Sobota

Neměl se kluk ty dva dny špatně. To ne. Smažený řízek v sobotu na večeři si vymrčel sám. Jen musel uklidit ty hračky v obýváku, který si při těch pěti filmech roztahal. Ale tak snad je kluk po tatínkovi a pro jídlo udělá první poslední.

,,Nemám tě, Evi, rád."
,,Proč?" zeptala se ho jeho starší sestra, stojící u linky v zástěře, obalujíc přitom zrovna řízek ve strouhance. Připadala si jako správná mamča v kuchyni. Možná to bylo tou zástěrou.
,,Protože pořád chceš, aby tady byl pořádek. A mě to nebaví."
,,Mě to taky nebaví, ale nechci pak poslouchat, že jsme tu za ty dva dny nehli ani prstem. Tak posbírej ještě aspoň ty piškoty po zemi, ukliď si ty dva hrnky a skleničku, který stačil's roztahat, cos přišel od babičky."
,,Ale tenhle talířek není můj. Ten si ukliď sama."
,,Dobře, Tondo, v tom případě si pojď obalit a usmažit ten řízek, jo?"
,,Já jsem si dělal srandu." snažil se zažertovat sedmiletý klouček s nádherně čokoládovýma očima a podobně opáleným tělem. Byl to fešák.

Po řízkových hodech se sklidilo ze stolu přímo do myčky a za okny zdráhalovic domu se otevřel svatostánek malého klučiny. Oba dva i se sestrou si klekli na kolena a společně začali vybírat film na dnešní večer. Bylo to těžké rozhodování. Rozhodli se pro jeden animovaný doják. Doják to nebyl samozřejmě pro prcka, ale pro tu sedmnáctiletou holku.

,,První se ale půjdeš okoupat a oblíct do pyžama!" prohlásila přísným hlasem i když ona sama ještě v pyžamu nebyla. Však má taky o deset let víc než on, ne?
,,A musím si brát vrch pyžama?" začalo smlouvat to malé výmyslo.
,,Jo. A žádný odmlouvání. Není teď zrovna nejteplejc, všiml sis, že když jsme šli od babičky, měls na sobě bundu? A pršelo?" snažila se situaci vysvětlit jeho sestra.
,,Achjo."
,,Neachjojuj a val!"

V pokoji byl až moc dlouho klid. To dítě něco kuje. Nejspíš pikle. Na oblečení pyžama obyčejný smrtelník potřebuje pár sekund. Mezitím totiž ta jeho sestra stihla uklidit piškoty na zemi, sklenici a ten JEJÍ talíř. Zbystřila, protože v dětském pokoji bylo absolutní ticho. Tedy takové ticho, jaké je jen sedmileté dítě schopno udělat.

,,Eviiii?" ta se až skoro lekla, protože její jméno bylo proneseno do hlubokého ticha. Škubla sebou.
,,Anoooo??" pravila se stejným tónem v hlase. Měla dobrou náladu, protože se už těšila, až zaleze pod deku a bude si utírat slzy až Wall - e zapomene, kdo je.
,,Já jsem to triko od pyžama někam dal a zapomněl jsem kam," popravdě znělo to stejně přesvědčivě, jakokdyby prohlásil, že právě v tenhle okamžik je u něj v pokoji Semir Gerchán. Jak nevinné jsou dětské lži. Ach, a jak velice promyšlené bývají! Vzpomněla si totiž na svoje první lži, kdy se snažila obalamutit své vlastní rodiče. Uvědomila si, že není nic průhlednějšího než dětská lež. A přitom zůstává kouzelná. Možná právě proto, že je průhledná.
,,Okamžitě vytáhni to pyžamo, který's tak pečlivě schovával a obleč si ho. A nedělej ze mě debila."
,,Tak se nemluví!" opáčil jí ten špunt se stejným výrazem v hlase jako jejich maminka.
,,Nedělej a vytáhni ho. Jinak jdeš okamžitě spát a na pohádku se budu dívat sama!"

Po dalších pěti minutách hrobového ticha, kdy bylo slyšet, jak pracují ty zatím ještě málo opotřebované mozkové závity školními záležitostmi, se rozhodl Tonda přiznat barvu. A nebo vlastně ne. Byl by za pitomce. Vymyslel něco lepšího. A míň pitomnějšího.

,,Jééé, Evi, ono spadlo za postel!"
,,Dobře, Tondo. Mně to bylo jasný. Hlavně, že se našlo."

Oba spokojení si sedli k televizi a mohl začít fajn sobotní večer. Ten malý borec byl spokojenej, protože přelstil svou starší sestru, a starší sestra byla spokojená, jelikož přesně věděla, co tomu malému stvoření šroubuje v hlavě.
Neměl být v tom pokoji tak potichu. Šroubování bylo slyšet!