakonec, když jsem taky ruku k dílu přiložil, proběhlo v klidu.

Když jsem se pak hrnul na krmení, hospodářová po chvilce přišla a začala mě přemlouvat, že kam spěchám, že teď je pravý čas na to, jít domů, v klidu si kafíčko dát...pohodičku udělat! S díky jsem odmítl a vysvětlil, že tohle je přece za chvilku hotové, kafe může přijít na řadu poté...a tak šla sama!! (Pravý opak jejího muže, Halldóra...netušil jsem proč, ale jakoby jsme se navzájem (nevědomky) hecovali...když jsme něco dělali spolu... Já se mu snažil pomáhat, stačit...a on si asi myslel, že to naopak já chci zrychlit...a tak jsme pak nakonec běhali po stájích jako zběsilci!!! Ale radost na něj pohledět...ten styl, jak vozil seno na kolečku...zatáčky vybíral s rutinou profesionálního preťěkára!!! cheche!!!)

 

Se samotným odjezdem to pak chvíli vypadalo bledě...s polednem přišla další vlna vichřice, bouře snad až ze samotného pólu!! (Až mi přišlo, že se ten první osadník tady, v tom devátém století, seknul...místo Íslandi, Ledová Země, měl ostrov spíš pojmenovat Roklandí!!! Větrná Země!!!) O odložení cesty se snažil hlavně Halldór...prý ať jedou až zítra! Začal po Gudrun házet psí oči, různě to zkoušet...až z něj vylezlo, že má prostě problém s trajektem!! Že se mu i při nejmenších vlnkách dělá špatně... Tomu jsem se musel smát...Islanďan a má mořskou nemoc!!! (Kruci, vždyť se narodil a žije na ostrově...u nás, suchozemců, by se to ještě dalo předpokládat, na Labi to jednoho moc nerozhoupe, k moři dálava...zbývaly snad jen ty pověstné houpající se židle!! (Ale to se zase týká hlavně lidí, co s tím do toho už šli...a těm to postoj jen tak nerozhodí!!!...potvorám!!!) Halldór byl prostě farmář...pevně ukotvený v zemi, žil tam, kde po generace žili jeho předkové a tam byl doma!! Ale na nějaké kocábce, houpající se pod každým poryvem větru, na kusu svařeného plechu, u kterého musel jen věřit, že ho páni inženýři odměřili správně?!?...až jsem ho trochu litoval!!)

 

Nakonec ale byly uděleny poslední rady... „schránku vybírej...kravky pěkně doj...na pana Mlíkaře pamatuj, dveře mu otevřené nechávej...pračku takhle zapínej...kafe je tady...jídlo, podívej!, tady, tady a tady....“ (z toho jsem hned tak půlku zase vypustil...a trochu jako zpátky v pubertě si připadal...při udílení rad, když odjížděli někam naši a já už odmítal! Holt synek islandskej, malý Islanďáček). Potom ještě po stošedesátéosmé přitakal, že to určitě, ale určitě zvládnu, ať jen se nebojí, že snad ani samotou nezahynu (Gudrun se u toho dušovala, že mi bude každý den volat...až skoro dojemné to bylo!) a pak už jen pomohl kufry naložit (Halldór jel akorát s takovým miniaturním, dětským...Gudrun naopak s loďákem na rok... „do Kaupmannhövnu jedu...přece!!!“, říkala), na rozloučenou rukama potřásl, hubana dostal...zamával a dveře za nimi zavřel.... Farmářská maturita mohla začít!!! (Tady...na asi nejopuštěnějším místě Evropy, navíc v nejméně obydlené části ostrova (v té, co byla obyvatelná...), na dohled Grónsku...farmářský synek ztracený, Čecháček opuštěný, zanechaný na pospas zvěři...cheche!!! Ale ono ne, hlavou mi naopak proběhlo - „Juchúúú!!!...jde se farmařit naostro!!! Takhle by přece měla farmářská zkouška dospělosti vypadat...!!“ Navíc jen na týden a lidi tu přece taky žijí...už po staletí to tu přežili...a dobře prospívají!!)

 

 

***

 

„A když už se z tebe stal ten pán nad zdejší farmou, musíš být chlap zodpovědná...jasný!?!“, utvrdil jsem se hned na začátek a šel to pro jistotu omrknout do stájí...

Ovce i kravky omrknul, nad tím, jak tam všemožně zatékalo, se zamračil (no jo...Ferda Mravenec...), do stodoly se podíval...a trochu se uklidnil! Vše vypadalo v pořádku, vše bylo tak, jak mělo... (I toho sena jsem měl snad na měsíc...velikášsky přišlo mi! Halldór si totiž před odjezdem ještě do sytosti vyhrál s tou svojí hračkou...Johnem Deerem...a ve stodole toho teď bylo, že se tam hnout nedalo!! Nezbylo, než se tím postupně prokousat...pěkně ode dveří! Chvilku jsem si dokonce zahrával s myšlenkou, že co kdybych tam ty ovce nahnal...na ten týden...a ony by to tam pěkně spásaly, u toho přibývaly nevídaně...a já bych si tam jen sednul na pytle s granulema, pokuřoval a pozoroval je u té destrukce...cheché!!! Ty by to vysály, to by z nich byly ale kuličky!! ...Ale to samozřejmě nešlo!!!)

Pak jsem se vrátil domů...kolem sebe koukal...po baráku popocházel! A ono fakt...opravdu jsem tu byl sám!!! Farma s domem k dispozici...za trochu pomoci! (Kdyby mi bylo tak o deset let míň, byla by asi párty...bordel hrozný již na druhý den! Ale už k tomu chuť nebyla, farmářská disciplína vyhrála...a tak jsem si jen skromně kefírek a jakési oblobžené chlebíčky dal s tím, že vyvářet se začne další den! Nakonec jen mrazáky trochu omrknul...a jako Alenka zíral!!)

S tmou jsem zapnul kazeťák... „a jedééém Španěláci!! Nahoďte cajóny, rozfoukejte trubky!!!“...a po domě si potom tak zlehka tančil!!!

 

Než jsem se odkulil na kutě, volala ještě Gudrun...že už jsou jako v Reykjavíku a že ta cesta byla nekonečná!! Koukal jsem u toho do aparátu, protože jsem od ní slyšel snad poprvé od příjezdu nějaké anglické slůvko...tvrdila totiž, že cesta trvala „foreversku!“...takový krásný slovo na mě hned napoprvé vybafla!! A pak že tím jazykem nevládne...na to se ještě „kouknesku!“ Checheche!!!

 

 

***

 

Ráno jsem vstal s přesvědčením, že se nedá nic dělat, že budu muset naší nulanulajedničce trochu podvazovat nohy...dělali jsme to tak už u jedné kravky a moc se to vyplatilo! Prstík totiž bolel a bolel... (Mrška mi včera připomněla, že té ostražitosti, pozornosti není nikdy dost!!!) Když jsem jí, už rutinně a v klidu (myslel si...), čistil cecky od strupů, najednou jí to asi nasralo víc než normálně a ohnala se nemilosrdně po mé loupající ruce a trochu mi malíček pochroumala...prst natekl a byl pak trochu mimo provoz!! (I když mi jich pořád ještě zbývalo devět, ne?!?) Nechtěl jsem, hned na začátek, riskovat další znehybněné články! Při dojení jsem to tedy zkusil a docela úspěch...jen holčině se to nejspíš moc nelíbilo! „Snad mi to časem promineš...“, chlácholil jsem jí u toho.

Po návratu domů nastal čas první volby... „tak co to bude, šéfe?!?“, notoval jsem si při omrkávání mrazáku a dalších zásob! „Budou stejčky!!!“...nešlo jinak! Jehněčí!!! Koukal jsem, které že vezmu...u toho zjišťoval, že jsou vlastně všechny stejné!! (Ten chlapík to snad odměřoval podle pravítka...) Čapnul jsem tedy jeden pytel a začal řešit další kardinální otázku...kolik!?! Ani s tím jsem se dlouho nemazal a vzal hned čtyři!!!... „se sní!!!“, hecoval se. K tomu dva brambůrky...aby se neřeklo a šup s tím na pánev! Trochu okořenit, pěkně propéct...na talíř s tím, trochu napodobeniny hořčice přidat a hurá do toho!...a už po pár soustech mi bylo jasné, že jsem huba mlsná...oči velké, převelké!!! Tohle nešlo sníst ani náhodou...nakonec do sebe natlačil tři (ještěže ty brambůrky byly opravdu jen obligátně dva...) a sotva se odkulil na siestu. (Chvilku jsem byl zralý spíš na vypumpování žaludku...vzpomněl si u toho hekání na chudáka Švejka!) Nějakou dobu jsem pak nebyl schopný ničeho jiného, než špekulovat nad tím, že na to musím jinak... „takhle by to nešlo, chlape!!“, brumlal jsem si pod vousiska před tím, než hlava definitivně ztěžkla a oči se na drahnou chvíli zavřely...

Ale jak jsem byl za správňáka, tak jsem ani nezapomněl dveře pro pana Mlíkaře otevřít...pro mlíčko si přijel po obědě. (pohoda, jak to tu měli dohodnuté...člověk jen nechal otevřený přístup a on už si pak zbytek zařídil sám!! Mašinu vypnul, bílé zlato vysál a potichoučku (no, to s kamionem moc nešlo...) odjel zase o dům dál...vlastně pár kilometrů!!...na další farmu!) Mně už jen stačilo po probrání naběhnout do stájí, vzít vodu a koště a tu nerez mrchu vyčistit!!

A když už jsem byl u toho čištění, naordinoval jsem si taky další čištění kotce našeho mladého býčka...prostě, kus správňáka!! (To už sice nebyla taková procházka...tele to bylo opravdu snaživé...od posledního čištění si tam toho klučina stihl nakadit celé metráky!! Po chvilce ze mě lilo hrozně, zpocený jsem byl jako prase...i když to byl kotec telete!!! Aspoň bylo vidět, že se má čile k světu!! Sice se mu to moje ochomejtání, pobíhání s vidlema a lopatou v jeho prostůrku, moc nelíbilo...párkrát si vyzkoušel, jak to vlastně je s tím kopáním (netrefil se!!!)...ale nakonec jsem ho vždy uchlácholil! Už jsme byli přece jen kámoši...každý den jsem si našel čas, podrbal ho trochu po srsti, aby se mu tam samotnému tolik nestýskalo! Nikoho, kdo by se o něj postaral, u sebe neměl (ona se totiž, zvěřina jedna, jinak o sebe docela starala, navzájem se olizovala, faldy provětrávala...) a mě to navíc i bavilo...pěkně za ušima, na krku podrbat...bylo až vtipný, jak se mu to zamlouvalo...od cizáka, človíčka, se takhle prodrbat nechat!! Rostl nám v něm kluk jako buk...býček!!) A nakonec se úklid docela povedl...chlíveček byl jako nový!...skoro nový!!! Mohl si teď vybrat... „hodím to do tohohle rohu?...či snad sem?!“. (A já u toho přemýšlel, jestli by z něj nešel ještě vychovat býček čistotňák...kyblík připravit, roli papíru do rohu...cheche!! „Kokotisko jsem!!!“)

Jenže čištění pak nebyl ještě konec...i přes nedávné vypulírování vapkou si stihly mlaďošky ten svůj kotec zase solidně zasrat...nějaká ta Mary Poppins by se hodila!! Úplně jsem jí tam viděl...holku jednu nažehlenou...klidně bych jí i svůj overal půjčil!! (Vtipný bylo, že mu tady říkali „gala“...jeden se prostě hodil do gala a šel tančit!...vlastně kydat!!! Smysl pro humor teda Islanďani měli...) Ale nějak se to nakonec povedlo vypulírovat i mě...

 

Jen jsem nějak nepochopil, proč mi to hlavní obstarávání trvalo tak dlouho...přitom mi to docela šlo, bavil jsem se taky dost (jako správný farmářský zajíc jsem si to opravdu užíval...), ale prostě mi to zabralo snad o půlku více času než normálně!! Že by hlava podvědomě odložila tretry a tělo se pak trochu flákalo?? (Holt, já byl vždycky trochu líná noha...!)

 

Na závěr prvního maturitního dne jsem si dopřál neskutečně příjemnou a hrozně dlouhou vanu...vlastně úplně první tady! U toho pročítal starý Reflex, v klidu si tam pokuřoval, kazeťáček poslouchal...čistý hédonista!!! (Před spaním mi to ještě nedalo a omrkával jsem balík, co přišel Gudrun...odpoledne ho, bůhví odkud, přinesl jeden soused. Byl takový velký, celý zabalený v černém igelitu...no, jako matrace, na cesty sbalená, to vypadalo!! Až mi v hlavě začalo vrtat, jestli se oni farmáři nade mnou nesmilovali a nepořídili něco, na čem by se člověk nevlnil ještě půl minuty potom, co se pohnul...ruce bych jim zlíbal!!! Opravdu jsem nebyl zvyklý spát jako princeznička...to raději jenom na tom hrachu!!! Mají to těžký!...holky modrokrevný!!)

 

 

***

 

Druhý den ráno mi došlo, že už to byl více jak měsíc, co jsem byl tu, na konci světa...měsíc pryč a já o moc moudřejší!! (Už jsem si (snad až příliš nafoukaně a pateticky...!!) namlouval, že se ze mě stal takový nejmíň poloviční farmář, že se už pomalu vyznám i ve věcech, o kterých jsem dříve tak maximálně kecal u pivka... Trochu jako kdybych se vydal po starosvětsku na zkušenou, jak se chodívalo dřív...něčím se stát, něco poznat, dospět... Ale doba se přece jen změnila, a tak jsem si to nechtěl nějak moc namlouvat!...a vyrazil do stájí!)

 

Už u krmení jsem si tak v duchu špekuloval, cože to bude dnes... „copak chystáte, mistře??...nějakou specialitu?!?“ a nakonec se rozhodl zkusit Gudrunino oblíbené jídlo – jehněčí se smetanovou omáčkou!! (Jenže pak...kruci!!...nevím, kde se stala chyba (snad dlouhou nepřítomností v kuchyni...), ale zrovna moc se to nepovedlo!!! Maso ještě jakž takž...ale omáčka byla spíše pro klósett, porcelánový sedák na zbavení přetlaků...kde taky následně skončila!! „Ach jo, ty nemehlo...“, plísnil jsem se, když jsem to do sebe cpal a v duchu se trochu strachoval, aby náhodou někdo nepřijel! (Už měsíc jsem tu machroval, jaký že to jsem pan kuchař, kolik že jsem toho již navařil...a pak si chtěl jen udělat jeden ze zdejších nejzákladnějších pokrmů...a vzniklo tohle!!!) K smíchu...!! Ale aspoň jsem se tolik nepřežral!! „Vařením blafů ke zdravé figuře...!“, to bude to tajemství!!!)

Navíc jsem nějak pořád neměl sílu ani na ty bagetky...dohodnul jsem se sám se sebou (a nebyl to ani žádný problém...ta moje noha líná!!!), že se do nich pustím o víkendu. Vymyslím si něco svátečního...s čerstvýma bagetkama! (Jen budu muset nejdřív tu potvoru, nohu línou, trochu proplesknout, chytit pod krkem a trochu probrat (no, takže se profackovat po ksichtě a basta fidli!!) Cheche!!!)

 

Když jsem pak večer vybíral poštu z naší schránky (mimochodem moc vtipné...pneumatika zalitá betonem s tyčí, na které byla připevněná (velká a masivní) schránka! Chuděra jedna samotinká...celý lán cesty od nás vzdálená, stojící jako ten kůl v plotě...jako by k nám ani nepatřila!! A v duchu si nejspíš zpívala, „sám, tak sám...jsem úplně sám!!“...vlastně sama!!!...a přitom vůbec ne doma!!), objevil jsem v ní asi čtyři dopisy, které nám nepatřily. Byly pro Valgeira a Ölof!! Zkoušel jsem jim teda volat...že u nás mají poštu! Zvedla to jedna z jejich ratolestí, jedna z dcerušek a buď byla tak tupá nebo prostě ignorantka, nevím...ale snad minutu to bylo jen - „kdo to volá??...co???...a co jako??!?...a jak?...a proč??“. No, na to, že mluvila dobře anglicky, byla trochu na pěst!!! Nakonec z ní vylezlo, že rodiče nejsou doma a že jim to, když už teda volám, vyřídí...!! (To jsme vážně všichni v těchto telecích letech takový trotlové?!??...já si to nepamatuju!...radši!!! V Americe na to prý vynalezli nějakou pilulku!! Stačí ji prý konzumovat a puberta není!!! Děcko hodné...jako z nejlepších katalogů! Stačí jen zabalil, převázat, odvézt si tu dokonalou ratolest domů...a postavit do rohu!!! Neuteče....a ještě za to poděkuje!! ....Jsou to fakt magoři!!!)

 

 

***

 

KRUCI!...na tohle jsem opravdu ale připraven nebyl!!! Odpoledne jsem si to šinul do stájí, pro sebe si brumlal, jak že mi to jde, jak mi ta zvěřina pod rukama pěkně prospívá, že je vše v pohodě... Začal jsem ovcím čistit uličku na seno...když jsem pojednou kouknul do kotce... „holky, vy jste ale hračičky!...kde jste vyštrachaly tu panenku, co tu leží?!!“, povídám... Ale najednou... „doprdele, kurva!!!...to nejsou žádný růžovoučký zbytky panenky!!! Kruci, to jsou embrya!!!“, rozklepal jsem se celý. V kotci ležely dvě růžový, maličký a mrtvý embrya!!! Nějaká ovce potratila...(nebo jak se tomu u nich říká..), došlo mi! A počáteční blahosklonný úsměv („ vy hračičky...!“) se změnil ve zděšený škleb, kterého jsem se pak nemohl dlouho zbavit.... Zíral jsem na ně, zhnusen a zděšen zároveň, netušíc, co dělat! Po chvíli jsem se trochu sebral, popadl nějakou igelitku, vlezl do kotce a embrya (ještě hrozně malinká...tak dvacet centimetrů!) do ní hodil.

Musel jsem to trochu rozdýchávat...na tohle opravdu člověk připraven být nemohl!! Igelitku jsem odnesl ke vchodu, že jí později vezmu a ty mrtvolky daruji moři... (Je sice pravda, že jedna ze starších ovcí se ráno vůbec nezvedla ke krmení...ale já na ní jen kouknul a šel si dál po svý práci! Sice jsem si říkal: „hm, divný!...ovce a bez apetitu!! To tu ještě nebylo! Že by nějaký žaludeční problémy?!...špatný kousek...nesedl jí...“. Později jsem jí jen zkoušel trochu hecovat, extra kousky sena jí dávat...nechtěla!! Jen tak apaticky ležela... Kdybych já jen věděl!!!)

 

Vzpamatoval jsem se trochu až při dojení...práce léčí!! Ale ten obrázek mi pak v hlavě zůstal na dlouho...navíc jsem to musel nějak vysvětlit hospodářům, po jejich návratu. (Ale na druhou stranu...co bych zmohl, i kdybych o tom věděl?!? Předejít tomu asi moc nešlo...holt další projev přírody, života...druhá strana mince!)

 

A jak jsem z toho byl takový nijaký, tak mi začalo harašit v palici, když se Pertla nevracela a nevracela...!!! Bral jsem jí totiž vždycky sebou, když jsem šel do stájí...chvíli si s ní pohrál, pár aportů, poplácání...a pak se s ní dohodl, že se později, po dvou třech hodinách, sejdeme zase u dveří (pašák..co?!) a zmizel jsem do stájí. Ona si to mezitím venku celé prošmejdila a pak čekala... Normálně to fungovalo, většinou jsme se opravdu u vchodu sešli...já většinou docela vyhřátý, lehce z fušky unavený a ona celá mokrá a zablácená (však je to pes, ne?!...a navíc pastevecký!...islandský pastevecký!!)...ale tentokrát nic!!! Sháněl jsem jí potom až skoro do tmy...hulákal na tu pustinu, vzadu za stájemi, jejím oblíbeném fleku, se podívat byl...už jsem trochu ztrácel nervy a hlas. V hlavě mi běželo to nejhorší...v Bardaströndu sice jezdilo aut pomálu, dost pomálu... „ale co když jedno?!!...nebo někam zapadla, ven se nemůže dostat!“...ještě to nebyla panika, ale po tom zážitku s růžovýma mrtvolkama mě obvyklý klid začal stále rychleji opouštět!!! Nakonec jsem se oblékl (venku zase zuřilo něco mezi vánicí a slejvákem!...za doprovodu vichřice!) a vycházel ven...když tu jsem jí zahlédl!!! Běžela cestou k vrátkům...absolutně mokrá, špinavá, zablácená a utahaná!!...a podle mě i hrozně šťastná, že je konečně doma!! (Nejspíš si dnes naložila štreku předlouhou...občas takhle vyrážela...sama!! A taky to počasí...) Mně se ale rozhodně jejím návratem moc ulevilo!!! Za ten čas, co už jsem tu byl, si mě už dokonale získala, k srdci přirostla...byli jsme doslova parťáci!!

Trochu jsem jí pomohl se osušit....a zbytek večera jí pak jen drbal za uchem a s ulehčením po očku pozoroval.

 

 

***

 

„Chválím se a chválit budu po celý den!! Hlava namyšlená, ale jinak nejde..!!!“, hulákal jsem si v našem poloopuštěném baráčku...po týdnech pojídání tousťáků, nemastných neslaných pseudochlebů a islandského Rúgbrauð (prapodivné kombinaci sladkého a slaného pečiva...osobně jsem mu říkal Ruprecht!!), se mi konečně něco podařilo!!! A to hned maximálně a dle nejlepšího pekařského umu...bagetky!!! (Dopoledne těsto připravil, nechal pořádně nakynout, do trouby hodil...párkrát začichal, natáhl tu výbornou vůni... „áááá...tak akorát!!“ a hotovo! „Voní to, křupe to...co je to??“, plácal jsem se po zádech a nestyděl se za to vůbec!...přece když se něco podaří (navíc po těch předešlých fiaskách), tak to jeden musí...!) S masíčkem a omáčkou...no pošušňání, to bylo!!!

 

K tomu i holky dojivý parádně spolupracovaly...už z toho byla úplná rutina!! Dokonce i nulanulajednička byla taková nějaká klidnější...člověk u ní strávil již jen chvilku! Jako by pochopila, že je to vlastně pro její dobro...ty činnosti se provést musely a měla to pak rychleji za sebou! Už prostě tolik netancovala, jako první dny...žádné valčíky, dva tři!! (O ty se pokoušela snad jen jedna potrhlice...trocha akrobatiky! Vždycky se tak postavila, zkroutit se celá snažila...a tím svým jazyčiskem na prdeli olíznout se chtěla! A ani po počátečních neúspěších to nevzdávala...se minula povoláním!!) A pořád jsem se musel smát u poklízení...pořád mi ještě přišlo vtipný, jak se kravky u toho snažily spolupracovat. (Když jsem totiž zpracovával ty jejich lejna lejnovitý, holky tak popocházely, poposkakovaly pod mým koštětem...jako by říkaly, „pardóneček pane...já nechtěla!“, prostor se mi snažily udělat. Jen občas si některá zkoušela hrát na přetahovanou... a to se pak nehla a nehla! „Kdybys mě přetrhnul...!!“ Jenže já se jen tak nedal a naopak jí hecoval, „ale hneš, holka hneš...potřebuju pod tebou uklidit!...a tak taky bude!!“, vyhrál nakonec, váha jedna muší, nad supertěžkou kategorií...na body!! Cheche!!!) Nevzpomenout si u toho na klasické kancelářské scény nešlo...když tam dorazila uklízečka! „Kruci, to nemohla chvilku počkat?!?...vždyť vidí, že jsem ještě tady!!“...a přitom se snažit navenek vypadat hrozně v klidu, nezúčastněně a jen uhýbat před nápory jejího koštěte... „pardon!...se pletu, co??“.

 

Jen mlaďošky trochu pokazily dnešní idylku...když jsem už odcházel domů, tak se najednou rozeřvaly na celé kolo, jakoby je někdo na nože bral! Šel jsem je teda omrknout, koukal, co provádí za blbosti...vždyť před sebou měly ještě celé hromady žrádla...prostě jen hamounky jedny hamounský ze mě chtěly vymámit nějakou tu kupku navíc! Snažil jsem se jim domlouvat (jasně...hrozná kravina!!), že prozatím víc nedostanou, že toho už dostaly vrchovatě... „Půlku toho tady ještě máte...tak co blázníte!?!“ Potvory se pak ale rozeřvaly ještě víc...až mě to, hlavu horkou, trochu dopálilo! Skočil jsem k nim do kotce, znovu jim ukazoval, kolik toho tam ještě, kruci, mají...ať mě neštvou a v klidu si to dožvýkají!!! (Před čumákama jim se senem mával a ptal se jich, „co jako myslíš, že tohle je?!?“...kdybych jim nedal týden nažrat, zastyděl bych se a šel jim ještě přihodit...ale takhle?? „To na mě holky nezkoušejte!!...to mě ještě neznáte!!“, pokračoval jsem dál a už se začal doopravdy nasírat!!! V jednu chvilku jsem měl už už chuť jim seno začít cpát do huby...zkusit, jestli by jim to stačilo! Nakonec jsem se raději ztratil a v duchu se ptal - „pane Chocholoušek?!?“.......)

 

 

***

 

Venku se, klasicky již, čertiska ženili a mě napadlo se podívat na náš teploměr...jak to vypadá s teplotou venku! A poprvé mě zarazilo, čeho jsem si dřív vůbec nevšiml...proč tu, proboha, měli teploměr od mínus padesáti do plus padesáti??? Víc jak mínus patnáct tu prý nikdy nebylo (já zatím zažil maximálně asi mínus deset...) a plus padesát??? V létě tu prý bývá takových deset, patnáct stupňů... No, přišlo mi to dobrý tak akorát pro cvičení fantazie! „To by bylo!...kdyby bylo...třicet!!“ (Navíc náš teploměr byl tak prťavoučký, s malinkýma čárkama, že se vlastně skoro nepohnul...deset stupňů v jednom centimetru!! Občas musel člověk na ten přístroj mžourat jako blázen, aby vůbec něco viděl...a hospodáři nosili oba již brýle na čtení! Někdy to pak byla hra na sovičky... „Mámo, podej mi brýle!!...kolik to dnes máme stupínků??“ Spíš by se vyplatilo, kdyby tu měli větroměr... Ten by se šiknul! Zatím jsme to museli odhadovat, maximálně podle míry rozevlátosti záclonek na oknech tipovat... „Třepotají se, jak fáborky na májce??...asi další orkánek!?!“)

 

Kromě obstarávání zvěřiny nešlo dělat nic moc jiného, než se, zase a opět, v poledne přecpat jako cvalík...podávala se totiž výborná ryba v rajčatové omáčce!! Pak se jen odkulit na další siestičku...dlouhou, předlouhou (prospal jsem snad půlku odpoledne...) a u toho poslouchat příhody páně Švejka za světové války!! ...„Dobře tu je, dobře!!!“

A pomalu jsem se začínal těšit na návrat domácích...!! Možná zvláštní, ale už jsem se na ně opravdu těšil!! („Ti určitě budou plní zážitků, dojmy přecpaní z toho Nákupního města!!“přemítal jsem. Halldór se teda už, podle mě, musel domů těšit moc...zpátky ke svému farmářskému životu! To Gudrun si tyhle cesty dost užívala...i podle fotek, co už jsem měl tu čest (a že jsem měl tu čest!) vidět! Na všech fotkách byla celá rozesmátá, maximálně spokojeně vypadala...a jaképak doma k tomu historky přidávala!!)

 

 

***

 

Thriðjudagur, úterý...jeden ze dnů, které jsem stále nebyl schopen si pořádně zapamatovat! („Kde to slovo, kruci, vytáhli???“, durdil jsem se naoko. Celé týdny jsem si tyhle základní slovíčka opakoval, ale některá do hlavy prostě nešla...vždy z toho výčtu nějak vypadla! Jejich pojmenovávání dnů v týdnu bylo vůbec docela vtipný...ale aspoň to trochu kroutilo závity moje šedivý!!)

 

Porozumitelný a docela příjemný byl naopak poslech islandských rádií...i sem samozřejmě dorazil hudební průmysl se vším všudy, ale ještě tu nestihl zanechat tak moc šíleně spálenou zemi!! Občas jsem tomu výběru až v duchu zatleskal...vždyť v které zemi může ještě člověk slyšet takové kombinace a věci jako Kosturicu, Becka, Mano Chao...k tomu francouzský šansony (a to přece není jen o Edith!!), world music, kvalitní islandský kytarovky!!! A to bych neřekl, že jsme poslouchali nějaké alternativní rádio...prostě tu hráli trochu jinak...poslouchatelně!! (Nejvtipnější byla asi jedna hardrocková dvojka...když měli svojí hodinku v éteru, byla dost prdel poslouchat jaký všemožný zběsilosti z šuplíků tahali...od již klasických Sabatů až po nějaké místní šílence s chrchlajícím Black metalem!!! ...A pak třeba klidně následovala hodinka klasiky! Nedávno to tu takhle rozvalil Bohuslav Martinů...bohužel jsem, jako velký nýmand v téhle oblasti hudby, poznal jen jeho jméno...a pak se k němu trochu nepatřičně hlásil u Gudrun! „Poslouchej, hospodářová!...ten je od nás!!“)

Ale klasikou nejklasičtější byla na Islandu přirozeně jejich národní chlouba...Björk!! Dokonce se chystala na letní turné po Islandu!! (A mě jen zajímalo, kde že to tady chce hrát...vždyť na Islandu je jen jedno město a milion vesniček!!!) Nejneuvěřitelnější pro mě ale nadále zůstávalo to souběžné vysílání zpráv v televizi i v rádiu!! Opravdová haluz!!! A vlastně nejen zpráv...dávali tu i všemožné zábavné pořady! A poslouchat potom to jejich ukřičené, vyhecované publikum, co neustále hrozně řvalo, fandilo a skandovalo jako na hokeji (na tom pořádném!!...ať zhynou všechny ty luxusní haly!!!)...když někdo pak odpověděl správně (třeba věděl, kdo byl Winston Churchill... „týjo!...kabrňák!!“), znělo to spíš jakoby Island proměnil rozhodující samostatný nájezd!!!

 

Konečně se taky stavil Valgeir...pro tu svou poštu, co přišla někdy minulý týden! Dorazil v totálně zasraných hadrech, ani dál raději nešel...jen pár vět na zápraží prohodil a že jako zase musí. A vykládal něco o tom, že se hospodáři vrací o den dřív...tedy již zítra!!! Začal jsem se těšit na pokec a plán na válení balíků sena odložil. (Zase jsem si totiž hrozně zapřeháněl...z těch hromad balíků zbývala již jen hromádka a já začal pomalu plánovat, jak dostat do stodoly další! Na Johnskýho jsem si netroufnul (přece jen páček jako ve vesmírným korábu...), a tak jsem promýšlel variantu, že bych je do stodoly prostě dokutálel...že bych si zahrál takové kutululu!! Což by byl asi teda dost mazec...bylo to z kopečka, a tak by se stal balík velice rychle neovladatelným!! Pokud vůbec kdy ovladatelný byl... V místních novinách by pak asi psali: „mladý, nadějný farmář z Čech podlehl zraněním, když ho zavalil balík sena a on pod ním potom ještě drahně hodin ležel! Bez pomoci, ztracen díky vlastní blbosti, na dosah krásnému, novému Johnu Deerovi, kterým mohl tak maximálně stodolu zbourat, život si zachovat...!“. Cheche!!! Tak snad to nebude třeba...)

 

 

***

 

Od Valgeira se to ukázalo jako jedna velká dezinformace...hospodáři měli opravdu dorazit podle plánu! (Dostal jsem echo od Jóna, jejich synátora...dost se taky vyptával, jestli jsem jako v pořádku, že mi volal již několikrát! Ale když je člověk ve stájích, jak má pak zvedat sluchátko, co bylo v baráku?!) Měl jsem tedy ještě den sólo farmaření navíc. (Pro mě se tím vlastně nic neměnilo...prostě jeden den šéfóvání navíc! Už jsem si na to skoro zvykl...být tu takhle sám měsíc, tak by mi pak možná i přišlo, že se hospodáři vrací ke mně domů a ne na svou farmu! Jen bych je přivítal: „vítejte na návštěvě!...jaká byla cesta?“. Cheche...taková Okupa!!

 

A i poslední den se povedl...vše probíhalo v poklidu a tak, jak mělo!! Zvěřinu nakrmit, tele podrbat, u mlaďošek zamést ten svinčík... (U toho jsem si říkal, že než zmizí do hor, na letní pastvu, už se mi je nejspíš pořádnosti naučit nepodaří...buď jsem byl špatný rádce nebo jsem měl natvrdlé obecenstvo!)

Jen ty kočky naše!! Začínal jsem souhlasit s Gudrun (přesto, že jinak mám kočky rád!), na černou farmářskou listinu je řadit...jen se všude pletly, jakoby naschvál překážely, bordel po nich zůstával hrozný!! (Jeden se s tím piplal, snažil se stáje pulírovat...a pak přišly ty potvory a po chvilce to zase vypadalo...spoušť všude!! Jejich asi nejoblíbenějším nesmyslem bylo trhat na kusy igelity od balíků, co v nich bylo seno...roztahaly to pak po celém okolí!! Mršky jedny potvorovatý...!!!)

 

Pomalu se ze mě stávalo cosi již trochu blíž připomínající farmářskýho....!! Když jsem si vzpomněl, jak jsem tu na věci šel zpočátku...až jsem se divil, že si z toho Halldór neuhnal kýlu...jak já bych se sám sobě nasmál!!! (Dokonce i to seno vypadalo, že vystačí...že nebudu muset ty tunový balíky nikam kutálet!! Sice těsně...ale jo! A přitom toho Halldór navozil hromady...no spousty! Možná jsem holky až trochu překrmoval...až mě napadlo, aby pak ty zdejší kopce v létě zvládaly! Až je vyženeme, na čas jim svobodu dáme...po tom, co jsem do nich narval ty metráky našeho výběrového seníčka...aby pak nepodlehly při přeskoku kdejaký pididíry!! Abych s nima, ještě než vyrazí, nemusel dávat kolečka kolem farmy... „Tááák holky, špeky vykasat a za mnou...ve stádu a poklusem klus!!!“...No, už jsem je viděl!)

 

 

7.

 

A už jsem měl hospodáře zpátky!!! Odpoledne, když jsem se zrovna pouštěl do čištění „Dánský svině“ (oni tady takhle říkali tomu nerez tanku na mléko...opravdu jo!!), jsem najednou cosi zaslechl...zvuky auta jakoby! Vyběhl jsem, k domečku si to valil...a skutečně!! Auto již bylo dokořán a hospodáři z něj vynášeli ty hromady, co sebou přivezli. Hned jsme se začali navzájem vítat, Gudrun už vařila kafe, cigárko v puse a oba se jen furt vyptávali... „tak co, mladej?!?...alti i lági???“ A mně nezbylo, než přitakat... „Já, alti i lági!!..až na to, že jedna ovce potratila!!!“ Začali na mě koukat, chvilku beze slov, pak pod slovním náporem... „Cože jsi to říkal???“

Musel jsem doběhnout pro slovník, našel slovo abortion, potrat a pokusil se vysvětlit, jak že se to seběhlo... „ráno nežrala...odpoledne potratila!“...po chvilce lehce vytřeštěných pohledů se pomalu uklidnili, prý jsem opravdu nemohl asi nic udělat!! Jen, že je to neobvyklé...ovce prý nepotratí jen tak! (Já byl hlavně rád, že už mám tu nepříjemnost za sebou...bylo mi jasný, že se prvně budou ptát na chod farmy, jak mi to šlo s farmařením! Tak by byl nesmysl jim vykládat, že vše, naprosto vše bylo v pořádku, nic se nestalo a všichni jsme byli nadmíru spokojení...to já byl, docela všechno klapalo...ale co ta holčina?!! Takový věci se mají prostě říkat hned...!!)

Ale vše se vysvětlilo, farmáři to přijali a já jen šel ukázat Halldórovi, která že si myslím, že to byla... (Což samo o sobě nebyla úplně prdel! V jednom výběhu bylo nějakých čtyřicet ovcí a podle vzhledu...tloušťky, tvaru hlavy...jich to mohlo být taky klidně deset!) Nakonec jsme spíš tak pokývali hlavami...že prostě, co se stalo, stalo se...

 

A pak už byl čas vyzvídat, z hospodářů novinky tahat... „Tak co?...jak bylo?...cesta dlouhá, co??...a Kaupmannhövn...dobrý?!?“ Zpočátku z nich nic pořádnýho nelezlo...trochu ta chlupatá deka! Pak z nich vylezlo, že když dorazili do Reykjavíku, Halldór najednou (snad z té „foreversku“ cesty) onemocněl!! Dorazili prý opravdu hrozně pozdě...cesta byla zafúkaná!! (Cestování mu asi opravdu nedělalo dobře...až z toho, chudák jeden, onemocněl!!! První dny strávil v posteli a léčil chřipku.) Navíc, ještě než odletěli do Kodaně, se na Reykjavík snesla kalamita...celý den prý pršelo, a když se pak v noci ochladilo, všechna ta voda v ulicích zmrzla!! A řidiči se mohli jít tak akorát klouzat... (A mně v duchu běželo... „že bych už tohle někde slyšel??...a že by v českém rádiu?!?“...cheche!!!) Oni sice mají v centru vyhřívané chodníky...ale na silnice již asi nezbylo!!

A Kodaň??...prý hotová sodoma!!! Gudrun byla dost hotová, když přijeli a všude viděla se poflakovat omladinu...jak si tam pokuřovala, pochlastávala, číra na hlavách!! „Kruci!...to tam nepracují?, do školy nechodí??“, ptala se tak spíše sama pro sebe. Snažil jsem se jí vysvětlit, že tohle je přece normální, standardní obrázek každého velkého města...zkaženina jedna! Cheche!! Ubytováni byli v jednom hotelu v centru (podle prospektů, co přitáhli, dost luxusním!), přímo na hlavním náměstí..takže se tam ani pořádně spát nedalo, stěžovali si! (Chudáci farmářský...!) A jak tam pořád courali po městě a každých deset metrů na semaforech zastavovat museli...no, prý už to Gudrun pořádně štvalo!! („Ujdeš pár kroků...a stojíš!! No...je tohle normální?!?“, stěžovala si... Utrmáceně teda vypadali ještě i po návratu na farmu...jako honící psy po leči!!) Nejvíc je prý mátla ta změna času...nejdříve z islandského na evropský, pak se k tomu, v Kodani, přidala změna ze zimního na letní...to tady neznali!! Althing tu blbost zrušil už někdy v sedmdesátých letech!!

Nakonec se nejčastější hláškou stalo - „konečně doma!!...tady je nejlíp!!!“ ...Jen toho vína, co prý tam Gudrun vypila...u toho se dobře bavila, moc dobře!! (Vrcholem pak bylo, když Gudrun vyprávěla o svém zranění...opravovali tam jeden chodník a ona, jak si tam tak vesele vykračovala, do té jámy spadla!! Normálně se tam propadla, nohu si u toho pochroumala...bolestivě to vypadalo! A aby toho na ní nebylo málo...poslední večer si ještě obrovskou bouli na hlavě přivodila!! Byli v jakési kuželkárně či kde, ona se zase moc bavila...jako o život prý zpívala a tančila...když do ní někdo v nestřežené chvilce (při tom juchání) strčil a hlavou pak do něčeho vrazila! Úplný pinpongáč jí tam vyrostl!!)

Co já se u toho nasmál...

 

Že byli opravdu trochu vyhoukaní se pak ukázalo i ve stájích...já měl nakrmeno cobydup, ale Halldór tam jen tak popocházel...tu si šňupnul...tu trošku vykydal...něco z místa na místo přendal...a u toho koukal a mžoural... (Snažil jsem se ho trochu rozhýbat, s prací mu pomoct...ale on tam dál jen tak proplouval! Chybělo už jen, aby si začal zpívat, „hou hou, samá voda...hou hou samá voda!“ Che!) Trochu tím mátl i kravky...

 

Následovala luxusní večeře...opět to uzené jehněčí se smetanovou!!! Na to jsem se, přece jen, neodvažoval sáhnout...zase tolik ho nebylo! (Bral jsem jen ty normální flákoty...skromňák jeden!!! „Jen tři malinké, librové stejčky si vezmeme...a hned zas půjdeme!!“ Che!!!)

 

Na návrat farmářů ale trochu doplatila chudák Pertla...já jí dával dost volnost (až jsem na to jednou skoro doplatil...), do klece jí vůbec nezavíral, maximální péči se dávat snažil...a teď s návratem domácích měla holka trochu utrum! Až jsem se bál, že jsem jí možná trochu rozmazlil... „aby si teď nemyslela, co že to, kruci, všechno mohla...a už zase ne!“, napadlo mě u zavírání dvířek od klece. (Ale koneckonců...“kdo tu je doma? Čí je to pes a kdo tu rozhoduje...?!? V klidu buď!!!“, omlouval jsem si to... Pořádek musí být!!!)

 

Večer samozřejmě proběhlo i tradiční kafíčko...a k tomu i ukázka všech těch fotek, co tam udělali!! Nevím, co tam dělali („hrozně chodili...!“ prý), ale drtivá většina fotek byla z restaurací a hospod!!! Jednoho to popocházení unaví... Mezi tím množstvím fotek se pak vyjímalo pár kousků, na kterých byla Gudrun s nějakýma černochama...prý jí to prostě nedalo a vyfotit se s nima musela!

Podle fotek to taky vypadalo, že si na výlet do Kodaně vyrazila většina ženských z Bardaströndu...byly tam snad všechny, co jsem zatím měl tu čest poznat!! (Chlapi, na těch fotkách, většinou jen vysedávali v rozích...spíše takovou funkci garde plnili.) Nebylo se tak úplně čemu divit...vždyť tady ani nebylo, kde pařit!!! Nejbližší aspoň trochu hospoda byla padesát kilometrů v Patresku. U kafe taky začala Gudrun vytahovat ty nejroztodivnější blbosti, co na cestách nakoupili...nový kávovar (starý totiž vypověděl službu těsně před jejich odjezdem...), asi troje nové žaluzie, hromady nového oblečení, různé turistické serepetičky...takové ty klasické cetky z cest! (A já dostal nové tričko!!! Hnědé a docela v klidu...jen s takovým šíleným nápisem „New York. One way ticket to paradise!“...cheche!! To určitě!!!)

Mnohem větší radost jsem ale měl z nových vidlí...(dáreček!!) Byly s krásnou, novou a solidně mohutnou násadou!! Dřív by mě nenapadlo, že bych mohl mít takovou radost z vidlí...sám vidlák!!! „Práce podruha bude zase o něco pohodovější!“, notoval jsem si...a ze srandy se ptal Halldóra, jak se s nima vlastně pracuje??...s takovýma dlouhánama??? (Chudák ten můj blbý vtip nějak nepochopil a jal se mi vysvětlovat, vážně a úplně seriózně - „že jako normálně!...takhle je vezmeš, seno nabereš!...hlavně na placato, jasný!?!“) Rozhodně ale trotlů zase plná stodola...jednoho teda určitě!! Che!!!)

 

A z balíku, co přišel během jejich nepřítomnosti, se opravdu vyklubalo něco jako matrace...akorát že pro postýlku Gudrun a Halldóra!! Asi jim ta půlmetrová matrace nestačila, tak si dopřáli další...pérování vylepšit, spaní prohloubit!

 

Na závěr jsem dostal, tak naoko, vyhubováno od farmářky, že jsem nezvedal telefony...že už o mě měli strach, báli se, že jsem vzal nohy na ramena a utekl pryč!! „Pomóóóc!!! Zachraňte mě někdo od té zvěře!!“ Cheche!!! Snažil jsem se jí vysvětlit, že stejně jen každý sháněl jí, ke sluchátku jí chtěl... Gudrun se nakonec jen omlouvala, že za to nemůže...že je tady v Bardaströndu taková hvězda!!!...známá, u všech oblíbená (u těch šedesáti lidiček tady...che)!! S tím jsme si popřáli sladké sny a já se odkulil do náruče Rytíře Smutné postavy....

 

 

***

 

A spojení čerti celého severního Atlantiku se proháněli krajinou!!! Trochu ji tím sice oteplili, ale hromadu neplechy přinesli...voda padala z nebe, že by napojila žíznící celého světa!! Do toho foukalo, až se jeden bál, že všichni místní ušaři nebudou mít, co čistit...fujavice co by osvěžila i mrtvého... Snad až na mě, teda!! Stupínky sice na tom našem prťavoučkém teploměru pomalu přibývaly, sněžení se postupně začalo měnit v déšť, paní Mlha do toho přišla...ale stejně!!! (Já už pomalu začal doufat, že změna je tu...dlouhý nádech islandské krajiny na příchod období života, kdy se i tady mělo konečně všechno zazelenat! Zatím ale nezbývalo, než se koukat na staré fotky...a ta zelená tam opravdu byla! A nemohli přece všechno, jako v Pekingu, přemalovávat primalexem...!!! Na některých byli dokonce děcka promenádující se v plavkách, jen tak v kraťáskách...cachtající se ve vodě!!! „Že by to vážně šlo??...i tady?!?“, utěšoval jsem se u toho trochu...)

 

Ale jinak, po včerejším návratu hospodářů, se život tady opět poměrně rychle vrátil do starých kolejí...už jsem byl zase na prázdninách!! (Práce bylo pořád docela pomálu, chovali se ke mně krásně, krmili jako o život...skoro pohádka!! (Chaloupka byla sice chatrná, ale perníková naštěstí ne...to by už jednoho trochu znervóznělo! Che!!) Až jsem se trochu začal děsit, jak to bude, až začne sezóna...jak bude pak můj život tady vypadat, předtím než vyženeme ovce do hor a má mise tu skončí...! Zatím spíše exotická dovolená...zaučování Čecháčka do tajů severského farmaření!! Už mi ani nepřišly všechny ty činnosti tolik tajemný...už jsem je jakoby trochu prokoukl! (Až jsem se musel s návratem pana domácího trochu krotit...abych do toho mistrovi nekecal, ten jeho systém předělávat nezačal... „Machírek jeden... Pískle s ještě mokrým výučním listem na základní činnosti farmářské a už by mistra poučoval!!!“ Cheche!) A na důkaz toho se opět vrátil ke své práci Bárty...podruha krmiče! Pozice se ustálily...)

 

Bohužel můj pokrok se už moc netýkal islandštiny...za poslední dobu jsem jaksi ustrnul! Jakoby na vavřínech trochu usnul...trošku už jsem se přece jen domluvil a následně zlenivěl!!! S domácíma jsem se už docela solidně dorozuměl...hlavně s paní domu! (Ona byla fakt hvězda!!! Bylo parádní se s ní pouštět do nejrůznějších hovorů, nad všemožnýma pičovinama se pozastavovat!! Stále to nešlo bez divadílek, záchvatů tělesné křeče...ale dobrý!!! Akorát to s sebou neslo, pro mě trochu nepříjemný, efekt...Gudrun svojí řeč neustále zrychlovala. Často jsem pak chytal jen její počáteční nádech!! Zbytek se pak stával jen jakýmsi bzučením v uších...sice vtipný, ale jaké to teprve mohlo být, kdybych tomu i rozuměl! Che!!!...no, bájo!!!)

 

 

***

 

Blížil se nám Apríl, 1.duben...a protože hospodářová cosi naznačovala, měl bych být asi zítra obezřetný!! (...jako lišák!...žádný pasty na dveřích či špendlíky v holinách mě překvapit nemůžou! „Kdepak na mě!!...anebo...že bych já naopak?? Čertovinu zkusil...?!? Hmmm!!!“)

Co mě ale překvapilo už dnes, a to mile, bylo, že tělo se už poměrně vzmátořilo...trochu se o mě v posledních dnech pokoušela viróza! A už („hurááá!“) dostala na frak! (Jestli on jí nepřítáhl Halldór z velkoměsta...protože, přece, si nemůže ta potvora jen tak přiletět na křídlech větru...a když jsem si to zrovna šinul do stájí, za krk mi skočit!! To by přece nešlo!!! No, stejně...malý je to a ramena to hází...široký...přeširoký!!!)

 

Ani pak moc nevadilo, že dorazili, zase po čase, ty dvě pometla...Tijanasól a Jón! Ta holčina byla úplný mexický ďáblík...vichřice!! Tříletý uragánek, který, kromě standardní otázky „Hvað er thetto?“, zvládal během pár minut dokonale rozvrátit celou naší poklidnou domácnost!! A nejvíc to odnášela Gudrun!!! Jakmile dorazila, čapnula jí za ruku, „gotte!“ pojď!, a začala jí tahat po celém domě, na všechno se vyptávat, všechno vytahovat, o všechno se zajímat...chuděra farmářka se mi jí pak snažila udat („já ti toho mám zrovna teď tolik na práci!!“), abych si i já něco užil, trochu si s tou malou velkou radostí pohrál...! A mě to vlastně i potěšilo...byl jsem rád, že už se mě nebojí...a tak byla docela sranda!!! Pobíhali jsme pak po domě spolu...slovíčka na sobě navzájem zkoušeli (furt jsem byl lepší...), další věcičky z polic a šuplíků lovili....byla k neutahání!!! Síly jí došly až s obědem...u toho se ale ještě vynařádila, Gudrun potrápila! (Jednu chvilku už začala ztrácet nervy! Tijanu totiž sama krmila a ona si z toho udělala trochu „one man show“ (woman!)!! Chvíli hrála, že se krmit nenechá, že sama přece...posléze po sobě začala vlastnoručně uklízet tu spoušť, co tím sebekrmením natropila (po celém stole to pěkně rozmazala, půlku role papírových utěrek na to vytahala a Gudrun je pak vítězoslavně podávala „vem si je!...už jsem poklidila!!“)...a nakonec si pod stolem ustlala, „tady spím já!!“) Hospodářová se pak musela sama, na pokraji fyzického zhroucení, do peřin odkulit...

 

Po obědě hodil Halldór na stůl zelené, umělohmotné destičky...štítky takové...a že po siestě se jde značkovat! (Už jsem úplně viděl, jak se na to ty mlaďošky budou třást...až samou radostí budou zeď proskakovat!! Směrem od nás, přirozeně!!!)

Připravili jsme výběh...(tedy zatarasili vše, co šlo!...aby neměly opravdu ani tu nejmenší šanci někudy proskočit!! K tomu samotný kotec zmenšili tak na polovinu, aby nám tam zbytečně moc nepobíhaly), štítky si připravili a pak už jen zahlásili - „holky, hlavu vzhůru!!...ono to nebude tak hrozné!!!“. (Prostě...péče jako v salónu!)

Já byl opět za hlavního připravovače, přidržovače...tentokrát jen s trochu jinou technikou! Ovce nebylo třeba sázet na zadek, stačilo je dostat k sobě, zaklínit hlavu mezi kolena (tedy...jejich hlavu mezi moje kolena!!) a tu tam potom udržet, než Halldór vykonal štítkovací ceremoniál!! „A teď už jste naše navždy!...máte přece naší značku!!“, na závěr je poučit...bylo to celé docela jednoduché...stačilo je jen pořádně držet a udržet!! (V momentě, kdy jim Halldór proděrovával ušisko, se totiž všechny celou svojí mladistvou energií, maximálním úsilím snažily z mého sevření dostat!! ...Nedivím se!!! Nakonec jim to ale i docela slušelo...fintilkám! „To se teď, přece, nosí, ne?!?“...propíchaný uši!)

Pak už jen každé vstříknout do huby, takovou pistolkou, látku pro odčervení...sice u toho trochu prskaly, ale v létě, až budou mít díky nám klídek, ještě poděkují!! (No...snad! Jejich mínění o nás asi po té proceduře nebylo valné...) Jen já se u toho opět potil až za ušima...trochu úsilí to přece jen chtělo...a tak na závěr mezi mnou a těmi dveřmi od chlíva zase moc velký rozdíl nebyl!! (V tom pocení!!!)

 

 

8.

 

Přišel nový měsíc!! Na apríla si nakonec nikdo ani nevzpomněl, a tak jsem ho vítal spíše jen tak v duchu...a s očima ostřížíma! Postřehl jsem totiž, že nám kolem domu pomalu, pomaloučku začala rašit první travička... Zatím to byly maličké, sotva postřehnutelné výhonky! Stejně jsem se ale už těšil na to, až nahradí tu hnědošedou stařešinu, která se tu zatím rozprostírala kol dokola...už jsem si pomalu ani nepamatoval, jak vlastně ta zelená...ta pravá, živá...vůbec vypadá!!

 

A protože byla neděle, probíhal klasický přežírací rituál...ty kvanta se totiž v neděli ještě trochu nafoukly!! Po čase jsem si opět zařehtal...koníček se smetanovou omáčkou?? Pohoda!!!

 

Po obědě jsem pak byl, už tradičně bez varování, vytáhnut na další kafe k sousedům, na farmu k Valgeirovi! (Občas mi přišlo, že si mě Gudrun bere sebou jako alibi...aby někam mohla vyrazit! A zamlouvala to pak tím, že si přece chci taky v angličtině pokecat!! „Ne?!!“) Když jsme k farmě přijížděli, bouchlo mě hned do očí množství kostí, co se válelo u vchodu!! (Kostí...celá kráva to byla!!!) Koukal jsem na to, nechtěl věřit... „nazdar krávo!...jsi si se nám trochu rozšoupla!!“, nezbývalo než zaglosovat. Kosti se tam tak povalovaly...jakoby zaparkované! Nejdřív jedno autíčko vedle druhého, celkově snad pět...a na posledním fleku kráva!! Teda kosti z celé krávy...se tak povalovaly!!! (Dorota mi posléze vyprávěla, že to byla jedna z těch šílených...těch, co nešly ani za boha podojit! Nenechaly se a zuřivostí prý připomínaly ty zblblé býky z koridy...a tak šla na talíř!! Prý, že když přišla z ranního dojení, na stole jim ležela celá kráva...trochu naporcovaná a vykostěná teda...ale jinak komplet!!! ...Hodně masa!)

Jinak bylo u sousedů opět docela živo...omladina se chystala na projížďku na koních, byla jich tam docela kopa! My si s Gudrun dali hned kafe s paní domu a Dorotou...opět jsem z ní tahal nějaké novinky, na oplátku pak povídal o mém sólo farmaření. Nechtěla tomu ani věřit...že když to prvně slyšela, tak se o mě až trochu strachovala („týýý brďo!!!“). Během hovoru jsme se taky dohodli, že někdy v květnu, až to půjde, musíme vyrazit na nejzápadnější kout ostrova...na Látrabjarg na papuchalky!!! (Kromě toho, že Látrabjarg je nejzápadnější výspou Islandu, potažmo i celé Evropy (i když...takových míst je! Sám jsem už na pár těch „nej“ byl!! Je to spíš takový dobrý tahák pro turisty...!!!), měla by tam žít obrovská kolonie Papuchalků...takových jakoby papoušků!...polárních!!!) Navíc to místo bylo asi dvě hodiny jízdy autem od Bardaströndu...v létě, o půlnoci, je prý navíc možný pozorovat, jak se slunce jen odrazí od oceánu, jen se ho tak dotkne, cestu pod něj si rozmyslí a zase putuje nahoru!!

Dostalo se mi taky, nutno říci spíše bohužel, možnosti okoštovat další z islandských specialit... Nakládaný žralok!!! A bylo to něco neuvěřitelného!!! (Už dříve jsem sice slyšel něco o tom, že je to klasická islandská pochoutka...chytit žraloka, naporcovat a položit ho tak na dva týdny na dno potoka....a pak se do něj pustit!!! Ale myslel jsem, že je to jakási stará, dnes již jen bájemi opředená záležitost... A ono, kruci, to tu je pořád!!! Jen ho dnes prý nedávají do potoka, ale naloží ho do láku a nechají tak přes půl roku...)

Dorotčina farmářka prostě v jeden moment vytáhla lednice jakousi pikslu....tak podivně se u toho usmála (potutelně a tajemně...che!)...a hned na mě zaútočila! Že musím taky něco zkusit...když už jsem tady....specialitu jednu!!! To Dorota už v ten moment věděla, která uhodila....a jen si zacpala nos a začala se smát! (Pro ní prý nejhorší bylo, když to Valgeir vytáhl hned druhý den po jejím příjezdu ke snídani...! To se jen děsila, že to takhle bude každý den!) Ale já si hned vykasal chuťové buňky a že to teda prubnu!!!

„Ale kruci!!!...tady něco nehraje!!...co je to za smrad?!?“, projelo mi hlavou, když jsem se k tomu přiblížil. Smrdělo to jako půl roku staré olomoucké syrečky, co poslední týden strávily na slunci... Ale problém byl, že tohle bylo maso!! Ten závan byl opravdu smrtící... Gudrun mě prohlásila za hrdinu a začala hned otvírat všechna okna, nos si zacpávat a k tomu si raději ještě i zapálila, aby to trochu převoněla... „Vždyť to opravdu nejde, Lúúúkas!!!“ Jenže já už měl vykasáno a tak jsem se hecnul!! (No, prostě, couvat se mi už nechtělo...když jsem jednou přitakal!) „Takže...nedýchat nosem, sugescí zavřít co nejvíc chuťových buněk...a šup s tím do pusy!“, opakoval jsem si přitom! A opravdu to chutnalo podobně, jako to smrdělo!!! Syrové maso, docela tuhé, se slizkou vrstvičkou na povrchu...zkoušel jsem se potom trochu usmát, ale moc to nešlo. Gudrun, když mě viděla, mi hned přistrčila džbán s vodou - „na, zapij to!...bude zase dobře!!“ (Na další kousky jsem už pak ani nepomyslel....to spíš na to, jak je možné, že tu tohle vydávají za pochoutku!?! K vínu je to prý lahůdka..kam se hrabou čipsy!! A chlapi ve Vestfjördech to prý mají za opravdovou pochoutku a často si jí dopřávají... Mě děsila už jen představa, že by někdo začal dělat ty čipsy s touhle příchutí!!!) Zkušenost dobrá...více rozhodně netřeba...

 

Sezeníčko bylo posléze ukončeno, byl čas na odpolední šichtu ve stájích! (Vyfasovali jsme ještě výslužku...pár lahodných kousků žraloka, pro Halldóra! Prý je taky moc rád...) Cestou zpět jsem si dělal srandu z farmářky, že co kdybych tu sklenici zkusil otevřít...jen tak trošku...přičichnout! „Třeba to napodruhé nebude tak hrozné!“, do Gudrun šťoural...ta jen z té myšlenky málem nabourala a začala mi hned spílat - „v žádném případě!!! A po návratu to hned, ale okamžitě odneseš do stájí...v domě to rozhodně nechci!!“. Tak se strachovala, že sklenice ten smrad neudrží, že nám celý domeček načichne...a já vůl se smál trochu předčasně!! Ten kousek, jeden jediný, mě začal po chvíli ukrutně tlačit v žaludku, břicho se mi z toho kroutilo, celého mě to nadýmalo! Jen jsem si blahopřál, že jsem nedělal většího maséra a nenacpal toho do sebe víc...to by pak byl teprve rachot!! A trochu jsem se strachoval, aby to se žralokem nebylo podobné jako s feferonkama...ty pálí dvakrát...

 

Již trochu uklidněn a srovnán jsem večer, po večeři, ukecal Gudrun na další lekci islandštiny. Vzala do ruky můj notýsek popsaný islandskými slovíčky a už se jelo... „tohle je tohle...tohle slovíčko znamená, když...tohle je blbost...“, byl to parádní způsob na učení a konečně jsem do sebe po čase zase dostal pár dalších záležitostí. (A u toho učení se nemohl zbavit myšlenky na prospěšnost domácího učení... „Co proti němu, kruci mají?!?“ Jakoby z nás prostě chtěli mít zpracované stádečko, zformované podle standardizovaných pravidel...zneškodněné hned v počátku!!! Jak se normálně říká, že vojna dělá z chlapců chlapy, tak mně najednou spíš přišlo, že mnohem účinnější je pacifikace, co probíhá již za mlada!!!...a nebezpečnější! Neplatí to samozřejmě absolutně, ale když se člověk na ten způsob výchovy ve školách podívá, opravdu to tak bude...výchova k poslušnosti vůči pseudoautoritám...odkývat a nemyslet!!! Prefabrikovaná společnost na počkání...!)

Přidal se dokonce i Halldór...ovšem s postranním úmyslem. Měl připravená různá lejstra, která potřeboval potvrdit, mým podpisem stvrdit...kromě pracovní smlouvy hlavně vyúčtování mojí výplaty. (Mně to bylo dost šumák...všechno jsem odkýval, podepsal a snažil se jim co nejupřímněji poděkovat!! Za to, jaká je tu pohoda, jak se ke mně chovají, co všechno pro mě dělají...já to bohužel nikdy moc neuměl...ani v češtině ne! I když jsem chtěl, pořádně mi to z pusy nešlo, v hlavě jsem si to neuměl včas srovnat a vhodný okamžik pak propásl... A potom si jen nadával: „ty trotle nevychovanej!!...to to nikdy nedokážeš?!“)

Po nutných oficialitách došlo, zase po čase, na diskuze o životě v Čechách, naší historii (jak to bylo kdysi, jak za císaře pána, za Hitlera, za bolševiků...jak se to s náma vlastně má! Nebylo toho moc, co by o naší zemi věděli...není se co divit! Jedna malá, zapadlá zemička...!). Snažil jsem se tedy alespoň nějaké informace předat...! Jenom...jak na to, když to jeden ze sebe tlačí, jak týdenní zácpu!!! Gudrun to po chvilce přestalo bavit, ale s Halldórem jsme diskutovali ještě drahnou chvíli...tyhle věci ho zajímaly a tak chtěl vědět víc.

 

 

***

 

„Chtělo by to konečně vyrazit někam na výlet, prde!!“, honilo se mi ráno hlavou...aspoň na kopec za farmou! Počasí vypadalo, že to snad i dovolí, odpoledne práce taky moc nebylo...a tak jsem se začal chystat. Vzal svůj hraničářský kabátek (trochu těžší, ale jinak výborný...moc!!! „Díky Camden towne!“), nazul botky dorobotky (opravdu oficiálně pracovní...a za pár kaček! Zatím se držely výborně!), poplácal Pertlu („Vstávat holka! Ty jdeš se mnou!“) a mohlo se jít.

Stačilo jen přejít silnici, kde skoro nebylo třeba dávat pozor na auta...projelo tak jedno za čtvrt hodiny a už se šlo do kopce! (V kopcích, ani těch za farmou, nebyly žádné cesty, tak to od začátku bylo takové poskakování po kamenech, různých travinách a mechu...úvodní zadýchání (cigárka byly i přes zlepšující se kondičku znát...), úvodní kochačky...! Pertla, jak z toho byla celá nadšená, kolem mě neustále poskakovala a pobíhala, celá rozradostněná, že se po čase zase někam jde...většinou si musela tyhle výlety naordinovávat sama! („Tak kam vyrazíš dnes...čumáku!?“ Che!!!)

Krajina se měnila hned od počátku...s dalším výstupem do sedla pak čím dál rychleji! Sedlo vypadalo spíš jako takové obrovské koryto, půl kilometru široké, které se zvedalo až ke vzdálené hoře, která ho uzavírala. Asi po kilometru byla ve stráni jakási malá budka...celá solidně zabetlovaná (na studánku to vypadalo!...později jsem od farmářů zjistil, že je to naše zásobárna vody! Té studené...a že je uzavřená, aby se neznečišťovala! V zemi měl být vrt a o kus níž pod ním pak rezervoár pro osm tisíc litrů vody...ta nám pak, lahodná to vodička, díky výškovému rozdílu tekla přímo do kohoutků!). Celou levou stranu sedla tvořila jedna velká, obrovská stráň, pokrytá borůvčím...v létě to musely být úplné hody! Pravou stranu, o poznání prudší, tvořil skalnatý hřeben, který se postupně zvedal do asi pěti set metrů nad oceán. Okolí to bylo úžasné, a tak jsem se rozhodl jít co možná nejdál sedlem, a pak to stočit na hřeben vpravo, zkusit vylézt na ten zasněžený strmilováček!

Jak jsme pokračovali, přestávaly kolem růst traviny a postupně zůstaly jen mechy a občasné lišejníky...a skály, skaliska, šutry, kamínky, sutina...a nespočet potůčků!!! Největší z nich protékal dnem sedla, hluboko zařízlý, s množstvím přítoků...voda si cestou brala, co chtěla, zabránit jí v tom nemělo moc co! (Přítoky se také s ničím nepáraly...valily se cestou necestou (spíše teda tou necestou...), nejkratší cestu volily. Některé z nich pak tvořily malé i větší vodopády...a jak předtím pár dní v kuse pršelo, z nebe neustále něco padalo, bylo se zase na co koukat! Kochačky pokračovaly!!!)

Šinuli jsme si to s Pertlou dál...místům bez vegetace se snažili vyhýbat... Nejhorší se ukázaly pasáže, kde byla jenom zrádná sutina! Ukazovalo se, že Gudrun věděla moc dobře, o čem mluví, když mě od výletu zrazovala... Chůze po sutinových plotnách byla možná jen s maximálním vypětím, neustále jsem zapadal až po kotníky...do té směsi kamínků, hlíny a vody! Navíc byly zcela nevyzpytatelné...jednou se daly přejít skoro suchou nohou, někdy se člověk propadal již při prvním kroku do půli lýtek!! (Dřív než jsem stačil vůbec došlápnout... Často to pak bylo spíš takové cupitání, pobíhání jen tak nalehko! Jako když se člověk snaží přejít zámecké sály, aniž by byl zaslechnut...cupity cup!! Jen sukýnku jsem nekasal...!)

Jak jsem se tam tak brodil, najednou jsem zpozoroval, že vlastně kopíruji cestu Pertly...jako by mi ukazovala tu nejlepší cestičku!!! Vždycky kus popoběhla, prokličkovala mezi sutinou a mokřiskama, zastavila se a sledovala, jak jsem na tom já...a po chvíli zase mazala dál! Chytrý psisko!! Moc mi tím svým vůdcovstvím pomáhala, cestu zkrátila, kličkování minimalizovala! (Holt mi došlo, že jsem se na výlet do kopců vydal dost předčasně...krajina byla celá podmáčená, sněhu kolem taky ještě hromady. Největší potíží se pak ukázalo překonávání zavátých potoků...zběžným pohledem nešlo vůbec zjistit, jestli tam nějaký potok vlastně je („jen závěj!“, říkal jsem si), ale stačil jeden krůček a najednou jsem zapadl až po pás do sněhu!...koryta! To Pertla to měla mnohem snadnější...po sněhu si vesele vykračovala, skoro nezapadala!! Jen já si připadal jako v SOOSu....)

Ale i přesto přese všechno to byl výlet parádní...nakonec jsem došel až skoro na konec sedla, k hoře, co ho uzavírala, pak to stočil doprava a vydal se pomalu na zpáteční cestu, přes jeden kopec ještě! Vypadal spíš jako takový kopeček, stoupání pohodové... No, ukázalo se to trochu náročnějším! Pod vrcholem se stráň zvedla natolik, že jsem musel na všechny čtyři, jinak nešlo! Když jsem se pak po chvíli plazil už akorát sněhem, začal jsem si nadávat - „ Kruci, ty trotle, Vláďo....to šlo přece obejít po modré!!“. Cheche...nakonec jsem se nahoru doslova doplazil!!! (To Pertla měla ze sněhu obrovskou radost, neustále mě hecovala, abych po ní kus hodil, trochu si s ní a sněhem pohrál...byla z něj úplně hotová! A já na to, zrovna jako na potvoru, neměl náladu!!)

Nahoře jsem pak strávil drahnou chvíli odfrkáváním, vydechnout jsem potřeboval...! A potom se již vydal na cestu zpět, směrem k pobřeží. Kolem všech těch mokřisek a potoků prokličkoval, až jsem došel na vrchol kopce nad naší usedlostí...to už jsem nějaké boření se do bahna ignoroval! Vypadal jsem už stejně jako rybář po výlovu...a jinak bych se nikam ani nedostal.

Byla jen škoda, že těsně předtím, než jsme tam dorazili, začalo pršet...viditelnost se dost snížila a zůstaly výhledy jen do nejbližšího okolí. Ale stejně jsem tam chvíli postál, obligátní cigárko vykouřil („vrcholový!!!...to se musí!!“, vysvětloval Pertle) a pak už se vydal sešupem dolů, zpátky domů. Cestou dolů jsem snad poprvé vůdcoval já...ukázalo se totiž, že moje poctivý pětačtyřicítky byly na sestup o poznání pohodlnějším obutím než Pertliny ťapky! A tak se za mnou sotva táhla, znechuceně ťapkala...

 

Když jsem přicházel na farmu, zahlédl jsem najednou, jak se kolem stájí prohání John Deerů... „To on si asi sám jen tak nevyrazil...na projížďku!“, došlo mi. (Nevím, co to Halldóra napadlo, ale i v tom dešti se rozhodl, že nám srovná příjezdovou cestu...nabíral šutřiska kousek od farmy, dovezl je na cestu a začal to tam celé zarovnávat. Občas i z traktoru vyskočil, vzal lopatu a ještě porůznu vylepšoval...) Nezbylo než se hodit do gala a jít mu pomáhat! (Musel jsem se u toho řehtat...jako dvě ucha jsme tam lopatama přehazovali to bahnisko a z nebe na nás zatím vesele lilo!!) Naštěstí to hospodáře přestalo po chvíli bavit a šel se domů ohřát. (Přece jen byl, chudák, již nějaký den nastydlý...a tohle jednomu zrovna nepřidalo!)

Já, protože celý v pracovním a stejně zasraný jako jetel, jsem šel aspoň do stájí trochu poklidit, vykydat, zvěři vodu dolít, oblíbence trochu prodrbat. Nakonec mě tam to šúrování docela chytlo, a tak jsem se ještě pustil do čištění výběhu beranů, našich zblblých chlapáků! (Stihli si tam toho pod sebe zase nakydat...už z toho byla úplně kompaktní hmota...na tři palce tlustá!!)

 

 

9.

 

Tak prý zavřeli Kristiánii!!!...šmejdi!!! (Jinak to říct nejde... Radnice to měla v plánu již dlouho a dělala pro to, co mohla!! Tamní komunitu se snažila vylíčit jako nejhorší místo v Kodani, prosáklé sockama a feťákama....a všemožnými prostředky chtěla dosáhnout toho, aby jí to místo zase říkalo pane!! Je přece tak nechutné mít ve svém obvodu místo tak svobodomyslné, tak vyhraněné proti většinové, bezmyšlenkovitě konzumující společnosti, proti životu v tuposti. (Kristiánie se dokonce prohlašovala za úplnou autonomii, nezávislou na Dánsku či Evropské unii...odmítala být její součástí!!! A to těm nažehlencům muselo přece kroutit i poslední zbytky, jinak pečlivě vyholených, chlupů na těle!!!!) A nakonec se jim to nejspíš povedlo...teď už to můžou celé zbourat a postavit místo toho nová, krásná a nablýskaná obchodní centra, nákupní zóny a ty nejrychlejší restaurace!!! Tomu se přece říká pokrok.... Nezbývá než dodat: „Ať shnijou!!!!“)

 

Na samotném Islandu se ten „pokrok“ taky zrovna docela řešil...celé týdny místní média probírala, co provést s Alvacem, na místní poměry obrovskou fabrikou ve Straumsvíku (severně od Reykjavíku). Už v té době zabírala ohromný prostor a zachtělo se jí více!!! Chtěla zdvojnásobit svoji rozlohu, pohltit celé okolí a stát se skutečným monstrem!! Jenže se proti tomu zvedla obrovská vlna protestů a řešilo se to na celém ostrově...většina Islanďanů byla proti, spousty jich chodilo na demonstrace a věřilo, že se jim to nepovede!!...to rozšiřování!!!

Dalším palčivým místem a celonárodním problémem byla stavba velikášského vodního díla...přehrady, která měla pohltit celé jedno údolí!! Mně osobně přišlo dělat něco takového tady, kde je využitelné půdy pomálu, jako totální kokotina!!! Vody je samozřejmě na Islandu nekonečně, s tím problém nebyl...elektřiny měli taky dost, záplavy tu moc nehrozily (lidé tady nebyli tak blbý, aby si stavěli baráky v záplavových zónách)...jediným účelem téhle stavby mělo být zásobování proudem pro ještě monstróznější stavbu, co měla poté vyrůst hned vedle!!! Pro továrnu na hliník!!!....na ostrově, kde žádný hliník není...ani kilo!!! (Prostě...na vládě si to vymohla jakási mezinárodní skupina průmyslníků z Norska, Japonska a Německa a mysleli, že je hotovo!) Většina lidí ale byla proti, rozhodně to odmítala...ještě totiž neztratili ten přirozený cit pro rozměr, svébytnost krajiny! Ještě se jim nechtělo anoncovat v novinách, že pro „pokrok“ udělají všechno...možné i nemožné!!! (Což se skutečně, na jiném místě, již stalo...!! Před pár lety si totiž Filipínská vláda zadala reklamu v časopise Fortune: „Abychom přilákali firmy jako je ta Vaše, tak jsme lesy i celé džungle vykáceli, močály vysušili, koryta řek měnili a celá města přestěhovali...a to vše jen proto, abychom Vám a Vašim firmám ulehčili podnikání u nás!“...či tak nějak!!) „Uff!!!...opravdu jsou defenestrace již jen pouhou minulostí?!?“, ptal jsem se sám sebe a vzpomínal i na příklad se zdejší silnicí. Silničáři se totiž rozhodli, že jedna z cest vede moc, až příliš, klikatě a chtěli jí narovnat, službám pokroku přiblížit... Jenomže jakmile se zakousli do skály, začaly jim odcházet stroje, u stavbařů se objevovaly různé nemoci, k tomu se přidaly nejrůznější zranění a selhání! Nakonec museli poslechnout místní, které je od začátku varovali, aby se do toho nesmyslného projektu vůbec nepouštěli a od záměru napřimování sešlo... Zdejší ochránci, tajemní Trollové, žijící ve skalách pro tentokrát vyhráli, říkalo se pak... Pokroku navzdory!!

Tyhle věci prostě nejde jednoduše vytěsnit z hlavy...držet si ten svůj píseček a stříšku nad sebou! Být rád, že nade mnou ještě neprší...protože jednou může začít a potom už se třeba nebude kam jinam schovat!!!

 

Mě u toho rozohňování se moc potěšilo, že i hospodáři byli na tyhle věci velmi citliví a v zásadě s nimi nesouhlasili! Prostě, pokud něco nebylo opravdu dostatečně odůvodněné, tak ruce od toho pryč...a to to nebyli žádní alternativci, volnomyšlenkáři...jen lidi se zdravým, selským rozumem, citem pro míru!!

 

 

10.

 

Gudrun se nám najednou, z ničeho nic, rozvařila s polévkami...minulý měsíc udělala snad jen jednu, vlastně spíš takový škrob smíchaný s bujónem to byl! A najednou začala vytahovat těžké kalibry...včera se vytasila s Bjartsúpou, světlou polévkou (taková povedená smetanovka to byla!), dnes se pustila do vývaru. Byl z toho opravdu výborný, silný vývar (úplně oko na oku...), objevily se v něm dokonce...bůhví, kde se vzaly....i kousky pórku! (Když to pak při obědě vyložila na stůl, nestačil jsem se, opět, divit, že do už tak dost husté polévky přidala i brambory a hrášek...úplná koncentrovaná nálož z toho byla!! Jen když pokračovala v přidávání a naložila si do ní ještě kari omáčku, jsem začal brzdit a tuhle poslední pochutinu rázně odmítl se slovy, že takový barbar zase nejsem... Ale stejně jsem pak po obědě sotva odfrkával, nacpaný jak žok!!)

Jak mě potom hospodářová, odfrkávajícího, viděla, nedalo jí to a začala si ze mě utahovat - „A Lúúúkas, to by si měl vidět, co chystám na velikonoce!!“. Vylezlo z ní, že dodnes jsem vlastně ještě nic neviděl...že to teprve budou hody!! (Já, když jsem to slyšel, jsem jí akorát radil, aby to raději teda sázela na stůl lopatou...aby jí to tolik času nezabralo!)

 

Taky do kostela, že by mě s sebou chtěli vzít...sami prý chodí tak dvakrát do roka, tak bych to mohl jít omrknout s nimi! (Tím už jsem si vůbec jistý nebyl...já ty černoprdelníky, bandu jednu zaprděnou, fakt nerad!! Ale na druhou stranu zkušenost s církví, na tomhle jinak tak demokratickém ostrově, mohla mít něco do sebe...vždyť i to křesťanství si tu odhlasovali!! V Althingu, na takovém valném shromáždění, se prostě dohodli - „Ok, dobře!...tak od příštího roku jsme křesťani!!...někdo proti?!“ U nás, na kontinentě, ani nebylo potřeba cokoliv proti namítat...a z člověka byla potrava pro červy!!!)

 

Odpoledne jsem pak neměl moc do čeho píchnout, a tak jsem se vydal, po nějaké té době, omrknout oceán...Ten živel mě ještě pořád nepřestával fascinovat!! (Gudrun se vydala do Patresku s naším stařičkým počítačem...už opět vypověděl službu a ani mé chabé snahy, má neználkovská troška, nepomohly! (Jednomu specialistovi to pak prý zabralo asi pět minut....kruci!!) A Halldór vysával!! Rozhodl se, že bobků už je moc, že už to holky nadzvedává a je potřeba se jich zbavit...zapojil hovnocucku (jednu obrovskou hadici...takovou), nastartoval traktor a už to lítalo! Jen mu s tím nebylo moc jak pomoci...)

Já se oblékl do svého slušňáckého, zapískal na Pertlu, mou věrnou společnici a vydal se k vodě (...u toho si blahopřál, jak je skvělé, že mě holiny si vzít napadlo, že teď už mi do bot nenateče, nohy v suchu zůstanou! Kdybych jen, já vůl, věděl...!). Tentokrát jsme šli již od počátku kolem zátoky, kolem vody...paráda! Příroda se již pomalu probouzela, první ptactvo už přiletělo...k tomu byla skvělá viditelnost! (A také vítr snad až z pólu...ledový, mrazivý!) Úplná jarní idylka!! Islandská...

Došli jsme poměrně bez problémů až k oceánu, předalekými výhledy se kochali...podél vody pak ještě chvíli pokračovali! (Ta viditelnost byla ohromující!! Protější strana obrovského zálivu, Snæfellsnes vypadala jako na dosah...a to i přesto, že to bylo přes šedesát kilometrů! Spíše tak na dvacet to vypadalo...a v tom sluníčku se tam jako maják vyjímala a nádherně třpytila tamní nejvyšší hora, Snæfelsjökull, pokrytá věčným ledem!)

To jsem si ještě pořád liboval, že ty holiny mám...potůčky v nich procházet šlo, všudypřítomné chaluhy přebrodit. (S každým krokem, co jsem šlápnul do některého z trsu chaluh, se pak na mě vyrojily celá mračna mušek...byly ještě asi dost promrzlé po zimě, takové celé mátožné byly, jen tak zblble poletovaly! Trochu jsem se strachoval, až si najdou cestu k nám, na farmu!! Aby se pak i z Islanďanů nevyklubali přirození bubeníci...Laponci, alespoň ti v Norsku, v tom byli mistři!! V létě jen tak postávali, s okolostojícími se bavili...a neustále se do rytmu poplácávali, po celém těle si bubnovali, občas přidupli...a já nechal svůj buben doma!! Che!!!)

 

Ale pak jsem najednou stál před jedním z těch potůčků, vlastně odtékající přílivovou vodou a ouha!! Tak úplně malinký potůček to totiž nebyl...již při prvním kroku se pode mnou zrádné dno probořilo natolik, že moje vychvalované holinky mi byly najednou k ničemu!! Zapadl jsem až po kolena!!! A snad jen štěstí zabránilo tomu, abych tam v sekundě nespadl celý... to už jsem ale nadával jak starý Písařík a snažil se z toho močálu dostat! (Pertla se mi sice opět snažila ukazovat cestu, správný směr proťapkávat...když došla k nějakému rizikovému místu, počkala na mě, a pak úplně přilepená k noze mě tím provedla...ale s tímhle nic nesvedla!! (Snad, kdyby měla místo packy ruku, čapne mě za tu mou a všemi nástrahami provede...přirozenost pasteveckého psa!)

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než to otočit a obrovskou oklikou obejít...tím jsem se ale dostal až k Valgeirově farmě, k pastvinám jejich koní!! Rozhodl jsem se tedy, že proč je nakonec pořádně neomrknout... Zpacifikoval jsem Pertlu (jakmile je spatřila, začala na ně i přes plot dost hrubě dorážet, jako o život štěkat...naštěstí mě už docela poslouchala, a tak si nechala vysvětlit, že to, co dělá, je blbost a ať toho kruci nechá!), a pak jsem se přiblížil k těm plnokrevným poníkům na dosah. Byli fakt parádní...speciální plemeno!!! O něco menší než normální koně, ale dost mohutní a celí chlupatí...pro zimu na Islandu!! A pod hubou měli regulérní vousiska...snad půlroční bradka jim tam vlála! K tomu dost masivní hřívu, ocas až na zem...fakt zajímavě vypadali!!! A mě skoro neregistrovali, jen se na mě tak ležérně podívali a pásli se dál...teda pásli...spíš okusovali ty zbytečky travin mezi mechem!! (Prý jsou schopní přežít venku i islandskou zimu, vánice ani deště je nerozhází, krmit je netřeba...normálně divoký zvířata! A protože přišly traktory, už se ani moc nenadřou, jen příležitostně si je farmáři na vyjížďky brali...vlastně pohodový život teď měli!)

Pak už jsme si to šinuli domů...všechen ten hnus ze sebe dostat a své vycházkové, slušňácké věci nechat usušit (a já cestou si nadával - „pozor pořádně nedáváš, okolo čumíš a teď tohle...“. V duchu jsem si musel facana za ušiska dát).

 

Večer mi nezbylo, než jít na krmení ve svých kotníkáčích...takříkajíc nalehko! Zvláštní pocit....až se mi z toho nohy moje roztancovávaly! (Během krmení mě hrozně mile překvapila naše největší netykavka...mladá jalovička, Halina!! Když jsem se k ní dřív jen přiblížil, byla hned jako na trní, ucukávala, jak jen mohla....ale dnes najednou, z ničeho nic před mojí rukou pokušitelkou neuhnula!!! Naopak se k ní sama přiblížila, olízla jí a po chvíli si o pohlazení říkat sama začala...tak neuměle hýbala hlavou pod mojí rukou, hlazení se napodobit snažila! A já koukal... „tak už i ty, Halino? Ti to už taky chybělo, viď? Líto ti to bylo?!“, dobíral jsem si jí trošku. Po chvíli se pak už nechala prodrbat celá...cheche!!! Ono vůbec před kravkama bylo nutné smeknout poklonu...rozhodně to nebyla tak hloupá stvoření! Jednoho neustále překvapovala...!)

 

 

***

 

Snad za to mohlo moje období farmářské maturity, ale v poslední době, co se farmáři vrátili zpátky, mi tak nějak přišlo, jako bych tu byl skoro zbytečný...práce se jaksi nedostávalo! Bylo to vlastně jen o krmení a dojení, a to nám s hospodářem zabralo jen pár hodin denně. Halldór si sice vždycky nějakou tu prácičku našel (v poslední době hlavně v kabině Johna Deera...kropil louky močůvkou!), ale s tím jsem pomoct nemohl a občas nezbývalo, než posedávat na zápraží domu, pokuřovat a pozorovat ho u toho! (On ten samotný způsob hospodaření tady byl opravdu v pohodě...a po generace neměnný!! Člověk měl tak akorát zvířectva, aby uživil sebe i je, k tomu tak akorát pastvin a luk, o které se tady, u polárního kruhu, bylo třeba dost starat...a díky nim pak měl dost krmení pro zvířenu a tak furt dokola...!! Lidi tu neměli tendenci ty svoje hospodářství neustále zvětšovat, rozšiřovat...ani nebylo moc kam, hamouni nebyli, a tak to jako celek sedělo!!)

U toho poflakování bylo dost času pozorovat Gudrun...co času ona dokázala protelefonovat!! (Rozhodla se asi, že tentokrát trhne svoje rekordy...měla ucho na telefonu snad v pětiminutových intervalech!! (Jen u oběda stihla tři hovory...) Nebyl pro ní problém zaklesnout telefon u ucha a strávit tak třeba hodinku i víc...a do toho vařila, prala, poklízela...a neustále kouřila!! Che!!! Trajdala prostě po baráčku, hlavu skloněnou, do telefonu zaklesnutou...no, za krkem jí pak muselo bolet!) Dokázala si vypracovat opravdu bravurní techniku, s kterou to všechno hravě zvládala...až mě napadlo, že bych jí přihlásil do nějaké islandské obdoby „Sama doma“! Che!! Příspěvek s názvem „technika telefonování při obstarávání domácnosti a dalších činnostech!“...nebo to navrhnout jako ročníkovou práci na mediálních studiích!...tam se píší i větší kraviny!! (Největší pauzičky měla, když si šla dát jednoho ze svých mnoha šlofíčků...a že jich občas během dne bylo! A mě se potom divila, že jsem se chodíval odkulit do peřin již kolem desáté večerní...!!)

 

 

***

 

A souboje s islandštinou pokračovaly...nejvíc mě dostávalo asi to islandské „ha“ znamenající cosi jako „co prosím?“. Prostě tu prděli na nějaké oficiální, normální slůvko, které by neznělo, jako když jeden potřebuje vychrchlat hlen...“Ha!“ totiž znělo víc jako nějaké „hhhhhh“, než jako cokoliv jiného! U děcek mě to ani nepřekvapovalo...každý si přece musíme, když nám ten jazyk ještě z huby neleze tak lehce, něčím pomoci. Ale když my jsme si tak občas na sebe hahovali...jako ve cvokhausu!!! Jeden něco pronesl, druhý se hned nechytil, a tak opáčil: „ha??“ Když se pak nechytl ani další, tak už z toho byl sbor! „Ha?...ha?...ha?...ha?“, až nakonec já „že na vás hafnu?!?“. Ale už i mě to pomalu chytalo!! (Až jsem se bál, že po návratu domů, do Čech, budu za mentála... „co mu to tam udělali??...on nám tu teď pořád hahuje!!!“, že si budou všichni říkat...!) Občas to byly i jediný slůvka, co jsem slyšel ve stájích při práci od Halldóra!! Zkoušel jsem z něj třeba něco tahat, na různý věci se vyptával, jak to či ono udělat se ptal...a on se na mě jen tak podíval a „ha??“ a ani po dalších pokusech jsem z něj víc nedostal!! (Naposled z toho byla solidní čtvrthodinka hahování...když jsem z něj tahal, jak je to tu s tím senem - „sečete, sečete??“, ptal jsem se, „a kdy jako?“. A snad proto, že mám na Vestfjördy špatný přízvuk či co, mi Halldór nerozuměl ani slovo, vůbec se mojí vybrané islandštiny nechytal...a to jsem mu pak už před očima skoro tančil!! Nechytal se dokonce ani po mých eskapádách, když jsem před ním jakoby na traktoru jezdil, trávu sekal, z jedné na další louku přejížděl...zvířena málem padla hlady, než jsme si to jakžtakž vysvětlili. Ale vidět nás pan Chocholoušek?....bílému sáčku bez puků neujdeme!!! „HA?!?...alti i lági!!“)

 

A večer mě dostala další islandská specialita...oni tu taky měli guláš!!! Dodnes jsem si myslel, že kromě nás (a ok,ok...ještě Němců! ...Ale ti to opsali!) to slovo ve slovníku a jídlo na talíři nikdo nezná!! (No, znalec gulášů nejsem...spíš to bude jen moje ignorantská zkratka!! Přece takový maďarský gulášek je lahůdka...)

Ale stejně...teď a tady?!? Přitom...na Island asi za celou jeho historii zrovna moc českých kuchařů nezavítalo... „a pokud zavítalo, tak toho moc nepředalo...a pokud přece jen předalo...“ Ale ne!! Oni přece mají svých specialit dost a dost!!! A když už něco, hlavně v poslední době teda, přejali, tak si to ještě tak po svým ochočili! (Snad jen ty fast-foody...ale ty jsou přece, až na směr odtékající vody v odpadu na záchodech (nutných po konzumaci!!) všude totálně stejné!!) Originalita jejich jídelníčku byla jedinečná...žralok na smradlavo, ovčí hlava vařená komplet...ale gulášek???

Když jsem teda dostal večer na talíři ten výtečný guláš na sladko, snažil jsem se hned hospodářům vysvětlit, že tomuhle by se u nás řeklo „guláš“...teda skoro! S lehkým přivřením očí a trojitým zašilháním...!! A Gudrun jen tak zvedla oči a jala se mi vysvětlovat, že jako dobře, „ale pravý guláš je přece z hovězího!!“...že ale když tomu chci tak říkat! A to už jsem valil bulvy!!! A chvíli jsem z toho měl svalovou mrtvici v obličeji... „oni znají slovo guláš!!!“, opakoval jsem si jakoby pro sebe. (Ještěže jsem neměl zrovna plnou pusu...nakydal bych si to všechno do klína!!) Po chvilce jsem to zkoušel znovu: „vy opravdu víte, co je guláš?!?...co to slovo znamená???“, ale farmáři jakoby odmítali pochopit mojí otázku... „na co se ten kluk jeden zase ptá, mámo?...nalož mu ještě!...ať je klid!!“ Cheche!!! Nakonec z nich vylezlo, že je to tady normální slovo používající se pro jídla s nakrájeným, okořeněným masem a s omáčkou...jediný rozdíl byl, že se jedl nasladko!! (Porcičku připravit...a marmeládou, Rabarbaraslutou zakydat!! A byla to lahoda...ten guláš jeden...islandskej!!!)

 

 

***

 

Při jedné z dalších pobřežních procházek jsem objevil zdroj našich speciálních pidibrambůrek...dole u moře, na úplném konci hospodářových pozemků se krčilo malé políčko. Zdroj brambůrek na celý rok!! (Což opět ukázalo, jaký že jsem to haluzář, jak občas bývají moje soudy zcela mimo mísu!! Nikdy by mě nenapadlo, že se tu bude dát něco pěstovat a v duchu si to pak celé složil nesmyslně...do snového obrazce!) Přitom mě zrovna tohle mohlo plácnout přes očiska mnohem dřív...brambůrky jsme jedli skoro každý den a nikdy jsem žádné obaly od nich neviděl!! („Rychlík jeden...pálí mi to, jak zvlhlý křesadlo!!!“, peskoval se pak...kokos jeden!) Vždyť tyhle prckové by ani skrze ruce nákupčího nějakého toho hyper-super neprošly!! „Moc malý!...dodavatele zastřelit!!“ ...holt severně jsme byli dost a brambory to poznaly, nikam se nehnaly. (K tomu jehněčí jako další zdroj obživy...přece, pokud se vám rodí tolik malých, tolik jehňat každý rok a na obnovu stáda si jich necháváte tak kolem dvacítky, je jasné, že ty počty pak nějak nesedí!!...takže řezničina, mrazákovina a pak po celý rok laskomina!!! Na druhou stranu jsem ani nějak moc nelitoval, že už tu na ty podzimní jatka nebudu...!)

Obrázek se trochu měnil...docházelo mi, že toho vlastně zase tolik hospodáři nenakupují! Kefíry, trochu té zeleniny a pečivo, tousťáky plesnivý... (A hned po tomhle ujištění byla dušička o trochu klidnější, spokojenější...ještě medaili, jak mi to krásně myslí!!!...a do klece se mnou!!! Che!! I když...všechny ty cirkusy, kde se exoti ukazovali, na obdiv davům vystavovali, už vymřely! Chlupatí ksichťáci, Metroví skřítkové a Sloní muži již nejsou v módě...lidi se stali navenek citlivějšími! Jen občas to trochu přebublá z podpalubí...po síře to pak páchne!! „Co prďáci?!...pokrytci všech zemí zbijte mě!!!“)

 

 

***

 

V Bardaströndu se dnes hrálo bingo!! Hospodáři mě k účasti přemlouvali snad celý den...pořád na mě hráli hrozně překvapený, že ho nehraji...a že nechci a chtít nebudu! „Taková blbost!“, vysvětlit jsem se jim snažil...a přitom se sami před pár týdny smáli blázínkům, co pořádali pravidelné bingo-sessions v Patresku!! „Kabátnící převlékaví!“, dobíral jsem si je nakonec.

Nezbylo jim pak, než vyrazit beze mne. Hrálo se v místní škole v Krossu...a nakonec to vyhrál asi tříletý prcek!!! (Jeden hrdý rodič prostě přihlásil svoje škvrně, křížky mu poctivě dělal a ten smrad vyhrál hlavní cenu!! V ní prý bylo i nějaké to pivko! To musel mít Jakoubek (tak se to škvrně jmenovalo) ohromnou radost... A moji hospodáři si ani neškrtli!! A to prý doslova...!)

 

Já se mezitím doma, po delší pauze, vrhnul do čtení těch všemožných materiálů, co jsem si sebou přitáhl...po kouskách se mi již podařilo přelouskat celou jednu anglickou knížku od Jerryho Mandera!! (Při jeho čtení se mi pak vždycky chtělo do okolí křičet: „ale technologie přece nejsou neutrální!!...nemůžou!!!“...dozvídat se určitý věci je někdy fakt k zlosti!!) A u toho študování jsem po očku pozoroval, co se to zase děje venku...po pár dnech krásného počasí, co již předjařím zavánělo, se to opět rozjelo nanovo!! Bouře první třídy!! Kdyby tolik nefučelo, muselo tam už dávno být snad po kotníky sněhu!!! Pomalu se probouzející krajina byla znovu ubetlována zimní pohádkou, ledovým hororem přímo od pana Andersena!! (Nebude náhoda, že to byl Seveřan...to si člověk z paty nevytáhne!!!)

A přitom se nám kvapem blížil devatenáctý duben...velká oslava prvního letního dne na Islandu!! Při každé zmínce o tom svátku jsem si dělal z farmářů srandu, jestli teda, když bude ten první letní den, půjdou na oslavu v kraťasech a sandálech...!! Prý že jasně...vezmou si je do kapsy v péřovce!!!

 

 

***

 

Gudrun si dnes ráno přivstala a hned se pustila do zpracovávání vepřové pečínky, co jsem již dlouho očumoval v mrazáku...vrhla se na to snad už v sedm hodin! Prý aby měla čas si potom oddechnout, chutě vsáknout...ta pečínka!! Když jsem vstával (již zcela ustáleně kolem půl deváté), celý domek byl již tou vůní provoněný!! (Gudrun pečínku, již lehce předuzenou, hodila do obrovského hrnce, zalila Shirazem, černým pivem, nějaké to koření přidala...a už to jelo!) Po pořádném uvaření pak pečínku vyndala, pořádně odležet nechala a potom do pekáče hodila, karamelem zalila a pokračovalo se v troubě! Mezitím se vrhla na další specialitku...brambůrky opečené v karamelu!! (To se nechá na pánvi pěkně zkaramelizovat cukr, hodí se do toho celé brambory a pěkně se pak opečou...lahoda hrozná!!) Do toho začala po domě shánět a postupně vytahovat všemožné sváteční nádobíčko, vybavení jak u nás na Vánoce - vyšívaný ubrus, sváteční nádobí, luxusní příbory, broušené sklenice...!

Když se přiblížil čas oběda, začala to všechno ládovat na stůl... „brúnn kartöfla“ (hnědé brambory tomu tady říkali), pečínku vepřovou (fakt macek!!!...a já byl dokonce určen, abych jí naporcoval!), různé další přílohy (kysané zelí, hrášek, mrkvička...), omáčku (ze zbylého vývaru), víno (pořád ten výborný Shiraz!)...a pak již stačilo jen zakrojit!!!

Podařilo se nám zpracovat asi polovinu pečínky (víc opravdu, ale opravdu nešlo...!!) a jako třešničku to završili zmrzlinou. Připadal jsem si celou dobu jako na nějaké honosné oslavě něčích kulatých narozenin...bylo to celé ohromná švanda!! Celé to nastrojení bylo vlastně jen pro nás tři a to „jenom“ kvůli Velikonocům...na Islandu je to holt jiné!!! (Jiné bylo i to, že hlavním velikonočním dnem tu byla neděle...jakési vyvrcholení! Snad podobně jako je to u nás s 24.prosincem....u nás hlavní den Vánoc, na mnoha jiných místech, v mnoha jiných kulturách sotva začátek!)

 

Velikonoce tu jinak nebyly nic přehnaného, oni Islanďané byli takoví střídmí skoro ve všem...ale zároveň to byla, i podle průběhu, docela velká, důležitá událost v rámci roku! Hospodáře neustále fascinovalo, že v Čechách je opravdu drtivá většina, snad až devadesát pět procent, lidí bezvěrců...ani ne ateistů, prostě barbarsky bezvěrců!! (Ten sociální experiment předešlých čtyřiceti let z nás, v tomto směru, vytvořil trochu novou, odlišnou společnost!! A snad i proto jsme si našli tak rychle, jako náhradu, ke vzdávání svátosti a ke klanění chrámy jiné...)

A dokonce jsem i velikonoční vajíčko dostal....čokoládové, snad třicet centimetrů velké, půl kila vážící!! Aby toho sladkého nebylo málo asi....když byly ty svátky!!

 

Po nezbytném odfrknutí jsme se vystrojili, do gala hodili (tentokrát toho opravdového..che!) a jelo se na návštěvu!! (Hospodáři byli opravdu vystrojeni jako na svatbu...já nic tak vznešeného neměl, tak jsem si aspoň slušnější manšestráky a svetr vzal!) A u sousedů to nebyla jen tak ledajaká oslavička!!! Už při příjezdu jsem koukal, kolik že to aut všude okolo....uvnitř pak snad dvacet lidí, dospěláků a skoro stejně po domě řádících ratolestí! Sedělo se kolem jednoho obrovského stolu, na kterém již bylo naloženo, že se z toho prohýbal...celé kopy různých, doma pečených, dortů, domácí chléb a hromada věcí na obložení, talíře zákusků a jednohubek, kafíčko, nealko...a všichni to tak do sebe průběžně cpali!!!

I my byli přizváni, ať si hned přisedneme, ať jim spaní nevynášíme a taky něco zakousneme! (Já si zpočátku říkal, že po čokovejci a pečínce už do sebe nenarvu vůbec nic...ale obžerství jsem rychle podlehl a během chvíle už do sebe ty nejrůznější pochoutky cpal!!) Jenom, jak se tam všichni znali a jak je islandština ve vícehlasu zcela nesrozumitelná, jsem se v těch rozhovorech hned ztratil a byl tak trochu ponechán napospas, nikdo si mě nějak moc nevšímal...cizinec v cizím domě!! Až jsem si chvíli říkal, že co to tam kruci dělám...trochu jako výstavka, cože to vlastně pro hospodáře pracuje za postavičku! No, nakonec to ale probíhalo docela v klidu...oni Islanďáci (vlastně Vestfjorďáci...což je, podle mě, trochu rozdíl!) jsou moc hodní a ještě víc pohostinní!!! V tom by mohli leckoho učit!! Jen, jak mě tam nikdo pořádně neznal a drtivá většina byli fotříci s maminama, tak holt asi nikdo neměl moc chuť se s tím floutkem dávat do dlouhého rozhovoru...taky proč, že?! Tak jsem se snažil aspoň přitakávat, že dorty mají výborný a že mě to farmaření moc baví a to počasí....a nakonec si asi nejlíp pokecal s pastorem (pánem, co svého „oře“ jen tak, pro nic za nic, neodstrojuje...che!) a jeho ženou! Toho moc zajímalo, jak mi to jde s islandštinou, jak se mi daří, zda mě hospodáři nezlobí...asi už taková profesionální deformace! Bylo skvělé, že starý pán byl normální součástí komunity...žádný záprdek exotický...sutaňácký!! Moc hodný člověk!!!

A i on dorazil jako na veselku...samá kvádra, puky, volánky! A k tomu já, v lehce smradlavém svetru, manšestrových gatích... „že by v tomhle byl zakopaný pes? Proto nejsem moc přibírán do hovorů?“, ptal jsem se sám sebe... „Ale, tak měli napsat předem!!“...že práce trochu, hlavně ať si oblek vezmu, přemítal jsem dál...

Vtipný moment nastal, když se v podstatě všichni chlapi, během snad dvou minut a jakoby bez domluvy, zvedli a přemístili do vedlejší místnosti...a já to nějak nepobral! Jen jsem koukal, že najednou tu sedím z našeho pohlaví sám, všude okolo již jen samý ženský...až mě jedna z nich upozornila, ať si jdu taky vedle pokecat s pantátama, že u stolu je teď místo pro ženské záležitosti!! Připadal jsem si hned v jako nějakém filmu pro pamětníky...ženský v kuchyni u stolu, chlapi, separovaně, po gaučích vedle...jen ty doutníky chyběly!!! (Schválně jsem pak ty chlapíky pozoroval a v duchu si tak přebíral, jaké by to bylo dělat podruha u toho či toho farmáře (těch tam ostatně byla většina...) a vyšlo mi z toho, jaké že to mám štěstí, že jsem u Halldóra a Gudrun!!! Oni teda i ti ostatní vypadali v pohodě...ale každý jsme trochu jiná nátura a u některých bych asi podruhovat opravdu nechtěl! Člověk si pak hromadu věcí uvědomil...)

To samovolný přemístění mi ale nešlo z hlavy...že se to tu takhle dodnes drží! Ještěže tu děcka rodičům i nevykaly... „tatínku, mohl byste mi, prosím, podat ještě kus dortu?“ Che!!! (To už bych asi začal hledat skrytou kameru...)

Sešlost u sousedů se nakonec docela protáhla...a tak zbylo i dost času omrknout jejich domek! I když domek...barák obrovský! Takový ten nový, jako z katalogů...americká papundeklová buňka!! Postavili si ho hned vedle svého starého domu...a i když blbost, ale mně se zamlouval mnohem víc ten starší!! Krásný, originální...a určitě ne na odpis!!!

 

 

***

 

Když jsme se pak, již s tmou, dostali do stájí, zvířata už řvala hlady...určitá, aspoň minimální, pravidelnost byla asi přece jen důležitá! Nazuli jsme tedy, opět po čase, tretry a trhali rekordy! A já u toho jen strašně prděl, krkal a smrděl!! Po tom množství se tělo holt muselo odtlakovat...che!! Taky jsem zjistil (už skoro sám!), že budou další přírůstky...že se dvěma kravkám blíží porod!! (A dokonce, že v květnu pak další čtyři čekáme...prý! Che!...já teda v očekávání již byl!!!)

 

Sváteční čas měla i všechna islandská rádia...v podstatě od začátku Velikonoc, od čtvrtka, jsme byli pod atakem všemožné křesťanské hudby, chorálů, chvalozpěvů a modliteb! Dokonce i s takovým Jesus Christ Superstar to na nás zkoušeli...asi pro omladinu!! (Ani mně to ale nedalo a pár hitovek si s rádiem zanotoval... „hey sana, hou sana, sana sana hey, sana hou, sana superstar...“. Tohle se totiž těm dvěma pánům fakt povedlo!!) A při těch následujících kázáních a modlitbách jsem si na údajně pravé Ježíšovo kázání vzpomněl: „zvedni kámen a najdeš mě tam! Rozřízni dřevo a budu tam!...proto nestav chrámy ze dřeva a kamení!“ Asi už ani tady moc lidí do kostelů nepáchlo a oni k nim to poselství přece museli nějak dostat...a tak to zkoušeli i v rádiu!!...o ryta aby se jinak báli!! (Proč by jinak i zasloužilý církevní hodnostář pan Halík, až s fanatickým zápalem hlásal, že bez církve, bez té instituce nemůže být správného křesťana...bez toho patronátu a dohlížení kléru!! Zoufale fanatický pokřik to spíše připomíná...strach o své bydlo než o duše oveček!! „Vyplňováním formy, bazírováním a přílišným lpěním na ní vyprazdňujeme obsah! Ustavením, dovytvořením nějakého jevu začneme nutně vytvářet prázdné schránky!...forma vítězí nad obsahem...dutost nad plností, strnulost nad vitalitou a mrtvolnost nad životem!“...chtělo by se dodat!)

 

 

***

 

Velikonoční pondělí!! V tom počasí, co stále venku panovalo, to jednomu ani nepřišlo... „jestli by v tomhle počasí, kdyby takový u nás bylo, vůbec nějací koledníci vyšli...“, říkal jsem si při pohledu z okna! To by si spíše, než ty různé velikonoční zpívánky, museli tu od Vlasty Rédla zanotovat... „zafúkané, zafúkané...všecko je úplně zafúkané!“ Cheche!!! (Sice již v sobě nemělo tu naléhavost, tu obrovskou sílu, se kterou ještě nedávno řvalo na hory, doly i lidi...ale takové horizontální sněžení je vtipné vždycky!!! (Občas je až skoro nemožné to správně vystihnout, slovy popsat, z pusy dostat...zbude potom spíše spoušť podobná té venku!! A zůstávají jen pocity...!) Během hodiny, co začalo sněžit, jsme ale měli celou jednu stranu baráčku zasněženou souvislou, snad pět centimetrů silnou vrstvou sněhu...odshora dolů!!! Na zemi toho moc v klidu nezůstávalo...ale co vydrželo, bylo bez milosti obaleno sněhem...zasněženo, zaváto, prosněženo!)

Nám nezbylo, než si z toho dělat srandu... „Lúúúkas! Za deset dní jdeme do kraťasů...bude první letní den!“, vybafla na mě Gudrun při pokuřování v kuchyni. „To je ještě prd!...já beru ručník a jde se na koupačku!!“, nedal jsem se a naopak jí hecoval.

 

„No jo, Island!“...zakončili jsme to svorně a začali se, všichni tři, chystat do stájí. (Chystala se totiž další z operací, která měla postihnout naše mlaďošky...Halldór na to vytáhl obrovskou stříkačku, co připomínala spíše nějaký přístroj či zbraň ze sci-fi filmů! Shora na ní pak nasadil nádobku s tekutinou, vzal jí do ruky, jakoby držel kleště a palcem jen ukazoval, jak to do nich budeme vpravovat...)

Holčinám jsme opět zmenšili výběh, Gudrun byla za vrátnou (hlídala zábranu a propustila striktně jen přeočkované ovce), Halldór si hrál na doktora a já byl zase za toho zlého!! Připravoval jsem holky na proceduru...ovce vybíral, koleny jim hlavu stiskl a držel! A pro změnu tentokrát obráceně...nazad, abych jim já viděl na tělo a hospodář měl místo na vstříknutí injekce, která přišla někam za lopatku. A taky kdyby se nějaká ovečka moc vzpouzela, přílišný pud sebezáchovy projevila, jsem tu injekci nedostal já do zadku!!! To by mi nesvědčilo...byla to totiž vakcína na ředění krve, na podporu srdeční činnosti...pokud jsem to dobře pochopil!! No...i kdyby v tom byl vitamín C, nechtěl bych tím žihadlem dostat!!! (Jenomže jak to vysvětlit i těm mladým??? Že je to pro jejich dobro!? Ty vypadaly spíše, že by raději v kamenolomu makaly...kameny tam rozrážely...hlavou!!! Aspoň mně přišlo, že to tentokrát trénovaly...a poctivě!!! Nakonec se jim podařilo vyrvat...normálně hlavou vymlátit...jedno prkno, co bylo přibité čtyřmi stovkáči!!! A to to byly ještě docela prckové...!)

Očkování ale proběhlo až nečekaně hladce a rychle a nám tak zbyl i čas na opravu té spouště, co tu mlaďošky nadělaly...a přidali jsme k tomu i výměnu těch nejhorších prken v jejich výběhu! (To už nás hospodářová jen tak očumovala, cigárko z ruky nedala...!) Některá prkna si o výměnu říkala již dlouho...mnohokrát pospravovaná, záplatovaná všemi možnými i nemožnými dřívky...spíš na jakýsi outsider art to vypadalo!! Cheche!!! A protože Halldór nedávno dotáhl prkna úplně nová, ještě lesem vonící, nebyl to žádný velký problém! Snad jen, když jsme ty stařešiny vytrhali, museli jsme z pod nich vytahat i všechno seno, které si tam mlaďošky zvládly naházet...a byla toho hromada obrovská!! Mě pak až trochu zaskočila ta hmota pod tím...v tom jejich septiku! Když jsem to všechno tahal ven, tak mě, kromě hrozného smradu, který jsem svou snahou jen pomáhal šířit, docela překvapilo podloží pod tím vším...má iluzivní představa o poměrně pevné konzistenci tvořené bobky byla pryč! Byl to nechutně měkký, pohyblivý materiálek...a žádná ubetlovaná, pěkně pevná záležitost!! (Jak jsem to tak sledoval, přišlo mi to, i díky těm všemožným stupidním filmům, co jeden už stihl vidět, jako klasický předobraz bažiny...lehce se vlnící, všepohlcující!! „Opatrně!!!...co jednou pohltí, už nevydá!!“, opakoval jsem si pro sebe...fantazie pracovala naplno a trochu z toho mrazilo! „A co kdybys taky náhodou uklouzl...jak to může být hluboké??“, šrotovalo to dál, „než se pro tebe natáhnou, bude ti nad hladinou koukat jenom potápějící se ruka!!“ a před očima jsem to úplně viděl...jako v biografu!)

Nakonec byl ale výběh mlaďošek hotov, a tak přišel čas na odpolední svačinku...a pak už hurá na večerní krmeníčko a dojeníčko!! Jen Halldór se mezitím někde zašantročil...bůhví kam zmizel...a tak jsem mu, v jeho nepřítomnosti, pomohl s přípravou kravína. A u toho pozoroval, že jedna z kravek to musí mít s tím porodem za pár...a prdlajs za nějaké dva týdny, co mi farmáři tvrdili! (U toho mi taky došlo, proč že si už nějakou dobu pod sebe pořád hází tolik sena...prostě si tam připravovala pelech pro svoje telátko!! Aby, až se rozhodne vylézt, spadlo do měkoučka, jako do peřinky...a ne natvrdo na mřížoví tvrdý, studivý a zaprděný!!!...fakt chytrý zvířátka, tyhle krávy!! Akorát člověk je kurva a pokaždé jim to seno z pod zadku sebere... „Aby byl pořádek!“, omlouvá to potom. Navíc, kdyby kravky věděly, pamatovaly by si, že jim tele hned po porodu sebereme, a pak už ho pořádně nikdy neuvidí...!! A hospodář si jen ručky zamne, „hodně mlíčka dáváš!...víc penízek bude...díky ti!!“ No jo..holt hospodářská zvířena!)

Halldór pak z toho odkudsi konečně dokvačil a mohlo se začít normálně pracovat...já to měl díky náskoku už skoro hotové, tak jsem spíš jen tak trochu pomáhal, okolo očumoval (už jsem si tam u kravek takhle dlouho nepobyl...snad od návratu hospodářů!). A při tom zevlování jsem pozoroval tu naší nulanulajedničku...a došel k závěru, že má sice cecky poničený, ale že mnohem víc je to herečka!! (Párkrát jsem ji totiž přistihl, že se kolem sebe ohání čistě jen kvůli prospěchu...žádné bolesti k nevydržení od odsávačky!! Sledovala Halldóra, jestli se náhodou neblíží s novou dávkou granulí...a když jí přišlo, že se neblíží už nějak moc dlouho, začala sebou prostě šít, po mašině se ohánět a po chvilce toho zase nechala a sledovala, jestli se teda už opravdu neblíží! A opakovala to, mrskání stupňovala, dokud si ty granule nevymohla!! Normální herecký výstup!!! Je sice jasný, že jí to bolí...mít odsávačku nasazenou na poraněných ceckách...ale tohle bylo jasný herectví!! Koza jedna mlsná...! „Jsem ti na to přišel, viď?!...kampak na starýho farmáře! Che!!!“, huboval jsem jí potom naoko...)

Ale její sousedka, bohužel, dnes žádnou etudu nehrála!!! Od začátku, od chvíle co jsem do kravína přišel, sebou šila, celá na trní byla. A když jí pak Halldór dojil, šel jsem zrovna kolem a najednou koukám, věřit tomu nechci...z jednoho cecku jí namísto mléka tekla krev!! Kruci, nějakým způsobem si musela během dne ten cecek poranit...o svou pemprsku asi!! (Taková síťka, co jsme do ní některým kravkám vemena během dne schovávali..aby se jim tolik nezasraly! A holky v tom vypadaly fakt šik...hrozně stupidně šik!!) Proto teda celou dobu asi vyváděla, tak moc nesvá byla...a my si toho pořádně nevšimli! „Ale co“, kývli jsme na sebe s hospodářem...kravka se z toho vzpamatuje za pár dní a pár zákazníků si holt dá mlíčko s příchutí! (Část krve již totiž skončila v Dánský svini...se vstřebá!)

 

„Furt se něco děje!“...přikyvoval jsem s přicházející tmou. Počasí se totiž až zázračně s večerem uklidnilo...jak bouře přišla, tak i odešla...a za jednou západní horou („To je hora místních Trollů!!“, prozradila mi u toho Gudrun...) se rozhořelo slunce!!! Celá západní obloha zčervenala, postupně pak znachověla, až se zapadnuvším sluncem přešla celá scenérie do tmy...jak si pak jednoho nemá Island získat, plnou silou podmanit!! „Vše zapomenuto Paní Zimo!!...tohle opravdu zahřálo!“

 

 

***

 

Ach, ta technika!!! Strávili jsme přes půl dne snahou připojit můj počítač na internet, na ten jejich předpotopní modem... Jejich elektronický stařeček to i přes opravy vzdal a v té době již odpočíval kdesi na skládce! Halldór potřeboval něco zaplatit, a tak to chtěl zkusit přes moji mašinku...měla to být prácička na pět minut!! Vlastně jen zapojit kabel, hodit do počítače telefonní číslo, jméno a heslo...a mělo být hotovo!....a nebylo!!! Po prvních asi deseti minutách, kdy se ta potvora odmítala vůbec přihlásit a kdy mě Gudrun přesvědčovala, že to přece musí vydávat takové ty volací zvuky „ttttsss....hhhhh....schrrrrssstttt“, ukazovala názorně, jsme zjistili, že to já jsem tu trotl!! (Předtím jsem si odmítal připustit, že mi bude radit hospodářová...přece! „Něco vim, ne?!!“, machroval jsem...) On totiž kabel, který byl na jedné straně zapojený do zdířky v počítači, se na straně druhé válel v klidu pod stolem...nebyl vůbec zapojený!!! Poplácal jsem se tedy po čele, trochu si zanadával a kabel zapojil...a již trochu míň sebejistě prohlásil, že teď už to musí být v pohodě!...no, zase nebylo!! Počítač se sice začal přihlašovat, ale pořádně připojit nás odmítal... „chybné jméno či heslo“ nám jen umanutě hlásil. Začala tedy zdlouhavá a složitá dohadovačka, jak to je s těmi jejich údaji...jestli jsou opravdu správné, protože dnešní technika na lidský rozměr zvysoka kašle, všechno chce přesně, striktně dle parametrů! („Píše se to vaše přihlašovací jméno s malým písmenkem na začátku? A opravdu jsou na konci ty dvě L??“, zkoušel z nich tahat svou dokonalou islandštinou.) Když jsme se navzájem snad hodinu přesvědčovali, že všechno je napsané opravdu správně a jinak to být nemá a já to pak stokrát zkusil a furt to nefungovalo, došlo na telefonát Jónovi, synátorovi, který byl nějaký specialista či co v jedné telefonní společnosti v Reykjavíku! (A prý že dělá hlavně s počítači... „machr to je!!“, přesvědčovali mě oba.) Jenomže, jak to vyřešit přes telefon...!! Navíc si telefon zpočátku vzala hospodářová a jak byla ukecaná, dala se s ním místo řešení našeho problému do hovoru o pytlovinách (jaký že mají počasí...a jak bylo na lyžích o svátcích...a co nového doma...) a mě ho k uchu dala až po dlouhé, předlouhé době. Zkusil jsem mu pak vysvětlit, co že to máme za problém, že jsem snad už všechno zkusil a že údaje máme snad (jak mě domácí neustále přesvědčovali!) správné...a jestli ho nenapadá ještě něco jiného! Trpělivě si mě vyslechl a oznámil mi to, co jsem předpokládal...že na tu vzdálenost toho moc nezmůže! Ať mu jen dám maminu, že jí to taky řekne...ta pak jen smutně pokývala hlavou a zavěsila.

Po několika dalších marných pokusech jsme to vzdali...s konstatováním, že Trollové a telefonní linky nám nejspíš nejsou nakloněni a že snad později. A šli jsme se posilnit rybími karbanátky...!

 

Po jídle mi to ale nedalo a šel jsem zkoušet dál...prubnout nějaké další nesmysly!! Napadlo mě, jestli není pes zakopaný v konfiguraci...a jako kokot se potom sral se všemi těmi věcmi, kterým jsem navíc skoro nerozuměl (kontrolování a případná změna přihlašovacích tónů, čekání na oznamovací tón, jak a kam se přihlásit...), drtivá většina byla úplně zbytečná...jen ztráta času a mojí trpělivosti!!! Na úplný závěr...naděje přece umírá poslední...jsem, už jen tak rezignovaně, zkoušel porůznu pozměňovat velikost písmen u přihlašovacích údajů....a najednou „přihlášeno“!!!....zázračnou rychlostí čtyřiceti kilo za sekundu!! (Zkusil jsem totiž změnit to, co bylo od počátku pro hospodáře naprosto správné, o čem byli stoprocentně přesvědčeni, že v tom to nebude...změnil jsem písmenka v heslu z velkých na malá!! Taková neskutečná kravina!!! Tak jsem si (pěkně česky...od podlahy!) zaklel, poklepal na čelo (internacionálně...) a šel vysvětlit hospodářům, v čem bylo to psisko zakopaný...)

Nakonec jsem už jen vítězoslavně předal Halldórovi počítač, „to jsem koumák, co?!...tady prosím, jeden přihlášený komp k použití!!“...kretén jeden...já!!! (Některý věci už takhle nesmyslný asi být musí...)

 

A s blížícím se prvním jarním dnem na Islandu z nás mělo srandu i počásko...ráno pohodička, slunce, klídek...ale s polednem bum ho! Rázné utnutí naší (hlavně teda mojí...!) naděje a příchod již skoro standardní bouře...během chvíle nás bičovala další neskutečná vánice, chumelenice jak z Ladových obrázků!! K večeru další změna...počasí se trochu umoudřilo, ale přikvačila si to paní Mlha! (A člověk jen kouká, jestli se v převracení kalendáře neseknul o jednu stránku... No, spíš jsem se asi seknul v hlavě o pár rovnoběžek!...o víc!! (Jenomže...jak na to?!? Jeden je už tak nějak nedůvěřivý, všem těm přírodopisným dokumentům nevěří...říká si, že oni, aby to udělali zajímavější, to všechno hrozně přehánějí!! Vidí nějaké ty obrázky, k tomu uspávací komentář, a dozvídá se, že „tady a tady jsou podmínky k životu opravdu ostré...a tady je to úplně jiné, ale zase úžasně zajímavé...a tam přichází jaro až hrozně pozdě, třeba až v květnu, léto pak trvá pár dní...“ a člověku pak v hlavě běží spíš: „zase nějaké ty vaše chujoviny!!...na vařenou nudli...utáhnout mě!! Cha!!!“...a ono jako jo!!!)

 

 

***

 

Blížily se volby...a tak se na Islandu začalo ohromně diskutovat! Odevšad neustále zněly něčí názory, všichni argumentovali jako o život!! A mě z toho všeho přišlo, i když jsem jim teda pořádně nerozuměl, že to bylo celé takové míň štvavé, míň vulgarit a buranských výpadů a naopak víc o tom důležitém, věcně a pomocí argumentů!! Sice i tady byla cítit jistá deziluze ze současného stavu...nastavení politiky, jejího fungování a obecně funkčnosti...ale stále na hony daleko české kocourkovské kotlince!!!

 

I moji hospodáři to v posledních dnech dost sledovali, všemožné diskuze v bedně či rádiu si zapínali...a že jich bylo!!! (Volby sice měly být již za měsíc, ale pouť to kupodivu nepřipomínalo...grogy se nerozdávaly, tresky nepekly! „A kdo je pak těch pověstných sto let za opicema...?!“, ptal jsem se já!)

 

 

***

 

Tak už došlo i na zbytek stáda! Na pomoc k nám dorazili i dva chlapíci z farmy kousek odtud (i na velikonoční oslavě byli) a šlo se na očkování zbytku ovcí, pučmelounek v očekávání...zatím to měly za sebou jen mlaďošky! (Ta vzájemná pomoc tady byla parádní záležitost...pořád tu, ještě úplně přirozeně, fungovala sousedská výpomoc (někdy tak divně vznešeně popisovaná jako mutualismus, vzájemnost!). Vědom si toho, že když já...zcela nezištně....pomůžu, tak v případě potřeby bude i mě pomoženo!!! A ta potřeba u farmaření přicházela dost pravidelně, se sezónní rutinou...)

Když jsme vlezli do stájí, zarazila nás nejdřív jedna nepatřičnost...John Deer zaparkovaný uprostřed stodoly, na místě pro seno!! Nahrnuli jsme k němu a omrkávali, co že to tam ten chlapák železnej dělá...a nestačili se divit! Místo předního skla jen prázdná díra...vymlácené nic! „Copak jsi to vyváděl, Halldóre??“, vrhli jsme pohledy na hospodáře...ale on se začal vykrucovat, barvu nechtěl přiznat. Jen tak neobratně popisoval, že se před ním, zničehonic, zabouchly vrata do stodoly, do skla vrazily a to se vysypalo... „asi vichr z hor, viď?!“, cheche!!! Nechtěli jsme se v tom pak už dál šťourat a vydali se připravit zvířenu...jen ježděníčko bude teď o poznání nepříjemnější, trochu foukat nám tam bude!! (Hospodář z toho teď měl takový poloviční kabriotraktor...aspoň se mu potit skla nebudou!!)

U operací jsem byl tentokrát spíš jen takový přidavač...držel jsem zábranu a bránil ovcím, aby nezdrhaly na druhou stranu ještě před přeočkováním a nemíchaly se tak. Chlapi na to měli výborný postup...(žádný másla, pokud o zvířata šlo! Přece...živobytí již jejich prapředků!!). Se zábranou se postoupilo až co nejblíž k ovcím, dva z nás stáli před ní (jeden byl za doktora, druhý za přidržovače), dva stáli za ní (on by teda stačil i jeden!...takhle to ale bylo stopro jištěný! Větší, opakované dávky by holkám asi moc dobře nedělaly...!) a postupně se brala jedna za druhou, přeočkovala se a na druhou stranu, za zábranu, poslala. Nahustit ovce pořádně k sobě se ukázalo jako asi nejdůležitější...neměly pak kam moc pobíhat, manévry provádět a všechno mnohem rychleji odsýpalo!! (Holky se tam v lehké panice nahňácaly, že by snad ani penízek, ani halířek nepropadl!!!)

Mně dělal parťáka jeden z těch chlapíků, co nám přijeli pomoct (byli to bráchové z jedné farmy, jak jsem během té doby zjistil.)...uměl docela dobře anglicky, a tak jsem z něj tahal nějaká ta další ovčácká a chovatelská moudra. Aspoň to teda zkoušel...! (A u toho jsem zjistil, že si hlavička... zmatenina jedna...občas domýšlí docela kraviny!!! Ani detaily o té vodičce, co jsme jim za lopatku cpali, jsem se moc nedozvěděl... „good for their blood!“ byl přece jen trochu širší pojem!) Ale zjistil jsem, že za deset dní bude následovat další várka očkování...první je prý pro ovce, druhá pro jehňata, co čekaly!!

Taky jsem byl definitivně ujištěn, že zanedlouho nás čeká opravdový mazec...až prý začnou ovečky rodit, budeme pak všichni farmáři tady potřebovat hodně, ale hóóódně sirek!!...do očí!!! Prý se nedá riskovat, že budou s porodem problémy, a tak se musí neustále udržovat pohotovost... Navíc prý rodí v jakýchsi turnusech!! (Porodí jich pět, deset....a pak třeba týden nic! Ani jehně se nehne...!!! Jenomže jeden pořádně neví, délku toho turnusu odhadnout nejde...takže prý sirky!!! Che!!!) A ovce pomoct potřebují docela často, ujišťoval mě dál...často bývají otočená, s nožkou ohnutou! Někdy se dokonce jaksi vzpříčí...a pak farmáři nezbývá nic jiného, než ovci zastřelit a potom co nejrychleji z ní to jehně dostat...břicho jí rozříznout a vyndat ho, protože nový život má přednost!! „Mazec!!!...hroznej!“, přikyvoval jsem strnule... (Mě dostal už s popisem, co všechno musí farmář dělat při náznacích, že něco není v pořádku...do ovce šáhnout, jehně pootočit...pokud jde prdelí napřed, tak ho otočit a pak dovytáhnout! (Ovčí maminy si prý totiž, když je jehně obráceně, myslí, že už je venku a přestanou tlačit...a přitom v ní mají často ještě celou hlavičku! A v ten moment tam farmář prostě musí být a dostat ho ven!!)... „Tady budou lítat celé krabičky sirek!!“ docházelo mi při tom! Navíc vznikne často problém s těmi nejmladšími...s mlaďoškami! Ty ucha jsou prý často po porodu tak mimo, že když jim člověk dá k čumáku jejich potomka...očuchat, omrknout, olízat...tak jen odpudivě otočí hlavu - „fuj!!...co to jako je?!!“ a co nejdál se od něj snaží dostat! Napoprvé bude asi porod, ten rozmnožovací rituálek, dost mazec pro všechny...!!!)

„Nakonec je to ale nádhera!!!“, zakončil to optimisticky kolega... „desítky a desítky chlupatých klubíček kolem tebe pobíhá, první zabečení si zkouší!“. (Což se samozřejmě dost lišilo...s našimi asi stopadesáti ovcemi jsme mohli očekávat něco kolem dvou stovek nových živůtků. Chlapíci měli stádo s více než šestisty ovcemi, a tak čekali kolem osmi stovek nových krků!)

O pravdivosti toho, že malá jehňátka jsou celá k sežrání (ale fuj!...ne k tomu fyzickému!!), jsem se měl přesvědčit již zanedlouho...jen o chvíli později!!

Zatím nám očkování odsýpalo jako na drátku a zanedlouho už jsme měli všechny ty chlupatice hotové (srst jim mezitím již docela dorostla...již se nám zase vrátily pozemšťanky!! „Adieu alienky!“). Prostě to, co by jeden dělal sto let a ještě by mu z toho jeblo, byla ve víc lidech pohoda!!! (Navíc se jeden i hromadu novinek dozví, o všech těch farmářských záležitostech pokecá...a všechno uteče jako houbový večírek!! Cheche!!!)

 

Jen co jsme skončili, naskákali jsme do aut a jelo se na farmu k chlapíkům...na to jejich stádečko! „Šestset ovcí je už docela mazec, co??“, povídal jsem cestou Halldórovi, který se jen poťouchle usmál a dál se řítil silnicí ve staré Fordce. (Na cestu jsme nabrali ještě Jóna, klučinu...cestou mě učil islandsky a průběžně se krmil buchtou! Prý mu pořád dost dobře nerozumím, a to že se musí změnit... „když ty ale tak žvatláš...sladký z pusy nevyndáš!“, bránil jsem se! Ale postupně jsem zjišťoval, že to bude fakt správňák, pohodový a hodný klučina, tak to celé byla docela sranda!!)

Ovčín chlapisek byl stlučený snad ještě víc nadivoko...po kutilsku...než ten náš! (A to prý takhle vypadá již přes dvacet let...vlastně co ho postavili! A ovcí v něm bylo opravdu o mnohem víc než u nás...číslu šestset nebyl žádný problém uvěřit!!)

Procedura se pak opakovala...jen trvala o trochu déle! U jednoho z výběhů na mě pak čekala dvě malá chlupatá překvapení...čerstvě narozená jehňata!! (Jejich mamina si to odbyla nějak dřív a tak už byla na světě nyní!!) Hrozní skrčkové to byli...celí chlupatí (takovou parádní trvalou na sobě...běloučkou jak po litru peroxidu!), cupitali tam kolem svojí mámy a dokonce se mně ani nebáli! V klidu si ke mě přišli, očuchali mě, ruku olízli...a hned zase zpátky k mamině!! A ještě jednu zajímavou rodinku tam měli...opozdilé navrátilce z hor!! Vrátili se prý až někdy v prosinci, trochu to přepískli...a když se vraceli, zřítili se během vánice z nějaké skály... Mamina, ovce, měla po pádu roztržené břicho (díky tomu ale nebyla stříhaná a vypadala teď úžasně!!! Celá černá, se srstí až na zem. Ta se jí už dokonce kroutila do takových dredů...moc jí to slušelo!!!) a jehňata si při těch veletočích polámaly nohy (jedno už prý asi nikdy pořádně chodit nebude...došlápnout na jednu nožku nemohlo pořád!). Domů ale nakonec nějak došly...instinkt u nich musí být fakt silný!

Celou dobu se taky po ovčíně ochomítala dvě psiska...praví pastevecký psi!! Neustále pozorně sledovali, co to s ovcemi vyvádíme, instinktivně je kontrolovali. (To naše Pertla byla spíš na to aportováníčko...hračička!! Vypadalo to, že pořádný pastevecký psisko už z ní nebude...nějak to holt v sobě neměla! A to i přes to, že jinak byla ta nejchytřejší...!!! Che!!)

 

Když jsme všechno potřebný zvládli, museli jsme jít ještě omrknout jejich nový ovčín, co si stavěli...na ten starý se už asi nemohli koukat! Byl prozatím ve výstavbě, ale mělo z něj být něco hrozně funkčního, moderního...! („Ten pokrok...kde se to zastaví!!“, běželo mi u toho obhlížení hlavou...jen jsem tam nikde neviděl tu šéfovskou kabinku, prosklenou!...asi ještě nepřivezli!!) Byla to obrovská budova, kam se v budoucnu měly vejít všechny ty jejich ovečky...úplně mechanizované to tam prý bude! Seno již nebude třeba kolečkem rozvážet, ale dopraví se samo po jakýchsi kladkách...do každého výběhu pak část rozdělí, ovcím to na tři dny vydrží! Už tam dokonce měli i první obyvatele – berany! (I s těmi to již měli promyšlené...jeden beran na jeden výběh ovcí! Aby se geny nemíchaly a bylo vidět, jak jim to šlechtění jde...který je největší kabrňák, nejusilovnější rozsévač kvality!!) A berani to byli opravdu výběroví...docela mackové! I podle toho, co si sebou nosili...gule jak sviň!!! (Toho si nevšimnout nešlo...!) A dva z nich úplné chlouby...obrovští, strakatí a s neskutečně masivníma, zakroucenýma rohama! (Snad třikrát zatočený, z hlavy jim trčící...až mi přišlo, že jim to musí ve výhledu bránit! Kroutily se jim po stranách hlavy, jen vzezřením jakoby hrozily...nebezpečně pak vypadali, beránci jedni!! ) A chlapáci se nás taky vůbec nebáli...namísto klasické ovčí zdrhačky si mě sebevědomě omrkávali, očuchávali, ruce olízli...hustí byli!!! A i když drsní, tak moc krásní!!!

 

Na závěr nešlo odmítnout svačinku, a tak se hned vyrazilo k chlapům domů, něco zakousnout! Seděla nás pak u stolu celá spousta...staří rodiče, tři bratři, sestra a jejich rodiny. Taky dům k tomu měli přizpůsobený...rozlehlý byl, samé zákoutí, kuchyň jak náš baráček, prádelna pro celou armádu! Che!! Posedávali jsme kolem jejich masivního stolu, všechny ty různé laskominy do sebe cpali (jednomu u té práce vyhládne..!! A navíc, takové lahůdky ani odmítnout nešlo...palačinky jako víno, jehněčí paštika, domácí sýry, kakaová buchta! Plus nezbytné kafe, v termosce ukryté...tu tady používal každý! Udělalo se kafe, přelilo do termosky a postupně upíjelo...výborný systémek!!) a celou dobu kolem nás povlávaly jejich děcka...další islandská klasika, výchova tady na severu byla dóst volná!!

Já se opět již po chvilce v rozhovorech ztratil...jen se starým pánem, vážným přímým chlapíkem (už hodně přes šedesát!) si trochu povídal. Hrozně dlouho mi tiskl ruku, u toho říkal, jak že se jmenuje (což jsem okamžitě zapomněl...hlava jedna děravá!), jaké že je moje jméno se ptal, odkud to vlastně jsem a že moc a moc děkuje za pomoc...a ať se už přece do toho jídla taky pustím! (Ale když mi furt držel tu ruku...?)

Když jsme dojídali a již jen tak uždibovali, zazvonil telefon a v něm Gudrun...kde jako jsme a že je to už hrozně dlouho, co tam jsme a jestli jako přijedeme! Holt si nás ta ženská šéfovala...ne že ne!! Tak jsme rychle dojedli, čapli Jóna, kterému se vůbec nechtělo (čučel totiž s dalšíma děckama na nějaké nesmysly v bedně...animáky či co!) a zkoušel na nás nejrůznější přemlouvačky...že s námi nejede, že ho odveze později někdo jiný...ať prý jedeme sami!! S Halldórem jsme na sebe jenom koukli a normálně ho popadli, do zimního oblečku, co v něm přijel, nacpali a jelo se...jaký pak sakypaky!!

 

 

***

 

Chechtáky vládnou světu...už i na Islandu! Zničehonic jsem s hospodářema zabředl do hovoru o penězích, ekonomice...a drahotě! Začalo to rozhovorem o novém bytě, co si jeden z jejích synáčků pořídil...prý jen takový malinký byteček, pokojíky jako klícky, ani v centru není a stejně ho stál moc a moc peněz!! Že vůbec celý Island je teď prý tak drahý, že i na ně už to začíná být moc...!! Když jsem se jim pak snažil vysvětlit, že zdejší ceny jsou v porovnání s našimi až směšné, jak jsou vysoko, docela tomu i věřili. (A zase to bylo spíš takové dohadování, zrychlená gestikulace... „co úroky...vysoké, vysoké??“, ale ať si to jeden zkusí, zahrát, zagestikulovat slova jako ekonomie nebo úrok...nohy to nemá, ušima to nestříhá, vidět to není...dostávalo mě to do občas do až absurdních pozic, divadelních ekvilibristik!)

Nebylo to jednoduché i z toho důvodu, že na Islandu si překládají opravdu všechno...i věci, slova, která jsou na kontinentě, v Evropě všude stejná či podobná – jako ekonomie či banka – tady neměly šanci! Tady to bylo „sparsemi“ a „efnahagur“.

 

Pak jsme se dostali k inflaci a k tomu, že na Islandu je již dlouhou dobu dost vysoká...kolem sedmi procent prý! Hospodáři taky samozřejmě vyzvídali, jak je to u nás...to jsem bohužel nějak moc netušil a tak spíš jen od boku cifry házel, trochu si vymýšlel! Ale úplná odborná ekonomická diskuze to jinak byla...!!

A k mému překvapení jsme skončili u našeho slavně neslavného radaru!! Ona to asi fakt bude docela důležitá záležitost, a to nejen pro nás, pro Českou republiku... Dost se to řešilo i na Islandu!! Hospodáři to na mě rozjeli...že je jasné, že to sere Rusy a že to povede jen k novému zbrojení! Dotáhli to až ke kritice Američanů, jejich nesmyslné imperiální politiky...neskutečně stupidním zahráváním si s ohněm!! Domácí totiž byli pacifisti!!! (Ale to podle mě musí být každý normálně, nezaujatě uvažující člověk...argumenty s preventivním, obranným zbrojením jsou nesmysly!!! (VÁLKA JE MÍR!!!) Prostě jen zástěrka na proplacení toho obrovského zbrojního materiálu, co se už teď všude povaluje! A tak proč nedat známým trošku, teda trošku víc, vydělat...?!? Čí chleba jíš, toho píseň zpívej!! „Ale dost už hudrování...“)

 

 

***

 

Jedna kravka se nám roznemohla...už pár dní pořádně nežrala (teď už jako vůbec!!), asi dva dny se už ani nepostavila a bohužel to s ní nevypadalo vůbec dobře!!! Zkoušeli jsme jí ráno postavit, na nohy zvednout...uvázali kolem ní lana a zkoušeli zvedat. No, Rambové nejsme, takže to byla práce marná!! (Zvedat krávu, co váží přes půl tuny taky není jen tak...a my jsme jen človíčkové slabí, lana v té snaze zase tak moc nepomůžou (to by jsme nad ní museli postavit celý kladkostroj...) a kravce se pomáhat vůbec nechtělo. Jen u té naší snahy zintenzivněla svoje žalozpěvy...od té doby, co to s ní jde z kopce, každou chvíli troubí na celý kravín...tak prapodivně skuhrá! Já jen doufal, že to nejsou nějaké kravské pohřební písně!!! Nerad bych jí za pár dní pomáhal odvážet k moři...)

Kdyby to bylo na mně, už dávno jsem zavolal nějakého zvěrolékaře...ať jí prohlédne, něco zjistit o jejím stavu se pokusí! Ale farmáři tady ve Vestfjördech byli holt zvyklí si všechno řešit sami...asi starý, zakořeněný instinkt, že člověk se tu musí se vším vypořádat sám!! (Chvíli jsem špekuloval, jestli oni tady vůbec nějací zvěrolékaři jsou...v oblasti takovýchhle samorostů to musí tvrdší chlebíček!!)

Pravdou ale zůstávalo, že něco jsme udělat museli...a to v nejbližší době!!!

 

A hned odpoledne se Halldór rozhodl, že něco už zkusit musí...že se tomu jejímu nechutenství už musí podívat na zoubek!! Nabral do jehly pořádnou dávku jakéhosi penicilínu...a prý že je to na zvýšení teploty a následné zrychlení koloběhů v těle! (Ze standardních osmatřiceti se měla teplota zvýšit na nějakých čtyřicet...holka se při aplikaci ani nepohnula, vypadala tam spíš jako hromádka neštěstí...no, půltunová hromada neštěstí!!)

A jelikož dál nežrala, došlo i na umělou výživu...hospodář vytáhl odněkud obrovskou tubu (jako nějaká pistole na zapěnování průduchů, upevňování oken vypadala) a šlo se krmit! Já se měl pokusit jí držet hlavu...což se ukázalo jako boj s větrnými mlýny!! Ona totiž i zesláblá kráva má sílu, jak parní válec... A tak jsem jí pak spíš přemlouval, aby to chvilku, chvilinku vydržela!! Halldór se mezitím postavil před naší lazarku, čapnul jí za hubu, narval jí tu tubu až do krku...a začal do ní tu výživu pumpovat! (Výživa zní možná až trochu nadneseně...byla to taková prazvláštní hmota, smrděla trochu jako bujón (ta kostička plná chemie používaná v kuchyni...) a konzistencí připomínala opravdu spíš materiál na záplatování děr na stavbách!!) Házela tam s náma jak na rodeu (ti chlapi, co rodeo dělají musí být fakt magoři!!), vůbec se jí to nelíbilo! Nakonec se ale podařilo, většinu z tuby jsme do kravky dostaly...zbytek utřeli ze sebe!! (Prskala to chuděra na všechny strany...i na mě část přistála! Asi abych věděl, co za hnus to je...!! A tvářila se u toho jako děcka po přinucení polknout lžičku medicínky... „mami nééé!!!...je to hnusný!!!“ Che!! Nezbylo než doufat, že jí to pomůže...!! Když jsem se na to později ptal hospodáře, jen se na mě podíval jako na blba a prohlásil, že neví...že do ní přece nevidí!!)

 

 

***

 

Ukázalo se, že tady na Islandu jsou lidi fakt docela rychlíci!! Netrvalo to ani tři dny a už jsme měli na Johnu Deerovi nové sklo! Ráno přišlo do Brjanslækuru, Halldór ho jen vyzvedl a před obědem jsme ho již montovali, kam patřilo!! (Ty nové traktory jsou už opravdu vymakané...výměna byla až překvapivě jednoduchá...vlastně jen připravit místo usazení, pár šroubů zašroubovat, trochu poštelovat...a hotovo!!) A hospodář mohl zase v teploučku brázdit okolí!!!

 

Že tu nejsou rychlíci jenom fachmani, mi pak následně ukázala i Gudrun...byl jsem svědkem výměny povlečení rychlostí mechaniků formule jedna!! Než jsem to vůbec stačil pořádně zaregistrovat, už to měla fařmářová hotové...

Stejným způsobem...rychlostí blesku...pak rozhodla i o tom, že potřebuji v pokoji trochu vyvětrat! A hned začala lomcovat mým miniokénkem. U toho už jsem ale musel asistovat...nešlo to silou, ani silou větší!! Nakonec jsem ho musel spíš vykopnout...!!! (Okénko to bylo sice pidi, hrozně malinké, na dvě ubohé záklopky zavřené, v rohu okenního rámu se krčící...trochu již zpuchřelé, pořádně tam nepadnoucí (profukovalo skrz něj, až se záclonky roztancovávaly)...ale otevřít ho žádná sranda nebyla!! Taky se o to asi nikdo moc často nepokoušel...) Jen už asi po čtvrt hodině byla v pokoji taková sibérie a navíc na obzoru mračna dešťová, že jsem, kokot jeden, musel vyběhnout ven a okýnko zpátky zakopnout...do rámu ho zase zamlátit!!

 

A rychlí tu nebyli jen lidi...ale i počasí!! Mráčky na obzoru se během chvíle změnili v další (kolikátý již?!?) orkán...vichřici s deštěm, že v Evropě by v tom počasí byla během chvíle polovina domů bez střechy a zpola zatopená!!! ...A lidi tak vyfoukaní a vymrzlí, že by jim nezbylo, než od rána do večera vysedávat v hospodách!! (I když by asi museli chodit jen do těch po větru... „ááááá, dneska fouká od západu!...tak se sfouknem Ke Kaštanu!“. Pohybovat se v tom povětří bez vypilovaných rychlobruslařských triků bylo nemožné...a jak v tom žít už vám vůbec nikdo nevysvětlil!! Exotika na palici...!! Pravdou ale je, že ani Islanďani si v takovémhle počasí zrovna nelibovali...jeden z bratří, co tu byl onehdá pomáhat, to shrnul: „we hate the weather here!“...prostě jim nezbývá než si to pořádně nepřipouštět, brát to jako holou nutnost!)

 

A protože byl vůbec nějaký smůlovatý den, nevyhnulo se to ani nám...Halldór si dost solidně pohmoždil palec, až byl pak třikrát takový a zhola nepoužitelný...Gudrun se v tom počasí málem zaseklo hrabadlo na seno do hlavy, když se na náš šla odpoledne podívat (měla pak na čele pěkný škrábanec). Jen já z toho skoro vyváznul...odnesl jsem to jen pořádnou sračkou...

 

 

***

 

A je nás zase o jeden živůtek více...v noci se nám narodilo další tele!! Zrzka to opravdu nevydržela do řádného termínu a na svět ho přivedla už nad ránem. Když jsem pak dorazil do stájí, už bylo uvázané v rohu...ještě moc netušilo, co se s ním děje, celé vyděšené, rozklepané, bez maminy trochu ztracené! (Tohle nepochopím, s tím se neztotožním asi nikdy...sebrat právě narozené tele od maminy, nenechat ho s ní ani hodinu...očuchat se, olízat, trochu po jejím boku otrkat. Stejně se mléko z novopečené maminy k ostatnímu přidávat nedá...byla to opravdu taková mateří kašička, „zlaté mléko“, jak mu tu říkali.) Snažil jsem se mu ten začátek aspoň trochu ulehčit...celého prodrbal, senem do sucha vytřel, podestýlku mu připravil! A posléze i poprvé nakrmil...zase tou petflaškou prašivou! (Jak by přitom bylo jednodušší, kdyby se tele nechalo u kravky...mléko bylo stejně její a my bychom to do něj potom nemuseli cpát pod tlakem z igelitové flašky! Nemohl jsem si pomoct...přišlo mi to jako úplně zbytečné násilí...na teleti i na kravce!!! A že by si na sebe nějak moc zvykly??...no bóže!!)

 

A protože Halldórův palec vypadal dnes ještě hůř než včera (a podle jeho reakcí asi i tak bolel!), bylo rozhodnuto...teda Gudrun rozhodla...že se odpoledne jede do Patresku do nemocnice!! Na vyšetření. A že já mám jet s ním...že mu do palce budou určitě píchat nějaké injekce a on se pak bude celý motat, řídit nebude moct...a já že ho mám svojí přítomností zachránit! Che!! A že teda zpátky budu řídit já...

Skočili jsme do auta a jelo se! V nemocnici jsem pak koukal, co se to děje...byli jsme tam snad jediní!! Vymeteno, prázdno...!!! (Ale jinak vypadala docela normálně...standardně. Jen mě trochu dostalo, že u vchodu byla taková jakoby botárna...člověk se musel zout a uvnitř pak chodit naboso! A o dveře dál jsme odložili i kabáty...do skříně na chodbě! Na Islandu se nekrade!!) Za pět minut se Halldóra ujmul doktor a někam si ho odvedl...mně nezbylo, než si vzít jeden z časopisů, co tam ležely na stole a přepnout do čekacího režimu. Ne však nadlouho...za čtvrt hodiny byl hospodář zpátky a že z operací nic nebude, že to nic tak hrozného není...jen že musíme počkat na výsledky rentgenu a penicilin vyzvednout (s tím to na Islandu docela přeháněli...předepisovali ho na každou blbost!!). A pak zpátky domů...moje pomocná brzdoplynka se nekonala! Tak jsem se alespoň kochal...sněhu v sedle již ubývalo a krajina tak začala ukazovat i svojí další tvář! Byly už vidět rozsáhlé porosty mechu, první, ještě šedivé traviny a nekonečná skaliska...dobré to bylo!!

 

Jen naše kravka ležačka se nelepšila...nezvedla se již několik dní, nechutenství jí přímo koukalo z očí! A to i přesto, že jsem jí dnes přistihl, jak zkouší přežvykovat pár kousků sena... Ale bylo to s ní furt naprd!!! (Já se jen modlil, aby neskončila v té jámě!! ...I když, přese všechnu naší snahu, k ní měla každým dnem stále blíž!! Gudrun mi při tom obstarávání lazarky povídala, že když jim naposled, asi před dvěma roky, chcípla kráva, museli pak rozbourat kus zdi v kravíně...aby jí ven dostali, traktorem na laně vytáhnout mohli! „Snad nebude zedničina pro tentokrát třeba“, snažil jsem se jí přesvědčit...a sebe utěšit!)

 

 

***

 

Následující den jsem byl, samozřejmě nic netušíc...na poklidný den se těšíc...vytáhnut na další ze série očkování! Jelo se k našim velikonočním sousedům....a byla to teda trkanice!!!

Nejdříve pohodové odpoledne...prosluněné a na místní poměry až neskutečně teplé! (Ten ostrov je fakt vtipný! V jeden moment krutá zimní vánice, bouře maximální...a za chvíli počasí jak na riviéře! Když jsem se v poledne díval na teploměr, toho prcka zaměřoval, vlastním očím jsem nevěřil...dvacet stupňů!!! „Ti ruplo v kouli ne?!...teploměre!!“ vyhrknul jsem jen ze sebe. Gudrun, když mě u toho civění viděla, se mi pak smála až do večera...vypadal jsem asi fakt zaraženě!)

A uprostřed toho slunění a pohrávání s Pertlou jsem najednou zpozoroval, že Halldór tak divně před vchodem popochází, celý se u toho ošívá a po mně očkem hází...chvilku mi to trvalo, ale pak mi došlo, že asi něco chce a říct si o to neumí! A taky že jo!! Když jsem k němu došel, jen na mě kývl, na holině se otočil a mazal k Fordce! (Jeden tu musel být opravdový empatik, aby se alespoň trochu chytal...che!!)

 

A jelo se! Ale kam, že se jede, jsem poznal, až když jsem zjistil, že se s námi v autě veze i stříkačka, Halldórova sci-fi zbraň... („Nazdar stříkačko!...taky na vyjížďce?? A jak je?!“, dělal jsem si z toho v duchu srandu...i když mi bylo jasné, že kytičky omrkávat asi nejedeme!!)

To už jsme ale vystupovali a hrnuli si to hned do ovčína...a že jsme tam pak byli skvadra k pohledání!!! Já s Halldórem, starý pán z Krossu a jeho žena a k tomu ještě jeden dědula s takovým tím Kohákovským vousiskem!! Bez velkých řečí jsme vstoupili do ovčína, čapli zábranu a šlo se na věc...čtyřista ovcí je čtyřista ovcí!!! Halldór byl opět za doktora, já za přidržovače, zbytek dělal křoví za zábranou...! Práce docela odsýpala, ale to vedro...!! Jak to venku docela sálalo, tak v ovčíně bylo na padnutí...pařák jako blázen!!! A já se už po pár ovcích potil jako prase...a po chvíli už ze mě pot úplně odkapával!! Další novinkou pro mě bylo, že tu měli poměrně útočnou zvířenu...holky se asi rozhodly si na mně potrénovat trkací souboje!! Jak se klasicky snažily uniknout před Halldórovou stříkačkou, za zábranu se dostat, nerozpakovaly se to vzít přímo...přese mě!!! (Asi si chtěly taky zkusit, jak bych obstál v soubojích...) Na pár metrech nabraly neuvěřitelnou rychlost a napálily to bez rozpaků do mě!! Musel jsem se hodně ohánět, abych je aspoň trochu od svých nohou odklonil...buď ke stěně výběhu, kde už pak nebyl takový problém je zpacifikovat nebo je šikovně skřípnout mezi kolena, kde byly už poměrně bezmocné...teda skoro!!! Pár jich to nevzdalo ani v mém sevření a pořád se snažily prorvat na druhou, bezpečnější stranu zábrany. Jedna se mnou dokonce smýkla snad pět metrů dozadu, než se mi jí podařilo zastavit...normálně mě hrnula před sebou jak buldozer, neohlížela se nalevo ani napravo!! (Což teda ani moc nemohla...měla hlavu zakleslou mezi mými koleny!) A vůbec skoro všechny to zkoušely...dostat se skrz! Hlavně teda skrz mě!!! Často jsme se pak oba, já a ovce, zastavili až díky nějaké špricly, o kterou jsem se mohl zapřít a tomu náporu úspěšně čelit. (Fakt nevím, co to do nich vjelo...tolik energie! Asi dost nevybouřený byly...!) Jedna to na mě zase zkoušela vrchem...proskákat!! Až mě z toho na prdel posadila...

Holt měly holky nebetyčnou výhodu...trkání a skákání trénovaly odmalička a hlava byla jejich nejtvrdší část těla!! A tak to odnesly hlavně moje nožky...měl jsem je pak celé potlučené, modřin požehnaně, na jednom koleni bouli jak pinpongáč...

K tomu jsem byl za přidržovače takřka celou dobu a na konci toho měl docela dost!!! (Ale samozřejmě otevřeně to přiznat nechtěl...žádný máslo!) Dost se mi nakonec ulevilo, když jsme to konečně měli za sebou a šlo se na kafe...! (Před zadním vchodem, kudy jsme vcházeli do domu, mě při příchodu překvapil sněžný skútr...před časem si ho tu prý takhle pořídilo vícero farmářů! Jenomže vtip byl v tom, že v Bardaströndu vlastně nikdy nebyl dostatek sněhu...vítr všechno sfouknul a na zemi pak zbylo maximálně pár čísel! ...A v tom se jezdit nedá!! Takže je měli všichni akorát zaparkované u domu, kde jim pěkně rezavěly a zarůstaly trávou...dobré byly tak maximálně na letní posezeníčko!!)

Když jsem pak ze sebe v chodbě shodil overal, vypadal jsem, jako bych právě vylezl ze sprchy!!! Zpocený až na prdeli, zapařený, až se ze mě kouřilo...a tak jsem moc nechápal, proč mi farmářová hned tlačila mikinu, abych prý nevymrznul! (Na stole už na nás již čekalo několik dortů, roládek a dalších pochutin...musel jsem až obdivovat farmářovou, že na něco takového má vůbec sílu...další Velikonoce!!! Usazen jsem pak byl vedle jedné malé holčiny, asi vnučky...která se ale vůbec v dobrém světle neukázala! Byla trošku rozmazlená a dost nafrněná...a lehce na pěst!!!)

A jak se nad Bardaströndem drželo krásné počasí, Halldór toho využil k večernímu ježděníčku v té své hračce...natúroval Johnskýho a začal odvážet všemožné nesmysly, co se válely kolem stájí! Moc potřeba to nebylo....ale když bylo tak krásně!! (Počasí tu neznalé, hloupoučké Středoevropany neustále překvapovalo...díky slunečnému počasí bylo najednou vidět snad až do deseti hodin a tma i pak přicházela jakoby hrozně pomalu! A já furt neměl tu škrabošku...!!)

 

 

***

 

Valgeir zase ukázal, jaký je starý mazák...farmář protřelý!! Když k nám ráno dorazil, aby si odvezl nějaké balíky sena...jemu se už totiž nedostávalo, kravky ho trochu vyžraly...šel taky omrknout naší lazarku. A hned nám začal radit, že pokud jí chceme zachránit, musíme se pustit do otáčení...že jinak hrozí proleženiny, a to dost reálně!! Jenomže...to se lehko řekne, ale jak to provést! Člověk člověka otočí bez problémů...ale člověk krávu?!? Když vám navíc vůbec nepomůže??? Dost sranda z toho nakonec byla!!! (Přivázali jsme jí za jednu nohu provaz, protáhli ho pod ní a začali tahat řepu...prostě se snažili dostat jí tu podvázanou nohu na druhou stranu! Tím se pak měla otočit celá...zní to jednoduše, provedení bylo řepácký!!! Ale po nějakém čase se už válela na druhém boku!)

Valgeir mi potom, tak trochu pokoutně a se šibalským úsměvem, začal tlačit jeho tabatěrku, ve které tu všichni nosí šňupací tabák...a já jen s díky odmítl! (To už jsem si to u něj asi definitivně posral...už u něj pořádnej chlap nikdy nebudu! „Tabák si to šňupnout nechce, žralok na smradlavo mu nechutná...to teda nevím, jestli z toho kluka ještě někdy něco bude!“, musel si pak říkat. Cheche!!)

 

S potěšením jsme taky zjistili, že lazarka začala konečně i pít...snad pět dní se napít odmítala! Když jsem to s ní zkoušel, jen od sebe kýbl odstrkovala...a teď do sebe nasála najednou snad půlku jeho obsahu!! Dokonce i něco málo sežrala...poznali jsme to teda hlavně díky tomu, že už zase začala kadit! (A to přece do sebe musí nejdřív něco zepředu natlačit! ...A my začali zase trochu doufat!!)

 

 

***

 

Naopak až překvapivě výborně se dařilo našemu telátku...novorozeně se mělo skvěle k světu!! Byl to kluk šikovná!!! (Holky měly asi nějaké klučičí období...z prcka měl být další býček!) I v separaci nějak zvlášť netrpěl...poskakoval si tam v rohu, trénoval, co všechno to jeho tělíčko umí a navíc mu i obrovsky chutnalo. Při každém kontaktu začal instinktivně vyhledávat zdroj obživy...něco, z čeho by vydoloval aspoň trochu mléka!! Che!

 

A náš starší býček, nečistotňák, si zažil svou první opici...!!! Kde se vzaly, tu se vzaly, přijely k nám najednou dvě slečny a že přijely pomoct...nejdřív jsem na ně koukal trochu nedůvěřivě, nechtěl věřit tomu, že když tu doktory nezavolají ani kdyby kozy z nebe padaly, tak tu teď máme najednou dva...a hned dvě slečny! A že veterinářky!! (Prostě mi v tom zpočátku smrděla nějaká čertovina...ale kamery jsem nikde neviděl, na nějaký stupidní seriál „Výměna povolání“ to taky nevypadalo, a tak jsem se smířil s tím, že asi fakt přijely odbornice. Jen mě napadlo, jestli to tu nebude jakási zkouška nové strategie, jak na farmách udržet mladé lidi...hlavně chlapy teda!! Hezké slečny to byly...ne že ne!!! Později jsem zjistil, že opravdovou doktorkou byla jen jedna z nich...druhá tu byla na praxi! A prý na to přijela až z Dánska!! Ty praxe dokážou být někdy ale zajímavý...!)

Hned se hrnuly k našemu mladému býčkovi špindírovi, rozbalily svoje nádobíčko a nějakým oblbovákem ho zpacifikovaly (až byl jako mátoha a neschopný pohybu sebou seknul do toho bordelu, co si tam pod sebe už zase připravil). Pak ho otočily na záda a začaly mu takovýma šílenýma, snad půlmetrovýma, kleštěma omrkávat kulky. Drahnou chvíli mu je prohrabávaly a tak různě zkoumaly...asi jestli správně sestoupily či co!! Che!!! A nakonec ho jen o stěnu zapřely a adieu!!!

Potom se přesunuly do kravína, k naší nemocné kravce. Nejdřív nám vysvětlily (teda Halldórovi...se mnou se moc nebavily!), že kravka potřebuje otáčet aspoň dvakrát denně, že jinak bude zle! (Což se lehce řekne...!!!) Ale ukecaly nás, a tak jsme hned vzali lano a tou známou fintou jí otočili. Doktorka, teda jedna z nich, k ní hned naběhla, trochu jí zkontrolovala a zkonstatovala, že to s ní opravdu není moc dobré...jeden cecek, asi jak si na něm ležela, jí začal dost brutálně hnisat!! Natekl, zfialověl, nechutné věci z něj lezly...! K tomu jedna noha, tu co měla většinu doby pod sebou, taky nevypadala moc dobře...proleženina proleželá!!! (A my přitom doufali...!)

Holky to pak vzaly trochu z gruntu...nasadily si obrovské rukavice...ty po rameno...a začalo se šťourat!! Che! Postupně se jí prošťouraly v prdeli i pohlaví. (Prostě...zarazit ruku až po rameno...a začít zkoumat!! Pro mě jako laika to vypadalo dost vtipně...a kráva jen valila oči až jí lezly z důlků!!!)

Nakonec z holek vylezlo, že dobrý to není, ale že to snad ještě půjde...že snad ještě i vstane! (I když po tom, co jsem viděl, jsem naopak já začal být dost skeptikem....že už se akorát naposled sveze...) Dostaly jsme různý doporučení a rady a doktorský si pak jen umyly ruce, sbalily svůj vercajk a naskočily do svého džípu a zmizely....jak z filmu!! (A mě u toho napadlo, že tohle by měly točit...pravda pravdoucí, žádný finty, žádný uslintaný pseudoproblémy...zajímavý by to bylo!! A klidně by se to mohlo neinvenčně a trapně jmenovat „To by se zvěrolékařkám stávat nemělo“...to by byl ale mediální nábor farmářů!!! Che!!!)

 

Doktorky nám zabraly skoro celé odpoledne, takže jsme po jejich odjezdu plynule přešli na večerní rundu...Halldór k té příležitosti přivezl nové seno. (Byla to zase po čase nějaká fermentovaná záležitost...když jsem z té kopy trochu odebral, začalo se z ní normálně kouřit!! To seno si uvnitř pracovalo, přeměňovalo se na něco úplně jiného...a šlo si u něj skoro hřát ruce! Což se opět docela hodilo...venkovní teplota se vrátila na svých standardně maximálních pět stupňů!! Nebýt kalendáře a prodlužujícího se světla, tak si to jeden klidně spletl s lednem...)

A ježděníčka neměl hospodář dost ani potom...opět nakopnul tu svojí hračku a že má něco hrózně důležitého na odvezení! Chlapi asi fakt nikdy nevyrostou....!!! (Pertla mu to nejspíš záviděla...to výletování...protože se s večerem ztratila, někam si odběhla a my ji pak, když padla tma, vyvolávali snad hodinu!! Marně!!! Nakonec Halldór prohlásil, že bude určitě u moře a že ji jede hledat...skočil do auta a vyrazil směrem k oceánu!...líný nohy...islandský!!! Za chvíli se už ale vracel a Pertla klusala za ním...byl to pohled! Jako kdyby páníček venčil svého psa během projížďky v autě!!

 

 

***

 

„Doktoři sice vědí všechno, ale my to víme líp!“, prohlásil ráno hospodář, když mi vysvětloval, že s otáčením se to bude mít tak, že bude muset stačit jednou denně!! „Oni jen chytračí a provést to pak stejně musíme sami!!“, dodal, než jí vrazil do zadku patnáct mililitrů nějakého dalšího, ještě silnějšího penicilinu...univerzální to řešení!! Jen jsem se bál, že lehce nedostačující...cecek hnil dál, celkový stav kravky byl ustálen, ale bohužel na špaténce! Zbývalo spíš jen čekat, co se s ní bude dít dál...

 

Po obstarání zvířectva pokračovaly přípravy na hlavní sezónu! Nejdříve bylo třeba vyměnit některá další prkna...tentokrát u starších ovcí! (A trochu se to už táhlo...Halldór byl hrozná hračička, bavilo ho dělat věci po kouskách! Ale čas se nachyloval a tak nebylo zbytí...) Výměna prken proběhla hladce, ani ovce moc neplašily...největším úsilím se opět ukázal výběr sena ze septiků!! Fakt jsem to nechápal, ale měly tam toho celé kupy...! Hospodář na to šel tentokrát jinak...vymyslel, že zvedneme celou mříž, na které jinak ovce vegetí a pak že se k tomu bordelu dostaneme snáz! „No paráda!!“, já na to, „takže tentokrát do toho sajrajtu opravdu spadnu!!!“. Ono totiž balancování na zaprděných, slizkých trámech, když se člověk snažil dostat pryč seno, které bylo navíc promíchané s bobkama a močí a porůznu poschovávané mezi trámy, to nebyla žádná prdel...bezpečně to nevypadalo a ani nebylo!!! (Snad jen nějakým zázrakem či díky obrovskému štěstí (nebo mojí neskutečnou obratností...?!? Che!!!) jsem nikam nespadnul, seno vyndal a posléze si hluboce oddechl!!!)

 

Dál Halldór rozhodl, že je potřeba vyměnit i některé části příček mezi jednotlivými kotci...ty ještě o něco zpuchřelejší než ostatní!! (Já bych teda ve stájích vyměnil snad skoro všechno...občas jsem se až bál, že když zatluču další hřebík, tak se to místo zpevnění spíš rozpadne!) Hospodář na to dokonce vytáhl ještě novotou vonící cirkulárku, dle nápisů s francouzským rodokmenem a nejspíš ještě nepoužitou. (Ta kombinace byla dost vtipná...část věcí pamatovala snad ještě oslavy nezávislosti Islandu a aby se ty starožitnosti nerozpadly, museli jim držet palce snad všichni okolní Trollové! A pak se tu objevovaly kousky, které jsme poprvé používali snad až spolu!! Jako právě ta cirkulárka, co kopala za nováky a na druhé staně pak jedna stará, neskutečně stará ruční pila...rezitina jedna! Ta se snad nerozpadla jen z lásky k Halldórovi...aspoň třikrát přesluhovala svojí životnost!!)

Rozměry jsme si nejdřív pěkně změřili, pak dřevo vybrali, cirkuli nastavili a mohlo se začít...šlo to neskutečně pohodlně! (Ta technika!!...a já si jen říkal, proč jsme jí, kruci, nevytáhli už dávno...šikla by se!!) Za chvíli bylo všechno potřebné dřevo připravené, už ho jen přitlouct...a na to hospodář přitáhnul další vypikávku! Jakési, mě neznámé, hřebíkovruty...prostě hřebíky, které měly na sobě vroubkování, napodobeninu vrutů...stačilo jen zatlouct!! Byl jsem zase hlavní přitloukač, Halldór prkna jen tak odměřoval...(což byla další bžunda!! Sice nám ty stáje skoro padaly na hlavu...všemožná prkna stlučená nadivoko, že to svět neviděl! Pravidelnost minimální... Ale když jsme se do něčeho pustili, trochu opravit se to tam snažili, vyměřovalo se to na milimetry a doštelovávalo snad pak ještě minutu!! ...Srali jsme se s tím hrozně!!! Che!!).

Jen já se u toho zase ujistil, že ty moje šlachy nešťastný jsou asi už fakt v čudu, definitivně zničený...jakmile jsem něco musel držet v rukou delší dobu, šlachy začaly tahat, ruce dřevěnět, do křeče se stahovat! Holt dostaly v mládí zabrat... „Taky uříznout!!“ Che!!!

 

 

***

 

Jakoby ze zimního spánku se pomalu probouzela i hospodářová...s přicházejícím jarem mizela stále častěji pomáhat do nedalekých skleníků! Ona to teda odůvodňovala hlavně chechtákama...že se tam dá dost vydělat...ale s probouzejícím se okolím se rozpohybovávala i ona! (Ve sklenících pěstovali kytky, hlavně sazeničky připravovali...a tak byla, chuděra, pokaždé celá rozlámaná a upracovaná!! Ono to není jenom dírku vyhloubit, cibulku tam strčit...jeden u toho musí být celou dobu ohnutý, mezery správně vyměřovat, pod sklem se pařit! A to se u kafíčka a cigárka nenatrénuje...!)

Gudrun si to pak vynahrazovala večer, když trávila celé hodiny, s cigárem v puse, u telefonu...v podstatě furt někomu volala!! „Neexistuje taky závislost na telefonování?!?“, ťukal jsem si u toho na čelo... Že prostě člověk musí neustále držet u ucha telefon a pokud tak nečiní, má neovladatelné nutkání tak dělat??? A to si potom vymyslí cokoliv, volá komukoliv...jen aby si ten absťáček srovnal...

 

(Ale možná to s tím nutkáním nebude tak hrozné...protože co by pak lidi řekli na to naše společné nutkání?!!...doma se totiž vesele krkalo a prdělo dál!!! Prostě přetlak uvnitř...tak šup s tím ven!! Občas, když jsme se obzvlášť vydařeně přežrali, že se nám až boule za ušima dělaly, to byly celé serenády...to se to pak vyluzovalo!!! Nutkání nenutkání!! Hospodáři na to kašlali....něco třeba říkali a když to na ně přišlo, tak si ulevili...ódu na krmi zapěli!...a pokračovali dál v tom vysvětlování!! Ani s pardónováním to nepřeháněli...a já se pak s radostí přidával! „Vždyť je to zdravé a přirozené!“, říkávám odjakživa...! Cheche!!!)

 

 

***

 

Ráno jsem se už zase nemohl koukat na ten bordel, co tam náš mlaďoch měl a po krmení si sám naordinoval úklid! Stihl si to tam zase zasrat, že byl jeden rád, že má holinky až ke kolenům... A pak se v tom navíc v klidu válel... Snažil jsem se mu vysvětlovat, že není nejlepší nápad se takhle zasírat, povalovat se těch svých výkalech...ale jako hučet do hluchého!!! (Snad v tom i špetka sobectví bylo...kdo ho pak měl drbat!! Když byl zasraný až za ušima....)

Pustil jsem se do čištění...vykydával, nabíral, různě šůroval...a on, snad z radosti, zase zkoušel ty svý bejčkovský fígle! Ale naštěstí bylo vidět, že je to ještě ucho...ne a ne mě pořádně trefit! Po čase jsem raději zvolil smířlivější variantu a strávil pak víc času uklidňováním a drbáním, než poklízením...přišlo mi to ale lepší, než se tam neustále prohýbat jako lučisko při tom uhýbání!

Když už jsem měl v podstatě hotovo, přišel mě omrknout hospodář...co to dnes v těch stájích tak dlouho vyvádím! A sice už moc nebylo s čím, ale hned se hrnul ke mně a že pomoct musí a začal šůrovat taky...a jak je blázínek, tak mu ani nevadilo, že je bez overalu, čistě oblečen!! Já jen po chvíli, opět a klasicky, přezul...tretry nasadil...a uklízelo se sprintem!!! Už jsem se tomu našemu tichému hecování jen smál...! Po pár minutách, už tam toho opravdu moc nezbývalo, bylo hotovo a já si mohl otřít pot z čela a odpískat to Ajeťáckým „hotovo!“...což teda hospodář ale moc nepobral.

 

Jen ty všudypřítomné mouchy mě dost štvaly...začínaly uvnitř pořádat úplné manévry!! Na skle se jich hřálo už snad na palec...na celém skle!!! A když k tomu Halldór přidal historku, že to je prd, že vloni jich bylo tolik, že se celé stáje oděly do černého a sborově bzučely, začala mě trochu chytat panika!!!

 

 

***

 

Přípravy na letní sezónu pokračovaly i další den...začali jsme poklízet starý ovčín stojící kousek níž, směrem k moři. (Já samozřejmě nejdřív vůbec nic netušil...to bych asi opravdu musel sledovat hospodáře jako ostříž...jestli mi třeba nedává znamení! „Tři podrbání za uchem a dvojité uprdnutí?!...aha, jde se něco dělat do stájí!“)

Začal jsem se chystat s Pertlou na další výlet po okolí...bylo sice kolem nuly a foukal fučák seveřák, ale bylo slunečno a protože počasí je hlavně o správném oblečení, byla to příhodná doba. Když jsem vycházel, zahlédl jsem Halldóra, jak popojíždí v Johnovi sem a tam u starého ovčína, a tak jsem šel nejdřív omrknout, s čím si to tam hraje...! Došel jsem k ovčínu, rekogneskoval terén, ptal se...a z chlupatý deky Halldóra vylezlo, že je potřeba to tam upravit pro ovce, že tam po porodech má většina z nich přijít...a že by teda jako byla pohoda, kdybych teda jako trochu...no, pomohl!! Zkoušel jsem z něj tahat, proč mi nic neřekl dřív, že myšlenky bohužel číst neumím a z toho, že zase skočil do té své hračky, moc nepoznám...vždyť s ním přece jezdí furt...sem tam, jak po pískovišti!! Za kokosa jsem byl ale já...navíc jsem jeho, pod vousy zabrblanou, odpověď ani moc nepobral (on, když chtěl, dokázal ten už tak bláznivý jazyk, přepnout na něco už ale úplně nesrozumitelného, rychlostí kulometné palby proneseného...) a nezbylo, než se na podpatku otočit, doběhnout si domů pro gala a dovalit zpátky!

 

Ovčín byl v dost děsivém stavu...jako kdyby byl opuštěn úprkem před přívalovou vlnou a zanechán na pospas živlům! Nejspíš po tom, co vyhnali do hor poslední ovci, jen zabouchli dveře a adieu!!! Čapnul jsem teda lopatu, vidle a kýbl s vodou a začal...! Nejdřív byla potřeba odklidit všemožný nesmyslnosti, napospas zanechaný nářadí, pohozený prkna, rezavý hřebíky, špinavý kýble! A pak se vrhnout na drhnutí podlah ve výbězích...ty byly plný shnilý směsi trávy, bobků a nafoukaného bordelu...humus k pohledání!!! Muselo se to všechno nejdřív co nejvíc smáčet vodou, aby to trochu navlhlo a bylo vůbec možné to z těch prken dostat...a pak do předklonu a hrnout, shrabávat, strhávat! Šlo to pomalu a špatně!! (Sice jsem tam zase poskakoval jako zajda...s Halldórem se už jinak ani nepracovalo...ale že by to bylo ku prospěchu... (Tentokrát se ale hospodář spíš jen pletl...někdy holt míň je víc!! Snažil se pomáhat na deseti místech najednou...až jsem chvíli přemýšlel, že tu lopatu použiju spíš na něho!!! Cheche...lokální anestezie pro uklidnění!! ...Ale ne!!!) Po chvíli jsem ho radši přemluvil, aby to nechal celé na mně, že klidně může jít, něco jiného zkusit... Bez protestů se sbalil a šel! Já si pak ubalil cigárko, vzal znova lopatisko a pokračoval dál! A potom už byla pohoda...!!)

Stejně se to ale nestíhalo...práce tam i po několika hodinách zůstávala hromada. Měla to být činnost i pro několik dalších dní... „ale pak z toho budou mít holky domeček jako klícku!“, dodal jsem si pro sebe, když jsem to tam na závěr obhlížel.

 

Když jsem dorazil domů, byla Gudrun v jednom kole...za dveřmi již byl ten slavný první letní den, a tak se dala do přípravy všemožných koláčů a dortů! Obzvlášť jeden se jí povedl...lahůdka k nakousnutí!! Šíleně sladký koláč...snad polovinu obsahu tvořil „púdir sykurr“, karamelový cukr, na Islandu moc oblíbený! (Připravilo se těsto, vytvarovalo na kolečka a hodilo se to do trouby...tam to zatvrdlo na laskominu, že se jednomu sbíhaly sliny už ode dveří!!!) Pro Islanďany to byl opravdu velký a důležitý svátek...srovnatelný snad jen s oslavou nezávislosti na Dánsku! (Pro mě bylo nejvíc fascinující, že se všechny ty jejich oslavy, srazy a potlachy odehrávaly bez alkoholu!! Maximem a velkou výjimkou bylo otevření jednoho, dvou pivek...tady být hospodský musel být docela vopruz!!! Che!!....aby zákazníky chytal ode dveří prutem na lososy!!!)

 

 

11.

 

První letní den!!! Bylo to tu...! A splnilo se i to, o čem jsme s hospodářovou vtipkovali snad měsíc...celý den pěkně chumelilo!!! Přece...není nad to, když si v létě počasí trochu uleví!!

Ani nás to, když jsme ráno vycházeli ze stájí, moc nepřekvapilo...vyšli jsme ven, ani hlavu zvednout nestihli a už nás do tváří udeřily první sněhové vločky...taková spíš smršť vloček!! Tak jsme jen zabořili hlavu hlouběji do overalů a pokračovali v chůzi domů. (Já jen doufal, že tohle ještě opravdu léto není...že ten ostrov dokáže i něco jiného!!)

 

A propós...než jsme odešli, omrkli jsme naší lazarku a i hospodář, zkušený a léty protřelý mistr, se otřásl hnusem!!! Kravce přes noc vyteklo z hnisajícího cecku snad čtvrt litru jakési odporné tekutiny...bílého hnusu, který jak hrozně vypadal, tak i smrděl!! Chvilku jsme na to s odporem čuměli, pak se oklepali, zametli ten sajrajt pryč, povzbudivě poplácali tu hromádku neštěstí s tím, že bude líp a vyšli vstříc vánici.

 

Před obědem, asi při pohledu na vánici venku, mě Halldór utěšoval vyprávěním, že ať to nevzdávám, že by přece jen mohlo být pěkné léto...protože podle prastarého islandského přísloví se říká, že když je na „Sumardagurin fyrsti“, první letní den, mráz, v létě pak bude pěkně!! (Asi nějaké ty obdoby našich Medardů, lednových bílých polí a tak...) Pak ještě přidal, že to datum oslavy není pevně dané, ale že se řídí podle Měsíce...a první letní den připadá na dubnové novoluní! (Obdobně je to prý i se začátkem zimy...většinou to vychází na dny kolem dvacátého října.) Mně to nedalo a trochu jsem si do těch jejich datumů šťouchnul...začal jsem mu totiž vykládat, že i u nás, v Čechách, máme první letní den! Ten ale připadá až na konec června, kdy už léto opravdu, ale opravdu je!!! ...A že pak skutečně nesněžívá! Bez výjimky! ...Aspoň jsem o žádné nevěděl!!

 

S výjimečným dnem (vždyť to měli i červeně označené v kalendáři!!) jsme pak dostali i výjimečné jídlo na talíř...po docela dlouhé době bylo opět to luxusní uzené...kýta lahodná!! A my toho do sebe zase nacpali kila...na uzdě se udržet fakt nešlo!!

 

Pak nutně vytrávit a pomalu se připravit na slavnost...ta probíhala ve škole v Krossu a měl tam být celý Bardaströnd! Gudrun se tam vypravila již po obědě...pomoct vše nastrojit, dopřipravit. My (já s Halldórem) se začali chystat kolem třetí...do gala, toho svátečního se obléct, všechny dorty a koláče pobrat a mohlo se jet! U školy již stála hromada aut...lidí požehnaně! Vlezli jsme dovnitř a hned zjistili, že je tam opravdu už narváno...u stolů posedávalo nejmíň osmdesát lidí, všichni ve svátečních oblecích, kolem pobíhala kupa děcek a další omladiny. (Ty bylo dost vtipný sledovat...dalo se na nich totiž vysledovat, jak je to momentálně na Islandu s módou... Snad všichni klučinové měli ty debilkulichy! Někdy jsou ty módní diktáty fakt na palici...che!!)

Ještě vtipnější bylo, jak se příchozí zdravili...něco jako „Pěkný letní den přeji, pane!“...jako pozdrav úžasný!! Navíc při pohledu na to počásko venku...! (Asi jako kdyby se v Čechách na čarodky všichni zdravili „Veselé čarodejnice, madam!“...cheche!!!)

Hlavní sál, vlastně součást místní školy...dalo se odtamtud projít přímo do učeben...byl již nastrojen a vůbec plně připraven na nadcházející slavnost! Talířky, hrnky, lžičky, vázy s kytkama, ubrousky, ubrusy...a na zvláštních stolech hromada, ale obrovská hromada dortů, koláčů, koláčků, palačinek, jednohubek...a to jsem ještě netušil, že to má být jen pro začátek!!

Po chvíli se všichni ukázněně a jakoby na znamení posadili, jedna paní nás všechny zdvořile přivítala a pak poprosila jednoho pána, nejspíš místního tenora, aby oslavu začal písní. Tenor (i postavou připomínající pěvce...objemem by strčil do kapsy polovinu pěvecké elity!) se tedy postavil...a s ním i my všichni okolo...a zapěl!! Začal zpívat, jak jsem se až později dozvěděl, jakousi starou píseň oslavující léto...smrtelně vážně, a s ním i ostatní, se do svého hlasu opřel, až stěny duněly! (Já buran si ale nemohl pomoci...jak jsem tam tak postával a pozoroval tu okolní vážnost a pěvecké zaujetí, tak mi to najednou přišlo hrozně směšný!! Málem jsem si prokousl jazyk, jak jsem se snažil nesmát...spíš teda neřehtat na celé kolo!!! Fakt prdel, jak tam stáli, hrozně vážně se u toho tvářili a zpívali něco o kvetoucích loukách a teplém vánku...slzu na krajíčku! A to normálně dokážu vážnost určitých situací udržet...che!)

 

Dopělo se a osazenstvo si začalo spořádaně docházet pro první porcičky dortů a dalších lahůdek, co na ně již čekaly na těch vyhrazených stolech. My byli, shodou okolností, skoro první na řadě, takže jsem si mohl i vizuálně vychutnat umění zdejších hospodyň! (A že to jsou opravdové mistryně!!!) Nejdřív jsem trochu v duchu litoval ty stoly, na které se mělo v tom nabíracím kolečku dostat až na konec...říkal si, že toho na ně už moc nezbude!! Jenomže, když jsem se pak ládoval nabranými dortíky...když už jsem byl ten buran, tak jsem na talířek naložil hned asi pět kousků...najednou pozoruji, že z tajemné místnůstky vedle stolů s dorty se začíná mohutně doplňovat!!! Prostě....když se některé dorty snědly, jen se přinesly další, které je nahradily...nekonečné doplňování nespočtu pochutin!! (Na Islandu, alespoň teda ve Vestfjördech, se vůbec těch domácích sladkostí snědlo...asi jako náhrada za to, že se tu skoro nepilo!! Ani tentokrát tu nebyla ani kapka...jen moře kafe a různých džusů.)

Po prvním kolečku si pak už každý doplňoval talířek podle chuti a libosti...dortů bylo opravdu nepočítaně!! Já to šel po dvou kolech a asi deseti snědených kouscích rozdýchat ven...trochu to rozchodit, cigárko na slehnutí si dát. A u toho omrkával místní omladinu, která se z oslavy již dávno vypařila a venku na hřišti mastila i v tom nečase fotbal...když už se jednou srazili!! (Vždyť těch pár dětí, co tu bydlelo, to mělo k sobě na návštěvu i padesát kilometrů...a to byli furt vlastně sousedi!!) Pak jsem se vydal trochu omrknout i tu jejich školičku...byla to na naše poměry hodně punková škola!!! Pytle s odpadem pohozené na volno před vchodem, uvnitř stolky se židlemi rozmístěné v prostoru třídy bez ladu a skladu, na stolech ještě ležely zbytky plechovek a tub s barvami, pod nimi další hromady školních pomůcek, všude okolo další, neškolní proprietky...valil jsem oči!!! A v prvním patře nad učebnami herna...stolní fotbálek, ping-pong, různé další hry... („Tady se asi nechodí o přestávkách dokolečka po chodbě!“, nemohlo mě u toho nenapadnout...)

 

Když jsem dorazil zpátky, byl jsem odchycen Gudrun, která si zrovna něco vykládala s pastorem...a ať se prý přidám, že bych jim mohl pomoct! Byl jsem hned zasvěcen do hovoru...starý pán sháněl novou pomocnici! A jestli bych mu prý nebyl schopný pomoct...náhradu sehnat! Jestli někoho neznám, nějakou kamarádku nemám, co by byla ochotná a hlavně schopná sem na pár měsíců přijet a pracovat na farmě s krávama! To mi nejdřív spadla čelist... „jak s krávama pomoct?!?“...vůbec jsem netušil, že i místní pastor je farmář!! A že má k ruce nějakou pomocnici...(poslední prý právě odjížděla a on sháněl náhradu!)... „takže i kněží si tu musí na chlebíček vydělat sami!?!“, opakoval jsem furt dokola...spíše tak pro sebe. (Měl prý asi šedesát krav a potřeboval k sobě někoho, kdo se již vyznal, kdo měl již dojení takříkajíc v ruce...a nabízel byt, stravu a nějaké ty penízky...standardně tady!! (Nejdřív, když jsem se ho ptal, co by si tak od té holčiny představoval, si ze mě utahoval, že jako normálně - „no, ruce mi mít, obličej oplachovat, pantofle nosit“...che!! Až potom z něj vylezlo, že jde o pomoc do kravína!)

Sice mě nikdo pořádně nenapadal, ale pastor byl moc hodný člověk a navíc pohodář, tak jsem slíbil, že zkusím alespoň rozhodit sítě, nějaké echo poslat a že uvidíme... Když o něco později odjížděl (já byl zrovna venku na dalším „odlehčovacím“ cigárku), při nastupování do auta se na mě otočil, významně přikývl a pronesl „Lúúúkas, remember meee!!“...jako z westernů!!! Cheche!! ...Ale tentokrát, když přijel, tak svého oře odstrojil...teda, motor vypnul!!

 

A jak rychle se sešlost srazila, stejně rychle se i rozpustila! Kolem šesté hodiny začali všichni pomalu zvedat kotvy a mizet...my jsme s Halldórem ještě zůstali a pomohli s úklidem prostor, hlavně odnesením stolů a židlí do skladu, sklizením všeho toho nádobí...a zabalením zbylých laskomin!! (Na nás zbyla skromná výslužka pěti dortů, které jsme si následně odnesli domů. Cheche... „dobrý den, cukry ven!!“)

Po příjezdu hospodář stáhnul národní vlajku, kterou předešlý den vyvěsil na stožár (trochu heraldického výkladu o symbolice vlajky a znaků na ní se mi dostalo...) a mohlo se jít v klidu na večerní rundu...za zvuku malebných serenád, které nás pak provázely během celého krmení. (Přetlak je přetlak...!!!)

 

 

12.

 

Příprava starého ovčína pokračovala...tentokrát jsem si máknul a skoro celé to dodělal! A nakonec to byla docela pohoda...ještě jedna taková šichta a ovce si můžou začít rodit ostošest!! Teda jestli se předtím ten ovčín nerozpadne!!! (Byla to fakt už hotová troska...chatrňoučká skořápka, která předčila i naše normální stáje...ve stupni rozkladu!! Extrémní počasí si vybíralo svojí daň...)

Hospodář si vzal za úkol dovyčištění okolí ovčína a celý den odvážel všemožný bordel, starý hnůj, a tak porůznu to tam zarovnával...a vůbec se s tím nemazal!! (Všude okolo byla hromada volného prostoru, místa, kam mohl v klidu cokoliv vyvézt... „Třeba sem!, o sto metrů dál k říčce!!“, jakoby si u toho říkal. „Ono se to vstřebá!!“...A žádný sraní s tím! Já ani pořádně nevěděl, který všechny pozemky Halldór měl...nedalo se to moc poznat. Snad až na oplocené pastviny...tam to bylo přece jen, díky plotu, poznat.)

Během našeho šůrování jsme si i překvapivě dobře pokecali...nějak jsem mu líp tentokrát rozuměl...anebo se naopak on mnohem víc snažil! (Na nějaké odborné disputace to pořád nebylo, ale už jsem nekončil u slov „jídlo“ a „hotovo!“ A kdybych nebyl kokos línej...to by bylo!)

 

Od uklízení jsme si odpoledne na chvíli odskočili – byl čas na druhou dávku očkování pro mlaďošky. Přijeli nám pomoct sousedi, takže očkování byla docela pohodička...!

Průběžně jsme otáčeli i naší ležačku...sice vypadala furt stejně bídně, ale nedalo mi to a trochu jsem si jí dobíral, že se jí to otáčeníčko a péče ještě začne líbit, vstát, že se jí ani nebude chtít!! Starali jsme se o ni už maximálně...snad jen masáže a bahenní koupele chyběly! Jako v lázních...

Samozřejmě bylo jasné, že nic nehrála...cecek už v podstatě shnil, byl komplet černý, kůže slezla a celý ztvrdnul (popravdě...fuj to bylo!!). Navíc mléko z ní šlo jen jedním ceckem, ostatní dva se začaly taky rychle horšit a byly již neprůchodný...a mlékem se to, co jsme z ní dostali, ani nazývat nedalo!! Odporná tekutina, jakoby smetanovitá....ale břečka zatuchlá, a vůbec ne v pořádku!!! A Halldór pokračoval v místním univerzálním řešení...mazal jí vemeno penicilinovou mastí! (Mastička byla v tubě s násadkou...ta se zasunula do cecku a obsah se do něj vyprázdnil.) Kravku tahle péče (překvapivě...taková násadka v cecku musí být ráj!!!) znepokojovala natolik, že sebou vždycky začala šít, jak na rodeu...jak se tomu snažila vzdálit, vypadalo to skoro, že se na to postaví!! Nakonec jí to nikdy nevyšlo a jen jí to natolik vyčerpalo, že jen odfrkovala, jak po horském maratónu! A u toho na nás jen krajně nepřátelské pohledy házela...

 

 

***

 

Po hrozně dlouhé době jsem sledoval televizi...no, spíš byl přinucen jí sledovat!! Che!

Hospodáři večer sledovali „Eurovizi“ či jak se to jmenuje a v jeden moment mě přivolali, či spíše přikřičeli, abych se šel na něco podívat... Byla tam zrovna nějaká připitomělá porota, banda kreténů, která sledovala písničky jednotlivých skupin z vybraných států a hodnotila je...bodovala jako v krasobruslení! Svoje hodnocení právě končili a na řadu přicházela kapela další...český zástupce!! Netuším, jakým způsobem jsou adepti vybíráni, ale najednou začala hrát skupina Kabát!!! Mega efekty na mega pódiu za zvuku unylého, neskutečně nudného songu...hráli si na děsné profíky a byla to děsná nuda!!!

Koukal jsem na to, vlastním očím nevěřil, ale písničku přetrpěl...chtěl jsem vidět, co se bude dít potom! Porota, která pak přišla ke slovu, jakoby mi četla myšlenky...skoro jednohlasně se shodla, že opravdu slabota a těm troubům nadělili asi dva body v průměru...z deseti!!! Che!! (Není nad to, když kreténi obdarovávají trouby...pro srandu davům!!) Všechny trumfla švédská porotkyně, která jim to osolila nulou a kapelu popsala jako „icehockey rock“!! Cheche!!! „Spíš shit-rock!“, radil jsem jí já a žasnul, že to někdo sleduje dobrovolně...snad z nudy či masochismu! ...Nebo jsme už opravdu všichni lidi takový paka!?! (Ale stejně ti Převlékači neměli na mísní hvězdy...skupinu Ruslana! Už samotné jméno říká vše!! Když se mi poštěstilo jí vidět, myslel jsem, že mám už fakt vidiny...dvě holky, nastrojené za Divé Báry, trdlující po pódiu a zpívající něco...no, něco jako rock! To byl zážitek!!! A navíc to prý byly místní star! To už jsem raději poslouchal zdejší „Cvičme v rytme“, pořad, který dávali každé ráno v rádiu...a byla to hrozná sranda!! Nám to vycházelo takřka denně na závěr dojení, a tak se to hodilo...che!!! To jsem pak vždycky odkládal koště, přišel blíž k rádiu, co jsme v kravíně měli a řehtal se u pokynů, co se z rádia linuly... „dopředu a dozadu!...tááák....a naposled a uvolnit!“, ze srandy to občas napodoboval. Celé to povídala nějaká paní a její přednes dost připomínal první dabovací pokusy po revoluci, navždy zvěčněné hláškou: „můj bóže, střílej, střílej...poslechni hlasu svého pána....“ A spíš mi přišlo, že to ani nemůžou myslet vážně...že to ranní cvičeníčko pouští jen tak pro prdel! U toho se cvičit ani snad nedalo...!! Co já se ale nasmál...)

 

Po tom extrémním zážitku jsme se všichni tři přesunuli do kuchyně...trochu to rozdýchat, kyslík z plic vyhnat! Hospodáři mě zahrnuli otázkami o nové pomocnici pro pastora, jestli jsem už něco poslal, jestli nevím něco nového...bohužel jsem jim neměl moc co nového říct! Spíš jsem začal tahat informace já z nich...zajímalo mě, jak to vlastně s tím klérem na Islandu je, jak to, že si tu musí na chlebíček vydělávat sami! (Vždyť třeba místní pastor byl již starý pán...) Dozvěděl jsem se, že je to tu normální a že kromě práce farmáře a duchovního, je taky zvoník...před každou mší musí vylézt na zvoničku po příkrých schodech, zvon rozhýbat a svoje ovečky svolat!

To mi přišlo zajímavý...snažil jsem se pak hospodářům vysvětlit, že u nás jsou černoprdelníci líný nohy, chlebíček jim platí úřad a stát...oni se věnují jen „duchovním záležitostem“! (Dodal jsem, že jim tím platí i drinky...podle mě totiž většina i dost chlastá! A připomněl Rudolfa Dvořáka, slavného pijana z Brna...který ale na to chlastání dojel! Z fary ho vyhodili a na chlastání nakonec doplatil i životem!!)

Tohle je samo o sobě dost absurdní...a když jsme navíc asi nejateističtější stát na světě, jen těžko jsem hledal obhajující argumenty. (Bolševické represe a zabavování jejich majetku přece nejde uplácet donekonečna... No, snad to páni úředníci mysleli i tak, že je to svým způsobem umění a kultura se přece podporovat má!! Jen potom, co jsem slyšel o fungování církve na Islandu, mi přišlo, že tu něco smrdí...chudí ve víře obsypaní zlatem versus autonomní, soběstační pastýři islandští! Argument, který není proti křesťanství, ale proti neodůvodněnému uzurpování si moci klérem, prahnoucím spíše jen po majetku, po statcích pozemských...)

„Ale házet na to bobek!...pravý ovčí!!!“, ukončil jsem neukončitelnou diskuzi a vydal do hajan.

 

 

***

 

Ráno jsme se s Halldórem při poklízení dostali jakýmsi okruhem zase k heraldice...a já si opět uvědomil, jaký že to jsem občas pohádkář, z vody vařič!! Začal jsem mu totiž popisovat, jak se to má s tou naší vlajkou a její symbolikou...odbýt jednou větou jsem ho nechtěl, a tak si trochu vymýšlel! (Když jsem to ale naposled slyšel snad ještě za Komára ve škole..??) Popsal jsem mu, jak vlastně vypadá a že modrá by teda měla značit nebe, červená by mohla být krev (tipoval trochu...a říkal si, co jiného! Vždyť i tady, na Islandu byla červená barvou krve!!) a že protože u nás je to hodně o mléku a strdí, tak že by to mohla být ta bílá...plácal jsem to narychlo dohromady a jen co jsem to vyslovil, docházelo mi, že to nějak nesedí, že to bude asi dost blbost, co vykládám...

Raději jsem to začal trochu zamlouvat a stočil řeč k Islandu...a k velrybám! Hospodář vyprávěl, že v létě jsou vidět i tady, v zálivu na jihu Vestfjördů a že je škoda, že už je nemůžou lovit, že to prý bylo něco!! A ptal se hned, jak je to s rybařením u nás, co tak u nás plave, co tam tak lovíme...a protože jsem měl oči navrch hlavy z jeho velryb, vytasil jsem se na něj se sumcem! „“To ti je ale obr ryba...i dva metry má!!“, rozpažil jsem, co to šlo, machroval nesmyslně! A sám přitom sumce nikdy v životě neviděl...jen jsem nechtěl po těch velrybách vypadat jako úplný ubožák a přijít s nějakou plotičkou z rybníka! (Jenomže to jsem narazil...Halldór přirozeně slovo „sumec“ neznal, a tak na ty moje roztažený ruce jen trochu vyjeveně koukal. „Vy tam máte dvoumetrové ryby?“, věřit nechtěl, „vždyť jste suchozemci!!“. A mě docházelo, že jsem si zase trochu zapřeháněl...Čechy a taková exotika?? Řeky a rybníky plné dvoumetrových hovad...ostrý! A trochu to mírnil... - „no, je jich hrozně málo, občas, trochu, jen někde...spíš menší!“, koktal jsem dál...nebylo to jednoduchý!) Nevěděl jsem totiž pořádně ani, jak se řekne řeka nebo rybařit...všechno spíš jen ukazoval. A z naší zemičky dělal trochu něco úplně jiného...che!

Navíc jsme u toho na sebe museli celou docela hulákat...počasí se opět činilo!!

 

 

***

 

Večer jsem si pak zase po čase zahrál na dirigenta...mlaďošky, už když jsem k nim přicházel, hlady vyřvávaly, sborově naříkaly na svoje prázdný žaludky! A protože jsem byl v takové povznesené náladě, mě to ani moc nezarazilo, jen jsem zvedl ruce, zakašlal, zaklepal do taktu a „holky jedem!...be bé bééé bebebe!“, začal jsem je tam dirigovat, jak v Rudolfinu... „A rytmus držíme!...a teď basy!...neslyším basy!!“, jako magor jsem je překřikoval. Chuděry netušily, co se děje...jen já se bavil jako blázen, povzbuzoval je a snažil sezvučet!! Když se pak ty jejich skřeky stávaly víc a víc hysteričtějšími (asi byly samy neštastný, že jim to dneska moc nezní, že jsou nějaký rozladěný...), nechal jsem toho a s širokým úsměvem si šel po své práci.

Holky se ale lepšily...časem to bude i na veřejný koncert!! Cheche!!! Jen ty starší...snad ze stydlivosti se odmítaly pořádně zapojit. Ani ta jejich kopýtka, když ve výběhu pobíhaly v očekávání dalšího senového nášupu, jim pořádně nezněla! Holt u nich zvítězil prachsprostý hamounický pud...kromě žrádla je člověk, teda hlavně já jako hlavní roznašeč a skoro jediná persona, se kterou přišly do styku, vůbec nezajímal. Hrály netykavky a házely na mě bobek...!! („Jóó, když jde o žrádlo, to jsem pro vás najednou hvězda, to najednou stojím ve světle ramp...nejsledovanější tvor široko daleko!!“, dělal jsem si z nich občas prdel a přecházel před kotci sem a tam...jen tak! A měl, potvora jedna, prdel z toho, jak urputně mě sledovaly...úplné finále Wimbledonu! Ale ani stéblo ze mě ne a ne ukápnout. Když pak došlo na rozvážení, jen se mocně nadechly a začaly do sebe seno tlačit pod děsným tlakem...jen u toho mlaskaly a funěly, nic jiného pořádně nestíhaly! Občas trvalo docela dlouho, než se senu podařilo přistát na zemi...palicemi mu zatarasily cestu a ládovaly se pomocí gravitace!! Sice tupounky, ale měl jsem je moc rád!!!)

Halldór tentokrát hudební produkci nestihl...dorazil o nějakou tu minutu později! (Snad to bylo i lepší...asi by si z toho už musel udělat důlek na čele, jak by si na něj ťukal, co že to má za hovado místo pomocníka!!!)

 

A po klasické rundě si ještě musel jít hrát na doktorskýho...netušil jsem proč, ale roznemohla se nám další kravka!! A zrovna mamina, co nedávno rodila...jestli ono to nebylo kvůli tomu!! (Ne, že by na tom byla tak špatně jako její sousedka (shodou okolností totiž měly stání vedle sebe), ale přestala skoro žrát...ani granule pořádně nechtěla! (Po nich přitom byly jinak kravky jako divý...kdybych měl náhodou nějaké schované v overalu, skoro jistě by ho ze mě strhaly a sežraly i se zipem a cvočky!!!)

Halldór se rozhodl pro aplikaci výživy...vytáhl plný pytlík (s hadičkou a jehlou na konci), nasadil krávě náhubek, aby si to nemohla strhnout (popravdě v tom náhubku nemohla ani ohrnout pysk...), připevnil ho ke konstrukci, ke které byly všechny připoutaný a jal se zavádět jehlu do žíly! (Pokud mě paměť nemátla, uvnitř byl vápník...teda pokud Ca je kalcium a to znamená vápník...) Celá ta věc vypadala opravdu doktorsky...trochu nemocnici jsme z kravína dělali.

A pan doktor byl machr...trefil se hned napoprvé! Já ani nepoznal, kde na tom krku žílu má...krčisko velký, chlupatý!!! (Sice trochu krve, ale infuze byla zavedena... „A skořápky by nestačily?!“, přidal jsem si trochu nemístně. „Asi fakt ne...blbče!!“, dodal si už jen pro sebe.)

Naše stará lazarka to celou dobu bedlivě sledovala...a asi se trochu divila, co se děje. Normálně jsme totiž cpali všechny medikamenty do ní! (Trochu u toho i žrala...granule, co jsme jí předtím dali. Snad jediná věc, která se u ní trochu zlepšila...že zase trochu žrala! Jinak pořád stejná bída...)

 

 

13.

 

Ach jo!!!

Začal jsem se trochu strachovat, jestli jsem hospodářům nepřinesl smůlu...uprostřed noci nám totiž porodila první ovce! Ale jehňata byla asi ještě moc mladá, nedostatečně dorostlá a skoro hned po porodu umřela...

A zase jsem na to přišel já...!! Když jsem ráno čistil jeden výběh...zasraný byl zase moc...jedna z ovcí se povalovala v rohu, a tak nějak vůbec neměla ty tendence přede mnou zdrhat. A když jsem došel k ní, najednou jsem je tam zase viděl...dvě malá, růžová stvořeníčka!!! Chvilku jsem ten výjev pozoroval, říkal si „kruci, zase růžová...kde mají srst?!?“, ale pak, protože vypadala živá, jsem se vzpamatoval, nechal koště koštětem a mazal pro Halldóra, který byl v tu dobu ještě doma. Doběhl jsem tam, hulákal na něj už ode dveří, ať se zvedá a jde se mnou, že nevím co dělat a stepoval před vchodem. Hospodář hned skočil do gala a valili jsme zpátky do stájí, v závěsu za námi běžela i Gudrun (ta se nejdřív těšila na první přírůstky! Byla na ně natěšená snad od mého příjezdu, pořád mi o tom vykládala...).

Doběhli jsme do stájí, vzali zábranu, aby měla rodička klid a hrnuli se za ní do výběhu...to už tam ale ležely jen dvě mrtvolky!! A mamina je tam nechala napospas a zmizela ve stádu. Nám tak zbyl jen smutný pohled na dvě růžová stvoření ležící v rohu...trochu bezradně jsme je chvilku pozorovali, Halldór potom prohlásil, že to je život, vlezl dovnitř, mrtvolky čapnul a odnesl pryč. My jsme tam s Gudrun ještě postávali, spíš doblba čučeli....a pak jen vzali zábranu a vrátili jí zase na své místo. Ale přešlý jsme z toho byli všichni...

 

Ale práce nepočkala, holky už měly hlad a krávy potřebovaly podojit...jen mně to celou dobu vrtalo hlavou!!! („Že bych to způsobil já?...ale, kruci, jak?? Vždyť tu jen pomáhám!“...z hlavy to ale dostat nešlo! Nejdřív potrat, když byli farmáři pryč...pak se roznemohla kravka, druhá se přidala včera...a teď tenhle urychlený porod!! Pořád jsem přesvědčoval sám sebe, že to musí být jen shoda okolností, že se to tak holt někdy přihodí...a nakonec se rozhodl, že se na to pořádně vyptám hospodářů, že musím vyzvědět, jestli se neděje něco divného!!)

 

Žádné další nezbednosti se naštěstí již neděly, a tak jsem mohl v klidu dokončit úklid a přípravu starého ovčína...poslední výběhy douklidit, vyčistit kýble a nádoby na vodu, přepážky připravit. Když jsem to měl hotové, šel jsem, pro klid v duši, ještě omrknout stáje....jestli se přece jen něco...! A když jsem docházel ke vchodu, byl jsem málem knokautován větrem!!! Už už jsem byl u vrat, když mě čapnul poryv větru...spíš záchvěv uragánu...a hodil mnou na sloup u stájí!!! Snad jen díky své obrovské (cheche!!!) mrštnosti jsem si nerozbil čumák...bouře si dala záležet a ukázala, zač je toho tady loket!! (Již druhý den se nám zase otřásal domeček...nadskakoval jako krabice od bot, záclonky vlály, hučelo to jako u vodopádů...ani po náročném dni a solidně unavený jsem se pak pořádně nevyspal!)

 

A večer, u kulatého stolu (i když ten náš byl hranatý...che!), jsem z farmářů tahal, jak to teda s tou mojí smůlou je...! Postupně mi v klidu vysvětlili, že ať si z toho nic nedělám, že se to prostě někdy děje...!! První potrat, když byli pryč, jsem absolutně předvídat nemohl (a že teď ovce tak divně pelichá, svůj kožich ztrácí a trochu leprácky vypadá, je prý, po tom co si zažila, docela normální!). Potíže s kravkou byly trochu záhadou i pro ně...ale ani v tom jsem prsty prý mít nemohl!! Ze sena že to určitě nemá... Druhá kravka, že to má opravdu po porodu! Někdy, když je porod náročnější, to krávu vyčerpá natolik, že se jí potom musí trochu pomoct, nějaké látky doplnit a prý bude zase dobře...snad!! (Živiny jsme jí již nasadili, vypadala trochu líp a sračku, co chytla, prý není třeba moc řešit...!) A dnešní událost s jehňaty? Jen krčili rameny a přesvědčovali mě, že to je prostě život...vloni jim prý zemřelo při porodech přes dvacet jehňat!!!

Trochu mě tím uklidnili a já se jen rozhodl, že prostě dám holkám tu nejlepší péči, těch pár týdnů se je budu snažit rušit co nejmíň a naopak, že je budu hýčkat, jak to půjde...péče jak od maminky!!!

 

 

***

 

A moje hudrování na matrace už asi hospodáři nevydrželi, a tak jsem novou matraci dostal i já!!! Možná mi to mělo dojít dřív...že se něco chystá! Gudrun se mě v poslední době neustále ptala, co moje záda, jestli jsem v pohodě, když se furt tak protahuju, krk procvičuju...až prý zaúkolovala Halldóra a ten přinesl jednu starou, krásně tenoučkou ze starého domku! Ať prý si konečně taky ulevím...záda srovnám!! (Sice jsem si tak trochu už zvykl, ale stejně jsem ráno lezl z postele trochu rozlámaný! A snad se tím zlepší i krk bolavý, zadoufal jsem! Neznámo proč, mi najednou vylezly dva obratle těsně pod krkem...o takový dvě čísla dozadu se posunuly a tlačily!! A obavy, že by to byl pahrbek geniality, jsem neměl...to nehrozilo! U mě!! Ale příjemné to nebylo, trochu to navíc snižovalo pohyblivost krku a už jsem se začal poohlížet po nějakém fyzioterapeutovi...aspoň pro radu! Zatlačování obratlů o futra jaksi nepomáhalo...a zatloukat se mi je nechtělo!! Che!!! „Tak se uvidí!“, přijal jsem dárek s povděkem, „třeba to bude matrace zázračná...!“)

 

 

14.

 

„Ten čas ale letí!“, proběhlo mi ráno hlavou při pohledu na kalendář. Jeden se ani nenadál a byl tu konec dubna...a přitom mi to vůbec nepřišlo, čas tu běžel jiným tempem...farmářským!! Až jsem někdy sám nad sebou žasl, jak se mi to zamlouvá... Člověk věděl, že musí dvakrát denně obstarat zvěřinu, podle ročního období připravit další záležitosti, ale byl to takovým zvláštním způsobem poklidný život, na hony vzdálený tomu těkavému stresu v Babylonu. Člověk tu nepotřeboval hledat všechny ty vnější impulzy, aby mu přišlo, že žije...přišly samy!! Určitě by se našli lidé, kteří by říkali, že tenhle způsob života je nudný, šedivý...nic se neděje, jen práce a jinak nuda běs!! Asi záleží na přístupu, na tom, co od toho člověk očekává...sám od sebe, od svého okolí, od své práce!! Mě to pořád bavilo...a dost!!! Kdybych byl Islanďan, říkal jsem si občas, asi farmářem zůstanu... Našel bych si někde volnou farmu (a volných jich tu bylo stále víc!!) a hospodařil! Přišlo mi to docela v klidu...na chlebíček si farmařením člověk vydělal, díky mechanizaci to ani nebylo nějak moc ubíjející a díky tomu, že tu lidé měli k sobě pořád ještě blízko, by to ani osamělý boj proti živlům nebyl!! A nebylo vůbec třeba si to nějak idealizovat, romantickými nesmysly to roubovat...prostě život farmáře je někdy krutý, tvrdý a někdy naopak ráj...někdy věci, lidi, zvířata odcházeli, mizeli nebo umírali a někdy to naopak všechno člověku pod rukama přibývalo, rodilo se a dařilo! Nebylo třeba to lámat přes koleno, složitě plánovat a držet se nějakých ideálních výplodů fantazie...to pak byl pád do reality o to tvrdší!!! (Sny se dají žít a vychutnávat jen, pokud v nich člověk zůstával...když jim zkřížila cestu realita, každodenní skutečnost, docházelo pak často na zklamání, naštvanost...a pak i rezignaci. Držet se za každou cenu jakýchsi ideálů, slaďovat neustále tu brožuru s každodenním životem...to pak jeden najednou zjistí, že ty zuby drtí jedny o druhé už skoro pořád!!! „Všeho s mírou!“, jak se tak říkává...)

Farmářský život je prostě někde trochu jinde...naroubovat ho na nějaké standardy, měnit ho podle jakéhosi městského, moderního mustru nejde!! (Dost to zkoušeli bolševici...chlubil se tím ve svém slavném projevu na Červeném Hrádku u Plzně i Jakeš („Vždyť dnes už není rozdíl mezi městem a vesnicí...o to jsme se postarali“)...ale spíš vesnici jako takovou zabili, než že by jí proměnili!) Být pevně rozkročen na svém kousku země, mít radost, jak se mu daří, když si ho tak promnu v rukou...to se moc naučit nedá, v učebnicích by to navíc vypadalo dost blbě!! A nejlepší je nad tím moc nemudrovat a jít a život tak žít...

 

A jak jsem si tak v duchu mudroval a na nejchytřejšího holobrádka si hrál, plácal jsem se u toho bezděčně do boku a spokojeně se nad stavem svých jater pozastavoval... - „aspoň vy mi dáte za pravdu!“, povídal jsem jim. „Protože to ať mi jinak někdo strčí flašku Absintu do prdele a zapálí ji!!...jestli se tomuhle neříká abstinence!!!“ Cheche!!! Ale pravdou bylo, že co jsem byl na Islandu, k alkoholu jsem pořádně nečichnul a za poslední měsíc měl na jazýčku snad jen dvě deci vína o Velikonocích...a tak ty potvůrky musely mládnout, i kdyby nechtěly!! Jediným zlozvykem tak zůstávalo kouření...to jsem si ponechal i tady! (A nedbal na stále tvrdší propagandu, která kuřáky tlačí do rohu...teda spíš na ulici!! Holt si tu někdo musel najít obětního beránka...!!! Sice jim nevadily ty kilogramy olova a podobných nechutností, které si jinak člověk do plic rvát může...vlastně musí!!...ale číšníci mají přece právo pracovat v čistém prostředí!!! A přitom venku dál pokračovaly „Permanentní Velikonoce“...stále se zrychlující konzumování slasti!! Nezbylo než dodat, ať v tom případě, když už má jeden právo na čistší prostředí, začnou rozdávat policistům a kamelotům plynové masky, učitelkám valium a zedníkům roušky a obvazy... A doufat, že za kouření se snad ještě chvíli věšet nebude!!)

 

 

***

 

Ale farmářský život běžel dál...ráno jsem vstával u písniček Iggyho Poppa a vlál si u toho po kuchyni! „Ty snad máš narozeniny nebo co!?“, ptal se u toho rádia...a celé ranní krmení si pak broukal Pasažéra!! Bez újmy jsem takhle provlál celým dopolednem...

 

Po obědě jsem čapnul Pertlu a šel s ní trochu omrknout farmářovo panství...jen jsem jí musel trochu hlídat, měla totiž nějakou zdrhavou. Už pár dní se kolem naší farmy potloukal jeden cizí pes, furt jí někam lákal a asi i dost stop po sobě zanechával... Pertla pak strávila většinu času s čumákem zarytým v zemi. (Snažil jsem se jí po celou dobu něčím zaměstnat, aby jí zdrhnout ani nenapadlo...jinak by totiž skončila zas na řetězu a kdo se měl na ten smutný, zoufalý kukuč pak dívat!! Che! To jaro...!!!)

A jak nebylo moc do čeho píchnout (takový klid před bouří řekl by někdo...), navíc Halldór byl skoro celý den v Patresku a kupoval a dohromady dával nový počítač (on teda spíš jen kupoval!...dohromady to dával jakýsi ajťák!!), strávili jsme s Gudrun veselé odpoledne u kafíčka a další z nekonečných buchet. (Přišlo mi, že jsme jich už spořádali celé tucty...ale ona pokaždé, když se jich v kuchyni již nedostávalo, jen zašla do mrazáku a vyndala další!! Ale nakonec přiznala, že se blíží doba dalšího velkopečení...že za pár dní dojde na další várku a zase nějaké dva tři tucty připraví!! Cheche!!! „La dolce vita...!“)

U toho se dala do vymýšlení neskutečných haluzí...bez ladu a skladu sázela nápady, jak dostat naší lazarku na nohy, jak jí zase na všechny čtyři postavit!! Nejlepší a nejvtipnější co z ní vylezlo, byl náčrt jakési konstrukce, kterou prý máme vyrobit, a pak jí s její pomocí zvednout.... Snažil jsem se paní stavitelové vysvětlit, že to, co tu zkouší navrhnout, je úplná kokotina!! „Ale holka, vždyť tady ten vršek by musel být fakt solidní masiv, protože by musel unést přes pětset kilo! Taky by to muselo být hrozně přesně postavené, protože jinak by to ta váha svalila buď na jednu či druhou stranu!! A taky, milá zlatá, zapomínáš na to, že všude okolo jsou další kravky, které není kam jinam dát!!“...a ona chudák furt držela v ruce tužku, náčrtek se během mého kritizování snažila trochu poopravovat, domýšlet, až nakonec uznala, že by to teda asi opravdu neklaplo!!! Ale úplně vzdát to odmítla, a tak na mě ještě zkoušela variantu s lanem a kladkama...nezbylo, než jí zase zklamat a vysvětlit, že ten krov, co v kravíně je, by neunesl ani mě, natož krávu! Že by se zřítil během sekundy...navíc jsme ani žádné kladky neměli! To už jen hlesla: „tak jí zvedněte pomocí heverů!“...a já se již jen kousal do jazyka... „Nemáme hevery!!“, dostal ze sebe po chvíli. (Ta ženská byla neuvěřitelný poděs...krásně neuvěřitelný!! A i za to jsem jí měl moc rád!!!)

 

Pak přijel Halldór s novým počítačem...už docela standardní mašinou...a tak jsme ho hned zkusili zapojit. Hospodáři museli okamžitě net zkusit...rádi si tam různé nesmysly četli! (Ale vlastně se nebylo čemu divit...díky podnebí a vzdálenostem, co na Islandu jsou, to byla poměrně populární záležitost...takhle si do sítě koukat, zjišťovat, co se děje, komunikovat!) Halldór si taky musel zkusit rozběhnout svůj farmářský program, kam zaznamenával všechno ohledně kravek a ovcí...stavy, přírůstky, dojivost, množství vlny...a tak různě a tak podobně! (Moc jsem to nepobíral...) Jenomže mu to nějak nešlo...a jak je technika mocná, zkusil to řešit na dálku s tím ajťákem, co od něj počítač kupoval. (Ten se nám pak normálně naboural do systému a přes síť se v něm šťoural...a my u toho akorát pozorovali a dost se řehtali té samovolně se pohybující myši, otevírajícím se programům, celému tomu správkování na dálku. Byla to haluz...!!! Nakonec mu jen napsal po chatu, jestli je všechno v pohodě, jestli všechno funguje... No, fungovalo...ale hospodáři se ztratila všechna data za poslední dva roky!! A ani to, kokos jeden, neměl nikde zálohovaný!!!)

Pak už za mašinku usedla Gudrun, otevřela solitéra, karty a strávila u nich zbytek večera...

 

My se s hospodářem přesunuli do kuchyně a vyslechli si v rádiu jednu neuvěřitelnou historku! (Já teda spíš poslouchal Halldóra, když mi to tlumočil...) Nějaký šťouravý novinář objevil kus nad Reykjavíkem jakousi partu Poláků, kteří bydleli přímo v areálu fabriky, kde pracovali. A mazec byl, že všichni, asi dvacet lidí, bydlelo v malinkém kamrlíku o asi čtyřiceti metrech čtverečních!! No, naskládaný tam museli být jako sardinky...navíc byt to prý byl sám o sobě dost pekeléš! A perličkou bylo, že každý z nich za tohle luxusní ubytování platil v přepočtu asi deset tisíc korun...každý!!! (No, já nevím...ale je tohle normální?!?)

 

 

***

 

Bohužel, stokrát bohužel, došlo na má slova...kravka se již jen naposled svezla!!! Fakt smutná záležitost...!

Nejdřív jsme s Halldórem zkoušeli celé odpoledne krávu zvednout...hospodář na to dokonce vymyslel takový kocourkovský vynález. A to, že jí zkusíme zvednout pomocí Johnskýho...že na něj připevníme kládu (směrem dopředu jako dělo) a s tímhle vynálezem zkázy, že pak najede vraty dovnitř kravína, tam že podvážeme kravku provazy, ty upevníme k dělu a kravku zvedneme na nohy!!!

Zpočátku jsme se u toho docela nasmáli...vypadalo to dost neskutečně! Jenom dostat kládu připevněnou k traktoru do kravína a ten přitom nezbourat nebyla žádná sranda... Pak nám, při prvním pokusu, kláda praskla! (Měla sice snad dvacet čísel v průměru...ale půl tuny je půl tuny!!) Pak už teda Halldór přivezl úplný masív, kusanec dřeva, s kterým jsme zkoušeli pokus zopakovat...a po snad dvou hodinách se nám to i podařilo! K ničemu to ale nevedlo...!!! (Kravce, chuděře nešťastný, nezbývalo, než valit oči...nestíhala ani pořádně sledovat, co se s ní děje! Pobíhali jsme porůznu kolem, podvazovali, přivazovali, utahovali, opravovali...a pak zvedali!! Jenomže, i když potom již visela ve vzduchu, očekávaný výsledek se nedostavil...kráva měla po tom dlouhém ležení pořádně pohyblivé jenom přední nohy, těma se i snažila dostat svoje tělo pod kontrolu, postavit se na ně. Ale zadní se ani nehnuly...vůbec je už neovládala!! Hrozně dlouho jsme se jí snažili pomoct...nohy rozhýbat, promasírovat, trochu života do nich vrátit...vše bez výsledku!! Asi už bylo pozdě...)

 

Hospodář na ní nakonec chvíli koukal, drbal se na hlavě a pak se na mě podíval: „búin!...hotovo!“ a ukázal to gesto podříznutí krku!!! Vyvalil jsem oči...vůbec jsem totiž netušil, že se tady hraje hra o její život, myslel jsem si, že to jen tak zkoušíme...aby se něco dělo! Byla to docela sprcha!!! „Kruci!!!...hotovo...je po kravce!!!“, vyhrknul jsem na Halldóra česky, trochu mimo a u toho mi běžely v hlavě obrazy, jak jsem jí ještě ráno obstarával, porůznu jí pomáhal.

Halldór jen sklopil oči, otočil se a někam zmizel...za chvíli se již vracel s flintou (malorážkou) v ruce! V druhé si nesl náboje...!! To už jsem neustál a rychle se ze stájí ztratil...u toho jsem opravdu být nemusel...ani nemohl!!! Zvenku jsem za chvilku zaslechl výstřel... „hotovo!!!“. Nezbylo mi, než se zase vrátit a Halldórovi pomoct...kravka již ležela bezvládně na podlaze, dírou uprostřed hlavy jí pomalu tekla temně rudá krev. Okolní kravky z toho začaly panikařit...vyřvávaly tam, z úchytů se pokoušely dostat. Nejdřív jsme je teda uklidnili, mimořádně trochu granulí nasypali, po prdeli poplácali...a pak přivázali té mrtvé kolem zadních nohou lano a pomocí traktoru jí vytáhli ven! Tam pak ležela až do večera, kdy jí Halldór nabral na radlici a ona se naposled svezla...do jámy k moři!!! (Hrozný mazec...jeden výstřel dokáže zlomit život na druhou stranu! Tak málo jakoby stačilo...jen zmáčknout kohoutek!! Život jako balancování na hraně ostří...a pak ho převáží troška olova!!!)

Po tom gestu podříznutí krku jsme oba ztichli, na dlouho úplně přestali mluvit. Smutná procedura se odehrála za hrobového ticha...jen krávy vyřvávaly a trvalo pak dlouho, než se trochu zklidnily. A její sousedka, sama na hraně nemoci a lazarství, prořvala celý zbytek odpoledne...na celou stáj houkala ty svoje pohřební písně!!

 

Přišlo mi pak dost cynické, že potom, co jsme krávu vytáhli za provaz z kravína, Halldór vystoupil z traktoru a jen prohlásil „kaffi?“...jestli půjdu na svačinu! No, snad to opravdu bylo potřeba hodit rychle za hlavu, příliš se tím nezabývat...

Doma již vysedávala Gudrun s kolegyní...právě se vrátily ze sázení kytek ve skleníku. Hospodářová mi hned mezi dveřmi začala tlačit, jaký že tam byl dneska pařák...prý jako v Čechách! (Že tam bylo nesnesitelných a neuvěřitelných osmadvacet stupňů...a k tomu sluníčko!!) Ale když zjistila, že moc nereaguji, pořádně se na nás podívala a nechápala, proč že jsme takoví skleslí... A jak nic nevěděla, pokračovala zvesela a jen tak mimochodem se nás ptala, jak dopadla snaha o postavení kravky, jak nám to šlo. Já neříkal nic a Halldór jen prohodil „musketa“...tím starodávným označením, tady opravdu znamenajícím puška, jí oznámil, že je po ní, že už jsme jí pomoct nedokázali. Gudrun to okamžitě došlo...vyvalila oči, zmlkla, otočila se a vrátila do kuchyně, kde již chystala svačinu...

Já se hned po kafi vytratil do stájí.. Byl pomalu čas a mluvit se mi moc nechtělo! (Ale ve stájích bylo jinak opět veselo...jedné pučmelounce se povedlo docela rychle mě zase rozesmát! Při tom ládování jí trochu zaskočilo a ona začala prskat a kejchat, až se jí dělaly boule na bocích...che!! Prostě...jak vždycky kejchla, tak jí ty jehňata, co čekala, v břiše úplně nadskočila a holka pak vypadala širší než delší... Vypadalo to, že snad o půl roku přenáší, že z ní vylezou již úplní dospěláci!!

O něco míň vtipný byly množící se roje much...ve stájích se jich rojilo stále víc a víc a já se začal bát, abychom časem, po návratu ze stájí, nevypadali jako ti vysmátí cyklisti!! ...Jen aby se nám to nepřejedlo!!!)

 

 

***

 

Další den již běžela farma svým normálním, poklidným životem. Odpoledne dorazili opět sousedi, přijeli nám pomoct s poslední várkou očkování...ty jejich prý přijdou na řadu také, za pár dní! (A já se začal shánět po hokejových chráničích....che!!!)

Místo očkování se spíš kecalo, celá procedůrka probíhala v hodně poklidném, odpočinkovém tempu...snad jen já se klasicky potil jako vrata celého Islandu, kapičky až na prdeli měl!!

Venku se počasí úplně předhánělo (teploměr se pod tím náporem až prohýbal), jakoby přepnulo na jiný režim a ukazovalo tu nejvlídnější tvář..., a tak jsme se ještě před očkováním rozhodli, že několika telatům ukážeme ten svět venku, připravili jim venku malou ohradu a do toho improvizovaného výběhu je vypustili.

Jenže to jsme si navařili....!!! Museli jsme potom každou chvíli odbíhat a ohradu urovnávat!! Omladina (ucha jedna!!) moc netušila, co se s nimi děje - nejdřív se jim tam vůbec nechtělo, museli jsme je tam doslova dotlačit...slunce, takhle přímo, asi vidělo hodně z nich poprvé, a tak se jim nebylo moc co divit. Ale když už tam jednou ti blázínci byli, tak začalo rodeo...čurbes, jak se patří!!! Poskakovali tam jako splašený, neustále bourali do hrazení, všechno museli vidět, všechno si chtěli prohlédnout, ke všemu přičichnout...byla to sranda, pozorovat ty jejich první chvilky venku!!

Ale přece jen...očkování počkat nemohlo, a tak jsme se museli přesunout dovnitř a nechat je tam bez dozoru! A protože to byly fakt blázni, té divočiny venku nenechaly a v jeden moment probouraly zábranu definitivně a nahrnuly se do stájí! Proběhly kolem ovcí a zamířily si to otevřenými dveřmi přímo do kravína...! Já, jak jsem je uviděl klusat ovčínem, jsem hned mazal za nimi...prvně jsem chtěl vidět, co to zase vyvádí...a pak se chtěl pokusit je dostat zpátky do výběhu. (Pobíhaly tam tak zmateně po kravíně, od jedné kravky ke druhé, všechno si zkoušely, za sebou zanechávaly hnědou stopu. Když mě pak zaregistrovaly, daly se na ústup a snažily se mi vyhnout...to se už ale celý kravín rozezvučel sborovým vytím, chorály, co trhaly uši!! Měl jsem sto chutí se k nim přidat a celé to divadlo si užít naplno!!! Cheche!!!) Ale vedle čekali ostatní a bylo teda třeba je dostat pryč z kravína, do ohrady nahnat a vrátit se k očkování... Jenomže to nebylo jen tak!! Zbylí doktůrci mě v tom normálně nechali, postávali si v ovčíně a to divadlo si užívali...potvory!!! Takhle se kochat, jak Čecháček prvně nahání dobytek...

Po nějaké té minutce se ale podařilo, telata byly, kde měly a já se mohl vrátit k roli přidržovače.

Ale zase ne nadlouho...již po chvíli byl zvenku slyšet rachot a pokřikování. Tak jsem tam zase doběhl a koukal, že divadlo pokračuje - jedno tupouně si totiž chtělo zkusit překážkový běh a zdolání taxisu, vlastně zábrany!! Což se mu stalo osudným...při pokusu přeskočit ohradu uvízlo na půl cesty. Předníma nohama na jedné a zadníma na druhé straně zábrany...byla na tele moc vysoká, přeskočit mu nedovolila a uvíznutí bylo nevyhnutelné!!! (Nezbylo mu, než tam bezbranně viset a hulákat...a tomu se nešlo nesmát!!! Jenom sundat ho pak z taxisu zpátky byl trochu problém. I takové tele již něco váží, takže pokusy nadzvednout ho a šoupnout do ohrady byly k ničemu...navíc jsme po předešlých pokusech zábranu solidně zabetlovali!!! Nezbylo, než ohradu dlouze a složitě pod teletem podsekávat, dokud nedosáhlo na zem.)

Ale ani to nebylo všechno...už z toho začínala pomalu být scéna z grotesky! Jakmile jsem dostal toho blázna na zem, ohradu pod ním složil, zbytek stádečka si to okamžitě namířil zpátky dovnitř!!! Štrádovaly si to zase do kravína a na truc za sebou zanechávali ohromné hromady hnědky.... To už mi to začínalo být jedno a rozehrál tu hru s nimi!!! Pobíhali jsme tam pak všichni jako paka...!!!

Takovouhle anarchii ale nevydržel zbytek operatérů a vyrazil nás tam srovnat...zblízka omrknout ten tyátr a taky nás (hlavně je...samozřejmě!!) zpacifikovat. Při pohledu na mě si jen poklepávali na čelo a omladinu pak zpátky ven zaháněli sami... Aspoň jsem potom pomohl s vystužováním ohrady. (Po nekonečném uvazovaní, přivazování a zpevňování byla ohrada již natolik pevná, že dalším náporům odolala a my se mohli vrátit definitivně k ovcím...)

 

Zbytek očkování se pak stal jen takovou drobnou epizodkou, nedůležitým zpoceným mimodějem...

 

A protože k tomu počasí úplně vybízelo, vyrazili jsme s Pertlou před soumrakem na další z mnoha procházek po okolí, omrknout to počínající rašení života....a užili si oboustranného permanentního aportování!! (Teda, pro pořádek....já házel, ona běhala!)

Omalovánkový den jsme pak zakončili ve vířivce!!! Gudrun jen zahlásila: „Lúúúkas!...pottur!!“ a šlo se! Po hrozně dlouhé době a byla to zase hrozná pohodička, masňárna, které se člověk jen tak nenabažil...

 

 

15.

 

Nechtělo se tomu ani věřit, ale jaro se v Bardaströndu začalo asi již opravdu rozjíždět! Další slunečný den (což tady na severu znamenalo, že slunce svítilo po většinu dne, jen do toho přišly tak tři, čtyři přeháňky, půlhodinové slejváky, co zkropily krajinu...a pak stejně nenápadně jako přišly, tak i odešly!), vítr si dával taky dost oraz...úplně příjemně bylo!!

 

A jelikož stále pokračoval klid předbouřkový, vypůjčil jsem si od farmářky foťák a vydal se na kopec něco nafotit...ta křišťálově čistá viditelnost k tomu totiž úplně vybízela!!! Pertla mi dělala, již přirozeně, průvodce. Nejdřív jsem moc nevěděl, kam že to namířím...chtěl jsem prostě někam na kopec, na čumendu. Nakonec jsem to vzal opět do sedla a po chvíli to stočil napravo nahoru, na nejvyšší kopečisko v okolí! Příjemným zjištěním bylo, že jsem se tentokrát již tolik nebořil, zem už nebyla tak hrozně nasáklá vodou, i sněhu ubývalo...

Celou cestu nahoru jsem byl pod bedlivým vůdcovským dozorem Pertly...jakmile zaregistrovala, že trochu měním směr, vrátila se na krok přede mě a začala to prošlapávat nanovo. (Nějaké ty ochranářské geny v sobě přece jen ještě měla...jen s těma ovcema jí to moc nešlo! Mě si ale šéfovala dokonale...che!!) Kopec se postupně zvedal do hrozného strmilováku...a z procházky se tak stal spíš vejšlap!!! Podkopcové cigárko taky jednomu nepřidá, a tak jsem skoro celou cestu funěl, občas se skoro plazil, šplhal po těch skaliskách...své společnici až trochu záviděl! (Ona si tam celou dobu, potvůrka jedna, pobíhala, jako by se nechumelilo...nahoru dolů lítala jakoby nic!!)

Avšak odměna byla sladká!!! Když jsem docházel nahoru, zrovna vylézalo slunce po poslední přeháňce, všechno se zjasňovalo, obrysy se zostřily, výhledy se staly skoro nekonečnými...až jsem se bál, že to propásnu a posledních pár metrů nahoru skoro běžel! A pak už přišla dlouhá, předlouhá kochačka, vrcholové cigárko...očumování vysočiny na severu, pobřežní linie na jihu, všech těch kopců okolo. (Nahoře mě, kromě výhledů, čekalo i jedno překvápko! Na úplném vršku byla taková zvláštní přírodní mohylka, trochu jako Kokořínské Pokličky vypadala... Minipoklička, poslední odflusnutí kopce, když tam kdysi rostl...)

A ty kopce...nebyly to sice žádné převysoké velehory, ale i shora vypadaly úchvatně!!! Zvedaly se v podstatě již od pobřeží, po pár metrech rovinky, malinkého kousku krajiny, kde jsme se snažili hospodařit a strmě si to mířily až sem, nějakých šestset, sedmset metrů nad mořskou hladinu. Farmy vypadaly z toho vrcholu spíš jako dětské stavebnice...pár budov, krčících se u paty kopce, se všemi těmi pastvinkami okolo. Všude ještě převládala šedivá...zelenat se lehce začínaly snad jen ty nejúrodnější proužky těžce obdělávaných luk. Celé to lidské snažení najednou vypadalo tak nepatrně, jako drobná ranka na jinak čisté, nedočtené krajině táhnoucí se od nekonečných obzorů, desítky kilometrů daleko až sem, na vrchol...k Trollí kuchyni, jejímž centrem byla právě ta poklička, vypadající najednou jako pohodlný stolek, připravený k pikniku.

Na závěr jsem udělal pár fotek...skoro se za to až omlouval (že ruším zdejší čistotu tou cvakající krabičkou...že jí kradu duši!!!), a pak už mazal sešupem dolů, obklopen sunoucími se kamínky a štěrkem, uhýbajíc před již moc přerostlými šutřisky.

 

Když jsem dorazil domů, nikdo tam nebyl...jen zdálky jsem zahlédl hospodáře, jak přeorává jednu z našich pastvin, naruby jí převrací. A Gudrun byla nejspíš zase sázet kytičky. A tak jsem si udělal svačinku, nacpal jí do sebe a trochu relaxoval. Asi po hodině dorazil Halldór...dostal hlad a vydal se do sebe taky něco nacpat. To mě trochu probudilo, a tak jsem se přidal a dal si ještě nášup, trochu pokecal a vydal se omrknout stáje...jestli je všechno v rychtiku! A tam jsem objevil mrtvé tele!!! U vrat do kravína se povalovalo tělíčko právě narozeného telete!! Vůbec jsem netušil, co se stalo (Halldór se u svačiny nezmínil ani slůvkem, jen o kravinách mlel...), chvíli jsem ho obhlížel, a pak se vydal zpět domů vyzvědět víc. (Trochu se stydíc, že jsem u toho nebyl a v klidu se kochal na kopci...) Vytáhnout něco z hospodáře byl ale dost problém...nechtěl se o tom moc bavit! (A já zase nechtěl moc naléhat...přišlo mi, že toho i na něj začíná být trochu moc!!! Nějak se nám poslední dobou nedařilo...) Nakonec z něj vylezlo, že došlo k předčasnému porodu, tele že bylo přetočené a on mu musel pomáhat ručně, pomocí lana ho tahat ven...a že se narodilo již polomrtvé, navíc se špatně vyvinutýma nohama! I kdyby byl prý porod v pořádku, tele by to nepřežilo...a ať si z toho prý nic nedělám!! (Já u jeho uklidňování jen nevěřícně kroutil hlavou a špekuloval, jak jen to bude s tou smůlou!)

A aby mi hospodář dokázal, že co, že to je prostě život, tak, jakmile dosvačil, mě vzal sebou zpátky na pastvinu a jelo se orat dál...jakoby se nechumelilo!! Pojížděním sem a tam a přeoráváním jsme potom strávili celý zbytek odpoledne... Až na nutné příkazy skoro mlčky.

 

 

***

 

Ale porodem to pro kravku neskončilo...!!! Ráno jsem přicházel do stájí již celkem uklidněn a srovnán a šel jsem jen tradičně pozdravit hospodáře do kravína (což jsem dělal normálně, když jsem dorazil později) a najednou jsem ustrnul pohledem medúzy...jen se mi samovolně otevřela pusa!! Kravka, co včera rodila, ležela na zemi bez hnutí, v polokomatu a s infuzí zapíchnutou v krku!!! „Co se to děje?!?“, dostal jsem konečně ze sebe a valil oči dál...jen je přesunul na Halldóra. „Slabost na ní přišla...i to se stává!“, dostalo se mi odpovědi. Porod byl prý poměrně složitý a dlouhý, kravku to zmohlo a v noci zkolabovala, na zem sebou sekla! („Ještěže aspoň rána dožila!“, uklidňoval jsem se trochu...)

„Dostala dávku kalcia a uvidíme! Pomoct by jí to mělo a snad bude zase dobře!!“, zakončil to. Jenže já se nemohl zbavit toho pocitu smůlovatosti...tohle už byl úplný sešup!!! Jedna kravka se naposled svezla, druhá na tom pořád ještě nebyla úplně dobře a teď i tahle...tímhle tempem přijdeme za chvilku o celý kravín!!!

 

Ale práce léčí a navíc nepočká!! A tak jsem se šel z toho šoku probírat prací...vodu doplnil, granule do kravína přinesl, staré seno odklidil a kolečkem nové zavezl. (U toho opět trochu bojoval s balíkama s balíkova...zase to byl zápas řecko-římský a dopadl těsně pro mě na body... „Asi rozhodčí nadržují!!“ Ty zabalený monstra byly prostě někdy nedobytný, navíc porůznu naštorc posazený...a pak se s tím má jeden rvát!!!)

A hned po ranní rundě jsme začali s péčí o stračenu, naší novou lazarku...nenechat nic náhodě a dát jí od počátku tu nejlepší péči!!! (Otáčka nám šla již jako po másle, předešlá kravka nás dost naučila...a to i přesto, že tahle byla o poznání větší macek!! Robustnější, vyšší i těžší!!! A naštěstí jí to ani moc nevadilo...to bychom pak neměli skoro šanci...a kdyby se nám pak otočka přece jen podařila, jako vítězové bychom stejně nevyšli!! Potlučení a zmožení...) Ale dál již zbývalo jen doufat...

 

Ještě než jsme stačili dokončit vše potřebné a vydali se na zaslouženou svačinu, dorazil mistr Inseminátor!! A tak jsme se ve stájích zdrželi...já spíš jen na čumendu, hospodář pomáhal. (Přišlo mi to celé nějaké divné...snad jsem staromódní, ale nějak mi tam ten býk-oplodňovač chyběl!! Člověk-inseminátor...samo o sobě trochu divná kombinace! Chyběl mi tam ten trochu boj, jak se býk snaží dostat na krávu, přirozenost vybičovaná proporcemi... Ach, ten pokrok!!!)

Mistr vytáhl z auta velký kufr, plný všemožných serepetiček, vyndal z něj jakousi tenoučkou, ocelovou trubičku, snad půl metru dlouhou, na její konec nasadil plastovou násadku se spermatem a šlo se na to!! (Sám sobě ještě nasadil tu vtipnou megarukavici...) Strčil jednu ruku (tu s rukavicí...samozřejmě!) kravce do prdele...přes hromady trusu, co tam nic netušící kravka měla se musel prokousat...a druhou rukou začal štelovat ocelovou trubičku v druhé díře, v jejím pohlaví. Hospodář kravce přidržoval ocas, aby se tam nepletl...a já jen koukal! (A v duchu se řehtal...vypadalo to dost vtipně!! Oba se u toho navíc bavili o hrozných kravinách... „to počasí se nám teď daří, co říkáte?...A včera jsem ti snědl něco divného! Žaludek mě dneska tlačí!“...a přitom v klídku inseminovali!!!)

Oči valila i kravka...no, aby taky ne, když se vám někdo, aniž to chcete nebo o tom dopředu víte, šťourá v pohlaví... Holka se u toho různě hrbila, kukadla jí málem vypadly z důlků, ale víc dělat nemohla!! Anebo možná i mohla...procedura se totiž jaksi nepovedla. Chlapík to zkoušel snad půl hodiny a pak to vzdal, ruku vytáhl, rukavici zahodil a jen zavrtěl hlavou, že asi holt není ten správný čas, že to bude muset zkusit znovu někdy příště! („Zajímavý!...že by kravka přece jen, když chce, dokázala početí zabránit??“, brumlal jsem si při pohledu na jejich zklamané obličeje.)

Mistr inseminátor se pak zdržel i na oběd...ten byl, snad i díky jeho přítomnosti, docela honosný! Smažené jehněčí, pidibrambůrky, hromada příloh, lahodná omáčka a nezbytná Rabarbarasluta!!! Všichni se u něj dobře bavili...někdy i na můj účet! (Měli občas tendenci každému popisovat, co dělám, kde už jsem všude byl, co jsem jim říkal...kleveťáci jedni!!! Ale sranda je, že jim vůbec nevadilo, když jsem u toho byl...normálně vykládali, mojí asistenci ani nepotřebovali. Tak jsem je u toho často jen poslouchal, porozumět se snažil a smál se tomu, co o mně roznáší. Che!! A zajímavá byla i ta podobnost...že tady na severu, u polárního kruhu, bylo možný vidět tu podobnou ukecanost, kterou lze normálně sledovat spíš u národů v nejteplejších oblastech Evropy a dál na jihu...byli schopný se bavit o „ničem“ celé hodiny! Prostě kafrali a kafrali!!)

 

Po lehké siestě se šlo řešit situaci naší stračeny, naší nové lazarky...hospodáři se rozhodli, že tentokrát je potřeba zakročit hned od počátku a rázně!!! Nejdřív jsme kravce upravili místečko, pěkně jí podestlali a pak došlo zase na ten kocourkovský nápad se zvedáním pomocí traktotru... Připravili jsme Johna (tedy přidělali opět kládu dělovou, trámky podepřeli...stačilo pak už jen, aby se z toho začalo střílet! Jinak byla iluze artilerie dokonalá...!!), Halldór s tím najel do kravína a já přivázal nešťastnici do popruhů... A zvedalo se!! (Podle mě fakt trochu nesmysl...kravku jsme sice zvedli, ale postavit se stejně nechtěla, spíš ani nemohla. Jen tam pak bezmocně a zmateně visela... Navíc jsme jí museli poté, co jsme jí zase spustili, celou přesouvat na původní pozici...tím zvedáním jsme jí posunuli hrozně dozadu, takže pak ležela někde úplně jinde, než měla. A přesouvat půl tuny ve dvou lidech je opravdu ráj!! Holka nám to tentokrát nechala trochu sežrat, v posunování nám bránila a my se neskutečně nadřeli!!! Navíc mi, v nestřežený moment, dala megačelíčko...vrazila svojí ohromnou palicí do mojí, až jsem odletěl a chvíli netušil, co se se mnou děje!! Tak nějak jsem si představoval souboj s parním válcem...do souboje bych s ní jít nechtěl!!!)

Při té všemožné a nekonečné manipulaci začínalo být navíc jasné, že budeme muset přesunout její sousedku...kolegyně se tam při těch manévrech dost pletla. Jenomže kolegyně byla tím rozruchem kolem ní tak vyplašená a zmatená, že nám ukázala rodeo naplno!!! Nechala nám to sežrat se vším všudy!!! Bojovali jsme tam s ní snad čtvrt hodiny, házela s námi na všechny strany, naše snahy odrážela s pevností buldozeru!! Omlátila nás při tom snad o všechny stěny v kravíně, Halldórovi pošlapala nohu (naštěstí v holině s ocelovou špičkou!!), prohrávali jsme na plné čáře...až to hospodáře naštvalo. „Kruci, kdo tu má šéfóvat!?! My nebo ona!?“, zarazil v jednom momentě naše neúspěšné snahy o přesun a došel pro náhubek a lana...pomocí nich to najednou šlo docela v pohodě!! Kravka skoro zázračně zkrotla a poslušně nás následovala na nové místo, které jsme jí vyhradili.

 

Jenomže...když už mazec, tak pořádný!!! Ještě jsme nestačili ani vydechnout, pot z čela otřít a najednou k nám dolehl zvuk z ovčína...podivný rachot a zvuky zmateného pobíhání. Tak jsme tam běželi a Halldórovo zkušené oko hned poznalo, že je to tady...první porod!!! A hned jedna z mlaďošek!!! Dokonce dvě tam zmateně pobíhaly, jehňata z nich visela napůl venku...holky asi vůbec netušily, co se s nimi děje!! (Přesně o tom před časem mluvil ten klučina při první várce očkování...že někdy to ovce sami nezvládnou a pak tam musí být farmář a zakročit! A že nejvíc problematické je to s těma mladýma... Sedělo to doslova!!!)

Když jsme doběhli k výběhu, zpozorovali jsme, že tam na zemi už jedno jehně leží...bohužel zase mrtvé!! A tak jsme se vrhli na ty živé...a protože byly dvě, tak jsme se každý ujmuli jedné z nich! Pro mě to byl, takhle najednou a narychlo hrozný mazec...nikdy jsem nic živého nerodil, nevěděl pořádně co dělat! „Prostě se snaž jí pomoct!! Tahej!!!“, znělo ke mně z míst, kde rodil hospodář...a tak jsem tahal. (Byla to dost řepárna...takhle nějak jsem si představoval, že to bylo v té pohádce o Řepě, Dědkovi, Babce... Jen se to nesmělo přehnat!! Jehně se muselo z ovce tahat s rozumem, aby jí člověk nerozerval!)

Nejdřív nám to ani jednomu nešlo, Halldór musel doběhnout pro mazání, jakýsi lubrikant...a pak se přesunul ke mně s tím, že to zkusíme dohromady!! Museli jsme sebe i ovci promazat a zkusit to pak znova!!! A potom už se porod rozjel. S lubrikační pomocí hospodáře se mi po chvíli podařilo pískle vytáhnout. (Naštěstí bylo správně natočené...hlavičkou ven! Ale samotná ovce by to asi nezvládla. Nejen kvůli jejímu mládí, ale i kvůli vzpříčené nožce, která nebyla připravená u čumáčku, ale zasunutá podél těla.) U druhé holky to bylo zapeklitější!! Jehně bylo mnohem větší, na úplné hranici průchodnosti ven...!! S vydatnou pomocí lubrikačního gelu a stálého tahání jsme nakonec to malé ven dostali. Hlavním řepákem byl tentokrát Halldór, já se snažil pomoct ovci roztahovat a pomalu posouvat ven...zkušenost to byla pro mě neuvěřitelná!!! Jenomže jehně bylo už při vytažení mrtvé...a nebyl jsem si ani moc jistý, jestli vlastně ještě žilo během porodu. Byl to takový šrumec, že jsem tohle nějak nevnímal... (Ani pozdější oživovací pokusy nebyly úspěšné! Malému už nebylo pomoci.)

 

Nezačali jsme tedy úplně šťastně...dvě mrtvá jehňata, jedno pískle přežilo. (S mladýma to mělo být dost těžké po celou dobu...k tomu pořádně nevěděly, co se děje a my tam přece jen nemohli být čtyřiadvacet hodin denně!!) Alespoň jedno, že přežilo!! A byl to živůtek neuvěřitelný!!! Snad již po pěti minutách se začalo zvedat na nohy, na ty jeho chůdičky neskutečný a sice sebou každou chvíli seklo, o zem se omlátilo, ale hned se otřepalo a vydalo na novou cestu za potravou... Jen mamina mu to zrovna moc neulehčovala! Kličkovala před ním, uhýbat se snažila...popravdě měla dost problémů sama se sebou. (Neměly to lehké, takhle napoprvé!!! Druhá mlaďoška dopadla ještě o něco hůř...po porodu nemohla skoro chodit, jen tak šejdrem a navíc z ní visel kus jejího pohlaví, co jsme z ní, nechtíc, během porodu vytáhli.)

Čumák si ale cestu k cecku nakonec našel, takže se mohla dostavit trochu úleva a oddechnutí, že to to malé snad přežije!! (Pískle se narodilo už se srstí, zpočátku samozřejmě dost zaslizenou, ale potom, co se mamina umravnila a za své ho přijala a olízala ho, se celé rozzářilo bílou... Vlna měla úžasnou barvu, navíc se parádně kroutila...na trvalou! A k tomu začalo hned všechno prozkoumávat, svůj čumáček všude strkat...a taky do všeho vrážet. Zpočátku nemělo svoje pohyby moc pod kontrolou. A už po chvilce přidalo i takové srandovní bečení!! Vydávalo hrozně vysoké zvuky, bečelo, jako kdyby se předtím snad nadýchalo hélia. Cheche!!!) Mamině jsme pak udělali vlastní, separovaný kotec, aby měly trochu klid...a aby ostatní ovce to pískle neušlapaly!! (Mělo zpočátku nebezpečný život...a právě zábrana se mu málem stala osudnou!! Zbylé ovce, blběny jedny, se zničehonic k té přepážce nahrnuly a svou nahromaděnou váhou jí převrhly...a rovnou na to malé!!! Bylo spíš jen zázrakem, že na jehně nedolehla naplno, rozmázla by ho totiž po podlaze! Od té doby jsem pak zábrany přivazoval s maximální pečlivostí...)

Hospodář pak donesl igelitku a ty mrtvé do nich naházel...a zase jen zahlásil: „kaffi?“ ...Prostě farmář!!!

 

Že to farmáři myslí s péčí o stračenu opravdu vážně, se ukázalo hned po večeři. Telefonovali naší doktorce, všechno jí popsali a její rady si pak vyslechli. Jednou z hlavních rad se ukázala nutnost kravku pořádně a pravidelně dojit!! Byla čerstvě po porodu, vemeno narvané mlékem...a tak bylo nutné jí pomoct, trochu jí odlehčit. Dojení vleže se pak ukázalo být docela zajímavým oříškem...až trochu nemístně jsme se tomu museli smát! A když už jsme tam, i s Gudrun, takhle večer pobíhali, dal se Halldór i do poopravování kopyt kravkám...pilou!! Došel si pro tu rezatinu, postavil se ke krávě bokem a začal řezat...a holky překvapivě držely!! (Chtěl jsem ty odřezky vzít a zkusit, jestli hoří...když může hovno! Ale Gudrun je hned čapla a někam odnesla...)

Na závěr došlo ještě na dezinfekci kravína...Halldór se po těch pohromách snažil dělat všechno možné i nemožné, a tak se pustil i do masivní očisty pomocí chemie. Sypal po kravíně každou chvilku takový růžový prášek...kravín pak trochu vypadal jako po hinduistické slavnosti! Růžová, kam se člověk podíval...che!!!

Při odchodu ještě poslední omrknutí oveček...jestli se nějaká další nerozhodla si to odbýt již teď. A u toho očumování, jsme koukali, že jedna z novorodiček má opravdu svoje pohlaví víc venku než uvnitř...a že bude potřeba něco s tím udělat! No, již klasicky tady....dostala pigáro penicilinu!!! (Už jsem pomalu přestával věřit, že to všechno je pořád penicilin! Není přece možné, aby se používal takhle neskutečně univerzálně!!! Že by tu na všechno byly řešením antibiotika...to abych se začal bát mít i rýmu!)

 

 

16.

 

Po lehce dřímajících prvních měsících se nás ten šrumec už měl asi držet...všechno jako by najednou ožívalo! Zvířena a s ní i celá farma, počasí i okolní příroda...porody definitivně začaly, teploty najednou trhaly rekordy a celé okolí jakoby ožilo!! (Teploměr se mohl najednou strhnout a šplhal si to ke dvaceti stupňům! A krajina se zalila sluncem...dokonce ani celý den nepršelo! A poprvé od mého příjezdu bylo fakt příjemné pobývat venku...najednou se dalo povalovat na trávě, slunit se a užívat počáska! U toho pozorovat ptáky, co už přiletěli, okolní krajinu, jak se narychlo začíná probouzet a poslouchat všechny ty zvuky a hlasy, co se jimi znenadání zaplnil celý prostor...ten ostrov najednou vůbec nevypadal tak nehostinně!!!)

Trochu jsem až litoval, že jsem takový přírodovědný analfabet...z toho obrovského množství ptactva, co všude kolem poletovalo, jsem byl schopný poznat jen minimum! Rackové, snad nejvysmátější tvorové, co se u břehů moře vyskytují, husy, co zase pořád jen hudrovaly, všemožní drobní poletováci, kterých bylo najednou všude plno...a v tom tichu, které jinak zaplní zvuky civilizace a přehluší skoro vše ostatní, to znělo, jako by všichni ti tvorové pořvávali hned vedle mě, jako by mi seděli u ucha...nebojácní, vehementně se hlásící o svá práva tady na Zemi!!

Jen mouchy jsem fakt neviděl rád...jejich přítomnost byla stále nepříjemnější!! Začínalo být nutností naučit se pracovat se zavřenou pusou...jinak bych pokaždé, když vylezu ze stájí, byl již po jídle!!! (Navíc byly naprosto neomylné ve vyhledávání místa pro pozdější ataky! Nejraději sedávaly u různých průchodů, kudy jsme museli procházet...a pak se jen vznesly a zaútočily na ta nejcitlivější místa!! Už jsem začínal rozumět, proč hospodář často pracoval jakoby pod vodou...pokaždé nafoukl pusu a pak přes skoro zavřené rty vypouštěl vzduch před sebe, tak zvláštně odfukoval...mazák stará!!!)

 

Farma začínala opravdu žít naplno!!! Kromě smutné povinnosti obstarávat stračenu, začala práce na pastvinách, kterým bylo potřeba pomoci k rychlejšímu růstu, aby mělo zvířectvo co jíst i příští zimu a pomalu se nám rozrodily i ovce. A překvapivě v tom pokračovaly mlaďošky!!

První jsem přistihl při krmení...nejdřív mi bylo divné, proč se taky necpe a leží nehnutě v rohu. Když jsem na ní ale chvilku koukal, zjistil jsem, že to není dobrovolně...díky instinktům prostě věděla, že to na ní jde a spořádaně se uklidila do rohu. Mazal jsem to tedy říct Halldórovi...ten mě ale jen zkušeně odpálkoval! Že už to dávno ví, že viděl, jak jí praskla voda...a že má ještě čas a navíc to nejdřív zkusíme nechat na ní a pomáhat budeme až potom, co bude jasné, že to nezvládne. No, po necelé půlhodince bylo jasné, že to sama nezvládne!! Naběhli jsme do výběhu, Halldór držel ovci a já rodil...už jako zkušený profík!! Cheche!!! (Nejdřív dostat ven přední nožky...tím se ovci pohlaví i mnohem víc roztáhlo...a pak už jen pomalu tahat! Pomalým, souvislým tahem dostávat to malé postupně ven...vytáhnout hlavičku a jehně už bylo v podstatě venku!!! A byl to zase macek!!) Po vytažení stačilo už jen pískle proplesknout jako u děcek, vyčistit hubu od bordelu a předložit mamině - „gratulujeme!! Je to...ovečka!!!“ Che!!!

Na druhou to pak přišlo, když jsme zrovna večeřeli. To jsme ale zjistili, až když jsme se vraceli z nočního obracení lazarky. (Tentokrát se pokusila sama vstát...a skoro úspěšně!! Když jsem to, blbec jeden, viděl, přiskočil jsem k ní a snažil se jí pomoct...ale platný jsem u toho byl, asi jako kdybych jí drbal na čumáku!!!) Při zpáteční cestě jsme jen tak letmo omrkávali stádo a najednou jsem uviděl v rohu výběhu dvě běloučká malinkatá stvoření...byla snad poloviční oproti předešlým dvěma!! Hrozná droboť!!! Ani samotné nedosáhly na cecky a museli jsme je ručně nakrmit... K tomu se ani postavit pořádně nemohly! Sice se o to pokoušely, ale nožky, jak byly drobné, jim propadávaly mřížovím. Tak jsme jim ohrádku podložili rohožemi a vystlali senem...k světu se jinak měly a tak se zdálo vše v pořádku!!

 

 

***

 

S přicházejícími porody jsme museli zavést sledovací režim...sirky do kapes a úsměv na tvář!! Che!!! Ne, tak ostré to zatím nebylo...ale nemohli jsme riskovat!! (Přes den se toho zase tak moc nezměnilo, jen jsme prostě chodili každou chvíli do ovčína a sledovali holkám prdele...jestli třeba něco... Ale s večerem přicházely služby! Dohodl jsem se s hospodářem, že večer, po večeři, se budeme střídat podle chuti a potřeby. Potom, že já pomažu na kutě a noc nechám na něm. Ráno pak mělo být naopak na mě...měl jsem nastaveného budíka na čtvrtou a jen na sebe hodil overal, naběhl do stájí, všechno omrknul a pak šel ještě na chvilku do peřin.)

 

Hlavním úkolem, teda kromě porodů a stračeny samozřejmě, byla v těchto dnech starost o pastviny...dost času jsme trávili u moře, u dolních pastvin, které jsme přeorávali a zarovnávali, drbali a probouzeli k životu... Jen mě trochu mrzelo, že jsem byl zase spíš jen čumendu! Hospodář mě pořád nechtěl pustit za volant!!! (Potvora jedna nedůvěřivá...cheche!!) Když jsem se u toho hospodáře ptal, proč že to vlastně děláme, vysvětlil mi, že se to musí...že jinak by se pastviny během pár let díky tlaku moře změnily v hrbolaté, neúrodné úhory, hustá šťavnatá tráva by byla vystrnaděná tvrdými přímořskými trsy travin a louka by byla plná neobdělávatelných muld. Hospodařit by na tom nešlo a i kdyby šlo, výnosy by byly ubohé a pro dobytek skoro nepoživatelné.

 

A mezitím jsme v intervalech odbíhali do ovčína... „Děje se něco?...neděje?!“ (Přicházel jsem tam pokaždé napnutý...a trochu se bál, co mě tam čeká!! Pamatoval jsem si totiž ještě vyprávění Gudrun, která mi povídala, jak vloni Halldór rodil jedno jehně přes dvě hodiny a pak stejně musel ovci zastřelit...jinak by přišli o ovci i jehně! A tak to musela odnést ovce...velký mazec to prý byl!!!)

Při jednom z výletů jsme byli znovu za pomocníky a pomohli porodit další dvě klubíčka...a pak jen pozorovali, jak čile se mají k životu!! Už po chvíli z nich byly úplní divočáci...byla radost sledovat, jak si to tam dávají!!! Pobíhaly po tom svém vymezeném království, pořádně zaskákat si zkoušely, nožky vykopnout...už si začínaly normálně hrát!!! Přetlačovaly se, porůznu se obíhaly, na průzkum se vydávaly a všechno pak očuchávaly, ochutnat zkoušely. Byla to fakt sranda.... „Jako děcka!! Normálně jako děcka!!!“, kroutil jsem u toho hlavou při myšlence na to, že by to měly být jen tupá hospodářská zvířata...La Metrieovské živé stroje!

 

A jak celý den nebyl nikdo pořádně doma (Gudrun zase zmizela do skleníku), utekla nám Pertla!! Když to Halldór zjistil, docela se naštval - „už zase!!“, hřímal. Ale pak se otočil na podpatku (teda na holince!) a vydal se jí hledat...a zase v autě!! Skočil do Fordky, projížděl široké okolí, celou dobu pískal na psí píšťalku a dalekohledem prohledával krajinu...jenže nic!! Holčina někam prostě zmizela... Nakonec přiklusala až kolem půlnoci...a protože určitě tušila průser, už se staženým ocasem!! A tentokrát měla strávit na řetězu podstatně delší dobu...aby si to pamatovala.

 

 

***

 

Další den nám nastávající maminy žádná hromadná překvápka nepřipravily...rodila z nich jen jedna! Byli jsme na to připravený, protože jsme zrovna poklízeli ve stájích. Výborným ukazatelem se ukázala prasklá voda...příchod nového živůtku byl pak jasný a dávalo nám to čas na přípravu. (Ani tentokrát to ovce nezvládla sama a potřebovala asistenci...já přidržoval, aby holka nevzala do zaječích a Halldór rodil. A už za pět minut bylo na světě krásné, velké jehně...jen jsme jim upravili zmenšený výběh a šli si zase po své práci. (Bohužel jednou z činností bylo i odnesení jednoho z těch malinkých jehňat...bylo asi opravdu příliš malé a ani dokrmování nepomohlo. Našel jsem ho tam na jedné z výprav do naší nové porodnice. Ale to druhé se mělo čile k světu a prospívalo.)

 

Hodně času nám zabrala i stračena...byla stále za ležáka (no, ležačku!...a situace s ní na levačku!!!). Přijel nám s ní pomoct i Valgeir. Přitáhnul sebou jakousi síť...a prý jí budeme zvedat pomocí sítě! (Přišlo mi trochu divný, že by tu měli farmáři opravdu takovéhle zařízení...určené přímo na zvedání padlých krav! Že by to měli až tak promáklé...! Ale na rybářskou síť fakt nevypadala, tak proč to nezkusit, že?!!) A hned jsme se na to vrhli...začali jsme síť podsouvat pod stračenu, trochu jsme jí tím, chuděru, zase mátli, různě jsme jí do toho postroje uvazovali a na další zvedání připravovali. (A museli se zase řehtat...kráva do sítě lapená!!) Ona nás mohla jen pozorovat...a hlaholit u toho ty své písně bolesti!

Pozorovat ty dva mazáky byla skutečně radost!!! Kromě toho, že jsem si vedle nich i při svých stodevadesáti připadal jako prcek, nedochůdče (v Bardaströndu byli vůbec všichni chlapi urostlí, sílu jako bejk měli i ti v letech!!), mě fascinovala jejich zručnost s provazy, jak neskutečně to uměli s uzly!! Zacházeli s těmi lanisky, jako by si vázali tkaničky...během chvíle dokázali kravku celou obvázat a obmotat, do uzlů zašněrovat, že jsem jen žasnul!! (Vlastně to bylo takové divadelní představení a skautská hodina uzlování v jednom...a dohromady hrozně vtipné!!!)

Halldór pak skočil pro Johna a vrtění kravkou mohlo začít!! (A páni Kocourkovští by se museli tetelit blahem, kdyby viděli, jak jsme jim zdatně sekundovali... „Támhle přidržet, tady dotáhnout, trošku otočit...“ a u toho se neustále dohadovat, jak by to šlo udělat ještě lépe!! Ale celé to probíhalo v pohodovém duchu, dohadování bylo spíše hecováním, předělávky po někom pak klukovským trumfováním...) Jen ten hlavní účel to nesplnilo...!!! Pičičárna to byla sice výtečná, kravka se na našem dělu pohybovala nahoru a dolů, ve vzduchu úplně vlála....ale postavit se sama ani nepokusila!! („Asi tréma!“, přihazoval jsem si, „a přitom tak vděčné publikum měla!!“) Po snad dvou hodinách snažení nám ale došlo, že tudy cesta nevede, že takhle jí na nohy nedostaneme a spustili jsme jí zpátky na zem, rozvázali všechna ta uzliska a laniska a valnou hromadu rozpustili. (Ještě předtím jsem ale zkusil nadhodit jednu myšlenku - „co když nám ty kravky padají jak švestky, protože máme zkažené granule??“ Jak byly ve stodole uskladněné v pytlích a neodizolované, okraje se slepovaly dohromady a hnily. Na dně pak byly celé pokryté plísní a slepené do velkých koláčů. A i když jsem se snažil je při nabírání vyhazovat, některé špatné kousky se dostaly až ke kravkám na talíř...a následně do žaludku! Jenomže to bylo za nesouhlasného ťukání na čelo zamítnuto... „Lúúúkas, to je ale děsná blbost! Kravský žaludek vydrží skoro všechno...trocha plesnivých granulí je neporazí!!“...a tak jsem jen sklopil uši a zrak a následoval skupinku ven.)

 

Ještě před obědem bylo potřeba přemístit první maminy s jehňaty do starého ovčína. Dali jsme tedy Valgeirovi sbohem a šli stěhovat. (Valgeir si ještě nakládal další balíky sena, co mu Halldór daroval...sice to byl starý mazák, ale s potravou pro svou farmu to nějak podcenil!! A my měli sena habaděj, tak to nebyl problém.) Přesouvání prvorodiček se ukázalo být taky docela vtipnou záležitostí!! Hospodář rozchodil svůj starý traktůrek – AgroFiat, zapojil za něj takový speciální valník a mohlo se nakládat. (Fiátek toho už měl dost za sebou...nejmíň třicet let starý, prorezlý, ale pořád funkční...solidní artefakt!!) Zajeli jsme s traktorem a valníčkem k boku ovčína, připravili okolní prostory a začali nahánět ovce i s malými na korbu. Ty pak moc netušily, co se s nima děje, proč se pod nima hýbe zem, když ony stojí místě a ani se nehnou...nebylo to ale daleko a tak stres trval jen chvilku! Ve starém ovčíně jsme jim připravili separované kotce, zatloukli zábrany, aby nezdrhly a hotovo! (Museli jsme od té doby svojí pozornost dělit na víc prostorů...ten horní měl ale ještě načas zůstat mnohem nacpanější!)

 

A pak už hurá na obídek!! Na lahůdku...pečenou jehněčí kýtu! Cpali jsme to do sebe zase pod tlakem, pomlaskávali, pochutnávali si na té dobrotě...a já celou dobu špekuloval, proč jsou na stole ještě dva další talíře! A najednou, pro mě z ničeho nic, se ve dveřích objevili dva chlápci...nikdy předtím jsem je neviděl, ale hospodáři je evidentně znali a hned je pozvali ke stolu. Účel jejich návštěvy mi zůstal navždy neobjasněn...snad potřebovali jenom najíst...anebo si něco říct! Ale nic dalšího... Opravdu jen přišli, spořádali oběd, dali kafe a zase zmizeli do neznáma!!! „Jsme to ale pohostinná domácnost!“, chválil jsem potom, co zmizeli, Gudrun...ta se jen potutelně usmívala a, pro ní nezvykle, už nic nedodala.

Ukázalo se taky, že se nad tím prazvláštně teplým počasím nepozastavuju jen já! V rádiu totiž hlásali, že to byly nejteplejší dny v měřené historii...za posledních asi stopadesát let!! (Takže jsem asi nebyl jediný, kdo chodil neustále k teploměru, proťukával ho a nechtěl uvěřit...i hospodářům se z toho trochu kroutily brýle!)

 

Cvrkot na farmě se nezastavil ani odpoledne...nejdřív dorazili Jón s Tijanou a jejich mamkou! (Klučina se hned nahrnul do vířivky a čachtal se tam pak skoro celé odpoledne. Jejich mamča, rozměrná to žena, se s úlevou (nedivil jsem se vůbec!) usadila na terásce a s hospodářovou dlouhé minuty krafali u kafe.) A ani ne za hodinu se u branky objevila další návštěva...Halldórova sestra Leira s manželem! To už byla úplná sešlost...tolik lidiček jsem snad na naší farmě ještě nezažil!! (Halldór hned ukázal, jaký je to ležérní týpek...vyskočil z traktoru a ponechal ovci i s jehnětem na valníku (původně jsme je ani stěhovat nechtěli, ale pak se k tomu ten tajnůstkář přece jen odhodlal...a ani mě u toho nechtěl!) a šel se vítat se sestřičkou. Ovce si tam holt musely počkat...!)

A mě si po chvíli našla Tijana, kterou to už v bazénu přestalo bavit a musel jsem jí jít ukázat všechny ty naše nové přírůstky, po stájích provést...spíš to teda vypadalo, že provádí ona mě! Čapla mě za ruku a už mě táhla za zvířectvem...odpor by byl marný!!! Ve stájích pak, trochu vyjukaně, pozorovala všechny ty kravky, telata a ovce a každou věc či nářadí, na které narazila, si musela osahat a k tomu chtěla i odborný výklad...zkoušela to tím jejím bezelstným „a co je tohle?...a tohle?? Hm..a pojď ještě tam!!!“. Nechával jsem se tam provádět a u každé kraviny se divil stejně jako ona a hecoval jí, že nevím a ať mi to přece řekne sama!! (Uragán to byl šílený... Ale byla s ní sranda, navíc byla tak krásně naivně zvědavá, všechno jí zajímalo, a tak nám část odpoledne utekla jako voda a oba jsme se dost nasmáli! A vůbec nevadilo, že to bylo ještě takové škvrně...) Později se jí od nás vůbec nechtělo a odjížděla trochu s brekem.

 

Nakonec bylo ještě třeba se postarat o zvířenu....sice jsme nakonec všechno v klidu zvládli, ale přece jen...zpoždění tři hodiny bylo na hlasivkách ovcí dost znát! Když jsem začínal s krmením byla to již spíš čistá hysterie...na nějaké serenády neměly holky ani pomyšlení!! (Navíc na dolní ovčín došla řada až nakonec a to už tam ty ztracenkyně propadaly holému zoufalství! Ono taky, čtyři ovečky s malýma na celý ovčín...nové prostředí, jídlo nikde...panice by propadaly i silnější nátury, než byly tyhle splašené mlaďošky!!!)

 

Díky návštěvám a takové celkové ležérnosti během odpoledne to potom i doma, v našem baráčku vypadalo trochu jako po boji...zase se ukázalo, jací jsou Islanďani punkáči! Všichni!!! Všude se povalovalo použité nádobí, rozkramařené věci, pohozené oblečení, bordel...a nikomu z nás to moc nevadilo, na druhý den to počkat přece mohlo...

 

 

***

 

Naše porodnice si po prvním lehkém nadechnutí dávala trochu oddech...každou chvíli (odpoledne to pak zbylo jen na mě!) jsme napochodovali do stájí s tím, že tam najdeme nějakou rodící ovečku, ale holky trucovaly či co! Ticho po pěšině...!! A tak jsme je spíš našimi přepady rušili. (Aspoň byl čas sledovat naše předešlé přírůstky...!! Byly to už totální živlové...už se naprosto otřepaly a teď si to dávaly!!)

 

Znovu se taky ukázalo, jaký že to jsem furt ucho...při tom věčném omrkávání ovčích prdelí jsem jednou trochu zaplašil a už se hrnul k jedné ze starších ovcí. Přišlo mi, že natuty bude rodit...a ono prd!! Sice tak zvláštně funěla, většinu doby jen polehávala a z prdele jí i cosi lezlo, ale za troubu jsem byl já!!! Běžel jsem totiž hned pro hospodáře a tlačil mu, že na jednu to určitě, ale stoprocentně jde a ať hned maže se mnou...podívat se!! Jenže...když jsme došli k výběhu a Halldór ovci zkušeným okem omrknul, jen se na mě blahosklonně podíval a pak mi v klidu vysvětlil, že tahle opravdu ještě nerodí!! „Co plašíš...ty plašane!!“, jakoby mi tím výkladem říkal... Prostě prý jen byla uvnitř nacpaná mladýma, a tak jí to trochu vzadu roztahovalo a něco z ní i ven šlo. A že většinou jen polehávala, bylo prý hlavně proto, že tahat takovou zátěž není jen tak...

 

Lehké pauzírování nám nahrazovala stračena...otáčení a celkově obstarávání nám pořád dalo docela zabrat! Aspoň, že se holka trochu rozežrala... (To naopak ostatní kravky v těch vedrech skoro odmítaly jíst!! Dával jsem jim v poslední době snad poloviční dávky, ale stejně jim tam toho zůstávaly celé hromady.) A náhodou jsme byli zrovna v kravíně, když došlo na další pokus stračeny o postavení se na nohy. Najednou, z ničeho nic, se celá rozpohybovala a v mžiku stála na všech čtyrech...ale jak byla celá zesláblá, tak tam jen okamžik vrávorala, nohy se jí klepaly a pak sebou zase sekla na zem!! (Sice jsme jí zkoušeli trošku pomoct...ale udržet takovou krávu v postoji bylo pro dva človíčky nemožné! Spíš jsme jí tím jen tak lehce šťourali na žebrech...ale snad to bylo dobré znamení!!!)

 

A po tom včerejším rozruchu, po té, na zdejší poměry, velké sešlosti byl na farmě zase klídek. Gudrun strávila celé odpoledne v Patresku. Nejdřív že prý musí někam na vyšetření, že jí už od Kodaně bolí koleno...při tom pádu do jámy si ho asi narazila! Che!! (Jen jsem zpočátku moc nechápal, proč k tomu potřebuje svojí moč...když jí bolelo koleno!!! V hlavě mi to hned vyvolalo zmatek...už jsem si začínal pomalu myslet, že ty jejich zdejší metody jsou dost šarlatánský! Ale hospodářová mi promptně vysvětlila, že přece, když už tam jede, nechá si udělat komplet vyšetření...aby byl klid!) A taky jela nakoupit nějaké další zásoby, na kafíčko se u známých stavit, do hospody na jídlo ke kamarádce zajít...asi prostě chtěla na chvíli vypadnout, hezký den si udělat!

Ani hospodář doma moc nepobyl...celé odpoledne zarovnával oraniska. A mě že k tomu ani nepotřebuje!! (Což jsem jen uvítal...jezdit celé hodiny na bidýlku, traktorovém sedátku pro spolujezdce, se mi nijak zvlášť ani nechtělo. A moje nabídky, že bych to mohl jako taky zkusit, Johnskýho projet, rázně odmítal!! ...Nějak mi v tom ježdění pořád nevěřil!) Zůstal jsem tedy odpoledne doma sám, jako hlavní porodník...i když nakonec zbytečně!

 

Při večerním kafíčku došlo poprvé i na otázky ohledně mých plánů tady...jestli už jsem o tom přemýšlel, jestli se budu chtít, než začátkem léta zmizím, taky někam podívat, něco vidět a projít. Trochu mě tím zaskočili...popravdě mi to doteď na mysl moc nepřišlo! Jak jsem žil jenom farmou a starostí o ní, ani jsem moc žádné plány nedělal...moc si nepřipouštěl, že to vlastně jednou skončí a já zmizím zase pryč, na kontinent, do Babylonu! Ale nápady se během hovoru přece jen začaly trochu ukazovat... Když už jsem byl v těch Vestfjördech, chtěl jsem vidět hlavně je! Procestovat trochu zdejší krajinu...a začalo to vypadat, že to bude Hornstrandir!! Nejsevernější a nejopuštěnější oblast tady!!! Bylo to ještě dost předčasné...začít se těšit, připravovat, balit...ale červíček byl nasazen a mohl pomalu hlodat! (Docela rázně jsem ale odmítl klasickou turistickou trasu „Tour de Island“...cestu kolem pobřeží, po slavné „jedničce“. Opravdu se mi nechtělo po té pohodě tady vyrazit mezi davy turistů a stovky autokarů, které se tam každý rok proháněly!!! „Když už Island, tak ten opravdový!! Projít liduprázdným krajem, v srdci divočiny, odkázaný sám na sebe a ne na turistické kanceláře, tlačíc se mezi davy!!!“, vysvětloval jsem svoje myšlenkové pochody...pro ně dost nepochopitelné!)

Diskuze pak plynule pokračovala...měli jsme všichni nějakou ukecanou náladu! Přes tu mojí touhu po liduprázdnosti jsme se dostali k vylidňování venkova....pro mě bylo docela velkým překvapením, jak palčivý problém to je i na Islandu, v zemi farmářů!!! A ukázalo se, že je to téma navýsost aktuální a bolestné! Drtivá většina mladých si to prý prostě po dospění namíří do hlavního města, které v posledních letech rostlo neuvěřitelným tempem. Bydlelo v něm už více lidí než v celém zbytku ostrova!! A ani zastrčené a změnám jinak moc nepodléhající Vestfjördy nebyly bohužel výjimkou...městská mánie par excellence!!! (Gudrun u toho začala na to měšťáctví hudrovat...jak moc je plné ulítaného stresu, neustálého hledání vnějších impulzů. „K tomu to fetování, množství drog, co se všude povalují...“, přidávala si! Sice byla taky původem z města, ale to už bylo dlouho pryč...teď nedokázala pochopit ten městský tik, ten divný pocit, když přijde člověk domů, do té své králíkárny a místo toho, aby byl rád a chvíli v klidu pobyl, už už něco hledá! Ten čas mu jinak přijde nenaplněný...pokud by nevyrazil za známými, do divadla, za chlastem...)

Bylo ale bolestnou pravdou, že se trend dal vysledovat i tady, v Bardaströndu...pobřeží se vylidňovalo! Dřív tu prý bydlelo na stopadesát lidiček, teď nás tu bylo sotva šedesát. (Nepočítaje, přirozeně, různé „sumarhúsy“, letní chatky a dlouhodobé návštěvy...) Týkalo se to bohužel i jejich dětí...zmizely prý již docela dávno, na farmu se vraceli jen na návštěvy, žít tu již nechtěly...smutné připomenutí reality v tomhle jinoprostoru!! I v Patreksfjörduru už bydlela jen asi polovina lidí, co před časem a další mizeli...a to byl Patresk přitom jednou z nejstarších a nejtradičnějších rybářských vesnic na celém Islandu!! Brutálním na tom všem ale bylo, že se tak nedělo v průběhu desetiletí, postupně, ale během života jedné generace, v horizontu deseti, dvaceti let!!! (Mně u toho nezbývalo než přitakávat a být rád, že moji farmáři takoví nejsou. Halldór byl prý v Reykjavíku poprvé asi ve čtyřiceti a jen kvůli infarktu, který ho skolil... „Proč bych tam furt jezdil, ne?“, vysvětlil to jednoduše.) Docházelo mi tak, že to není jen takový nesmyslný hudrování, stěžováníčko, že „fuj, fuj město!...vesnice nejlepší, život v krajině ráj!!“, ale že je to naopak hlubší uvažování nad tím, co se děje. Navíc na Islandu k tomu docházelo dost rychle a o to výrazněji...

 

 

***

 

„Země farmářů, traktoristů ráj!“, vzpomněl jsem si na večerní diskuzi. (Traktor tu byl suverénně nejčastějším vozidlem, co mohl člověk vidět na silnici i v jejím okolí...každý tu s ním neustále někam popojížděl, něco převážel, za někým jel! A já se k té skvadře měl konečně přidat!!!) Po obědě jsem byl zavolán na nejbližší pastvinu, Halldór přede mě přijel se svým nejstarším traktorem (parádní Massey Ferguson 575!!! Historická záležitost, ale funkční a fakt krásný stroj!!), vystoupil a vyzval mě k první jízdě - „tak tady to je traktor mladej!...tak to jdi zkusit!!“. Přidal trochu instruktáže, a pak už jen za mnou zabouchnul dveře a „jeď!!!“. (Kdyby to byla kobyla, tak jí asi ještě plácne kloboukem po zadnici! Cheche!!) „A jedééém, prde!“, zavísknul jsem si v kabině, zařadil, mašinu rozpohyboval a zkusil pár cvičných koleček (o traktorech jsem totiž do té doby věděl jen to, že mají hodně páček a velký kola, ale nikdy jsem je neřídil!)!! Řítil jsem se po louce zázračnou rychlostí deseti kilometrů za hodinu....neskutečná prdel!!!

Pak jsem to přepnul „na zajíce“, přidal otáčky jedním z plynů (byly tam totiž hned tři...jeden na zemi v podobě klasického pedálu, druhý pod volantem a třetí jako páčka na palubní desce!), srovnal směr a jelo se drbat louku po zádech! Za sebou jsem totiž vláčel takovou podivnou mřížovinu, drbátko na traviska...pastvinám, které se nepřeorávaly, bylo potřeba trochu pomoct, povzbudit je v jejich růstu! Musel jsem hned přestat používat dolní plyn, protože už byl nějaký vyžvatlaný a nevracel se nahoru...a bylo se pak potřeba k němu sehnout a zvedat ho ručně, což bylo docela nebezpečný a dost pracný!! Začal jsem podél ohrady, postupně kroužil plochou dráhu a řehtal se na celé kolo...snad půl hodiny v kuse!!! A u toho poskakoval v sedačce jako ratlík! (Po chvíli jsem si chtěl tu pohodu ještě znásobit a zkoušel si ubalit cigárko za jízdy...prdel to vůbec nebyla! Šoulat tu motaninu během poskakování po výmolech a drnech bylo snad ještě těžší, než když se člověk vracel nachmelený z putyky!! Cheche!!! Pár koleček to zabralo...)

Postupně, jak jsem pastvinu pruh po pruhu prodrbal, se moje dráha zmenšovala, až jsem projížděl jen taková mikrokolečka a točil se skoro na místě. Ale pořád jsem si to užíval jako blázen...pokuřujíc, poskakujíc a kochajíc se okolní krajinou! Byl jsem prostě Král Pluhařů!!! Che! (Hrající si jako malé děcko a stoprocentně nejvysmátější traktorista v Bardaströndu...)

Po dodrbání první pastviny jsem se přesunul na další...zbývalo jich pořád dost a dost! A jedna z nich byla fakt neuvěřitelná...louka na hranici moře, celá poničená přílivem a v podstatě nesjízdná!! Dalo se tam jet pouze krokem a i při téhle rychlosti to se mnou házelo na všechny strany, natřásalo mě to, až jsem se bál, že z traktoru vypadnu...v některých pasážích se traktůrek nahýbal do neskutečných pozic, krkolomně se sunul na hraně převrácení! Ale Massey byl léty prověřená kvalita, a tak to vydržel!! (Během pojíždění se dalo do deště a já najednou zjistil, že stěrače nefungují! (Vlastně tam byl jen jeden...ale to bylo dost jedno, když nic nestíral!) Zbytek jízdy jsem musel pokračovat naslepo...pořádně přes zamlžené sklo netušíc, kam si to vlastně šinu! Ale při pětikilometrové rychlosti bylo na všechno dost času...)

Drbání pastvin mi zabralo skoro celé odpoledne...jen jsem si jednou odskočil na kafe. (U toho mi farmářka vyprávěla, že Jón, náš klučina, málem vyhrál první cenu v bingu!! Že prý to bylo neskutečně těsně...scházelo mu jedno číslo, sedmdesátka! A ona padla šedesátdevítka...fakt smůla!!! A navíc, k mému velkému pobavení, byla hlavní cena zájezd pro dva lidi na čtyři dny...do Prahy!!! Che!!! „Ten svět je už fakt nějak malý“, žasnul jsem...když se i tady v Bardaströndu, kde jinak dávají dobrou noc celé zástupy lišek (polárních!), rozdávají jako ceny zájezdy do mého českého bydliště!!)

 

Vyvrcholením dne se ale nakonec ukázaly být budovatelské písně, které nám vyhrávaly po celé večerní krmení. Neskutečně angažovaně zahulákané písně...to bylo něco!!! A můj úžas nad nimi nezmenšilo ani Halldórovo vysvětlení, že to nejsou písně budovatelské, nýbrž písně o jaru!!! Che!! Prý jen sborově zpívané!! Písně oslavující jaro, které právě přicházelo. (Ale pro mě už zůstaly těmi sborovými chorály oslavujícími práci...jen, při hlubším zamyšlení, trochu hořkly na jazyku a připomínaly něco tak jiného!! Pro člověka zpoza bývalé Železné opony to snad ani nemohlo být jinak...)

 

 

***

 

 

A život na farmě běžel dál...

Neskutečně příjemným rozptýlením se ale ukázala grilovačka!! Nápad Gudrun...k přicházejícímu jaru! Vytáhli jsme zaprášený gril, připravili všemožné masíčko, klobásky a bagetky, co farmářka nedávno nakoupila v Patresku a pustili se do grilovačky...jen tomu počasí jsme to zapomněli říct!!! Ani ne po deseti minutách se spustil slejvák jako blázen, mocně se rozpršelo a pršet již nepřestalo! Jenomže jsme byli na Islandu a místní hned tak něco nerozhodilo! Se grilovalo dál...

A Gudrun zase ukázala, jak že to tu má dobře zařízené...my dva jsme totiž seděli většinu času uvnitř, ve vyhřáté kuchyni a Halldór venku moknul! Občas jsem ho šel na chvíli vystřídat, klobásky otočit, masíčko lákem potřít...ale většina byla na něm! Hospodář se s tím zase nějak moc nemazal a ani ne za hoďku už nám své výtvory podával skrz miniokýnko v kuchyni! (Akorát se do něj všechno nevlezlo a muselo se s podnosem obíhat kolem domu.) A hned jsme se do toho pustili...přidali ještě nějaké saláty, které Gudrun mezitím doma připravila, nutné hořčice a dresinky a cpali se, co to šlo!! (A narvali jsme se jako žoci...skoro hýbat jsme se potom nemohli. Nejvyžranější drštičkou jsem se zase předvedl já...)

 

Po následném cigárku jsem se rozhodl jít trochu vytrávit ven...a u toho omrknout naší porodnici...jestli přece jen...něco!! A ono jako jo!!! Jak jsem se blížil ke stájím, už jsem slyšel nějaký povyk vycházející zevnitř...to mě hned probralo z letargie a přidal jsem do kroku! A porodnice skutečně znovu začala přijímat...holky snad čekaly, až začneme s grilovačkou!!! Ve výběhu již leželo jedno jehně, zase hrozně malinkaté...ale živé!! Musel jsem ho ale na chvíli nechat svému osudu a doufat, že to tam, mezi těma splašenýma kozama (ovcema...vlastně!!) nějakou tu minutku ještě přežije a hrnul si to za další rodičkou! Zpozoroval jsem totiž jednu ovci pobíhající zmateně po výběhu s jehnětem napůl venku... Odchytil jsem jí a zjistil, že to s jehnětem nevypadá nejlíp...že už tam takhle musí nějakou chvíli pobíhat!! A tak nezbývalo, než ovci okamžitě dostat na zem, zalehnout (prostě jí trošku zasednout, abych jí udržel v klidu) a začít s porodem. Nebyla to vůbec sranda...když na to byl člověk sám, musel zároveň držet ovci v klidu a dostávat jehně na svět. (Navíc ovci bylo dost jedno, že zrovna rodí a to malé z ní napůl visí...hlavně co nejdál od člověčiny!! Ležet v klidu odmítala a snažila se nohy na ramena brát!!! ...Což teda zase s jehnětem u zadku a rozhozenou chůzí úplně nejde!!) Naštěstí bylo to malé správně natočené, nožky i část hlavičky už koukaly ven, a tak stačilo, potom co jsem trochu zklidnil maminu, jen soustředěně tahat a za pár minut už bylo na světě!! Jehně jako buk!!! (Velké, krásné a živé...ale asi to opravdu bylo těsně!!! Během porodu jsem viděl, jak už mělo vyplazený jazyk, který navíc pomalu fialověl...neklamná známka, že už dlouho nevydrží!! Načasování (můj vlastně náhodný příchod) bylo přesné, všechno klaplo akorát...paráda!!!)

Pak už jen stačilo odchytit to druhé, najít jeho maminu (zběžným pohledem na jejich zadky!...nebyl to moc problém!) a připravit jim ohrádky, jejich nové separé.

Šel jsem to hned oznámit farmářům a ti docela koukali...podle pozorování před večeří by to vůbec neřekli! Hlavně Halldór... Někdy to byla prostě dost rychlovka!! I na něj, starého mistra... (Museli jsme se ještě trochu postarat o to malinké pískle. Bylo snad poloviční než druhé jehně a měli jsme trochu strach, aby nedopadlo podobně, jako to nejmenší z předešlých dnů! Hospodář ho pak trochu nakrmil (teda nakrmil...nacpal do něj stříkačku mléka!! Vzal si na to i hadičku, kterou mu zavedl do huby a obsah do prcka natlačil...doslova!!) a upravil separé. Obložil pořádně pelech, pár dalších gumových rohoží přidal, vodu doplnil...ohrádka jako klícka!!)

Překvapivě si ale dávaly na čas dospělačky, starší ovce! Zatím to přišlo jen na mlaďošky, jednoroční ovečky, vlastně pořád ještě trochu jehňata...ale dospělačky ani prd!! Místo toho trávily většinu času čuměním ven, pohledem na oceán se asi kochaly!! Che!!! Hospodář jim totiž upravil výběh...sundal desku v jednom z rohů a holky pak měly najednou na co koukat, po dlouhé době zase viděly svět venku a nemohly se ho vynadívat!! (Aby taky ne! Celou zimu zavřené a stěsnané v nevelkých výbězích! Ale na nějaké proběhnutí a pořádné vyvětrání si musely ještě chvíli počkat, nejdřív se mělo rodit!!!)

 

 

***

 

Dny na farmě se začaly pěkně natahovat...doma jsem strávil často jen pár minut, práce venku bylo najednou dost a dost!! A i díky sledovacímu režimu, který jsme zavedli, jsme se ráno s hospodářem už skoro nepotkávali. Odcházel do stájí hned poté, co mě vzbudil...a mě přece jen chvilku zabralo dát se do kupy, nezbytné kafe si vypít, cigárko vykouřit... Někdy mě pořádně probouzel až příchod do stájí a to i dost šokovou terapií!! Jako tentokrát...

Ještě rozespalý jsem si to šinul kolem stáda, letmo ho omrkával, jestli se zase něco neděje...a najednou zase ten rozruch!! Zmatené, lehce vyplašené ovce pobíhající kolem...a na zemi rodička, vedle sebe již jedno jehně, druhé pořád ještě rodila!!! Nahrnul jsem se tam, snažil se přitom ostatní ještě víc nesplašit a začal pořádně obhlížet, co se ve výběhu děje... A bylo jasné, že jsou problémy!! První jehně, které leželo na podlaze, nejevilo žádné známky života, bylo již mrtvé...a ani druhé, stále napůl vězící v mamině, nevypadalo nejlíp! Ovci jsem tedy hned odchytil (to nebyl nejmenší problém! Ovce byla napůl na omdlení, celá v křeči, ani chodit už moc nemohla!!) a zkoumal, jak na tom to malé opravdu je...muselo tam být uvězněné již hrozně dlouho, bylo totiž už celé fialové a bohužel taky bez jediné známky života!!! A kolem se již šířil takový zvláštní smrad...mrtvolný puch! Rozruch zaznamenal i Halldór a přispěchal mi na pomoc...no, jediné co jsme ještě mohli udělat, bylo vytáhnout to mrtvé a hodit ho do igelitky...opět!! Nešťastnici pak připravit sólo ohrádku, aby měla prostor, kde se může vzpamatovat...byla úplně mimo, ještě dlouho z ní pak vytékaly divné, hrozně smradlavé tekutiny...všechny ty plodové vodičky a další sajrajty. Jehně z ní muselo viset snad půlku noci...hospodář to musel při noční prohlídce přehlídnout, stejně tak já při ranní!! Hanba nám byla a trochu se za to fackovali...ale zároveň nám nešlo na mysl, jak jsme jí mohli přehlídnout!! Vždyť jsme stádo procházeli pečlivě, takřka všech stopadesát zadků postupně prohlídli... Musela tam být někde zasutá pod uhýbajícími kolegyněmi a našemu pohledu uniknout!! (Nepříjemná zkušenost...a probuzení ještě horší!!!)

Dál ty mrtvolky ale oplakávat nešlo a my se pustili do naší každodenní práce... Během ranního krmení došla i Gudrun, která byla v poslední době ve stájích pořád častěji! Brala starost o stračenu fakt vážně a snažila se nám pomáhat...i když, popravdě, se nám spíš pletla pod nohy! Snažila se ale aspoň asistovat...lazarka teď měla péči prvotřídní!! Už chyběly snad jen lázně s minerálními vodami a profesionálními maséry...! Ale přes to přese všechno se její stav postupně horšil!! Na levé zadní se jí udělaly jakési bulky, které postupně zatvrdly a znehybňovaly i svaly a šlachy...postavit se už ani moc nepokoušela, díky té špatné noze se na všechny čtyři ani nedostala, stáhlo jí to hned zpátky na zem. A já se už zase začal bát...ani domýšlet raději nechtěl!!!

Na mně pak bylo, abych svojí péči o ovčí stádo dělil mezi naše dva příbytky...stáje a starý ovčín. Prozatím to nebyl zase takový problém...většina práce byla ve stájích, dole bylo stále jen pár ovcí a práce na několik minut. (Byla to spíš taková separace! Jako kdyby tam maminy s těma čumákama byly za trest...)

 

A pořád ještě zbývalo pár pastvin, které potřebovaly prodrbat, k životu probudit. A tak jsem se po ranní rundě proháněl po zbytek dopoledne v našem Masseyovi...řehtal se a poskakoval zase jako kokotisko!!! (Smál se od ucha k uchu...sám sobě (jak to se mnou házelo), traktoru (protože to byl už opravdu artefakt) i té louce (byl to opět jeden velký rygól)! A příjemné dopoledne uteklo jako voda...)

Na zpáteční cestě jsem byl přivítán Pertlou...už byla zase volná! Hospodář jí ráno odepnul řetěz...že to s ní prý zase zkusí!! (Snažil jsem jí potom domlouvat, aby raději už nezdrhala...že by příště mohl být její pobyt na řetězu o dost delší!! Nevím...snad to pochopila! Celou dobu vrtěla ocasem a vypadala strašně soustředěně...) Měli jsme ze sebe takovou radost, že jsme až do oběda pobíhali po okolí, kočkovali se navzájem, donekonečna něco házeli a chytali...jasně, já házel, ona běhala a chytala!! Cheche!!! (Byla fakt třída!!!) Trochu jsem se až bál, aby na mě farmáři nežárlili...poslouchala mě už o dost víc než je, ochomítala se taky hlavně kolem mě a ostatní u toho trochu ignorovala. „Ale snad cajk!“, brumlal jsem si při to aportování...

 

Po jídle jsme se šli s Halldórem podívat, jak je na tom naše porodnice...a nestačili se divit!! Jedno jehně už bylo na světě...muselo to proběhnout hrozně rychle, až jsme mlaďošku, další novorodičku obdivovali, jak snadno a šupem to zvládla! A druhé bylo právě na cestě...jedna ze starších to už taky asi chtěla mít za sebou! Ale, i když z ní to malé již napůl koukalo, odchytit jí, nebyla žádná sranda...holka se vyznala!! Kličkovala před námi, do stáda se zamotávala...chvíli nám to zabralo, než jsme jí měli v moci, mohli jí zakleknout a pomoct s porodem. Ukázalo se, že to tentokrát nebude jen tak, protože jehně již sice bylo napůl venku, ale jednu přední nožku mělo podél těla a takhle ho dostat ven nešlo! Halldór ho musel dostat zpátky (taky žádná sranda!!...protitlak maminy byl dost silný!!!), tam nahmatat obě nožky a hlavičku a zkusit porod znovu. Ale to taky moc nešlo a tak nezbylo, než dojít pro provaz, jehně zase zatáhnout zpátky, strčit za ním ruku, nahmatat znovu nožky, podvázat je provázkem a pak spolu s hlavičkou začít vytahovat...a pak už to šlo ráz naráz!!! (Když to malé strkal zpátky, měl v ovci ruku zasunutou snad až do půlky předloktí!! A já jen čuměl...!! „Týý vole!..fakt se mu tam vešla!!“...jako tele! Che!!!) Když ho hospodář vytáhl, stačilo ho už jen zvednout, proplácnout, otřít mu trochu hubu a položit rodičce k čumáku...aby věděla, že tenhle prcek je fakt její!! A pak jen připravit další separé a rodinku tam přesunout.

 

Šrumec ale nekončil... Jen jsme si omyli ruce, skočili do Fordky a mazali k sousedovi na farmu...na další várku očkování! (Várka pro ovce...budoucí rodičky!) Sestava byla klasická, pozice taky...já držel, hospodář si hrál na doktora. A šlo to o poznání lépe než minule...asi jsem se už stával trochu mazákem, držák držákovič!!! Cheche!!! (Ovce si na mě už jen tak nepřišly! Sice jsem chrániče zapomněl, ale už nebyly ani tolik potřeba. Dařilo se mi je pacifikovat skoro bezbolestně!...pro mě!!....skoro!!!) Po přeočkování ještě povinná svačinka a mazali jsme zpátky...omrknout, jak jsme na tom ve stájích. A protože to byl den plodný, našli jsme další živůtek na cestě!!

Další z mladých ovcí ležela na podlaze v porodních křečích...ani moc tendence před námi zdrhat neměla!! A hned se ukázalo i proč...jehně bylo dost velké a navíc mělo nožky podél těla! Obě!!! Hospodář jen kývnul na mě - „tentokrát ty, mladej!...to zvládneš!!!“...a tak jsem se činil! Zpočátku se mi ale vůbec nedařilo zatlačit jehně zpátky...i díky lubrikantu mi to prokluzovalo a protitlak ovce to jen zhoršoval. Klel jsem u toho a halekal...ale prd platný to bylo!! Lubrikant tekl po celých deci, na řadu přišlo i mýdlo, ale pořád to nepomáhalo... Nakonec jsme si pozice vyměnili a vrhnul se na to ten starý mazák! Prcka zatlačil, nožky mu podvázal a začal tahat...ale zase se mu zasekla uvnitř hlavička!

Rodili jsme ho pak ještě hrozně dlouho, určitě přes hodinu....a když jsme ho nakonec vytáhli, jehně už bylo skoro mrtvé (trochu jsem měl obavu, jestli to nebylo tím mýdlem...to by přidusilo každého, mít hubu opatlanou tím sajrajtem!!). Zkoušeli jsme ho porůznu oživovat...hubu mu propláchnout, tekutiny z něj vytřepat, speciální ruční pumpou mu bordel z plic vysát, masáží srdce přivést zpátky...ale už to bylo marné!! Jehně to nedalo, nepřežilo... A nám nezbylo, než vyklidit pole (vlastně výběh!)...jehně vynést ven a jít si zase po své práci. (U toho jsem zjistil, kam že je to hospodář vlastně nosí...všechny ty mrtvolky se válely za stájemi v kádi!! Pohozené a zanechané osudu...ještěže na Islandu nebyli supi!!) Byl to mazec...dost!!!

 

Ani potom nám ale nemělo být dopřáno dlouhého klidu...asi hodinu po tom martyriu začala rodit další mlaďoška!! Nenechali jsme pro tentokrát nic náhodě, na rodičku se vrhli hned a zanedlouho byl na světě další tvoreček...a živý a zdravý!! (Pro změnu ho ale nechtěla jeho mamina...vůbec se k němu zpočátku neměla! Museli jsme ji k péči o potomka trochu přinutit...no, pořádně jí přidržet a trochu vystrašené jehně jí k cecku nacpat. (Jinak to nešlo...blběna brala to malé za úplného nepřítele!!! Vrážela do něj hlavou, šlapala po něm, přijmout ho odmítala...) Zanedlouho to ale vzdala, a pak už se jen ozývalo spokojené mlaskání! (Byla prča to pozorovat...jehně si nebralo servítky a od začátku se snažilo z cecku vydolovat maximum. A u toho tak srandovně vrtělo ocáskem...snad měly z té životadárné tekutiny takovou radost, že si pak mohly ocásek uvrtět!! Cheche!!!)

 

Nesměli jsme zanedbávat ani naší lazarku, stračenu nešťastnou...dostalo se na ní ale až během soumraku, porody nám zabraly hodně času. Vypadala, až na ty zpropadený bulky v noze, docela v pohodě...žrala, pila, kadila...vůle k životu v sobě měla dostatek! Ale bylo zároveň jasné, že pokud jí nevyléčíme ty bulky a nepostavíme během pár dní, bude zle...kráva musí stát!!! (Hospodářům ráno přišly nějaké další medicínky z Isafjörduru...gely, mastičky, vodičky. Všechno jsme pak večer zkoušeli, snad půl hodiny jí nohu pomocí toho masírovali, proklepávali, porůznu natřásali...a dál doufali!!!)

Ze stájí jsme pak vycházeli již za tmy...teda za toho šera, které tu tmu postupně nahrazovalo! A to už jsem se těšil jenom na jedno jediné...postel!!

 

 

***

 

Po tom výkyvu, až prapodivně teplém a slunečném období, se počasí vrátilo ke svému standardu...pěti stupňům, pravidelným přeháňkám a vichru z hor!! (Ta blízkost Grónska tu byla občas úplně cítit...a já mohl jen pozorovat, jak si moje tělo postupně na zdejší takřka polární podmínky zvyká! Plážový týpek, kterému už nebyla moc zima ani v pěti stupních...při deseti jsem se svlékal do mikinky a při vyšších teplotách se začínal potit...che!! A docela jsem si i gratuloval, že mě náhoda zavála sem, do Vestfjördů, kde byly teploty i o osm, deset stupňů nižší než na jihu ostrova...tam bych občas potřeboval stěrku!!)

A těžko říct, ale vypadalo to, že na počasí reagují i ovce....jakoby se jim jejich vnitřní pochody přizpůsobovaly okolnímu počasí! Po včerejším zápřahu, kdy jsme pomalu nestíhali je všechny odrodit, si daly celý den pauzu...nechávaly nás nadechnout asi!! Pauzy jsme využili k dalším přesunům...postupně jsme převezli všechny nedávné rodičky i s čumákama do starého ovčína. Aby se tam těch pár prvních mamin necítilo tak osamoceně a taky, abychom měli místo pro další přírůstky! (Když jsme pak dole pozorovali, jak se to tam pěkně začíná plnit, jak ten starý ovčín začíná zase ožívat, všimli jsme si, že ta netykavka, ovečka, která odmítala přijmout svého potomka, to zkouší pořád... Navážela se do prcka, trkala ho hlava nehlava, až jsme museli znovu zasáhnout - „takhle by to nešlo, holka!!“, vyhubovat jí a znovu přidržet, aby se to malé mohlo trochu nakrmit. Bohužel to vypadalo na trochu delší terapii „správné ovečky“...její tvrdohlavost a umíněnost v odmítání potomka byla docela silná!!)

 

Měli jsme teď dostatek času na obstarávání stračeny...otáčeli jsme jí každou chvíli, nohu mazali, masírovali, senem jí podestýlali...ale přesto, že jsme jí dávali maximum, její výhledy se s ubíhajícím časem horšily a horšily!!! (Hospodář mi vysvětloval, že když se během pár dní nepostaví, nedá se nic dělat a čeká jí osud první lazarky... Bylo s ní tolik práce, že dlouhodobě to nešlo zvládat a když se kravka během krátké doby nepostaví, už to pak nikdy nezvládne!)

„To ne!!! Ty to dáš, zase se postavíš!!“, uklidňoval jsem potom spíš sám sebe a zkoušel jí rozhýbat nohu snad každou hodinu...a odmítal si připustit, že to opět skončí výstřelem!

Mezitím, díky pauze, kterou nám porodnice dopřávala, jsem čistil kotec našemu býčkovi...bylo to již dost dlouho od mé poslední snahy udělat z něj slušňáka a měl tam zase nasráno tolik, že v těch výkalech mohl vyčvachtávat pochodové písně! Už si na moje občasné šůrování u něj doma docela zvyknul, takže to proběhlo v docela pohodovém duchu...on zase porůznu zkoušel ty svoje tríčky, já neohroženě uhýbal a u toho vykydával...

 

I večer pokračovalo vše v poklidném tempu...po pár hektických dnech byl zase čas pořádně pokecat s hospodářovou!! Byla stále celé dny pryč, ve skleníku pomáhat a když přijela, měli jsme hromadu práce zase my...a tak jsme moc příjemně pokecali!! (A u toho mě Gudrun dozásobila filtry. Dávala mi staré prázdné kartóny od Winstonek, které již dokouřila...abych je mohl zpracovat. Ale kouřila daleko víc cigár, než já mohl probalit do filtrů...měl jsem jich už zásobu na půl roku!! Byla to holt ženská starostlivá...všechno měla v merku, o všem věděla a hned tím svým hurá stylem řešila...)

 

 

***

 

„Nabídni prst a sežerou ti ho i s malíčkem na noze!“, musela si říkat Gudrun, když se rozhodla, že jeden den můžou kytky počkat a že si dá volno... A protože to byla ženská nadmíru ukecaná, hned to každému vykecala do telefonu! Než se pak nadála, měla doma zase školku!! Sice tentokrát bez Tornádka z Tijuany, ale i Jón, když měl svůj den, dokázal jednoho zaměstnat ažaž...místo oddechu za ním pak hospodářová po celý den jen trochu nešťastně povlávala!! „Teto, co je tohle?...A můžu si půjčit tohle?...A nepůjdeš se mnou ven?...A něco k jídlu, nemáš??“...nekonečná smršť otázek změnila její ranní nadšení do výrazu čistého zoufalství! Už zcela zničená se nám ho snažila odpoledne vnutit...ať si to chvíli dáme zase my! Halldór zkoušel na Jóna tradiční strategii...utahat...a to co nejvíc! Dal mu koště a ať prý zkusí zamést celé stáje, že už jsou zase zasviněné! Jenomže klučina nejšikovnější děcko na pobřeží opravdu nebyl!! Podlahu jen tak šolichal a furt se táhnul za farmářem...za prdelí mu úplně visel a při jednom rozpřáhnutí s koštětem mu málem vypíchnul oko! Po pár minutách i hospodář, jinak hrozný kliďas, trochu supěl a zkoušel ho pro změnu udat mně... Bylo mi to nejdřív docela fuk a zkusil jsem prcka trochu zapřáhnout...že ať mi pomůže se senem, na tom že nejde nic moc zkazit! Jenomže seno místo odnesení na správné místo jen tak nesmyslně rozhazoval, většinu navíc cestou ztratil a do toho mi ještě zkoušel trochu šéfovat...tak jsem ho vypakoval taky!!! „Mladej, jsi tu platnej jako plavky na první jarní den...díky a sbohem! Pozdravuj venku!!“, nemazal jsem se s ním. Trochu natáhl, sklopil hlavu a ze stájí se ztratil... Později jsme ho přistihli, jak se čachtá v kaluži za barákem...dělal, že nás nevidí, že nás vůbec nezná!! (Holt klasika...se smradama to nikdy nebylo lehký!! Nebyli jsme jiní!!!) Domů ho zahnal až hlad...nacpal toho pak do sebe víc než já a odkulil se do své improvizované postele. Ale s námi dvěma už ten večer nepromluvil...

 

 

***

 

Zase to na nás zkoušela paní Zima...museli jsme po čase vytáhnout naše svetry a rozpomenout se na kurzy rychlobruslení!! (O co déle na sebe dala bouře čekat, o to víc se teď snažila... I moje jarní nálada díky tomu zmizela s prvníma vločkama v dáli!!! Už jsem trochu přepnul na jaro, na počasí bez chumelenic a rychlobruslařských ekvilibristik...a moje naivita mě teď plácala přes čumák, sežrat mi to dávala naplno!!! Nepomáhala ani islandská průpovídka, kterou tu často krmili turisty - „nelíbí se ti počasí, co tu teď je?? Tak počkej pět minut!! Ok!?!“.)

 

Změna se nelíbila ani nastávajícím maminám a pokračovaly v pauzírování. Ale díky tomu, že jich ve stájích přece jen trochu ubylo, jsme se mohli jednodušeji dostat k další práci, co byla potřeba udělat. Když už jsme totiž nemohli tahat jehňata, tahali jsme bobky... Hospodář zase nacouval ke stájím a rozjeli jsme náš hovnocuc! Aspoň pak bylo co rozprašovat po okolních pastvinách...!! (Pohled nade všechny...v husté vánici popojíždějící traktor s hovnocucem za prdelí, hrající si na vodotrysk...směsice bílé a hnědé tmy!!! Jen duha chyběla...)

 

Dostal jsem i další připomenutí svojí plánované cesty...odpoledne dorazily s poštou letáky o Hornstrandiru. Různé informace o poloostrově, o společnosti, co tam jezdí (byl to vlastně jeden člověk, který tam lidi rozvážel na své lodi...shodou okolností Gudrunin dobrý známý!! Ale to byli vlastně ve Vestfjordech skoro všichni!!!), podrobnosti o trasách, časech, možnostech ubytování...když jsem je pak večer pročítal, začínal jsem se už pomalu těšit!! Nohy dostávaly zase chuť se trochu toulat... (Toulavá chytla už odpoledne i Pertlu...snad to bylo opravdu tím ročním obdobím...v poslední době byla k neudržení!! Jakmile se jí člověk nějakou dobu nevěnoval, už jí chytal rapl a brala do zaječích! Když pak s tmou dorazila zpátky, moc dobře věděla, co jí čeká a sama a dobrovolně si sedla vedle řetězu! Kromě nocí v kleci, která byla v předsíni, na něm měla strávit pěkných pár dní...! A to jsem jí přitom varoval...)

 

 

***

 

Že bude potřeba pastvinám pořádně pomoct jsem pochopil následující den. Ovce jsme už od bobků vysáli a na řadu přišly krávy...a že toho pod sebou měly!! Po zimě byl ten jejich zásobník skoro plný...chybělo tak max půl metru a začalo by je to zvedat! Naštěstí nebylo potřeba krávy přesouvat...ovce ještě mohl člověk zmáčknout do jedné půlky výběhu nebo je přesunout k sousedkám naproti, ale kdyby jsme museli přesouvat kravky, tak opravdu nevím! (Kam je dát moc nebylo a navíc jejich váhová převaha by z nás zase udělala hloupé statisty...krávu člověk kolenem nepřetlačí!! A domlouvat jim, do ouška našeptávat, kam se mají vydat, by bylo trochu o držku!!! Minule jsme potřebovali přesunout jedinou z nich.... Zabralo nám to celou věčnost a kravka nás omlátila o okolní konstrukci, že jsme modřiny mohli na sobě najít ještě teď.)

Z kravína jsme dostávali močůvku docela snadno...zezadu byl uzpůsobený otvor, kam stačilo jen zasunout hadici a hovnocuc mohl jet! A tentokrát mi ani nijak zvlášť nevadilo, že jsem nebyl k řízení připuštěn...ta vůně domova dokázala jednoho plácnout přes hubu!! Halldór pak celý den jen rozprašoval a rozprašoval...jímka se zdála bezedná a pastviny nekonečné!!! (Díky větru, poctivému fujavci, který se proháněl krajinou pak bylo těžké rozeznat, co je ještě traktor a co už hovnocuc...rozprašovaná močůvka pokryla úplně vše!!! K tomu si hospodář vzal na uši takový ty obrovský sluchadla...vypadal v tom děsně řepácky a podobnosti s Otíkem si prostě nešlo nevšimnout!! ...I když ho asi neznal!)

 

Byl jsem pro změnu za hlavního porodníka...a byl jsem zase bez práce!! Hlavou mi u toho vrtalo hlavou, že ten klučina měl asi fakt pravdu...holky rodily v jakýchsi prazvláštních turnusech!! (Trochu jsem se bál domyslet, co nastane, až přijde turnus hlavní části stáda...starších ovcí, u kterých bylo stále těžší poznat, co z nich je předek a co bok! Byly už širší než delší...většina nejspíš čekaly dvojčata!! Na druhou stranu jsem se mohl uklidňovat, že už se v tom trochu vyznám, pár holek že už jsem přece pomohl odrodit, a tak že bych snad mohl zvládnout i noční sólošichty!! Jen mě trochu zlobil ekzém na rukou...ani přes péči, kterým jsem svým rukám na Islandu dával (hlavně od doby, co začaly ovce rodit), se ruce nelepšily... Už to začínala být trochu leprovina!!)

A na to věčné omrkávání ovčích prdelí jsem nebyl sám...pořád byl u nás Jón, rodinou lehce opuštěn. Měl jsem trochu černé svědomí, jak jsem ho minule odpálkoval, když se snažil pomoct, něco se naučit, a tak jsem se mu to snažil špetku vynahradit...z toho mála, co jsem se již naučil, něco poslat dál! A i klučina vypadal, že vstal tou lepší nohou, tak jsme měli nakonec docela příjemný den! Poklízeli jsme zlehka celé stáje, stodolu dali trochu zase do pucu, výběhy od sena a bordelu vyčistili. Farmu bych mu nesvěřil, ale jako pomocník se snažil... (Nejvíc ho, přirozeně, zajímali naše přírůstky!! Jen trochu nechápal paniku, kterou svojí přítomností v ohradách vytvářel...furt si chtěl ty malé pochovat a pořádně si je prohlédnout. Já ho nejdřív trochu okřikoval, rodinky nechtěl moc rušit...ale po chvíli mě ti prckové dostali taky a byli jsme pak v ovčíně ucha dvě!!! Těch pár let rozdílu najednou jakoby nebylo...)

 

Usmívat se ale nešlo nad budoucností lazarky...ke všem těm problémům totiž přibyl další! Hospodář, kvůli injekcím, co jí začal dávat, již nemohl přidávat její mléko k ostatnímu a pak ho prodávat...a protože kráva je hlavně hospodářské zvíře, ubyl další argument, pro její záchranu...bohužel!

 

 

***

 

Porodnice vypadala, že bude dál stávkovat, a tak jsme se, počasí nepočasí, s Dorotou rozhodli konečně vyrazit! Využít času, než se stavidla zase spustí... Ráno jsem jí volal, ani moc jí přemlouvat nemusel a domluvili jsme se, že je čas omrknout ty polární papoušky – Papuchalky!!

Trocha diplomacie s domácíma a bylo nám i vozidlo zapůjčeno!! (Poprvé jsem se měl sám prohánět v jejich polodžípu Hyundai...automatu! Musel jsem samozřejmě absolvovat i špetku odborného výkladu - „žádná spojka, tady je plyn..moc s tím neblbni! Pozor na cestu dávej...snad bude všechno v pohodě!!“...kde já jsem to už slyšel?? Che!! Vše jsem odkýval, slušně, přeslušně poděkoval a jel vyzvednout Dorotu!)

 

Zpočátku trochu nezvyk...musel jsem si furt opakovat, abych si dal levou nohu raději za hlavu a nic s ní neprováděl! Na jednu stranu jednodušší svezení, na druhou nesmysl...auto si řadí, když nechcete a hlavně do kopce a z kopce mi to trochu vadilo! Ale dělat se s tím nedalo nic, a tak jsem se to snažil ignorovat...

Na mé spolucestující, Dorotě, bylo vidět, že je docela ráda...se svýma farmářema byla zadobře, podle toho, co vykládala si i poměrně sedli, ale přece jen...to že jsme měšťáci nám již nikdo nikdy neodpáře a někdy to bylo holt znát! Takže změna!! Většinu doby jsme strávili historkama o našem farmaření, co nového...ať už příjemného nebo naopak se stalo od doby, co jsme se viděli naposledy. Dorota mi vykládala, jak to u nich odnesla další kráva...další neposlušná a odbojná! Už prý zase odpočívala v mrazáku...!! Valgeir se s ničím holt nemazal...

Já mohl přidat k dobrému naše první porody...a můj úžas nad zrodem nových živůtků, nad tím, jak mě fascinuje schopnost jehňat se chvíli po tom, co jsou na světě, se o sebe docela obstojně postarat...a jak po pár dnech jsou z nich už totální nezmaři!! Kam se hrabeme my, lidi!!! A bohužel jsem musel přihodit i to špatné...jak se to má s našima kravkama! Dorota už něco málo slyšela od Valgeira...ale stejně jsem to do ní hustil znova...trochu přetlak v hlavě asi byl! A holčina byla další v řadě z těch, co mě přesvědčovali, že za to opravdu nemůžu, že jak bych to mohl ovlivnit...a ať se tím netrápím! Hodná holka...ale palici se těžko poručí!!

 

Ani jsem u toho moc cestu nesledoval...naštěstí nebylo moc kam zabloudit! Nejdřív jsme museli směrem na Patreksfjördur, podél pobřeží a přes sedlo a po jeho přejetí stačilo jen odbočit doleva místo doprava na Patresk...navíc byly všude ohromný cedule LÁTRABJARG...aby turisti věděli! (I jeden z důvodů, proč jsem chtěl vyrazit už teď...vyhnout se těm davům, co tam každé léto směřovaly! Papuchalkové tam už pár týdnů byli a lidi tam ještě pár týdnů být moc neměli...) I díky tomu vypadala cesta spíš na okolí Reykjavíku, než na konec světa...všemožné ty NEJ zblblý turisty vždycky lákaly!! A turističtí průvodci to věděli moc dobře....

Za sedlem se jelo nejdřív podél fjordu a pak nahoru, přes hory, kolem jedné osady až na Konec světa...che!!! Na konec světa to popravdě moc nevypadalo...obrovské parkoviště a ještě větší maják na konci cesty ale byly neklamným znamením, že jsme správně!!

 

A Ptačí útesy, jak se Látrabjargu někdy taky říká, opravdu nezklamaly!!! V Bardaströndu jsme taky měli docela dost poletováků...ale tohle?!? Miliony nejrůznějších ptáků poletujících všude kolem, neskutečný rachot a vzduch vonící po jejich trusu...fakt nářez!!! Hodili jsme na sebe další vrstvu a šli to tam projít...a taky ty Papuchalky pořádně omrknout!! V tom hluku, co všichni ti ptáci, spolu s bouřícím oceánem, vydávali, jsme na sebe museli doslova křičet...a u toho si dávat pozor, kam šlapeme! (Toulali jsme se tam celé hodiny...já se neskutečně kochal, Dorota hlavně fotila. (Jasnými favority u ní pochopitelně byli Papuchalkové...pták se snad nejsmutnějším výrazem pod sluncem!!!) Procházeli jsme se nad těmi strmými útesy, všude kolem byly hnízda, poletující ptactvo a celé hromady trusu...pustina na hranici mezi mezi rájem a peklem!!!) Nakonec nás začal přemáhat hlad a počasí...a tak jsme dali Konci světa sbohem, skočili do káry a vydali se na cestu zpět. Naši farmáři sice nic nenamítali, ale bylo jasný, že nejpozději na večerní krmeníčko a dojeníčko musíme být zase po ruce...

Ještě celí rozjaření jsme pak dojeli zpátky...nebylo proč to prodlužovat, a tak jsem dovezl Dorotu zpět na její farmu a zamířil si to k nám. Před dveřmi mě vítala Pertla, trochu promrzlá a pořád na řetězu a Gudrun, která byla moc a moc zvědavá...!!! Šlo se tedy nejdřív na kafe a já musel všechno říct, o všem povykládat...farmářka se občas smála na celé kolo, hlavně můj popis toho rachotu a všudypřítomného trusu, celých hromad trusu jí dostával!! (Chtě nechtě jsme si totiž pořád drželi naší divadelně epileptickou komunikaci...a tak jsem lítal po kuchyni, všemožně ptáky napodoboval, ty kupy trusu ukazoval...sranda!!!)

 

Ale pak už jsem musel mazat zpátky do stájí!! Našel jsem tam Halldóra v plné práci...už začal s dojením. A jak to byl správňák, tak nad mýma otázkama, jestli se nezlobí, že jsem byl celý den pryč, že toho musel mít hodně, jen mávnul rukou, zasmál se a na prstech ukázal jako že dvě...dvě holky že se rozhodly během dne porodit! A že to všechno proběhlo v pohodě, všichni tři prckové byli prý živí a zdraví!!! (Šel jsem je samozřejmě hned vedle omrknout...rodily už naše starší ovce, a tak mě ani moc nepřekvapovalo, že to dobře dopadlo a že máme hned tři přírůstky. A vypadaly krásně...)

 

Po večerní rundě a nezbytné péči o lazarku jsem dostal na talíř další místní vypikávku...uzené řehtavé!! Koníka na uzeno...! Se všema těma nezbytnýma proprietkama to byla lahůdka!! Jen trochu zalézal za zuby...trochu dost!!! A jako zákusek nám paní domu předložila palačinky!! Hrozně dobré, plněné karamelem...jen se po nich zaprášilo!!!

 

 

***

 

Samotného mě překvapovalo, jak rychle a poměrně jednoduše jsem si zvykl na ranní vstáváníčko...prostě o čtvrté zaklapnout budíka, promnout oči, hodit na sebe nějaké to oblečení, nazout holiny a vyrazit!! Holky ve stájích omrknout a zase mazat zpátky...samozřejmě, pokud nebylo potřeba asistovat!! Sice se pak už docela špatně usínalo, ale únava a moje záliba ve spánku to vždycky nějak zařídily...

Jedinou nepříjemností se ukazovalo být světlo!! Tma už v podstatě odešla, někam na jih zamířila a v tom permanentním skorosvětle se neusínalo úplně jednoduše... Navíc jsem pořád neměl škrabošku a polštářem se člověk spíš dusil, než aby pod ním usnul! A moje záclonky byly spíš jen pro okrasu...nebo abych podle míry jejich nadouvání mohl pozorovat, jak moc venku fouká!! Che!!! Světla zrovna moc neodstínily... (Trošku jsem si na to stěžoval u farmářky...spíš jen tak ze srandy...nepočítal jsem, že by s tím hodlala něco provést! Jenže, jak to byla akční žena, tak hned naběhla ke mně do pokoje s metrem, začala okno přeměřovat (no...ona kibicovala a já měřil!!) a že mi teda pořídí nějaké pořádné závěsy, abych se, chudáček jeden, taky trochu vyspal... A na druhý den večer už jsem měl v pokoji něco, co závěsy připomínalo mnohem víc! ...Už skoro úplné zacloňovače! Sice světla pořád propouštěly dost a dost, ale dál už jsem si ale stěžovat nechtěl a nechal to být! On ten polštář nebyl zase tak neprodyšný...)

 

 

***

 

Nastal další turnus...holky na to zase po čase skočily a rozrodily se jako o život!! Po pár dnech, kdy jsme přivedli na svět jen pár jehňátek, už se asi ovce rozhodly kašlat na počasí, na nic nečekat a porodnici zase naplno otevřít!!! A začalo to hned s úsvitem... Rutinně jsem naběhnul do stájí, začal ovcím na prdele koukat...jestli teda náhodou něco...moc s tím nepočítal...a najednou...„a do prdele!!...a už je to tady!“, zaklel jsem si trochu a hrnul se k budoucí mamině!!!

Rozespalost byla rázem fuč a já s očima navrch hlavy rodil poprvé úplně sám... Byla to jedna z dvouletých ovcí, takže to naštěstí nebyl zase takový problém! Připravil jsem ohrádku, ovci odchytil, zakleknul a začal...po chvilce už bylo to malé venku!! Jen jsem si pak nebyl vůbec jistý, jestli v sobě nemá ještě další...různě jsem jí po Halldórovsku prohmatával, jestli nějakého dalšího prcka nenahmatám nebo další srdíčko neucítím...ale nic!! Jenomže jsem tomu nějak nechtěl věřit, furt nejistě kolem výběhu popocházel, nevěděl, jestli mám jít zase na kutě nebo co...až mi to nedalo a šel se přesvědčit tak říkajíc natvrdo! Vyrušil jsem ovci z olizování a úpravy prcka, znovu jí zakleknul a strčil do ní ruku...a zkoumal a zkoumal....a blbec jeden nevyzkoumal nic!!! Nikoho dalšího nečekala... „Debile jeden!!!...akorát jí stresuješ!!“ nadával jsem si pak dlouho. „Na tohle se koukej vysrat a raději příště počkej, jasný?!?“, dával si pak rady chytrolínský...a radost ze sebe rozhodně neměl!!

Ještě jsem prošel zbytek stáda, i kravky vedle omrknul a vrátil se zpátky do pelechu...sice už se mi neusínalo nejlíp (hlava trochu vřela...), ale nakonec jsem zabral. Probudil mě pak až hospodář...a to tak, že mnohem dřív a dost narychlo!!

„Žádné kafe, Lúúúkas, rodí nám snad půlka ovčína!! Něco na sebe hoď a doval hned za mnou!“, vystřelil na mě a na nic nečekal a zase zmizel. Byl jsem nejdřív jako po ráně palicí...rozespalý, trochu mimo a hrozně pomalý! Ale při proplachování obličeje v koupelně jsem se probral natolik, aby mi konečně došlo, že bych asi fakt měl zrychlit a mazat do stájí... Trochu jsem tam nejdřív nevěřil vlastním očím - „sním či bdím...“, přibyly už asi tři nové ohrádky, další ovci Halldór zrovna rodil a navíc ještě nejmíň dvě pobíhaly v předporodním stresu, s potomstvem na cestě!!!

Navlhčil jsem si ruce lubrikantem, odchytil první z ovcí, zakleknul a začal z ní prcka tahat. Byla to další ze starších, a tak bylo jehně za pět minut venku! Pak ve sprintu doběhnout pro ohradu (předtím na to nebyl čas...), rodinku tam dostat, aby měly klid a okolní plašanky to malé neušlapaly (Halldór mi už dřív ukázal, jak na to - muselo se to malé sebrat, nechat ovcí pořádně očichat a pak před ní couvat až do jejich prostůrku, do nového prostůrku! Až na mlaďošky to fungovalo v podstatě spolehlivě...) a šel jsem hned na další!!!

Během hodiny jsme přivedli na svět čtyři jehňata a o chvilku později přibyly ještě další dvě, ve druhé vlně. (Starší ovce se ukázaly jako solidně plodné...dvě jehňata měla snad polovina z nich! A vůbec nebylo třeba do nich strkat ruku až po loket...stačilo počkat a přitom je po očku sledovat!!)

 

Mezitím se ale celé stáje rozezněly hladovými písněmi...měli jsme dost skluz!! Navíc zvířata byla po noci snad ještě hladovější a potravy se domáhala o to vehementněji! Nezbylo, než zase nasadit tretry, nastartovat kolečko a v poklusu je začít umlčovat...seno jim všem pěkně rozvést, aby si mohly zase ty svoje hladový břicha naplnit. (A naše čtverhranný ovečky vlastně krmily další krky navíc...!! Jen měly holky trochu problém se k senu dostat, protože výběhy byly uzpůsobený na jejich normální velikost a teď se jich tam vešla sotva polovina...o to větší boj to někdy býval! (Nastávající maminy jakoby vůbec nebraly ohledy na to, že by měly akorát relaxovat, v klidu se chystat, až to na ně přijde a občas po sobě šly dost natvrdo...trkanice, jako kdyby šlo o poslední stéblo trávy uprostřed hor!!!) Ale postupně, s přibývajícími porody, se měla situace zase uklidnit, ovčín postupně vyprázdnit, a tak jsme tomu nechávali volný průběh...hospodář mi to občas trochu vyčítal! „Jen je nech, mladej!! Ať si to v klidu vyřeší mezi sebou...pořádek ve stádu si udělají samy, člověk to jen narušuje!! Jasný?!?“, poučoval mě...a pravdu měl!!!)

 

Hurá den ale pokračoval dál...!!! Ještě než jsme obstarali naší lazarku...na druhou stranu protočili, nohu promazali a namasírovali, nějaké injekce do ní nacpali...už zase ten rozruch od vedle! Další ovce s prckem na pochodu!! Už skoro rutinně jsem jí pomáhal já...a za chvíli bylo jehně na světě!! Další z hrozně malinkých, sotva na cecky dosáhlo... (A mně u toho docházelo, že naše pomoc bude asi opravdu nutná skoro u všech... Neměl jsem tušení proč, ale jen málo ovcí zvládalo samo přivést svoje potomky na svět bez naší pomoci. „Ty sirky!!!...ty sirky se budou ještě móóc hodit!“, začínalo mi být jasné.)

Po posledním porodu se nedalo nic dělat...musel jsem domů a nacpat do sebe snídani, něco do žaludku dostat!! (S přestávkou jsem byl vzhůru už nejmíň šest hodin...a začínal jsem cítit trochu slabost!! Porody byly přece jen dost vyčerpávající...nejen pro maminy!!!) Halldór mezitím doplňoval zásoby sena ve stodole... „hnnn hnnn“ zase dělal s tou svojí hračkou. Nešlo mu to ale ani v nejmenším zazlívat...Johnskej byl parádní traktor, svezeníčko v něm byla radost!! (A na práci s balíkama byl neskutečně profesionálně vybaven...na takové bodce napíchl venku balík, v klidu si ho převezl do stodoly, tam zapnul další z jeho ramen a bez problémů ho přepůlil...jako malinu!! Akorát přes metr velkou a snad půl tuny vážící...che!!! Mně už pak stačilo jen rozříznout igelit, seno trochu roztáhnout a mohl jsem ho ládovat do uliček...k nemalé radosti osazenstva!!)

A protože porodnice dnes frčela jako nikdy, ještě do oběda jsme přivítali další tři přírůstky...dvě starší ovce jsme objevili v rozích výběhu a s porodem jim pomohli. (Ty starší byly úplně vzorové maminy..o prcky se staraly výborně! Jen co se narodily, hned je celé olízaly, do čista vypulírovaly a potom se v klidu nastavily, aby se novorozenci dostali ke svému prvnímu jídlu, zlatému mléku... A i prckové se činili!! Ti starší už své maminy doslova vysávali...dostávali z nich vše, co šlo! A když to pak už moc nešlo, bušili do nich čumákama hlava nehlava...z vemene se i tu poslední kapičku dostat snažily!!!)

 

A na Gudrun zase přišlo polévkové období...k obědu jsme dostali borůvkovou polévku!! Sice byla napůl udělaná z pytlíku, taková škrobovka zvláštní...ale překvapivě dobrá!!! Nejdřív jsem si z farmářky dělal srandu, že nám k jídlu podstrkuje svařené víno (trochu to tak opravdu vypadalo...), ale když jsem ochutnal, zjistil jsem, že je fakt dobrá...normální, sytá chuť borůvek! (V druhém, večerním polévkovém jednání jsme byli pohoštěni vývarem...hovězím! Strašně hutným, samé oko na oku, s vyvařenými kusanci masa a překvapivě i s brambůrky a smetanovkou...a žaludek zase jen chrochtal!!!)

 

Po obědě žádná siesta...hodili jsme se do gala, nazuli holiny a valili zpět do stájí, plní očekávání, co nám holky připravily za překvápka! Trochu se od rána zklidnily...ale stejně jsme našli jednu mlaďošku, jak tam v rohu bojuje se svým prvním porodem! Byla potřeba asistence nás obou, aby chom to zvládli...když nás totiž zpozorovala, začala porod neporod zase panikařit a brát nohy na ramena, ve zbytku kolegyň se schovávat, zábrany proskakovat! (A přitom jsme jí chtěli jenom pomoct!!! ...Ale jak jí to vysvětlit??? Sice jsem s ovcemi strávil už dost času, ale jejich řeči jsem porozuměl minimálně...asi jazyk jsem na to neměl...) Stálo to hodně úsilí a celé dlaně lubrikantu, ale nakonec se nám povedlo na svět přivést další pískle!!

Pomalu jsme ani nestíhali připravovat ohrady a taky nám docházely gumové rohože, co jsme dávali na mřížovinu, aby se tam jehňatům nepropadaly nožky...byl to celodenní hukot!!! Než jsem pak šel večer spát (utahaný jako pes!), přibylo nám na farmě na třicet nových krků...krásných, kudrnatých jehňat s bíle svítící vlnou a pisklavými hlásky!! (A přišli jen o jedno malé, nejspíš špatně vyvinuté jehně...když jsme ho přivedli na svět, už bylo mrtvé!)

 

 

***

 

Přes noc přivedl hospodář na svět další čtyři prcky...a moc se asi chudák nevyspal! Když jsem ráno vstával, abych prošel stáje a podíval se, jak na tom ovce jsou, tak jsem ho našel v obýváku, uvelebeného v jeho majestátním křesle...přikrytý pod dekou tam pochrupoval a trochu zničeně vypadal i ve spánku. (Ve stájích mi pak došlo, proč se ani do postele nepřesunul...i přes tolik nových jehňat se dalo poznat, že přes noc moc nelenil!! A pak už mu asi přišlo zbytečný, se přesouvat do postele...na těch pár hodin...)

Na mě tam ale žádné překvapení nečekalo, a tak jsem si dal v poklidu ranní cigárko na vzduchu...světla již bylo jak v poledne a k tomu neskutečně čistý, jakoby průzračný vzduch. Skoro bezoblačné nebe, ještě klidná krajina a vítr, jehož záchvěvy zněly až nadpřirozeně reálně, jakoby se zhmotnil...zvláštní, krásně zvláštní!!!

Jako Alenka jsem tam postával dobrou půlhodinu, kouřil jednu za druhou a sledoval ten snový svět...a pak, celý promrzlý, se vrátil do postele.

 

Když jsme ráno obstarali to základní a kravku po stosedmdesátéčtvrté otočili, vrhli jsme se na převážení rodinek do starého ovčína. Ve stájích už pro nové přírůstky skoro nebylo místo a zbylé ovce se musely tlačit na snad polovičním prostoru, než jaký by potřebovaly. Zapojili jsme tedy náš valník – převažeč a postupně, během celého dne tam ovce i s malýma přesouvali. Dolní ovčín se nám začínal pěkně plnit!! (A mně tím přibyla i další práce...obstarávání zvířectva dole už nebylo na pět minut!!!)

Do toho ale přibývaly další porody...nastalo hlavní období!! Ovce už sice trochu v tempu polevily, ale stejně to bylo nekonečné přebíhání zezdola nahoru a zpět...nahoru v očekávání dalších porodů, dolů pak s novými přírůstky na korbě! (Jen moje hloupé vtípky, jestli si Halldór už přibalil do kapes sirky zůstaly trochu nevyslyšeny...hospodář na takové blbosti prostě neměl náladu!! Vždyť jsme byli uprostřed jarního přírůstkového tornáda...a já mlel nesmysly o nějakých sirkách!!! Cheche!!)

 

Večer, po další várce polévky...dost prapodivné kakaovky (moc jsem teda nechápal, proč hospodářová říkala tomu divnému, trochu nechutnému kakaovému pudinku polévka...jíst se to, bohužel, moc nedalo!), mě najednou překvapili domácí v pokoji, oblečení do svátečního (Halldór byl zase v obleku, Gudrun byla vymóděná, jak na diskotéku...dokonce si vzala i svoji novou, kožešinovou vestičku! Šílená záležitost!!) a že jdou na jeden dlouho dopředu dohodnutý mejdan...já samozřejmě netušil nic!!! (Než vkročili do dveří...) Jejich známý je pozval na večírek do svého letního sumarhúsu. Hospodář se zapřísahal, že bude do půlnoci doma...a jestli teda nevadí, že si dám i večerní službu! No, co jsem mohl říct?!? „Kašlu na to! Jdu na kutě???“...jen jsem přikývnul a popřál, ať se dobře baví!!

Po jejich odchodu...když už jsem teda na ty kutě jít nemohl....jsem se přesunul do kuchyně, zapnul po dlouhé době zase kazeťáček a přidupával si do rytmu! Španěláci prostě umí... U toho jsem trochu pročítal noviny...a narazil na jednu neuvěřitelnou věc!!! Celý Reykjavík už týden prý řešil rumunské cikány, co přijeli trajektem z Norska žebrat...celé město vůbec netušilo, co s tou skupinkou asi třiceti lidí provést!! Pracovat nechtěli, jen celé dny chodili po ulicích, děcka v náručí, nějaké nástroje v rukou a zkoušeli z lidí dostat peníze...nikdo to pořádně nechápal! „Proč přijeli??...A jak jako...žebrat?!? Za trochu muziky penízky chtít!!“...Islanďanům bylo něco takového absolutně vzdálené, pro ně to bylo něco úplně nemyslitelné!!! Zkoušeli je zase vypakovat zpátky na trajekt do Norska...jenomže už ani tam je prý nechtěli!! (Vydělávat si na Ledovém ostrově na chlebíček pouličním muzicírováním muselo být stejně dost složité!! Kromě těch věčných mrazů a neutuchajícího větru bylo na celém ostrově vlastně jen jedno město – Reykjavík! A to byla navíc spíš jen obrovská noclehárna, s pár knajpama v centru! A druhé největší město – Akureiri mělo kolem čtyř tisíc obyvatel a leželo úplně na severu!!! Chudáci potulní umělci islandští...) I podle toho, co stálo v novinách, se rumunská skupinka stávala celonárodním tématem...a nikdo pořádně nevěděl, jak dál!! (Když jsem to druhý den povídal farmářům, tak říkali, že už to několikrát slyšeli v rádiu a že jim to hlava nebere!!! A taky že prý už byla vypsaná nějaká sbírka, aby ti chudáci mohli odletět zpátky domů... „Vždyť tu jinak zmrznou!!!“, zakončila to Gudrun.)

 

Při tom čtení...spíš louskání známých slovíček v moři dalších ztracených...jsem úplně zapomněl na ovce!! Když jsem si to uvědomil, skočil jsem v mžiku do gala a pádil do stájí...trochu vystreslý, jak to tam bude vypadat!!! Našel jsem tam naštěstí jen jednu ze starých ovcí v počátečních porodních křečích...dal jsem jí teda ještě chvíli času a pak jí trochu pomohl. Za hodinku byly venku dvě krásný jehňata!!! Připravil jsem jim jen pelech, omrknul zbytek stáda a s ulehčením se vrátil ke čtení novin...

Hospodář nakonec dorazil kolem jedné hodiny...a sám!! Moc se omlouval...zábavy prý bylo habaděj, hromadu lidí, co tam byla, prý roky neviděl, a tak trochu zapomněl na čas! „Alti i lági!!!“, ujistil jsem ho, chvíli s ním ještě pokecal (o dvou nových živůtcích pověděl) a šel spát...další dlouhý, předlouhý den byl pryč!

 

 

***

 

A zase na to došlo...další kravka se naposled svezla!!! Nejhorší obavy se opět naplnily!!! Tentokrát jsme dělali opravdu maximum, co bylo v našich silách, o stračenu pečovali dnem i nocí (otáčeli jsme jí snad pětkrát denně, mazali a masírovali snad ještě častěji...), ale nebylo to nic platné a došlo tedy na nejhorší... Halldór jí ráno dlouhé minuty prohlížel, furt tak kolem ní popocházel, na hlavě se u toho drbal, až mi to pomalu začínalo být jasné...v jeho hlavě zas probíhal boj!! Boj o její život!!! Nebylo to pro něj vůbec lehké rozhodnutí...stračenu měl moc rád (nejen kvůli tomu, že to byla jedna z našich nejlepších dojnic) a k jejímu utracení se odhodlával strašně dlouho! (Vlastně již několik posledních dnů jsem ho pozoroval, jak kolem ní občas prochází a tak nešťastně si jí prohlíží...výraz se mu pak vždycky úplně změnil...celý se zachmuřil, ústa bolestivě zkroutil...)

Když pak ukázal zase to hrozné gesto, omluvil jsem se mu a co nejrychleji ze stájí zmizel...ani po mně nechtěl, abych tam zůstával! (Zdálky jsem pak viděl, jak se vrací z domu s puškou v ruce a po chvíli už byl slyšet výstřel...zvuk oznamující konec dalšího života! Hospodář potom nasedl do Johna a jel k zálivu udělat další díru, kam pak tělo krávy odvezl a zahrabal...)

Přišli jsme tedy během hrozně krátké doby už o druhou dojnici a začali jsme mít problém s plněním kvóty odběru...limitu, podle kterého dostával Halldór peníze od mlékárenské společnosti. Se současným stavem dojnic jsme ho již dál nebyli schopní plnit! Naštěstí se opět projevila sousedská pospolitost...už za pár hodin byl u nás Valgeir a s hospodářem se dohodli, že si můžeme vzít jednu z jeho mladých dojnic...že to není problém a přece kvůli trochu smůly nezavřeme farmu!! Vypulírovali jsme tedy nejdřív flek po stračeně, aby ta nová přišla do čistého...angažovala se hlavně Gudrun! (Šla na to zase tím svým hurá stylem...vzala vapku a začala místo po kravce stříkat hlava nehlava!! Prostor tím sice vyčistila, ale dost to odnesly i kolemstojící krávy...zaprasila je při tom stříkání natolik, že by vapku potom potřebovaly i ony!!! Trochu jsme je teda očistili hadrama, místo pořádně vydrhli kartáči, zasypali růžovým práškem a stáhli stěrkou.)

A jelo se pro nováčka...novicku!! Za Fordku jsme zapojili převozní klec a vyrazili s ní na sousední farmu. Valgeir nás už čekal, a tak jsme bez dalšího otálení šli vybírat. (No, já tam tak očumoval, Halldór vybíral...) Nakonec ukázal na jednu z mladých dojnic...taková ještě pořádně nevyspělá, vyjukaná kravka to byla!! Přeparkoval s klecí až ke kravínu, nasadili jsme holčině náhubek a chtěli jí jednoduše převést z jejího fleku do klece...jenomže kravce to asi došlo a najednou začalo tóčo!!! Vůbec jsme netušili, kde se v ní tolik síly a odhodlání vzalo, ale i přesto, že měla náhubek a kolem krku provaz, s námi všemi lomcovala ze strany na stranu, mlátila kolem sebe hlavou a odmítala se hnout!!! Zabralo nám půl hodiny, než jsme jí dostrkali do klece...omlácení a ztrhaní, že to jeden neviděl!!! A taková drobná, mírná kravička to byla...!! (Asi dobré vztahy už tam navázala, jako doma se cítila...)

Při převozu jsem jí raději pořád sledoval...aby tam nezačala vyvádět nějakou neplechu!!! U nás na farmě už ale byla jako vyměněná...poměrně bez protestů a v klidu jsme jí pak umístili na nový flek! (Jejím příchodem se celý kravín rozezvučel...holky vítaly novou společnici!! A ještě dlouho potom ji její nové sousedky očuchávaly, olizovaly a různě si jí prohlížely...)

My na nějaké uvítací ceremonie neměli moc času...turnus pokračoval a bylo potřeba přiložit ruku k dílu! Už mi to přišlo jako nic...jakoby jen člověk šel doma kolem zdi a viděl nakřivo obraz...podíval se na něj, narovnal a šel si dál po svém!!! K ovcím jsme prostě přiskočili, zalehli, pomohli, oddělili a zmizeli...krása!!! A protože už rodila hlavní část stáda, neměli jsme ani skoro žádné ztráty...drtivá většina jehňat byla živá a zdravá!! A pořád stejně úžasná...!!!

 

 

17.

 

Blížil se pomalu konec května, větší část stáda již porodila a čas na farmě se jim krátil...zanedlouho měly směle vyrazit do kopců a na dlouhé měsíce zažít pocit svobody!! (Bylo to samozřejmě trochu dvojznačné...sice měly svobodu v prostoru, mohly si jít, kam chtěly, žrát kdy chtěly, ale na druhou stranu ne všude bylo dostatek potravy a jehňata se musela mít na pozoru před predátory. Vlastně predátorem...na Islandu žil akorát jeden....polární liška! Ale po mladých prý šla každý rok jako divá!!! Vloni hospodáři zamordovala skoro třicet jehňat... Zjistil to na podzim, když stáda sháněli zpátky z hor a přepočítávali je. Místní měli svoje stáda označený hned dvakrát....aby se to nepletlo, k dohadování nedocházelo! Každý farmář měl svůj specifický znak, který ovcím zastřihával na uších...sice z toho bylo dost krve a povyku, ale tak už to tu chodilo! A druhou značkou bylo oficiální štítkování, které každý farmář dostal z úřadu a připnul mladým na ucho. My jsme je už měli skoro všechny označené...dělali jsme na tom průběžně, aby pak nebyly štresy!!)

Díky solidnímu počasí (pěti stupňům a větru, ve kterém nebylo potřeba si hrát na rychlobruslaře...) jsme už prcky začínali pomalu navykat na venkovní prostředí...pouštěli jsme je přes den na louku, co byla kolem starého ovčína. (Byl to pohled...zpočátku vystrašená, trochu dezorientovaná jehňata se během pár chvil rozkoukala a začala spolu dovádět, po louce se prohánět, všechno zkoušet a ochutnávat. Sice se pořád krmila hlavně mlékem od mamin, ale už zkoušela trochu okusovat mladou travičku, jejich budoucí stravu. Dlouhé minuty jsem je u toho pozoroval, Pertlu po boku. (Musel jsem jí trochu krotit...ne, že by se v ní probudily pastevecké geny...chtěla si prostě taky hrát!! A navíc měla hroznou radost, že po dlouhých, předlouhých dnech na řetězu je zase volná...že si zase může dělat, co chce!!) Postával jsem tam u plotu, přiblble se těm skopičinám usmíval a u toho průběžně házel Pertle, co bylo zrovna po ruce...)

 

A čas na farmě se pomalu krátil i mně...trochu z toho na mě šla až nostalgie!!! Snažil jsem se ale ty nesmysly v hlavě přemoct a začal radši plánovat svojí cestu na Hornstrandir...snažil se získat nějaké další informace, připravoval si věci, co jsem si sebou chtěl vzít a po telefonu se dohadoval s tím pánem, co mě tam měl zavést. (Nebýt farmářky, trvalo by to snad nekonečně!!! Chlapík to byl ležérní, nic pořádně neřešil, na všechno byl pořád čas...až jsem mu trochu přestal důvěřovat!!! Gudrun mě ale ujistila, že se není čeho bát...že je to sice týpek ležérní, ale spolehlivý!! Že mě zaveze, kam budu potřebovat a následně i z cíle cesty vyzvedne...a tak jsem nechal svojí nedůvěru trochu dřímat, schoval si ji na horší časy! Che!!)

 

Nejvíc práce bylo s pastvinama...až se mi nechtělo věřit, že je to takový boj, že aby na Islandu něco trochu vyrostlo, musí se tomu dát tolik moc péče!!! Už poněkolikáté jsme je vláčeli, dosévali, válcovali....a ony pořád spíš jen tak nesměle ukazovaly nové trsy, pořád jakoby se jim ven moc nechtělo!! Hospodář mě ale přesvědčoval, že ať se nebojím, že za chvíli vyletí všechna tráva vzhůru, že jí u toho budu moct sledovat!! Che!! A pak že trávu růst nejde vidět...

 

 

***

 

Ještě před mojí plánovanou cestou jsem měl být naposled za sólo farmáře! Hospodáři totiž jeli do Akureiri na něco jako promoci svojí dceři Sigúr. Dozvěděl jsem se to zase tak trochu náhodou, když jsme s Gudrun diskutovali o mojí cestě na Hornstrandir...najednou se na mě tak lišácky podívala, na chvilku se odmlčela a spustila: „Lúúúkas, bude v pohodě, když si na pár dní vyrazíme za dcerou?? ...Co myslíš? Alti í lági?!?“. No, co jsem na to měl říct...nejdřív jsem čučel jako puk, v hlavě mi šrotovalo, co to vlastně ta hospodářová říká. A pak jsem jí to odkýval a trochu jí vyhuboval, že proč mi to neřekla dřív, proč se to dovídám takhle pokoutně...ale zlobit se na ní moc nešlo!! (Nahodila ten svůj kukuč, u toho rozhazovala rukama, samá omluva byla...nakonec jsme si to oba se usmívajíc odkývali, dohodli se, že to teda půjde a že se teda vlastně nic moc neděje!)

A protože měli vyrazit již za dva dny, vyrazila farmářka hned po našem rozhovoru do Patresku na nákupy...pořád mi tak nějak nevěřila, že se o sebe, co se jídla týče, dokážu postarat, pořád si tak nějak odmítala připustit, že dokážu i vařit (a vlastně mi to ani nedovolila za celou dobu jí to dokázat, od plotny mě odháněla tak zdatně, že jsem to již dávno vzdal!!). Vrátila se pak se samými nesmysly...žráskem mi asi chtěla hubu ucpat!! Cheche!!!

 

My s Halldórem jsme pokračovali v péči o pastviny...jezdil teda hlavně Halldór, já trochu pomáhal (osivo mu doplňoval, závěsy měnil...) a mezitím docházel omrkávat zbytek ovcí, jestli už se taky neusmyslely na to vlítnout. Zbývalo nám posledních asi dvacet oveček...no, už spíš megaovcí!! Jak si dávaly načas, byly už opravdu širší než delší...sotva chodit už mohly, většinou jen polehávaly a funěly! (Tím mi trochu, i když nechtěně, přidělávaly práci...musel jsem obcházet kolem dokola, očumovat je jak blázen, abych se ujistil, že se nic neděje, že se na svět nederou další prckové!!)

Ale jejich čas přijít musel...stačilo vytrvat, nepanikařit a pravidelně je chodit kontrolovat! Navíc bylo uklidňující i to, že všechny už to byly holky zkušené, starší ovce, které už měly nějaké ty porody za sebou...žádné splašené mlaďošky!!

 

 

18.

 

„Adieu, mon amies!!!“ hulákal jsem ze srandy na hospodáře, když odjížděli...pobrat to asi moc nemohli, ale já se bavil!! Farmářský sirotek v akci...ještě jednou samotářem na Ledovém ostrově!! (Nemělo to sice být na dlouho...ale i ty dva, tři dny se počítají!!)

Bylo již po ranní rundě, od péče o pastviny mě Halldór důrazně odrazoval (no, spíš mi to rozkazoval...nechtěl, abych mu hračku poničil, asi!!!), holky jsem stíhal omrkávat v pohodě, a tak jsme s Pertlou vyrazili na čumendu za pasoucími se ovcemi. Přitom prostě musela proběhnout aportovačka...po těch měsících nekončícího pohazování čehokoliv jsem si ruku úplně zničil, vyházel z kloubu, že mě pak až do večera bolela...ale psisku radost nechtěl zkazit! (Pertlu pak moc čumenda nebavila a vyrazila na další ze svých výletů po okolí...)

Já se ale uvelebil do trávy (hospodář měl pravdu...najednou začala růst před očima! Jakoby na povel vystřelila a hnala si to do výšky!!), ubalil si cigárko a sledoval naše stádečko...bláznivé prcky a čím dál tím víc nešťastnější maminy. (Jak prckové rostly a získávaly sílu, bylo jejich dobývání mléka stále agresivnější...bušily maminám do vemene, až jsem je, holky, litoval! Už si k tomu musely navíc klekat...rostly jako z vody a ze stojáka by se už k ceckům nedostaly!! A ovce jen trpělivě držely...a tiše trpěly!)

 

Snad i díky pohodovému počásku se rozrodil i zbytek stáda...jako by čekaly, až zmizí zbytek osazenstva farmy, pro mě samotného si to schovávaly!!! Přijdu si na další očumovačku, moc jsem tomu ani nevěřil...a tam hned tři holky v rozích a v křeči!!! Jedno jehně už bylo na světě a mamina se ho hned ujala...olizovala ho celého, k životu povzbuzovala. Dalším dvěma to ale moc samotným nešlo...nezbývalo, než zakročit! Jenom jsem nejdřív nevěděl, pro kterou z nich se rozhodnout, které pomoct jako první...a trochu jako pako jsem tam chvíli pobíhal od jedné ke druhé, zkoumal, která je na tom hůř a v duchu na tu svojí nerozhodnost klel. Nakonec jsem se přece jen rozhoupal, k jedné z nich vlezl, zakleknul a začal tahat další živůtek...šlo to docela lehce, a tak už snad za deset minut byl prcek venku. Přesprintoval jsem ovčín, čapnul zábranu, rodinku od zbytku (vlastně už jenom takového zbytečku) stáda oddělil a mazal k té druhé!! Její porod se ukázal trochu komplikovanější...trochu dost!!! Jehně bylo obrácené, na svět se tlačilo zadníma nohama napřed!! Bojovali jsme tam pak trochu, proti sobě tlačili...ovce ven, já dovnitř! Nakonec se mi jehně podařilo zatlačit zpátky, uvnitř ho otočit, za přední nožky vzít a mohlo se začít nanovo...tentokrát již tak, jak to mělo být!! A po pár minutách už bylo taky venku...trochu přidušené, ale živé! Vyčistil jsem mu hubu, pořádně ho proplesknul a dal mamině k vyčištění...a zase běžel pro ohradu! (Pak ještě pro jednu...pro samorodičku! Byla to trochu štafeta...akorát jsem předával sám sobě a místo kolíku tahal ohrady...)

Ukázalo se, že první rodička má v sobě ještě jedno, a tak jsem si jen odskočil na vzduch, trochu kyslíku z plic vyhnal a šel jí omrknout, jak je na tom... „Jako po másle!!“ pochválil jsem jí, když jsem viděl, že to zase zvládá sama.

 

Trochu jsem z těch porodů dostal hlad a šel potom zkontrolovat ty hory zásob, které mi Gudrun připravila... Volba se ukázala jasnou...jehněčí stejčky!! (Hodil jsem je na pánev, pár brambůrek k nim pak přihodil...a zase a klasicky si nacpal břicho k prasknutí!! Kdybych nebyl na farmě a neměl tu dostatek pohybu (jakože dost a dost!!), už ze mě musel být otesánek, hrůza pohledět...)

Sotva jsem dojedl, slyšel jsem to známé škrábání na dveře...Pertla se vrátila!! Tentokrát si to asi nehnala tak daleko a když se vrátila a nikde venku na mě nenarazila, šla už najisto...domů, ke zdroji!! Naoko jsem jí vyhuboval (aby se neřeklo...) a připravil jí taky něco na zub.

 

Večer jsem si po hrozně dlouhé době pořádně zadojil...a farmářskej už jsem byl pořádnej, takže to šlo všechno jako po másle!! Ani s naší novickou, darem od Valgeira, nebyl problém...sice moc mléka nedávala, ale podojit se nechala absolutně bez protestů! Závěrečné krmení už pak bylo jen takovým slabým odvarem...kravek pár, ovcí ještě míň!! Zbytek stáda, toho ve starém ovčíně, už krmit nebylo skoro třeba...trávu do sebe cpaly po celý den!! Na to, že ještě ani nestihla pořádně vyrůst, moc nedbaly...hlad je hlad!!!

 

A protože bílé noci už definitivně vyhrály (tma už vlastně nepřicházela...jen tak trochu vystrčila růžky a zase zmizela...), strávil jsem, společně s věrným psiskem, zbytek večera na verandě u domu...porůznu se krmil zásobama, které dotáhla hospodářová, pokuřoval si u toho a sledoval okolí! ...Lepší než všechny bedny světa!!!

 

 

***

 

Farmáři, jak slíbili, tak udělali...třetí den, když jsem byl zrovna asistovat u dalšího porodu, jsem zaslechl troubení a pak i zvuk jejich auta! Oba se okamžitě hrnuli do stájí, zvědaví, co nového se tu událo...

A oblek neoblek Halldór, když mě tam viděl, si hned vykasal rukávy a šel mi pomáhat...holt správňák každým coulem!!! (Gudrun šla v klidu za ním, cigáro v puse...) Přivedli jsme na svět další, již snad dvousté jehně, připravili zase separé a šli se domů umýt...na kafíčko a na pokec!

Oba byli plní zážitků a museli mi hned vykládat, jak to celé probíhalo a jak dobře že se měli...překřikovali se u toho, oba chtěli ty novinky vypovědět jako první!! (Vyhrála samozřejmě Gudrun!!! V těchto věcech byla nezdolná...!) Promoce nebo jak to nazvat je docela dostala...prý až slzy dojetí na krajíčku měli, hrozně si tu slávu užili, s dcerou to pak solidně zapili...jedna z věcí, která je asi všude stejná!! (Rodičovská pýcha se na těchto oficialitách dme až ke hvězdám...!! Mně to vždycky přišlo spíš k smíchu....sebeutvrzovací rituál, bezobsažné gesto potvrzující příslušnost k rodu!)

Jen mě trochu mrzelo, že nevzali holčinu s sebou...po telefonu jsme spolu prokecali dlouhé minuty (když i naše divadelní nadání selhalo a my se s Gudrun ztratili natolik, že jedinou nadějí pak zůstával telefon...a většinou se volalo Sigúr, jejich dcerce!), tak jsem doufal, že jí taky poznám osobně a ne jen jako hlas na konci sluchátka.

 

 

19.

 

Hornstrandir...měl jsem ho v poslední době plnou hlavu, nohy už se taky začaly samy od sebe kroutit, a tak jsem si jen v duchu zavísknul, když na něj konečně došlo!!! Ráno jsme si přivstali, zvířectvo obstarali, já dopakoval zbytek věcí a mohlo se jet... (Hospodáři nedali jinak, než že mě do Isafjörduru odvezou...věčně odkládané návštěvy tím prý aspoň vyřídí! (Po cestě z nich vylezlo, že u Halldórovi sestry nebyli snad čtyři roky... Ti farmáři!!!) Chtěli se vracet ještě ten den večer...přes den se měl o farmu postarat Valgeir. (Šlo spíš o to, aby na naší farmu jen párkrát zajel, podíval se na naše dvě poslední nezbednice, co pořád odmítaly porodit a když tak jim pomohl. Zbytek se během dne o sebe postaral sám...) Ještě před cestou jsem tak nevěřícně koukal na svůj bágl...kolik kravin, že jsem si to s sebou, na pár dní, zabalil!! A toho jídla...!!! Původně jsem sice chtěl všechno nakoupit až na místě, ale to by mě Gudrun asi vůbec nepustila...a tak jsem sebou táhnul i kus té slavné uzené kýty!!)

 

Cesta to nebyla zrovna nejkratší...z Bardaströndu to bylo do Isafjörduru přes dvěstě kilometrů! Přes hory doly, kolem nespočetně fjordů a zátočin...nakonec nám to trvalo snad pět hodiny jízdy. (A mně to zase nedalo...kochal jsem se celou cestu, někdy až nevěřil vlastním očím, co všechno bylo k vidění, jakými místy cesta občas vedla!! Jen počasí moc nepřálo...díky dešti a mlze se občas okolí úplně ztratilo a vidět bylo sotva na silnici! Ale zase o to víc pak člověka zahřál nenadálý výhled, který se zničehonic objevil, když se ten nečas na chvíli rozpustil.)

Do hlavního města Vestfjordů jsme dorazili těsně před dvanáctou, a tak jsme nic nevymýšleli a jeli rovnou k Halldórově sestře...na oběd! Klasické uvítací pozdravy, pár klasických otázek následujících klasickými odpovědmi a mohlo se jíst. Cestou mi dost vyhládlo, a tak jsem tu hostinu opravdu přivítal...bylo poznat, že tu farmáři hrozně dlouho nebyli, protože tabule to byla vpravdě slavnostní!! (Snad čtyři chody, hromada různých příloh a dortík na závěr.... Nejvíc jsem si asi pochutnal na pečené tresce!! Lehce předuzené s jakousi tmavou omáčkou...)

Potom dlouhé rozhovory, ve kterých jsem se většinou okamžitě ztrácel...jak si měli nejspíš moc co říct, valili to na sebe kulometnou rychlostí!! A tak jsem spíš jen tak poslouchal a očumoval jejich byteček...malý, v přízemí a překvapivě fakt hezky zařízený! (Halldórova sestra naštěstí neměla tu sběratelskou vášeň na porcelán a panenky jako Gudrun, díky které to u nás vypadalo jako v nějakém obskurním starožitnictví...)

 

Nakonec mi to ale už nedalo a ukecal jsem Gudrun, jestli bychom nemohli jít za tím jejím známým a konečně se napevno dohodnout na mém odvozu a dalších nezbytnostech...sice jsme se několikrát v poslední době dohadovali po telefonu, ale přišlo mi, že jsme vlastně nic nedohodli....a spíš o úplných kravinách kecali!! (Sice bylo docela zajímavé srovnávat momentální počasí u nás a v Isafjörduru, ale to důležité, proč jsme si vlastně volali, jsem se tím moc nedověděl...)

Signurrson (konečně jsem zjistil, jak se to vlastně jmenuje!) měl malou kancelář dole u přístavu a už na nás čekal. A najednou to šlo!! Po krátkém úvodním tlachání, nezbytných otázkách po cestě a počasí, jsme se dostali k tomu, proč jsme tam byli...kdy a jak mě může odvézt! Ukázalo se, že je to pán nadmíru ochotný a hodný...nechával to celé na mně, ať si řeknu a on mě tam prostě hodí!! (Ta přítomnost a známost Gudrun z toho byla úplně cítit...) Vylezlo z něj, že můžu jet hned na druhý den, že veze nějakou skupinku Dánů na sever Hornstrandiru, do Reykjarfjörduru a já že se v klidu vejdu... Jen jsem radostně přikývl!! Doladili jsme pak ještě nějaké podrobnosti (jakože kolik chechtáků bude chtít, kdy a kde mě vyzvedne potom, jaké další nezbytnosti sebou....) a s tím, že se uvidíme ráno v šest jsme se rozloučili.

Pak přišlo nutné nakupování...sice to normálně moc nemusím, ale tentokrát mě to i bavilo! Nejdřív do knihkupectví, najít vhodnou mapu (ty měli sice skvěle detailní, ale pro svoje účely jsem musel koupit hned dvě...a to za ty vtipné islandské ceny!), pak dokoupit potřebné jídlo (v Hornstrandiru se nedal koupit ani rohlíček...teda spíš ten hrozný tousťák!) a nakonec zajít do islandské obdoby Sportshopu a koupit vařič s bombou.

Zbyla nám pak i trocha času, a tak jsme trochu omrkli město...vtipný shluk baráčků, vmáčknutý mezi horu a fjord!! O něco větší než Patreksfjördur, ale že by to bylo nějaké velkoměsto, to ani náhodou... Nejvtipnější mi přišlo, když mi Gudrun říkala o místním největším svátku...někdy na konci února se prý všichni z města a okolí sejdou v ulicích a slaví se! První přímý sluneční svit po mnoha měsících!!! Je to prý každoročně velká událost...na město totiž nedopadá přímé sluneční světlo snad od listopadu, a tak je to tu už po staletí velká sláva...když zase zasvítí!! A každému je prý jedno, že je vlastně pořád ještě tuhá zima...i přes vánice a fujavice se to celé odehrává hlavně venku!! (Jsou to nezmaři...cheche!!!)

 

Když jsme pak dorazili zpátky k Leiře, měli už farmáři nejvyšší čas vydat se na cestu zpět...já zůstával, byl mi nabídnut nocleh, a tak jsem měl o starost méně a příjemnou společnost k tomu!!

Po zbytek večera ze mě Leira s manželem tahali všemožné informace, všechno je zajímalo a na všechno se ptali...a taky se u toho dost řezali!! (Zkoušel jsem na ně totiž to své epileptické divadílko...a jak to neznali, nestačili se divit! Ale mně už to přišlo naprosto samozřejmé...pouhá slova mi připadala taková strohá, nedostačující...když to může jeden navíc ukázat, pěkně zahrát!! Che!!!) Když jsem je viděl minule, na farmě, moc jsme si toho neřekli, a tak jsem to mohl vzít skoro z gruntu...

U toho jsme se průběžně ládovali jídlem, co zbylo od oběda a prokecali se až do pozdní noci... To už jsem ale musel na kutě, ranní vstávání o páté mi sice bylo dost povědomé, ale nechtěl jsem pak po celý den vypadat jako čerstvě vyoraná myš!!

 

 

***

 

Po budíku jsem do sebe kopal snad deset minut...z vyhřátého pelechu se mi nechtělo ani za mák! Nakonec ale přece jen vyhrála natěšenost na cestu, a tak jsem vylezl, dobalil poslední zbytky věcí, nazul toulavé botky a vyrazil! (Leiru ani manžílka jsem nebudil...sami mi říkali, že zrovna ranní ptáčata nejsou a ať se obsloužím sám. Navíc jsme se rozloučili už večer.)

Do přístavu jsem došel se slušným předstihem...zbývalo mi ještě skoro půl hodiny do odjezdu, a tak tam zatím nikdo nebyl. Usadil jsem se u kanceláře, nabalil na sebe nějaké další vrstvy a čekal. (Není totiž nad ranní červnové mrazíky!!! Bylo těsně nad nulou a k tomu poprchávalo...) Asi za čtvrt hodiny dorazil Signurrson, chvilku po něm i skupinka pěti Dánů. (Vypadali o poznání hůř než já!! Večerní rozlučka s civilizací byla asi dost mohutná...) Naházeli jsme všechno na naší kocábku, před odjezdem ještě dostali výborný čaj (protože teplý!! Che!) a vyrazili. Cílem měla být stará a opuštěná osada na druhé straně Hornstrandiru – Reykjarfjordur.

Cestou jsem se docela probral...takové pokuřování na přídi dokáže jednoho probrat...a trochu se seznamoval se zbytkem osazenstva. (Byli to třicátníci z Kodaně na dovolené...a chtěli nějaké silnější zážitky, a tak se vydali sem, na daleký sever! Chtěli dojít na místní ledovec, na Drangajökull.) Když jsem jim povídal, že já vyrážím sám a navíc chci přejít skoro celý Hornstrandir, od východu na západ, měli mě docela za blázna... „You're crazy, man!!“, byla jejich asi nejčastější věta toho rána. Já se tím spíš bavil...„měšťáčkové vyprahlí po zážitcích si vyrazili na výlet!!..cheche!!!“, broukal jsem si do toho jejich nevěřícného kroutění hlavou.

 

Po asi třech hodinách jízdy na poměrně klidném oceánu (kterou ale stejně část Dánů strávila zvracejíc na zádi! ...To jsou ty oslavy!!) jsme přistáli u malého mola v našem zálivu. Na břehu, k mému překvapení, byly asi tři baráčky a z jednoho se dokonce kouřilo...místní kemp právě otvíral! Kodaňáci se tam hned hrnuli...bez jídla a něčeho teplého prý nikam nejdou... Já se jen rozloučil s mořským vlkem, dohodl se s ním, že opravdu za šest dní večer u Látrabásu, nadhodil si na zádech krosnu a vyrazil. Ne, že bych byl takový hrdina, ale nechtělo se mi skončit dřív, než jsem začal...a taky jsem si přišel užít trochu samoty uprostřed přírody a ne hlaholící ochlasty v první chatce, na kterou člověk narazí! (Když jsem procházel kolem domků, zamával jsem akorát na paní, která již stála ve dveřích a sledovala, koho jim to Signurrson přivezl...a gesty se omlouval, že se nestavím, že jdu hned dál.)

Dalším překvapením bylo, že od tábořiště vedla celkem dobře viditelná stezka, dokonce značená...čekal jsem spíš trmácení cestou necestou. Od začátku se šlo do kopce, směrem k ledovci, který už se přede mnou tyčil, a tak ani nebylo moc třeba určovat směr...navíc po té cestičce... A, jak už to tak bývá, ani ne po půl hodině jsem ze sebe začal shazovat většinu věcí, co jsem měl na sobě navlečené...a i v tom nečase se potil jako onehdá v ovčíně při očkování...až na prdeli!! K tomu jsem se trochu proklínal, kolik že to nesmyslů sebou vláčím...krosna měla dobře dvacet kilo a i přes několikaměsíční posilováníčko na farmě těžkla každým krokem. „Ale co!...tak budeš častěji pauzírovat, vole!!“, uklidňoval jsem se u první rauchpauzy a pozoroval fjord, ze kterého jsem právě vyrazil. Po Dánech ani stopy...čaj měli asi dobrý, tak kam spěchat!! (Během pauzírování jsem znovu omrknul mapu, ujistil se ve správnosti směru a předběžně vybral, kam bych chtěl ten den dojít.)

Do kopce to bylo až k ledovci...ke konci až trochu brutálně!! U ledovce se cesty dělily, já se vydal napravo, hloub do Hornstrandiru. Jen, co zmizely z obzoru baráčky v kempu, srdce mi zaplesalo...pustina, absolutní ztracenost!! (I když kontrolovaná a jen na pár dní...ale ten pocit!!!) Pokračoval jsem dál a mohl si hlavu vykroutit...všude kolem to vypadalo, že sem lidská noha nevkročila celé roky, jen pomalu se probouzející louky, skály, skaliska, potoky a sněžné jazyky...a za mnou tyčící se ledovec!!! Stezka se pomalu měnila ve stezičku a časem jí bylo možné poznat spíš podle slabounké linky na horizontu, než podle stopy pod nohama...ale zabloudit nebylo moc kam!!

 

Šlapal jsem po celý den, občas kontroloval čas (podle slunce to fakt moc nešlo...) a po necelých deseti hodinách byl na svém fleku! Na místě, kam jsem plánoval dojít...u jezírka v sedle mezi dvěma fjordy. Rozbalil jsem stan (a na dálku dlouho děkoval farmářům, že mě dotlačili, abych si ho od nich půjčil!!! Původně jsem chtěl jít jen s celtou...kokos!!) a začal si na vařiči připravovat večeři. Zvláštní pocit, mít kolem sebe ty výdobytky civilizace, pomocníky na cesty a přitom být uprostřed pustiny, jakoby ztracen, na konci světa...!!! Byl jsem za ně hrozně moc rád a zároveň si připadal trochu nepatřičně...rušivý element v moři přirozenosti!

 

Nacpal jsem do sebe, co šlo, připravil pár věcí na další den a šel se zachumlat do spacáku...po vlastně příjemném dni zase začalo pršet, postupně se přidával i sníh. (A v duchu jsem se pořád smál svojí naivitě s celtou a posté děkoval hospodářům za stan...)

 

 

***

 

Druhý den ráno se mi vstávalo o poznání lépe...až jsem nemohl dospat! Vyrazil jsem snad už v šest hodin...a pak se jen toulal a toulal! Krajina byla sice místy docela podmáčená, hlavně v údolích, občas se muselo přes potoky a mokřady...ale docela jsem to ignoroval a i s tou přetěžkou krosnou si vykračoval do dáli...a cestou si pískal a výskal...na hory, na doly!! (Na lesy nešlo...žádné tu nebyly!!!)

Cesta mě vedla (nebo ten můj směr...) přes malý hřeben, na druhou stranu k oceánu, kde jsem narazil na další známky civilizace...opuštěnou farmu! (Opuštěná ale musela být už hrozně dlouho...baráky byly celé pobořené (spíš už jen trosky), okolí dávno zarostlé.) Nechtělo se mi tam moc zůstávat...působilo to trochu až strašidelně (holt moc duchařských filmů...!!!), a tak jsem šel podél pobřeží dál. Zakotvil jsem to asi po dvou hodinách motání podél vody...a trochu si za to nadával! Dalo se totiž jít horem, po hřebeni, ale nějak se mi tam nechtělo zpátky stoupat...! Nakonec jsem si vybral jedno vyvýšené kryté místo v zátočině, rozdělal svoje nádobíčko, nacpal se na noc a zalehnul...

 

Usnout mi ale kupodivu pořád moc nešlo...měl jsem hlavu plnou obrazů krajiny, kterou jsem během dne procházel. Nakonec jsem vylezl ze stanu a dlouho před ním pokuřoval...trochu mimo!!! (V hlavě jsem si to zkoušel lehce srovnat...probíral se tím, co už jsem ušel, sledoval mapu a další směr cesty...a pořád měl před očima ty výjevy!! Já se sice kochal normálně, nad každou kravinou se rozplýval, a tak bych už, kruci, měl být zvyklý...ale tady to nešlo!!! Ta krajina byla prostě jinde...furt Vestfjördy, ale přitom vůbec, pořád na Islandu, ale přitom jakoby někde úplně jinde!!! A slovy jako krása, nádhera, kochačka to prostě jen tak přejít nešlo...!! „Boží!!!“, napadlo mě nakonec, „to by snad mohlo stačit!...musí!!“. A s tímhle přiblblým konstatováním a ještě přiblblejším úšklebkem na tváři zalezl zpátky do stanu...)

 

 

***

 

Cesta pak pokračovala v podobném duchu i další tři dny...nahoru dolů, přes potok, přes louku, kolem skály, podél útesu...pořád dál!! Čas od času jsem míjel další opuštěná stavení, ztracená v prostoru, ponechaná osudu...vypadaly jako bizarní temná ukázka, jak by svět vypadal již po pár letech, co by se nás zbavil! Zborcené střechy, rozpadající se sutiny betonu, dřeva a vlnitého plechu... (Dumal jsem nad tím, jak dlouho to tak může být, co odsud odešel poslední člověk, co byly stavení ponechány osudu... Zdejší klima jejich rozpad určitě urychlilo, ale nějaký ten pátek už to určitě muselo být!!)

 

Pátý den jsem došel do Heysteri, staré osady na protějším břehu zálivu, kde ležel i Isafjördur. Po několika dnech, kdy jsem nepotkal ani živáčka (vlastně ani jediné zvíře! Jestli tu nějaká zvířata žila, dobře se přede mnou schovávala!), jsem narazil zase na civilizaci...zbytky kdysi asi docela čilé osady. Jeden domek byl ale stále používán...jako sumarhús a turistická ubytovna. Sice jsem nějakým steskem po civilizaci pořád moc netrpěl, ale přece jen mi to nedalo a šel jsem se na domek podívat. Přivítal mě jeden starší pán s dlouhým šedivým plnovousem, navlečený do ovčího svetru (neskutečná vypikávka!! Hrozně teplá záležitost, dokonce ani neproprší... Gudrun mi po mém příjezdu slibovala, že mi jeden taky uplete, ale asi zapomněla...a teď už to nestihne!). Zamávali jsme na sebe...teď už jsem jen tak projít prostě nemohl!

Hákon (tak se jmenoval) se docela podivoval, odkud se tam beru...byla přece jen teprve polovina června a sezona ještě pořádně nezačala. Ale hned potom mě pozval dovnitř...že přece neodmítnu trochu jeho pohostinnosti. Odmítnout nešlo!! (Navíc mě ten chlapík docela zajímal...vylezlo z něj potom, u čaje, že sem jezdí na celé léto, že ten baráček patří odjakživa jeho rodině, která se ale už před desetiletími odstěhovala na jih Vestfjördů. Život zde byl prý až příliš těžký, v těch extrémních podmínkách, co tu přes zimu panují, to už prostě nešlo! Jemu to ale ke stáru přišlo trochu líto, a tak baráček opravil a jezdí sem jako na letní dovolenku...a k tomu si trochu přivydělává ubytováváním turistů.)

Povídalo se s ním moc dobře...snad i proto, že uměl výborně anglicky a já mohl v klidu sedět a nemusel hrát ty svoje divadílka. (Na druhou stranu to byla hrozná prča a člověk pak mohl popisovat i dost kraviny...aspoň jsem mu tam trochu šermoval rukama!! Che!) A když přinesl talíř krásně vonící polévky (takové směsi zeleniny, masa...všehochuť eintopfťácká!!), bylo rozhodnuto definitivně...zůstal jsem u něj na noc!! (Že bych se musel nějak zvlášť přemlouvat, to tedy ne!! Celý den padal takový docela hnus...déšť se sněhem, zima byla taky solidní...když povídal, že jsem vyrazil nějak brzo, jen jsem souhlasně přikyvoval! Vyrazil!!! V duchu jsem potisící děkoval Halldórovi, že mi při odjezdu vnutil do ruky kompas...sice nejsem žádný skautík, orienťák jsem taky nikdy nepraktikoval, ale v ruce jsem ho tu měl poměrně často!! (Člověk chvíli šel za naprosto jasné oblohy, pak stačilo pět minut čučet do mapy a když jsem pak znovu vzhlídnul, valily se na mě mraky přeukrutný... „Ale co! Však nejsem z cukru!!“, okomentoval jsem to většinou a jen si pořádně dopnul bundu a nasadil kapuci.) A poslední den jsem měl kompas v ruce už skoro furt...k tomu dešti se sněhem se během dne přidala mlha a občas jsem šel fakt naslepo!! Vlastně až před Heysteri se najednou déšť uklidnil a mlhu rozfoukal vítr...a člověk byl najednou zase někde úplně jinde!!!)

Hákon nedal jinak, než že mě ubytuje se slevou...říkal to, že mu musím zaplatit skoro omluvně, jako by provedl něco nemravného! Něco zaplatit jsem mu ale přece musel...a takhle to bylo jen na pousmání, nemusel jsem se té ceně řehtat, za břicho se popadat!! (Když jsem mu pak dával peníze, uvědomil jsem si, jak moc jsem tomu odvykl...ty papírky mi na Islandu skoro nepřišly do ruky!!!)

Zavedl mě dozadu, kde byly tři velké místnosti, v každé asi deset postelí...měl jsem si spát jako král!! Na nějaký spánek jsem ale ještě neměl moc náladu...hodil jsem krosnu do rohu, pár mokrých věcí rozvěsil po místnosti a vrátil se do hlavního pokoje. Dostal jsem další čaj, k tomu nějaké sušenky a s Hákonem jsme kecali dlouho do noci...povídal většinou on a moc dobře se poslouchal!! Mluvil o historii zdejší osady, o jeho rodině, o Islandu...a o islandských ságách!!

To nadšení Islanďanů pro příběhy a historky bylo docela fascinující...knížky o činech jejich předků měl doma snad každý a skoro každý je i znal! Ale až doteď mi je jen málokdo vyprávěl!! Dostávalo mě, že na Islandu mají psanou historii starou přes tisíc let...ne historii králů a vrchnosti obecně, ale lidí!! Normálních lidiček...co se jim stalo, kdo co kdy provedl! Nejdemokratičtější země jinak nesmiřitelně krvavého Západu... (Taky jsem se konečně dozvěděl, jak to vlastně bylo s tím Erikem Rudým...tak trochu bájným objevitelem Grónska a nejspíš i Ameriky. (I když tam byl asi až jeho syn...) Erik byl prý hrozný gauner a vrah...a podle starého práva ho nejdřív, po několika vraždách a krádežích, vyhnali do Islandské pustiny, do neobydleného a neobyvatelného středu ostrova. Jemu to prý ale nedalo, vrátil se a vraždil dál...a tak ho vyhnali z celého ostrova!! Dali mu loď a ať si pluje někam jinam, že už ho mají dost...a on plul! A doplul do Grónska!! Měl již nějaké zprávy od rybářů, kteří popisovali, že daleko na západě viděli nějakou zemi. Zkusil to tím směrem a na tu zemi opravdu narazil... Ale během první zimy pochcípal jeho skupině skoro všechen dobytek a hodně lidí onemocnělo. Rozhodl se to tedy prý zkusit naposled...vrátil se zpátky na Island a tu novou zemi vychvaloval, do nebes vynášel...a tak vzniklo slovo Greenland, Zelená země!! Nabral pak další skupinu lidí a vrátil se do Grónska, kde potom několik let živořili...)

Seděl jsem s napnutýma ušima, ani nedutal a fascinovaně poslouchal... Hákon byl rozený vypravěč, dokázal historky podat tak, že je člověk prostě musel poslouchat...hubu dokořán, uši nastražené, aby ani slůvko nepropásl!! Taky jsem si u toho jeho povídání uvědomil, jak moc se poslední dobou tohle mění...člověk už neposlouchá, většina komunikace je vlastně jenom výměna monologů, sólo povídáníčka, bez špetky snahy o porozumění, bez jakékoliv empatie!! („Jen si pěkně řekni to svoje...stejně mě to nezajímá! Hlavně až budu zase mluvit já!!!“...jeden ze základů člověčenství se proměnil v tupé přijímání informací od pochybných autorit!)

 

 

***

 

Ráno jsem nemusel nikam spěchat...čekaly mě poslední asi čtyři hodiny chůze a sraz jsem měl se Signurrsonem až kolem páté...vyspal jsem se tedy do sytosti!! Před odchodem dostal ještě snídani...a pak už jen děkoval a děkoval...za jídlo, přístřeší, příběhy...a trochu hloupě zjihlý jsem se ztratil do ranní mlhy.

Nebylo už moc kam spěchat, a tak jsem si zacházel...trochu schválně, trochu díky mlze! Doufal jsem, že na místo srazu, Látrabás, prostě narazit musím!! Byl na druhé straně kopce, schovaný v zálivu. A kolem poledního se mlha najednou rozpustila, a to už jsem šel skoro najisto...sice občas až po kotníky v mokřadech, ale jinak v poklidu jsem došel k místu odjezdu, další z bývalých osad. (Nikdo tam nebyl a ani to nevypadalo, že by v poslední době Látrabás někdo obýval...zase ty rozpadlé baráčky, napůl rozpuštěné do krajiny. Jen molo vypadalo, že se o něj někdo stará, že sem přece jen ještě někdo jezdí...)

Shodil jsem ze sebe bágl (už byl docela lehoučký...skoro všechno jídlo jsem už zpracoval, a tak se šlo jak na Kokořín!! Nalehko!!!) a vydal se trochu prozkoumat okolí. No, na nic světoborného jsem nenarazil, a tak jsem se vrátil zpět a ty poslední dvě hodiny jen tak posedával a očumoval okolí...a postupem času trochu znejistěl, jestli jsem opravdu tam, kde být mám a jestli pro mě Signurrson opravdu dojede.

 

A dojel!!! Před pátou hodinou jsem nejdřív zaslechl zvuky motoru a pak jsem tu jeho kocábku i uviděl. Začal jsem na něj hned mávat a pokřikovat...sice nebylo kde jinde přistát, ale radost jsem měl dost...šlo to ze mě tak nějak samovolně!! Za chvíli jsme si již tiskli ruce a já se dral na palubu! Chlapík měl ze mě radost taky, trochu tomu mému bláznivému plánu nevěřil!! („V půlce června na Hornstrandir? A sám?? A projít ho celý???...hm...solidní blázínek!!!“, četl jsem mu v očích, když jsme před šesti dny vyráželi a snažil se ty chmury sám v sobě potlačit!)

Zpáteční cesta byla o poznání kratší a o hodně divočejší...oceán trochu ukazoval, co všechno dovede!! Protože jsem byl jediný pasažér, vzal mě Signurrson k sobě na kapitánský můstek (no, v té kocábce se tomu tak asi moc říkat ani nemohlo!)...a chtěl slyšet, jak jsem se měl. A tak jsem se v tom kolébání a poskakování snažil tu svojí túru aspoň trochu přiblížit...spíš jsem to tak okecával a křečovitě se držel madla, aby to se mnou necloumalo po celém můstku. (A samozřejmě znal i Hákona...občas mu tam prý vozí potraviny a turisty!)

Když jsme po asi dvou hodinách vjížděli do přístavu v Isafjörduru, docela jsem si oddechl...mořský vlk ze mě už asi nikdy nebude!!! Vylezl jsem na břeh, rozloučil se k kapitánem, popřál hodně štěstí a ještě víc zákazníků a zmizel do města. Moc jsem nevěděl, jak to provést...s Leirou jsem se zapomněl domluvit a nechtěl jsem jí podruhé moc obtěžovat. Jenomže na nic kloudného jsem nepřišel, a tak se trochu zapřel a za chvíli už jsem stál před jejími dveřmi...byla naštěstí doma!! Když jsem se jí snažil omluvit, že zase ruším, skoro mi vynadala - „jakýpak rušení, ty blázne!!...vždyť jsi skoro rodina!!!“, vybalila na mě! A já jen zíral...pohostinnost je někdy věc!!! Po neskutečně příjemné (protože teplé...) sprše a večeři jsem musel přirozeně vyprávět, vypovědět, jak bylo, co bylo a vůbec...!! Nasadil jsem tedy opět svoje divadelní gesta, hlava šrotovala naplno hledanými islandskými slovíčky a popisoval jsem a ukazoval a poskakoval po zbytek večera... Ta jinak malinká, hluboko zasunutá dušička exhibicionisty, přirozeného divadelníka to mohla zase rozjet!! A když jsem byl v té rodině, tak klidně naplno...řezali jsme se pak těm mým výstupům všichni!!!

Během večera jsem ještě zavolal domů, na farmu...farmáře uklidnit, že jsem v pořádku a vysvětlit jim, že by byl holý nesmysl pro mě jezdit! Že ráno skočím na autobus do Patresku a odtamtud že jim zavolám. Nakonec to Gudrun odsouhlasila...sice něco remcala, ale odkývla to!

 

 

***

 

Díky internetu, co měla Leira doma, jsem frčel směr Patresk hned brzo ráno...po chvíli jsem toho sice trochu litoval (řidič byl šílený Fittipaldi!!!), ale aspoň cesta netrvala moc dlouho! V Patresku jsem našel budku, zavolal dom a šel čekat do jedné z místních skorohospod...po pár minutách už tam všichni věděli, že jsem od Gudrun!! (Farmářka byla opravdu hvězda!! Che!!!) Majitelka mi hned začala na stůl nosit kafíčka, dortíky, všemožně si mě předcházela...a když asi po hodině dorazila hospodářová, přisedla si k nám a její zvědavost už neznala mezí!! Musel jsem teda znovu všechno povyprávět (i Gudrun to samozřejmě móóc zajímalo!) a na cestu na farmu jsme se dostali až někdy odpoledne...

 

Doma na farmě se za ten týden nic moc nezměnilo...jen jsme měli definitivně odroděno! Celé stádo už bylo zase pohromadě a toulalo se po dolní pastvině u starého ovčína...a již za pár dní se mu měly otevřít brány a mělo být vypuštěno do světa!! (Nedalo mi to a hned jsem se taky vydal do stájí...podívat se na kravky a telata! Když tam teď nebyly ovce, vypadalo to tam dost prázdně...jen v rohu u stodoly pořád blbli berani. Pořád stejně splašení a omlácení!! Těch se totiž letní svoboda netýkala...ovce by jen obtěžovali a ještě by je obtěžkali ve špatných termínech!! Trochu chudáci...)

Když jsem pak dorazil k nám do domečku, už mezi dveřmi jsem zavětřil nějakou neplechu - „co to tu smrdí, kruci!?!“. A opravdu jo...došlo na to nejhorší!! (Už jsem tomu pomalu přestával věřit a trochu se mi ulevilo! Trochu předčasně!!) Vrchol islandských kulinářů...ovčí hlava!!! Gudrun se v kuchyni potutelně usmívala a když mě viděla, jak se tvářím, začala si ještě přihazovat...„to je naše večeře!!...lahůůůůdka!!!“. Hodila prý hlavy do hrnce hned ráno, Halldór je během její nepřítomnosti hlídal a podléval...ujít tomu nešlo!! (A já se jen začal bát, že budou opravdu chutnat podobně, jako vypadaly...)

Za dvě hodiny se přivalil hospodář...byl vzadu u moře opravovat jeden plot...a šlo se na to!! Gudrun rozdala na stůl takové obrovské talíře („aby se nám tam ty hlavičky vešly...che!!“) a začala je vyndavat z hrnce....pěkně každému jednu! Obrnil jsem se, snažil se zavřít všechny chuťové pohárky a přisedl...jenže jsem vůbec netušil, jak se do toho pustit, z které strany a jak tu potvoru načít. Chvíli jsem tedy jen tak seděl a sledoval hospodáře, jak si pochutnávají... „Ale tak nejsi srab, ne?!“, vyhecoval jsem se posléze, vzal vidličku a začal se v té palici taky šťourat. No...nebylo to tak hrozné jako svého času ochutnávka žraloka na smradlavo, ale stejně... Chutnalo to trochu jako náš prasečí ovar! Akorát ho někdo zapomněl tak dva týdny vzít ze sluníčka a dát do lednice...

 

 

20.

 

A byla sláva!!! Ovce z celého pobřeží byly naráz vypuštěné do hor...dostaly na pár měsíců svobodu! Farmáři ráno otevřeli brány svých usedlostí a vypustili ovce ven...

Byla sranda pozorovat ty jejich nevěřícné pohledy, trochu nejisté první kroky...jako by nám pořád nechtěly věřit, že opravdu můžou, že najednou mají volnost, jít si, kam se jim zachce!! (Ale po pár minutách nejistého popocházení po silnici kolem plotu naší farmy, se celé stádo jako na povel rozeběhlo a za chvíli ho už bylo vidět na kopci, jak se tam v poklidu krmí a popochází dál do hor...)

Když byly všechny ovce pryč, jelo se do Krossu, kde již byla připravená oslava...další lehká oslava obžerství!! Všichni byli v takové povznesené náladě, celý sál bzučel rozhovory, každý přidával k dobru svoje novinky...po tom měsíci se sirkami v kapsách bylo to uvolnění na každém znát!! A bylo zasloužené!!! (Já se asi po dvou hodinách (a notně přecpán) omluvil...nedalo mi to a chtěl jsem ty hemžící se hory trochu obhlídnout! Přímo ze školy jsem zamířil do kopců...nebylo to daleko, protože začínaly hned za budovami. A už po chvilce stoupání a funění se mi naskytl parádní pohled...stovky ovcí pohybujících se po kopcích, celý okolní obzor byl plný pohybujících se tvorečků!! Některým stádům se asi do divočiny moc nechtělo...i zdálky bylo vidět, jak se potulují po silnici, uskakují před projíždějícími auty a kopce jen tak počumují. (No, naše stádo to nebylo...to zdrhlo do kopců hned...che!)

Prošel jsem po kopcích až nad naší farmu, tam se posadil na jednu skalku, ubalil si cigárko a ještě naposled se kochal...pohyblivými kopci, průzračnými obzory, nesmírným klidem, který Bardaströnd obklopoval...až na občasné zabečení a dusot kopyt tu mojí ustrnulost nic nerušilo. „Tak...a je to tu, mladej!“, nevěřícně jsem si opakoval, „balíš kufry...Babylon volá!!“ Pořád se mi tomu trochu nechtělo uvěřit...ale nešlo jinak! Můj čas tady se naplnil a bylo by jen hloupým plýtváním emocemi se tím přespříliš zabývat...opakoval jsem si znovu tu hloupou frázi... Dohoda byla od začátku jasná a věděl jsem to po celou dobu...až vyženeme ovce, jedu zpátky!!)

 

 

***

 

Poslední tři dny na farmě jsem ale užíval...trochu jsem pomáhal Halldórovi opravovat stáje (když byly teď volné, byla to pohodička!) a ve volném čase bral Pertlu na výlety. Poslední společné cesty...ale o to víc jsme si je dávali!! (Dokonce mi párkrát přišlo, že můj odjezd vytušila...občas se na mě tak zvláštně podívala...)

A pak už nebylo co říct, s čím pomoct...měl jsem před sebou poslední dva dny v Reykjavíku a pak už letadlo směr Berlín.

 

Loučení s farmářema nebylo lehké...dlouho jsme před sebou jen tak postávali, po ramenou se poplácávali, za uchem drbali...nikdo nevěděl, jak to pořádně zakončit!! Pak už to ale Gudrun nevydržela, vlepila mi hubana a začala mě soukat do auta...ať už kruci jedu, že mi jinak ujede trajekt!! Nasedli jsme tedy s Halldórem do Fordky, naposled jsem stiskl ruku Gudrun, na dlouhé měsíce mojí adoptivní mamině, slíbil, že napíšu, že nepřeruším kontakt...a zabouchl dveře. A vyrazili jsme směr Brjánslaekur.

Cestou jsem pozoroval, že i Halldór má trochu skelný pohled...i když se snažil to na sobě nedávat znát!! (Strávili jsme spolu...při práci, rozhovorech a nejrůznějších disputacích...drahně času, a tak mu budu asi trochu chybět!) V tichosti, bez jediného slova jsme dojeli až na molo...trajekt již čekal. Hospodář chvíli jen tak seděl, koukal před sebe a k ničemu se neměl...poplácal jsem ho po zádech, že už teda musím, že na mě trajekt čekat nebude. Vystoupili jsme, hodil jsem si na záda krosnu a šel mu naposled stisknout ruku...třásli jsme si ruce, trochu zmateně na sebe pokukovali, a pak už se Halldór neudržel a objal mě! Mačkal mě, jako by mě chtěl udusit, po chvilce se odtáhl, prohlížel si mě a jen hlesl „děkuji Lukas!!!“...snad poprvé, co jsem tu byl, tu formulku vyslovil nahlas!!

Potom se jen otočil, skočil do toho svého korábu a zmizel... Trochu mě to vyvedlo z míry, zvykl jsem si pomáhat automaticky, nečekat žádné přehnané projevy díků, nekonečné poplácávání po ramenou, jaký jsem to kabrňák (taky nebyl!!!)...a teď jsem si toho vážil, jako kdybych dostal všechny metály Islandu najednou!!!

 

 

***

 

Ve Stykkishólmuru na mě už čekal Eggert...sám se nabídl, že v těch posledních dnech se o mě postará! (I když jsem se snažil trochu protestovat...zatěžovat ho tím nechtěl! Dokázal bych se o sebe postarat sám...žádný máslo, přece!! Ale po několikaminutovém dohadování po telefonu jsem svolil...a rád!! Byl to správný chlapík...)

Skočili jsme k němu do auta a už si to svištěli směr Reykjavík!! Cestou mi Eggert vysvětlil, jak se to bude mít s dnešní nocí...mělo se jít pařit!! A prý po Islandsku... (To jsem pochopil až později... V Reykjavíku měli, na to, jak severně ležel a v jakém podnebí, ten jižanský zvyk vyrazit na akci až někdy před půlnocí...a pak slavit až do rána...tedy podle hodinek!! Tma to i v Reykjavíku vzdala již dávno!!!)

 

Jízda utekla jako voda a když jsme dorazili do Eggertova bytečku na kraji města, už na nás čekala jeho žena Ölof...byla na mě prý hrozně zvědavá, a tak se dočkala, holčina jedna! Zasedli jsme hned v jejich malinké kuchyňce a já se stal na dlouho tím zpovídaným...celé hodiny jsem jim musel (ale rád!!) vykládat, jak bylo na farmě, co rodiče, co říkám na Island a co jinak a co dál...až jsme se prokecali do pozdního večera! Hodili jsme do sebe večeři...lososa v karamelu já moc rád...a začali se chystat!! Mělo se jet do města...Babylon už čekal...

A zanedlouho jsem byl svědkem toho, čemu jsem ani přes několikeré ujišťování, že to tak opravdu je, nechtěl věřit...v Reykjavíku se pařit začíná v autech!!! Pomalým popojížděním kolem centra, rádio naplno, očumovačkama na všechny strany jsme strávili snad dvě hodiny...a nebyli jsme rozhodně sami!! Ulice byly podobnými „pařmeny“ doslova ucpané...většinu času jsme vlastně spíš stáli. Postupem času se začaly plnit i ulice, přibývalo chodců, začínali být vidět i první ztroskotanci, co to s chlastem ještě moc neuměli...vratké nohy, nepřítomný (no, spíš nepříčetný) pohled, poničené oblečení. (To bylo snad ještě vtipnější...do hospod se tu chodilo v oblecích!! I puberťáci byli navlečení alespoň do sak a košilek... Ve svém apartním svetříku a vytahaném triku jsem pak vypadal trochu jako hastroš!)

Nakonec to Eggerta s Ölof už přestalo bavit (to mě už dávno...), zaparkovali jsme a šlo se navštívit první hospodu! Byla již dost natřískaná, dostat se k baru nám zabralo dobrou čtvrthodinu... A u baru překvápka pokračovala...měli Plzeň!!! Sice lahvovou třetinku a asi za dvěstě kaček...ale neváhal jsem!! (Když návrat do Babylonu, tak pořádný...) Stoupli jsme si trochu bokem, v tom randálu na sebe museli dost pořvávat, vypili dvě pivka a šlo se dál... Nakonec jsme vystřídali asi šest hospod a nad ránem (jasně...tak kolem šesté hodiny! Bylo už světlo jako v poledne!!) vyrazili zpátky domů. Řídit nemohl nikdo z nás, a tak se jelo taxíkem...Eggert si pro auto zajel odpoledne na kole.

 

„Tak zpátky v civilizaci, v tom každodenním bordelu...“, přemítal jsem nakonec, zmoženě ležíc na gauči...lehký úsměv na tváři.

 

 

***

 

Poslední den na ostrově byl o poznání klidnější...když Eggert přijel zpátky s autem, vytáhl mě z postele (z toho gauče...) a jelo se na prohlídku města...tentokrát slušňáckou, turistickou! Dostalo se mi totálního a úplného výkladu o všech pamětihodnostech (i u domečku, kde se sešli ti dva páprdové, jsme samozřejmě byli...), projeli jsme celé město křížem krážem, na oběd v centru si zašli a v pozdním odpoledni se vrátili domů. Ölof musela již dopoledne někam odjet a vrátit se měla až za pár dní (a já trouba se ani nerozloučil...), tak jsme strávili poslední večer v klídku u televize...trochu kecali, hodně jedli a šli brzo na kutě!

 

Ráno mě už čekala jen poslední jízda...na letiště! Trochu ještě mimo, mátohy potlučený, jsme vstali, hodili do sebe rychlý kafe, na sebe oblečky a mohlo se jet...nebylo už moc, co říct, tak jsme většinu cesty mlčeli. (A palicí mi proběhla myšlenka: „Tak smrade...konec...teď už se z toho nevykroutíš!!“)

 

---